Další kroky v pátrání po vymezení přičitatelnosti musí zákonitě vést do ObčZ. Pracuje s ní totiž jak komentářová literatura, tak judikatura. Ustanovení tvořící rámec, ve kterém je třeba se pohybovat, jsou již zmiňované § 161, 167, 1935 a 2914. Zabývají se jednak problematikou jednání právnických osob a jejich deliktní způsobilostí, jednak odpovědností při plnění prostřednictvím pomocníka, a konečně odpovědností za škodu způsobenou pomocníkem, zmocněncem nebo zaměstnancem porušením zákona. Společným prvkem všech ustanovení je, že řeší situaci, kdy dochází k právnímu či protiprávnímu jednání, při kterém právní následek nestíhá osobu, která bezprostředně jedná, ale osobu odlišnou – jako by vznikal jakýsi pojem „kvazi objektivní odpovědnosti“.
Ustanovení § 161 ObčZ obecně definuje způsob, jakým právně jednají právnické osoby. V jeho interpretaci panuje konsenzus, že vždy, kdy se má změnit právní pozice právnické osoby, dochází k jejímu zákonnému zastoupení. Přičitatelnost tak sama o sobě nemůže příliš hrát roli – zastoupení je vždy řetězcem několika samostatných jednání, kterými subjekty – byť ne zcela nezávisle na sobě – mění svou vlastní právní pozici. A z výše uvedených úvah je jasné, že přičitatelnost může přijít ke slovu pouze v případech, kde absentuje právní jednání, kterým by subjekt sám svou pozici měnil, a přesto k takové změně jeho pozice dochází.
Problematika zastoupení právnické osoby se setkává se zcela odlišným problémem – zákonodárce formuluje zákonné zastoupení právnické osoby jejím statutárním orgánem, který však nemá sám právní subjektivitu, natož svéprávnost. Dochází tak k situaci, kdy entita v právním světě neexistující nejenže právně jedná, ale ještě k tomu svým jednáním zavazuje subjekt práva. Jádro takového paradoxu však netkví v logické nevyjasněnosti vztahu mezi dvěma subjekty, ale v nedůslednosti vymezení statutárního orgánu jako subjektu práva. Úvahy na toto téma nemohou být ve větší míře obsahem tohoto příspěvku, přestože by bylo více než žádoucí, aby se řešení takového gordického uzlu kdokoliv povolaný ujal. Komentářová literatura si totiž v tomto směru vypomáhá pojmem „přičitatelnosti“, který nelze využít, stejně jako kladivem nelze vytvořit světový mír.
Ustanovení § 167 ObčZ se vypořádává s deliktní způsobilostí právnických osob. Nutno konstatovat, že značně kuse – což lze pohříchu říct i o komentářové literatuře. Na druhou stranu lze formulovat předpoklad, že deliktní způsobilost právnické osoby bude odvislá od její právní osobnosti a stejně jako ona bude realizovaná jednáními svých zástupců. Bohužel na tomto místě jistota končí, jelikož se nacházíme na poměrně tenkém ledě spekulací o povaze zastoupení právnické osoby – a na jeho povahu navázanou problematiku existence přičitatelnosti jednání fyzické osoby osobě právnické. Na jednu stranu se totiž i v komentářové literatuře setkáváme s tím, že deliktní způsobilost je přirovnávána k trestní odpovědnosti právnické osoby. To by vedlo k úvaze, že se deliktní způsobilost spíše blíží i pojetím přičitatelnosti právě problematice trestní – jednání subjektu se srovnává s jednáním zákonem vymezeným. Ovšem zde absentuje v drtivé většině případů právě zákonné vymezení deliktního jednání. Hlasy z druhé strany tak přibližují deliktní způsobilost povahou spíše právní osobnosti právnické osoby, čímž se naopak dostáváme do pozice, kdy je přičitatelnost třeba vnímat jako vztah mezi následkem a vznikem povinnosti. Na otázku nelze odpovědět jednoznačně kvůli dosud nedořešenému paradoxu povahy zastoupení právnické osoby, přestože se druhá možnost zdá pocitově mnohem přiléhavější.
Ustanovení § 1935 ObčZ řeší problematiku splnění dluhu pomocí „jiné osoby“. Ze zkoumaných případů je právě tento nejbližší a přitom nejvzdálenější zastoupení. V potaz se zde bere svéprávnost a právní osobnost dlužníka i jeho pomocníka, protože se zkoumá kvalita jejich právních jednání. Přesto o zastoupení a priori nejde – zákon zástupčí oprávnění neformuluje a smlouvy k němu není nutně třeba. Jednáním pomocníka zaniká povinnost dlužníka a mění se dlužníkova právní pozice coby subjektu. Komentářová literatura ovšem v tomto směru mlčí. Zároveň je § 1935 ObčZ chápán jako výchozí rámec pro využití analogie při interpretaci sporných případů, na které doléhá § 2914 ObčZ. Na základě těchto premis se ale přeci jen můžeme ptát na trochu odlišnou, a přesto důležitou otázku: K čemu jednání subjektů směřuje a hlavně – jak zákon stanoví případnou sankci při nedosažení vyžadovaného cíle?
Samotné ustanovení jednoduše říká, že „(p)lní-li dlužník pomocí jiné osoby, odpovídá tak, jako by plnil sám.“ Dlužník je přitom povinen plnit řádně a včas (§ 1908 odst. 2 ObčZ) – pokud tak neučiní, dochází k realizaci jeho odpovědnosti za vady (§ 1914 odst. 2 ObčZ), respektive za prodlení (§ 1968 a násl. ObčZ). V prvním případě se ustanovení definující povahu jednání dlužníka prakticky bezvýhradně odvíjí od vlastnosti předmětu závazku, nikoliv od jeho jednání samotného [§ 1916 odst. 1 písm. a) až d) ObčZ]. V druhém případě vůbec nejde uvažovat o vlastnostech jednání – jde o opomenutí, lhostejno z jakých pohnutek. V centru stojí následek, tj. absence plnění. A tak se dostáváme do situace, kdy následek zcela zastiňuje jednání z hlediska pojmových znaků nějaké veličiny, která spojuje změnu ve faktickém světě se změnou ve světe právním. I když jsme již prakticky na místě a mohli bychom vyslovit definici oné veličiny, kterou bude bezesporu přičitatelnost, zbývá ještě krátce pojednat o nejdůležitějším ze všech ustanovení ObčZ, kterým je § 2914.
Toto ustanovení se zabývá problematikou odpovědnosti za škodu v případě, kdy je způsobena zmocněncem, zaměstnancem nebo jiným pomocníkem. Samo o sobě se týká deliktní způsobilosti, lhostejno zda osoby právnické, nebo fyzické. Vztahuje se díky své povaze pouze na případy, kdy již v době způsobení škody existuje nějaká povinnost plnit. Ta může být uložena zákonem, smlouvou, a dokonce i rozhodnutím.
Výskyt pojmu „přičitatelnost“ je ve vztahu k § 2914 zdaleka nejvyšší. P. Bezouška přímo nazývá ustanovení „Přičitatelností újmy způsobené pomocníkem“. Normu interpretuje jako „pravidlo (...), za jakých podmínek nese nadřízený povinnost k náhradě újmy, kterou způsobil jeho pomocník.“ Nadřízenému – což je pouze pomocný pojem – se jednání pomocníka přičítá. Hlavní myšlenkou celého ustanovení podle komentáře je, že ten, kdo má prospěch z činnosti pomocníka, musí nést i riziko jeho selhání. Chrání se tím i pozice poškozeného, protože povinnost k náhradě škody nese nadřízený.
J. Hrádek pak v souvislosti s § 2914 ObčZ uvádí, že porušení právní povinnosti dlužníkovým pomocníkem je prostřednictvím ustanovení přičítáno přímo dlužníkovi. Dlužník je díky tomu povinen nahradit škodu takto způsobenou. Zároveň ovšem dlužník získává i všechna práva, která by v souvislosti s tím škůdci vznikla – zejména možnost využít liberačních důvodů. Zároveň přichází komentář s konstrukcí, podle které přičitatelnost spočívá v tom, že dlužník na pomocníka přenese konkrétní povinnost. V momentě, kdy při jejím plnění pomocník způsobí škodu, dochází k realizaci odpovědnosti nikoliv pomocníka, ale dlužníka. Není přitom nutné, aby mezi stranami vznikl jakýkoliv závazkový vztah.
F. Melzer pak uvažuje o přičitatelnosti v nejobecnější rovině. Nejvíce o přičitatelnosti hovoří už v úvodní pasáži výkladu o povinnosti k náhradě škody, a to v části zabývající se kauzalitou. Povětšinou se o přičítání a přičitatelnosti zmiňuje v kontextu s § 1935 a 2914 ObčZ.
Nejprve konstruuje přičitatelnost ve vztahu k jednání osoby: „Škůdce může jednat sám, nebo se mu přičítá jednání třetí osoby.“ Vzápětí ovšem s pojmem „přičitatelnosti“ operuje poněkud odlišně, když přičitatelnost přikládá následku, nikoliv jednání. Poté konformně s pravidly PETL formuluje přičitatelnost škody jako předpoklad odpovědnosti škůdce za způsobenou škodu. Pro přičitatelnost to zejména znamená, že její vymezení je skutečně nutno hledat ve vztahu následku (škody) a odpovědné osoby (škůdce). Přičítání se pak objevuje ve vztahu ke kauzalitě jako základní podmínka její existence – nelze-li následek přičíst, pak nelze hovořit o kauzálním nexu mezi příčinou a ním. Zobecněno – přičitatelnost lze chápat podle této konstrukce jako vlastnost následku být přičten určitému právnímu subjektu, nikoliv vlastnost jednání. A zde tak může konečně zaznít „soukromoprávní“ definice přičitatelnosti: jde o vztah mezi následkem právního jednání a subjektem práva, jehož právní pozice se v právním světě mění. Je přitom lhostejno, zda subjekt následek musel způsobit – stačí, když zákon přičitatelnost ve vztahu subjekt-následek zakotví.
Judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu v pojetí přičitatelnosti není jednotná. Citelné rozdíly přitom nejsou jen mezi logickými konstrukcemi argumentů obou institucí, ale i v rámci rozhodování každé z nich. Navíc rozhodnutí, která by se, byť i zprostředkovaně, týkala problematiky z civilního hlediska, není mnoho. Trestněprávní rozhodnutí na druhou stranu vesměs vyhovují přičitatelnosti v trestních věcech tak, jak již byla nastíněna výše. Jako reprezentativní příklady lze v případě Nejvyššího soudu uvést rozsudky rozvíjející tři hlavní argumentační linie, a sice rozsudek ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3934/2018, rozsudek ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019, a rozsudek v kauze „Peroutka“ ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016. Ústavní soud pak na přičitatelnost naráží v usnesení ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 201/17-1, a nálezu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 9/09.
První rozhodnutí Nejvyššího soudu (NS 28 Cdo 3934/2018) řeší situaci, kdy pouze část členů statutárního orgánu právnické osoby získala povědomí o určité právně významné okolnosti a o dopadu takového stavu na jednání právnické osoby jako takové. Na první pohled by se mohlo zdát, že se tu porovnávají dvě jednání – člena statutárního orgánu a právnické osoby samotné. Nicméně hovoříme-li o dopadu právního stavu na výsledek právního sporu, pak hovoříme o působení nějakého následku na změnu právní pozice dotčených osob. Není totiž primárně důležité to, jakým způsobem právnická osoba vědomosti nabyla a jak je užívala dále, ale to, že je vůbec nabyla. Pakliže je nabyla, mohou jí být za určitých podmínek přičitatelné. Získání vědomostí je pak samo o sobě následkem nějakého jednání či činnosti. Přičitatelnost lze tak v tomto rozsudku chápat jako vlastnost nabytí vědomostí ovlivnit právní pozici subjektu.
Druhé rozhodnutí (NS 25 Cdo 83/2019) je rozhodnutí nejnovější a naneštěstí zatím poslední v tvořícím se řetězu na sebe navazujících rozsudků. Autor poněkud nešťastně přejímá pojem „přičitatelnost“ bez hlubších znalostí všech jeho konotací. Odvolává se při úvaze na odbornou publikaci, která podle jeho slov ztotožňuje pojem „přičitatelnosti“ s právní kauzalitou. Bohužel výklad je, zdá se, poněkud komplikovanější, jelikož takto přímočaře hovoří pouze nadpis příslušné kapitoly. Už na jejím konci se dočítáme, že „čím větší kontrolu má třetí osoba, tím méně lze jí zapříčiněnou škodu přičítat prvnímu škůdci“. Dále publikace uvádí, že „podle testu csqn [Pozn. autora: conditio sine qua non] jsou osobě odpovědné za škodní událost z titulu svému zavinění nebo na základě jiného důvodu přičitatelné veškeré újmy, pro které byla tato událost podmínkou.“ Lze tak dovodit, že nejenže přičítání a přičitatelnost s kauzalitou není ztotožňována, ale dokonce jsou od sebe oddělovány – kauzalita je vztahem mezi příčinou a následkem, kdežto přičitatelnost je vlastností následku samotného. V tomto duchu lze interpretovat i další pasáže publikace.
Ani jedno z výše uvedených rozhodnutí se nevztahuje k § 2914 ObčZ a ani jej nijak nezmiňuje. Jediným rozhodnutím, které se tak k problematice přičitatelnosti ve smyslu § 2914 ObčZ skutečně vztahuje, je poslední uváděné, tedy rozsudek 30 Cdo 5848/2016 v „kauze Peroutka“. K § 2914 ObčZ se vyjadřuje slovy, že „(d)ané ustanovení je chápáno jako právní prostředek dopadající na okolnosti, kdy právnická nebo fyzická osoba použije třetí osobu ke splnění již existující povinnosti plnit nebo k obstarání jiné záležitosti.“ Vyjádření přebírá z již výše citované komentářové literatury.
Jelikož řešení celé problematiky leží v podřazení pod nesprávný právní předpis, k samotné povaze přičitatelnosti se soud nemusel vyjadřovat ve větším rozsahu. Nicméně už v bodě 84 formuluje základní dilema celé věci: „je třeba především vymezit odpovědnost za takový zásah, tj. stanovit její právní základ, a z toho vyplývající určení odpovědného subjektu, stejně jako míru této odpovědnosti“. Jako hlavní moment, který vedl k chybnému posouzení takové odpovědnosti, pak shledává soud také v tom, že „(n)elze též přehlédnout, že odvolací soud pouze stroze deklaroval, že podstatu sporu nelze zaměňovat se škodou způsobenou při výkonu veřejné moci (...), aniž by objasnil důvod, proč se tak domnívá.“
Nesprávné posouzení soudu druhého stupně tak spočívá v tom, že nevymezil odpovědnost dostatečně přesně, jelikož se pouze spokojil s tím, že obecná přičitatelnost ve smyslu § 2914 ObčZ ve vztahu prezidenta vůči jeho kanceláři existuje. Nejvyšší soud toto tvrzení odmítá a tím, že formuluje adekvátnější řešení v podobě posouzení vztahu podle jiného zákona, fakticky deklaruje, že odpovědnost v daném případě jednoduše vypadá jinak, než jak si ji odvolací soud představuje. Zaprvé neexistuje povinnost státu, kterou by prezident v průběhu svého vystupování plnil – v nejširší interpretaci pouze obecná povinnost zdržet se zásahu do osobnostních práv jiných osob. Zadruhé, podstata prezidenta jakožto úřadu je odlišná od podstaty fyzické osoby úřad vykonávající, jelikož na prezidenta se vztahuje větší množství právních norem, které v mnoha případech budou normami speciálními, a tak primárně použitelnými. Odpovědnost osoby pak bude v takovém rozsahu konzumována odpovědností úřadu. To ovšem nijak nevypovídá o povaze odpovědnosti jako takové, která zůstává nezměněna. Vždy se bude jednat o náhradu způsobené škody. Přiklání-li se soud obecně k tomu, že škoda existuje, ovšem vztah z ní vzešlý je nesprávně posouzen z hlediska procesní stránky jeho uplatnění u soudu, pak je nutné počítat s tím, že přičitatelnost jako základní podmínka realizace odpovědnosti ve vztahu přítomna bude. Problémem je, že k této úrovni se soud nemusel dopracovávat, a tak ani nelze blíže vymezit, jak přičitatelnost chápe. Pouze můžeme odvodit, že toto chápání bude konformní s citovanou komentářovou literaturou. Zřejmě tedy půjde o vztah následku a subjektu, kterému bude přičten.
Oba judikáty Ústavního soudu oproti představeným rozhodnutím soudu Nejvyššího s přičitatelností zacházejí o poznání chaotičtěji. První jmenovaný – III. ÚS 201/17-1 – shledává přičitatelnost ve vazbě na jednání osoby spáchané hrubou nedbalostí. Ke konstrukci, kdy by mel být takový způsob spáchání protiprávního jednání přičten jiné osobě než jednajícímu, se staví negativně. Přičitatelnost tím pádem nelze hledat ve vztahu k jednání osoby. Druhý – Pl. ÚS 9/09 – pak přičitatelnost vidí ve smyslu správního práva, kdy jejím prostřednictvím definuje správní, respektive samosprávný orgán. Takovou přičitatelnost nelze pojmově s diskutovanou přičitatelností ve vztazích soukromého práva nijak směšovat.