ÚS judikuje, že právo na účastenství ve správním řízení z ústavního pořádku nevyplývá, a Ústava proto ani nechrání základní právo na účastenství ve správním řízení. Zároveň, a to i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 22/17, soud uznává, že se právo na soudní ochranu vztahuje rovněž na správní řízení coby řízení vedené u správního orgánu, resp. orgánu veřejné moci odlišného od soudu, a to v případech stanovených zákonem. To potvrzuje i judikatura obecných soudů.
Skutečnost, že určitá práva jsou garantována pouze v rozsahu zákonů, které je provádějí, ovšem neznamená, že by to vylučovalo jejich ústavní ochranu, resp. možnost se jich domáhat před ÚS. K čl. 41 odst. 1 LPS ÚS dovodil, že jej s ohledem na ustanovení čl. 4 odst. 4 LPS nelze samo sebou vykládat tak, že umožňuje prostřednictvím zákonné úpravy ústavní garance zcela negovat; v opačném případě by ústavní úprava sociálních práv postrádala jakýkoliv praktický smysl. I v případě sociálních práv tak musí zákonodárce šetřit jejich podstaty a smyslu.
V posuzovaném případě navíc skutečně došlo k omezení práva na účast ekologických spolků v řízení podle jiných zákonů než OchPřKr. Nejde tedy o situaci, kdy by taková řízení zákonem zakotvená nebyla, nýbrž o situaci, kdy řízení i nadále existují, došlo však k omezení okruhu osob, které se jich mohou účastnit. ÚS argumentuje tím, že nelze dovodit nutnost účastenství spolků ve všech správních řízeních, natož snad ústavní právo být účastníkem těchto správních řízení en bloc. Samotná textace této věty usvědčuje ÚS z logického lapsu – skutečnost, že určité právo má ústavní garanci, ještě neznamená, že musí být vždy naplněno, neboť jde o právo omezitelné (nikoli absolutní).
Obecně jsou omezení práva na spravedlivý proces samozřejmě přípustná, zejména s cílem zajistit efektivitu a hospodárnost řízení. Může tak docházet například ke koncentraci řízení či uplatnění jiných nástrojů omezujících právo na spravedlivý proces a z něj plynoucí procesní oprávnění stran. Nebude tomu jinak ani v případě práva na účast ve správních řízeních. Nicméně i zde platí jako u všech omezení základních práv obecná pravidla zakotvená v čl. 4 LPS stanovující předpoklady pro omezení základních práv: zákonný základ, legitimní cíl a nezbytnost v demokratické společnosti (tedy test proporcionality složený z kritérií vhodnosti, potřebnosti a přiměřenosti v užším slova smyslu).
Klíčovým prvkem je zde ovšem závazek plynoucí z čl. 38 odst. 2 LPS, konkrétně právo efektivní účasti při projednávání své věci. Jde o výklad pojmu „jeho věc“, který je použit v čl. 38 odst. 2 LPS. V kontextu čl. 36 LPS, který hovoří o právu domáhat se svého práva, je nejlogičtější vykládat pojem „jeho věc“ právě tak, že jde o řízení, jejichž výsledek se dotýká práv určitého subjektu, a právě z perspektivy tohoto subjektu pak jde o „jeho věc“. V analyzovaném případě by šlo o právo na příznivé životní prostředí ekologického spolku. Přestože v minulosti bylo jeho přiznání právnickým osobám vnímáno kontroverzně a judikatura zaznamenala v tomto určitý vývoj, aktuálně je již plně akceptován pohled, že hájit toto právo přísluší také ekologickým spolkům, což ÚS v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 22/17 akceptuje, neboť testuje, zda toto právo bylo ve vztahu k ekologickým spolkům porušeno.
Při tomto testování ÚS aplikuje test racionality, což odpovídá skutečnosti, že právo na příznivé životní prostředí je součástí výčtu obsaženého v čl. 41 odst. 1 LPS. Při konkrétním vymezení jeho rozsahu zákonodárce požívá širší míry diskrece, což je vyjádřeno právě deferenčním způsobem testování v rámci testu racionality. Vzhledem k tomu, že právo na příznivé životní prostředí je právem kompozitním, které zahrnuje řadu dílčích složek, je při testování zásahů do něj klíčové správně identifikovat, do které složky směřuje daný zásah. ÚS v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 22/17 argumentuje, že v rámci testu racionality je nejprve nutné posoudit, zda zásah nesměřuje do esenciálního obsahu práva na příznivé životní prostředí, který vymezuje s odkazem na odbornou literaturu jako povinnost státu zajistit, aby do žádné složky životního prostředí nebylo zasahováno v takové míře, která by znamenala nemožnost realizace základních životních potřeb člověka. ÚS však pomíjí, že esenciální obsah práva na příznivé životní prostředí je v citovaném zdroji vymezen tak, že neobsahuje pouze zmíněnou hmotněprávní složku, nýbrž také složku procesní, a zahrnuje také vymezení subjektů práva na příznivé životní prostředí.
Tento přístup ÚS patrně vychází z postoje prezentovaného v bodě 65 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 22/17, že elementární podmínkou pro přiznání procesního práva je reálná existence vlastního subjektivního hmotného práva, jemuž má být v řízení poskytnuta ochrana. ÚS nicméně dále v testu racionality pokračuje tak, že zkoumá, zda posuzovaným omezením práv nedošlo k zásahu do hmotněprávní složky esenciálního obsahu práva na příznivé životní prostředí. Zjednodušeně řečeno ÚS chce zkoumat, zda omezením procesních práv nedošlo k zásahu do hmotných práv. ÚS, aniž by jakkoli zkoumal konkrétní reálné dopady omezení procesního práva na realizaci oněch hmotných práv, dospívá k závěru, že omezením účasti ve správních řízeních nemohla být hmotněprávní složka esenciálního obsahu práva na příznivé životní prostředí dotčena, protože zákonodárce pouze zúžil (tj. nikoliv vyloučil) procesní aspekt uplatňování tohoto práva ve správním (nikoliv rovněž soudním) řízení. Tento výsledek není překvapivý, neboť dost dobře nelze vzájemně poměřovat hmotná a procesní práva.
Takový přístup by snad mohl být opodstatněný tam, kde by neexistovala jiná možnost zhodnocení (ovšem pak by bylo nutné skutečně precizně vymezit míru zásahu do hmotného práva, k němuž omezením procesního práva dochází). V situaci posuzované v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 22/17 však takový postup potřebný není, protože jak již bylo uvedeno výše, esenciální obsah práva na příznivé životní prostředí obsahuje také procesní složku, a bylo tedy možné míru zásahu způsobenou omezením účasti ekologických spolků ve správních řízeních hodnotit ve světle zásahu do této složky.
Zásadní otázka, která z popisovaného postupu ÚS vyplývá, je, zda má být do budoucna omezování procesních práv (resp. obecně práv plynoucích z práva na spravedlivý proces) posuzováno z hlediska následků takového omezení pro naplnění hmotných práv, k jejichž ochraně tato procesní práva slouží. Tento přístup by představoval poměrně zásadní odklon od dosavadní doktríny, koncepce mezinárodních i vnitrostátních předpisů na různých úrovních i ustálené judikatury, podle níž řádný procesní postup je hodnotou sám o sobě a nelze se spokojit s tím, že lze procesní záruky odstranit, omezit nebo nerespektovat, pokud to povede ke „správnému“ rozhodnutí.