1. Poplatky za komunální odpad
Jak bylo naznačeno již v úvodu tohoto článku, poprvé se problém dětských dlužníků projevil v souvislosti s poplatkovou povinností za komunální odpad. Podle § 10b MístPop (ve znění účinném do 30. 6. 2012) platilo, že poplatek za komunální odpad platí a) fyzická osoba, jež má v obci trvalý pobyt; za domácnost může být poplatek odváděn společným zástupcem, za rodinný nebo bytový dům vlastníkem nebo správcem; tyto osoby jsou povinny obci oznámit jména a data narození osob, za které poplatek odvádějí; a b) fyzická osoba, jež má ve vlastnictví stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba; má-li k této stavbě vlastnické právo více osob, jsou povinny platit poplatek společně a nerozdílně, a to ve výši odpovídající poplatku za jednu fyzickou osobu. Z pohledu zde zkoumané problematiky je klíčové písm. a), které za jediné kritérium pro vznik poplatkové povinnosti fyzické osoby stanoví trvalý pobyt v obci, zjevně jako důsledek přesvědčení, že každý obyvatel v obci musí nutně obecní systém nakládání s odpady využívat. Docházelo tak k tomu, že poplatek byl obcemi vyměřován např. i dětem umístěným v dětských domovech na území obce, včetně např. dětí osiřelých a většinou tak nemajetných. Pokud nedošlo k tomu, že za dítě tento poplatek uhradil jeho zákonný zástupce, nebo na jeho místě poručník či opatrovník, musela obec (rovněž s povinností chovat se jako řádný hospodář) poplatek vymáhat přímo na dítěti, takže zpravidla krátce po nabytí zletilosti dítě obdrželo exekuční příkaz za účelem vymožení této pohledávky obce, která mezitím navíc narostla o úrok z prodlení a o náklady soudního i exekučního řízení. Zdůrazněme, že cit. úprava nedávala obcím ani jinou možnost, jak postupovat, např. na základě správního uvážení dítě od poplatkové povinnosti osvobodit.
Od 1. 7. 2012 došlo k novelizaci cit. ustanovení, a to zákonem č. 174/2012 Sb. Nově se v § 12 MístPop stanovilo, že je-li poplatník v době vzniku povinnosti zaplatit poplatek nezletilý, odpovídají za zaplacení poplatku tento poplatník a jeho zákonný zástupce společně a nerozdílně; zákonný zástupce má v takovém případě stejné procesní postavení jako poplatník. Pokud poplatek nezaplatí poplatník nebo jeho zákonný zástupce, vyměří obecní úřad poplatek jednomu z nich. Tím ovšem nedošlo k vyřešení problému, nýbrž paradoxně k potvrzení dosavadní praxe, kdy obce vyměřovaly poplatky na prvním místě dětem a vůči nim je také posléze vymáhaly, když předpokládaly, že děti nebudou tolik zatíženy dalšími dluhy jako jejich rodiče (mějme na paměti, že jde o děti rodičů umístěné z různých – typicky sociálních – důvodů do dětských domovů).
Mezitím se však věc dostala na základě kasační stížnosti před Nejvyšší správní soud. Ten dospěl k závěru, že
„za situace, kdy velká skupina poplatníků žádný majetek nemá a ani mít objektivně nemůže, dochází nejen ke zmaření jejich majetku, ale dokonce k jeho negaci, neboť do dospělosti vstupují zatíženi závazky, které nesplnili ti, kteří vůči nim mají vyživovací povinnost… Stát by neměl daně a poplatky ukládat nezletilým, pokud nepůjde o zdanění jejich majetku či jejich příjmů, protože jejich splnění či nesplnění je závislé pouze na plnění vyživovací povinnosti ze strany povinných subjektů a nikoliv na možnostech nezletilého. Uložení daňové povinnosti nemajetným nezletilým je tak třeba považovat za extrémní disproporcionalitu daňové povinnosti zakázanou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.“
Veden touto (a dalšími) úvahami se NSS obrátil na Ústavní soud s návrhem na prohlášení neústavnosti cit. ustanovení zákona o místních poplatcích. ÚS dal posléze NSS za pravdu, když uzavřel:
„[n]ezletilí poplatníci neměli žádné efektivní prostředky ochrany svých práv v rámci nalézacího řízení, byť na ně uložení poplatkové povinnosti mohlo dopadat s neúnosným (rdousivým) účinkem,“ přičemž „právní úprava, která zatěžuje nezletilé poplatkovou povinností bez ohledu na to, zda mají prostředky k jejímu splnění (nebo alespoň možnost si takové prostředky obstarat), zatěžuje je bez ohledu na možnost ovlivnit uložení platební povinnosti (např. zdržením se zpoplatňované činnosti) či se jí alespoň zprostit (např. uplatněním tvrdostní klauzule), je v rozporu s druhou větou čl. 32 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (absence zvláštní ochrany dětí a mladistvých), se čl. 3 odst. 1 (nepřípustná diskriminace na základě sociálního původu), a s čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 (rdousící účinek poplatku).“
Navazující správní praxi a interpretační problémy ohledně dosahu ústavního nálezu (způsobené v mezidobí výše uvedenou novelizací zákona o místních poplatcích), včetně postupu správce poplatku výstižně shrnuje článek, na který lze v podrobnostech plně odkázat. Definitivně byl celý problém vyřešen zákonem č. 266/2015 Sb. Do zákona o místních poplatcích bylo vloženo hned několik mechanismů, jejichž účelem bylo v reakci na výše uvedenou judikaturu neblahou situaci vyřešit.
Zaprvé jde o vložení ustanovení o osobním osvobození od poplatku ex lege pro určité skupiny osob – děti v dětských domovech, zdravotně postižené osoby a seniory umístěné v příslušných pečovatelských zařízeních.
Zadruhé bylo ohledně nezletilých poplatníků stanoveno, že vznikne-li nedoplatek na poplatku poplatníkovi, který je ke dni splatnosti nezletilý (a nenabyl plné svéprávnosti) nebo který je ke dni splatnosti omezen ve svéprávnosti (z důvodu duševní poruchy, srov. § 55 a násl. ObčZ) a byl mu jmenován opatrovník spravující jeho jmění, přechází poplatková povinnost tohoto poplatníka na zákonného zástupce nebo opatrovníka; zákonný zástupce nebo opatrovník má stejné procesní postavení jako poplatník. V tomto případě vyměří obecní úřad poplatek zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi poplatníka. Je-li zákonných zástupců nebo opatrovníků více, jsou povinni plnit poplatkovou povinnost společně a nerozdílně (srov. § 12 MístPop).
A zatřetí byla do zákona o místních poplatcích vložena nová ustanovení, která upravila možnost úplného nebo částečného prominutí poplatku. Jde o prominutí jednak individuálně, a jednak hromadně: jednak může obecní úřad na žádost poplatníka z důvodu odstranění tvrdosti právního předpisu zcela nebo částečně prominout poplatek za komunální odpad nebo jeho příslušenství, lze-li to s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit (§ 16a MístPop), jednak může obecní úřad z moci úřední (tedy bez žádosti poplatníka) poplatek nebo jeho příslušenství zcela nebo částečně prominout při mimořádných, zejména živelních událostech, přičemž v tomto případě se poplatek promíjí všem poplatníkům, jichž se důvod prominutí týká, a to ode dne právní moci tohoto rozhodnutí (§ 16b MístPop).
Tímto způsobem se podařilo problém „dětských dlužníků“ v případě poplatku za komunální odpad vyřešit tak, že nyní již k výše uvedeným excesivním případům nedochází. K tomu je třeba poznamenat, že jasnou příčinou tohoto problému byla zcela nevhodná (resp. nedomyšlená a kusá) právní úprava v rámci veřejnoprávního předpisu o místních poplatcích. Problém tedy nijak nesouvisel se soukromoprávní úpravou způsobilosti nezletilých právně jednat, takže ani jeho řešení nijak nezasahovalo do soukromého práva. Pro pochopení dalších problematických případů (především pak sankcí za jízdu bez platné jízdenky) však bylo nezbytné čtenáře s touto situací a s jejím řešením seznámit. Závěrem se sluší zdůraznit, že přijaté řešení nijak neaspirovalo na obecné řešení situace „dětských dlužníků“ (ostatně v jiné oblasti se problém dětských dlužníků v té době neprojevoval nijak palčivě), nýbrž se minimalisticky omezilo na dílčí (tj. neuniverzální) řešení problému přesně tam, kde vznikl. To lze na celé situaci považovat za klad, neboť řešení dílčí, neuniverzální, zbytečně neingeruje do jiných právních institutů (ať už soukromoprávních či veřejnoprávních), a tudíž nemůže způsobit předem nezamýšlené „vedlejší účinky“.
2. Dluhy za jízdy bez platné jízdenky
Vzhledem k tomu, že právě pohledávky vzniklé z důvodu jízdy bez platné jízdenky prostředky veřejné dopravy jsou aktuálně vnímány jako nejpalčivější část problému „dětských dlužníků“, rozhodli jsme se jí věnovat samostatně.
Zde pouze stručně poznamenejme, že tento typ dluhu vzniká tehdy, pokud se dítě během přepravní kontroly nebylo schopno prokázat platnou jízdenkou a nebylo schopno na místě zaplatit ani jízdné, ani přirážku k jízdnému, kterou je v takovém případě přepravní kontrola oprávněna uložit. Není-li tento dluh uhrazen do určité doby dobrovolně, jeho výše začne narůstat o náklady spojené s jeho uplatněním, o úroky z prodlení a – pokud dojde k vymáhání dluhu soudní cestou – pak také o náklady soudního řízení, včetně nákladů zastoupení věřitele advokátem, a případně také o náklady exekuce. Jako hlavní problém je zde identifikováno nedostatečné zajištění procesních práv nezletilého dítěte (doručování, zastoupení – v podrobnostech srov. uvedený samostatný díl článku), následkem čehož se dítě samo dozvídá o dluhu zpravidla až poté, co nabude plné svéprávnosti a zejm. kdy se začne samo živit – tehdy zjistí, že jeho příjem je postižen exekucí za dluh z jeho dětství.
3. Další podobné dluhy
3.1 Obecně
Vedle dluhů vzniklých nezletilým v souvislosti s přepravou osob ve veřejné dopravě lze zaznamenat rovněž existenci dalších dluhů, které se vyznačují více či méně shodnými rysy, byť ve srovnání s oblastí přepravy se zřejmě jedná o daleko menší počet případů.
3.2 Regulační poplatky za zdravotní péči
Z dřívější doby je třeba zmínit problematiku regulačních poplatků za zdravotní služby. Tyto poplatky jsou upraveny v § 16a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů.
V současné době se platí regulační poplatek ve výši 90 Kč pouze za využití lékařské pohotovostní služby nebo pohotovostní služby v oboru zubní lékařství. Výslovně je stanoveno, že poplatek hradí pojištěnec, anebo za něj jeho zákonný zástupce. Zároveň je upraveno osvobození určitých kategorií osob. Rovněž tato dílčí problematika byla předmětem rozhodování ÚS. Ten ve svém nálezu konstatoval, že:
„… to jsou především zákonní zástupci nezletilého (dítěte), kteří za něj nesou finanční odpovědnost. Nikoliv dítě, ale zpravidla jeho zákonný zástupce rozhoduje o tom, zda nezletilý využije služeb podléhajících regulačnímu poplatku, přičemž dítě zásadně nemá ani reálnou možnost ovlivnit, zda regulační poplatek za svoji hospitalizaci bude jeho zákonným zástupcem uhrazen, či nikoliv, a bylo by nepřiměřené po dítěti požadovat, aby svého zákonného zástupce k takové úhradě nutil. Navíc dítě si zejména v nižším věku nemusí být ani vědomo povinnosti regulační poplatek platit. Podle Ústavního soudu proto pokud nedojde k dobrovolnému uhrazení regulačního poplatku za poskytnutí lůžkové péče nezletilému, není v souladu se shora citovaným obsahem Úmluvy o právech dítěte, aby byl § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění vykládán tím způsobem, že by nezaplacení regulačního poplatku bylo přikládáno k tíži nezletilého, resp. že by měla být úhrada tohoto regulačního poplatku vymáhána na osobě, která v době vzniku povinnosti jeho úhrady byla nezletilá… Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěrem vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí obvodního soudu, že povinnost hradit regulační poplatek za poskytnutí lůžkové péče nezletilé vedlejší účastnici stíhá podle § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění výlučně jejího zákonného zástupce, přičemž podle Ústavního soudu dikce § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění takový výklad dovoluje, jak mimo jiné poukazuje obvodní soud ve svém shora uvedeném vyjádření.“
Cit. nálezem lze dílčí problematiku těchto dluhů považovat rovněž za zásadně vyřešenou.
3.3 Smlouvy s mobilními operátory
Dalším zmiňovaným druhem dluhu jsou dluhy nezletilých vůči mobilním operátorům. Stejně jako u dluhů nezletilých vůči knihovnám (srov. níže) platí i v tomto případě, že problém nebyl vnímán tak palčivě jako v případě dluhů nezletilých ze smlouvy o přepravě osoby, a to i přes to, že mobilní hlasové a datové služby zažily v ČR v posledních letech nebývalý rozmach.
Veřejný ochránce práv referuje o konkrétním případu, který lze označit za reprezentativní:
„V šetřeném případě jsme se setkali se situací, kdy matka uzavřela smlouvu na studentský tarif. Aby na tento zvýhodněný tarif dosáhla, napsala jej na svého osmiletého syna. Ten s ní dokonce ani nežil ve společné domácnosti – od svých čtyř let byl v pěstounské péči a matka o něj nejevila zájem. Matka brzy přestala hradit měsíční vyúčtování. Operátor po třech letech navrhl ČTÚ zahájení řízení vůči dlužníkovi. ČTÚ návrhu vyhověl a vydal rozhodnutí, na jehož základě podal operátor návrh na exekuci vůči tehdy jedenáctiletému chlapci… Nebylo možné předpokládat, že by matka – coby jeho zákonná zástupkyně – byla schopná hájit jeho nejlepší zájem. Matka svého syna naopak zneužila a vyhovovalo jí, že je exekuce vedena na její dítě.“
V tomto případě na situaci adekvátně reagoval Český telekomunikační úřad, který začal dluhy vymáhat po zákonných zástupcích.
Vydal zároveň sjednocovací stanovisko, v němž mimo jiné uvedl:
„Smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací, zavazující k dlouhodobému opětovnému plnění, přičemž výše takového plnění není prakticky nijak omezena, je takovým úkonem, u něhož šestileté dítě není schopno pochopit a domyslet následky svého jednání. Obecně platí, že osobou povinnou k placení je účastník smlouvy, popř. uživatel, jak stanoví § 64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích. Rodič je však nositelem rodičovské zodpovědnosti ve smyslu § 31 zákona o rodině, a právě on je také zodpovědný za plnění povinností nezletilého dítěte.“
Na podporu své argumentace ČTÚ vhodně připomněl rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 3429/2008:
„Jestliže je tedy nezletilé dítě účastníkem smlouvy o stavebním spoření, pak mu z takto vzniklého právního vztahu vyplývají určitá práva a povinnosti. Za plnění povinností nezletilého jsou pak opět odpovědni jeho zákonní zástupci… Tyto povinnosti jsou součástí rodičovské odpovědnosti podle § 31 ZOR. Jestliže potom z obsahu závazkového právního vztahu, jehož účastníkem je nezletilé dítě, vyplývá povinnost něco plnit (v daném případě ukládat u stavební spořitelny vklady ve smluvené výši – § 5 odst. 1 zákona č. 96/1993 Sb.), jsou ke splnění této povinnosti povoláni zákonní zástupci nezletilého.“
Na základě toho ČTÚ uzavřel:
„ČTÚ se výše uvedeným odklonil od dříve uplatňovaného výkladu, že návrh má směřovat proti nezletilému, když v nyní posuzovaném případě návrh O2 v plném rozsahu zamítl s tím, že pasivně legitimovaným může být výlučně rodič.“
Pro úplnost dodejme, že ze tří hlavních mobilních operátorů se uvedený problém týkal pouze dvou z nich (Vodafone a O2), neboť u T-Mobile nebylo možné ani v minulosti uzavřít smlouvu jménem nezletilého. Tím byl problém „dětských dlužníků“ v této oblasti vyřešen, a to bez nutnosti legislativního zásahu, nýbrž pouze v rovině interpretace obsahu rodičovské zodpovědnosti.
Z pohledu současné právní úpravy navíc připomeňme výše uvedená ustanovení o správě jmění nezletilého rodiči, zejména pak § 898 ObčZ. Podle něj rodiče potřebují souhlas soudu (mimo jiné) k právnímu jednání, kterým dítě uzavírá smlouvu zavazující k opětovnému dlouhodobému plnění, smlouvu úvěrovou nebo obdobnou, nebo smlouvu týkající se bydlení, zejména nájmu, přičemž k právnímu jednání rodiče, k němuž schází potřebný souhlas soudu, se nepřihlíží (jde tedy o právní jednání zdánlivé, které ve skutečnosti právním jednáním vůbec není, pouze se zdá jím být).
3.4 Dluhy nezletilých v souvislosti s výpůjčkami knih z veřejných knihoven
Rovněž lze poukázat na dluhy vzniklé nezletilým za pozdní vrácení (či za nevrácení) knih či jiných materiálů do veřejných knihoven. Pro bližší ilustraci odkazujeme na základní data o systému knihoven v ČR a o jejich využívání veřejností.
Z pohledu soukromoprávního vzniká mezi čtenářem a knihovnou právní poměr, jehož obsahem je především právo čtenáře čerpat služby poskytované knihovnou, a to v souladu s ustanoveními knihovních řádů jednotlivých knihoven, především jde samozřejmě o prezenční či absenční výpůjčky knihovních jednotek. Tyto výpůjčky se pak realizují na základě jednotlivých smluv o výpůjčce (smlouvou o výpůjčce půjčitel přenechává vypůjčiteli nezuživatelnou věc a zavazuje se mu umožnit její bezplatné dočasné užívání, srov. § 2193 a násl. ObčZ), přičemž podrobnosti plynou z knihovních řádů jednotlivých knihoven. Jednotlivé výpůjčky jsou tedy bezúplatné, vznik případného dluhu je vázán na porušení povinností čtenáře – vypůjčitele. Vznik dluhu ve formě smluvní pokuty (srov. čl. 61 knihovního řádu) je tedy spojen s porušením povinností čtenáře vůči knihovně, kterým je především pozdní vrácení, poškození nebo ztráta knihovní jednotky. Pokuta činí aktuálně 5 Kč za knihovní jednotku a provozní den knihovny. Uvážíme-li např. 2 knihovní jednotky dlužné po dobu 1 roku, jde o částku cca 2510 Kč (při počtu cca 251 pracovních dní v roce). K tomu je nutno dále přičíst smluvní pokutu ve výši 0,5 % z neuhrazené částky za každý celý kalendářní měsíc prodlení (srov. čl. 62 knihovního řádu).
Také v případě těchto dluhů by se tudíž mohlo – teoreticky, při jejich delším trvání – jednat o ne zcela zanedbatelné částky. K tomu je však třeba uvést, že knihovní řád obsahuje konstrukce, které zajišťují, že případné dluhy nebude nutno vymáhat po nezletilých. Předně je třeba upozornit na čl. 17 knihovního řádu. Podle tohoto ustanovení je možno registrovat jako čtenáře také osobu mladší 15 let, ať už tak tato osoba učiní sama či se tak stane prostřednictvím zákonného zástupce; zároveň však není registrace možná bez podpisu ručitele, který ručí za splnění závazků vzniklých až do dovršení 15 let věku čtenáře, přičemž ručitelem může být i zákonný zástupce. Smysl uvedeného ustanovení je zřejmý: v případě vzniku dluhu knihovna postupuje podle § 2021 ObčZ, tedy vyzve ke splnění dlužníka – nezletilého (výzvy není třeba, nemůže-li ji věřitel uskutečnit nebo je-li nepochybné, že dlužník dluh nesplní) a poté již nastupuje na ručitele – typicky zákonného zástupce. Tím je zajištěno, že knihovna nemusí dluh vymáhat po dítěti, nýbrž po jeho zákonných zástupcích z titulu ručení. Kromě toho je třeba zmínit také čl. 67 knihovního řádu, který umožňuje výjimečné částečné či úplné prominutí dluhu registrovaného čtenáře ředitelem knihovny nebo jím pověřeným zaměstnancem. Jde o vhodnou „poslední pojistku“ umožňující zmírnit případnou tvrdost v jednotlivých případech.
Je tedy zřejmé, že tímto způsobem je dosaženo dostatečné ochrany práv knihovny (pokud jde o vymáhání jejích případných pohledávek), aniž by současně muselo docházet k postihování (nemajetných) nezletilých a aniž by se řešení jejich dluhů muselo odsouvat až do doby jejich zletilosti, s čímž by byl spojen další nárůst vymáhaných částek. Vzhledem k tomu, že z dostupných zdrojů (srov. příklady zmíněné již v úvodu) lze nabýt dojmu, že ve srovnání s jízdami nezletilých bez platné jízdenky nejde o problém tak častý, domníváme se (byť bez hlubší rešerše, která by byla v krátkém čase vzniku tohoto článku obtížně proveditelná), že obdobně postupuje většina knihoven. A pokud tomu tak v konkrétních případech není, lze uvedené vybalancování poměru mezi knihovnou, nezletilým čtenářem a jeho zákonným zástupcem označit za příklad následování hodné dobré praxe, která ke své realizaci nevyžaduje žádnou legislativní změnu.
Nabízí se samozřejmě otázka, zda je možno uvažovat o přenositelnosti této dobré praxe také do oblasti přepravy osob, která je vnímána jako nejpalčivější problém. Přenositelnost se nám jeví sice jako možná, ale pouze v omezené míře, takže její přínos by také byl pouze omezený. Lze totiž uvažovat o tom, že v případě, kdy si dítě opatřuje jízdné časové (tj. např. na měsíc, pololetí či rok), bylo by možno vydání časového kuponu podmínit právě uvedením osoby, která bude v případě vymáhání práv dopravce za porušení povinností z přepravní smlouvy vystupovat jako ručitel. Vzhledem k tomu, že časový kupon je většinou určitým způsobem zvýhodněn ve srovnání s cenou jednotlivého jízdného a jedná se tak o dopravcův dobrovolný benefit pro cestující, domníváme se, že nic nebrání tomu, aby dopravce tento požadavek vůči (budoucímu) cestujícímu vznesl. Vzhledem k tomu, že revizor nemá během přepravní kontroly možnost, jak zjistit, zda je dítě doprovázeno zákonným zástupcem, ani nemá zásadně možnost jeho osobní data zjistit jinak, šlo by o možný způsob, kterým by dopravce požadované údaje mohl získat. Z uvedeného je zároveň zřejmá omezenost této přenositelnosti, která je limitovaná pouze na děti, které by se přepravovaly na základě časového jízdného (byť v případě pravidelně dojíždějících žáků či studentů může jít o jejich značnou část), nikoliv však na nezletilé cestující, kteří se přepravují zcela bez platného jízdního dokladu.
3.5 Dluhy z nájmu bytu nebo domu
Pro úplnost považujeme za nutné zmínit ještě problematiku dluhů spojených s nájmem bytu či domu, neboť také v této souvislosti lze dohledat referenci vztahující se k „dětským dlužníkům“. Třebaže se podle uvedeného zdroje jedná o ojedinělý případ, je třeba mu věnovat pozornost už z toho důvodu, že bydlení formou nájmu se týká 19 % domácností, přičemž do budoucna lze vzhledem ke stále rostoucím nákladům na pořízení vlastního bydlení předpokládat také růst počtu nájemních smluv.
Nájem je upraven v § 2201 a násl. ObčZ, přičemž v § 2235 a násl. ObčZ jsou obsažena zvláštní ustanovení o nájmu bytu či domu. Obsahem právního poměru z nájmu bytu je pronajímatelova povinnost přenechat nájemci k zajištění bytových potřeb nájemce a popř. i členů jeho domácnosti byt (nebo dům) a nájemce se zavazuje za to platit pronajímateli nájemné.
V souvislosti s nájemní smlouvou může jako první přijít na mysl situace, kdy by nájemní smlouvu uzavřelo samotné dítě (např. ve věku 17 let). Avšak ani ve věku 17 let není dítě k takovému právnímu jednání způsobilé, pokud není plně svéprávné. Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, není nikdy, bez ohledu na obsah ostatních ustanovení, způsobilý jednat samostatně v záležitostech, k nimž by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení soudu (§ 36 ObčZ). A právě smlouva nájemní je smluvním typem, k jehož uzavření jménem nezletilého by i jeho zákonný zástupce souhlas soudu potřeboval [srov. § 898 odst. 2 písm. d) ObčZ], přičemž k právnímu jednání rodiče, k němuž schází potřebný souhlas soudu, se nepřihlíží (§ 898 odst. 3 ObčZ). Z tohoto důvodu může být dítě podle současného občanského zákoníku smluvní stranou nájemní smlouvy jen tehdy, pokud by ji uzavřel jeho jménem zákonný zástupce a pokud by k tomu svolil soud. Je zřejmé, že předmětem zájmu soudu v tomto řízení by byly právě majetkové poměry dítěte, resp. zjištění, zda jeho majetkové poměry jsou takové, že pravidelné placení nájemného v určité výši umožňují.
V rámci nájmu bytu však existuje ještě jeden způsob, jak se může nezletilé dítě stát na straně nájemce smluvní stranou, a to je přechod nájmu bytu. Podle § 2279 ObčZ totiž platí, že zemře-li nájemce (a nejde-li o společný nájem bytu manžely), přejde nájem na člena nájemcovy domácnosti, který v bytě žil ke dni smrti nájemce a nemá vlastní byt. Je-li touto osobou někdo jiný než nájemcův manžel, partner, rodič, sourozenec, zeť, snacha, dítě nebo vnuk, přejde na ni nájem, jen pokud pronajímatel souhlasil s přechodem nájmu na tuto osobu. Nájem bytu po tomto přechodu skončí nejpozději uplynutím 2 let ode dne, kdy takto přešel. Stejně tak to neplatí v případě, že osoba, na kterou nájem přešel, nedosáhla ke dni přechodu nájmu věku 18 let; v tomto případě skončí nájem nejpozději dnem, kdy tato osoba dosáhne věku 20 let, pokud se pronajímatel s nájemcem nedohodnou jinak. Splňuje-li více členů nájemcovy domácnosti podmínky pro přechod nájmu, přejdou práva a povinnosti z nájmu na všechny společně a nerozdílně. Každá osoba splňující podmínky pro přechod nájmu může do jednoho měsíce od smrti nájemce písemně oznámit pronajímateli, že v nájmu nehodlá pokračovat; dnem dojití oznámení pronajímateli její nájem zaniká.
Z uvedeného plyne, že nezletilé dítě, které není plně svéprávné, se může stát stranou nájemní smlouvy (jako nájemce) typicky v případě smrti svých rodičů, přičemž půjde o situaci, kdy přechod nájmu ani není podmíněn souhlasem pronajímatele. V případě smrti pouze jednoho rodiče může nájem přejít na druhého rodiče a jeho dítě společně a nerozdílně, takže pak bude na uvážení pronajímatele, po kterém z nich by případné dlužné nájemné vymáhal. Zákon sice upravuje možnost oznámit do jednoho měsíce, že nájemce v nájmu pokračovat nechce (srov. výše), v případě nezletilého dítěte (zejména nižšího věku) však nelze uvažovat o praktické realizaci tohoto postupu. Zemřou-li rodiče dítěte, vykonává funkci poručníka tzv. veřejný poručník (tedy orgán sociálně--právní ochrany dětí), a to do doby, než soud jmenuje dítěti poručníka nebo dokud se poručník neujme funkce (§ 929 ObčZ). Lze si jen obtížně představit, že během takto krátké lhůty stihne uvedený orgán z titulu veřejného poručníka tímto způsobem zareagovat – snad jen tehdy, byla-li by v okolí dítěte osoba bdělá a práva dostatečně znalá, která by si tyto souvislosti uvědomila a na orgán sociálně-právní ochrany dětí se s tímto podnětem výslovně obrátila. Lze tak dát za pravdu názoru A. Vlachové:
„Bohužel zákon nepamatuje na to, že tam také mohou žít děti, třeba i úplně malé. Přestože je ustanovení motivované snahou ochránit další lidi, aby se kvůli úmrtí jednoho člena rodiny neocitli ze dne na den bez bydlení, zákonodárce si neuvědomil, že z nájemního vztahu nevyplývají jen práva, ale také významné závazky, zejména placení nájemného, které může dosahovat značné výše. A pokud zbývající dospělý člen rodiny nájemné neplatí, stávají se z dětí jeho spoludlužníci.“
Třebaže bylo výše uvedeno, že jde o ojedinělý případ, nelze jeho opakování v budoucnu vyloučit.
A tak zatímco i problém jízd bez platné jízdenky je – přinejmenším podle názoru ÚS – řešitelný i za stávajícího stavu právní úpravy (tj. bez nutnosti novelizace občanského zákoníku), v tomto specifickém případě se zdá, že zde příliš velký prostor pro řešení pouhou interpretací současných právních norem vidět nelze, zejména půjde-li o dítě nemajetné (což ovšem bude pravidlem). Obzvláště palčivá situace pak nastane v případě, kdy by nájem přešel pouze na dítě (a nikoliv společně a nerozdílně s ním např. na zbývajícího rodiče). I kdybychom uvážili, že se dítěte okamžitě ujmou např. prarodiče, nemohou v tuto chvíli právně jednat jménem dítěte, když nebyli jmenováni poručníky. A pokud nevyzvou orgán sociálně-právní ochrany dětí, aby pronajímateli do jednoho měsíce oznámil úmysl v nájmu nepokračovat, nájem – a tudíž také povinnost platit nájemné – bude trvat i nadále. A to ještě necháváme stranou otázku, že takové právní jednání – ukončení nájemního poměru poručníkem (i kdyby šlo o orgán-sociálně právní ochrany dětí ve funkci veřejného poručníka) – zřejmě potřebuje z titulu neběžné záležitosti v konkrétním případě souhlas soudu podle § 934 ObčZ, takže o vyřešení celé záležitosti do jednoho měsíce není možné reálně uvažovat.
Lze předpokládat, že dítě sice po rodičích zdědí nějaký majetek, nicméně tak tomu v konkrétním případě být nemusí, resp. do doby skončení řízení o pozůstalosti může dluh na nájmu snadno narůst do takové výše, že ani zděděný majetek nemusí na jeho úhradu stačit.
Ukazuje se, že zákonná úprava, ač jistě vedena dobrým úmyslem zajistit, aby se osoby spolužijící s nájemcem neocitly ze dne na den na ulici, se může v některých případech snadno obrátit právě proti těmto osobám. Je otázkou, zda lze vzniklou situaci sanovat pomocí např. příspěvku na bydlení podle § 24 a násl. zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, či pomocí doplatku na bydlení podle § 33 a násl. zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Jednak jde o pouhý příspěvek, který zpravidla náklady na bydlení nepokryje zcela, a navíc nárok na něj má pouze nájemce, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu (za splnění dalších předpokladů). Zdá se tedy, že de lege ferenda nelze danou situaci uspokojivě řešit bez vhodné novelizace, a to buď v oboru dávek státní sociální podpory (k debatě je např. nastavení kompenzačního mechanismu pro dobu, než situaci nemajetného dítěte bude moci vyřešit poručník apod.), nebo omezením odpovědnosti dítěte za dluh v této situaci např. jen do výše ceny nabytého dědictví. To je však pouze prvotní a nedokonalá úvaha – je třeba najít řešení, které ochrání zájmy dítěte, ale také bude respektovat práva pronajímatele. Je zřejmé, že nalezení vhodného řešení by žádalo samostatný a důkladný rozbor, který by šel již nad rámec tohoto článku.