Podle § 2 písm. c) ZKrŘ je
„krizovým opatřením organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob“.
Následně § 8 ZKrŘ stanoví:
„Rozhodnutí o krizových opatřeních uvedených v § 6 odst. 1 až 3 a v § 7 se zveřejňují v hromadných informačních prostředcích a vyhlašují se stejně jako zákon. Účinnosti nabývají okamžikem, který se v rozhodnutí stanoví.“
Krizová opatření vydávaná vládou byla Ústavním soudem vyhodnocena jako právní předpisy sui generis, neboť jde o opatření, která mají normativní charakter co do předmětu i adresátů. Nutno upozornit, že na tomto hodnocení se neshodují všichni soudci ÚS, např. V. Sládeček ve svém separátním votu uvádí:
„Nemohu přijmout ani závěr, že ‚krizové opatření vlády má materiálně povahu jiného právního předpisu ve smyslu čl. 78 odst. 1 písm. b) Ústavy nebo § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu‘ (bod 45). Nedovedu si totiž mj. představit, že by – byť specifickým (sui generis) – podzákonným právním předpisem mohla být omezena základní práva.“
Pokud by vláda výše uvedeným usnesením přijala krizové opatření, jímž by zmíněné 3 úkoly uložila hejtmanům, nebylo by, dle mého názoru, sporu, že je hejtman v rámci výkonu přesené působnosti povinen usnesením (krizovým opatřením) uložené úkoly splnit. Tak tomu konec konců bylo např. u krizového opatření přijatého usnesením vlády č. 1109 ze dne 30. 10. 2020. Tímto krizovým opatřením byly hejtmanům uloženy úkoly spojené se zajištěním péče o děti rodičů vykonávajících vymezená povolání.
V dané souvislosti je tak nejasný záměr vlády, kdy v jednom případě ukládá úkoly hejtmanovi ve formě krizového opatření a ve druhém ve formě „prostého“ usnesení, byť s odkazem na § 4 odst. 1 písm. a) ZKrŘ. Bohužel nelze dohledat žádnou důvodovou zprávu k usnesení vlády č. 1117, úmysl vlády tak není možné zjistit. To ostatně kritizuje i V. Sládeček, který klade otázku, zda jde o přijatelnou situaci při „… absenci (alespoň stručného) odůvodnění…“.
Podle mého názoru nemůže být předmětné usnesení považováno za krizové opatření, přestože by mohla být usnesením vlády naplněna definice krizového opatření v § 2 písm. c) ZKrŘ (materiální pojetí). J. Staša v této souvislosti upozorňuje:
„Materiální pojetí upřednostňuje obsahovou charakteristiku úkonu včetně jeho důsledků bez ohledu na označení úkonu. V případě, že forma úkonu je zákonem předepsána nehledě na obsah, nutno upřednostnit formální pojetí (doktrinálně jde o propůjčení formy).“
Rovněž V. Sládeček konstatuje:
„V praxi se nezřídka objevuje otázka, zda konkrétní úkon správního orgánu či jiného subjektu má povahu správního aktu, anebo jde o jinou formu správní činnosti. V tomto směru se zdá rozhodující judikatura Nejvyššího správního soudu, která upřednostňuje hledisko materiální před přístupem formálním. Soud tedy nevychází jen z ustanovení zákona, které správní úkon zakládá, resp. přesněji řečeno není vázán tím, zda zákon příslušný úkon za správní akt výslovně označuje, ale především zkoumá právní důsledky úkonu.“
ÚS s odkazem na již cit. § 2 písm. c) ZKrŘ uvádí:
„Nemusi nutně jít o normativní právní akt, ale v úvahu přicházejí nejrůznější varianty právních aktů. Pojem krizové opatření prostě zahrnuje vše, co musí vláda činit na základě ústavního zmocnění ke zvládnutí krizové situace.“
V případě krizového opatření však bude nezbytné uplatnit materiálně-formální pojetí, s ohledem na § 8 ZKrŘ. Krizová opatření podle cit. ustanovení totiž, zcela nepochybně vzhledem k závažnosti dopadů krizových opatření do práv a povinností jejich adresátů, musí být publikována ve Sbírce zákonů a současně musí obsahovat stanovení okamžiku, kdy nabývají účinnosti. Tyto formální náležitosti předmětné usnesení vlády nesplňuje; bez jejich naplnění pak však nemůže jít o krizové opatření.