JIŘÍ SPÁČIL, soudce Nejvyššího soudu v Brně

V poslední době vzbudila pozornost právnické i širší veřejnosti, a dokonce i vrcholných představitelů výkonné moci, otázka vlastnických žalob na vydání majetku podávaných osobami, jejichž majetek se považoval za propadlý státu na základě dekretů prezidenta republiky z poválečného období (tzv. Benešovy dekrety). Jde o problém, jenž tvoří jen špičku ledovce, který představuje otázka konkurence restitučních a vlastnických žalob.

V soudní praxi je sporná otázka, zda v některých případech, ve kterých bylo možno uplatnit restituční nárok, lze uplatnit i žalobu na vydání věci podle § 126 odst. 1 ObčZ․ Otázka konkurence restitučních žalob a žalob vlastnických je zvlášť důležitá pro podnikatelskou sféru, neboť širší připuštění vlastnických žalob v případech, kdy oprávněná osoba mohla uplatnit restituční nárok a neuplatnila jej, resp. jej neuplatnila úspěšně, zpochybňuje v mnoha případech výsledky provedené privatizace, resp. nabytí majetku na základě smlouvy či jiných právních skutečností, nastalých po ukončení restitucí. Soudní praxe se totiž stále častěji setkává s případy, že žalobce, jehož věc (nemovitost) převzal v rozhodném období (1948–1990) stát, příp. tzv. socialistická právnická osoba, se žalobou domáhá ochrany svého vlastnického práva proti tomu, kdo nabyl věc v privatizaci, příp. i jinak, nebo i proti jeho právnímu nástupci; přitom tvrdí, že převzetí věci státem provázely takové nedostatky, že k nabytí vlastnictví státem nedošlo a žalobce je i nadále vlastníkem (nejsou výjimkou ani spory, kdy žalobci zpochybňují převody na fyzické osoby, ke kterým došlo před rokem 1990, to je však již poněkud jiná otázka). Žalobci přitom často vycházejí z toho, že pro odstup času nebo pro nepořádek v evidenci tzv. socialistických organizací, které navíc procházely častými reorganizacemi a dnes již často neexistují ani jejich právní nástupci, se nabytí vlastnictví státem, resp. těmito organizacemi, nesnadno dokazuje. Pokud došlo ke konfiskaci majetku, pak správní spisy již nejsou kompletní, chybí zpravidla doručenky a mnohdy se spisy nedochovaly vůbec; pokud se dochovaly, pak vykazují různé nedostatky, dané tehdejší úrovní státní správy. Vzhledem k tomu, že tak dochází ke zpochybňování vlastnictví nabytého na základě řádného právního důvodu a zapsaného v katastru nemovitostí a do společnosti je vnášena nejistota ohledně vlastnictví nemovitostí, jde o závažný problém, kterým je třeba se zabývat.

I. Současná judikatura a její (ne)jednotnost

Je zřejmé, že vlastnickou žalobu nelze uplatnit tam, kde vlastnictví věci v rozhodné době přešlo na stát, případně jinou právnickou osobu (jde například o případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, na základě odmítnutí dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni, vyvlastněním za náhradu, pokud věc existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna, vyvlastněním bez vyplacení náhrady, znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy). V posuzování této otázky je judikatura jednotná. Nejvyšší soud vyslovil, že jak vyplývá ze záměrů restitučních předpisů, tak i soudní praxe, která tyto předpisy vykládá, nelze při uplatnění práva na vydání věci obejít postup, který tyto předpisy stanoví. Nejde totiž o uplatnění obecné úpravy podle občanského zákoníku (tedy o právo na reivindikaci), ale o uplatnění speciálního postupu stanoveného restitučními předpisy, které jsou vůči obecnému předpisu ve vztahu speciality, a je proto nutné je aplikovat přednostně (rozhodnutí publikované pod č. C 236 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, sv. ³.

Jsou však případy, kdy věc stát převzal bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – zákon o půdě), anebo na základě právního úkonu, který byl absolutně neplatný. Vzniká otázka, zda v případě, že fyzické osobě nebyla vydána věc, ke které uplatnila restituční nárok, umožňuje platné právo vlastnickou žalobu na vydání věci, která by se opírala o tvrzení, že stát se nikdy nestal vlastníkem věci a žalobcovo vlastnictví nikdy nezaniklo (stejný problém je tam, kde oprávněná osoba o restituci vůbec nepožádala). V judikatuře, a to i v judikatuře samotného Nejvyššího soudu, se lze setkat se dvěma názory (podrobně viz Právní rozhledy, 2000, č. 11, s. 524 a násl., kde jsou publikována rozporná rozhodnutí Nejvyššího soudu i s poznámkami jejich zpracovatelů, právní věty cituji níže). Podle prvního z nich je v případě, že vydání věci bylo možno požadovat na základě restitučního předpisu, pozdější uplatnění vlastnické žaloby vyloučeno; tento závěr se opírá o tvrzení, že restituční předpisy jsou ve vztahu k „obecným“ předpisům (tedy k § 126 odst. 1 ObčZ) předpisy speciálními. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 311/98 se uvádí: „Z povahy restitučních předpisů jako zákonů zvláštních vyplývá, že nároky jimi upravené nelze řešit jinak než podle jejich ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li restituční předpis coby lex specialis určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nemohou být tyto ignorovány. To znamená, že hledat řešení v obecném právním předpisu ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu § 126 (dříve § 132) ObčZ, nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Taková speciální právní úprava však v daném případě nechyběla. Nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 státem převzat bez právního důvodu, je přiznáván restitučním zákonem, konkrétně jeho ustanovením § 6 odst. 2 (stejným způsobem je uvedená otázka řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1078/98, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 399/98)“. Podle jiného rozhodnutí „existence ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nasvědčuje tomu, že za majetkovou křivdu, jejíž odčinění je restitučním zákonem sledováno, se považuje nejen odnětí vlastnického práva, ale i uzurpace věci státem (např. okupace), při níž byl vlastník ve skutečnosti zcela zbaven možnosti chovat se jako vlastník a státu byla – aniž k tomu existoval právní titul – formálně (zápisem v pozemkové knize, posléze v evidenci nemovitostí) i fakticky přisuzována vlastnická práva a on si také jako vlastník počínal. I v případě uvedeném v ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. lze proto hovořit o navrácení vlastnického práva. Skutečnost, že restituční nárok na obnovu vlastnického práva musí být uplatněn způsobem a za podmínek stanovených restitučním zákonem coby zákonem zvláštním, předznamenává, že vůlí zákonodárce bylo „narovnat“ majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí (resp. oprávněnými osobami) a státem, příp. tím, kdo od něho odňaté věci získal, pouze v omezené míře; restituční zákon tak nejen zmírňuje majetkové křivdy, ale zároveň zabraňuje vzniku nových společensky nežádoucích křivd. Z povahy restitučního zákona vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady lex specialis derogat generali. Hledat řešení v obecném právním předpisu formou požadavku na vydání věci lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 311/98, Právní rozhledy, 2000, č. 11). Rozsudek ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, uvádí: „Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou pak k dispozici pouze instrumenty jimi upravené.“

Ve prospěch názoru, že vlastnickou žalobu nelze uplatnit i tam, kde stát dříve převzal věc bez právního důvodu, by bylo možno uvést, že judikatura Ústavního soudu vychází z toho, že např. zrušením nezákonných trestních rozsudků se vlastnictví obnovilo ex tunc (tedy jako by nikdy nezaniklo), přesto nelze uplatnit vlastnickou žalobu, ale je třeba postupovat podle restitučních předpisů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. I. ÚS 117/96 – i zde by totiž existence restitučních předpisů bránila uplatnění vlastnické žaloby). Tento právní názor je sice sporný,¹ nicméně je jako argument použitelný; pokud Ústavní soud připouští, že ten, jehož věc stát odňal, nepřestal být vlastníkem a přitom se nemůže domáhat vydání věci vlastnickou žalobou, lze toto pravidlo vztáhnout na všechny případy, ve kterých mohl být restituční nárok uplatněn.

Oproti tomu bývá namítáno, že shora uvedená rozhodnutí (a další jim podobná) neřeší, na základě jakého právního důvodu pozbyl původní vlastník vlastnictví (anebo, pokud jej nepozbyl, proč by se nemohl domáhat ochrany standardním způsobem a jaké je postavení držitele, který ví, že není vlastníkem takové věci).² Na otázku, zda v důsledku přijetí restitučních předpisů došlo k zániku vlastnického práva osob, jejichž majetku se stát zmocnil např. bez právního důvodu, odpovídá judikatura prozatím záporně. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1202/96, Soudní judikatura, 1999, č. 7, se uvádí, že „převzetím nemovitosti bez právního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nenabyl stát v rozhodném období vlastnické právo k nemovitosti; vlastníku nemovitosti však byla odňata možnost nemovitost držet, užívat ji a požívat její plody a užitky“. V jiném rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že „zákon o půdě v § 6 neupravuje zánik vlastnického práva fyzických osob k nemovitostem. Možnost navrhnout vydání věci, s níž disponoval stát bez právního důvodu, podle tohoto ustanovení nezbavuje vlastníka práva domáhat se svých nároků podle občanského zákoníku“ (rozsudek ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 28 Cdo 49/98, Soudní rozhledy, 1999, č. 3).

Senát Nejvyššího soudu vycházející z toho, že oprávněná osoba v takovém případě neztratila vlastnictví, vyslovil, že „žalobci, který není občanem České republiky a který tvrdí, že mu stát bez právního důvodu odňal věc, jež je nadále v jeho vlastnictví, nelze jen s poukazem na předmět úpravy zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, odepřít právo na ochranu vlastnictví podle obecných občanskoprávních předpisů. Protože zákon č. 87/1991 Sb. v části druhé upravuje jiné nároky než občanský zákoník v ustanoveních o ochraně vlastnictví, není mezi ustanoveními § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a § 126 odst. 1 ObčZ vylučující vztah předpisu zvláštního k předpisu obecnému“ (rozsudek ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 560/99, Právní rozhledy, 2000, č. 11). „Restituční zákony nic nezměnily na tom, že na základě absolutně neplatného úkonu nelze pozbýt ani nabýt vlastnictví k věci. Pokud žalobce nepozbyl vlastnictví k nemovitostem ke dni nabytí účinnosti restitučních předpisů, nelze ze skutečnosti, že mohl nadále uplatnit i restituční nárok, dovozovat, že již nemůže uplatňovat právo na ochranu vlastnictví (rozsudek ze dne 2. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2163/2000). „Možnost navrhnout podle restitučních předpisů vydání věci, kterou převzal stát bez právního důvodu, nezbavuje vlastníka práva podle ochrany vlastnického práva podle občanského zákoníku“ (rozsudek ze dne 13. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2326/98, Soudní rozhledy, 2000, č. 7).

Zpochybňován bývá – jak ostatně vyplývá již z citovaného rozsudku ve věci sp. zn. 22 Cdo 560/99 – názor, že vztah restitučních a obecných předpisů je vztahem obecného a zvláštního. O vylučujícím vztahu zákona zvláštního a zákona obecného lze podle kritiků této koncepce hovořit jen tam, kde se rozsah úpravy těchto zákonů z hlediska jejich časové, osobní a popř. místní působnosti alespoň do určité míry překrývá a kde jde o úpravu právních vztahů shodné povahy (věcná působnost právních norem). Zákony, které jsou ve vztahu obecného a zvláštního, musí tedy být alespoň v části své úpravy platné a účinné pro stejnou dobu a stejné území a musí upravovat stejná práva a povinnosti týchž subjektů. Například zákon o půdě (jeho část druhá – § 4 až § 16) neupravuje shodné nároky jako občanský zákoník v ustanovení o ochraně vlastnického práva (§ 126 odst. 1 ObčZ). Dispozice právních norem, upravujících vydání věcí jejich vlastníku subjektem, jenž je drží bez právního důvodu, v obou uvedených právních předpisech jsou (při zčásti se překrývajících hypotézách) rozdílné. Zatímco podle zákona č. 221/1991 Sb. může vlastník věci, jež byla státem převzata bez právního důvodu, uplatnit nárok u pozemkového úřadu, aby buď schválil její dohodu o vydání věci uzavřenou s povinnou osobou, anebo aby rozhodl o vlastnictví věci; podle § 126 odst. 1 ObčZ lze uplatnit podstatně odlišný nárok na vydání věci jiné povahy nebo nárok na určení vlastnického práva ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ. Podle toho, jaký nárok oprávněná osoba zvolí, nastávají podle oponentů názoru o vztahu obecných a speciálních předpisů rozdílné důsledky či možnosti v postavení účastníků právního vztahu.

Také Ústavní soud vyslovil, že došlo-li tedy k zabrání majetku státem bez právního důvodu, neboť stěžovatelka nepozbyla svůj spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, nebránilo nic tomu, aby se svého nároku domáhala žalobou opírající se o obecné předpisy občanskoprávní. Jinými slovy, existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje v takovém případě postup podle obecného právního předpisu (IV. ÚS 403/98 ze dne 21. 12. 1998). Tento právní názor ovšem není zcela v souladu se shora uvedeným nálezem sp. zn. I. ÚS 117/96.

Stav, kdy judikatura není jednotná, je pochopitelně neudržitelný. Snaha prosadit jeden z názorů do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek zatím nebyla úspěšná. Rozpornost judikatury (a z ní vyplývající nepředvídatelnost rozhodnutí) však rozhodně není až tak hluboká, jak by se mohlo ze shora citovaných rozhodnutí podávat. Jistě, obecnou otázku, zda tam, kde bylo možno uplatnit restituční nárok vycházející z přechodu věci na stát bez právního důvodu, řeší jednotlivé senáty stále různě. Ovšem takto nastíněná otázka je pro praxi příliš abstraktní, neboť neexistují jen restituce vůbec (tj. souhrn právních předpisů směřujících ke zmírnění, příp. odstranění majetkových křivd), ale existují restituce prováděné podle konkrétních právních předpisů. Tak, jak byla na Nejvyšším soudu postupně zaváděna a prohlubována specializace jednotlivých senátů, došlo k tomu, že v rámci jednotlivých právních předpisů jsou restituce posuzovány celkem jednotně. Pokud jde o církevní restituce, je zastáván názor, že „subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není“. Naopak v případech, kdy bylo možno žádat vydání věci v restitučním řízení podle zákona o půdě a zákona o mimosoudních rehabilitacích, je po 1. 1. 2001, kdy byl zaveden velký senát Nejvyššího soudu, jehož hlavní rolí je sjednocování judikatury (dnes § 19 a násl. zákona č. 6/2000 Sb., o soudech a soudcích), je judikatura jednotná i v tom, že skutečnost, že vydání věci, která přešla na stát bez právního důvodu v rozhodném období, se lze domáhat vlastnickou žalobou i v případě, že stejného cíle bylo možno dosáhnout i uplatněním restitučního nároku. Jeden obdobný případ, týkající se zákona o půdě, však byl předložen velkému senátu s opačným názorem; velký senát dosud nerozhodl.

II. Možné řešení problému

Zkusme nyní na věc pohlédnout trochu jinak, než jak byla pojímána ve shora citovaných, případně i jiných publikovaných rozhodnutích. Především je zřejmé, že zákon je nejasný, připouští rozdílný výklad, danou otázku vlastně výslovně neřeší a vzhledem k tomu, že jde o problematiku novou a zřejmě specificky českou (a doufejme, že jen přechodnou), nelze se opřít ani o ověřená teoretická řešení, ani o právní vědu jiných zemí. Nejlepší by bylo, kdyby věc vyřešil přímo zákonodárce; zdá se však, že je pohodlnější poukazovat na rozpornou judikaturu a volat po rázných řešeních v oblasti kárné odpovědnosti než vyjasňovat složitá a temná místa v zákonech (a převzít za řešení též odpovědnost). Proto řešení nakonec bude patrně opět na soudech.3)V této souvislosti je vhodné připomenout „učebnicový“ poznatek z oblasti teorie práva, že totiž někdy dochází ke změně judikatury, aniž by se změnily právní předpisy; v důsledku změny společenských podmínek se stejné zákonné ustanovení vykládá jinak než dříve. Již z toho je zřejmé, že stejný zákonný text lze vykládat různými způsoby, které mohou být relativně stejně oprávněné. V této souvislosti nelze nevzpomenout na postmodernismus a jím proklamovanou „pluralitu pravd“. J. Macur (který byl ovšem kritikem postmoderní filozofie) uvádí: „Jak postmodernismus zdůrazňuje, to, co člověk chápe jako vnější, skutečný objektivní svět, je pouze jeho vlastním, subjektivním výtvorem. Proto žádný text nemá jen jediný význam, který by se omezoval na autorův záměr nebo na chápání textu čtenářem. Výklad jakéhokoliv textu nemůže být správný objektivně, tedy „sám o sobě“. Jsou možné jen jeho různé subjektivní výklady a neexistují objektivní kritéria, která by umožnila rozhodnout, který z nich je správný, resp. pravdivý“.⁴ I když nepřijmeme toto radikální řešení, problematiku vztahu subjektu poznávání k objektu poznání přejít nelze; proces poznání je vždy procesem tvůrčím, ve kterém subjekt realitu nejen „kopíruje“, ale do jisté míry ji i sám vytváří. Zkrátka to, jak budeme vykládat text zákona týkající se našeho problému, záleží na tom, jak k tomuto textu přistoupíme. Eliminace nepřijatelných výkladů zpravidla není složitá a vychází z obecných názorů a konvencí. Složitější případ nastane, když dva možné protichůdné výklady vycházejí z protichůdných, nicméně naprosto oprávněných a uznávaných zájmů. Tak je tomu i v našem případě. Na jedné straně zde stojí oprávněný zájem vlastníka, jemuž byla věc odňata bez právního důvodu, na ochraně vlastnictví a na odčinění křivdy (je tu ovšem i neoprávněný, nicméně legitimně vyhlížející zájem toho, kdo jen zneužívá důkazní tísně protistrany), na straně druhé je oprávněný zájem toho, kdo nabyl věc v dobré víře na základě řádné smlouvy nebo dokonce v rámci privatizace. Tento konflikt a z něj vyplývající různá řešení právních otázek nelze zřejmě řešit jen na základě gramatického, logického či historického výkladu zákona ani pouze na základě úvah o tom, kdy jde o předpis obecný a kdy speciální. Je patrně třeba vyjít z povahy chráněných zájmů a intenzity této ochrany; samozřejmě i takový přístup zůstává na poli zákona. Pokud by text zákona řešení takto dosažené nepřipouštěl, šlo by o řešení nepřijatelné. Připouští-li však zákon více protichůdných řešení, jde o legitimní postup.

Pro přijetí názoru, že nelze uplatnit vlastnickou žalobu tam, kde bylo možno uplatnit restituční nárok, svědčí tyto důvody: V období nesvobody (1948–1989) často docházelo k majetkovým převodům na základě právních skutečností, které mnohdy nesplňovaly náležitosti vyžadované tehdy platným právem. Navíc, zejména v 50. letech minulého století, nebyly změny ve vlastnických vztazích k nemovitostem řádně evidovány ve veřejných knihách. Po téměř celou dobu nesvobody neplatil intabulační princip a do tzv. socialistického společenského vlastnictví (tj. vlastnictví státního, družstevního a vlastnictví společenských organizací) přecházelo vlastnictví na základě smluv, ke kterým se nevyžadovala registrace státním notářstvím. Proto mnohdy již nejsou k dispozici listiny o rozhodných právních skutečnostech a nelze posoudit, zda tyto skutečnosti byly perfektní. Po roce 1990, zejména pak po ukončení lhůt pro uplatnění restitučních nároků, došlo k rozsáhlému odstátnění a k privatizaci státního majetku, který byl převeden na právnické a fyzické osoby, jež nebyly nijak spjaty s jeho předchozím přechodem na stát, o nedostatcích při jeho nabytí státem nevěděly a ani nemohly vědět a vlastnictví k privatizovanému majetku nabyly v dobré víře. V současnosti jde mnohdy již o několikátého soukromého vlastníka. Tyto osoby se pak ve sporech proti oprávněným osobám, které nyní postupují podle zvláštních předpisů, dostávají do důkazní nouze a konec konců i do nouze týkající se povinnosti tvrzení; o skutečném převzetí věcí státem totiž nejsou informovány, nemohou mít ani potřebné doklady a jsou tak mnohdy závislé na úředních a podnikových archívech, které s odstupem doby již neobsahují příslušné dokumenty. Naproti tomu původní vlastníci, kteří jako jediní mohou být o věci dobře informováni a mít i potřebné dokumenty, nemají pochopitelně zájem odhalit okolnosti, které by jejich vlastnictví popřely. Dochází tak ke střetu oprávněných zájmů původních vlastníků, jejichž věc převzal stát bez právního důvodu, a osob, které v dobré víře a často i přímo od státu věc získaly jako vlastní. Ochranu původním vlastníkům poskytly v plné míře restituční předpisy. Lze poukázat i na § 5 odst. 3 zákona o půdě, podle kterého povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. K tomu stanovisko Nejvyššího soudu, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvádí, že „zákaz převodu věcí, jejich součástí a příslušenství do vlastnictví jiného subjektu (viz § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) trvá do doby, než byly vydány oprávněné osobě, nebo pokud nebylo nároku na jejich vydání pravomocně vyhověno. Nebylo-li právo na vydání vůbec uplatněno, skončí zákaz převodu dnem uplynutí lhůt podle ustanovení § 13 zákona č. 229/ /1991 Sb.“ Toto pravidlo je přesněji zformulováno v § 3 odst. 2 zákona č. 91/1992 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, podle kterého majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty. Těmito zvláštními předpisy je třeba rozumět nejen v poznámce k tomuto ustanovení uvedený zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ale i zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (R 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nepochybně i zákon o půdě.

Pokusím se nyní o argumentaci vycházející ze zákona o půdě. Zákon č. 91/1992 Sb. umožňuje, aby do vlastnictví třetí osoby byly převedeny věci, ke kterým restituční nárok mohl být uplatněn, avšak uplatněn nebyl nebo z různých důvodů nebyly tyto věci oprávněné osobě v souladu se zákonem vydány. Z tohoto pravidla není stanovena výjimka pro žádný z restitučních důvodů. Může-li být tedy nemovitost, kterou převzal stát bez právního důvodu a ke které nebyl uplatněn restituční nárok, případně uplatněn byl, ale věc nebyla pro zákonnou překážku vydána, převedena do vlastnictví třetí osoby (privatizován), je třeba učinit závěr, že podle zákona od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí restitučního nároku, případně od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k uplatnění restitučního nároku, nelze nadále oprávněnou osobu považovat za vlastníka věci. Tato skutečnost vynikne zejména v případech, kdy pozemek nelze vydat pro překážku uvedenou v § 11 odst. 1 zákona o půdě a oprávněné osobě je poskytnut náhradní pozemek. Lze dodat, že pokud by zákon nepočítal s tím, že v případě nevydání věci nemůže oprávněná osoba uplatňovat další nároky, vyňal by případy, kdy stát převzal nemovitosti bez právního důvodu, z režimu § 11 odst. 1 zákona o půdě.

Uvedený výklad vztahu zákona o půdě (a podobně i jiných restitučních předpisů) k předpisům obecným lze opřít i o další argumenty. Česká republika je právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky); jedním ze základních principů, charakterizujících právní stát, je princip právní jistoty. Z toho nepochybně vycházel i zákonodárce, když vázal uplatnění restitučních nároků na lhůty, po jejichž marném uplynutí bylo možno s věcmi, ke kterým se tyto nároky vztahovaly, nakládat. Z preambule zákona o půdě je zřejmé, že jeho účelem je nejen zmírnění křivd, ale i úprava vztahů k půdě. Úpravu těchto vztahů si však nelze představit bez jejich vyrovnání, tedy bez toho, aby toto vlastnictví bylo v míře pokud možno nejširší postaveno na jisto. Pokud by i nadále bylo možno domáhat se vydání věcí, které bylo možno žádat podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, podle § 126 odst. 1 ObčZ (příp. požadovat určení vlastnictví k nim), byla by hromadně narušena právní jistota osob, které až poté, co bylo zřejmé, že k vydání pozemků podle zákona o půdě nedojde, na základě řádných právních skutečností tyto věci získaly od státu a jeho právních nástupců, jakož i právní jistota budoucích nabyvatelů takového majetku. Vzhledem k rozsahu „socializace“ nemovitého majetku v letech 1948–1989 by šlo nyní o nejistotu ve značném rozsahu a takový stav by byl v rozporu s požadavky právního státu. Nelze přitom tvrdit, že by došlo k narušení práv původních vlastníků; tito vlastníci měli možnost uplatnit své právo v zákonných lhůtách, a pokud tak neučinili, zaniklo toto právo tak, jak obdobně zaniká v důsledku vydržení jinou osobou (byť podmínky vydržení a tohoto zániku nejsou totožné, oba instituty mají společné to, že vlastnictví zaniká bez náhrady v důsledku uplynutí určité doby a pasivity vlastníka, který pozbyl držbu věci).

Proto oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona o půdě) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle zvláštních předpisů (zejména podle § 126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ, mohla-li žádat vydání věci podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. To platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto.

III. Závěr

Domnívám se, že v dané věci je rozhodující uplatnění principu ochrany práv nabytých v dobré víře a že vzhledem k tomu, že osoby, jimž byly v rozhodné době způsobeny majetkové křivdy, měly v široké míře žádat o zmírnění nebo odstranění těchto křivd, není v rozporu s principy spravedlnosti dát nyní před nároky těchto osob přednost obecné právní a vlastnické jistotě. Připouštění vlastnických žalob tam, kde bylo možno uplatnit restituční nároky, by způsobilo mnohé problémy, nespravedlnosti a mohl by nakonec vzniknout problém, vedle něhož by prohrané arbitráže ohledně ochrany investic v souvislosti se známou soukromou TV mohly být nicotné. Tento problém může řešit judikatura, ovšem vzhledem k nejasnosti právních norem a nutnosti řešit věc složitými a pro každého ne přijatelnými výklady by hlavní slovo měl mít zákonodárce.