ALEXANDER J. BĚLOHLÁVEK, advokát,
Ekonomická fakulta VŠB-TU Ostrava, katedra práva
Jedním z tradičně charakteristických rysů rozhodčího řízení je jeho jednoinstančnost, která umožňuje docílit toho, co bývá často uváděno na prvním místě ve výčtu výhod tohoto způsobu rozhodování sporů, tedy jeho flexibility a podstatně větší rychlosti oproti řízení před soudy.
Tento princip je sice na jednu stranu poměrně tvrdý a u nás bývá též uváděn jako jeden z hlavních důvodů, proč se často setkáváme především v řadách právních poradců ještě někdy se striktně odmítavým názorem na rozhodčí řízení, na druhou stranu je tento princip ospravedlňován tím, že jsou to právě často strany, které mohou a většinou i mají vliv na konstituování senátu (resp. jmenování jediného rozhodce), přičemž právě jmenování rozhodců bývá vedle určení místa rozhodčího řízení považováno za jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v souvislosti s rozhodčím řízením, a to jak v mezinárodní, tak i tuzemské arbitráži. Většina právních řádů, jakož i řádů rozhodčích soudů poskytuje stranám poměrně značnou autonomii minimálně při jmenování rozhodce za svou stranu. Nejinak je tomu i v České republice.
Institut přezkumu rozhodčího nálezu
Česká republika patří k nemnoha zemím, které ve své vnitrostátní úpravě předvídají možnost přezkoumání rozhodčího nálezu. Jedná se o ustanovení § 27 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), podle něhož „se strany mohou dohodnout v rozhodčí smlouvě, že rozhodčí nález může být k žádosti některé z nich nebo obou přezkoumán jinými rozhodci․ Nestanoví-li rozhodčí smlouva jinak, musí být žádost o přezkoumání zaslána druhé straně do 30 dnů ode dne, kdy byl straně žádající o přezkoumání doručen rozhodčí nález. Přezkoumání rozhodčího nálezu je součástí rozhodčího řízení a platí o něm ustanovení tohoto zákona.“ Obdobnou koncepci volila i dřívější právní úprava obsažená v ustanovení § 17 zákona č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů, který byl zrušen právě ZRŘ. Pravdou je, že této možnosti je využíváno jen zcela výjimečně, a to spíše z důvodů neznalosti odpovídající právní úpravy. Právě možnost přezkoumání rozhodčího nálezu, které je jistě možno považovat za jakousi II. instanci v rozhodčím řízení, vyvrací právě argumentaci o rizikovosti jednoinstančního charakteru rozhodčího řízení. Na rozdíl od řízení o řádném opravném prostředku však rozhodci přezkoumávající rozhodčí nález rozhodců jiných, předchozích nemají při přezkumu možnost vrátit věc k novému projednání, nýbrž mohou buď nález předchozích rozhodců potvrdit, nebo rozhodnout odchylně od výroku přezkoumávaného rozhodčího nálezu.
Možnost „třetí instance“ v rozhodčím řízení
ZRŘ nevylučuje sice možnost ustanovení ani ještě dalšího přezkumu, tj. jakési třetí instance v rozhodčím řízení. Tuto variantu je však nutno odmítnout, a to i přes značnou volnost stran při sjednávání rozhodčí smlouvy ve smyslu ustanovení § 2 ZRŘ a postupu v řízení ve smyslu ustanovení § 19 ZRŘ. ZRŘ je samostatnou procesní normou nezávislou na dalších procesních předpisech (zejména na zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), avšak dle ustanovení § 30 vztahujícím se právě k části třetí ZRŘ, tj. k části upravující postup v řízení od jeho zahájení až do ukončení vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení, užijí na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Právě onu přiměřenost užití občanského soudního řádu je nutno nepochybně chápat tak, že se použijí základní principy aplikovatelné pro řízení před soudy. Jedním z takových principů bude nepochybně i dvouinstančnost řízení před soudy. Připuštění možnosti III. instance by tak odporovalo takovým principům, které je nutno zřejmě použít též jako výkladové pravidlo pro právní úpravu rozhodčího řízení probíhajícího na území České republiky.
Ačkoliv by tento názor mohl být považován za vysoce diskutabilní, domnívám se, že připuštění možnosti ještě dalšího přezkumu by nejen mělo za následek ztrátu výhody rozhodčího řízení spočívající v jeho rychlosti oproti řízení před soudy, nýbrž znamenalo by i ohrožení jistoty stran, kterou je nutno vykládat jako zájem na definitivním vyřešení otázky jejich práv a povinností, které jsou předmětem řízení nebo s předmětem řízení souvisejí.
Rozsah přezkumu v rozhodčím řízení
Další otázkou, kterou je nutno se zabývat, je též to, zda se možnost přezkumu vztahuje jen na rozhodčí nález, nebo i na usnesení, kterým se ve smyslu ustanovení § 23 písm. b) ZRŘ končí. Bez ohledu na to, že ustanovení § 27 ZRŘ hovoří výlučně o možnosti přezkumu rozhodčího nálezu a nikoliv o přezkumu usnesení, je nutno možnost přezkumu usnesení, kterým se řízení končí, odmítnout.
Důvodem je především charakter takového rozhodnutí. Bude se totiž jednat obvykle o rozhodnutí o nedostatku pravomoci ve smyslu ustanovení § 15 ZRŘ, tj. v praxi rozhodnutí o tom, že buď rozhodčí smlouva nebyla uzavřena vůbec, nebo se tato nevztahuje na předmět sporu, nebo byla uzavřena ve prospěch stálého rozhodčího soudu (nebo naopak rozhodců jmenovaných adhoc mimo pravomoc konkrétního stálého rozhodčího soudu). Takové rozhodnutí má (může mít) především důsledek dle ustanovení § 16 ZRŘ, tj. především to, že podá-li strana znovu žalobu u soudu nebo u jiného příslušného orgánu, příp. návrh na pokračování v řízení do 30 dnů ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o nedostatku pravomoci, zůstávají účinky podané žaloby zachovány, a to především ve vztahu k promlčecí nebo prekluzivní lhůtě. V každém případě se však u postupu dle § 15 ZRŘ jedná již o řízení jiné. Charakter rozhodnutí a především důvodů pro rozhodnutí formou usnesení, kterým se ve smyslu ustanovení § 23 písm. b) ZRŘ končí řízení, tak ani nepřipouští možnost přezkumu takového usnesení ve smyslu ustanovení § 27 ZRŘ. Ve vztahu k právům a povinnostem stran sporu, které se podáním žaloby staly předmětem řízení nebo s tímto řízením souvisejí se totiž vydáním takového usnesení předmětná práva a povinnosti stran nemění a zůstává zachován statusquo, který zde byl v momentu podání původní žaloby dle ustanovení § 14 ZRŘ.
Pravidla pro řízení o přezkumu
Ačkoliv to ZRŘ výslovně nestanoví, bude vhodné ve stejné lhůtě, která je stanovena nebo dohodnuta stranami v rozhodčí smlouvě pro podání žádosti o přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, o této skutečnosti informovat též rozhodce, kteří o věci původně rozhodovali. S ohledem na charakter přezkumu jako pokračování v řízení budou tito povinni předat odpovídající kompletní spisovou dokumentaci rozhodcům jmenovaným nebo určeným pro část řízení o přezkumu rozhodčího nálezu, a to minimálně v jednom vyhotovení. Povinnosti stanovené ustanoveními § 28 a 29 ZRŘ ohledně opatření rozhodnutí doložkou právní moci a předání rozhodčího nálezu do úschovy se tak vztahují až na rozhodce, kteří o věci rozhodují jako poslední, tj. rozhodující o přezkoumání rozhodčího nálezu, a to i tehdy, jestliže tito rozhodnou o zamítnutí žádosti a o potvrzení předchozího nálezu jen z toho důvodu, že žádost o přezkum nebyla podána včas.
Strany mají zásadně širokou volnost, pokud jde o sjednání pravidel pro konstituování senátu (jmenování rozhodců) pro řízení o přezkumu rozhodčího nálezu, resp. pro přezkum rozhodčího nálezu, který se považuje za pokračování v řízení. Musí se však jednat o jiné rozhodce, tj. v případě senátního rozhodování o zcela odlišný senát. Rozhodce, který se účastnil na rozhodování ústící ve vydání přezkoumávaného rozhodčího nálezu, je při přezkumu tohoto zásadně vyloučen. Toto platí rovněž pro všechny další osoby, které se jakkoliv podílely nebo účastnily té části řízení, která vedla ve vydání přezkoumávaného rozhodčího nálezu (např. procesní zmocněnce stran, znalce, tlumočníky, svědky, ale i případné zapisovatele apod.).
Nestanoví-li rozhodčí smlouva pravidla pro jmenování rozhodců pověřených přezkumem rozhodčího nálezu, bude nutno postupovat analogicky dle ust. § 7 a násl. ZRŘ. V takovém případě musí strana žádající o přezkum ve stanovené třicetidenní lhůtě zaslat tuto žádost nejen druhé straně, nýbrž bude muset takovou žádost spojit s výzvou ke jmenování rozhodce ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZRŘ a ve stejné lhůtě též jmenovat svého rozhodce.
Na rozdíl od zahájení řízení ve smyslu ust. § 14 ZRŘ však v řízení přezkumem není pokračováno doručením žádosti o přezkum rozhodci, nýbrž druhé straně tak, jak je to upraveno v ust. § 27 věta druhá ZRŘ. Rozhodčí smlouva se však v této otázce může odchýlit od citované zákonné úpravy.
Široké mantinely volnosti smluvních stran při sjednávání obsahu a uzavírání rozhodčí smlouvy zcela jistě umožňují, aby například rozhodčí nález přezkoumával větší počet rozhodců (počet musí být vždy ve smyslu ust. § 7 odst. 1 ZRŘ lichý) oproti předchozí části řízení, resp. zatímco v předchozí části řízení rozhodoval jediný rozhodce, o přezkumu může rozhodovat senát. Takové řešení je ostatně i logické a může být vázáno též na určitou hranici hodnoty předmětu sporu, která obvykle při uzavírání rozhodčí smlouvy ve formě rozhodčí doložky ve smyslu ust. § 2 odst. 3 písm. b) není předem známa.
Lhůta pro podání žádosti o přezkum
V případě nedostatku jiné dohody stran stanoví ZRŘ pro podání žádosti o přezkum třicetidenní lhůtu. Nutně se přirozeně nabízí otázka, zda a do jaké míry se mohou strany v rámci své smluvní volnosti dohodnout odchylně. Při zkrácení zákonné třicetidenní lhůty bude zapotřebí jistě posoudit, zda lhůta není natolik krátká, že vlastně neumožňuje ani seznámení se s obsahem rozhodčího nálezu, o jehož přezkum může být žádáno. Typické by to bylo například u lhůt stanovených třeba v trvání několika hodin či jednoho nebo dvou dnů. Takové ustanovení by mohlo být stíháno jeho neplatností, byť by to zřejmě nezpůsobilo neplatnost dohody o možnosti přezkumu rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení § 27 ZRŘ.
Rovněž stanovení nepřiměřeně dlouhé lhůty nad rámec lhůty zákonné, tj. třicetidenní, by bylo možno považovat za neplatné, neboť i zde je nutno vycházet ze zájmu na právní jistotě. V každém případě na tuto otázku může poskytnout odpověď až případná budoucí rozhodovací praxe. Zatímco například u tuzemských sporů by neměla sjednaná lhůta přesahovat řádově dvounásobek lhůty zákonné (toto je názor o určité míře, v níž by se úvahy mohly pohybovat), pak například u sporů mezinárodních lze jistě uvažovat i o lhůtách delších.
Řády některých rozhodčích soudů výslovně stanoví, že řízení před nimi je jednoinstanční. Nejinak je tomu i v případě Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Naskýtá se tak otázka, zda například rozhodčí soud (v tomto případě Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR) by mohl být pověřen řízením o přezkumu již vydaného rozhodčího nálezu ve smyslu ust. § 27 ZRŘ. Tuto možnost je zapotřebí odmítnout, a to z toho důvodu, že přezkum je dle citované zákonné úpravy nutno považovat za pokračování v rámci jednoho a téhož řízení, tj. za jakousi druhou instanci v jednom a tomtéž řízení. Rozhodčí soudy deklarující ve svých řádech jednoinstančnost řízení před nimi pak naznačenou možnost vylučují.
Závěr
Přezkum rozhodčího nálezu ve smyslu ust. § 27 není možno v žádném případě směšovat se zrušením rozhodčího nálezu soudem ve smyslu ust. § 31 a násl. ZRŘ. Účelem institutu zrušení rozhodčího nálezu soudem totiž v žádném případě primárně není přezkum správnosti rozhodčího nálezu samotného, nýbrž poskytnutí garance pro dodržení základních principů rozhodčího řízení, resp. toho, že zde byla založena pravomoc rozhodčího soudu na základě rozhodčí smlouvy, kterou se strany samy vzdávají svého ústavního práva obrátit se při řešení sporu na soud a delegují tak samy pravomoc soudu na rozhodce. Právě institut zrušení rozhodčího nálezu soudem bývá někdy zaměňován za přezkum rozhodčího nálezu, a tím se strany snaží napravit to, co opomněly v rozhodčí smlouvě, tj. v případě jejich zájmu sjednat možnost přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci.
Rovněž tak není možno připustit dohodu o tom, že přezkoumáním rozhodčího nálezu bude pověřen soud. Toto by odporovalo charakteru rozhodčího řízení jako řízení nahrazujícího řízení před soudem.
