IRENA PELIKÁNOVÁ, profesorka na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, advokátka v advokátní kanceláři Císař, Češka, Smutný a spol.

Jenomže je leden 2003 a měřeno pravidly legislativního procesu blíží se závratnou rychlostí červen. Právě do června 2003 by měly být vládě podle jejího legislativního plánu odevzdány hotové texty občanského a obchodního zákoníku. V tu dobu již bude pozdě začít s nářkem nad jejich případnými vadami. Proto se znovu pokusím upozornit na záležitost, jež se týká prakticky všech právníků vykonávajících právnickou profesi, a udělat další krok k hlubšímu rozboru situace.

Ve dnech 18. a 19. prosince proběhla v Plzni konference pořádaná Právnickou fakultou ZČU ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti, která byla soukromoprávní kodifikaci věnována. Příspěvky několika účastníků napsané v souvislosti s touto konferencí včetně do té doby připravené části paragrafovaného znění občanského zákoníku s důvodovou zprávou byly publikovány v časopise Justiční praxe č. 8 a 9 z roku 2002. Konference skončila zastíněna blížícími se vánočními svátky, vody se zavřely.

V mezidobí se mi péčí autora dostaly do rukou prvé paragrafy návrhu obchodního zákoníku. Protože v tomto textu zjišťuji metodologické prohřešky stejného druhu jako v návrhu občanského zákoníku, ale vyskytující se v ještě větší míře, pokusím se na následujících řádcích znovu zdůraznit některé zásady (1), jejichž nerespektování autorům publikované části předlohy občanského zákoníku a rovněž prvé části návrhu obchodního zákoníku vytýkám. Musím tak učinit, jakkoli (a spíš právě proto, že) uznávám obtížnost jejich úkolu, jehož se ovšem dobrovolně ujali, a přestože jsem je již zmínila ve svých předešlých statích zabývajících se problematikou kodifikace.¹ Za možná opakování se čtenářům, kteří se s mými předchozími příspěvky seznámili, omlouvám․ Dále na vybraných částech textu hodlám srovnáním se švýcarskou kodifikací dokumentovat, že poučení od jiných není nikdy dost (2) a že obecná úprava právnických osob v nyní publikované podobě nás nemůže uspokojovat. A konečně, uvědomujíc si naléhavost věci, budu na samostatném místě (viz. Několik poznámek k návrhu prvních ustanovení nového obchodního zákoníku“, s. 6–7) alespoň „předběžně“ reagovat na obsah a uspořádání zmíněné první verze 145 ustanovení obchodního zákoníku.

Základní zásady pro přípravu kodifikace

Příprava legislativních textů je zcela zvláštní právnickou profesí. Snad takové konstatování zní banálně a samozřejmě, avšak podívejme se kolem sebe, abychom zjistili, jak málo je pochopeno a respektováno. Příprava textů návrhů právních předpisů je nahlížena jako suchá úřednická práce, již může vykonávat kdekterý právník, i když mu podpis na vysokoškolském diplomu ještě ani neoschl, nebo naopak – když bylo léty prověřeno, že se nositel diplomu k žádné užitečné práci nehodí. Tento nevyřčený postoj můžeme vysledovat u politiků, poslanců, ale mnohdy i u právníků vykonávajících jiné právnické profese nebo u úředníků – nelegislativců. Vzniká tak jakési tiché opovržení k oněm bezejmenným a neviditelným úředníkům, již takovéto předpisy produkují, opovržení opřené o argument nízké úrovně nových zákonných textů. Máme-li tedy přesto ještě nějaké kvalitní legislativce, je tomu tak jenom díky mimořádnému citovému připoutání k této práci, zcela podobně, jako máme jakýmsi přírodním zázrakem stále ještě několik vynikajících univerzitních učitelů.

Mezi přípravou předloh běžných zákonů a přípravou kodexů není viděn ani hledán žádný propastný rozdíl a příprava kodifikací se tak ztrácí v nepřehledném houští legislativní smršti.

Zpracování textu zákonné předlohy vyžaduje schopnost převést mnohdy nepřesně formulovaný záměr do zřetelných, srozumitelných, jazykově bezchybných formulací. Toto převedení musí respektovat kontext celého právního řádu v jeho šíři, musí navazovat na současný právní stav, aby nedocházelo ke zbytečným prudkým zvratům, a zejména tvůrce textu musí být schopen si představit, jak jeho text bude v budoucnosti působit při použití na praktické životní situace. Po vstupu zákona v účinnost totiž bude zkoumáno každé slovo, spojka, čárka jeho formulace, budou srovnávány, váženy, promýšleny – lidmi, kteří onen text nevytvářeli a většinou neznají pozadí a záměry, jež k jeho vzniku vedly. To vše klade mimořádné nároky na představivost, logické myšlení, formulační schopnost, kultivovanost, právní znalosti a zkušenosti pisatele předlohy. Cesta k vytříbené legislativní technice nemůže být krátká a není představitelná bez talentu a píle. To vše je s představou bezejmenného a špatně placeného úředníka neslučitelné.

Mluvíme-li o přípravě kodifikace, je třeba vše právě řečené umocnit. Neboť kodex není běžný zákon. Kodex je základem stavby právního systému. Motivy vedoucí k přípravě kodifikace jsou odlišné od motivů, které rozhýbaly legislativní smršť. Jejich základem je vědomí, že právní řád musí být ukotven v pevném základu. Tento pevný základ musí mít jasnou koncepci, přísně logicky uspořádaný systém. Není přijatelné nahodilé řazení institucí, promítání osobních antipatií a sympatií do uspořádání materie.

Postavení zákoníku v právním systému určuje nikoli právní síla (tu má stejnou jako jiné zákony), ale princip subsidiarity jeho použití. Ta má za následek značnou šíři okruhu vztahů, které se jím budou řídit, komplementaritu úpravy, tzn. jeho uplatnění v oblastech, na něž zákonodárce dosud nepamatoval žádnou speciální úpravou.

Kodex musí vytvořit terminologii a pojmosloví i pro navazující zákony. I v tom je jeho úloha jako základu právního systému. Měl by navazovat na předchozí vývoj a zároveň citlivě změnit úpravu v bodech, které praxi působily obtíže. Jestliže souhlasíme s tím, že kodex nemá nahrazovat učebnici, měl by umožnit učebnici napsat. To znamená, že aniž formuluje všechny pojmové definice, bude s pojmy pracovat přesně a v souladu se zákony formální logiky. Autor kodexu se musí v nejvyšší možné míře držet současné terminologie, již mění jenom v případě naléhavé potřeby. Je obecně známo, že nepřesný výraz, jenž je obecně známý, vžitý a jasný, je třeba zachovat a dát mu přednost před změnou, pokud s sebou jeho zachování nenese další nepříznivé důsledky (např. použití téhož názvu v dvojím smyslu v právním řádu). Také vytváření nefunkčních obecných názvů jazykově nezvyklých není rozumné (viz např. pojmy „fundace“ či „obchodní korporace“).

Nový zákoník by měl vyplnit mezery a upustitod zbytečných podrobností, měl by citlivě respektovat současný stav právního myšlení, použití jím formulovaných pravidel by mělo odpovídat přirozenému rozumovému uvažování a mravnímu cítění lidí. V publikovaném textu návrhu občanského zákoníku však vidíme kolísání od vysoké míry abstrakce vyjádření k nejpřízemnější kazuistice. Taková nevyváženost kodifikačního díla je jeho vážným nedostatkem.

Kodex je základem právní kultury – na něm se mají vzdělávat příští právníci, jeho rozvíjením mají posouvat právní vývoj soudci. Kodex vytváří prestiž práva ve veřejnosti. Dává-li jasné a předvídatelné řešení životních situací, bude k němu mít veřejnost úctu a bude uznávat právo jako základ svého chování. Jestliže však kodex bude nejasný, plný rozporů, neposkytující řešení životních otázek – povede to k opovržení a pohrdání ze strany adresátů. Kodex nelze skrýt déle než do jeho přijetí. Poté bude vystaven tvrdé zkoušce životní praxí, v níž nelze nic zamaskovat nebo zapřít. Bez přílišné nadsázky lze snad říct, že tato kulturní a právně politická funkce kodexu je dokonce jeho funkcí nejdůležitější.

Přijetí zákoníku není představitelné bez předpokladu jeho značné stability. Stabilní text však nemůže být nekvalitní. Není náhodou, jestliže kodifikace v historii států a národů byly významnou a dlouho připravovanou akcí, jíž se zabývali panovníci spojujíce ji se svým jménem a jejíž zdar nastával jen zřídkakdy, zpravidla po řadě desetiletí příprav provázených nezdary. Není náhodou, že kodexy při vzájemném srovnání ukazují tolik blízkých podobností, že mnohé národy dokonce moudře daly přednost recepci kodexů zahraničních před vlastní tvorbou.² Ať už si vezmeme kterýkoli z kodexů nám blízkých evropských zemí, vždy zjistíme, že vyrůstá z jiné kodifikace nebo právní úpravy – buď z předchozí téhož státu, nebo ze zahraniční. Autorství kodexů zpravidla nezůstává v anonymitě přinejmenším u kodexů, které svou vysokou kvalitou vstoupily do historie.

Kdo je pověřen zpracováním textu, by měl především navazovat na své předchozí zkušenosti, znalosti, vědomosti, které by ho měly dovést k poznání, že příprava zákonného textu se musí řídit zásadami, jež jsou nepostradatelné a zcela opačné oproti zásadám vedoucím k vytvoření neprávního beletristického textu.

Formulace zákonných ustanovení musí v nejvyšší možné míře přebírat již dříve vytvořené formulace. Jde-li o právní úpravu nerecipovanou (domácí), je nutno respektovat formulační kontinuitu, dát přednost i méně dokonalé formulaci, která je vžitá, dobře známá, doktrínou a judikaturou zpracovaná. Bezdůvodně změněné vyjádření přináší v danou chvíli nepředvídatelné výkladové problémy a budoucí otázky týkající se důvodů změny. Také při recepci zahraniční nebo starší domácí úpravy je nutno držet se původní formulace textu, což umožní těžit z literatury a judikatury státu nebo doby původu textu. Odpovědný zákonodárce totiž zná význam každé spojky, každého přívlastku, každého slova, čárky či středníku. Návrhy, které dosud bylo možno spatřit, popírají právě uvedené zásady a přeformulovávají takřka vše, jako by si autoři neuvědomovali výbušnou sílu takového počínání.

Další princip kodifikace spočívá v konzistentnosti textu. Kodifikace musí být vnitřně ucelená a provázaná. Proto se nedoporučuje čerpat z většího počtu zdrojů a moudří kodifikátoři recipují celé kodexy, jsouce si vědomi nebezpečí plynoucího ze spojení nesourodých textů. [I zde však předložený návrh obecné části občanského zákoníku může být přímo odstrašujícím příkladem, protože v něm nacházíme prvky obecného zákoníku občanského, osnovy občanského zákoníku z roku 1937, významné části současného obchodního zákoníku – potažmo evropských směrnic o obchodních společnostech (ustanovení o právnických osobách) a rovněž části současného občanského zákoníku (např. úprava promlčení). Je sice pravda, že promeškáním možnosti recepce na počátku 90. let vzniká obtížná situace, kdy nemůžeme nepřihlížet k desetiletému právnímu vývoji a určité stabilizaci, a nemůžeme tedy připustit úplné přervání zcela cizorodou úpravou. Avšak řešením bezpochyby není nesourodá směsice, již předložený návrh přináší.] Autor kodexu musí pozorně sledovat vývoj v ostatních zemích a zvolit cestu, jíž v nejvyšší možné míře vyhoví všem požadavkům na kvalitní kodifikaci. Tak např. víme-li, že naše úprava musí odpovídat novým evropským směrnicím, proč rozsáhleji netěžit z legislativy států, které jsou nám kulturně blízké a harmonizaci po pečlivé přípravě provedly? Takovým vzorem může být např. reforma BGB právě ukončená v Německu.

A konečně, respektovat je nutno také již zmíněnou rozdílnost kodexu a prostého zákona. Tvůrci našeho nového obchodního zákoníku vytrvale a důsledně mluví o „obchodním zákoně“. Tento „obchodní zákon“, jak lze konečně dovodit i ze schváleného věcného záměru, však nemá být běžným zákonem a zmíněné lpění na nepřesném názvu jenom potvrzuje neujasněnost povahy připravované úpravy. Ta přece v úzké návaznosti na občanský zákoník musí nevyhnutelně plnit subsidiární roli vůči všem dalším zvláštním úpravám obchodních vztahů (zákony o bankách, pojišťovnách, kolektivním investování, kapitálovém trhu apod.). Respektování primární role občanského zákoníku proto nemůže znamenat odepření úlohy kodexu všem ostatním úpravám. Rozhlédnutí po ostatních ekonomicky rozvinutých státech včetně Evropské unie ukazuje až příliš výmluvně, nakolik trvale rostoucí objem právní regulace vyvolává systemizační úsilí projevující se stále větším počtem nejrůznějších kodifikací. Mlčky prosazovanou dekodifikací tak jenom prokazujeme, nakolik nejsme schopni reagovat na nové jevy v evropském právním vývoji.

Koncipovat obecná ustanovení o právnických osobách patří bezesporu k nejobtížnějším úkolům kodifikátora. Podívejme se, jak se s uvedeným úkolem vyrovnal K. Eliáš, pověřený přípravou nového občanského zákoníku, ve srovnání s autorem jednoho z nejrespektovanějších evropských občanských zákoníků – zákoníkem švýcarským. Pokusím se jak o srovnání systematická, tak o srovnání obsahová, která jsou jistě závažnější.

Nejprve porovnejme systém a obsáhlost úpravy. Ustanovení o právnických osobách jsou zařazena do hlavy II nazvané „Osoby“, a to v následující systematice:

Hlava II

Osoby

Díl 1 – Všeobecná ustanovení (§ 17 až 22)

Díl 2 – Fyzické osoby (§ 23 až 86)

Díl 3 – Právnické osoby

Oddíl 1:Z ákladní ustanovení (§ 87až140),

Oddíl 2: Korporace(§ 141až222)

Pododdíl 1: Obecně o korporacích (§ 141až143)

Pododdíl 2: Spolek (§ 144až223)

Oddíl 3: Fundace(§ 223až297)

Pododdíl 1: Obecně o fundacích (§ 223až224)

Pododdíl 2: Nadace (§ 225až292)

Pododdíl 3: Nadační fondy (§ 293až296)

Oddíl 4: Ustanovení o podnikatelích (§ 297až305).

V publikovaném návrhu obecné části našeho nového občanského zákoníku je tak právu osob věnováno celkem 289 ustanovení, z toho právnickým osobám 210 ustanovení.

Poté následuje Hlava III³ – Zastoupení (§ 306 až 340) a Hlava IV – Věci a jejich rozdělení (§ 341–364).

Uvedený systém je deformací i ve srovnání s věcným záměrem, který předvídal přece jen logičtější členění hlavy o osobách, totiž na díly o osobách fyzických, právnických a třetí díl o podnikatelích. Autorovi však zřejmě chyběl prostor pro zařazení ustanovení společných jak pro fyzické, tak pro právnické osoby a v důsledku toho systém modifikoval, nikoli však akceptovatelným způsobem. Navíc se mi zdá sotva uvěřitelné zařazení „Ustanovení o podnikatelích“ do dílu o právnických osobách, i když ponechám stranou jejich obsah. Vždyť autor přece velmi dobře ví, že podnikateli jsou jak fyzické, tak právnické osoby.

Podívejme se pro srovnání do švýcarského občanského zákoníku (1907), jehož autor stál o sto let dříve před shodným úkolem. Právu osob je tu věnována prvá kniha kodifikace. Za ní následuje druhá kniha o právu rodinném. Prvá kniha (čl. 11 až 89) se člení na první titul o fyzických osobách (čl. 11 až 51) a druhý titul o osobách právnických (čl. 52 až 89). Celkový počet 37 článků je třeba korigovat o vložený článek 89bis doplněný v roce 1958.

Ve srovnání s českým návrhem tak docházíme k poměru 38 článků oproti 210 paragrafům. Toto mechanické srovnání získá vypovídací hodnotu, když si uvědomíme, co všechno upravuje naše předloha a co upravuje švýcarská kodifikace. Švýcarský zákonodárce totiž zařadil do druhého titulu prvou hlavu – „Obecná ustanovení“, druhou hlavu „Asociace“ (odpovídající našim „spolkům“) a konečně třetí hlavu „Nadace“. K. Eliáš postupoval sice podobně, ale rozsah i obsah úpravy je těžko srovnatelný. Pokusím se to dokumentovat konkrétněji.

Švýcarský zákonodárce věnoval obecným ustanovením o právnických osobách všeho všudy 8 článků, K. Eliáš celých 53 paragrafů. Spolkovému právu náleží ve švýcarské kodifikaci 19 článků (v našem návrhu 90 paragrafů) a nadace jsou upraveny švýcarskými 11 články, zatímco u nás se navrhuje 76 paragrafů o „fundacích“.

Z doktrinálního i praktického hlediska jsou mimořádně zajímavá švýcarská obecná ustanovení o právnických osobách. Lze předpokládat, že oněch skromných osm ustanovení bude jakýmsi sukusem vědění o právnických osobách. Pokusím se je prozkoumat podrobněji.

V úvodním článku (52) nalézáme zakotvení okamžiku a způsobu nabytí právní subjektivity společnostmi korporativně organizovanými a zařízeními majícími zvláštní cíl a vlastní existenci, u nichž k tomu dochází zápisem do obchodního rejstříku, zatímco korporace a zařízení veřejného práva, spolky, které nemají hospodářský cíl, církevní a rodinné nadace jsou této formality zproštěny. Společnosti a zařízení, která mají cíl nedovolený nebo odporující dobrým mravům, nemohou nabýt právní osobnosti.

Jestliže bychom jenom velmi hrubě rozebrali popsané ustanovení, viděli bychom, že švýcarský zákonodárce se pokusil naznačit pojmové znaky právní osobnosti (zvláštním cílem a vlastní existencí) a formulovat registrační princip nabytí právní subjektivity. Jedná se o zaujetí stanoviska k pojmu právnické osoby z toho hlediska, zda je chápána jako reálně existující organismus, nebo jako pouhá zákonem vytvořená fikce.

Odepření způsobilosti útvarům, které mají nedovolený nebo nemravný cíl, je doplněno judikaturou, protože toto pravidlo se může dostat do konfliktu s registračním principem a principem publicity. Švýcarské právo tu mluví o „teorii uzdravení“, jedná-li se o společnost zapsanou do obchodního rejstříku, spojené ovšem s požadavkem zrušení takové společnosti.

Následující článek (55) má zcela zásadní důležitost, neboť vymezuje rozsah právní subjektivity právnických osob, a to následující formulací: „Právnické osoby mohou nabývat všechna práva a povinnosti, nejsou-li neoddělitelné od přirozených podmínek člověka, jakými jsou pohlaví, věk nebo příbuzenství.“

V § 92 českého návrhu, který je zřejmě i švýcarskou kodifikací ovlivněn (bohužel nikoli dostatečně), můžeme nalézt ustanovení o okamžiku nabytí právní subjektivity, jímž je zásadně zápis do „veřejného rejstříku“, přestože formulace o nabytí subjektivity odborové organizace, organizace zaměstnavatelů nebo církevní právnické osoby nás svou elegancí neoslní: „dnem následujícím poté, co bude doručen úřadu vedoucímu příslušný veřejný rejstřík(§ 154) návrh na zápis do něho“. Záměr je sice chvályhodný, neboť směřuje k přiznání vzniku právní subjektivity již k okamžiku podání návrhu na zápis, ale abstraktnější formulace by se nepochybně v kodexu vyjímala lépe. Stanovisko zákonodárce k pojetí právnické osoby není ani lehce neznačeno. Důsledkem může být ztěží něco jiného než pokračující striktní pozitivistický formalismus implicitně budovaný na fikčním pojetí právnické osoby, vyvoditelný ze současné soudní praxe.

Ve vztahu k úpravě rozsahu právní subjektivity hledáme adekvátní ustanovení marně. Naopak v § 87 odst. 1 se vyskytuje mimořádně zmatená formulace: „Právnická osoba má právní osobnost od svého vzniku až do svého zániku. Je schopna právně jednat bez zřetele na stanovený předmět činnosti. Tato schopnost je omezena jen její právní povahou.“ Autor tu totiž smísil právní subjektivitu jako způsobilost nabývat práva a povinnosti a způsobilost vlastními právními jednáními na sebe právní povinnosti a oprávnění brát. Prvá věta, která je vcelku zbytečná, se týká prvého zmíněného pojmu, druhá věta však má zcela odlišný předmět. Způsobilost právnické osoby jednat nemůže být omezena její povahou, ale jenom rozsahem její právní subjektivity, způsobilosti k právům a povinnostem – a ten je třeba určit způsobem, jaký ukazuje švýcarská kodifikace. Je přece naprosto logické, že právnická osoba – má-li vůbec přiznánu způsobilost k právním úkonům – musí ji mít v celém rozsahu své způsobilosti k právům a povinnostem, jiný rámec není představitelný.

Na tomto místě nerozvíjím souvislost s úpravou jednatelského oprávnění, v níž autor vyšel ze zcela jiného základu, který ve zde zkoumaných ustanoveních nevyjádřil (§ 105 návrhu). Stranou ponechávám také nevhodnost odstavce o povinnosti vést účetnictví umístěného právě v tomto § 87. Jedná se o povinnost ryze veřejnoprávní, jakých mají právnické osoby značné množství, a její umístění zde působí zcela neorganicky.

Švýcarský kodex upravuje způsobilost k právním jednáním, již naše předloha tak nevhodně a nesprávně smísila s právní subjektivitou v § 87 odst. 1, ve zvláštním (následujícím) ustanovení čl.54. Je tu stanoveno, že právnické osoby nabývají způsobilosti k právním jednáním od okamžiku, od kterého mají své orgány, jež pro tento účel vyžadují zákony a stanovy. Průzračně čistá formulace jasně spojující jednání právnické osoby s orgány, jež tu jsou chápány mnohem přesněji než v našem právním řádu, v němž se nám nyní od sebe oddělil jako jednatelský jenom tzv. „statutární orgán“ (přestože statutární jsou ve smyslu vazby na stanovy i další orgány, např. dozorčí rada apod., a přestože jednatelskými orgány, byť výjimečně – jsou i jiné orgány, jako např. právě dozorčí rada). Z toho u nás vyplývá, že např. dozorčí rada, i kdyby její jednatelské oprávnění vyplynulo přímo ze zákona, je pouhým zástupcem společnosti. Nutno ovšem spravedlivě přiznat, že v § 105 se autor předlohy pokouší ono prokletí statutárního orgánu překonat a mluví pouze o „orgánech právnické osoby“.

Naproti tomu čistota švýcarské úpravy plyne např. z formulace následujícího článku 55, podle kterého právnické osoby vyjadřují svou vůli prostřednictvím svých orgánů. Ty zavazují právnickou osobu svými právními úkony a všemi jinými chováními. Proti právní jednání zakládají vedle toho osobní odpovědnost jejich původců. Švýcarský zákonodárce v těchto několika větách vyjádřil jasně koncepci přímého jednání právnických osob, vztah právní subjektivity a způsobilosti k právním úkonům včetně jejich rozsahu a rovněž upravil deliktní způsobilost právnických osob a způsobilost k protiprávním jednáním. Z cit. ustanovení zároveň jasně a nepochybně vyplývá, že za protiprávní jednání orgánu nenese odpovědnost jenom právnická osoba, ale vedle ní také konkrétní jednající osoba.

Následující ustanovení (čl. 56) upravuje domicil právnické osoby, jímž je subsidiárně „sídlo její správy“. V našich poměrech tomu odpovídá úprava sídla a vztah sídla statutárního a skutečného. Český návrh zařadil ustanovení o tomto předmětu do § 101. V tomto těžkopádném ustanovení nalézáme odraz posledního vývoje § 2 odst. 3 ObchZ a § 19c ObčZ včetně jejich zachovaných slabin. Ve druhém odstavci je totiž jenom jedna polovina normy, jejíž druhou polovinu již v roce 2000 z novely obchodního zákoníku vypustilo parlamentní projednávání a jež je velmi důležitá – jestliže totiž existuje rozpor mezi statutárním (zapsaným) a skutečným sídlem, může se podle návrhu každý dovolat i skutečného sídla; chybí však úprava, že se zapsaná právnická osoba sama nesmí dovolat sídla zapsaného. Možnost dovolání se skutečného sídla je totiž užitečná – ví-li oprávněný, kde se toto sídlo nalézá. K tomu mu může pomoci jenom pravidlo, podle něhož se příslušná osoba nemůže dovolat sídla zapsaného.

Švýcarská kodifikace dále upravuje subsidiární pravidlo o osudu majetku zrušených právnických osob. Tento majetek připadá (není-li stanoveno jinak zákonem, stanovami, nadační listinou nebo příslušnými orgány) veřejné korporaci příslušné podle předmětu. Stanoveno je také pravidlo o povinnost provést likvidaci. Poslední článek je jakýmsi rozcestníkem ukazujícím režim jednotlivých základních druhů právnických osob. Z našeho hlediska je tu zajímavé ustanovení o tom, že korporace mající ekonomický cíl se řídí ustanoveními o společnostech.

V české předloze stanoví § 113 odst. 1, že právnickou osobu lze zrušit s likvidací, nebo bez likvidace. Touto formulací se však vyvolává dojem, jako by bylo více méně lhostejné, zda se provede, či neprovede likvidace. Zásadou však musí být, že provedení likvidace je povinné a nezbytné, nejedná-li se o zákonem stanovenou výjimku. Touto výjimkou jsou – zjednodušeně řečeno – některé druhy subjektů (veřejnoprávní) a případy, kdy do práv a povinností právnické osoby vstupuje právní nástupce, příp. další výjimečné situace (kdy nezbyl žádný majetek apod.). Takovéto řešení však z předlohy nevplývá.

Nahlédneme-li do předlohy našeho občanského zákoníku, abychom zjistili, co upravují ony paragrafy, které jdou nad počet švýcarských článků, zjistíme tu mj. ustanovení o zřízení právnické osoby vypočítávající mj. náležitosti zakladatelského aktu (§ 92), údaje, které musí být zapsány do veřejného rejstříku, do něhož se osoba zapisuje (§ 93), odkaz na zvláštní zákony, které mohou stanovit, že k založení nebo vzniku [(§ 94); název nad § 90 přitom mluví o „zřízení právnické osoby“ a ve vlastním § 90 se užívá termín „ustavit“ (děje-li se to zákonem) a „založit“ (děje-li se to zakladatelským aktem)] je třeba státního přivolení. Ustanovení § 94, které je tak pouhým odkazem, nemá žádný praktický význam. Rovněž výpočet náležitostí v takto abstraktní rovině je prakticky zbytečný. Spíše tak může připomínat sovětský občanský zákoník a jeho rigiditu a formálnost ve vztahu k právnickým osobám.

V § 95 je do obecné roviny pozdvižena předspolečnost nyní upravená v § 64 ObchZ. Bylo by nutno do hloubi promýšlet vhodnost takového zobecnění. U některých druhů právnických osob se to nejeví totiž jako vhodné. Ještě naléhavější je tato otázka v souvislosti s § 96, jenž provádí stejnou operaci s jinou institucí obchodního zákoníku – neplatností společnosti.

S ohledem na celkový počet článků české předlohy nelze pokračovat v rozboru, jejž jsem jenom lehce naznačila. Přesto považuji za možné učinit závěr, že předložená úprava právnických osob náročnější odborné oko nemůže uspokojit, není dostatečně promyšlená a nesplňuje ambice formulované ve vládou schváleném věcném záměru. I tento malý vzorek ustanovení ukazuje na porušení dalšího – pro toto srovnání – zásadního principu kodifikační práce: je třeba velmi zvažovat zobecnění právních institucí, které dosud měly úzké a speciální použití. Konkrétně mám na mysli nedomyšlené a přílišné vtahování současného obchodního zákoníku do předlohy obecné části zákoníku občanského.

Příspěvkem prof. Ireny Pelikánové otevírá Právní zpravodaj diskusi k rekodifikaci soukromého práva. Cílem redakce je vytvořit publicistický prostor pro hledání věcných řešení jejích základních otázek. Máme za to, že jedině otevřená kritická výměna názorů může být zdrojem inspirace a tvůrčího rozvoje právní teorie a současně nezbytnou podmínkou příjímání autority práva ve společnosti. redakce Právního zpravodaje