V aktuálním přehledu přinášíme stručné shrnutí vybraných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva zveřejněných v období od 15. srpna do 14. září 2005. Všechna rozhodnutí ESLP jsou dostupná na internetu v databázi HUDOC (www.echr.coe.int).

Mohylová proti České republice 6. září 2005

Právo na pokojné užívání majetku (čl. 1 Protokolu č. 1) – zjevná neopodstatněnost; právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) – zjevná neopodstatněnost

Skutkový stav: Stěžovatelka byla na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích povinna vydat nemovitost, kterou v roce 1989 koupila od státu (nemovitost připadla státu v důsledku odsouzení původních vlastníků za trestný čin opuštění republiky). Soudní řízení probíhalo od dubna 1995 do listopadu 2001 a během této doby se věcí opakovaně zabývaly soud prvního stupně, odvolací soud, dovolací soud i Ústavní soud.

Odůvodnění: ESLP se podobným případem stížnosti osob povinných vydat věc v restituci zabýval v relativně známém rozsudku Pincová a Pinc proti České republice z roku 2002, v němž došel k závěru, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu bylo porušeno právo stěžovatelů na pokojné užívání majetku․

Ve svém nynějším rozhodnutí ESLP opět nijak nezpochybnil legitimitu restitučních zákonů, zopakoval však nicméně, že snaha o zmírnění minulých křivd nemůže vést ke křivdám novým. Následně zkoumal, zda vnitrostátní soudy neuvalily na stěžovatelku nepřiměřené břemeno, když jí uložily povinnost vydat nemovitost restituentům. V této souvislosti zohlednil některé dílčí aspekty, kterými se případ stěžovatelky odlišuje od případu stěžovatelů Pincových (stěžovatelka ESLP nedoložila, že by náhrada, kterou za vydaný majetek obdržela nebo mohla obdržet, byla neadekvátní; okolnosti, za kterých stěžovatelka majetek nabyla, byly z hlediska osobních a sociálních poměrů povinných osob podstatně odlišné od případu Pincových: nemovitost nebyla pro stěžovatelku jedinou možností bydlení a tato nemohla ani tvrdit, že majetek nabyla v dobré víře). ESLP tudíž uzavřel, že v případě stěžovatelky se státním orgánům tentokrát podařilo zachovat spravedlivou rovnováhu mezi obecným zájmem a ochranou práva na pokojné užívání majetku. Stížnost na porušení čl. 1 Protokolu č. 1 byla proto prohlášena za zjevně neopodstatněnou.

Za zjevně neopodstatněnou prohlásil ESLP rovněž námitku stěžovatelky, že řízení v její věci neproběhlo v přiměřené lhůtě. Uvedl, že stěžovatelka k délce řízení, které bylo do určité míry složité, přispěla tím, že opakovaně žádala o odročení nařízených soudních jednání. Naproti tomu v postupu vnitrostátních soudů nezjistil žádná významná období nečinnosti.

Siemianowski proti Polsku 6. září 2005

Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) – částečné porušení; právo na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy) – neporušení

Skutkový stav: Stěžovatel se v řízení před vnitrostátními soudy opakovaně domáhal zajištění výkonu svého práva na styk se svou dcerou. Před ESLP namítal, že délka jím vedených soudních řízení byla nepřiměřená a že polské státní orgány nepodnikly žádné účinné kroky k zajištění výkonu jeho práva vídat se se svým dítětem.

Odůvodnění: ESLP konstatoval, že délka některých řízení (čtyři roky a pět měsíců a sedm let a šest měsíců) byla skutečně neslučitelná s požadavkem na rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Na druhou stranu ovšem neshledal, že by polské orgány porušily právo stěžovatele na respektování soukromého a rodinného života. ESLP uvedl, že i když styky stěžovatele s dcerou neprobíhaly tak, jak bylo stanoveno soudními rozhodnutími, stěžovatel s ní nikdy úplně neztratil kontakt. Přihlédl také k tomu, že soudy přijaly určitá opatření, jejichž cílem bylo přimět matku dítěte respektovat příslušná rozhodnutí soudu. Upozornil také, že vnitrostátní orgány musely brát ohled na zájmy dítěte, které navíc postupem času dospívalo, a bylo tak schopno samo činit rozhodnutí, pokud jde o styk se svým otcem.

B. a L. proti Spojenému království 3. září 2005

Právo uzavřít manželství (čl. 12 Úmluvy) – porušení

Skutkový stav: Stěžovatel B. a stěžovatelka L. chtěli mezi sebou uzavřít sňatek. Anglické právo nicméně neumožňuje, aby do manželství vstoupily osoby, které jsou mezi sebou v poměru tchán – snacha (prvním manželem stěžovatelky byl syn stěžovatele), dokud jsou naživu bývalý manžel snachy (syn tchána) a jeho matka (bývalá manželka tchána). Stěžovatelé spolu žijí od roku 1996 a vychovávají společně syna stěžovatelky – vnuka stěžovatele.

Odůvodnění: Podle čl. 12 Úmluvy mají muži a ženy způsobilí věkem právo uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva. ESLP v této souvislosti nicméně poznamenal, že omezení výkonu práva uzavřít manželství stanovená vnitrostátním právem nemohou být takového rázu, aby zasáhla do samotné podstaty tohoto práva.

ESLP dal sice za pravdu žalované vládě, že omezení práva uzavřít sňatek osobám v podobných příbuzenských vztazích sleduje určité legitimní cíle (ochrana tradičních rodinných vazeb), zároveň však poznamenal, že zákaz sňatku v takových případech nijak nebrání tomu, aby tyto osoby fakticky navazovaly vzájemné vztahy, žily spolu a vychovávaly děti.

V daném případě tedy podle ESLP došlo k porušení práva stěžovatelů uzavřít sňatek. Na tomto závěru podle něj nemůže nic změnit ani možnost uzavřít sňatek po smrti bývalých manželů stěžovatelů, ani možnost požádat o povolení uzavřít sňatek Parlament.

Zároveň ESLP vyzval vládu Spojeného království, aby v přiměřené lhůtě přijala taková opatření, která považuje za vhodná, aby stěžovatelům v souladu s tímto rozsudkem zajistila jejich právo uzavřít manželství.

DALŠÍ ROZHODNUTÍ PROTI ČESKÉ REPUBLICE:

JIŘÍ KMEC

Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP