Rozsudek Soudní dvora ve věci C-152/19 P a C-165/19 P ze dne 25. března 2021)
V uvedeném řízení se Soudní dvůr zabýval kasačním opravným prostředkem proti rozhodnutím Tribunálu ve věci T-827/14 (ve věci Deutsche Telecom) a T-851/14 (ve věci Slovak Telekom).
Dle rozhodnutí Evropské komise ze dne 15. října 2014 (CASE AT.39523) se společnosti Slovak Telekom a Deutsche Telekom v období od 12. srpna 2005 do 31. prosince 2010 dopustily porušení článku 102 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) v oblasti telekomunikací, které spočívalo v následujících jednáních:
| a) | neposkytnutí informací alternativním provozovatelům nezbytných ke zpřístupnění uživatelských vedení; |
| b) | omezení rozsahu svých povinností souvisejících se zpřístupněnými uživatelskými vedeními; |
| c) | nastavení nespravedlivých podmínek v Referenční nabídce zpřístupnění uživatelských vedení ohledně kolokace, kvalifikace, prognóz, oprav a bankovních záruk; |
| d) | použití nespravedlivých tarifů neumožňujících stejně efektivnímu soutěžiteli využívat velkoobchodního přístupu ke zpřístupněným uživatelským vedením společnosti Slovak Telekom za účelem replikace maloobchodních širokopásmových služeb nabízených ze strany společností Slovak Telekom, aniž by jim při tom vznikala ztráta (tzv․ margin squeeze - stlačování marží). |
Společnosti Slovak Telecom a Deutsche Telekom se před Tribunálem domáhaly zrušení výše uvedeného rozhodnutí Komise, ale Tribunál žalobu v podstatné části zamítl, pouze zrušil část rozhodnutí týkající se období 5 měsíců v roce 2005 a potvrdil pokuty v řádu desítek milionů eur.
Kasačním opravným prostředkem se tak následně společnosti Slovak Telecom a Deutsche Telekom domáhaly, aby Soudní dvůr zrušil tyto rozsudky Tribunálu, rozhodnutí Komise a podpůrně zrušil nebo snížil uložené pokuty.
Soudni dvůr ve svém rozhodnutí odkázal na svou dřívější rozhodovací praxi, konkrétně na rozsudek Bronner (C-7/97), kterým bylo rozhodnuto ve věci vydavatele novin, jenž zneužil své dominantní postavení tím, že odepřel svým konkurentům přístup k vlastní infrastruktuře distribuce novin. V uvedeném rozhodnutí Soudní dvůr stanovil, že nelze (ani) dominantnímu soutěžiteli uložit povinnost zpřístupnit vlastní infrastrukturu svému konkurentovi, a to s odkazem na principy smluvní volnosti a podstatu vlastnického práva tohoto soutěžitele. Povinnost poskytnout přístup k dané infrastruktuře tak lze uložit pouze v případě, že je to nezbytné pro vstup konkurentů na trh. Rozsudek Bronner má dodnes stěžejní význam pro posouzení zneužití dominantního postavení, jelikož stanoví základní podmínky pro rozhodování v těchto otázkám.
Soudní dvůr však tentokrát odlišil odepření zpřístupnění dané infrastruktury od zpřístupnění za nespravedlivých podmínek, čímž dospěl k závěru, že podmínky rozsudku Bronner se v tomto případě nepoužijí. Tím mimo jiné odpadla povinnost Komise prokázat, že umožnění přístupu je nezbytné ke vstupu konkurenčních podniků na trh, jak je požadováno v rozsudku Bronner. Šetření Komise se proto mělo soustředit pouze na skutečnost, zda jednání dominantního podniku je jednáním zneužívajícím či nikoliv.
Vzhledem k tomu, že společnost Slovak Telekom poskytovala přístup svého účastnického vedení na základě nespravedlivých podmínek, čímž zneužila své dominantní postavení, zamítl Soudní dvůr kasační opravný prostředek proti rozsudkům Tribunálu v této věci v plném rozsahu.