Alexander J. Bělohlávek

advokát, profesor na katedře práva Ekonomické fakulty VŠB Technické univerzity Ostrava

V rámci zákona č. 377/2005 Sb., o finančních konglomerátech¹, který nabyl účinnosti 29. září 2005, byla schválena i změna ust. § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoC“).

Nová úprava ust. § 2 odst. 3 ZoC nyní zní: „Prodávající nesmí zneužívat svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch prodejem za sjednanou cenu zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk nebo k tomu, aby narušoval tržní prostředí uplatňováním podnákladových prodejních cen. Kupující nesmí zneužívat svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch nákupem za sjednanou cenu výrazně nedosahující oprávněných nákladů.“ Zákon o cenách, který v § 2 upravuje sjednávání cen mezi prodávajícím a kupujícím, tak v odst․ 3 nově zakazuje, aby prodávající či kupující zneužili svého hospodářského postavení k získání nepřiměřeného hospodářského prospěchu. Prodávající toho může dosáhnout tím, že do sjednané ceny zahrne neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk, kupující tím, že nakoupí za cenu výrazně nedosahující oprávněných nákladů. Podle navrhované novely by tak mělo být nově zakázáno prodávajícímu, aby zneužíval svého hospodářského postavení k narušování tržního prostředí uplatňováním podnákladových prodejních cen.

Zastánci nové právní úpravy uvádějí, že novela je nezbytná pro komplexní úpravu zákazu zneužívání výhodnějšího postavení na trhu prostřednictvím cen. Takovou ochranu však poskytuje zákon na ochranu hospodářské soutěže² a předpisy upravující soutěžní komunitární právo.³ Obsahově tak novela ZoC zasahuje do oblasti hospodářské soutěže, a tudíž lze mluvit o nepřímé novelizaci zákona na ochranu hospodářské soutěže (dále „OHS“), který v souladu s evropským právem poskytuje hospodářské soutěži dostatečnou ochranu. Věcně tedy není důvod pro další „skrytou“ ochranu trhu v zákoně o cenách.

Budeme-li posuzovat narušení hospodářské soutěže prostřednictvím cen, tak OHS zná a zakazuje dohody mezi soutěžiteli, které jednak narušují soutěž a pak ty, kteří zneužívají dominantního postavení. Takové dohody jsou dle OHS zásadně zakázané a neplatné.⁴ Naproti tomu, hovoří-li zákon o cenách o sjednávání cen resp. o zneužívání hospodářského postavení, tak za ně označuje ceny mezi prodávajícím a kupujícím, které, kromě toho, že je to legislativně i věcně absurdní, nebudou mít na hospodářskou soutěž vliv.

Zneužití dominantního postavení na trhu se dle OHS může dít prostřednictvím dlouhodobého nabízení a prodeje zboží za nepřiměřeně nízké ceny, které má nebo může mít za následek narušení hospodářské soutěže.⁵ Podnákladové ceny zboží obecně v podstatě nejsou ničím výjimečným a bývají často prostředkem pro přilákání nových zákazníků nebo upozornění na nový výrobek; proto je nemůžeme a priori odmítat. Jde totiž o zcela běžné marketingové opatření u vstupu na nový trh či uvedení nového produktu na trh. Novela sice dopadá pouze na takové použití podnákladových cen, které by narušovalo tržní prostředí, což ale – jak bylo uvedeno – spadá do oblasti ochrany hospodářské soutěže. Zařazení do zákona o cenách je tedy více než zavádějící a naopak se může stát prostředkem toho, co je někdy v odborné literatuře označováno jako „tržní vydírání“. Efekt předmětné úpravy tak může být paradoxně opačný, než zákonodárce zřejmě zamýšlel⁶, tj. z dlouhodobého hlediska může vést k omezení hospodářské soutěže.

Jako další argument pro novou úpravu bývá uváděno, že kontrolní orgány ministerstva financí nemají dostatečné pravomoci ke kontrole a postihu jednání spočívajícího právě v užití podnákladových cen za účelem narušení hospodářské soutěže⁷. Tento důvod nás však vede k závěru, že účelem novely ZoC je fakticky zdvojnásobit kontrolu resp. rozšířit pravomoci ministerstva financí a jeho duplicitní kontrolní a sankční pravomoc vůči pravomocem Úřadu pro hospodářskou soutěž, což je věcně i legislativně nepřijatelné. Pro případ narušení nebo ohrožení hospodářské soutěže, byla kompetence zákonem svěřena Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a to včetně pravomoci zasáhnout a ukládat pokuty.⁸ Není důvod pro rozšiřování pravomoci kontrolních orgánů ministerstva financí na tuto oblast. Ostatně koncepci postavení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jako nejvyššího orgánu státní správy postaveného na úroveň ministerstvům jsme naštěstí opustili již v první polovině 90. let minulého století. Úvaha zákonodárce je proto principiálně nepřijatelná a koncepčně odporuje zásadám ochrany hospodářské soutěže a hrozí zneužitím.

Novela ZoC dále nepřiměřeně zasahuje do oblasti soukromoprávní, neboť soukromoprávní předpisy, jako např. občanský zákoník⁹, obchodní zákoník¹⁰, zákon o ochraně spotřebitele,¹¹ odkazují na obecně závazné cenové předpisy, kterými je myšlen právě ZoC.

Závěrem si lze jen (opět) povzdechnout nad úrovní tvorby práva u nás. Původní vládní návrh zákona o finančních konglomerátech totiž obsahoval pouze sedm částí a novela ZoC byla poslaneckou iniciativou (jistě nikoliv bez vědomí MF). Při projednání v Poslanecké sněmovně byl zákon rozšířen celkem na třicetčtyři (!) částí, vč. novely § 2 odst. 3 ZoC, které s původním zákonem věcně nijak nesouvisejí. Senát navrhl mj. vypuštění i části měnící ZoC, Poslanecká sněmovna však setrvala na svém znění. Novela zákona o cenách se tak stala dalším z případů nesystematického pozměňování právních předpisů, které vnášejí do českého právního řádu chaos a nepřehlednost.