JIŘÍ PÁCAL, soudce Nejvyššího soudu České republiky

Zavinění ve formě úmyslu je znakem subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 TrZ. V řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného O. G., Nejvyšší soud ČR posuzoval případ vraždy, kdy obviněný usmrtil poškozeného zardoušením, a řešil otázku, jaký význam má z hlediska zavinění obviněného skutečnost, že poškozený byl ve stavu těžké opilosti, takže jeho odolnost proti zákroku obviněného byla silně ovlivněna množstvím požitého alkoholu a doba potřebná k usmrcení poškozeného udušením byla v tomto případě kratší, než by jinak bylo obvyklé.

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 19. 1. 2003 v neveřejném zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného O. G., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2002 (sp. zn. 2 To 115/2002), a podle § 268 odst. 1 písm. c) TrŘ rozhodl usnesením, že se stížnost pro porušení zákona zamítá.

Rozhodnutí VS v Olomouci a řízení, které mu předcházelo

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9.5.2002(sp. zn. 53T3/2002) byl obviněný O. G. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 TrZ, kterého se dopustil tím, že dne 19. 12. 2001 v rodinném domu v obci B., okres K., po předchozím konfliktu se svým otcem J. G., jej v úmyslu usmrtit rdousil, v důsledku čehož jmenovaný na místě zemřel udušením. Za to byl obviněnému O. G. uložen podle § 219 odst. 1 TrZ za použití § 40 odst. 1 TrZ trest odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně. Podle § 39a odst․ 3 TrZ byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.

V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Brně uvedl, že po provedení důkazů vzal za prokázáno, že konflikt mezi obžalovaným O. G. a poškozeným J. G. starším se v zásadě odehrál tak, jak to obžalovaný popisoval ve své první výpovědi z přípravného řízení. Obžalovaný O. G. kolem 21. 30 hodin vešel do obývacího pokoje rodinného domu v obci B., když věděl, že se zde nachází jeho otec, poškozený J. G. starší, v podnapilém stavu a ničí zařízení domu. Mezi obžalovaným a poškozeným došlo k verbálnímu a posléze i k fyzickému konfliktu s následkem smrti poškozeného.

K subjektivní stránce trestného činu Krajský soud v Brně uvedl, že obžalovaný O. G. uchopil svého otce J. G. staršího ohnutou pravou rukou kolem krku a ohbím pravého předloktí mu zmáčkl krk. Obžalovaný přitom věděl, že tímto mechanismem mu může způsobit smrt a pro tento případ byl s následkem svého jednání srozuměn, neboť neučinil nic, co by mohlo předpokládanému následku zabránit, odvrátit ho, popř. zmírnit, čímž naplnil subjektivní stránku trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 TrZ.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2002 (sp. zn. 53 T 3/2002) podal odvolání pouze obviněný O. G.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.8.2002(sp.zn.2To115/2002) bylo podle § 256 TrŘ odvolání obviněného O. G. zamítnuto. V odůvodnění usnesení v části, která se týká subjektivní stránky spáchaného trestného činu, Vrchní soud v Olomouci uvedl, že s přihlédnutím k předchozím zkušenostem obžalovaného O. G. s osobou poškozeného (obžalovaný byl poškozeným v minulosti opakovaně fyzicky napaden, přičemž mu byla způsobena i různá lehká zranění) lze psychologicky vysvětlit reakci na útok poškozeného obžalovaným, který měl z takového jednání poškozeného strach. Obžalovaný však na útok poškozeného reagoval uchopením krku poškozeného a jeho intenzivním rdoušením. Z fotodokumentace znaleckého posudku vyplývá, že obžalovaný poškozeného jen prostě nedržel za účelem zabránění poškozenému v nějakém dalším útoku, ale že jej intenzivně po delší dobu (minimálně dvou minut) rdousil. Tento fakt je třeba vztáhnout k závěrům znaleckého posudku z oboru psychiatrie, podle kterého byla rozpoznávací schopnost obžalovaného plně zachována. Z těchto důvodů odmítl Vrchní soud v Olomouci námitku obhajoby stran absence subjektivní stránky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 TrZ, sporný se mu dokonce jeví závěr soudu prvního stupně, že obžalovaný jednal pouze v nepřímém úmyslu – v tomto směru však platí zákaz reformatioinpeius.

Stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona

Proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2002 (sp. zn. 2 To 115/2002) podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného O. G. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 264 odst. 1 TrŘ, v ustanovení § 256 a § 258 odst. 1 písm. d) TrŘ a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 6 TrŘ ve vztahu k ustanovení § 219 odst. 1 TrZ.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvádí, že Krajský soud v Brně ani Vrchní soud v Olomouci dostatečně nevzaly v úvahu, že obviněný O. G. měl předchozí špatné zkušenosti s otcem. Věděl, že ten je schopný fyzicky napadnout matku a zejména i obviněného, na něhož útočil vždy nejvíce ze všech dětí (v předchozí době ho poranil na noze, napadl ho nožem, vyhrožoval mu zabitím). Přitom obviněný je zvýšeně úzkostný, vlastní strachy a obavy nedává znát, ale prožívá je daleko intenzivněji. Je téměř mentálně defektní, špatně chápe realitu a výhrůžky bere vážně. Má strach z lidí a zejména otcem se cítil vždy ohrožován. Proto při potyčce s otcem ze strachu reagoval s větší intenzitou, než situace vyžadovala, nikoli však v úmyslu zabít či způsobit těžké zranění, ale zamezit otci, aby v opilosti, ve které se nacházel, nenapadl fyzicky rodinné příslušníky a nerozbíjel zařízení bytu, jako to již několikrát učinil. O tom, že se otce bál, svědčí i okolnost předcházející samotnému činu, že proti sevření otce, aby se z něj vyprostil, zavolal na pomoc svého bratra, J. G. mladšího, který mu pomohl proti poškozenému.

Bylo také prokázáno, že obviněný se na setkání s opilým otcem nijak nepřipravoval, nevyhrožoval mu a jeho konání po přímém setkání s otcem bylo bezprostřední nutnou reakcí na počínání otce, kdy tento mu začal ihned po jeho vstupu do místnosti nadávat, vyhrožoval mu zabitím a sám zahájil přímý fyzický útok na obviněného, kterému se musel bránit. Podle psychologického vyšetření z dřívější doby je obviněný intelektově aktuálně na rozhraní lehkého a těžšího podprůměru, IQ 89. Lze si proto těžko představit, že obviněný při držení poškozeného za krk na dobu 2 až 4 minuty (obviněný sám uvádí pouze 1 minutu), kterého chtěl v opilosti pouze usměrnit, si uvědomoval, že svým jednáním může poškozenému způsobit smrt či těžkou újmu na zdraví. Nemohl si ani uvědomit, že odolnost poškozeného proti tomuto jeho zákroku je silně ovlivněna množstvím požitého alkoholu poškozeným (2,96 promile – stav těžké opilosti). Z uvedeného ministr spravedlnosti dovozuje, že po subjektivní stránce nelze obviněnému prokázat úmysl usmrtit jiného, ani přímý, ani eventuální, jako nezbytnou podmínku trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 TrZ. Vzhledem k razanci svého zásahu, potřebné k paralyzování útočnosti opilého poškozeného, však obviněný mohl předpokládat způsobení mírnějšího druhu zranění, takže skutku obviněného odpovídá právní kvalifikace trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 3 TrZ.

Přezkum zákonnosti Nejvyšším soudem ČR

Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 274 TrŘ v neveřejném zasedání přezkoumal podle § 267 odst. 3 TrŘ zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.

Námitky ministra spravedlnosti uplatněné ve stížnosti pro porušení zákona směřují výlučně do závěrů napadeného rozhodnutí týkajících se úmyslu obviněného O. G. usmrtit poškozeného J. G., který je nezbytný pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 TrZ. K pojmu úmyslu, resp. zavinění a k otázce jeho dokazování v trestním řízení je třeba uvést následující.

Zavinění je vnitřní (psychický) vztah pachatele k určitým skutečnostem, které zakládají trestný čin, ať již vytvořeným pachatelem, nebo objektivně existujícím bez jeho přičinění. Zavinění je vybudováno na složce vědomostní, která zahrnuje jednak vnímání, jednak představu určitých skutečností, předmětů či jevů, a na složce volní, která představuje zaměřenost pachatele na skutečnosti trestněprávně relevantní, která je opřena o jeho vůli. Volní složka existuje ve formě chtění nebo srozumění.

Trestní zákon rozlišuje zavinění ve formě úmyslu ve dvou stupních – jako úmysl přímý a jako úmysl eventuální, nepřímý. Společné pro oba druhy úmyslu je, že vědomostní složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, v konkrétním případě je přitom možné, že si pachatel bude tyto skutečnosti představovat dokonce jako nutné. U obou forem úmyslu je dána i složka volní. U přímého úmyslu vystupuje volní složka v podobě chtění, pachatel svým jednáním přímo chce způsobit určitý trestněprávně významný následek. U nepřímého úmyslu vystupuje volní složka v podobě srozumění, pachatel sice přímo nechce svým jednáním způsobit určitý trestněprávně významný následek, ale je srozuměn s tím, že takové porušení nebo ohrožení práva nastane. Na srozumění pachatele u nepřímého úmyslu lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit nastoupení trestněprávně významného následku.

Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Při zjišťovaní okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska. S ohledem na skutečnost, že předmětem dokazování jsou v tomto případě skutečnosti vnitřního života pachatele, které jiné osoby nemohou pozorovat, takže přímým důkazem může být prakticky pouze výpověď obviněného, je třeba zavinění často dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. V řadě případů tak bude třeba zavinění obviněného dokazovat nepřímo, pomocí rozboru a hodnocení nepřímých důkazů, kterými jsou především způsob jednání pachatele, intenzita útoku na zájem chráněný trestním zákonem, místo zásahu na předmětu útoku, povaha použitého nástroje a způsob jeho použití, vztah obviněného k poškozenému, osobní vlastnosti obviněného, pohnutka jednání apod.

V případě projednávané trestní věci při zjišťování zavinění obviněného O. G. vycházel správně Krajský soud v Brně i Vrchní soud v Olomouci z výpovědí obviněného O. G., z výpovědí J. G. mladšího, bratra obviněného, který byl přítomen určité fázi konfliktu mezi obviněným a poškozeným, a dále ze znaleckého posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a ze znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a znalkyně z oboru kultury a školství, odvětví dětské a dospělé psychologie. Nejvyšší soud se přitom ztotožnil s názory obou soudů, že zejména obžalovaný O. G., ale i jeho bratr J. G. mladší, postupně měnili některé důležité skutečnosti týkající se skutkového děje, a to v zásadě tak, aby jejich výpovědi podporovaly verzi obhajoby. Nejvyšší soud proto neshledal pochybení na straně soudů, pokud vycházely ohledně průběhu střetu obviněného s poškozeným především z první výpovědi obviněného O. G., kterou učinil v přípravném řízení.

Z výpovědi samotného obviněného O. G. vyplývá, že obviněný O. G. uchopil v určité fázi konfliktu poškozeného J. G. staršího kolem krku do tzv. kravaty a stiskl mu krk. Ze znaleckého posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vyplývá, že násilí použité obviněným O. G. bylo násilím střední až velké intenzity. Pokud jde o dobu, po kterou obviněný tiskl krk poškozeného, obviněný O. G. sám v přípravném řízení uvedl, že poškozenému tiskl krk po dobu dvou minut, znalecký posudek znalců z odvětví soudní lékařství uvádí jako minimální dobu dvou až čtyř minut. Ze znaleckého posudku dále vyplývá, že bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo udušení zardoušením, dle vyjádření znalce se jednalo o typický morfologický sekční nález udušení.

Na základě uvedených důkazů lze bez důvodných pochybností dospět k závěru, že obviněný O. G. uchopil v určité fázi konfliktu poškozeného J. G. staršího rukou kolem krku do tzv. kravaty a zmáčkl mu krk a počal jej intenzivně rdousit. Obviněný rdousil se značnou intenzitou poškozeného po celou dobu, kdy jej držel v tzv. kravatě, přitom je zřejmé, že aktivita poškozeného, byť i měla zpočátku charakter útoku proti obviněnému, se postupem času musela změnit v pouhou snahu vyprostit se z jeho sevření. Obviněný O. G. však přesto pokračoval ve rdoušení se stejnou intenzitou, kterou, jak sám říká, v určité fázi konfliktu zvýšil a setrval v něm až do chvíle, kdy poškozený J. G. starší přestal jevit známky života.

Zásadní význam z hlediska zavinění obviněného O. G. má závěr, že obviněný rdousil se značnou intenzitou poškozeného J. G. staršího až do jeho úplného udušení, tedy až do doby, kdy poškozený přestal jevil známky života. Podle názoru Nejvyššího soudu z uvedeného vyplývá, že si obviněný O. G. musel být vědom, že takovým jednáním může způsobit poškozenému smrt udušením. Taková vědomost patří mezi všeobecné vědomosti, kterými pachatel trestného činu zásadně disponuje.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že k naplnění vědomostní složky zavinění není třeba, aby pachatel následek svého jednání považoval za nutný, naopak postačí, pokud si jej představoval alespoň jako možný, tedy pokud si představoval, že k takovému následku může dojít. V daném případě naopak nelze dovodit, že by obviněný O. G. nedisponoval takovou obecnou vědomostí. Podle závěrů znalců z odvětví psychiatrie a dětské a dospělé psychologie jsou rozumové vlastnosti stále ještě na hranici normy a defektu, obviněný O. G. není osobou, která by nebyla schopna pochopit a uvědomovat si, že rdoušením poškozeného, kterého zanechá až ve chvíli, kdy přestane jevit známky života, mu může způsobit i smrt.

Na srozumění obviněného O. G. je pak třeba usuzovat ze způsobu útoku proti poškozenému a z jeho intenzity. Obviněný O. G. vedl svůj útok na krk poškozeného, a to s takovou intenzitou, že zamezil přívod vzduchu do jeho plic, a ve rdoušení pokračoval i po jeho upadnutí do bezvědomí, dokud poškozeného úplně neudusil. Z uvedeného vyplývá, že obviněný O. G. musel být alespoň srozuměn s tím, že následek ve formě smrti poškozeného skutečně způsobí. Z průběhu dokazování naopak nevyplynulo, že by obviněný O. G. počítal s nějakou konkrétní okolností, která by mohla smrti poškozeného zabránit.

K uvedenému je třeba dodat, že poškozený v průběhu rdoušení nebyl k obviněnému O. G. zády, z provedeného dokazování (z výpovědi obviněného O. G. v přípravném řízení, v řízení před soudem, při rekonstrukci a z fotodokumentace z rekonstrukce) vyplývá, že poškozený byl k obviněnému O. G. v průběhu rdoušení otočen spíše bokem, obviněný musel poškozenému alespoň částečne vidět do tváře a sledovat tak průběh i průběžné následky svého jednání (tedy jednotlivé fáze, kterými poškozený v průběhu rdoušení musel projít, jak byly popsány znalcem při jeho výpovědi v hlavním líčení) přímo ve tváři poškozeného.

Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, přitom v hlavním líčení uvedl, že jednou z fází, kterými poškozený v průběhu rdoušení musel projít, je i stav bezvědomí, který obviněný O. G. musel téměř jistě na poškozeném pozorovat, přesto však pokračoval ve svém jednání a poškozeného dále stejně intenzivně rdousil, přičemž podle závěru tohoto znalce při přerušení rdoušení v okamžiku upadnutí poškozeného do bezvědomí by k úplnému udušení nedošlo. I tato okolnost nasvědčuje závěru, že obviněný O. G. mohl od dalšího rdoušení v průběhu útoku upustit, a pokud tak neučinil a pokračoval ve rdoušení poškozeného i po jeho upadnutí do bezvědomí, byl alespoň srozuměn s tím, že poškozenému svým jednáním může způsobit i smrt. Konečně je třeba uvést, že na srozumění obviněného O. G. s následkem, který svým jednáním poškozenému způsobil, lze usuzovat i z jeho jednání, které následovalo po spáchání činu. Obviněný sám vypověděl, že po spáchání činu neposkytl poškozenému jakoukoli pomoc, neučinil žádný pokus o obnovení jeho životních funkcí, nezavolal záchrannou službu, ale naopak spolu s bratrem tělo poškozeného naložili do bratrova automobilu a shodili je pod most u řeky.

Pokud ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona namítá, že si obviněný O. G. neuvědomoval, že svým jednáním může poškozenému způsobit smrt, když nemohl vědět, že odolnost poškozeného proti tomuto jeho zákroku je silně ovlivněna množstvím požitého alkoholu (2,96 promile – stav těžké opilosti), není tato námitka důvodná.

Samotná délka doby, po kterou rdoušení poškozeného pachatelem trvá, není z hlediska naplnění vědomostní složky úmyslu určující. Základní význam má naopak skutečnost, že pachatel intenzivně rdousí poškozeného po celou dobu, pokud poškozený jeví jakékoli známky života, tedy až do jeho úplného udušení. Konkrétní délka doby potřebné k udušení poškozeného se přitom bude v závislostech na okolnostech konkrétního případu lišit, navíc vnímání času pachatelem bude v takových případech zpravidla zásad- ně ovlivněno psychickým vypětím, které jeho jednání bude provázet.

Z toho vyplývá, že základní význam pro naplnění vědomostní složky úmyslu obviněného má především skutečnost, že obviněný O. G. značnou intenzitou rdousil poškozeného po celou dobu, pokud poškozený jevil jakékoli známky života. Již z této skutečnosti je třeba odvozovat vědomost obviněného o usmrcení poškozeného jako o možném následku, který svým jednáním může způsobit. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že v daném případě trvalo rdoušení poškozeného po dobu dvou až čtyř minut, doba dvou minut byla znalcem označena jako nejkratší možná. Celková doba rdoušení tedy nebyla zcela extrémně krátká, nejednalo se o čtvrt či půl minuty, jak uvedl při své výpovědi u hlavního líčení obviněný O. G. Pokud se při této výpovědi nejednalo ze strany obviněného O. G. o snahu o záměrné zkreslení doby rdoušení, znamená to, že si obviněný dobu, po kterou rdousil poškozeného, není schopen vůbec reálně vybavit a neuvědomoval si ji tedy ani v době jednání, což lze bez potíží vysvětlit značným afektem, který jeho jednání doprovázel. Doba dvou až čtyř minut je přitom dostatečně dlouhá, aby obviněný O. G. mohl v jejím průběhu reagovat a uvolnit sevření poškozeného, pokud by si však vůbec v průběhu konfliktu uvědomoval časové souvislosti svého jednání. Uvedené potvrzuje výše uvedený závěr, že význam délky doby rdoušení, kterou obviněný patrně vůbec nevnímal (což koresponduje i závěru znalkyně z odvětví psychiatrie), ustupuje do pozadí a je překryt skutečností, že obviněný O. G. rdousil poškozeného po celou dobu, kdy poškozený jevil známky života.

Odmítnout je třeba i námitku ministra spravedlnosti, že obviněný O. G. nejednal v úmyslu zabít či způsobit těžké zranění, jeho úmyslem bylo zamezit otci, aby v opilosti, ve které se nacházel, nenapadl fyzicky rodinné příslušníky a nerozbíjel zařízení bytu. Větší intenzita použitého násilí byla přitom podle ministra spravedlnosti odůvodněna strachem obviněného O. G., který se cítil poškozeným J. G. vždy ohrožován.

I tato námitka je podle názoru Nejvyššího soudu vyvrácena způsobem a intenzitou jednání obviněného, jež vyplývají ze znaleckého posudku znalců z odvětví soudní lékařství. Z výše popsaného jednání obviněného O. G vyplývá, že prostě nedržel poškozeného jenom za účelem zabránění poškozenému v dalším útoku, ale že jej naopak intenzivně rdousil. Skutečnost, že motivem jeho jednání byl strach z poškozeného, na tomto faktu nemůže nic změnit. Motiv strachu obviněného O. G. z poškozeného J. G. staršího společně se všemi jeho negativními zkušenostmi s poškozeným v žádném případě nevylučují srozumění obviněného O. G. se smrtelným následkem jeho jednání, spíše naopak svědčí pro závěr o jeho srozumění se smrtelným následkem a vyřešení tak problémů s poškozeným. K tomu je třeba dodat, že strach obviněného O. G. měl v tomto případě vliv na jeho ovládací schopnost, která byla dle vyjádření znalkyně z odvětví psychiatrie snížena až o 3/4, nikoli však vymizelá. Pouze v případě, že by u obviněného zcela chyběla ovládací schopnost, chyběla by svoboda vůle jako předpoklad zavinění. Na tomto místě lze dodat, že obecně je třeba zásadně odlišovat rozpoznávací a ovládací schopnost, které jsou předpoklady příčetnosti pachatele jako subjektu trestného činu, od vědomostní a volní složky zavinění, které vymezují zavinění jako znak subjektivní stránky trestného činu.

Za této situace považuje Nejvyšší soud za prokázané, že se obviněný O. G. dopustil výše popsaného jednání, kterým způsobil poškozenému smrt, alespoň v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) TrZ.

Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že Krajský soud v Brně nepochybil, pokud kvalifikoval jednání obviněného O. G. jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 TrZ, když dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil subjektivní stránku tohoto trestného činu. Stejně tak nepochybil Vrchní soud v Olomouci, který zamítl podle § 256 TrŘ jako nedůvodné odvolání obviněného O. G.

S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti pro porušení zákona tak, že není důvodná, a proto ji podle § 268 odst. 1 písm. c) TrŘ zamítl.

Závěr

Při posuzování otázky, zda pachatel, který usmrtil poškozeného zardoušením, jednal v úmyslu způsobit poškozenému smrt, má zásadní význam zjištění, že pachatel rdousil poškozeného až do jeho úplného udušení, tedy že jej rdousil až do doby, kdy poškozený přestal jevit známky života. Z tohoto zjištění předně vyplývá, že si pachatel musel být vědom, že takovým jednáním může způsobit poškozenému smrt udušením, neboť taková vědomost patří mezi všeobecné vědomosti, kterými pachatel trestného činu zásadně disponuje.

Také na srozumění pachatele je v tomto případě třeba usuzovat především ze způsobu útoku vedeného proti poškozenému a z jeho intenzity. Pokud pachatel vedl svůj útok na krk poškozeného s takovou intenzitou, že zamezil přívod vzduchu do jeho plic, a ve rdoušení takto intenzivně pokračoval i v době, kdy poškozený upadl do bezvědomí, lze z této skutečnosti dovozovat, že pachatel musel být alespoň srozuměn s tím, že následek ve formě smrti poškozeného skutečně způsobí. V každé konkrétní trestní věci je však třeba zvážit všechny další konkrétní okolnosti, za kterých byl trestný čin spáchán, zejména konkrétní provedení útoku pachatele proti poškozenému (např. zda pachatel viděl poškozenému do tváře a sledoval tak průběh i průběžné následky svého jednání, zejm. stav bezvědomí, které je jednou z fází, kterými poškozený v průběhu rdoušení prochází), předchozí vztah pachatele a poškozeného, jednání pachatele bezprostředně předcházející činu, jakož i jednání po činu bezprostředně následující, motiv jednání pachatele apod., a vycházet ze všech důkazů významných z tohoto hlediska.

Skutečnost, že poškozený byl v konkrétním případě ve stavu těžké opilosti, takže jeho odolnost proti zákroku obviněného byla silně ovlivněna množstvím požitého alkoholu a doba potřebná k usmrcení poškozeného udušením byla v tomto případě kratší, než by jinak bylo obvyklé, nebude zpravidla pro posouzení zavinění pachatele rozhodující. Samotná délka doby, po kterou rdoušení poškozeného pachatelem trvá, není z hlediska naplnění vědomostní složky úmyslu určující, základní význam má naopak skutečnost, že pachatel intenzivně rdousí poškozeného po celou dobu, pokud poškozený jeví jakékoli známky života, tedy až do jeho úplného udušení. Konkrétní délka doby potřebné k udušení poškozeného se přitom bude v závislostech na okolnostech konkrétního případu lišit, navíc vnímání času pachatelem bude v takových případech mnohdy výrazně ovlivněno psychickým vypětím, které bude jeho jednání provázet, takže význam délky doby rdoušení, kterou pachatel často nebude ani vnímat, ustupuje do pozadí a je překryt skutečností, že pachatel rdousil poškozeného po celou dobu, kdy poškozený jevil známky života.