JIŘÍ SPÁČIL, soudce Nejvyššího soudu v Brně

Důvodem je vydání klíčového rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a částečně i v denním tisku zmíněný neúspěšný pokus o řešení celé problematiky žalob osob, jejichž majetek převzal stát bez právního důvodu před rokem 1989, včetně majetku převzatého takto před 25. 2. 1948 stanoviskem občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Konečně, ačkoliv o této problematice na stránkách odborného tisku neproběhla dosud diskuse, která by soudům pomohla řešit tento složitý problém (zpravidla o podstatě problému málo poučená vyjádření v denním tisku opomíjím), přece jen lze některá stanoviska uvedená ve zmíněném článku doplnit a upřesnit, a to i díky diskusím proběhlým při jednání o nepřijatém stanovisku Nejvyššího soudu. Čtenářům chci poskytnout také informaci o nejnovějším rozhodnutí Nejvyššího soudu o renunciačním prohlášení, které se též dotýká řešené problematiky.

Věci, jejichž vydání bylo možno žádat podle restitučních předpisů, nelze nyní žádat podle předpisů obecných

Stále živou a citlivou problematiku vztahu restitučních nároků a vlastnických žalob řeší do značné míry rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, které tam, kde bylo možno uplatnit restituční nárok, vylučuje pozdější uplatnění vlastnické žaloby nebo žaloby na určení vlastnického práva, a to i v případě, že věc přešla v rozhodném období na stát bez právního důvodu. Nejvyšší soud se též vyslovil k dosud nejasné problematice renunciačního prohlášení, učiněného v rozhodném období.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky

ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001

Obecná východiska

Od počátku 90․ let probíhala v České republice rozsáhlá transformace vlastnických vztahů, jejímž cílem bylo napravit křivdy z tzv. rozhodného období (25. 2. 1948–31. 12. 1989), vyjasnit a zpřehlednit vlastnické vztahy a provést rozsáhlé odstátnění (privatizaci) majetku. Po právní stránce byla tato transformace provedena jak předpisy restitučními, tak i privatizačními a jinými předpisy z oblasti národního hospodářství; všechny tyto předpisy tvoří určitý komplex a je třeba je vykládat v jejich vzájemné souvislosti. Zákonodárce při přijímání právních předpisů upravujících transformaci zjevně vycházel z myšlenky, že je třeba pojmenovat majetkové křivdy z minulosti, vymezit rozhodné období, časově omezující okruh odčiňovaných křivd a určit lhůtu, ve které lze restituční nároky uplatnit. Restituce pak měly proběhnout poměrně rychle, aby se tak vytvořil prostor pro privatizaci toho majetku, který nebyl navrácen původním vlastníkům a pro rozvoj tržního hospodářství. Výsledkem tohoto procesu mělo být i nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích, která je nezbytná pro ochranu domácích i zahraničních investic, což je též požadavek mezinárodních smluv o ochraně investic. K tomuto výsledku měla přispět i transformace práva osobního užívání pozemků na právo vlastnické. Tyto záměry lze dovodit z tehdy přijímaných právních předpisů, zejména ze zákonů restitučních, které stanovily poměrně krátkou, přesto však dostačující dobu k uplatnění restitučních nároků a rovněž tak z předpisů privatizačních, které umožňovaly privatizaci jen toho majetku, u kterého již byla restituce vyloučena.

Rychlost, se kterou byly transformační zákony přijímány, a vůbec celá tehdejší společenská situace, kterou lze nazvat bez přehánění „společenským kvasem“, však způsobily, že tyto zákony nebyly ani zdaleka dokonalé, a že způsobily právní praxi značné problémy. Obecné soudy se v reakci na tlak na politický a účelový výklad právních předpisů před rokem 1990 držely spíše textu zákona, zatímco Ústavní soud, který měl nakonec rozhodující slovo, nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná největším rozsahu. Zatímco u majetku, který byl dosud v rukou státu, šlo o tendenci nevzbuzující pochybnosti, problémy z hlediska spravedlnosti a ochrany nabytých práv byly tam, kde šlo o uplatnění nároků vůči majetku, který mezitím přešel do soukromých rukou. Šlo o dvě skupiny problémů; zpočátku zejména o uplatnění restitučních nároků vůči fyzickým osobám, pokud to zákon připouštěl (např. v § 8 odst. 1 zákona o půdě) a později o uplatnění nároku na ochranu vlastnického práva vůči osobám, které nabyly od státu – ať již na základě běžné koupě anebo v privatizaci – majetek, jehož původní vlastník pozbyl způsobem označeným později restitučním předpisem za křivdu.

Ačkoliv z právního hlediska jde o různé případy, z hlediska sociálně-ekonomického jde o totožný problém, který by bylo možno označit takto: je správné odnímat věci lidem, kteří je řádně, resp. v dobré víře nabyli od státu, který však nebyl jejich vlastníkem nebo způsobil nějaký problém v nabývacím titulu, přesto, že věci již drží (často jako vlastníci) již řadu let? Má se dát před mnohaletou držbou v dobré víře přednost formálnímu vlastnickému právu, které zůstalo zachováno jen proto, že před řadou let došlo k formálnímu pochybení při převodu nemovitosti (např. nebyla splněna některá z řady formálních podmínek vyžadovaných tehdejšími hypertrofovanými předpisy o správě národního majetku)? Jinak řečeno, jde tu o konflikt stavu právního a faktického (avšak dlouhodobého a respektovaného), neboli vlastnictví jako institutu sociálního a institutu právního.²

Právní řády řeší tento konflikt tak, že dávají do určité doby přednost vlastnictví před skutečným stavem, avšak po uplynutí této doby za splnění dalších podmínek upřednostňují faktický stav, měníce jej prostřednictvím řádného vydržení na vlastnictví právní. Po uplynutí ještě delší doby pak poskytují ochranu „faktickému vlastníkovi“ i v případech, na které se řádné vydržení nevztahuje (mimořádné vydržení) a uvádějí tak ve většině případů faktické a právní vztahy do souladu. Toto řešení může spolehlivě fungovat v podmínkách dlouhodobě demokratických společností, je však jen málo použitelné pro řešení problémů vzniklých u nás v důsledku událostí z let 1948–1989 a následné transformace.

V letech 1948–1989, zejména však na přelomu 40. a 50. let 20. století, docházelo k rozsáhlým majetkovým přesunům, ovšem právní kultura tehdejších úředníků a pracovníků organizací uzavírajících kupní smlouvy byla často nízká. Od té doby uplynulo i padesát a více let a proběhlo mnoho reorganizací, takže se nelze divit, že mnohdy se ztratily dokumenty a listiny podstatné pro posouzení platnosti převodů. To vše a také přehnané formální požadavky na majetkoprávní jednání státu a jeho organizací, jakož i nedostatek klasických právních institutů jako řádného či mimořádného vydržení, relativní neplatnosti a intabulačního principu buď po celé rozhodné období nebo alespoň pro jeho část měly za následek celkem časté případy, kdy pro závady ve smlouvách nebo např. pro nemožnost dokázat doručení správních aktů zůstalo zachováno formální vlastnické právo osobám, které o svém právu často ani nevěděly. Také ti, kdo dostali pozemky do osobního užívání, které se blížilo vlastnickému právu, nemohli před rokem 1992, kdy nabyla účinnosti novela ObčZ č. 509/1991 Sb., dobrodiní vydržení práva využít. Svou roli zde sehrálo i ztotožnění absolutního vlastnického práva a relativního práva na vydání věci (tzv. vlastnických žalob), které vedlo k opuštění teze o promlčitelnosti vlastnických žalob, uplatňované v dobách platnosti OZO z roku 1811.³

Obecný problém tedy spočívá v tom, že byly narušeny tradiční principy zajišťující soulad faktického vztahu k věci se stavem právním. Otázky jako vztah restitučních předpisů a předpisů obecných jsou jen podmnožinami tohoto problému. Hledat jeho řešení v klasických principech, vzniklých na základě pozorování standardních situací a jejich obvyklých řešení, znamená zavírat oči před realitou; je to jako lít nové víno do starých měchů.

Uplatnění vlastnických žalob na vydání věcí, které bylo možno žádat podle restitučních předpisů

Jde o případy, kdy věci přešly v rozhodném období na stát na základě absolutně neplatných právních úkonů, na základě správních aktů, které nenabyly účinnosti (např. v důsledku údajných či skutečných závad v doručení), anebo o případy okupace věci státem bez právního důvodu. Ve všech těchto případech šlo o převzetí věci bez právního důvodu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – zákon o půdě. Tento majetek však mezitím zpravidla nabyly v dobré víře od státu, příp. i od jiných osob, fyzické a právnické osoby, které s jeho přechodem na stát nebyly nikterak spojeny a nejsou o jeho okolnostech nijak informovány. I dlouholetí oprávnění držitelé tohoto majetku často nemohou v důsledku deformací právního řádu v rozhodném období (neexistence, resp. nedostatečná úprava vydržení, nahrazování vlastnického práva osobním užíváním apod.) využít dobrodiní, které by jim za normálních podmínek poskytl institut vydržení (např. stát mohl být sice v dobré víře, že je vlastníkem, ale nedbalost úředníků mohla mít za následek, že nebyl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“ a nestal se tak oprávněným držitelem a tudíž ani subjektem vydržení).

Rozhodnutí velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 se týká případů, kdy se vlastník stal oprávněnou osobou podle restitučních zákonů, nárok však neuplatnil, příp. jej neuplatnil úspěšně anebo mu bylo vydáno náhradní plnění. V těchto případech velký senát uplatnění vlastnické žaloby vyloučil. Jeho rozhodnutí do značné míry přejímá myšlenkové závěry vyjádřené ve shora zmíněném článku publikovaném v Právním zpravodaji a judikatuře, v něm uvedené. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud vyšel z myšlenky o nutnosti posuzovat restituční předpisy v návaznosti na předpisy privatizační a položil důraz na nastolení vlastnické jistoty. V tomto rozhodnutí se uvádí: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ“.

Z odůvodnění vyjímám tyto obecné pasáže: „Účelem zákona o půdě, vyjádřeným v jeho preambuli, je nejen zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, ale i úprava vlastnických vztahů k půdě, jak je to ostatně vyjádřeno i v jeho názvu. Podle § 1 odst. 3 zákona o půdě v platném znění, pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se právní vztahy k majetku uvedenému v odstavci 1 tohoto paragrafu právními předpisy. Toto ustanovení je třeba vyložit tak, že tyto jiné právní předpisy se uplatní jen v případě, že jde o vztah, který zákon o půdě neupravuje.

Z povahy zákona o půdě jako zákona zvláštního vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li zákon o půdě určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť tento předpis stanovil některé podmínky (např. lhůty pro uplatnění nároku) odlišně. To znamená, že hledat řešení v obecném právním předpisu, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu § 126 ObčZ nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Taková speciální právní úprava však v daném případě nechyběla. Nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, státem převzat bez právního důvodu, je přiznáván zákonem o půdě, konkrétně jeho ustanovením § 6 odst. 1 písm. p), podle něhož oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu.

Lze poukázat i na § 5 odst. 3 zákona o půdě, podle kterého povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. K tomu je ve stanovisku Nejvyššího soudu, publikovaném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedeno, že „zákaz převodu věcí, jejich součástí a příslušenství do vlastnictví jiného subjektu (viz § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) trvá do doby, než byly vydány oprávněné osobě nebo pokud nebylo nároku na jejich vydání pravomocně vyhověno. Nebylo-li právo na vydání vůbec uplatněno, skončí zákaz převodu dnem uplynutí lhůt podle ustanovení § 13 zákona č. 229/1991 Sb.“ Toto pravidlo je přesněji zformulováno v § 3 odst. 2 zákona č. 91/1992 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, podle kterého majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty. Těmito zvláštními předpisy je třeba rozumět nejen v poznámce k tomuto ustanovení uvedený zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ale i zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (R 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nepochybně i zákon o půdě.

Zákon tedy umožňuje, aby do vlastnictví třetí osoby byly převedeny věci, ke kterým restituční nárok mohl být uplatněn, avšak uplatněn nebyl nebo z různých důvodů nebyly tyto věci oprávněné osobě v souladu se zákonem vydány. Z tohoto pravidla není stanovena výjimka pro žádný z restitučních důvodů. Může-li být tedy nemovitost, kterou převzal stát bez právního důvodu a ke které nebyl uplatněn restituční nárok, případně uplatněn byl, ale věc nebyla pro zákonnou překážku vydána, převedena do vlastnictví třetí osoby (privatizována), je třeba učinit závěr, že podle zákona od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí restitučního nároku, případně od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k uplatnění restitučního nároku, nelze nadále oprávněnou osobu považovat za vlastníka věci. Tato skutečnost vynikne zejména v případech, kdy pozemek nelze vydat pro překážku, uvedenou v § 11 odst. 1 zákona o půdě a oprávněné osobě je poskytnut náhradní pozemek. Lze dodat, že pokud by zákon nepočítal s tím, že v případě nevydání věci se nemůže oprávněná osoba domáhat ochrany vlastnického práva dle obecných předpisů, vyňal by případy, kdy stát převzal nemovitosti bez právního důvodu, z režimu § 11 odst. 1 zákona o půdě.

Uvedený výklad vztahu zákona o půdě (a podobně i jiných restitučních předpisů) k předpisům obecným lze opřít i o další argumenty. Česká republika je právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky); jedním ze základních principů, charakterizujících právní stát, je princip právní jistoty. Z toho nepochybně vycházel i zákonodárce, když vázal uplatnění restitučních nároků na lhůty, po jejichž marném uplynutí bylo možno s věcmi, ke kterým se tyto nároky vztahovaly, nakládat. Z preambule zákona o půdě je zřejmé, že jeho účelem je nejen zmírnění křivd, ale i úprava vztahů k půdě. Úpravu těchto vztahů si však nelze představit bez jejich vyrovnání, tedy bez toho, aby toto vlastnictví bylo v míře pokud možno nejširší postaveno najisto. Pokud by i nadále bylo možno domáhat se vydání věcí, které bylo možno žádat podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, podle § 126 odst. 1 ObčZ (příp. požadovat určení vlastnictví k nim), byla by hromadně narušena právní jistota osob, které až poté, co bylo zřejmé, že k vydání pozemků podle zákona o půdě nedojde, na základě řádných právních skutečností tyto věci získaly od státu a jeho právních nástupců. Rovněž by byla narušena právní jistota budoucích nabyvatelů takového majetku. Vzhledem k rozsahu „socializace“ nemovitého majetku v letech 1948–1989 by šlo nyní o nejistotu ve značném rozsahu, a takový stav by byl v rozporu s požadavky právního státu.

Nelze přitom tvrdit, že by došlo k narušení práv původních vlastníků; tito vlastníci měli možnost uplatnit své právo v zákonných lhůtách, a pokud tak neučinili, zaniklo toto právo tak, jak obdobně zaniká v důsledku vydržení jinou osobou (byť podmínky vydržení a tohoto zániku nejsou totožné, oba instituty mají společné to, že vlastnictví zaniká bez náhrady v důsledku uplynutí určité doby a pasivity vlastníka, který pozbyl držbu věci)“.

Důsledky rozhodnutí velkého senátu

S přihlédnutím k § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, lze konstatovat, že žádný senát Nejvyššího soudu nemůže vydat odchylné rozhodnutí týkající se otázek řešených ve shora publikovaném rozhodnutí. Pokud by se od tohoto rozhodnutí chtěl odchýlit, musel by věc předložit velkému senátu, který by se však s nejvyšší pravděpodobností přidržel již vyslovených právních názorů. Proto publikované rozhodnutí v otázkách, které řeší, sjednocuje soudní praxi.

Toto rozhodnutí jednoznačně deklaruje, že žádný nárok, který vycházel z restitučních předpisů, nelze uplatnit podle tzv. obecných předpisů, tedy vlastnickou žalobou podle § 126 odst. 1 ObčZ ani žalobou na určení vlastnictví podle § 80 písm. c) OSŘ, a to ani v případě, že věc přešla na stát bez právního důvodu (okupací nebo na základě nicotného správního rozhodnutí apod.). V rozhodnutí jde sice především o nároky podle zákona o půdě, ovšem v odůvodnění se podává, že jeho závěry je třeba přiměřeně vztáhnout i na zákony č. č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a případně i na další právní předpisy restituční povahy (srov. např. obrat: „Uvedený výklad vztahu zákona o půdě a podobně i jiných restitučních předpisů k předpisům obecným…“). Konečně z rozhodnutí se podává závěr, že pokud oprávněné osoby restituční nárok neuplatnily nebo jej uplatnily neúspěšně, zaniká jejich vlastnické právo (pokud již nezaniklo dříve jiným způsobem) marným uplynutím lhůty k uplatnění nároku, případně právní mocí rozhodnutí, kterým nebyl uplatněný nárok přiznán. Případné námitce, že jde o zbavení vlastnického práva nad rámec podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod čelí toto rozhodnutí případným srovnáním s institutem vydržení vlastnického práva. V obou případech jde o zánik vlastnictví v důsledku pasivity vlastníka, který neuplatnil (příp. neuplatnil úspěšně) nárok na vydání věci ve stanovené lhůtě. I když konkrétní podmínky vydržení a ztráty vlastnictví jsou odlišné, základ obou institutů je totožný; jde o uvedení stavu právního a skutečného do souladu.

Žaloby na vydání věcí přešlých na stát nebo na právnické osoby bez právního důvodu v případě, že žalobce nebyl oprávněnou osobou podle restitučních předpisů

Jde o dvě skupiny případů: jednak o ty, kdy věci převzal stát bez právního důvodu před rozhodným obdobím, které započalo 25. 2. 1948, a dále o ty, kdy sice došlo k přechodu na stát v rozhodném období, ale vlastník není oprávněnou osobou (např. proto, že není občanem ČR).

Při přípravě stanoviska Nejvyššího soudu ke zmíněné problematice se objevila myšlenka, že pokud zákonodárce vyloučil, aby ti, kteří byli oprávněnými osobami podle restitučních předpisů, uplatnili vlastnickou žalobu vůči věcem přešlým na stát v rozhodném období, musí to tím spíše platit i pro osoby, kterým zákon vůbec postavení oprávněné osoby nepřiznal a vyloučil je tak z procesu zmírňování křivd. Tento přístup se objevil v návrhu stanoviska, to však nakonec nebylo přijato.⁴ Základní slabina takového přístupu je v tom, že v tomto případě by musel být učiněn závěr, že přijetí restitučních předpisů zbavilo ty, jejichž majetek přešel na stát bez právního důvodu v rozhodném období a dříve, vlastnictví, aniž by jim byla dopřána lhůta k uplatnění nároků. Pokud by např. něčí pozemek stát okupoval v roce 1988, nemohl by se poškozený vlastník, který by nebyl současně oprávněnou osobou podle restitučního předpisu, domoci svého práva ani v případě, že by neprodleně podal žalobu, pokud by o ní nebylo pravomocně rozhodnuto do vydání restitučních předpisů. Takový důsledek je zjevně nepřijatelný.

Zákonodárce mohl věc řešit tak, že mohl všem „neoprávněným osobám“, jejichž věc přešla na stát nebo právnickou osobu bez právního důvodu poskytnout krátkou lhůtu (šest měsíců až jeden rok) k uplatnění nároků a po marném uplynutí této lhůty prohlásit jejich vlastnictví za zaniklé. Obdobně mohl být obnoven institut mimořádného vydržení. Nic takového však zákonodárce neučinil, patrně proto, že na problémy, které mohou vzniknout, počátkem devadesátých let minulého století ani nepomyslil. Dalo by se tedy říci, že i v těchto případech může původní vlastník uplatnit vlastnickou žalobu vůči státu nebo těm, kdo věci nabyli od státu v privatizaci nebo jinak. Proti tomu lze namítnout, že v případech, kdy věc takto přešla na stát před mnoha léty (někdy i před 50. roky i dříve) a nyní je drží někdo zcela jiný, je takový postup zjevně v rozporu s tradičními zásadami soukromého práva (a to už nemluvím o principech spravedlnosti). K zachování formálního vlastnictví tu mnohdy vedly deformace právního řádu z rozhodného období, které někdy nebyly dosud odstraněny (neexistence mimořádného vydržení). Je proto třeba nadále zvažovat, zda není možno odlišit staré případy od těch, ke kterým došlo poměrně nedávno a hledat pro tyto skupiny případů odlišná řešení. Jednou z cest by mohlo být alespoň v některých případech uplatnění institutu tzv. legitimního očekávání,⁵ jehož uplatnění v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva bude třeba věnovat pozornost.

Renunciační prohlášení

V řadě případů se ochrany vlastnického práva – zpravidla protiosobám, které nabyly věc od státu – domáhají osoby, které pozbyly věci v důsledku renunciačního prohlášení a které nebyly oprávněnými osobami podle restitučních předpisů, zpravidla proto, že pozbyly tuzemského státního občanství. Nyní tvrdí, že renunciační prohlášení je neplatné. V soudní praxi se vyskytuje názor, že taková prohlášení jsou neplatná, neboť nikdo se dopředu nemůže vzdát svých práv. Renunciační prohlášení je však právním úkonem, jehož účinnost je vázána na splnění odkládací podmínky. Za úvahu stojí též skutečnost, že restituční předpisy uvádějí jako restituční důvod skutečnost, že věc přešla na stát na základě renunciačního prohlášení [§ 6 odst. 1 písm. b) zákona o mimosoudních rehabilitacích a § 6 odst. 1 písm. f) zákona o půdě] a tedy předpokládají, že vlastnické právo zde zaniklo (jinak by postačila úprava důsledků přechodu na stát bez právního důvodu).

Dále se mnohdy uvádí, že renunciační prohlášení nebylo míněno vážně a úkon je neplatný pro nedostatek vůle. K tomu je třeba říci, že v první řadě je třeba vyloučit možnost, že by neplatnost mohla způsobit pouhá vnitřní výhrada (mentální rezervace). Při posuzování danosti vůle převést věc na stát je třeba vycházet z celé situace, za které byl úkon učiněn. Vůle subjektů právních úkonů je zpravidla podmíněna určitými skutečnostmi (pohnutkami), které mohou omezovat její svobodu; takové omezení je právně významné jen za určitých podmínek, stanovených zákonem (např. pokud kupující je omezen finančními možnostmi, je též „donucen“ zakoupit levnější a méně kvalitní zboží, než by si přál; toto omezení vůle však není právně významné). Právně významné je takové omezení svobody vůle, ke kterému došlo v důsledku přímého nebo nepřímého donucení. Také při jednání v tísni jde o vadu v pohnutce, kterou je tíseň, a ani v tomto případě neprojevuje jednající zcela svobodnou vůli; nejedná však pod vlivem fyzického donucení ani bezprávné výhrůžky, a proto nejde o úkony neplatné pro nedostatek vůle (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 2. 2001 sp. zn. 22 Cdo 752/99).⁶ Je tedy zřejmé, že ačkoliv renunciační prohlášení nebylo nepodmíněným úkonem, činěným někým jen pro potěšení státu a pro rozšíření státního majetku, bylo by neplatné jen pokud by bylo učiněno pod přímým donucením nebo pod hrozbou nepřímého donucení.

Touto problematikou se zabýval i Nejvyšší soud, který v rozsudku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 375/2003 vyšel z toho, že již v rozsudku ze dne 13. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2326/98⁷ i podle ObčZ z roku 1964 v rozhodné době mohlo docházet k zániku vlastnictví tím, že se ho vlastník vzdal. Podle § 453 odst. 2 ObčZ č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31. 12. 1991, věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, připadají do vlastnictví státu. Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že občanský zákoník umožňoval vzdání se vlastnického práva k věci jednostranným právním úkonem vlastníka (opuštění věci) s tím, že vlastníkem takové věci se stává stát. V odborné literatuře se uvádělo, že se lze vzdát i vlastnického práva k nemovitosti.⁸

Podle § 35 ObčZ ve znění platném v době, kdy žalovaný učinil renunciační prohlášení, projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům socialistického soužití. Toto ustanovení, formulované podle dobové ideologie, vykládala judikatura tak, že ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ ukládá při výkladu projevu vůle brát zřetel k okolnostem případu, za kterých byl učiněn (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 1986, sp. zn. 4 Cz 61/86). Konečně podle § 36 odst. 1 ObčZ lze vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat na splnění podmínky.

Na základě těchto zákonných pravidel učinil Nejvyšší soud závěr, že renunciační prohlášení bylo projevem vůle vzdát se vlastnického práva k věcem v něm uvedeným (příp. i ke všem věcem patřícím vlastníkovi a nalézajícím se na určitém území), přičemž zánik práva byl vázán na podmínku, že vlastník činící prohlášení se vystěhuje do zahraničí. Takové prohlášení mělo v případě, že vlastník se skutečně vystěhoval, za následek zánik jeho vlastnického práva a jeho věci připadly státu. Nejvyšší soud dále uvedl: „Je ovšem zřejmé, že i když vlastník v tomto případě nejednal pod tlakem bezprávné výhrůžky, přece jen činil toto prohlášení pod tlakem okolnosti, že bez něj by mu nebylo umožněno vycestovat do zahraničí. Vzhledem tomu, že šlo o křivdu učiněnou vlastníkovi v rozporu se zásadami demokratické společnosti, umožnil zákonodárce v § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zmírnění této křivdy v případech tam uvedených… V dané věci žalobce A) podle zjištění soudů podepsal prohlášení, ve kterém uvádí, že vystěhováním opustí veškerý majetek, který vlastní ke dni vystěhování na území Československé socialistické republiky, a bere na vědomí, že tento majetek bude realizován československým státem jako věci opuštěné. Vzhledem k okolnostem, za kterých byl tento projev vůle učiněn nezbývá než dovodit, že šlo o renunciační prohlášení, jehož účinky nastaly splněním podmínky v něm uvedené, tedy vystěhováním z tehdejší ČSSR. Žalobci by se tak mohli domáhat obnovení svého práva jen za podmínek stanovených v zákoně o mimosoudních rehabilitacích, které však nesplňují“.