PETR ČECH

odborný asistent na Právnické fakultě UK v Praze

Cílem následujícího pojednání je přiblížit čtenářům PZ ty z přijatých změn, které se dotýkají širšího okruhu uživatelů, svým významem tedy přesahují úzce specializované otázky práva kapitálového trhu.

Novelizace je zčásti důsledkem nekvalitního zpracování předloh zákonů z roku 2004, na jejichž vady jsme upozorňovali¹. V tom se projevuje její technický charakter. Prostřednictvím novely se ale do českého práva transponují také požadavky několika směrnic ES. Přijatá změna tím získává důležitý komunitární rozměr. Posuny v obchodním zákoníku naproti tomu vyvolala praktická potřeba. Iniciovali je ostatně reprezentanti praxe. Jejich přiřazení k novele zákonů na kapitálovém trhu je spíše nahodilé; souvislost se zbylými změnami zde není.

1. Změny v obchodním zákoníku

1.1 Dispozice s podnikem po roce opět jinak

Formálně drobnou, významem však dalekosáhlou změnu v textaci § 67a ObchZ jistě přivítají společnosti stojící před významnější restrukturalizací majetkové základny. Jinak ale vyvolává spíše rozpaky. Nestabilita a neukotvenost právního řádu dosahuje ve vývoji tohoto ustanovení svého nového vrcholu; stačí stručný pohled do jeho nedávné historie. Původně bylo třeba ke smlouvě, na jejímž základě dochází k převodu podniku či jeho části nebo k nájmu podniku nebo jeho části, souhlasu valné hromady. Navazující ustanovení odkazovala na úpravu fúze sloučením a blíže vymezovala některá procesní pravidla (požadavek na znalecký posudek, informaci o záměru, publicitu). Od 1. ledna 2005 ustanovení dopadlo na dispozice s podnikem či jeho částí, resp. se jměním nebo jeho částí. Zmínka o nájmu podniku vypadla, rovněž tak úprava procesní. Nahradil ji odkaz na přiměřené použití ustanovení o fúzi či rozdělení. Právní praxe se potýkala s několikerou nejistotou – jak vymezit pojem „část podniku“, resp. „část jmění“, jaký režim vztáhnout na nájem podniku a co vše zahrnout pod přiměřenou aplikaci úpravy přeměn.

Výsledkem volání po změně je stručná formulace následujícího znění: „Ke smlouvě, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, ke smlouvě o nájmu podniku nebo jeho části a ke smlouvě zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, musí být udělen souhlas společníků nebo valné hromady.“ Odpadají nejasnosti ohledně převodu části jmění, ustanovení jednoznačně zahrnuje nájem podniku a není třeba více řešit přiměřenou aplikaci úpravy fúzí a rozdělení․ Dřívější procesní ustanovení se však do ustanovení nevrátila; zmizela v propadlišti právních dějin. Po ročním intermezzu přísných zákonných požadavků se tak dispozice s podnikem dostávají do volnějšího režimu než kdy předtím. S procesní nejistotou vzala za své i významná část ochrany společníků. Ustanovení o valné hromadě jsou sice novelizována tak, že k přijetí usnesení je třeba dvoutřetinové většiny (dosud byl ale nutný souhlas tří čtvrtin) hlasů přítomných společníků a o usnesení musí být pořízen notářský zápis. Usnesení však lze přijmout zásadně bez znaleckého ocenění a zajištěny nejsou ani předchozí publicita, informace a přezkum. Tak radikální posuny tam a zase zpět (resp. dále než zpět) budí odůvodněnou pochybnost o rozumné kontinuitě legislativní praxe.

Jelikož zpřísnění znění § 67a ObchZ k 1. lednu 2005 bylo odůvodněno potřebou harmonizace s právem ES, vyvolá jeho změna otázku slučitelnosti s komunitární úpravou. Přinejmenším u prodeje podniku (resp. převodu jmění) vzniká pochybnost, zda takový postup není „obdobným fúzi“ ve smyslu čl. 31 třetí směrnice², při kterém nedochází k zániku převádějící společnosti. Kdyby tomu tak bylo, bylo by třeba aplikovat úpravu fúzí, jak činila dosavadní úprava. Zahraniční právní věda otázku vícekrát řešila. V Německu např. převážil názor, že prodej podniku takovým postupem není. Nedochází při něm k naplnění klíčového znaku fúze – vzniku práv společníka v subjektu nabyvatele podniku³. Toto stanovisko sdílí také část tuzemské právní nauky, hodnotila-li dosavadní úpravu § 67a ObchZ jako přesahující transpozici, tj. pouze dobrovolné vztažení třetí směrnice na postupy, na něž směrnice nedopadá⁴. Ústup z dosažené úrovně ochrany společníků se tak sice nejeví jako vhodný a v praxi jistě vyvolá problémy, patrně však neodporuje požadavkům komunitárního práva.

Novelizací neřešena zůstává otázka vymezení pojmu „část podniku“, s níž se praxe dosud potýkala. Její analýza přesahuje možnosti tohoto pojednání. Lze nicméně přivítat, že se zákonodárce neuchýlil k legální definici ani k úpravě kritérií, podle nichž by měla být otázka posuzována. Lze doporučit, aby se jí zabývala právní věda a judikatura. Větší pochybnost vyvolává absence přechodných ustanovení. Zejména není jasné, jak postupovat, jestliže valná hromada schválila dispozici za účinnosti staré úpravy, k realizaci usnesení však dosud nedošlo. Kloním se k závěru, že kroky učiněné v době účinnosti dosavadní úpravy bude třeba posuzovat ve světle tehdy účinné úpravy (např. důvody pro vyslovení případné neplatnosti usnesení, odmítnutí zápisu do obchodního rejstříku apod.). Pozdější úkony nicméně bude nutné realizovat podle novelizovaného znění, ledaže usnesení valné hromady zavazuje orgány společnosti k přísnějšímu režimu.

1.2 Nové formy přeměny

Parlament České republiky vyslyšel volání praxe po úpravě nových forem přeměn, konkrétně tzv. rozdělení odštěpením, a to buď se založením nových společností, nebo sloučením (viz nová dikce § 69 odst. 4 ObchZ a bližší vymezení pojmu v doplňcích do § 69c ObchZ).

Nedostatek dosavadních forem rozdělení spočíval v požadavku, aby rozdělovaná společnost v procesu přeměny zanikla a veškeré její jmění aby přešlo na nástupnické společnosti, ať již nově vytvořené (rozdělení se založením nových společností), či existující (rozdělení sloučením). Doplněné formy rozdělení umožňují zachovat rozdělovanou společnost. Část jejího jmění pouze v procesu přeměny přejde na jeden či více nově založených (odštěpení se založením nových společností) nebo stávajících subjektů (odštěpení sloučením). S ohledem na pojmové vymezení musí v rozdělované společnosti vždy zůstat alespoň zbytková část jmění. Narozdíl od prodeje podniku tedy není přípustné, aby společnost zůstala existovat jen jako „prázdná schránka“. Společníci rozdělované společnosti si zachovají účast v rozdělované společnosti a navíc se stanou společníky nástupnických společností. Vymezení podílů společníků rozdělované společnosti v nástupnické akciové společnosti, jež se bude podle § 220zb odst. 2 písm. a) ObchZ nadále označovat jako výměnný poměr (ačkoliv při odštěpení nedochází k “výměně“ akcií), může být stanoven buď stejně pro všechny akcionáře ve všech nástupnických společnostech (rovnoměrný výměnný poměr), nebo v různých nástupnických společnostech odlišně (nerovnoměrný výměnný poměr).

V souvislosti s úpravou nerovnoměrného výměnného poměru se lze ptát, zda by se akcionáři jediné nástupnické společnosti mohli stát pouze někteří akcionáři rozdělované společnosti. Při dosavadních způsobech rozdělení lze rozdělit akcionáře mezi různé nástupnické společnosti, je-li dodržena podmínka vhodnosti a odůvodněnosti výměnného poměru, byť nerovnoměrného (§ 220r odst. 3 ve spojení s § 220a odst. 5 ObchZ)⁵. To odpovídá požadavku čl. 17 odst. 1 písm. b) šesté směrnice⁶, který předpokládá, že v důsledku rozdělení se akcionáři rozdělené společnosti stanou akcionáři „jedné či více“ rozdělovaných společností⁷. U odštěpení by taková možnost neměla existovat. Téměř vždy by vedla k diskriminaci jedné či druhé skupiny společníků. Účast v rozdělované společnosti by se nezměnila, zato část jejího jmění by přešla do společnosti pod vlivem pouze vybraných společníků. V závislosti na kvalitě dané části jmění by to založilo nerovné postavení části společníků rozdělované společnosti. Nerovnoměrný výměnný poměr, jak předvídá § 220zb odst. 3 ObchZ, se tak z povahy věci uplatní jen tam, kde se část jmění bude štěpit do více nástupnických společností. Uvedený výklad podporuje citovaný čl. 17 odst. 1 písm. b) šesté směrnice, který je na odštěpení přímo aplikovatelný skrze odkaz v čl. 25 téhož předpisu a jenž výslovně pojednává o tom, že se akcionáři rozdělované společnosti stanou akcionáři alespoň jedné nástupnické společnosti. Stejně tak nově formulované ustanovení § 220zb odst. 2 písm. a) ObchZ předvídá, že se vymezí „podíl společníků v nástupnické společnosti“. Sotva lze tedy předpokládat, že by se tento podíl mohl pro některé společníky vymezit jako nulový.

Proces odštěpení podléhá standardní úpravě rozdělení, která byla uváděna v soulad s šestou směrnicí. To odpovídá požadavku čl. 25 šesté směrnice, podle něhož se směrnice musí použít na některé z operací uvedených v čl. 1, aniž při nich dochází k zániku rozdělované společnosti. Pokud jde o akciovou společnost, je tento proces upraven v nově vloženém § 220zb ObchZ. Legislativní konstrukce bohužel pokračuje v dosavadním řetězení dalších a dalších „přiměřených“ odkazů, tentokrát na § 220r až § 220z ObchZ (odštěpení se založením nových společností), resp. na § 220za ObchZ (odštěpení sloučením). Všechna ustanovení, na něž se odkazuje, uživatele „přiměřeně“ odkazují dále, výsledný řetězec se tím stává delší a nepřehlednější. Úprava společnosti s ručením omezeným na tato ustanovení odkazuje v novelizovaném § 153d odst. 1 ObchZ.

1.3 Ostatní změny

Zbývající změny v obchodním zákoníku, jež přinesl zákon č. 56/2006 Sb., jsou jen dílčí. Zpravidla se v nich odrážejí posuny provedené v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu (tak např. promítnutí nové úpravy prospektu apod.). Jen zdánlivou novinku např. přináší bod 26. dvanácté části. V ustanovení § 186c odst. 2 ObchZ se jím zrušuje písmeno e), podle něhož se zákaz výkonu hlasovacího práva vztahoval také na akcionáře, který porušil oznamovací povinnost o významném podílu na hlasovacích právech akciové společnosti, jejíž akcie jsou kótované (přijaté k obchodování na oficiálním trhu). Zrušením písmene ale sankce nezaniká. Ustanovení bylo duplicitní k § 122 odst. 4 ZPKT, jehož se novela nijak nedotkla. I nadále tedy platí, že hlasovací práva spojená s účastí nabytou či zvýšenou bez splnění oznamovací povinnosti nelze vykonat⁸.

2. Změny v občanském zákoníku

2.1 Finanční služby na dálku

Soubor zásahů do občanského zákoníku se vyčerpává ve snaze uvést české právo do souladu se směrnicí Evropského parlamentu aRady 2002/655/ES o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku. První pokus o její transpozici byl učiněn v roce 2004. Požadavky směrnice do českého práva tehdy přejala ustanovení § 44b až § 44i zákona o cenných papírech (CenP), která do něj vložil s účinností od 1. května 2004 změnový zákon přijatý jako součást balíku nových předpisů v právu kapitálového trhu. Koncepce transpozice však byla více než sporná. Taxativní výčet smluvních typů, na které se úprava měla použít (viz § 44b odst. 1 nebo § 44e odst. 1 CenP), způsobil, že úprava nezahrnula řadu smluv, u nichž to směrnice požadovala. Ustanovení dopadala jen na vybrané smluvní typy týkající se cenných papírů. Požadavek komunitárního práva přitom směřuje k jakýmkoliv smlouvám na finančním trhu, jsou-li uzavírány prostředky komunikace na dálku. To zakládalo rozpor úpravy s komunitárním právem, nemluvě o bezpočtu dílčích harmonizačních vad. S účinností od 8. března 2006 se úprava v CenP ruší a nahrazují ji obecnější ustanovení § 54a a násl. ObčZ.

Úprava smluv o finančních službách (smlouvy týkající se bankovních, platebních, úvěrových nebo pojistných služeb, penzijního připojištění, investičních služeb nebo obchodů na trhu s investičními nástroji) poskytovaných na dálku se ve své podstatě neliší od obecné úpravy dálkové kontraktace u ostatních typů spotřebitelských smluv, jak plyne z § 53 až 54 ObčZ. Materii přesto bylo nutné vyčlenit do zvláštní úpravy (§ 54a až § 54d ObčZ), jež (až na výjimku uvedenou níže) ani subsidiárně neodkazuje na předchozí obecná ustanovení. Důvod tkví v komunitární úpravě. Obecná směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, jejíž transpozici představují § 53 až 54 ObčZ, finanční služby výslovně vyloučila z okruhu své působnosti. To se odrazilo v § 54 písm. a) ObčZ. Vynětí materie k samostatné úpravě ve zvláštním komunitárním předpisu odůvodnila specifika tohoto druhu služeb; z hlediska konečných rozdílů v obou předpisech se to však nejeví jako nezbytné.

Jádro úpravy spočívá v povinnosti poskytovatele služby, aby zákazníka ve fázi předsmluvní podrobně informoval o sobě (§ 54b odst. 2 ObčZ), o nabízené službě, rizikách s ní spojených (§ 54b odst. 3 ObčZ) a o smlouvě (§ 54b odst. 4 ObčZ), včetně práva na odstoupení, jestliže spotřebiteli v konkrétním případě vzniká. Poskytovatel služby musí požadované údaje sdělit v písemné formě nebo na trvalém nosiči dat a s dostatečným předstihem před tím, než je spotřebitel vázán smlouvou, nebo i jen návrhem na její uzavření (§ 54b odst. 3 ObčZ). Samostatně je upraven okruh údajů povinně sdělovaných telefonicky (§ 54b odst. 3 ObčZ). S ohledem na specifika telefonní komunikace se dodavatel může omezit pouze na informace uvedené v tomto ustanovení.

Klíčovým právem, které úprava spotřebitelům přiznává, je právo odstoupit od smlouvy, a to ve lhůtě 14, resp. 30 kalendářních dnů, je-li v posledně uvedeném případě předmětem smlouvy penzijní připojištění (§ 54c odst. 1 ObčZ). Lhůta běží ode dne uzavření smlouvy, byl-li spotřebitel k tomuto dni o právu řádně informován, jinak ode dne, kdy jej o něm poskytovatel služby řádně poučil. Pozornost je ale nutno věnovat výjimkám obsaženým v § 54c odst. 2 ObčZ. U celé řady smluv o finančních službách spotřebitelé od smlouvy odstoupit nemohou. Příkladmo lze zmínit smlouvy o koupi finančních instrumentů, jejichž cena je pohyblivá v závislosti na tržním vývoji, který poskytovatel služby nemůže ovlivnit. Zájem na ochraně spotřebitele v tomto případě ustupuje zájmu na ochraně trhu a obavám ze zneužití práva, kdyby se smlouva v důsledku vývoje na trhu během lhůty pro odstoupení ukázala pro spotřebitele jako nevýhodná. Právo na odstoupení rovněž zaniká, jestliže obě strany smlouvu na žádost spotřebitele splnily, dříve než uplynula lhůta, v níž mohlo být vykonáno. Jestliže právo existuje, je třeba vykonat je způsobem, na nějž byl spotřebitel upozorněn před uzavřením smlouvy. Lhůta pro odstoupení je koncipována jako procesní, tj. úkon je učiněn včas, byl-li v poslední den lhůty odeslán (§ 54c odst. 3 ObčZ). Zákon dále stanoví pravidla pro případ, že spotřebitel využije práva odstoupit od smlouvy, a upravuje další otázky týkající se plnění smlouvy, jestliže lhůta dosud běží.

Ustanovení čl. 9 a 10 směrnice zakazují některé marketingové praktiky (např. poskytování nevyžádaných služeb s výzvou, aby spotřebitel službu uhradil), jiné váží na výslovný předchozí souhlas osloveného (automatické telefonické hovory bez lidské intervence, faxové zprávy) atd. Transpozice zákazu se dosud promítala v § 44g CenP. Nahrazuje ji § 54d odst. 1 ObčZ a také nová formulace § 53 odst. 2 ObčZ. Posledně uvedené ustanovení spadá sice do obecné úpravy, v souladu s odkazem v § 54a písm. a) ObčZ se však jako jedno z mála použije také na distanční marketing finančních služeb.

Problematická je transpozice kolizních norem směrnice, které mají čelit tomu, aby byl spotřebitel zbaven ochrany tím, že strany podřídí vztah právnímu řádu státu, který není členem EU, ačkoliv smlouva vykazuje úzký vztah k EU (čl. 12 odst. 2 směrnice). Ustanovení v tomto smyslu (byť nesmyslně široce formulované) bylo dosud obsaženo v § 44i CenP, novela je však zrušila. Podle § 55 ObčZ, jenž se na smlouvy o finančních službách použije skrze odkaz v § 54d odst. 2 ObčZ, se nelze od ustanovení zákona o spotřebitelských smlouvách odchýlit v neprospěch spotřebitele. Toto ustanovení však nemá kolizní význam. Použije se jen, odkáží-li kolizní ustanovení (včetně případné doložky o volbě práva) na české právo. Požadavek směrnice tím není naplněn.

3. Změny v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu

3.1 Nová úprava prospektu

Nejucelenější balík změn v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu se váže k opožděné transpozici směrnice Evropského parlamentu aRady 2003/711/ES o prospektu, který musí být uveřejněn, jsou-li cenné papíry veřejně nabízeny nebo přijaty k obchodování. O jejím obsahu jsme na stránkách PZ informovali⁹. Lhůta pro transpozici uplynula již 1. července 2005. V tento den také nabylo účinnosti přímo aplikovatelné nařízení Evropské komise 809/2004, které provádí směrnici, a tedy úpravu, která se s ní nyní uvádí v soulad.

Nová úprava mění dosavadní ustanovení o veřejné nabídce investičních cenných papírů a prospektu, který musí být uveřejněn při té příležitosti, resp. při kótaci cenných papírů k obchodování na oficiálním trhu (§ 34 až § 36l ZPKT). Novela zčásti navazuje na původní koncepci, zčásti přináší nová řešení. I nadále platí, že jakoukoliv veřejnou nabídku, resp. kótaci investičních cenných papírů na oficiálním trhu, musí doprovázet prospekt (institut užšího prospektu nová úprava nepřebírá) – § 35 odst. 1 ZPKT. Podrobněji a zčásti nově se ale vymezují výjimky z této povinnosti (§ 34 odst. 3, resp. § 35 odst. 2 a 3 ZPKT). Prospekt např. není třeba, je-li nabídka činěna výlučně kvalifikovaným investorům. Jejich výčet podává § 34 odst. 2 písm. d) ZPKT. Kvalifikovaným investorem se může stát také např. zkušený investor z řad fyzických osob, zapíše-li jej orgán dozoru (dosud Komise) na příslušný seznam. Prospekt se nově nevyžaduje ani např. pro veřejné nabídky dluhopisů územně samosprávných celků členských států EU, patrně tedy včetně tuzemských obcí – viz § 34 odst. 3 písm. a) bod 3 ZPKT. Tento důsledek vznikl nepochopením koncepce směrnice. Komunitární úpravě nicméně neodporuje, je proto třeba jej respektovat.

K významným posunům dochází v otázce obsahu prospektu (ten podrobněji rozvádí citované prováděcí nařízení Evropské komise; dosavadní vyhláška Komise č. 263/2004 Sb. se ke dni účinnosti novely zrušuje), jeho struktury (nově se např. zavádí tzv. povinné shrnutí prospektu – § 36 odst. 4 ZPKT, které bude nezřídka jako jediné překládáno do národních jazyků v zahraničním státě nabídky), ale také jazyka (§ 36g ZPKT; tuzemští investoři se budou muset smířit s tím, že v budoucnu ne každý prospekt bude publikován v češtině, i když cenný papír bude nabízen na území České republiky) a způsobů uveřejnění (§ 36h ZPKT). Do popředí vstupují elektronické formy publicity, zejména skrze webové stránky emitenta, resp. nabízejících. Investorům nicméně zákon zachoval právo požadovat bezplatné zaslání tištěné verze – § 36h odst. 3 ZPKT. Poukázat lze také na řadu zjednodušení spočívajících v možnosti zahrnout do prospektu dokumenty publikované dříve při jiných příležitostech (např. výroční zprávy uložené do sbírky listin rejstříkového soudu) – § 36 odst. 3 ZPKT, ve zkrácení lhůt pro schválení prospektu (§ 36c odst. 5 ZPKT), ale také ve zpružnění opakovaných nabídek cenných papírů téhož emitenta, resp. nabídek činěných ve více členských státech (§ 36f, resp. § 36l ZPKT). Řadu uvedených otázek dále rozvádí nařízení Evropské komise 809/2004. Režim publikace prospektů schválených před účinností novely, resp. o jejichž schválení bylo před tímto dnem alespoň zahájeno řízení, řeší přechodná ustanovení. Takový prospekt se uveřejní, resp. řízení se dokončí již podle novelizované právní úpravy.

Emitentům kótovaných cenných papírů se zavádí nová povinnost nejméně jednou ročně publikovat a zaslat Komisi dokument obsahující výčet veškerých informací, údajů a dokumentů, které emitent uveřejnil za předchozích dvanáct měsíců v rámci plnění svých zákonných informačních či oznamovacích povinností (§ 120 odst. 6 ZPKT). Popis jednotlivých informací, resp. dokumentů lze nahradit elektronickým odkazem na místo, kde jsou přístupné. Investorská veřejnost tím pravidelně získá přehled o vývoji emitenta v daném roce, o jeho aktuální situaci, ale také informační disciplíně. Povinnost je třeba splnit bez zbytečného odkladu po zveřejnění účetní závěrky. Ustanovení čl. 27 odst. 2 nařízení Evropské komise 809/2004 lhůtu precizuje na 20 dní. Při absenci přechodného ustanovení bude třeba dospět k závěru, že povinnost vzniká již v roce 2006, tj. týká se také údajů za rok 2005, ledaže emitent zveřejnil účetní závěrku za tento rok ještě před účinností novely, ze které povinnost plyne.

3.2 Zneužití trhu

Relativně obsáhlá část změn odstraňuje vady předchozí transpozice souboru komunitárních předpisů na úseku ochrany trhu před zneužitím vnitřních informací a manipulace (§ 124 až § 126 ZPKT)¹⁰. Zvlášť je třeba vyzdvihnout zúžení oznamovací povinnosti o podezření na zakázaná jednání, která dosud dopadala prakticky na každého zaměstnance subjektu působícího na finančním trhu, pouze na přesně vymezené podnikatelské subjekty, jež na tomto trhu vystupují (viz § 124 odst. 5, resp. § 126 odst. 5 ZPKT). Povinnost tak nadále nemají jednotliví zaměstnanci, nýbrž pouze jejich zaměstnavatelé. Vyšší míru právní jistoty vnáší do právního řádu také nová formulace § 125 odst. 5 ZPKT, vymezující okruh osob povinných hlásit Komisi transakce s finančními instrumenty vydanými emitentem, vůči němuž jsou v postavení „propojených, resp. blízkých osob“. Přesnější, resp. legislativně úspornější je ostatně byť jen nové vymezení vnitřní informace (§ 124 odst. 1 ZPKT) a manipulace s trhem (§ 126 odst. 1 ZPKT). Komisi se konečně také dostává zákonného zmocnění k vydání prováděcího předpisu, jehož prostřednictvím bude možné transponovat do českého práva požadavky směrnice Evropské komise 2003/125/ES – viz nové znění § 199 odst. 2 písm. s) ZPKT. Ta navazuje na čl. 6 odst. 5 směrnice o zneužití trhu, resp. § 125 odst. 6 a 7 ZPKT a vymezuje povinnosti zpracovatelů nebo distributorů finančních analýz, resp. doporučení určených veřejnosti, pokud jde o standardy poctivosti, ale zejména transparence.

3.3 Evidence cenných papírů

Řada „technických“ změn se váže k úpravě nového způsobu vedení evidence centrálním depozitářem a subjekty oprávněnými k vedení tzv. navazující evidence (§ 91 až 111 ZPKT). Vzhledem k přechodnému ustanovení § 202 odst. 1 ZPKT úprava stále není účinná (v dohledných měsících účinnosti patrně ani nenabude). Přesto je třeba znovu varovat před tím, aby se tak stalo, dříve než ustanovení projdou novou reformou. Ani provedená doplnění nezajišťují, že úprava bude aplikovatelná. Neřešen zůstává např. osud vzniku a přechodu práv k cenným papírům evidovaným v různých stupních evidence, registrace zástavního práva a zachování tohoto práva při převodu cenného papíru, pozastavení práva nakládat, legitimace oprávněné osoby na výpisu z evidence, jejž centrální depozitář vydá emitentovi atd.

3.4 Garanční fond

Četnými posuny konečně prošla úprava garančního fondu, placení náhrad z něj, ale také příspěvků do něj (§ 128 až § 134 ZPKT). Poskytovatele investičních služeb a jejich zákazníky nepochybně zaskočí nový způsob výpočtu příspěvku. Ustanovení § 129 ZPKT ukládá obchodníkovi s cennými papíry povinnost platit do garančního fondu roční částku ve výši dvou procent z objemu přijatých poplatků a provizí za poskytnuté investiční služby za poslední rok, nejméně však 10 tis. Kč. Příspěvek je splatný do konce března. V souladu s přechodným ustanovením bodu 7. v čl. II se nová výše poplatku poprvé vybere v roce 2007, a to za rok 2006; příspěvek za rok 2005 se vyměří podle dosavadní úpravy. Orgán dozoru by se však již nyní měl připravit na dotazy týkající se přesnějšího vymezení vyměřovacího základu. Má objem přijatých poplatků a provizí kupříkladu zahrnovat poplatky jiným subjektům na trhu, jež obchodník s cennými papíry zákazníkovi pouze „přeúčtovává“, anebo pouze částku jeho čisté „odměny“? Je třeba vycházet z částky s daní z přidané hodnoty? Jak nakládat s obchody, ve kterých obchodník s cennými papíry vystupuje jako protistrana, tj. s obchody na vlastní účet? Ty také představují investiční službu – viz § 4 odst. 2 písm. c) ZPKT, o poplatku či provizi u nich však nelze hovořit. „Zákazník“ hradí pouze „kupní cenu“ anebo dokonce nehradí vůbec nic, jestliže od něj obchodník s cennými papíry cenné papíry kupuje. Jakkoliv lze přivítat snahu o řešení tíživé finanční situace fondu a odstranění dohadů o tom, které hodnoty ještě spadají pod pojem „zákaznického majetku“, zvolené řešení je řešením z právního hlediska polovičatým.

4. Ostatní změny

Výše uvedený přehled není zdaleka vyčerpávající. Kompletní výčet přijatých změn by však přesáhl účel tohoto článku. Budiž doplněno, že přijatá novela zasahuje také řadu dalších předpisů. Jen namátkou lze zmínit drobný zásah do zákona o veřejných dražbách, jehož nová dikce § 5 odst. 2 konečně bere na vědomí, že zákon se dávno aplikuje také na dražby cenných papírů. Novela se ostatně dotkla také úpravy těchto dražeb v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu. Dílčí posuny v zákoně o dluhopisech zčásti reagují na novou úpravu prospektu, zčásti jdou dále, např. pokud jde o úpravu státních dluhopisů. Poměrně rozsáhlé jsou např. zásahy do zákona o daních z příjmů. Až na dílčí změnu týkající se nájmu podniku však s předchozí materií nijak nesouvisejí.