Trestní odpovědnost právnické osoby a fyzické osoby se realizuje souběžně. Jsou-li tedy splněny zmíněné podmínky přičitatelnosti, může být potrestána nejen osoba fyzická, ale i osoba právnická; není-li konkrétní fyzická osoba – pachatel – zjištěna, je potrestána pouze osoba právnická (§ 8 odst. 3 TOPO). Jedná se tedy o model tzv. pravé trestní odpovědnosti, kdy je trestní odpovědnost právnické osoby nezávislá na trestní odpovědnosti konkrétní fyzické osoby.
Souběžná trestní odpovědnost se zásadně odlišuje od alternativně uplatňované odpovědnosti soukromoprávní. Otázkou zůstává, zda tak přísná forma trestní odpovědnosti je namístě a zda by napříč celým právním řádem neměl platit Weyrův výrok: (právnické osoby) „jsou pouhou umělou konstrukcí, jíž se má znázorniti omezení individuální odpovědnosti fysických jednotlivců čili: věta, že ručí (je povinována) právnická osoba vyjadřuje i negativní pravidlo, že fysičtí jednotlivci (její členové) neručí resp. nejsou povinováni“.
Neadekvátnost souběžné trestní odpovědnosti, respektive nadbytečnost uplatňování trestní odpovědnosti právnické osoby, zvlášť vynikne ve dvou případech. Prvním z nich je nefunkční právnická osoba, tedy ta, která není vůbec schopna vykonávat činnost předpokládanou zákonem (tzv. mrtvá schránka), a ta, která je založena či působí jako „kriminální právnická osoba“. Taková právnická osoba splňuje podmínky nucené likvidace, a měla by být proto v civilním řízení zrušena. K tomu nutno poznamenat, že trestní postih právnické osoby, která je nefunkční, se zcela míjí účinkem. Navíc se nanejvýš vyrovná civilní sankci, a to pouze tehdy, je-li právnická osoba zaměřena převážně na trestnou činnost (viz § 16 odst. 1 TOPO). Nefunkční právnická osoba, coby subjekt trestní odpovědnosti, přitom není vůbec zřídkavým jevem. Cca 80–90 % odsouzených právnických osob jsou případy podvodu (§ 209 až 212 TrZ), zkrácení daně (§ 240 TrZ) a neodvedení povinných dávek (§ 241 TrZ), tj. trestné činy, které velmi často identifikují nefunkční právnickou společnost, ať už proto, že právnické osoby byly již v době skutku nefunkční, nebo se takovými staly brzy poté. Navíc nezanedbatelná část odsouzených právnických osob je v době právní moci rozsudku v likvidaci, takže rovněž již činnost nevyvíjí.
Druhým případem je trestný čin, který vyjde najevo až v okamžiku, kdy se již obměnil „personální substrát“ právnické osoby (majitel i statutární orgán). Pokud nové osoby angažované ve společnosti neměly s činností předchozích nic společného a neprokáže se, že o trestném činu věděly, bylo by trestání právnické osoby – tj. vlastně těchto nových, s trestnou činností nijak nespjatých osob, v rozporu s principem, že každý by měl odpovídat jen za jednání, které je v jeho sféře vlivu.
U obou případů docházíme k závěru, že se (obdobně jako u podmínky přičitatelnosti „v rámci činnosti“) dostatečně uplatnila „odpovědnost podle jiných právních předpisů“ (§ 12 odst. 2 in fine TrZ) – tedy trestní odpovědnost osoby fyzické za právnickou osobu jednající či ji zneužívající; v prvním případě navíc i sankce práva civilního v podobě zrušení společnosti. Subsidiarita trestní represe by tak zde zafungovala jako jakési „pošvýcarštění“ české trestněprávní úpravy. Ve Švýcarsku se totiž trestní odpovědnost právnické osoby (převážně) uplatňuje subsidiárně – tj. právnická osoba je trestána jen při absenci potrestání fyzické osoby.
Konečně je namístě zmínit, že se objevují pochybnosti, zda souběžná trestní odpovědnost není porušením principu ne bis in idem, zvlášť v případě, kdy pachatel – fyzická osoba drží 100% obchodní podíl pachatele – právnické osoby. Mám za to, že nikoli. Byť dopad (majetkové) sankce vůči právnické osobě zasahuje v konečném důsledku společníka právnické osoby, je zde rozdílnost subjektu (fyzická osoba/společník x právnická osoba) a fakt, že si pachatel – fyzická osoba byl vědom „rizikovosti“ svého jednání pro právnickou osobu, dostatečným důvodem k potrestání obou.