Návrh zákona o zadávání veřejných zakázek (ZVZ) je již v pořadí třetím návrhem na přijetí nové (komplexní) úpravy zadávání veřejných zakázek. Stejně jako předchozí dva návrhy byl i tento předložen Ministerstvem pro místní rozvoj (MMR) s tím, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) legislativně zpracoval úpravu dohledu nad zadáváním veřejných zakázek (Část sedmá návrhu). Oba předchozí návrhy byly vládě vráceny na základě legislativních i věcných připomínek poslanců (interpretační obtíže s výkladem některých pojmů, otázka kvalifikace zahraničních osob, složení hodnotících komisí, stanovení prahových hodnot apod.) a také proto, že v Evropské unii dochází k vývoji právní úpravy v této oblasti (elektronické zadávání, zjednodušení a zprůhlednění zadávacích postupů apod.).
KOMPLEXNÍ SYSTÉM VEŘEJNÝCH ZAKÁZEK – PŘEHLED ZADÁVACÍCH SMĚRNIC
92/50/EHS – o koordinaci řízení při zadávání veřejných zakázek na služby, ve znění směrnice 97/52/ES
93/36/EHS - o koordinaci řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky, ve znění směrnice 97/52
93/37/EHS - o koordinaci řízení při zadávání veřejných zakázek na provedení prací, ve znění směrnice 97/52/ES
93/38/EHS - o koordinaci řízení při zadávání veřejných zakázek orgány působícími v sektorech vodního hospodářství, energetiky, dopravy a telekomunikací (sektorová směrnice), ve znění směrnice 98/4/ES
89/665/EHS – procesní směrnice, přezkumné řízení v oblasti veřejných dodávek a prací
92/13/EHS - procesní směrnice, přezkumné řízení v rámci sektorové směrnice
Důležitost přijetí nové právní úpravy, která je ostatně jedou z mála zásadních a dosud neharmonizovaných předpisů, je dána i tím, že přijetí zákona je podmínkou pro čerpání prostředků ze strukturálních fondů EU․ Směrnice ES přitom kladou důraz na odůvodnění postupu zadavatele a jeho přezkoumatelnost, což je hlavním rozdílem od v ČR praktikované (a ne příliš průhledné) zadavatelské praxe. Také již předložené i připravované návrhy nových směrnic ES v oblasti zadávání veřejných zakázek (dále také „nové zadávací směrnice“) se snaží zadávání ještě více zprůhlednit, aby se snížilo riziko korupce a naplnil se důležitý účel zákona, kterým je úspora veřejných prostředků. Význam těchto opatření naznačuje fakt, že trh veřejných zakázek v členských zemích EU představuje ekvivalent srovnatelný s polovinou ekonomiky SRN (cca 1 000 mld. euro).
Harmonizace s právem ES jako východisko nové právní úpravy
Základním východiskem pro přijetí nové právní úpravy je slučitelnost s právem ES, resp. se souborem zadávacích směrnic. Platný zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, je totiž založen na jiné koncepci zadávání, než jsou zadávací směrnice v ES. Při jeho tvorbě se vycházelo z modelového zákona o zadávání zboží, staveb a služeb, přijatého Komisí Spojených národů pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL), a jen podpůrně ze směrnic ES. Implementací zadávacích směrnic ES do ZVZ dojde, řečeno obecně, ke sjednocení pojmů, diferenciaci mezi jednotlivými předměty veřejných zakázek, racionálnímu použití vybraného druhu zadávacího řízení, k důslednějšímu oddělení posouzení kvalifikace uchazečů a zájemců od posuzování a hodnocení nabídek, ke sjednocení úpravy zadávací dokumentace a ke zrychlení prokazování kvalifikace pomocí seznamu kvalifikovaných dodavatelů veřejných zakázek. Tento cíl, pochopitelně, nebylo možné vyřešit novelou platné právní úpravy.
Kritika platné české právní úpravy zadávání veřejných zakázek ze strany Evropské komise se zaměřuje na neprůhlednost stávajících zadávacích řízení. Od nové právní úpravy očekává zejména mnohem větší transparentnost v zadávacím řízení a také odstranění diskriminačních praktik. V pravidelné zprávě o pokroku ČR v přípravách na členství v EU z roku 2002 se v této věci mj. konstatuje, že k dokončení předvstupních příprav je ČR povinna doplnit struktury pro implementaci acquis v oblasti zadávání veřejných zakázek a zajistit, aby veškerá národní opatření byla přiměřená a nenarušovala přístup k trhu. Při posuzování předloženého ZVZ lze ocenit, že návrh se zabývá tou nejvážnější výhradou, a to diskriminací na národnostním principu. Platná právní úprava totiž možnost zvýhodnění tuzemských podnikatelů využívá, a to v § 5 odst. 2 c) a v § 5 odst. 2 b) v návaznosti na § 11 odst. 2, které umožňují desetiprocentní cenové zvýhodnění tuzemských osob.
Při aproximaci zadávacích směrnic se musí vycházet z toho, že regulace zadávání veřejných zakázek v právu ES stojí mimo obecnou úpravu ve Smlouvě o založení ES a je provedena výlučně směrnicemi (právní úprava zadávání a právní systémy v členských státech jsou totiž natolik odlišné, že nebylo možné zvolit jiný způsob sjednocení regulace). Jejich cílem ale není úplná harmonizace všech národních (vnitrostátních) pravidel v oblasti zadávání veřejných zakázek. Směrnice, na rozdíl od přímo aplikovaných nařízení, stanoví cíl, jehož má být dosaženo, s tím, že její transpozice má být uskutečněna prostředky vnitrostátního práva.
Struktura a věcný obsah ZVZ
Projednávaný ZVZ předpokládá, že MMR se stane odpovědným orgánem státní správy za zadávání veřejných zakázek, bude provádět metodickou a školící činnost, včetně zajišťování certifikace pracovníků zadávajících veřejné zakázky. ÚOHS by měl provádět toliko přezkumné řízení. Takto navržený model však nepovažuji za vhodný, a to především z důvodu možného rozdílného výkladu v rozhodovací praxi ÚOHS v porovnání s metodickým výkladem MMR (nadto je MMR samo významným zadavatelem); tento rozpor, na který poukázala i rozprava v PS, si uvědomují ostatně i v jiných zemích, kde takový model není obvyklý. Jiné řešení nabízí např. právní úprava na Slovensku či ve Švédsku, kde existuje specializovaný Úřad pro zadávání veřejných zakázek, jenž je i výrazně odborně a metodicky profilován. Podstatné však je, že je oddělen od orgánů státní správy, čili nepůsobí v rámci některého ze zadavatelů. Jako nejvhodnější se proto jeví, aby orgánem odpovědným za zadávání veřejných zakázek nebylo MMR, ale např. ÚOHS či specializovaný Úřad pro zadávání veřejných zakázek.
Pokud jde o strukturu návrhu zákona, ZVZ má celkem 111 paragrafů rozčleněných na devět částí (Obecná ustanovení, Podmínky použití zadávacího řízení, předběžné oznámení a kvalifikace dodavatelů, Zadávací řízení, Výběrové řízení na projekt, Seznam kvalifikovaných dodavatelů, Společná ustanovení, Dohled nad zadáváním veřejných zakázek, Přechodná a závěrečná ustanovení, Účinnost), tři přílohy (Seznam služeb nevyžadujících, resp. vyžadujících povinnost uveřejňovat zadávací řízení v Úředním věstníku ES a Dodávky zboží pro zadavatele z rezortu Ministerstva obrany) a konečně návrhy dvou prováděcích vyhlášek k zákonu. Z věcného hlediska tedy návrh upravuje (§ 1):
okruh právnických a fyzických osob, které jsou povinny zadávat veřejné zakázky podle tohoto zákona,
postup při zadávání veřejných zakázek,
druhy zadávacích řízení,
výběrové řízení na projekt,
dohled nad zadáváním veřejných zakázek.
VEŘEJNOU ZAKÁZKOU JE |
u veřejných zadavatelů (§ 2) | zakázka nad 2 mil. Kč* |
u sektorových zadavatelů (§ 3) | zadávají jen nadlimitní zakázky |
NADLIMITNÍ ZAKÁZKA JE ZAKÁZKA ZADÁVANÁ NÍŽE OZNAČENÝMI ZADAVATELI PŘI PŘEKROČENÍ UVEDENÝCH PRAHOVÝCH HODNOT, JEŽ JSOU RŮZNÉ DLE PŘEDMĚTU VEŘEJNÉ ZAKÁZKY |
Zadavatel | Veřejné zakázky a dodávky | Veřejné zakázky na služby | Veřejné zakázky na stavební práce |
Veřejný zadavatel uvedený v § 2 odst. 1 písm. a) body 1 a 2** a ČR – Ministerstvo obrany pro zboží uvedené v příloze č. 3 | nad 130 000 EUR+ | nad 130 000 EUR | |
Veřejný zadavatel uvedený v § 2 odst. 1 písm. a) body 3 a 4*** a ČR – Ministerstvo obrany pro zboží neuvedené v příloze č. 3 | nad 200 000 EUR | nad 200 000 EUR | nad 5 000 000 EUR |
Zadavatel v odvětví vodního hospodářství, energetiky a dopravy | nad 400 000 EUR | nad 400 000 EUR | |
Zadavatel v oblasti telekomunikací | nad 600 000 EUR | nad 600 000 EUR | |
__________
* Uvedené částky jsou uvedeny bez DPH
**Česká republika a státní příspěvková organizace
***Územní samosprávný celek a v případě hlavního města Prahy a statutárních měst též městský obvod nebo městská část a jimi řízené a zřizované příspěvkové organizace, Fond národního majetku České republiky, Pozemkový fond České republiky, státní fond, Česká národní banka, Český rozhlas, Česká televize, Česká konsolidační agentura, zdravotní pojišťovna, dobrovolný svazek obcí a jiná právnická osoba, pokud byla zřízena zákonem, nebo na základě zákona za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu a je financována převážně veřejnými zadavateli, nebo je veřejnými zadavateli řízena nebo veřejní zadavatelé jmenují více než polovinu členů v jejím správním, řídícím nebo kontrolním orgánu.
+Pro přepočet EUR na českou měnu pro účely tohoto zákona je do dne vstupu smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost určující kurz vyhlášený Českou národní bankou v den odeslání oznámení nebo v den odeslání výzvy k jednání. Po dni vstupu smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost jsou finanční limity v české měně odpovídající finančním limitům stanovených tímto zákonem v EUR vyhlašovány v Úředním věstníku Evropské unie.
Veřejnou zakázkou je (§ 6 odst. 1) zakázka na dodávky, služby nebo stavební práce, jejímž zadavatelem je osoba definovaná v zákoně a u níž předpokládaná cena předmětu veřejné zakázky přesáhne 2 000 000 Kč. Základním znakem, který odlišuje veřejnou zakázku od jiné zakázky, je povinnost jejího zadavatele zadat ji v zadávacím řízení podle zákona o zadávání veřejných zakázek. Rozhodující pro určení, zda zakázka podléhá režimu zákona, je tedy osoba zadavatele. Následně je zjišťováno, zda daná zakázka není z jeho režimu vyňata, např. z důvodů obrany, bezpečnosti, přírodní katastrofy apod. Zákon vymezuje tři okruhy zadavatelů, které označuje jako veřejné zadavatele § 2 odst. 1 písm. a). Prvním z nich je Česká republika, za níž jednají její organizační složky, dále jsou zadavateli jednotky územní samosprávy (obce a kraje) a třetím typem veřejného zadavatele je osoba, která má právní subjektivitu, provádí činnost za účelem uspokojování veřejných potřeb a má neziskový charakter. Zadavateli mohou být také právnické a fyzické osoby, které vynakládají veřejné prostředky, a konečně pak podnikatelé, kteří působí v sektorech vodního hospodářství, energetiky, dopravy a telekomunikací; tyto subjekty však za splnění určitých podmínek s tím, že i pak mají „volnější“ režim zadávání než zadavatelé ostatní. Co se týče těchto zadavatelů, zajímavé je, že se jimi staronově stávají i subjekty podnikající na trhu telekomunikací, které byly vyňaty na základě poslanecké novely zákona o zadávání veřejných zakázek, provedené zákonem č. 142/2001 Sb. (účinnost od 26. 4. 2001).
Uchazeči nebo zájemci jsou společně označováni jako dodavatelé veřejných zakázek, jimiž jsou zásadně podnikatelé, kteří mají příslušné oprávnění k podnikání a musí splňovat i jiné kvalifikační předpoklady. Co se týče vlastní kvalifikace, resp. jejího hodnocení, jak o tom mluví ZVZ, zadávací směrnice EU stanoví, že zadavatelé rozhodují o kvalifikaci uchazečů nebo zájemců.
Veřejné zakázky se dle návrhu zákona dělí v podstatě na dvě významné skupiny: na nadlimitní zakázky (§ 14), které spadají pod působnost zadávacích směrnic a u nichž je nutné zajistit možnost účasti všem uchazečům z EU, a podlimitní zakázky (§ 15), na které se zadávací směrnice EU nevztahují, je však u nich nutné respektovat obecná ustanovení o vnitřním trhu, zakotvená ve Smlouvě o EU. Při splnění této podmínky záleží toliko na vůli vnitrostátního zákonodárce, jak upraví jejich zadávání. Pro jejich rozlišení je rozhodující předpokládaná cena předmětu veřejné zakázky.
Institut odborné způsobilosti pracovníků zadavatelů je založen na dobrovolnosti (přestože to snižuje účinnost jeho zavedení, je to krok správným směrem), tedy principu, jenž zadávací směrnice neupravují, přičemž v některých členských zemích EU je tento institut zakotven, v jiných nikoliv. Uvedený institut je však preferován např. ve státech USA (Kansas).
Návrh rozeznává tři způsoby zadávání veřejných zakázek (§ 25 odst. 2):
otevřené řízení, kdy všichni potenciální dodavatelé (uchazeči) o veřejnou zakázku se o ní mohou v soutěži ucházet,
užší řízení, kdy se o danou veřejnou zakázku mohou ucházet jen vyzvané subjekty, jde tedy o omezené řízení,
jednací řízení (s uveřejněním a bez uveřejnění), kdy vyzvaní dodavatelé nepodávají klasicky nabídku jako v předchozích řízeních, ale zadavatel konzultuje (vyjednává) o podmínkách veřejné zakázky s jedním, nebo s několika z nich.
Prvně dva uvedené způsoby se používají bez omezení, vyjednávací řízení pouze v zákoně stanovených případech. Pro úplnost snad zbývá dodat, že zadávací směrnice nestanoví kritéria pro případy, kdy lze užít řízení otevřeného a kdy užšího. Užší řízení staví uchazeče v podstatě do rovnocenného postavení, i když zjevně transparentnější je otevřené řízení. Zákonodárce by však i nad rámec směrnic mohl tuto diferenciaci de lege ferenda upravit. V této souvislosti je nutno uvést, že směrnice neobsahují ve všech směrech konkrétní úpravu zadávacího řízení, nýbrž pouze určitý rámec (soubor pravidel), které je nutno respektovat.
Jak již bylo řečeno, jednací řízení lze užít pouze v případech stanovených zákonem, spíše tedy výjimečně; výjimkou je zadávání zakázek „sektorovými zadavateli“, kteří mohou zadat veřejnou zakázku v jednacím řízení s uveřejněním. Jinak lze jednací řízení s uveřejněním použít tehdy, jestliže lze očekávat zájem více podnikatelů, avšak specifika veřejné zakázky neumožňují předložit nabídku jako v otevřeném či užším řízení. Je tomu tak např. při provádění prací za účelem výzkumu a vývoje, jestliže nelze cenu přesně stanovit. V těchto případech může zadavatel smluvní podmínky s uchazeči vyjednávat. Tuto možnost má zadavatel i v případě, jestliže proběhlo bez úspěchu otevřené nebo užší řízení. Užití jednacího řízení bez uveřejnění je striktněji vymezeno. Zadavatel se může za určitých podmínek obrátit na jediného zájemce, s nímž bude vyjednávat smluvní podmínky, aniž by musel tento záměr zveřejnit. Tuto možnost má především proto, že ve většině případů je možnost jednání vázána na uchazeče, s nímž má zadavatel již uzavřenou smlouvu, anebo jde o konkrétního uchazeče, který jako jediný může poskytnout příslušné plnění. Jiným důvodem je časová tíseň, pokud ji zadavatel nemohl předvídat, ani ji nezpůsobil.
Užší řízení a jednací řízení s uveřejněním nutno oznámit za účelem možného přihlášení co nejvíce zájemců. Pokud by zájemců bylo neúměrné množství, zákon umožňuje zadavateli jejich počet omezit; minimem je 5 zájemců, maximem 20.
Hodnocení kvalifikace je postaveno na jiném principu než průkaz kvalifikačních předpokladů dle platného zákona. Důraz je kladen na stanovení účelné úrovně způsobilosti uchazečů o konkrétní zakázku. V rámci kvalifikace jsou upraveny např. i reference, což bývalo častým kritériem hodnocení nabídek. Dosavadní orientace zadavatelů na formální náležitosti nabídky by se tedy měla omezit. Nároky zadavatele na prokazování kvalifikace uchazečů nebo zájemců jsou rozlišeny, jedná-li se o nadlimitní či podlimitní veřejnou zakázku. MMR má navíc vést seznam kvalifikovaných dodavatelů, kteří splnili „obecné kvalifikační předpoklady“, což je vhodná forma prokázání kvalifikace, která napomůže rovněž k odstranění dosavadního formalismu. Rovněž má vydávat osvědčení o jejich registraci v tomto seznamu.
Vedle toho se zákon zabývá souvisejícími záležitostmi. Jedná se především o stanovení povinnosti zadavatele vyhlásit výběrové řízení v Úředním věstníku ES (Official Journal) při překročení finančních limitů (tedy u nadlimitních veřejných zakázek), záměr diferencovat veřejné zakázky v souladu se směrnicemi EU na dodávky, stavební práce a služby (stanovuje tedy odchylné podmínky podle předmětu veřejné zakázky). Velmi podstatné je ustanovení týkající se technických požadavků, především použití technických norem slučitelných s právem ES, a v neposlední řadě rovněž splnění závazku spočívajícího v zasílání statistických údajů Evropské komisi. Rozhodujícím podkladem pro nabídku je zadávací dokumentace, jejímž základem jsou technické specifikace.
ZVZ obsahuje také nový institut – rámcovou smlouvu, která je ve větší míře prosazována i v návrzích nových směrnic. Dosavadní směrnice (a návrh zákona shodně s nimi) přitom umožňují její užití toliko v sektorových odvětvích. Rámcová smlouva vychází z principu, že konkrétní veřejná zakázka se zadává až na základě rámcové smlouvy, avšak k jejímu zadání postačí použít jednací řízení.
Velmi důležitá je povinnost předběžně zveřejnit oznámení veřejných zakázek, které zadavatel hodlá ze svého rozpočtu zadat v jednom kalendářním roce. I to by mělo vést k větší plánovitosti a transparentnosti zadávání.
K zadávací části zákona konečně náleží posuzování a hodnocení nabídek (§ 60 až § 65), které patří spolu s hodnocením kvalifikace k nejdůležitějším částem zadávacího řízení. Nejednoznačnost, malá transparentnost platné právní úpravy a absence metodických návodů způsobily, že v praxi nevycházelo rozhodnutí zadavatele o nejvhodnější nabídce ze zásady úspory veřejných prostředků („best value“). Docházelo rovněž ke směšování kvalifikace a vlastního hodnocení nabídek, a to volbou nevhodných kritérií. To byl jeden z faktorů ekonomické nevýhodnosti. Jako novinku je třeba zmínit návrh vyhlášky ZVZ, která stanoví metodiku hodnocení bodovací metodou, metodou výpočtu nákladů životního cyklu a čisté současné hodnoty a obsahuje vzor formuláře zprávy o posouzení a hodnocení nabídek. Tyto metodické dokumenty byly dosud vyhotovovány jednotlivými zadavateli, přitom mnohé z nich nebyly valné kvality.
Hodnocení nabídek má být prováděno za použití kritéria ekonomické výhodnosti nebo nejnižší nabídkové ceny. V případě podrobně specifikovaných požadavků zadavatele může být nejvhodnější pouze kritérium nabídkové ceny, tj. kdo za splnění daných podmínek nabídne nejnižší cenu, získá veřejnou zakázku. Tento postup považuji za nejlepší řešení, protože do značné míry eliminuje korupci a nekalé praktiky zadavatelů. Otázkou je, zda by stanovení zákonné povinnosti užívat tohoto typu hodnocení u určitých zakázek bylo v Parlamentu ČR politicky průchodné. Mnohem častěji je v praxi používáno hodnocení dle kritéria ekonomické výhodnosti, tj. důraz je kladen na váhu a volbu dílčích kritérií.
Co se týče přezkumné části zákona (Část sedmá ZVZ), zůstalo námitkové řízení u zadavatele. Po vyčerpání námitek je možné podat návrh k ÚOHS. Aby nemohlo dojít při pokračování zadávacího řízení ke složitým obchodně právním sporům, vyplývajícím z neplatné smlouvy, zakazuje se do 60 dnů od obdržení námitek uzavřít příslušnou smlouvu, aby ÚOHS mohl učinit potřebná opatření k nápravě. Za škodu vzniklou porušením zákona se odpovídá podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Jde o nadbytečné ustanovení, které je upraveno civilními předpisy. Dále je upravena neplatnost úkonu zadavatele, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům. Nebude však nikdo, kdo by to posoudil, neboť ÚOHS se v rámci přezkumného řízení bude otázce neplatnosti vyhýbat „jako čert kříži“ a jiný subjekt nebude mít aktivní legitimaci takový úkon napadnout. I proto se domnívám, že veřejné zakázky by měl přezkoumávat orgán soudního či „kvazisoudního“ typu, který posoudí nejen soulad postupu zadavatele s právním rámcem, ale bude moci v rámci tohoto řízení rozhodnout i o náhradě škody a případné neplatnosti smlouvy. Dále ZVZ obsahuje institut smírčího řízení, které může zahájit jakýkoli dodavatel, který má, nebo měl zájem na získání určité zakázky a kterému vznikla, nebo hrozí vzniknout škoda, pokud je zadavatelem „sektorový zadavatel“. Žádost o smírčí řízení se podává Evropské komisi nebo ÚOHS. Zde je potřeba zmínit, že sankce za porušení zákona (pokuty) mnohonásobně vzrostly, z 1 % z ceny zakázky až na 30 % či 10 mil. Kč.
Za zřejmý nedostatek ZVZ považuji, že nezajišťuje dostatečnou pružnost zadávacího řízení, tj. aby bylo zabráněno neopodstatněným návrhům majícím za cíl toliko protahování zadávacího řízení s cílem „pomstít“ se zadavateli. Stanovení jednotného správního poplatku ve výši 30 000 Kč na tom nic nemění. De lege ferenda by proto bylo vhodné zavést institut kaucí, o kterém se již vícekrát diskutovalo. Kauce – na rozdíl od správního poplatku – se vrací uchazeči, který byl úspěšný, tedy jehož podání bylo opodstatněné. Naproti tomu správní poplatek je ekvivalent za to, že návrh uchazeče bude projednán bez ohledu na výsledek, a jeho vrácení možné není. Rovněž tak, na rozdíl od sporného občanského soudního řízení, není možné přiznat uchazeči např. vůči zadavateli úhradu nákladů řízení, neboť správní řízení nemá povahu řízení sporného a je zde zvýrazněn veřejnoprávní aspekt (společenský zájem na jeho výsledku). Je také vypuštěna povinnost ÚOHS, aby rozhodoval o tom, zda měl uchazeč reálnou šanci získat veřejnou zakázku. Uvedené bylo obsaženo v jednom z předchozích návrhů zákona a bylo by, myslím, žádoucí, aby tato povinnost existovala. Domnívám se, že by to byl schopen posoudit orgán soudního typu.
Připravované změny v oblasti zadávání veřejných zakázek v EU
V souvislosti se ZVZ je nezbytné zmínit rovněž připravované změny v oblasti zadávání veřejných zakázek na půdě exekutivy EU. Jde o nové návrhy zadávacích směrnic v oblasti veřejných zakázek, z nichž jedna má nahradit tři dosavadní zadávací směrnice a druhá se týká sektorů vody, energie a dopravy. Pro úplnost je nutno uvést, že nové zadávací směrnice přináší změny oproti stávajícím zadávacím směrnicím v šesti hlavních směrech (elektronické zadávání, vyjasnění ustanovení týkajících se technických specifikací, rozšíření ustanovení týkajících se hodnotících kritérií, zjednodušení prahových hodnot, úvod – sjednocení běžného zadávacího slovníku), hlavní principy (systém) zadávání v EU nemění; mají „toliko“ především ambici zpřehlednit, sjednotit dosavadní tři zadávací směrnice a odstranit opakování některých stejně znějících ustanovení a rovněž reagovat na nový technický vývoj – elektronické zadávání apod. Je vhodné dodat, že v návrhu zákona jsou zapracovány i změny, které měly být na úrovni Společenství teprve přijaty. Např. stanovení povinnosti zadavatelům zveřejnit již v podmínkách zadání veřejné zakázky váhy jednotlivých kritérií hodnocení, což povede i k větší transparentnosti zadávacího řízení. Podle dosavadní praxe zadavatel stanovil váhy až následně před vlastním hodnocením a uchazeči neměli možnost dopředu vědět, jaký důraz je na jednotlivá kritéria hodnocení kladen.
V návrhu nové sektorové směrnice Evropská komise uvádí, že pokud se ukáže, že některý ze sektorů je založen na efektivní konkurenci, bude z režimu směrnice vyňat, a naopak.
Závěr
K podpoře prosazení práva ES a vytvoření uceleného systému zadávání veřejných zakázek byla uzavřena dohoda o partnerské spolupráci (twinning) mezi ústředními orgány státní správy (MMR, ÚOHS, Ministerstvo financí) a orgánem státní správy Spolkové republiky Německa – Ministerstvem hospodářství spolkové země Braniborsko. Na základě této dohody je realizován projekt programu PHARE 2000, jehož strategickým cílem je zavést v ČR systém zadávání veřejných zakázek. Podstatným krokem pro započetí jeho realizace je přijetí nové právní úpravy zadávání. Nikdo sice nemůže v tuto chvíli říci, jak bude nová právní úprava přesně vypadat a fungovat, avšak je zřejmé, že bude vychází z tzv. zadávacích směrnic. K úplnému či částečnému převzetí pozitivních prvků z právních úprav cizích států přitom nedošlo. Návrh zadat zkušebně několik veřejných zakázek (modelové situace) podle navrhovaného znění či dle zadávacích směrnic, pokud vím, proveden nebyl (nicméně tento způsob „testování“ není obvyklý ani při přípravách nových právních předpisů jiných předkladatelů, z čehož pak mnohdy plynou nepříjemná překvapení v praxi). Nyní však na to nezbývá ani dostatek času. Vzhledem k tomu, že již první návrh ZVZ se na MMR netěšil přílišné pozornosti, lze očekávat, že jeho problematické aspekty vyplavou na povrch až po přijetí nové právní úpravy, poté nastoupí u nás obvyklá cesta větších, či menších novelizací. Pro objektivitu je ale nutno konstatovat, že toliko vlastní právní úprava tak, jak je navržena, sice ke zlepšení systému zadávání veřejných zakázek nepovede a nekalé praktiky sama o sobě neodstraní, je však povzbuzující, že se nekalé praktiky začínají veřejně pranýřovat a podezřelé zakázky ve větší míře prošetřovat.
