PAVEL ŠTURMA

profesor na Právnické fakultě UK v Praze

Právě pro tento velký zájem, který však vyvolal v České republice zatím jen zjednodušující komentáře v denním tisku a dalších médiích, si rozsudek podle mého názoru zasluhuje podrobnější a serióznější rozbor. Jedná se přitom o jeden z nejsložitějších případů, které kdy MSD řešil, a to nejen délkou řízení, ale i objemem rozsudku a množstvím separátních stanovisek jednotlivých soudců.

1. Průběh řízení před MSD

Celý případ byl zahájen žalobou Bosny a Hercegoviny z 20. 3. 1993, která se opírala o článek IX Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia (1948). Žaloba původně směřovala proti Svazové republice Jugoslávie (SRJ), která se později přejmenovala na Srbsko a Černou Horu. Na základě námitek žalované strany proti jurisdikci vydal MSD nejprve 11. 7. 1996 rozsudek o předběžných námitkách, ve kterém potvrdil, že má jurisdikci pro řešení tohoto sporu na základě čl. IX Úmluvy proti genocidiu.

V roce 2001 však žalovaná strana předložila MSD tzv. Podnět k přezkoumání ex officio jurisdikce nad Jugoslávií. Šlo o klíčovou otázku, zda v době, kdy Bosna a Hercegovina podala žalobu, byl žalovaný stát pokračovatelem Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ), což nyní Srbsko a Černá Hora popírá. I s touto námitkou se musel MSD vypořádat ve svém rozsudku z r. 2007.

V mezidobí navíc došlo k rozpadu státního svazku Srbska a Černé Hory, když 3. 6. 2006 přijalo Národní shromáždění Černé Hory deklaraci nezávislosti. V souladu s touto deklarací členství unie Srbska a Černé Hory v OSN, včetně všech orgánů a organizací systému OSN, přešlo na Republiku Srbsko v souladu s článkem 60 Ústavní listiny Srbska a Černé Hory. Dne 28. 6. 2006 pak Valné shromáždění přijalo Černou Horu za nového člena OSN.² Soud konstatoval na základě stanovisek zástupců Bosny a Hercegoviny, Srbska a Černé Hory, že události, na nichž je založena žaloba, se udály v době, kdy Srbsko a Černá Hora tvořily jeden stát. MSD poznamenal, že Srbsko akceptovalo kontinuitu mezi Srbskem a Černou Horou a Republikou Srbsko a převzalo odpovědnost za své závazky vyplývající z mezinárodních smluv uzavřených Srbskem a Černou Horou, tedy včetně závazků podle Úmluvy proti genocidiu. Na druhé straně Černá Hora netvrdila, že je pokračovatelem unie Srbska a Černé Hory.

MSD připomněl základní princip, že žádný stát nepodléhá jeho jurisdikci bez svého souhlasu․ Popsané události jasně ukazují, že Černá Hora nepokračuje v právní subjektivitě Srbska a Černé Hory, proto nemohla získat postavení žalovaného v tomto případě. Je též zřejmé, že Černá Hora nedala svůj souhlas s jurisdikcí Soudu pro účely tohoto sporu. Navíc ani žalobce netvrdil, že Černá Hora je stále stranou v tomto případu, ale pouze zdůrazňoval své názory na společnou a nerozdílnou odpovědnost Srbska a Černé Hory. Soud proto konstatoval, že k datu tohoto rozsudku zůstává Republika Srbsko jediným žalovaným. Proto všechny závěry obsažené ve výroku rozsudku jsou určeny Srbsku.

Soud se poté musel vypořádat s námitkami žalované strany proti jurisdikci, obsaženými v “Podnětu k přezkoumání ex officio jurisdikce nad Jugoslávií“, předloženém žalovaným v roce 2001. Ústřední otázkou vznesenou žalovaným bylo, zda v době podání žaloby byl nebo nebyl pokračovatelem Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ). Žalovaný nyní tvrdil, že není stát pokračovatel, a že proto nebyl nejen stranou Úmluvy proti genocidiu v době zahájení sporu a vzhledem k tomu, že nebyl smluvní stranou, neměl ani přístup k MSD. V důsledku toho Soud nemá vůči němu jurisdikci ratione personae.

MSD nejprve připomněl faktické okolnosti podnětu. Žalovaný poté, co nárokoval po rozpadu SFRJ v roce 1992, že je pokračovatelem tohoto státu a jako takovému mu patří členství bývalé Jugoslávie v OSN, pak 27. 10. 2000 požádal „ve světle implementace rezoluce Rady bezpečnosti 777 (1992)“, aby byl přijat do OSN jako nový člen, čímž se fakticky vzdal svého dřívějšího nároku.

Soud pak připomněl svá dřívější rozhodnutí v této věci, a to rozsudek o předběžných námitkách z r. 1996 a rozsudek k žádosti o revizi případu z r. 2003. MSD se odvolal na zásadu res judicata, která vyplývá ze Statutu MSD a Charty OSN. Tato zásada znamená, že rozhodnutí Soudu jsou nejen závazná pro strany, ale také konečná v tom smyslu, že nemohou být stranami znovuotevřena v otázkách, které byly rozhodnuty. Výjimkou je pouze řízení o revizi rozsudku podle čl. 61 Statutu. Podle názoru Soudu zásada res judicata sleduje dva cíle: (1) stabilita právních vztahů vyžaduje, aby spor byl ukončen, a (2) je v zájmu každé strany, aby otázka, která již byla rozhodnuta v její prospěch, nebyla znovu projednávána.

MSD uvedl, že výroková část rozsudku Soudu má právní moc rozhodnuté věci. Ve výroku rozsudku o předběžných námitkách (1996) Soud konstatoval, že „na základě článku IX Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia má jurisdikci rozhodnout o tomto sporu“.³ Podle názoru Soudu tak byla jurisdikce potvrzena s plnou vahou soudní pravomoci MSD. Tvrdit dnes, že Soud neměl pravomoc vydat rozsudek v r. 1996, znamená zpochybnit závaznost výroku jako res judicata. Proto MSD nemusí zkoumat námitku žalovaného proti jurisdikci založenou na jeho tvrzení o chybějícím přístupu k Soudu (či jurisdikci ratione materiae) v roce 1993.

2. Obsah rozsudku

2.1. Aplikovatelné právo. Soud nejprve znovu připomněl, že jeho jurisdikce v tomto případě je založena výlučně na článku IX Úmluvy proti genocidiu, protože všechny ostatní základy pro jurisdikci uvedené žalobcem byly odmítnuty v rozsudku o předběžných námitkách z r. 1996.⁴ Článek IX Úmluvy stanoví, že „spory mezi smluvními stranami týkající se výkladu, provádění nebo plnění této Úmluvy, včetně sporů týkajících se odpovědnosti státu za genocidium nebo za kterýkoli z ostatních činů vypočtených v článku III, předkládají se na žádost kterékoli sporné strany k projednání Mezinárodnímu soudnímu dvoru.“

Z toho vyplývá, že MSD mohl rozhodovat pouze o sporech mezi státy, smluvními stranami, týkajících se výkladu, provádění nebo plnění Úmluvy proti genocidiu, a že neměl pravomoc rozhodovat o údajných porušeních jiných závazků podle mezinárodního práva, jež nepředstavovala genocidu, zejm. závazků na ochranu lidských práv v ozbrojeném konfliktu. Je tomu tak i tehdy, když jde o tvrzená porušení závazků podle kogentních norem nebo závazků, které chrání základní humanitární hodnoty, a které mohou zavazovat erga omnes.

Soud ovšem konstatoval, že existuje spor mezi stranami o význam a právní rozsah článku IX Úmluvy, zejm. o tom, zda závazky z Úmluvy jsou omezeny na přijetí zákonodárných opatření (čl. V) a na trestání nebo extradikci (čl. I a čl. VII), anebo zda závazky smluvních stran se vztahují i na povinnost nespáchat genocidu a jiné činy vypočtené v článku III. MSD poznamenal, že rozsah závazků smluvních stran závisí na obvyklém významu výrazů v Úmluvě, čtených v jejich celkové souvislosti a s přihlédnutím k jejímu předmětu a účelu. Proto se zabýval zněním článku I, který stanovil, že „Smluvní strany potvrzují, že genocidium, ať spáchané v míru nebo za války, je zločinem podle mezinárodního práva a zavazují se proto zabraňovat mu a trestat jej“. Soud se domnívá, že článek I, zejm. závazek předcházet či zabraňovat (to prevent), zakládá závazky odlišné od závazků obsažených v následujících článcích. Tento závěr je potvrzen přípravnými pracemi k Úmluvě a okolnostmi jejího uzavření.

Soud se podrobněji zabýval otázkou, zda smluvní strany mají závazek nespáchat samy genocidu, když tento závazek není výslovně uložen v textu Úmluvy. Podle názoru MSD účinkem článku I, s přihlédnutím k účelu Úmluvy, je zakázat státům, aby samy páchaly genocidu. Takový zákaz vyplývá především ze skutečnosti, že článek I označuje genocidium za „zločin podle mezinárodního práva“ (crime under international law). Tím, že státy souhlasily s takovým označením, musí být logicky zavázány nespáchat takový čin. Dále to vyplývá z výslovně stanoveného závazku zabraňovat spáchání aktů genocidy. Bylo by paradoxní, kdyby státy měly tento závazek, ale nebylo by zakázáno spáchat tyto činy prostřednictvím jejich vlastních orgánů nebo osob, nad kterými mají takovou kontrolu, že jejich jednání se přičítá státu podle mezinárodního práva. Proto ze závazku zabránit genocidiu vyplývá zákaz spáchání genocidy. Soud poznamenal, že jeho závěr je potvrzen zněním článku IX, konkrétně obratem „včetně sporů týkajících se odpovědnosti státu za genocidium nebo za kterýkoli z ostatních činů vypočtených v článku III“. Podle Úmluvy je tedy uvažovaná odpovědnost „za genocidium“ (v angl. znění for genocide), nikoliv pouze odpovědnost za nesplnění prevence nebo trestání genocidia.

Poté se Soud zabýval třemi dalšími argumenty, které mohou jít proti návrhu, že Úmluva ukládá smluvním stranám povinnost nespáchat genocidu. Prvním argumentem je, že mezinárodní právo nezná trestní odpovědnost státu a že Úmluva proti genocidiu neobsahuje nástroj k uložení této trestní odpovědnosti. Soud sice uznal, že mezinárodní právo neupravuje trestní odpovědnost státu,⁵ poznamenal však, že závazek, za jehož porušení může být žalovaný uznán odpovědným v řízení podle článku IX, je závazek podle mezinárodního práva, v tomto případě podle ustanovení Úmluvy, a že příslušné závazky a odpovědnost států, jež by vznikla z porušení těchto závazků, jsou závazky a odpovědnost podle mezinárodního práva. Nemají tudíž trestní povahu.

Druhý je ten, že povaha Úmluvy vylučuje ze svého rozsahu úpravy odpovědnost státu za genocidium a ostatní činy vypočtené v čl. III. Úmluva je standardní smlouva mezinárodního trestního práva zaměřená na trestní stíhání a potrestání jednotlivců a ne na odpovědnost států. Soud však nespatřuje nic ve znění nebo struktuře ustanovení Úmluvy týkajících se individuální trestní odpovědnosti, což by vylučovalo význam článku I, čteného spolu s odst. (a) až (e) článku III, že tato ustanovení ukládají státům závazky odlišné od závazků, které od nich Úmluva požaduje, aby uložily jednotlivcům.

Třetím argumentem je, že podle přípravných prací k Úmluvě se zdá, že ve hře nebyla vůbec otázka přímé odpovědnosti státu za činy genocidy. Soud však prozkoumal přípravné práce, včetně historie návrhu v Šestém výboru Valného shromáždění, a došel k tomu, že podporují závěr, podle kterého jsou smluvní strany zavázány nespáchat genocidu prostřednictvím svých orgánů nebo osob či skupin, jejichž chování se jim přičítá.

2.2. Odpovědnost státu závisí na odsouzení jednotlivce za genocidu? MSD konstatoval, že má-li být stát odpovědný za porušení svého závazku nespáchat genocidu, musí být prokázáno, že byla spáchána genocida, jak je definována v Úmluvě. Totéž platí v případě spolčení podle čl. III odst. (b), účastenství na genocidiu podle čl. III odst. (e) a pro účely závazku zabránit genocidiu. Podle žalované strany je však nutnou podmínkou pro založení odpovědnosti státu předchozí prokázání, v souladu s pravidly trestního práva, individuální odpovědnosti pachatele, který vyvolal odpovědnost státu.

Podle názoru Soudu odlišné postupy a pravomoci MSD a tribunálů, které soudí osoby za trestné činy, samy o sobě neznamenají, že existuje právní překážka pro MSD, aby sám nalezl, že genocida a ostatní činy vypočtené v článku III byly spáchány. Podle svého Statutu je Soud způsobilý provést tento úkol, když použije standard dokazování odpovídající mimořádně závažným obviněním. Proto Soud došel k závěru, že podle Úmluvy může vzniknout odpovědnost za genocidu a spolčení k spáchání genocidia, aniž by byl jednotlivec odsouzen za tento zločin.

Soud také poznamenal, že materiální závazky vyplývající z článků I a III nejsou zjevně omezeny na území státu. Vztahují se na stát bez ohledu na to, kde jedná nebo může jednat vhodným způsobem, aby splnil příslušné závazky. Naproti tomu závazek stíhat uložený čl. VI obsahuje výslovné teritoriální omezení. Osoby obviněné z genocidia mají být souzeny příslušným soudem státu, na jehož území byl tento čin spáchán, nebo příslušným mezinárodním trestním tribunálem.

2.3. Znaky skutkové podstaty genocidia. Soud konstatoval, že definice genocidia v článku II Úmluvy zahrnuje „činy“ a “úmysl“. Je uznáváno, že činy vyjmenované v článku II pod písmeny (a) až (e) samy o sobě zahrnují subjektivní stránku. Kromě toho však článek II vyžaduje ještě další subjektivní prvek (mental element), a to prokázání „úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou“. Toto se často nazývá speciální úmysl (dolus specialis). Nestačí, aby byli členové skupiny cílem útoku, protože patří k této skupině. Činy uvedené v článku II se musí spáchat s úmyslem zničit chráněnou skupinu.

MSD se musel vypořádat s několika složitými otázkami. První se týkala pojmu „etnických čistek“ (ethnic cleansing). Soud konstatoval, že etnické čistky mohou být formou genocidy ve smyslu Úmluvy, pouze pokud spadají do jedné z kategorie činů zakázaných čl. II Úmluvy. To znamená, že ani úmysl vytvořit „etnicky homogenní“ oblast, ani operace k provedení této politiky nemohou být jako takové označeny za genocidu. To ovšem neznamená, že etnické čistky nemohou nikdy naplnit genocidium. K tomu, aby se tak stalo, je ovšem třeba speciálního úmyslu zničit určitou skupinu, což je odlišné od jejího přesídlení z oblasti.

Dalším problémem byla identifikace skupiny, vůči níž měla být genocida spáchána. Soud konstatoval, že taková skupina musí být definována pozitivně, a tudíž nejen negativními znaky jako „nesrbské“ obyvatelstvo, což uváděla žalující strana. Soud se proto rozhodl zkoumat fakta případu s cílem zjistit, zda lze prokázat úmysl zničit úplně nebo částečně Bosenské muslimy jako skupinu. MSD dále upřesnil, že úmysl musí směřovat ke zničení přinejmenším významné části dané skupiny a že genocida může být spáchána i tam, kde je úmysl zničit tuto skupinu v rámci geograficky omezené skupiny.

2.4. Důkazní problematika. Soud poté zkoumal důkazní břemeno, standard důkazu a důkazní metody. MSD nejprve připomněl obecně uznávané pravidlo, že žalobce musí předložit důkazy pro svůj případ a že každá strana sporu, která tvrdí nějakou skutečnost, ji musí prokázat. Vzhledem k tomu, že žalovaný odmítl předložit plný text určitých dokumentů, Soud poznamenal, že žalobce měl k dispozici a využil rozsáhlou dokumentaci a další důkazy, zejm. ze snadno dostupných záznamů Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY).

Strany sporu se nedohodly na standardu důkazů. Soud potvrdil, že mimořádně závažná obvinění vznášená proti státu musejí být prokázána zcela přesvědčivými důkazy. Proto bylo třeba, aby tvrzení, že byly spáchány zločin genocidia a ostatní činy vypočtené v článku III, byla jasně prokázána. Strany předložily velké množství materiálů z různých zdrojů, včetně zpráv, rezolucí a závěrů různých orgánů OSN, dokumentů jiných mezivládních organizací, dokumentů, důkazů a rozhodnutí ICTY, vládních publikací, dokumentů od nevládních organizací, mediálních zpráv, článků a knih. Rovněž předvolaly svědky a znalce.

Soud musel sám provést zhodnocení faktů, jež jsou relevantní vzhledem k údajně porušenému právu. Uznal ovšem, že tento případ je neobvyklý, protože mnohá tvrzení již byla předmětem řízení a rozhodnutí ICTY. Soud proto musel posoudit jejich význam. S odvoláním na své dřívější rozhodnutí v jiné věci⁶ připomněl, že také proces vyšetřování (fact-finding process) u ICTY splňuje kritérium „důkazů získaných výslechem osob přímo dotčených“, které byly následně prověřovány zkušenými soudci v křížovém výslechu. Jejich věrohodnost nebyla následně zpochybněna. Soud proto rozhodl, že přijme jako vysoce přesvědčivá faktická zjištění ICTY a také hodnocení, jež Tribunál na jejich základě vyvodil např. o existenci požadovaného úmyslu. Soud se také vyjádřil k některým dalším důkazům, zvláště ocenil zprávu „Pád Srebrenice“, kterou předložil generální tajemník OSN Valnému shromáždění v listopadu 1999.

2.5. Fakta případu. MSD poté zrekapituloval faktické pozadí případu. Dne 9. 1. 1992 vyhlásila svou nezávislost Republika srbského národa Bosny a Hercegoviny, později zvaná Republika Srpska⁷ (RS). Podle Soudu tento útvar nikdy nezískal mezinárodní uznání jako svrchovaný stát, ale měl de facto kontrolu nad značným územím a podporu velkého počtu bosenských Srbů. Soud má za prokázané, že žalovaná strana poskytovala značnou vojenskou a finanční podporu Republice Srpska a že kdyby zastavila tuto podporu, výrazně by omezila možnosti, které měly orgány RS.

Poté se Soud pustil do zkoumání faktů uváděných žalobcem, aby zjistil, že se údajné krutosti staly, a pokud se staly, zda spadají pod článek II Úmluvy proti genocidiu, tj. zda prokazují existenci úmyslu zničit úplně nebo částečně skupinu Bosenských muslimů. MSD nejprve zkoumal důkazy týkající se porušení skutkové podstaty podle čl. II (a), tj. usmrcení příslušníků chráněné skupiny. Posuzoval důkazy o zabíjení členů této skupiny v hlavních oblastech Bosny: Sarajevu, údolí řeky Drina, Prijedoru, Banja Luka a Brčku, jakož i v různých zajateckých táborech. Soud uznal za prokázané masové zabíjení v jednotlivých oblastech a zajateckých táborech na území Bosny, přičemž oběti byli většinou členové chráněné skupiny.

Soud však nebyl na základě předložených důkazů přesvědčen, že bylo přesvědčivě prokázáno, že zabíjení členů chráněné skupiny bylo pácháno se speciálním úmyslem pachatelů zničit úplně nebo částečně tuto skupinu jako takovou. Výše uvedené zabíjení může představovat válečné zločiny nebo zločiny proti lidskosti, ale Soud neměl jurisdikci, aby o tom rozhodoval.

MSD se pak zaměřil na události ve Srebrenici. Soud konstatoval, že senáty ICTY v případech Krstić a Blagojević zjistily, že ozbrojené síly bosenských Srbů zabily více než 7.000 bosensko-muslimských mužů po dobytí tzv. „bezpečné zóny“ v červenci 1995. Prokázaly, že byla naplněna objektivní stránka (actus reus) usmrcení podle čl. II (a) Úmluvy a rovněž způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch podle čl. II (b) Úmluvy, a to jak těm, kteří měli být popraveni, tak ostatním, kteří od nich byli odděleni, vzhledem k nucenému přesídlení a ztrátě utrpěné pozůstalými. MSD byl proto také přesvědčen, že při masakru v Srebrenici došlo k činům popsaným v článku II (a) i (b) Úmluvy.

Soud poté zkoumal, zda existoval u pachatelů speciální genocidní úmysl (dolus specialit). Opřel se o zjištění senátů ICTY ve věcech Krstić a Blagojević, že tento speciální úmysl existoval, ale že se neprokázal až do změny vojenského cíle (z omezení enklávy na městskou oblast v dobytí města Srebrenica a celé enklávy) a dobytí Srebrenice asi 12. či 13. července 1995. MSD neměl žádný důvod nesouhlasit se shodnými závěry soudního a odvolacího senátu ICTY. Dospěl tak k závěru, že činy spáchané v Srebrenici naplňující článek II (a) a (b) Úmluvy byly spáchány s úmyslem zničit částečně skupinu muslimů v Bosně a Hercegovině jako takovou. Proto se jednalo o akty genocidy spáchané příslušníky armády Republiky Srpska od 13. 7. 1995.

Pokud jde o další krutosti páchané v Bosně během ozbrojeného konfliktu a zvláště v zajateckých táborech kvalifikovatelné podle článku II (b), Soud shledal, že i když mohly naplnit válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, neprokázalo se, že byly spáchány se specifickým úmyslem zničit úplně nebo částečně chráněnou skupinu. K obdobnému závěru Soud došel u obvinění z porušení článku II (c), tedy úmyslné uvedení skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení. Co se týče skutkových podstat podle článku II (d) a (e), MSD konstatoval, že důkazy předložené žalobcem neumožňují dojít k závěru, že ozbrojené síly bosenských Srbů spáchaly takové činy.

2.6. Odpovědnost žalovaného státu za události v Srebrenici. Soud poté zkoumal otázku odpovědnosti státu žalované strany, tj. Srbska jako pokračovatele SRJ. Šlo o to, zda se výše prokázané činy mohou přičítat tomuto státu. MSD se nejprve vypořádal s argumentem žalobce, podle kterého žalovaný stát uznal, že ve Srebrenici byla spáchána genocida, přijal za to právní odpovědnost. Soud však dospěl k závěru, že prohlášení srbské Rady ministrů z 15. 6. 2005 mělo politickou povahu a zjevně nebylo zamýšleno jako uznání odpovědnosti.

Ke zjištění mezinárodní odpovědnosti žalovaného státu v souvislosti s masakrem ve Srebrenici si Soud musel vyřešit tři otázky: (1) zda se žalovanému státu přičítají činy genocidia na základě chování jeho orgánů či dalších osob podle obyčejových pravidel o odpovědnosti států; (2) zda jiné činy uvedené v článku III (b) až (e) Úmluvy byly spáchány orgány nebo osobami, jejichž jednání se přičítá žalovanému státu; (3) zda žalovaný stát dodržel závazek zabránit a potrestat genocidium podle článku I Úmluvy.

První z otázek se vztahuje k ustálenému pravidlu, které tvoří jeden ze základů odpovědnosti států, že jednání jakéhokoli státního orgánu musí být posuzováno jako chování státu, a proto – představuje-li porušení mezinárodního závazku tohoto státu – zakládá jeho odpovědnost. V tomto případě však nebylo prokázáno, že by se osoby v postavení orgánů SRJ podle jeho vnitrostátního práva, zejm. armáda SRJ nebo političtí představitelé, podílely na masakrech nebo na jejich plánování. Je prokázanou skutečností, že existovala přímá či nepřímá účast armády SRJ po boku ozbrojených sil bosenských Srbů na vojenských operacích v Bosně a Hercegovině v letech předcházejících událostem v Srebrenici. Nebyla však prokázána žádná taková účast ve vztahu k masakrům spáchaným ve Srebrenici. Navíc ani Republika Srpska, ani její armáda nebyly de jure orgány SRJ, protože žádný z nich neměl postavení orgánu tohoto státu podle jeho vnitrostátního práva.

V této souvislosti se též zkoumalo, zda by žalovaný mohl nést odpovědnost za činy polovojenské skupiny zvané „Škorpióni“, která byla označena za jednotku Ministerstva vnitra Srbska. Soud však na základě předložených dokumentů nemohl potvrdit, že by tato jednotka byla v rozhodné době orgánem žalovaného státu. Kromě toho MSD poznamenal, že jednání orgánu poskytnutého státem k dispozici jinému subjektu, se neposuzuje jako chování tohoto státu, pokud orgán jednal jménem subjektu, kterému byl propůjčen. V červenci 1995 ani Republika Srpska, ani její ozbrojené síly nebyly pouhými nástroji v rukou SRJ, kterým by chyběla skutečná autonomie. Proto Soud konstatoval, že činy genocidia v Srebrenici nemohou být přičteny žalovanému státu jako spáchané jeho orgány nebo osobami na něm plně závislými, a proto nezakládají mezinárodní odpovědnost žalovaného státu.

Soud poté zkoumal, zda masakry ve Srebrenici byly spáchány osobami, které ač neměly postavení orgánů žalovaného státu, jednaly podle jeho pokynů nebo pod jeho kontrolou. Dané pravidlo vyplývá z obyčejového práva o odpovědnosti států. Musí být vykládáno ve světle judikatury MSD, zejm. jeho rozsudku ve věci Nicaragua v. USA (1986).⁸ Podle testu formulovaného v tomto rozsudku musí být prokázáno, že byla vykonávána „efektivní kontrola“ nebo že byly vydány instrukce ve vztahu ke každé operaci, při které došlo k údajným porušením, nejen vzhledem k celkovému jednání osob nebo skupin, které spáchaly tato porušení.⁹

Podle zjištění MSD se neprokázalo, že masakry byly spáchány podle pokynů žalovaného státu, nebo že žalovaný stát vykonával efektivní kontrolu nad operacemi, během nichž byly spáchány masakry představující zločin genocidia. Žalobce neprokázal, že federální orgány v Bělehradě nebo jiné orgány SRJ vydaly instrukce ke spáchání masakru, tím méně pak instrukce se speciálním úmyslem charakterizujícím zločin genocidia. Vše nasvědčuje tomu, že rozhodnutí zabít dospělé muže z muslimské komunity ve Srebrenici bylo přijato některými členy hlavního štábu ozbrojených sil RS, avšak bez instrukcí nebo efektivní kontroly SRJ. Soud proto došel k závěru, že není dána odpovědnost žalovaného státu.

Druhou otázkou byla případná odpovědnost žalovaného státu za činy uvedené v článku III (b) až (e) Úmluvy proti genocidiu. Z předložených faktů je zřejmé, že v tomto případě je relevantní pouze účastenství na genocidiu [čl. III (e)]. Soud uvedl, že k vyvození odpovědnosti státu za spolčení k spáchání genocidia musí zjistit, zda jeho orgány poskytovaly pomoc k spáchání genocidy ve Srebrenici. V tomto případě je třeba zjistit, zda orgán poskytující pomoc pachateli zločinu genocidy jednal vědomě, tj. byl si vědom nebo měl si být vědom speciálního úmyslu hlavního pachatele. Podle MSD však nebylo přesvědčivě prokázáno, že rozhodnutí fyzicky zničit skupinu muslimských mužů ze Srebrenice bylo známo orgánům v Bělehradě v době, kdy bylo přijato. Proto nevznikla mezinárodní odpovědnost žalovaného státu za účastenství na genocidiu podle článku III (e) Úmluvy.

2.7. Odpovědnost za porušení závazku zabránit genocidiu a trestat jej. Další otázka se týkala odpovědnosti státu za porušení závazku zabránit zločinu genocidia. K tomu MSD nejprve poznamenal, že jde o závazek na konání, nikoliv na dosažení výsledku. Stát nemá povinnost za všech okolností zabránit genocidiu, ale spíše využít všech dostupných prostředků, aby pokud možno zabránil genocidě. Stát nenese odpovědnost jen proto, že nebylo dosaženo žádaného výsledku, ale odpovídá, pokud zjevně opomenul přijmout všechna opatření, která byla v jeho moci a jimiž mohl přispět k zabránění genocidiu. Odpovědnost státu za porušení povinnosti prevence vznikne pouze tehdy, když byla genocida skutečně spáchána.¹⁰ Konečně Soud zdůraznil rozdílné požadavky pro uznání odpovědnosti státu za porušení tohoto závazku a pro uznání odpovědnosti státu za účastenství na genocidě ve smyslu článku III (e).

Podle Soudu měla SRJ v rozhodném období takový vliv na bosenské Srby, kteří provedli genocidu ve Srebrenici, jako žádná jiná smluvní strana Úmluvy proti genocidiu, vzhledem k silným politickým, vojenským a finančním vazbám mezi SRJ na jedné straně a Republikou Srpska a její armádou na straně druhé. Dále Soud připomněl, že SRJ byla vázána specifickými závazky na základě dvou nařízení MSD o prozatímních opatřeních vydaných v roce 1993. Podle nařízení z 8. 4. 1993 byla SRJ vyzvána, aby zajistila, že žádné vojenské nebo nepravidelné jednotky, které řídí nebo podporuje, nebo organizace či osoby, které mohou být pod její kontrolou nebo vlivem, nespáchají činy genocidia.

Konečně MSD uvedl, že byť nezjistil, že informace, které měly orgány v Bělehradě, s jistotou ukazovaly na bezprostřední hrozbu genocidia (proto také nebylo potvrzeno obvinění z účasti na genocidiu), tyto orgány stěží mohly nevědět o jeho vážné hrozbě, jakmile se ozbrojené síly RS rozhodly obsadit srebrenickou enklávu. Vedení SRJ si bylo plně vědomo klimatu hluboce zakořeněné nenávisti mezi bosenskými Srby a Muslimy v oblasti Srebrenice. Žalovaný stát však neprokázal, že podnikl jakékoliv kroky, aby zabránil masakrům v Srebrenici. Vzhledem k tomu Soud došel k závěru, že žalovaný stát porušil svůj závazek zabránit genocidiu, čímž vznikla jeho mezinárodní odpovědnost.

Pokud jde o závazek trestat genocidium, MSD připomenul, že genocidium ve Srebrenici nebylo spácháno na území žalovaného státu. Proto tento stát nemůže být obviněn, že nesoudil před svými soudy osoby obviněné z účasti na spáchání zločinu genocidia nebo dalších činů uvedených v článku III Úmluvy. Soud pak zkoumal, zda žalovaný stát splnil svůj závazek spolupracovat s mezinárodním trestním soudem zmíněným v článku VI Úmluvy. MSD potvrdil, že ICTY představuje mezinárodní trestní soud ve smyslu článku VI a že žalovaný stát „uznal jeho pravomoc“ ve smyslu tohoto ustanovení nejpozději od 14. 12. 1995, což je datum vstupu v platnost Daytonské dohody mezi Bosnou a Hercegovinou, Chorvatskem a SRJ. Příloha 1A této smlouvy stanoví, že strany musejí plně spolupracovat zvláště s ICTY.

Soud také nemohl než přiznat určitou váhu informaci, že generál Mladić, obviněný ICTY z genocidy jako jeden z hlavním viníků srebrenického masakru, byl na území žalovaného státu během posledních let přinejmenším několikrát a po delší dobu, aniž by srbské orgány učinily to co mohly rozumně udělat, aby zjistily, kde žije, a zatkly ho. MSD se proto zdá jako dostatečně prokázané, že žalovaný stát porušil svůj závazek plně spolupracovat s ICTY. Toto opomenutí představuje porušení jeho závazků jako strany Daytonské dohody a jako člena OSN, a tudíž i porušení jeho závazků podle článku VI Úmluvy proti genocidiu.

2.8. Otázka reparace. Vzhledem k okolnostem daného případu, jak uznal i žalující stát, není namístě žádat Soud, aby vyslovil, že žalovaný má povinnost uvedení věcí do původního stavu (restitutio in integrum).¹¹ Podle judikatury MSD, pokud není možná restituce, je ustáleným pravidlem mezinárodního práva, že poškozený stát je oprávněn získat kompenzaci od státu, který spáchal mezinárodně protiprávní chování, za jím způsobenou škodu.

Soud však nemohl dovodit z okolností případu jako celku a s dostatečným stupněm určitosti, že genocida ve Srebrenici mohla být odvrácena, kdyby žalovaný stát býval jednal v souladu se svými právními závazky. Protože MSD nemůže mít za prokázaný kauzální nexus mezi porušením ze strany žalovaného jeho závazku prevence a genocidou v Srebrenici, finanční kompenzace není vhodnou formou reparace za porušení závazku zabránit genocidiu.

Je zřejmé, že stěžovatel má nárok na reparaci ve formě satisfakce a ta může mít jako nejvhodnější podobu deklarování v tomto rozsudku, že žalovaný stát nesplnil závazek zabránit zločinu genocidia, uložený Úmluvou. Pokud jde o adekvátní reparaci za porušení povinnosti trestat činy genocidia, Soud považuje za dostatečné, že žalovaný stát má přetrvávající povinnosti vzhledem k předání ICTY osob obviněných z genocidy, zejm. generála Ratko Mladiće, aby tak splnil své závazky podle článků I a VI Úmluvy. Soud konečně nepovažuje za vhodné vyhovět žádosti žalobce, aby uložil žalovanému symbolickou kompenzaci za nesplnění nařízení o prozatímních opatřeních z 8. 4. 1993.

3. Závěrečné hodnocení

Rozsudek ve věci Úmluvy proti genocidiu z února 2007 je nejdelším a zřejmě i jedním z nejdůležitějších rozsudků, které MSD dosud vydal. V tak citlivé věci, jakou je otázka odpovědnosti státu za zločin genocidia, bylo přirozeně možné očekávat velmi složité jednání a hlasování Soudu, řadu separátních či individuálních stanovisek jednotlivých soudců, jakož i rozporuplné reakce zúčastněných států i širší veřejnosti. Jako každý rozsudek, i tento judikát MSD může být předmětem kritiky z různých pozic.

Mezi řadou odlišných stanovisek k rozsudku zaujme například stanovisko slovenského soudce Petera Tomky (absolventa a bývalého učitele Právnické fakulty UK v Praze), který sice hlasoval s většinou soudců pro převážnou část výroku, ale nesouhlasil s jedním bodem výroku a řadou věcí v odůvodnění rozsudku. Především nesouhlasil s názorem, že zásada res judicata bránila Soudu, aby kvůli rozhodnutí z r. 1996 přezkoumal nové námitky žalovaného státu proti jurisdikci. Při novém zkoumání námitek ale došel k závěru, že fakt, že SRJ neměla v době podání žaloby způsobilost (nebyla členem OSN) k účasti v řízení před MSD, byla zhojitelná vada, která byla napravena následným přijetím do OSN, tudíž Soud měl jurisdikci.

Hlavní námitka se však týkala části meritorního rozhodnutí, zejm. výkladu některých ustanovení Úmluvy proti genocidiu ve světle jejího účelu. Soudce Tomka má jistě pravdu v tom, že Úmluva je především instrumentem mezinárodního trestního práva, který ukládá státům zabraňovat genocidiu a trestat individuální pachatele. Proto nesouhlasil s většinovým stanoviskem, že klauzule o řešení sporů v článku IX Úmluvy zahrnuje jurisdikci určit, zda stát spáchal genocidu. Toto ustanovení nepochybně svěřuje MSD jurisdikci rozhodovat, zda stát splnil své povinnosti prevence a represe, jakož i o odpovědnosti, která státu vznikne při zanedbání těchto povinností. Jurisdikce Soudu podle článku IX také obsahuje pravomoc stanovit mezinárodní „odpovědnost státu za genocidium“ na základě přičtení státu trestného činu genocidy spáchaného fyzickou osobou. MSD však není vhodným fórem, kde by se měl přijímat právně závazný výrok, že zločin genocidia byl spáchán. MSD nemá trestní jurisdikci a jeho řízení není trestním procesem. S tímto závěrem lze souhlasit, protože z teoretických pozic je namístě rozlišovat mezi genocidiem jako trestným činem či zločinem podle mezinárodního práva ve smyslu Úmluvy, který zakládá individuální trestní odpovědnost, a genocidiem jako protiprávním chováním státu podle obyčejového mezinárodního práva. Na druhé straně ovšem Soud v tomto případě balancoval na hraně, když chtěl přijmout významné rozhodnutí ve věci samé, ale jeho jurisdikce má konsensuální povahu, v tomto případě omezenou výlučně na otázku plnění Úmluvy proti genocidiu.

Rovněž není zcela přesvědčivé rozhodnutí většiny MSD o tom, že žalovaný stát porušil závazek zabránit genocidiu. Podle čl. I Úmluvy má stát tuto povinnost prevence na svém území a mimo něj pouze potud, pokud vykonává jurisdikci mimo své území nebo kontrolu nad určitými osobami v zahraničí. V daném případě se však neprokázalo, že SRJ vykonávala jurisdikci v oblasti Srebrenice, ani že měla kontrolu nad pachateli těchto masakrů mimo území SRJ. Není také prokázáno, že orgány SRJ předem věděly o genocidním plánu, a proto nemohly zabránit masakrům v Srebrenici.

Přesto kladné stránky rozsudku jednoznačně převládají. Soud především podal velmi důkladný výklad složitých otázek sukcese států na území bývalé Jugoslávie, jakož i odpovědnosti státu, kde využil a potvrdil pravidla obsažená v kodifikačním návrhu Komise pro mezinárodní právo, zejm. pokud jde o přičitatelnost chování státu, ale také v otázce obsahu reparační povinnosti. Převážně pozitivní je i jeho výklad ustanovení Úmluvy proti genocidiu. V každém případě potvrdil, že v případě genocidia může nastoupit jak individuální trestní odpovědnost pachatelů, tak i mezinárodní odpovědnost státu, pokud se mu ovšem prokáže přičitatelnost jednání daných osob. Samostatným důvodem odpovědnosti státu je pak zanedbání povinnosti prevence a represe.

Navíc se zdá, že rozsudek MSD představuje výsledek kompromisu ve velmi delikátních otázkách, kdy ani jedna ze stran sporu (Bosna a Hercegovina, ani Srbsko) zcela neuspěla, ale také zcela neprohrála. To zvyšuje šanci na jeho akceptaci a splnění ze strany obou států, ale zejména Srbska, kterému byla uložena povinnost spolupracovat s ICTY.