Nejvyšší soud České republiky: Zánik manželství rozvodem a jeho vliv na společné bydlení manželů
§ 736 a násl., § 768, § 1140 a násl. ObčZ
Samostatná úprava vypořádání společného jmění manželů a zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví neumožňuje použití § 768 ObčZ.
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. 2. 2022 [pozn. red.: správně 23. 3. 2022], sp. zn. 26 Cdo 1040/2021
K věci: Soud prvního stupně uložil žalované povinnost vyklidit blíže označené nemovitosti – pozemek, jehož součástí je stavba rodinného domu, a další dva pozemky („předmětné nemovitosti“ nebo „nemovitosti“). K odvolání žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že účastníci řízení jsou bývalí manželé, jejich bezdětné manželství bylo ke dni 5. 2. 2018 pravomocně rozvedeno rozsudkem soudu prvního stupně z 30. 1. 2018. Následně došlo k vypořádání jejich společného jmění manželů rozsudkem téhož soudu z 8. 3. 2019, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze 17. 10. 2019. Dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo odmítnuto usnesením NS z 13. 5. 2020. Rozsudky o vypořádání společného jmění nabyly právní moci dne 25. 11. 2019 a vyplývá z nich mimo jiné, že nemovitosti, které měli manželé v SJM a jejichž vyklizení je předmětem sporu v tomto řízení, byly soudem přikázány do výlučného vlastnictví žalobce. V souladu s pravidly vymezenými v § 742 ObčZ byl žalobce zavázán zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 1 468 115 Kč do 1 měsíce od právní moci uvedeného rozsudku. K zaplacení této částky došlo dne 13. 2. 2020, žalovaná doposud předmětné nemovitosti nevyklidila.
Odvolací soud dospěl k závěru, že povinnost žalované nemovitosti vyklidit ve smyslu § 1040 ObčZ, který na věc aplikoval soud prvního stupně, je třeba doplnit o posouzení věci podle § 768 ObčZ, neboť jde o nemovitost (dům), ke které měli manželé společné právo a ve které se nacházela jejich rodinná domácnost․ Jestliže vlastnili manželé nemovitost ve společném jmění a o dalším bydlení v ní se po rozvodu manželství nedohodli, je řízením, v němž má být tato otázka řešena (§ 768 odst. 1 ObčZ), řízení o vypořádání SJM. Je-li původně společná nemovitost přikázána do vlastnictví jednoho z manželů, je tím⛘rozhodnuta dle § 768 ObčZ i otázka bydlení po zániku manželství. Ustanovení § 768 odst. 2 ObčZ vyložil tak, že zajištění náhradního bydlení přichází v úvahu pouze v případě, byla-li taková náhrada výslovně v řízení o vypořádání SJM rozvedenému manželovi přiznána. V opačném případě právo rozvedeného manžela na bydlení v domě v místě dřívější rodinné domácnosti zaniká uplynutím 1 roku od právní moci rozhodnutí o zrušení práva (vypořádání společného jmění).
Odvolací soud tedy uzavřel, že žalovaná měla právo v domě bydlet 1 rok od právní moci rozhodnutí o vypořádání SJM, tj. do 25. 11. 2020, a poté již v domě bydlí bez právního důvodu a je povinna jej vyklidit, neboť neoprávněným užíváním nemovitosti zasahuje do vlastnického práva žalobce ve smyslu § 1040 ObčZ. Na závěr konstatoval, že žaloba sice byla podána předčasně, tj. ještě před skončením práva žalované v domě bydlet, avšak v době rozhodování odvolacího soudu již zákonem stanovená roční doba uplynula a žalovaná bydlela v domě bez právního důvodu, přičemž požadavek žalobce na vyklizení nemovitosti jí byl znám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání; uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. K dovolacímu přezkumu předložila otázky týkající se výkladu ochrany práva bydlení rozvedeného manžela zakotvené v § 768 ObčZ, tj. zda vypořádáním SJM a přikázáním dříve společné nemovitosti do vlastnictví jednoho z manželů je zároveň rozhodnuto i o právu bydlení druhého z manželů, nebo zda o jeho právu bydlení je nutno vést samostatné řízení, po jakou dobu je rozvedený manžel, jehož vlastnictví zaniklo, oprávněn nemovitost užívat a od kdy začíná běžet doba 1 roku stanovená v § 768 odst. 2 ObčZ. Jako procesní otázku „nedostatku podmínky řízení“ nastolila otázku předčasného podání žaloby na vyklizení nemovitosti před uplynutím doby 1 roku a s tím související otázku náhrady nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění: Nejvyšší soud shledal, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na řešení otázek hmotného práva, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešeny. Není však důvodné.
Dovolatelkou nastolené právní otázky v souvislosti s nároky rozvedeného manžela podle § 768 ObčZ dovolací soud v poměrech právní úpravy obsažené v ustanoveních současného občanského zákoníku vyložil následujícím způsobem.
Soud citoval § 768 ObčZ (pozn. red.).
Uvedené ustanovení řeší následky rozvodu manželství na společné nebo stejné právo manželů k domu nebo k bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, a upravuje jejich bydlení po rozvodu manželství. Formulačně připomíná dřívější úpravu zrušení práva společného nájmu bytu manžely obsaženou v § 705 ObčZ 1964, přičemž zakotvuje možnost (kteréhokoliv) rozvedeného manžela domáhat se zrušení dosavadního práva a případně i náhrady za ztrátu tohoto práva, jestliže má dům nebo byt po zrušení společného práva opustit. Jako náhrada je výslovně zmíněna náhrada ve formě zajištění náhradního bydlení nebo založení práva bydlení a v zákonem předpokládaných případech dokonce ve formě práva odpovídajícího věcnému břemeni bydlení, ale může jít i o náhradu finanční (v penězích), jak naznačuje důvodová zpráva, což při současných ekonomických poměrech bude zřejmě forma nejčastější, a to i proto, že občanský zákoník bytové náhrady nyní neupravuje a blíže nespecifikuje. Zákon v tomto směru preferuje vypořádání vzájemných vztahů bývalých manželů dohodou; jestliže k ní nedojde, vypořádá jejich společné nebo stejné právo užívat byt po rozvodu manželství na návrh jednoho z nich soud.
Ze znění tohoto ustanovení plyne, že míří především na případy zrušení společného práva nájmu (§ 745 ObčZ) či na jiné obligační tituly stejného nebo společného práva bydlení. Nasvědčují tomu hlediska uvedená v § 768 odst. 1 větě za středníkem ObčZ, ke kterým by měl soud přihlížet při rozhodování o tom, kterému z manželů dosavadní právo zruší a za jakou náhradu. Nelze vyloučit použití uvedeného ustanovení i na věcněprávní tituly (např. společnou služebnost užívání bytu), nebude se však vztahovat na společné právo v bytě nebo domě v SJM či stejné právo v rámci podílového spoluvlastnictví manželů. I s přihlédnutím k závěrům naznačeným komentářovou literaturou [srov. např. Hulmák, M. in Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655–975). 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 461–469, m. č. 4; Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Sv. IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 796–808, či Findejs, S., Juřátková, P., Zuklínová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář s judikaturou. Sv. VI – Manželství (§ 655–770). Ostrava: CODEXIS publishing, 2018] je dovolací soud toho názoru, že samostatná úprava vypořádání SJM (§ 736 a násl. ObčZ) a samostatná úprava zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 1140 a násl. ObčZ) použití § 768 ObčZ neumožňuje.
Není totiž sporu o tom, že řízení o žalobě na zrušení stejného nebo společného práva bydlení je řízením sporným, které lze zahájit jen na návrh jednoho z bývalých manželů. Tento návrh nemůže být uplatněn v rámci řízení o vypořádání společného jmění nebo v rámci řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví a samostatně jej nelze uplatnit předem (srov. rozsudek NS z 15. 8. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4820/2016) ani později, kdy jsou již vlastnické vztahy uspořádány jinak. V řízení by mělo být současně rozhodnuto o zrušení dosavadního práva a event. o náhradě za jeho ztrátu. V případě SJM však návrh na jeho zrušení nepřichází v úvahu, neboť trvalo-li SJM v době (ke dni) rozvodu, zaniklo ze zákona rozvodem manželství a není tedy zřejmé, o zrušení jakého práva by měl soud ještě rozhodovat. Samostatně nelze podat ani návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví, neboť zrušení podílového spoluvlastnictví je nedílně spjato s jeho vypořádáním (§ 1143 ObčZ), přičemž možné způsoby vypořádání a jejich závazné pořadí stanoví zákon (srov. např. rozsudek NS z 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015). Ustanovení § 768 ObčZ by tak mělo být aplikováno na případy, kdy společné nebo stejné právo bývalých manželů nejde zrušit a případně vypořádat jiným zákonným způsobem.
V projednávané věci vedli účastníci rodinnou domácnost v domě, který vlastnili v SJM. Jejich SJM (a tím i jejich společné vlastnické právo, na základě něhož v domě bydleli) zaniklo rozvodem manželství. Protože mezi nimi nedošlo k dohodě, vypořádal jejich společné jmění soud, který přikázal předmětný dům do (výlučného)⛘vlastnictví žalobce za finanční náhradu ve výši obvyklé ceny, přičemž žalobce rozhodnutím soudu stanovenou částku žalované vyplatil.
Výše uvedené závěry pro danou věc znamenají, že v proběhlém řízení o vypořádání SJM návrh podle § 768 ObčZ nemohl být (a také nebyl) podán. Vypořádáním SJM byly vlastnické vztahy nastaveny nově, přičemž nové vlastnické uspořádání již neumožňuje obracet se nadále na soud s nároky dle § 768 ObčZ. Je-li nyní žalobce výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí (od 26. 11. 2019), má právo domáhat se jejich vyklizení ve smyslu § 1040 odst. 1 ObčZ, neboť je žalovaná užívá neoprávněně.
Ohledně lhůty pro vyklizení domu či bytu po skončení společného práva bydlení v délce 1 roku, kterou zmiňuje § 768 odst. 2 ObčZ, je třeba uvést, že se týká pouze případů, kdy řízení podle § 768 ObčZ proběhlo a kdy manželu, který má dům (byt) opustit, v něm nebyla přiznána žádná náhrada. Jestliže podle § 768 ObčZ postupováno nebylo, nelze operovat s lhůtou v něm uvedenou. Lhůtu pro vyklizení nemovitostí tedy soud stanoví podle § 160 odst. 1 OSŘ. Námitky žalované o předčasnosti podané žaloby jsou tak zjevně bezdůvodné.
Lze uzavřít, že odvolací soud sice pochybil při aplikaci § 768 ObčZ na danou věc a při úvaze o stanovení lhůty k plnění v délce 1 roku, v cit. ustanovení zmíněnou, v konečném výsledku je však jeho rozhodnutí správné. Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 OSŘ) – dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) OSŘ].
Komentář: Publikované rozhodnutí se týká výkladu jednoho z nových institutů občanského zákoníku, který na první pohled zasahuje i do problematiky SJM. Právě vzhledem k významu tohoto přesahu a rozhodnutí samotného neunikla jeho existence pozornosti odborné literatury. Při přijímání tohoto rozhodnutí byly z hlediska úvah o použitelnosti § 768 ObčZ na problematiku SJM a podílového spoluvlastnictví zvažovány jak souvislosti hmotněprávní, tak i procesněprávní. Je zřejmé, že smyslem § 768 ObčZ je ochrana bydlení, otázkou však bylo, jak by se měla promítnout ve spoluvlastnických poměrech (ať již bezpodílových – SJM, nebo podílových – podílové spoluvlastnictví). Základní pochybnost tak vznikala v souvislosti s § 768 ObčZ při hledání odpovědi na otázku, ke zrušení jakého práva by vlastně mělo dojít, protože manželům nesvědčilo nějaké samostatné právo bydlení (byť i společné), ale spoluvlastnické právo k věci, od kterého se právo bydlení odvozovalo. Nebylo tak dost dobře možné za trvání spoluvlastnictví uvažovat o rušení nějakého práva vztahujícího se k bydlení, protože dočasnou úpravu bydlení byla (a stále je) praxe schopna pokrýt skrze zákonná ustanovení o správě společné věci. Po zániku SJM byla úvaha o aplikaci § 768 ObčZ problematická o to více, že sice k zániku společného jmění došlo, ale až do vypořádání se přiměřeně uplatní úprava SJM (§ 736 věta druhá ObčZ), a tudíž úpravu užívání společné věci lze provést i ve fázi do vypořádání SJM. Navíc po zániku SJM před vypořádáním ještě nedochází k pozbytí spoluvlastnického práva k věci, takže i v tomto období fakticky právní režim bezpodílového spoluvlastnictví zůstává. Úvaha o zrušení nějakého práva ke společné věci se tak fakticky blíží úvaze o vypořádání celého spoluvlastnického režimu, ke kterému dochází v rámci soudního či mimosoudního vypořádání SJM. Pokud by snad praxe o nějakém zrušení práva vztahujícího se k bydlení uvažovala, nebyl by vůbec jasný a patrný vztah tohoto rušeného práva k samotnému institutu společného jmění a jeho vypořádání.
Rozhodnutí tak vychází z přesvědčení, že ochranný parametr práva na bydlení je v těchto případech garantován samotným vypořádáním SJM (zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví) a podmínkami tohoto vypořádání, tj. poskytnutím přiměřené náhrady za věc, ke které jeden ze spoluvlastníků pozbývá spoluvlastnické právo, a druhý spoluvlastník se stává jejím výlučným vlastníkem.
Proti rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, takže otázka výkladu provedená NS zůstala ještě otevřená právě pro novost § 768 ObčZ a jeho ústavněprávní přezkum. Ústavní soud však ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl snad i nečekaně velmi stručným, jednostránkovým usnesením z 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1606/22, kde – v bodě 6 – lakonicky konstatoval, že na straně obecných soudů „neshledal nejmenší pochybení“. Současně zdůraznil, že přijaté právní závěry jsou
„z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavnosti, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality ani jiného porušení zásad spravedlivého řízení“.
Nenápadné hmotněprávní vyjádření s obecnějším dosahem vztahujícím se k časté představě manželů o trvalosti bydlení ve vztahu k nemovitým věcem tvořícím součást SJM vyjadřuje závěr Ústavního soudu, podle kterého
„subjektivně vnímaná nespravedlnost vedená představou stěžovatelky o doživotní záruce práva na bydlení (na užívání dotčených nemovitostí) navzdory rozvodu manželství a vypořádání SJM Ústavní soud k zásahu přimět nemůže, neboť nemá v ústavním pořádku (jako ostatně ani na jiných místech právního řádu) oporu“.
Ústavní soud použil zajímavou formulaci, když uvedl, že
„věc byla příkladně a svižně posouzena soudy všech tří instancí“.
Na listopadovém zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu bylo rozhodnutí jednomyslně schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž proti závěrům v rozhodnutí vysloveným nebyly ani z vnějšího ani z vnitřního připomínkového řízení uplatněny žádné námitky. Rozhodnutí tak dokladuje, jak je někdy obtížné předvídat vývoj soudní praxe. Zdálo se totiž, že výklad § 768 ObčZ bude v praxi velmi složitý s řadou odlišných názorů, a to tím spíše, že odborná literatura od počátku účinnosti občanského zákoníku nahlížela na toto ustanovení s určitými pochybnostmi, přesto však ve vazbě na podílové spoluvlastnictví a SJM naznačovala jeho alespoň částečnou použitelnost.
Odmítnutím ústavní stížnosti a schválením rozhodnutí k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek tak rozhodnutí představuje již ustálený směr soudní praxe. Z toho také Nejvyšší soud ve své další rozhodovací⛘činnosti vychází. V rozsudku z 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, pak NS přímo na rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1040/2021 odkázal s doplňující argumentací, na které případy § 768 ObčZ dále nedopadá, když uvedl, že
„výkladem § 768 ObčZ se dovolací soud již zabýval v rozsudku NS z 23. 3. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1040/2021, ve kterém uvedl, že ze znění tohoto ustanovení (§ 768) plyne, že míří především na případy zrušení společného práva nájmu (§ 745 ObčZ) či na jiné obligační tituly stejného nebo společného práva bydlení, čemuž nasvědčují hlediska uvedená v § 768 odst. 1 větě za středníkem ObčZ, ke kterým by měl soud přihlížet při rozhodování o tom, kterému z manželů dosavadní právo zruší a za jakou náhradu. Nelze vyloučit použití uvedeného ustanovení i na věcněprávní tituly (např. společná služebnost užívání bytu), nebude se však vztahovat na společné právo v bytě nebo domě v SJM či stejné právo v rámci podílového spoluvlastnictví manželů. Samostatná úprava vypořádání SJM (§ 736 a násl. ObčZ) a samostatná úprava zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 1140 a násl. ObčZ) použití § 768 ObčZ neumožňuje. To, že jej nelze použít na nemovitost ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, vyplývá z hypotézy § 768 odst. 1 ObčZ (‚manželé měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo‘).“
Specializovaný senát NS na „věci bytové“ pak ve své praxi začíná vykládat pozitivní obsah samotného § 768 ObčZ. V rozsudku z 13. 9. 2022, sp. zn. 26 Cdo 705/2022, NS konstatoval, že
„při rozhodování podle § 768 odst. 1 ObčZ, kterému manželovi soud zruší právo společného nájmu k bytu, přihlédne zejména k tomu, kterému z manželů byla svěřena péče o nezletilé dítě, a ke stanovisku pronajímatele. Soud však může podle okolností konkrétního případu přihlížet i k dalším hlediskům, např. k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k příčinám rozvratu manželství, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, k tomu, jak se který z nich zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Odůvodňují-li to okolnosti konkrétní věci, nemusí být rozvedenému manželovi náhrada za ztrátu práva nájmu podle § 768 ObčZ přiznána. Nebyla-li rozvedenému manželovi přiznána náhrada za ztrátu práva nájmu, lhůtu k vyklizení bytu stanoví soud podle § 768 odst. 2 ObčZ v délce maximálně jednoho roku.“
V této souvislosti – i s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1040/2021 – NS dále vysvětlil, že rozhoduje-li soud k návrhu rozvedeného manžela podle § 768 ObčZ, v první řadě rozhodne o tom, kterému z rozvedených manželů se zrušuje právo nájmu – bude to ten z bývalých manželů, po kterém lze spravedlivě žádat, aby byt (dům) opustil. Podle § 768 odst. 1 ObčZ při tomto rozhodováni přihlédne zejména k tomu, kterému z manželů byla svěřena péče o nezletilé dítě, a ke stanovisku pronajímatele. Soud však může podle okolností konkrétního případu přihlížet i k dalším hlediskům, jde totiž o normu s relativně neurčitou hypotézou, a je proto na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Může proto přihlédnout např. k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k příčinám rozvratu manželství, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, k tomu, jak se který z nich zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Soud tedy přihlédne ke všem významným skutečnostem, které vyjdou v řízení najevo, a musí odůvodnit, která hlediska považoval za podstatná, kterým dal v konkrétním případě přednost a proč. Jakmile soud – po zvážení všech právně významných skutečností – rozhodne, kterému z rozvedených manželů zruší právo nájmu, musí posoudit, zda a jaká náhrada tomuto rozvedenému manželovi za ztrátu takového práva náleží. Okolnost, že se soud vždy zabývá otázkou náhrady za ztrátu práva (společného) nájmu, však neznamená, že by vždy (za jakýchkoliv) okolností musela být rozvedenému manželovi, jemuž soud zrušil právo nájmu, nějaká náhrada přiznána. Soud samozřejmě přihlédne ke všem konkrétním okolnostem dané věci, zváží poměry obou účastníků (majetkové, sociální atd.) a výsledkem jeho úvahy může být i závěr, že právě s ohledem na tyto konkrétní okolnosti dané věci mu žádná náhrada nenáleží (viz i samotné gramatické vyjádření v § 768 odst. 1 ObčZ – „popřípadě zároveň rozhodne“); vždy přitom své závěry odůvodní. Má-li soud za to, že rozvedenému manželovi náhrada za ztrátu práva nenáleží, nemusí o tom rozhodovat zvláštním samostatným výrokem, jeho závěr se promítne ve výroku o vyklizení; v takovém případě nebude vyklizení vázáno na poskytnutí náhrady (ve formě peněz, náhradního bytu atd.), ale jen na uplynutí ve výroku stanovené doby.
Mgr. Michal Králík, Ph.D., Zlín, Brno