Pravomoc rozhodců dle zákona č. 216/1994 Sb. v tuzemském a mezinárodním kontextu
ALEXANDER J. BĚLOHLÁVEK, advokát,
Ekonomická fakulta VŠB-TU Ostrava, katedra práva
Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „RozŘ“) znamenal s účinností od 1. ledna 1995 zásadní předěl, pokud jde o rozhodování sporů mimo pravomoc soudů, jakož i zásadní zlom v podpoře tzv. náhradních způsobů řešení sporů (pro něž se dnes již běžně používá zkrácené označení „ADR“, tj. „Alternative Dispute Resolution“, a jejichž součástí je i rozhodčí řízení).
Uvedená změna spočívala především v tom, že na rozdíl od předchozí právní úpravy bylo (za splnění dalších podmínek) rozhodování sporů rozhodci umožněno též v jiných než v majetkových sporech z mezinárodního obchodního styku. V souladu s ust. § 2 odst. 1 RozŘ se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu nebo vyrovnání, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců, anebo stálý rozhodčí soud. Toto ustanovení nevyvolává větší výkladové problémy, byť je nutno poznamenat, že některé země jdou i v tomto směru dále a objevují se tendence podporující arbitrabilitu sporů i ve věcech souvisejících např. s konkursem a vyrovnáním a dokonce i v celé řadě dalších oblastí sporů s významným veřejnoprávním aspektem.
V kontextu otázky arbitrability, tj. možnosti založit pravomoc rozhodců sjednáním rozhodčí smlouvy, se jeví významným a poněkud sporným především ust. § 2 odst. 2 RozŘ, dle kterého: „Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír,“ přičemž zde je dána návaznost především na ust․ § 99 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“).
Podle § 99 odst. 1 OSŘ mohou účastníci skončit řízení (zde řízení před soudem) smírem tehdy, připouští-li to povaha věci. Povaha věci nepřipouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž účastníci nejsou v typickém dvoustranném poměru, a jestliže hmotněprávní úprava vylučuje, aby si mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Jedná se tak zejména o věci, v nichž může soud zahájit řízení i bez návrhu ve smyslu ust. § 81 odst. 1 OSŘ, mezi které náleží řízení ve věci péče o nezletilé, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče, řízení o způsobilosti k právním úkonům, řízení opatrovnické, řízení o prohlášení za mrtvého, řízení o dědictví, řízení o určení, zda tu manželství je, či není, a další řízení, kde to připouští zákon.
Jak již bylo zmíněno, pokud jde o arbitrabilitu sporů, existují v zahraničí a na mezinárodním poli vůbec tendence podporující maximální připuštění arbitrability. V souvislosti s citovanou první skupinou sporů, kde lze arbitrabilitu podle tuzemské úpravy vyloučit s odkazem na případy dle ust. § 81 odst. 1 OSŘ, byly uvedeny i případy řízení o dědictví. Za zmínku právě v tomto případě stojí paralela s úpravou švýcarskou z roku 1987, která arbitrabilitu sporů o dědictví výslovně připouští, a to v čl. 177 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním.
Mezi řízení, kde zákon připouští, aby mohla být zahájena i bez návrhu, patří například též některá řízení ve věcech obchodního rejstříku, řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob, přičemž je lze zahájit i bez návrhu pouze tehdy, nestanoví-li o nich zákon výslovně, že se zahajují jen na návrh. Tyto případy již samy o sobě nepřicházejí v úvahu z povahy věci, pokud jde o arbitrabilitu s nimi souvisejícího sporu. Na druhou stranu nelze třeba pochybovat o tom, že arbitrabilní budou majetkové spory mezi společníky v rámci obchodních společností týkající se jejich práv a povinností buď vůči sobě navzájem, nebo v souvislosti s jejich majetkovou účastí na společnosti.
V případech, u nichž nebude možné ve smyslu ust. § 99 odst. 1 OSŘ uzavřít smír, se bude dále jednat o věci, v nichž se rozhoduje o osobním stavu ve smyslu ust. § 80a, přičemž se bude jednat zejména o rozvod, neplatnost manželství, určení, zda tu manželství je, či není, určení otcovství, osvojení, o způsobilost k právním úkonům, o prohlášení za mrtvého, případně též jiné statusové věci. Přestože v řadě těchto případů se může jednat o věci s konkrétním důsledkem v majetkové sféře účastníků a byla by tedy jinak splněna podmínka ve smyslu ust. § 2 odst. 1, aby se jednalo o spor majetkové povahy.
Třetí skupinou případů, u nichž bude s odkazem na ust. § 2 odst. 2 RozŘ vyloučena arbitrabilita, budou věci, u nichž jejich povaha vůbec uzavření smíru nepřipouští, tj. věci, jejichž vyřízení dohodou účastníků nepřipouští hmotné právo. Bude se tak jednat například o zrušení podílového spoluvlastnictví či zrušení společného jmění manželů nebo konečně i o případ dohody o vypořádání dědictví (byť případy řízení o dědictví byly zmíněny již v první skupině výše, avšak pro značnou podobnost je zde opakuji), kde sice rozhodnutí soudu může schválit dohodu dědiců, avšak nejedná se o případ rozhodnutí o schválení smíru.
Spory, o nichž platně nelze uzavřít rozhodčí smlouvu a založit tak pravomoc rozhodců k jejich projednání a rozhodnutí ve smyslu ust. § 2 odst. 2 RozŘ budou tak jednak případy, o nichž to zákon výslovně stanoví, jednak věci, v nichž nemožnost uzavřít smír v řízení před soudem vyplývá ze samotné povahy takové věci. Právě pojem „povaha věci“ či „charakter věci“ zde považuji za zcela zásadní. Existují totiž určité snahy podřadit pod ust. § 2 odst. 2 RozŘ též takové případy, kdy kupříkladu rozpor titulu vznášeného nároku se zákonem působí jeho absolutní neplatnost ve smyslu obecně závazných právních předpisů. Podřazení takových případů pod ust. § 2 odst. 2 RozŘ však dle mého názoru odporuje smyslu citované normy, když zásadně nepůjde většinou o případy, u nichž povaha vylučuje arbitrabilitu sporu, resp. o případy, kdy nebude možno uzavřít smír. Bude se totiž jednat o případy, kdy případný uzavřený smír nebude možno schválit ani ve smyslu ust. § 99 OSŘ v řízení před soudem, a nemůže se ani stát podkladem pro vydání rozhodčího nálezu ve smyslu ust. § 24 odst. 2 OSŘ. Kromě toho je zapotřebí vycházet i z toho, že posouzení platnosti, či neplatnosti titulu nároku, který je ať již v řízení před soudem, či v řízení před rozhodci uplatňován, může být a často bude teprve výsledkem posouzení celé věci a všech důkazů jak samostatně, tak i v jejich vzájemných souvislostech po provedeném důkazním řízení a odporovalo by i účelu samotného ust. § 2 RozŘ. Tyto pokusy o naznačený extenzivní výklad ust. § 2 odst. 2 RozŘ je tedy nutno principiálně odmítnout s odvoláním na to, že nedostatek arbitrability je dán u sporů, u nichž nelze uzavřít smír v souvislosti s povahou věci, a nikoli ve věcech, u nichž pouze nemůže dojít ke schválení smíru v řízení před soudy.
Výše zaujatý názor odpovídá též převažující zahraniční praxi. Za příklad lze sloužit výklad k úpravě arbitrabili- ty v německém právním řádu, kde podle ust. § 1030 odst. 1 civilního procesního řádu může být předmětem rozhodčí smlouvy („rozhodčí dohody“) každý majetkový nárok a omezení na případy, kdy je možno uzavřít smír, je vázáno na podmínku, aby strany sporu mohly o jeho předmětu uzavřít smír. Výkladová praxe pak vychází z toho, že se jedná např. o věci rodinně právní (manželské, výchovy a výživy dětí), resp. věci, jejichž základ vychází ze správního aktu. Zajímavou úpravu v tomto směru zvolil maďarský zákonodárce, který v ust. § 3 zákona o rozhodčím řízení stanoví jako podmínku arbitrability mj. to, aby strany mohly předmětem řízení volně disponovat (zde § 3 odst. 1b), avšak nestanoví již podmínku, aby se jednalo o spor majetkové povahy. Konečně nemusíme chodit tak daleko. Podstatně jednoznačnější přístup než u tuzemské úpravy totiž zaujal zákonodárce slovenský, který v ust. § 2 zákona č. 218/1996 Zb., o rozhodcovskom konaní, sice stejně jako naše úprava stanoví podmínku majetkové povahy sporu, avšak v odst. 3 cit. ust. se podstatně exaktněji vypořádal s otázkou arbitrability, když z této vylučuje případy sporů o vzniku, změně a zániku práv k nemovitostem, spory statusové, spory, které souvisejí s nuceným výkonem rozhodnutí, a spory, jež vzniknou v průběhu konkursu nebo vyrovnání.
Některé pokusy o příliš extenzivní výklad nedostatku arbitrability dle ust. § 2 odst. 2 RozŘ tak, jak byly výše naznačeny a jak pramení z určitého, ne příliš svědomitého přístupu (bohužel nikoliv ojedinělého) legislativy a zákonodárce při koncipování citovaného ustanovení RozŘ, jsou velmi riskantní i z pohledu mezinárodně právních závazků České republiky. Na tomto místě je nutno zcela jistě zmínit především závazky vyplývající z Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z 10. června 1958 (tzv. „Newyorské úmluvy“). Jedním z taxativně vymezených důvodů, pro kterých může členský stát odepřít v souladu s ustanovením čl. V odst. 2a uznání a výkon zahraničního rozhodčího nálezu, je též případ, kdy bude zjištěno, že předmět sporu nemůže být předmětem rozhodčího řízení podle práva této země. Citovaná úprava však nemůže mít vliv na výklad tuzemského práva. V případě nedůsledného, zavádějícího a často samozřejmě účelového výkladu, mj. kupříkladu právě § 2 odst. 2 RozŘ, jak se takové pokusy v minulosti v některých případech objevily, by takový výklad aplikovaný právě na situace, kdy má být v České republice vykonán zahraniční rozhodčí nález, mohl mít nedozírné důsledky a mohl by ohrozit i výkon rozhodčích nálezů přijatých v České republice na území jiných členských zemí Newyorské úmluvy s ohledem na problém vzájemnosti. Konečně výklad otázky arbitrability dle ust. § 2 odst. 2 RozŘ tak, jak bylo naznačeno, by odporoval i současným mezinárodním trendům výrazně posilujícím náhradní způsoby řešení sporů. Právě zde, a tím i na závěr tohoto příspěvku, by pak bylo možno odkázat také na důvodovou zprávu k RozŘ, kde sám zákonodárce na jedné straně sice uvádí, že oblast rozhodčího řízení není doménou komunitárního práva, avšak na straně druhé se tímto legislativním počinem snaží přispět k postupné harmonizaci našeho práva, cit.: „…aby byl tak mj. umožněn snadný a rychlý vzájemný výkon rozhodnutí.“
