Ochrana manžela povinného podle § 732 ObčZ ve spojení s návrhem podle § 262b odst. 1 OSŘ je efektivní jen tehdy, když se v rámci řízení o částečném zastavení exekuce vymezí, který zcela konkrétní majetek má zůstat nerealizován proto, že patří do „podílu“ manžela povinného. To může být zřejmé i z rozhodnutí, které stanovuje, jaké konkrétní položky společného jmění jsou z exekuce vyloučeny. V něm neuvedené položky společného jmění totiž z exekuce vyloučeny nebudou, takže budou exekučně postižitelné.
Je tedy třeba provést položkové kvazivypořádání společného jmění, jde-li o veškeré hodnoty společného jmění, jež mají být z exekuce vyloučeny. Nestačí, když soud stanoví hodnotu společného jmění, nad kterou nemá být postiženo, protože stanovení této částky samo o sobě nevede k zúžení (částečnému zastavení) exekuce v položkách, které mají připadnout manželu povinného. To neznamená, že by se exekuční soud touto částkou nezabýval. Její stanovení bude předběžnou otázkou, od níž se bude odvíjet úvaha soudu, ohledně kterých konkrétních položek má dojít k zastavení exekuce, aby exekuční postih společného jmění nebyl nadlimitní.
Právě proto návrh na částečné zastavení exekuce ze strany manžela povinného musí obsahovat vymezení majetku, jenž se nachází ve společném jmění, jakož i tvrzení, že konkrétní majetek ve společném jmění byl alespoň zčásti postižen tím, že exekutor již vydal exekuční příkaz k postižení konkrétního majetku ve společném jmění. Dále manžel povinného musí sdělit a odůvodnit, proč již vydaný exekuční příkaz (či exekuční příkazy) vedl k nadlimitnímu postihu společného jmění.
Jak přesně má vypadat petit návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ, úzce souvisí s odpovědí na otázku, o čem se rozhoduje v enunciátu usnesení o zastavení exekuce podle tohoto ustanovení.
Zamysleme se nad tím, k čemu vlastně má usnesení o zastavení exekuce podle § 262b odst. 1 OSŘ sloužit. Zaprvé se jedná o rozhodnutí, které z exekuce vyloučí ten majetek ve společném jmění, jenž už byl postižen nadlimitně. Zadruhé jde o verdikt, jímž exekuční soud stanoví exekutorovi i do budoucna jasný a jednoznačný limit postihu společného jmění, který nesmí překročit. Z podstaty ochrany manžela povinného podle § 732 ObčZ a § 262b odst. 1 OSŘ totiž není myslitelné, aby exekutor poté, co exekuční soud určitou hodnotu ve společném jmění z exekuce vyloučí s odůvodněním, že byla postižena nadlimitně, vzápětí zareagoval nadlimitním postižením jiné (dosud nepostižené) majetkové hodnoty ve společném jmění. Při takovém výkladu by byl manžel povinného nucen podávat stále nové a nové návrhy na zastavení exekuce pro nadlimitní postih společného jmění, což by vedlo k jeho šikaně a neprospělo by to ani plynulému průběhu exekuce.
S ohledem na právě popsanou dvojí funkci ochrany manžela povinného v řízení podle § 262b odst. 1 OSŘ jsme dříve zastávali názor, že jak petit návrhu na zastavení exekuce, tak výrok o částečném zastavení exekuce má mít dvě části. Jednak se v něm má určit částka v penězích, která vystihuje podíl povinného na společném jmění, nad kterou exekutor v dalším průběhu exekuce už nemůže postihnout majetek ve společném jmění, jednak výrok o zastavení exekuce ohledně konkrétních majetkových hodnot ve společném jmění, které v době vydání usnesení už byly postiženy nadlimitně.
V současnosti se domníváme, že namísto částky, nad kterou exekutor nesmí do budoucnosti postihnout majetek ve společném jmění, je třeba exekutora omezit uvedením zcela konkrétních položek společného jmění, které v dalším průběhu exekuce nemůže postihnout. Tedy provést položkové kvazivypořádání společného jmění, které byly v řízení o návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ zjištěny jako součást společného jmění.
Právě uvedené pokládáme za správné proto, že se tak exekutorovi poskytuje zcela konkrétní pokyn, jak má v exekuci vůči společnému jmění nadále postupovat. Zároveň tento postup nutí manžela povinného uvést skutečně všechny majetkové hodnoty, které patří do společného jmění a z nichž by se mohla uspokojit vymáhaná pohledávka. Pokud totiž manžel povinného nějakou položku ve společném jmění neuvede (zatají), exekutor ji bude moci postihnout, neboť nebyla z exekuce usnesením podle § 262b odst. 1 OSŘ vyloučena. Jestliže toto opomenutí bude namístě klást za vinu manželu povinného (o majetkové hodnotě ve společném jmění věděl nebo mohl vědět, a přesto ji neoznačil jako součást majetku ve společném jmění), neuspěje s pozdějším návrhem na dokvazivypořádání dalších položek ve společném jmění podle § 262b odst. 1 OSŘ, protože tyto položky měl vnést už do řízení o původním návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ. Původní rozhodnutí o kvazivypořádání podle § 262b odst. 1 OSŘ totiž vytvořilo překážku věci rozhodnuté (§ 159a odst. 4 OSŘ).
Jsme si vědomi faktu, že pokud by byl exekutor na základě návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ omezen jen vymezením hodnoty společného jmění, kterou nadále nemůže postihnout, nikoliv konkrétními položkami, měl by prostor k tomu, aby si vybral, které konkrétní majetkové hodnoty v mezích tohoto limitu později postihne. Tím by se zcela naplnil § 58 EŘ, podle něhož je to exekutor, kdo má „volnou ruku“ při výběru exekvovatelného majetku, který exekučním příkazem postihne a zrealizuje. Přesto se domníváme, že argumenty pro položkové kvazivypořádání, jež jsme popsali výše, jsou silnější. Pouze při položkovém kvazivypořádání se naplní právo manžela povinného na ochranu jeho podílu na společném jmění, aniž by opakovaně musel podávat další a další návrhy podle § 262b odst. 1 OSŘ ve chvíli, kdy se domnívá, že exekutor některým z následujících exekučních příkazů postihl společné jmění nad stanovený limit. Položkové vypořádání společného jmění zároveň vystihuje fakt, že § 262b odst. 1 OSŘ má směřovat k částečnému zastavení exekuce, tedy ke sdělení, co přesně se ze společného jmění v exekuci nadále nemá postihnout. Naopak nejde o návrh na určení, jakou maximální hodnotu má exekutor ze společného jmění postihnout a realizovat. Exekuční soud naplní § 58 EŘ tak, že se exekutora před rozhodnutím o návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ dotáže na to, které položky ze společného jmění mají být podle něj zrealizovány. Exekuční soud rovněž kromě kritérií, který v úvahu připadající majetek je namístě postihnout podle § 58 EŘ, zohlední i zájmy manžela povinného podle § 742 odst. 1 ObčZ.
Jak známo, exekuční soudy mají prozatím sklon rozhodovat o návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ pouze tak, že exekuci zastaví ve vztahu k položkám, ohledně nichž už došlo k nadlimitnímu postihu společného jmění. To znamená, že neprováději kompletní kvazivypořádání společného jmění i ohledně ostatních zjištěných, ale dosud exekučně nepostižených položek. Takový přístup pokládáme za nekorektní, protože nerespektuje smysl § 732 ObčZ, jímž je stanovení celkové meze (limitu), v níž nelze postihnout společné jmění za účelem ochrany zájmu manžela povinného. Ve zmíněném ustanovení se totiž praví, že společné jmění může být postiženo jen do výše, již by představoval podíl dlužníka (povinného), kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle § 742 ObčZ. Takže je jasné, že skrze návrh podle § 262b odst. 1 OSŘ se manžel povinného může domoci celkové a vyčerpávající ochrany před nadlimitním postihem společného jmění, nikoliv jen zastavení exekuce pro jednu z již nadlimitně postižených položek. Soudy by se tedy při rozhodování podle § 262b odst. 1 OSŘ neměly soustředit na jediný strom (a jedinou položku společného jmění), když se má kácet (řešit) celý les (meze exekučního postihu společného jmění jako celku). A to i v případě, že manžel povinného navrhuje zastavení exekuce jen ohledně jediné položky ve společném jmění, neboť rozsahem tohoto návrhu není exekuční soud vázán (viz níže). V této souvislosti nelze ignorovat, že exekutorská exekuce je (na rozdíl od soudního výkonu) charakteristická tím, že se vede od samého počátku vůči veškerému majetku povinného a za splnění předpokladů podle § 262a OSŘ i vůči veškerému majetku ve společném jmění. Takže není pravda, že manžel povinného, jenž podle § 262b odst. 1 OSŘ požádá o celkové kvazivypořádání společného jmění dosud neobstavených položek společného jmění, se dožaduje ochrany předčasně a že vždy musí počkat, až bude přímo postižena další konkrétní položka nad limit stanovený hmotným právem.
Jestliže se exekuční soud dopustí nedopatření, že za předmět řízení podle § 262b odst. 1 OSŘ pokládá jen položky ve společném jmění, které již byly postiženy nadlimitně, je jediným rozumným řešením připustit, že manžel povinného může podat návrh podle § 262b odst. 1 OSŘ ještě jednou a domáhat se v něm zastavení exekuce ohledně položek společného jmění, jež byly postiženy nadlimitně po vydání dřívějšího rozhodnutí podle § 262b odst. 1 OSŘ. Jde však o postup z nouze, jímž se napravuje zcela zjevné pochybení exekučního soudu.