Tento článek shrnuje závěry judikatury správních soudů a zejména NSS k ochraně zvířat dle TýrZv a požadavků veterinární péče podle VetZ. Na půdorysu judikatury ESD představuje i širší kontext problematiky, se kterou se české soudy setkávají nebo se mohou setkat.

Na první pohled se nejedná o agendu zasluhující zvláštní pozornost, ovšem ochrana zvířat blízce souvisí s ochranou lidských práv a svobod i s ochranou jiných veřejných zájmů.¹ Případně se s těmito zájmy dostává do střetu. Navíc, jak zmiňuje generální advokát Wahl v úvodu svého stanoviska ve věci C-469/14 (Masterrind), jedná se o případy, které si žádají obzvláštní pozornosti, protože podle rčení připisovaného Gándhímu lze velikost národa a jeho morální pokrok posuzovat podle způsobu, jakým zachází se zvířaty.²

Právní ochrana před týráním usiluje o zajištění únosného využívání zvířat člověkem ve vztahu ke každému jednotlivému zvířeti. Neřeší celkové množství chovaných zvířat ani nezbytnost chovů; v tomto ohledu je určující zejména tržní poptávka. Snahy o plošné omezení chovů nebo prodeje určitých živočišných výrobků s sebou proto vždy nesou značnou kontroverzi. Typickým příkladem je omezení kožešinových chovů v důsledku přijetí zákona č. 255/2017 Sb., které se doposud nestalo předmětem soudního přezkumu. ESD se však již podobnými případy zabýval a z jeho judikatury, která se týká belgické úpravy omezeného chovu ohrožených druhů v režimu CITES³ i celounijního zákazu uvádění produktů z tuleňů na trh,⁴ vyplývá, že plošná omezení v zájmu ochrany zvířat nebo ochrany morálky spotřebitelů jsou v zásadě přípustná, pokud směřují k zajištění sledovaného účelu a spočívají na objektivních a nediskriminačních kritériích.

Možnost omezení chovu zvířat na určitém území obce obecně závaznou vyhláškou potvrdil již ÚS nálezem z 21. 10. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 46/06 (Mariánské Lázně). Taková úprava však musí být taktéž rozumná a proporcionální ve vztahu ke sledovanému cíli (v daném případě zákaz chovu domácích zvířat ve vnitřním lázeňském území), který se zároveň nesmí shodovat s předmětem úpravy zvláštních zákonů, zejména VetZ. K plošnému omezení chovu může rovněž dojít v důsledku územního plánování. Správní soudy se doposud zabývaly dvěma takovými případy, ovšem bez věcného posouzení přiměřenosti sporného řešení poměrů v území. Proti územnímu plánu obce Oldřichov v Hájích brojili navrhovatelé, kterým vymezení veřejného prostranství na pozemcích v jejich vlastnictví znemožňovalo provozovat zemědělskou činnost spojenou s chovem hospodářských zvířat. Navrhovatelé však v tomto směru neuplatnili námitky při přípravě napadené územního plánu, takže podle NSS není možné, aby se soud jako první zabýval otázkou proporcionality sporné regulace.⁵ Ve druhém případě posoudil KS v Brně v tzv. incidenčním přezkumu plošný zákaz chovu drobného zvířectva na části území obce Buchlovice jako nepřezkoumatelný.⁶ NSS však rozsudek KS zrušil, protože napadený územní plán byl přijat ještě za účinnosti StavZ 1976, takže odůvodnění nebylo jeho povinnou náležitostí.⁷ V dalším řízení KS návrh na zrušení části územního plánu odmítl, protože mezitím zrušil rozhodnutí správního orgánu, které bylo podmínkou incidenčního přezkumu územního plánu.⁸

Za plošné omezení chovu je možné označit také zvažovaná a v jiných státech i zaváděná omezení výjimečných postupů při usmrcování zvířat bez omráčení pro účely provádění halal a košer porážek. Omezení rituálních porážek se může dostat do střetu se svobodou náboženského vyznání,⁹ nicméně z pohledu unijního práva jediné relevantní pravidlo provádění těchto porážek ve schválených jatkách považuje ESD za nábožensky neutrální.¹⁰ Podle ESD každopádně tento způsob usmrcování nezajišťuje minimalizaci utrpení zvířete, což mimo jiné znamená, že maso z rituálních porážek nemůže nést označení ekologické produkce (BIO)․¹¹

Od uvedených případů je nutné odlišit omezení chovu v důsledku technologického vývoje, kdy se určitý způsob chovu, resp. samotné usmrcování zvířat stává nezákonným, protože již není z hlediska získávání živočišných produktů nezbytné. České soudy takový případ dosud neposuzovaly, inspirací jim však může být nedávný rozsudek německého Spolkového správního soudu,¹² podle kterého nebude přípustné usmrcovat kohouty po vylíhnutí jako nepotřebné k dalšímu chovu slepic na maso, jakmile technologicky dostupné řešení umožní odlišit samčí plod od samičího již ve vejci.

Podle TýrZv může mít týrání zvířat řadu podob a neomezuje se na fyzické zásahy do tělesné integrity zvířat. Týráním může být i psychické strádání vyvolané například pobytem v omezeném prostoru. V souvislosti se současnými debatami o trestání množíren psů jsou podstatné závěry, ke kterým dospěl KS v Ostravě v rozsudku z 23. 4. 2015, č. j. 22 A 69/2013-30.¹³ Uvedl, že týráním zvířat ve smyslu § 4 TýrZv je i chov velkého počtu psů na malém prostoru. Je třeba mít na paměti i psychickou pohodu zvířat, možnost pohybu každého z nich a též možnost alespoň určité formy soukromí pro každého z nich. Konkrétně žalobkyně chovala celkem 46 psů ve 14 kotcích na pozemku, na kterém se nacházela garáž a unimobuňka. Pozemek ani stavby neměly přívod vody ani kanalizaci, odvoz odpadu nebyl zajištěný. Uvedená východiska pochopitelně neplatí pouze pro chov psů. KS v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích podobně posoudil jako nevhodné podmínky chovu 19 kusů hospodářských zvířat v rozsudku z 11. 7. 2017, č. j. 52 A 122/2016-48. Chovatel nezajistil prasatům trvalý přístup k napájecí vodě, porodní kotec nebyl vybavený odděleným prostorem pro selata a skotu a kozám nebyl zajištěn pro odpočinek suchý a čistý prostor. V prostorách stáje se nacházely na zemi dřevěné klády a pozůstatky zemědělské techniky, dále 1 m vysoká vlhká hmota tvořená starou podestýlkou a výkaly, prostory pro telata nebyly pravidelně čištěny a dezinfikovány a prasata starší než dva týdny neměla trvalý přístup k vodě. KS nepřisvědčil námitce chovatele, že byl trestán dvakrát, neboť mu byly vedle uložené pokuty pokráceny zemědělské dotace. Podle soudu bylo krácení dotací pouze následkem způsobeného skutkového stavu.

Shodný přístup k posuzování nezákonnosti chovu většího množství zvířat na malém prostoru ve špatných podmínkách zastává i judikatura trestních soudů, která může sloužit i jako vodítko pro vymezení, kdy je možné jednání rozporné s TýrZv považovat za zvlášť surový a trýznivý způsob týrání zvířat, který naplňuje skutkovou podstatu trestného činu týrání zvířat.¹⁴ Například z usnesení NS z 19. 12. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1400/2013, vyplývá, že trestným může být chov psů v nevhodných podmínkách, když si psi způsobovali vzájemné utrpení vzájemným napadáním mezi sebou, přičemž slabší jedinci neměli možnost úniku před jedinci dominantními, neumožnili zvířatům základní fyziologickou potřebu vyměšování mimo své teritorium, neboť psi neměli k odpočinku suché a čisté místo a nemohli pečovat o srst, důsledkem čehož bylo nejméně 12 psů ve velmi špatném výživném stavu, přičemž trpěli podvýživou až na hranici silné vyhublosti.

Pokud dopadá závadné jednání chovatele na stádo jako celek, není potřeba popisovat ve výroku rozhodnutí individuálně každé týrané zvíře, jak vyplývá z rozsudku KS v Praze z 26. 11. 2018, č. j. 48 A 150/2017-68:¹⁵ Z konstatace přetrvávajícího stavu v rámci jednotlivých termínů kontrol je patrné, že v případě nezajištění krmiva v takovém rozsahu a v takových podmínkách, aby se mohli dostat v potřebné míře ke krmení i chovaní jedinci se slabým postavením v hierarchii stáda koní, a v případě nedostatečného zajištění veterinární péče je žalobci vyčítáno trvající týrání všech chovaných koní jako nedílného celku. Jednání žalobce v podobě nedostatku péče vyžadované právními předpisy, v jehož důsledku chovaní koně byli týráni, dopadalo na stádo jako celek, protože kterémukoliv koni, který by byl ve špatném hierarchickém postavení v rámci stáda, resp. původní lepší postavení ztratil, by hrozilo strádání v důsledku nedostatečného přístupu ke krmivu, a protože kterýkoliv kůň, který by čelil zhoršení zdravotního stavu, by strádal v důsledku neposkytnutí adekvátní veterinární péče. Ze stejného rozsudku vyplývá, že prováděním kontroly zdravotního stavu zvířat se nerozumí jen samotné vizuální zjištění jejich stavu, nýbrž též na ně navazující reakce v podobě učinění kroků k přijetí nezbytných opatření, je-li zjištěný zdravotní stav (včetně výživového) nevyhovující. Stěží tedy chovatel může tvrdit, že takovou kontrolu prováděl, jestliže na očividně tristní zdravotní stav řady zvířat ze stáda přiléhavě nereagoval. Týráním v tomto případě není jen samotné vystavení zvířete utrpení, ale též jeho vystavení podmínkám, v nichž riziko utrpení reálně hrozí, aniž by se toto riziko nutně muselo v daném konkrétním případě materializovat.

K týrání zvířat může docházet i tehdy, pokud se určitá míra zátěže pro zvíře předpokládá. Podle NSS je například předvánoční pouliční prodej kaprů nepochybně vždy spojen s určitou mírou stresu ryb.¹⁶ Pro prodejce však musí být předem zřejmé, jaká intenzita stresu ryb již představuje týrání zvířat. Závěr, že k týrání zvířat dochází, je tak nezbytné podpořit konkrétními a dostatečnými odůvodněnými úvahami, které by vedly k závěru, že v posuzovaném případě, odlišně od jakéhokoliv jiného prodeje, skutečně bylo vyvoláno bezdůvodně nepřiměřené působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy.¹⁷

Soudy ve správním soudnictví nejčastěji řeší případy, kdy fyzická osoba nezajistí svá zvířata, zpravidla koně, býky nebo psy, která se poté pohybují volně po obci. Únik zvířete neznamená automaticky jeho týrání,¹⁸ ovšem může se jednat o porušení povinnosti podle TýrZv nebo jiného zákona. Případy zaběhnutých psů a konfliktů se psy řeší správní soudy velmi často podle PřesZ v návaznosti na porušení obecně závazných vyhlášek obcí.¹⁹

Porušení povinnosti učinit opatření proti úniku zvířat musí správní orgán ve svém rozhodnutí nejen prokázat, ale také dostatečně popsat. Může mu nasvědčovat již například skutečnost, že oplocení zvířat je celkově ve špatném stavu a nebyl prokázán cizí zásah, který by únik zvířat způsobil.²⁰ Opakované úniky je možné vymezit časovým obdobím (například od 1. 1. 2013 do 2. 12. 2013), pokud k nim dochází „téměř denně“ a vymezené období odpovídá obsahu svědeckých výpovědí.²¹

Přesvědčivé naopak není například takové rozhodnutí, které obsahuje pouze dva odstavce odůvodnění a nevypořádává se vůbec s námitkami pachatele²² nebo které dostatečně nevymezuje předmět řízení: Pouhým odkazem na fotodokumentaci obsaženou ve správním spise není postaveno najisto, za jaké konkrétní jednání byla stěžovatelka postižena. Jinak řečeno, není zřejmé, kolik dalších úniků zvířat celkem je předmětem tohoto rozhodnutí a v jakých dnech k nim došlo. (…) V projednávané věci je zcela nezbytné určit ve výroku počet úniků zvířat a dobu, kdy k nim došlo, aby byl dostatečně vymezen předmět řízení, od kterého se odvíjí posouzení například intenzity porušení chráněného zájmu či výše sankce, a rovněž, aby následně nebylo možno tato jednání učinit předmětem dalšího řízení vůči stěžovatelce.²³ Neobstojí ani rozhodnutí, které vychází výhradně z následku úniku zvířete a nezabývá se jednáním pachatele, kterým údajně byl tento následek v příčinné souvislosti vyvolán. Například v rozsudku z 14. 8. 2014, č. j. 2 As 72/2014-43, NSS zkritizoval dokazování prováděné správními orgány, které nevycházely z objektivních okolností konkrétní situace a pouze hypoteticky dovozovaly s ohledem na výsledek – pes v útulku, že stěžovatel neučinil opatření proti jeho úniku, aniž by to měly jakkoli postaveno najisto. Forma opatření proti úniku zvířete záležela jen na stěžovateli jako na jeho chovateli, přičemž žádný právní předpis neurčuje, jak má být pes zajištěn (uvázán, umístěn v boudě, v oplocení atd.). Proto bylo na správním orgánu, aby provedl dokazování ohledně toho, jaká opatření proti úniku psa stěžovatel učinil, případně zda tuto svou povinnost zanedbal, a zavinil tak únik svého psa (správní orgán se na to měl minimálně dotázat v průběhu ústního jednání).

Pochybením při provádění dokazování je i v případě rvačky dvou venčených psů nepřítomnost pachatele při výslechu svědka – vlastníka druhého psa.²⁴ A pochopitelně nemůže obstát ani rozhodnutí, které vychází z podkladů nezačíslovaných ve správním spisu.²⁵

Závěry judikatury z této oblasti je však možné zobecnit a využít i pro účely TýrZv nebo dalších předpisů, například k vymezení základních definic nebo nároků na formulaci skutkových vět a prokazování skutkového stavu.²⁶ Například vymezením pojmu veřejné prostranství se důsledně zabýval KS v Praze v rozsudku z 28. 2. 2017, č. j. 51 A 6/2014-67: Za veřejné prostranství lze tedy považovat každý prostor, který je přístupný všem bez omezení, tj. slouží obecnému užívání. Slovní spojení „a další prostory přístupné bez omezení“, obsažené v tomto ustanovení, je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“. Je to tedy veřejně přístupný prostor umožňující volný přístup a průchod, bez ohledu na to, kdo je jeho vlastníkem, za předpokladu, že tento prostor je bez omezení přístupný blíže neurčené skupině obyvatelstva (tedy bez předem vymezeného a omezeného účelového určení, který by dovoloval jeho užívání jen omezené skupině osob za určitým, předem stanoveným účelem). Prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství je veřejným prostranstvím ex lege. Nabízí se srovnání se závěry usnesení NS z 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 657/2011, podle kterého je trestný čin týraní zvířat spáchán na místě veřejnosti přístupném i tehdy, jestliže se ho pachatel dopustil sice v soukromém prostoru, do něhož není volný přístup, pokud ovšem veřejnost mohla negativně vnímat projevy týrání z jiného veřejně přístupného místa, například ze sousedícího pozemku, který nebyl dostatečně oddělen oplocením a nebyla vytvořena ani žádná jiná bariéra zabraňující vizuálnímu pozorování i zvukovému vnímání projevů týrání.²⁷

Pokud zvíře způsobí škodu na zdraví nebo majetku, je podstatné, zda jeho majitel provedl opatření, kterými by minimalizoval možné agresivní chování zvířete a případné negativní následky takového chování (v praxi se jedná zejména o použití košíku a vodítka). Pokud nikoliv, naplnil znaky vědomé nedbalosti.²⁸ Štěkot a vytí psů může představovat i rušení nočního klidu, pokud bude výrazně překračovat míru rušení, kterou lze očekávat a kterou je nutno tolerovat u psů chovaných na zahradě, resp. v obci, kde majitelé nemovitostí zpravidla psy chovají. Za rušení nočního klidu jistě nelze považovat běžné přirozené projevy psa, ale musí se jednat o exces, kterým již je narušován veřejný pořádek.²⁹

S ochranou zvířat souvisejí i případy, ve kterých soudy posuzují splnění podmínek existence odpovědnosti. NSS například dovodil, že okolností vylučující protiprávnost může být při překročení rychlosti silničního vozidla ochrana zvířete, které řidič veze k veterináři. To však platí jen v případě, že je stav zvířete skutečně vážný.³⁰ Podobně může splňovat podmínky krajní nouze ochrana vlastního zvířete při konfliktu s jiným zvířetem. To však neplatí, pokud bylo možné tomuto konfliktu při určité obezřetnosti předejít.³¹ Podle NSS totiž nelze ani při nejlepší vůli zaručit stoprocentní kontrolu zvířat a bezvýhradné následování pokynů majitele. Proto zvířecí přirozenost není důvodem k omezení pohybu zvířat všude tam, kde může dojít k tomu, že se zvíře projeví nepřátelsky ke svému okolí. Je ovšem důvodem k obezřetnosti, což platí zvláště u zvířat, která svého majitele doprovázejí v otevřeném prostoru i ve společnosti. Tehdy se zvíře často stává nástrojem, odrazem schopností svého majitele, který musí reakce zvířete předvídat a v nejvyšší možné míře i kontrolovat.³²

Splnění podmínek krajní nouze NSS vyloučil i v případě odchytu zbloudilého sokola zakázaným způsobem do jestřábího koše. Podle soudu měl stěžovatel jinou možnost odchytu dravce, de facto svým vyjádřením potvrdil, že mohl chytit ulétlého sokola jiným způsobem, když sám uvedl, že by tak učinil, kdyby to bylo možné. Navíc existují i jiné způsoby odchytu ulétlých ptáků, jak uvedl již správní orgán, například na vábítko či sokolnickou rukavici.³³

Zajímavé, nicméně již jen velmi vzdáleně spojené s ochranou zvířat jsou případy, ve kterých soudy posuzují různé aspekty související zejména se zjišťováním skutkového stavu a prováděním kontrol na místě. Jedná se například o fyzické útoky na osoby, které se účastní kontrol nebo realizace opatření k ochraně zvířat,³⁴ případně verbální útoky, které lze označit za urážku na cti.³⁵ Podobně je možné potrestat házení psích exkrementů na fasádu budovy, je-li toto jednání spolehlivě prokázáno.³⁶ K tomu lze dodat, že podle judikatury ÚS jsou obce oprávněny ukládat povinnosti v souvislosti s odklízením psích exkrementů na veřejném prostranství podle § 10 písm. c) OZř.³⁷ Povinnost obnovit čistotu a hygienu při znečištění veřejných prostranství je samozřejmě možné stanovit i majitelům jiných zvířat, například koček.³⁸

Ochrana zvířat proti týrání se vztahuje i na fázi jejich přepravy. KS v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích například nedávno posuzoval³⁹ případ přepravy jatečních prasat, při které nebyly dodrženy podmínky přepravy v podobě umístění přepážek a podestýlky, což při havárii nákladního vozidla mělo za následek, že uhynulo nebo muselo být utraceno celkem 68 kusů prasat. Žalobce namítal, že dopravní nehoda byla způsobena stádem srn a samotné přepážky či podestýlka na uvedeném nemohly ničeho změnit. Jejich absence z pohledu žalobce neznamenala týrání zvířat, neboť vozidlo se převrátilo na bok, přičemž přepážky mají za úkol zabránit pohybu vpřed či vzad. Podle KS však byla zvířata týrána, resp. utýrána. Skutečná jediná a případně nezpochybnitelně zjištěná příčina dopravní nehody, která vedla ke škodlivému následku, totiž není v tomto řízení podstatná. Řidič si podle soudu měl a mohl být možných následků vědom. Byl si vědom toho, jaký náklad převáží, a též toho, že jeho upevnění (zde lépe rozmístění) ve vozidle nebylo jakkoli pevné. Musel si být vědom toho, jaké následky svým úhybným manévrem může přivodit, a výsledkem jeho reakce byla havárie, která přivodila jak škodu na vozidle (nebylo jí zabráněno), tak především znamenala plné projevení porušení nařízení (ES) č. 1/2005 a též porušení TýrZv, za které byla uložena správní sankce.

V souvislosti s vývozem zvířat nebo živočišných produktů do třetích zemí řeší správní soudy zejména správnost stanovení výše paušálních částek nákladů veterinárních kontrol podle § 38b odst. 1 ve spojení s § 75 odst. 6 VetZ a vyhláškou č. 389/2017 Sb. Podle závěrů judikatury představuje kontrola podle citovaných ustanovení zvláštní druh kontroly, v rámci níž odpovědní veterinární lékaři dlouhodobě dozorující provoz žalobce neprovádějí prohlídku každého zvířete nebo konkrétního vzorku vyváženého živočišného produktu, nýbrž vycházejí z výsledků těchto prohlídek, které jsou po mnoho let realizovány průběžně. Konkrétní způsob stanovení náhrad je však podle správních soudů v rozporu s právem EU, protože vyhláška č. 389/2017 Sb. nezohledňuje kritéria pro způsob stanovování poplatků, která vyplývají z přímo účinného unijního nařízení.⁴⁰ Soudy proto v poslední době ruší konkrétní rozhodnutí o stanovení povinnosti nahradit náklady veterinární kontroly.⁴¹

Judikatura ESD, která se zabývá různými aspekty přepravy zvířat, je mnohem bohatší. Vyplývá z ní například, že za hospodářskou činnost je nutné považovat i přepravu opuštěných psů z jednoho členského státu do jiného členského státu uskutečňovanou spolkem na ochranu zvířat.⁴² Ve vztahu k podmínkám přepravy hospodářských zvířat platí, že členské státy mohou přijmout prováděcí opatření ve vztahu k požadavkům na přepravu i bez výslovného zmocnění přímo účinným nařízením, které se na podmínky přepravy vztahuje. Konkrétně mohou například stanovit minimální vnitřní výšku oddělení, v nichž jsou zvířata přepravována, nebo stanovit minimální plochu v závislosti na hmotnosti přepravovaných zvířat. Nesmí však upřesňovat požadavky stanovené nařízením.⁴³

Z judikatury ESD je také možné dovodit, že pojem přeprava zahrnuje dobu nakládky i vykládky zvířat,⁴⁴ že se pravidla pro přepravu vztahují i na převozy zvířat po železnici⁴⁵ a zejména že se uplatní i pro přepravu zvířat za hranice EU.⁴⁶ To znamená, že organizátor cesty je povinen předložit knihu jízd, která je realistická a umožňuje domnívat se, že požadavky na ochranu zvířat při přepravě budou dodržovány po celou cestu, a to včetně úseku, který se uskuteční na území třetí země. V případě dlouhotrvající cesty zvířat existuje povinnost uchovávat a vést knihu jízd až do místa konečného určení, a tedy až do doručení zvířat do dotyčné třetí země.⁴⁷ Tento přeshraniční dosah unijní regulace se objevuje i například ve spojitosti se zákazem testování kosmetických výrobků na zvířatech, protože podle ESD zákaz uvádění těchto výrobků na trh dopadá i na výrobky testované mimo EU.⁴⁸

Pravidel pro přiznávání vývozních náhrad se týká celá řada rozhodnutí ESD, některá z nich i ve vazbě na porušení ustanovení týkajících se dobrých životních podmínek zvířat.⁴⁹ Například v úvodu zmíněný rozsudek ve věci Masterrind se zabývá vývozem skotu do Maroka a ESD v něm dovodil, že příslušný orgán pro výplatu vývozních náhrad není vázán poznámkou lékaře v místě výjezdu, který uvedl na potvrzení o výjezdu zvířat z území EU, že nebyla dodržena ustanovení nařízení o ochraně zvířat během přepravy.⁵⁰

Judikatura správních soudů, která se zabývá porušením různých požadavků veterinární péče, je velice pestrá. Většinou se však netýká ochrany zvířat, ale obchodování s živočišnými produkty. Jde o případy trestání za nesprávné skladování produktů, porušení povinnosti informovat o jejich příchodu z jiného státu, překročení sledovaných látek v potravinách, neohlášení dodávky jatečných zvířat, nepožádání o schválení a registraci podniku apod.

Alespoň krátkou zmínku však zasluhují rozhodnutí, podle kterých služební průkaz tak, jak specifikuje pověření k výkonu dozoru podle VetZ, může současně i specifikovat pověření k výkonu dozoru podle TýrZv.⁵¹ V souvislosti s prováděním veterinárních lékařských zákroků je možné zmínit rozsudek z 29. 7. 2016, č. j. 2 As 173/2016-20, ve kterém NSS posuzoval sankci uloženou za provedení nedovoleného usmrcení kočky soukromé veterinární techničce. Ta namítala, že videozáznam, který prokazoval provedení úkonu, byl pořízen nezákonně s cílem její diskreditace. Podle soudu však ze spisu nevyplynuly žádné indicie o tom, že by byl pořizovatel záznamu na stěžovatelku „nasazen“ orgánem veřejné moci. Záznam obstál i z hlediska proporcionality, protože zájem na odhalení a potrestání protiprávní činnosti převažuje nad dotčením práva stěžovatelky na ochranu jejího soukromí či osobnosti a je bez významu, jestli s požadavkem, aby kočku usmrtila, přišel pořizovatel záznamu. V rozsudku z 14. 10. 2015, č. j. 1 As 14/2015-24, NSS řešil interpretaci přechodného ustanovení § 77 odst. 2 VetZ, podle kterého se povolení k výkonu odborné veterinární činnosti vydané podle dřívějších předpisů považuje za povolení nebo registraci podle tohoto zákona. V tomto případě soukromá veterinární technička, která provedla kastraci koček, namítala, že se citované ustanovení vztahuje rovněž na rozsah činnosti vymezený v dříve vydaných povoleních. Podle NSS tomu tak není, takže kastrace nebylo možné podle zákona provést.

Do rozporu s VetZ se může dostat i pronajímání zabijačkové místnosti k porážce prasat bez schválení a registrace orgánem veterinární správy⁵² nebo nezajištění odstranění uhynulých zvířat.⁵³ NSS dále posuzoval i případ, kdy chovatel zahrabal zbytky hospodářských zvířat do hnojiště a kadávery byly předávány k odvozu bez označení. Za toto jednání mu byla udělena pokuta. Podle soudu však došlo k pochybení krajského soudu i správního orgánu, které nezohlednily a nevypořádaly námitku chovatele, že o událostech na statku v důsledku svého onemocnění, následné operace a dlouhodobé rekonvalescence nevěděl a nemohl jej ovlivnit.⁵⁴

Ochrana zvířat proti týrání není pokryta pouze TýrZv, a proto je celou problematiku welfare nutné vnímat zejména v širším kontextu práva EU, ze kterého česká úprava vychází nebo na které navazuje. Přestože právo EU zdaleka nedopadá na všechny aspekty chovu hospodářských zvířat, v důsledku existence společného trhu lze očekávat, že se harmonizace pravidel pro chov, přepravu a usmrcování zvířat bude dále prohlubovat. Aplikace TýrZv se navíc neomezuje pouze na judikaturu správních soudů; jeho ustanovení se běžně dovolávají trestní soudy nebo i civilní soudy při posuzování nároků na náhradu škody způsobené zvířetem nebo na zvířeti,⁵⁵ případně i v relativně vzdálených oblastech právních vztahů jako například při vypořádávání dědictví.⁵⁶

Jak je patrné, ochranou před týráním v užším slova smyslu, tedy zejména omezováním dobrých podmínek chovu, se zabývají správní soudy jen zřídka, což je dáno zejména povahou právní regulace TýrZv a VetZ, která je spíše technická a zejména s určitou mírou utrpení zvířat využívaných pro užitek nebo lidskou potěchu počítá. Správní soudy ve svých závěrech především zdůrazňují specifickou povahu zvířat, která jsou nejen vnímavými, ale také ne vždy jednoduše kontrolovatelnými bytostmi. Jejich chovatel tedy musí k péči o jejich zdraví přistupovat s jistou odborností a ideálně i s láskou.

Poznámka redakce: Srov. sněmovní tisky 214 a 514 (8. období).