Soudy ve správním soudnictví nejčastěji řeší případy, kdy fyzická osoba nezajistí svá zvířata, zpravidla koně, býky nebo psy, která se poté pohybují volně po obci. Únik zvířete neznamená automaticky jeho týrání, ovšem může se jednat o porušení povinnosti podle TýrZv nebo jiného zákona. Případy zaběhnutých psů a konfliktů se psy řeší správní soudy velmi často podle PřesZ v návaznosti na porušení obecně závazných vyhlášek obcí.
Porušení povinnosti učinit opatření proti úniku zvířat musí správní orgán ve svém rozhodnutí nejen prokázat, ale také dostatečně popsat. Může mu nasvědčovat již například skutečnost, že oplocení zvířat je celkově ve špatném stavu a nebyl prokázán cizí zásah, který by únik zvířat způsobil. Opakované úniky je možné vymezit časovým obdobím (například od 1. 1. 2013 do 2. 12. 2013), pokud k nim dochází „téměř denně“ a vymezené období odpovídá obsahu svědeckých výpovědí.
Přesvědčivé naopak není například takové rozhodnutí, které obsahuje pouze dva odstavce odůvodnění a nevypořádává se vůbec s námitkami pachatele nebo které dostatečně nevymezuje předmět řízení: Pouhým odkazem na fotodokumentaci obsaženou ve správním spise není postaveno najisto, za jaké konkrétní jednání byla stěžovatelka postižena. Jinak řečeno, není zřejmé, kolik dalších úniků zvířat celkem je předmětem tohoto rozhodnutí a v jakých dnech k nim došlo. (…) V projednávané věci je zcela nezbytné určit ve výroku počet úniků zvířat a dobu, kdy k nim došlo, aby byl dostatečně vymezen předmět řízení, od kterého se odvíjí posouzení například intenzity porušení chráněného zájmu či výše sankce, a rovněž, aby následně nebylo možno tato jednání učinit předmětem dalšího řízení vůči stěžovatelce. Neobstojí ani rozhodnutí, které vychází výhradně z následku úniku zvířete a nezabývá se jednáním pachatele, kterým údajně byl tento následek v příčinné souvislosti vyvolán. Například v rozsudku z 14. 8. 2014, č. j. 2 As 72/2014-43, NSS zkritizoval dokazování prováděné správními orgány, které nevycházely z objektivních okolností konkrétní situace a pouze hypoteticky dovozovaly s ohledem na výsledek – pes v útulku, že stěžovatel neučinil opatření proti jeho úniku, aniž by to měly jakkoli postaveno najisto. Forma opatření proti úniku zvířete záležela jen na stěžovateli jako na jeho chovateli, přičemž žádný právní předpis neurčuje, jak má být pes zajištěn (uvázán, umístěn v boudě, v oplocení atd.). Proto bylo na správním orgánu, aby provedl dokazování ohledně toho, jaká opatření proti úniku psa stěžovatel učinil, případně zda tuto svou povinnost zanedbal, a zavinil tak únik svého psa (správní orgán se na to měl minimálně dotázat v průběhu ústního jednání).
Pochybením při provádění dokazování je i v případě rvačky dvou venčených psů nepřítomnost pachatele při výslechu svědka – vlastníka druhého psa. A pochopitelně nemůže obstát ani rozhodnutí, které vychází z podkladů nezačíslovaných ve správním spisu.
Závěry judikatury z této oblasti je však možné zobecnit a využít i pro účely TýrZv nebo dalších předpisů, například k vymezení základních definic nebo nároků na formulaci skutkových vět a prokazování skutkového stavu. Například vymezením pojmu veřejné prostranství se důsledně zabýval KS v Praze v rozsudku z 28. 2. 2017, č. j. 51 A 6/2014-67: Za veřejné prostranství lze tedy považovat každý prostor, který je přístupný všem bez omezení, tj. slouží obecnému užívání. Slovní spojení „a další prostory přístupné bez omezení“, obsažené v tomto ustanovení, je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“. Je to tedy veřejně přístupný prostor umožňující volný přístup a průchod, bez ohledu na to, kdo je jeho vlastníkem, za předpokladu, že tento prostor je bez omezení přístupný blíže neurčené skupině obyvatelstva (tedy bez předem vymezeného a omezeného účelového určení, který by dovoloval jeho užívání jen omezené skupině osob za určitým, předem stanoveným účelem). Prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství je veřejným prostranstvím ex lege. Nabízí se srovnání se závěry usnesení NS z 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 657/2011, podle kterého je trestný čin týraní zvířat spáchán na místě veřejnosti přístupném i tehdy, jestliže se ho pachatel dopustil sice v soukromém prostoru, do něhož není volný přístup, pokud ovšem veřejnost mohla negativně vnímat projevy týrání z jiného veřejně přístupného místa, například ze sousedícího pozemku, který nebyl dostatečně oddělen oplocením a nebyla vytvořena ani žádná jiná bariéra zabraňující vizuálnímu pozorování i zvukovému vnímání projevů týrání.
Pokud zvíře způsobí škodu na zdraví nebo majetku, je podstatné, zda jeho majitel provedl opatření, kterými by minimalizoval možné agresivní chování zvířete a případné negativní následky takového chování (v praxi se jedná zejména o použití košíku a vodítka). Pokud nikoliv, naplnil znaky vědomé nedbalosti. Štěkot a vytí psů může představovat i rušení nočního klidu, pokud bude výrazně překračovat míru rušení, kterou lze očekávat a kterou je nutno tolerovat u psů chovaných na zahradě, resp. v obci, kde majitelé nemovitostí zpravidla psy chovají. Za rušení nočního klidu jistě nelze považovat běžné přirozené projevy psa, ale musí se jednat o exces, kterým již je narušován veřejný pořádek.
S ochranou zvířat souvisejí i případy, ve kterých soudy posuzují splnění podmínek existence odpovědnosti. NSS například dovodil, že okolností vylučující protiprávnost může být při překročení rychlosti silničního vozidla ochrana zvířete, které řidič veze k veterináři. To však platí jen v případě, že je stav zvířete skutečně vážný. Podobně může splňovat podmínky krajní nouze ochrana vlastního zvířete při konfliktu s jiným zvířetem. To však neplatí, pokud bylo možné tomuto konfliktu při určité obezřetnosti předejít. Podle NSS totiž nelze ani při nejlepší vůli zaručit stoprocentní kontrolu zvířat a bezvýhradné následování pokynů majitele. Proto zvířecí přirozenost není důvodem k omezení pohybu zvířat všude tam, kde může dojít k tomu, že se zvíře projeví nepřátelsky ke svému okolí. Je ovšem důvodem k obezřetnosti, což platí zvláště u zvířat, která svého majitele doprovázejí v otevřeném prostoru i ve společnosti. Tehdy se zvíře často stává nástrojem, odrazem schopností svého majitele, který musí reakce zvířete předvídat a v nejvyšší možné míře i kontrolovat.
Splnění podmínek krajní nouze NSS vyloučil i v případě odchytu zbloudilého sokola zakázaným způsobem do jestřábího koše. Podle soudu měl stěžovatel jinou možnost odchytu dravce, de facto svým vyjádřením potvrdil, že mohl chytit ulétlého sokola jiným způsobem, když sám uvedl, že by tak učinil, kdyby to bylo možné. Navíc existují i jiné způsoby odchytu ulétlých ptáků, jak uvedl již správní orgán, například na vábítko či sokolnickou rukavici.
Zajímavé, nicméně již jen velmi vzdáleně spojené s ochranou zvířat jsou případy, ve kterých soudy posuzují různé aspekty související zejména se zjišťováním skutkového stavu a prováděním kontrol na místě. Jedná se například o fyzické útoky na osoby, které se účastní kontrol nebo realizace opatření k ochraně zvířat, případně verbální útoky, které lze označit za urážku na cti. Podobně je možné potrestat házení psích exkrementů na fasádu budovy, je-li toto jednání spolehlivě prokázáno. K tomu lze dodat, že podle judikatury ÚS jsou obce oprávněny ukládat povinnosti v souvislosti s odklízením psích exkrementů na veřejném prostranství podle § 10 písm. c) OZř. Povinnost obnovit čistotu a hygienu při znečištění veřejných prostranství je samozřejmě možné stanovit i majitelům jiných zvířat, například koček.