Typickým exekučním titulem je rozsudek soudu, který je nejen vykonatelný, ale – s výjimkou rozsudků předběžně vykonatelných – je také v právní moci. Právní moc však není spjata pouze s rozsudky civilních soudů (§ 159 a 159a OSŘ), ale i s jinými formami rozhodnutí soudu v civilních věcech (s usnesením – viz § 167 odst. 2 OSŘ, platebním rozkazem – § 174 odst. 1 OSŘ, směnečným platebním rozkazem – § 175 odst. 3 OSŘ). Exekučním titulem mohou být rozhodnutí z jiných druhů soudního řízení nebo ze správního řízení; i ty nabývají právní moci (srov. například § 139 a 140 TrŘ, § 54 odst. 5 a § 55 odst. 5 SŘS, § 73 SpŘ, § 103 odst. 1 DŘ). Právní moci nabývá také rozhodčí nález, byť nejde o rozhodnutí státního orgánu [srov. § 23 písm. a) RozŘ]. Účinky pravomocného rozsudku má i soudem schválený smír (§ 99 odst. 3 OSŘ), byť nejde o rozhodnutí, ale o dohodu stran.
Právní moc je souhrn účinků rozhodnutí, které spočívají v jeho závaznosti a nezměnitelnosti. Závaznost zajišťuje, aby v následném řízení mezi týmiž stranami nedošlo k odlišnému posouzení právní otázky, která již byla předmětem sporu v řízení předcházejícím a o níž se rozhodnutí v tomto řízení učiněné meritorně vyslovilo. Nezměnitelnost je projevem zásady ne bis in idem a brání tomu, aby otázka, o které již bylo pravomocně rozhodnuto, byla opětovně projednávána v následujícím procesu, popřípadě aby neúspěšná strana zahájila řízení směřující k vydání rozhodnutí popírajícího již pravomocně stanovený následek (tzv. kontradiktorní či pojmový protiklad). Oba účinky právní moci tedy zajišťují, aby pravomocné řešení právní otázky bylo definitivní a aby nebylo znovu či odlišně posuzováno v následujících řízeních před různými orgány mezi týmiž stranami.
Uloží-li soud v rozsudku povinnost k plnění, rozsudek nabude právní moci a vykonatelnosti, a žalovaný přesto dobrovolně plnit nebude, může žalobce vymáhat jemu přiznané plnění exekučně. Právě popsané účinky právní moci pak brání tomu, aby se soud v exekučním řízení opětovně zabýval otázkou, zda oprávněnému skutečně náleží plnění přisouzené mu takovým rozsudkem. To se týká nejen samotné pohledávky, ale také jejího příslušenství, včetně úroků z prodlení. Je přitom zcela nerozhodné, zda výše úroků z prodlení je nepřiměřená pouze z hlediska „jednoduchého práva“ nebo také z pohledu měřítek práva ústavního. To je pouze kvantitativní záležitost, která však nic nemění na podstatě zákazu zabývat se již pravomocně vyřešenou právní otázkou. Prolomení právní moci nelze ospravedlnit ani dotčením vlastnického práva garantovaného čl. 11 LPS, neboť takové řešení neobstojí v testu proporcionality: právní moc je projevem stěžejního ústavního principu právní jistoty, jehož zpochybnění s sebou nese řadu negativních následků; kromě toho má strana zpravidla značný počet možností, jak se bránit proti samotnému rozsudku, a existují tedy jiné prostředky, které umožňují dosáhnout sledovaného cíle (odstranění ústavně nekonformního rozhodnutí), aniž tím bude dotčena právní jistota. Na rozdíl od názoru vyjádřeného v kritizovaném nálezu ÚS jsem přesvědčen o tom, že musí jít k tíži žalovaného (povinného), že takové možnosti nevyužije.
To, že posuzování přiměřenosti výše úroku z prodlení je bez jakýchkoliv pochybností věcným (hmotněprávním) přezkumem správnosti exekučního titulu, zcela evidentně plyne z komentovaného usnesení sp. zn. 20 Cdo 1655/2020. NS v něm popisuje a bezvýhradně schvaluje následující postup odvolacího soudu: „…odvolací soud se zcela řídil výše uvedenými závěry ÚS, když nejprve podrobně rozebral, z jakých důvodů se v daném případě jedná o obchodněprávní vztah, a poté podrobil úrok z prodlení ve výši 1% denně testu přiměřenosti, při kterém nevycházel toliko z kapitalizované výše nároku, ale zkoumal konkrétní okolnosti vedoucí ke sjednání úroku z prodlení a jeho výši, důvody nesplnění a dopady na osobu povinného, čili komplexní důvody vedoucí k současné výši nároku oprávněné, a na základě uvedeného dovodil, že úrok z prodlení ve výši 1 % denně z částky 204 000 Kč od 15. 4. 1994 do zaplacení představuje nárok příčící se zásadám právního státu. Dospěl-li poté odvolací soud s ohledem na povahu daného závazku a při zohlednění reparační, satisfakční i sankční funkce úroku z prodlení, k závěru, že přiměřenou výší vymáhaného úroku z prodlení je v projednávané věci 0,2 % denně z dlužné částky, přičemž nárok oprávněné na úrok z prodlení ve výši 0,8 % denně shledal protiústavním a v tomto rozsahu výkon rozhodnutí částečně zastavil, postupoval exaktně podle výše uvedené judikatury ÚS a jeho postupu nelze nic vytknout“. Myslím, že tato citace evidentně dokumentuje, že odvolací soud v exekučním řízení opětovně posuzoval právní otázku již s účinky právní moci rozhodnutou v nalézacím řízení.
Bude-li exekučním titulem rozhodnutí mající původ mimo civilní soudnictví, bude přezkum jeho věcné správnosti v exekučním řízení znamenat nejen porušení účinků právní moci, ale také to, že soud bude v exekučním řízení rozhodovat právní otázku, k jejímuž projednání a rozhodnutí by v nalézacím řízení vůbec neměl pravomoc. V případě rozhodčího nálezu mu pravomoc odňaly samy strany sjednáním rozhodčí smlouvy, v případě jiných soudních rozhodnutí či správních rozhodnutí je otázka pravomoci vyřešena přímo zákonem. Pravomoc soudu v exekučním řízení je dána výčtem exekučních titulů, které v něm lze realizovat; tato pravomoc se však týká pouze nucené realizace jejich obsahu, a nikoliv projednávání a rozhodování hmotněprávních záležitostí.
Může se zdát, že otázka nepřiměřeně vysokých úroků z prodlení se nebude rozhodnutí správních orgánů až tak často týkat. Domnívám se, že tomu tak nutně být nemusí, i vzhledem k tomu, že správní orgány nerozhodují vždy jenom ve veřejnoprávních věcech, ale že jim zákon svěřuje některé soukromoprávní agendy (například Českému telekomunikačnímu úřadu rozhodování účastnických sporů podle § 129 ElKom).
Kromě toho nelze přehlédnout, že zatímco ÚS se ve svém nálezu omezil pouze na protiústavní úrok z prodlení, jeho přiznání označil za procesní otázku a výslovně odmítl jako důvod zastavení exekuce rozpor přisouzeného plnění s dobrými mravy, úvahy exekučního senátu, jak je prezentuje Svoboda, jdou zjevně mnohem dále. Svoboda v textu článku cituje právní větu, s níž mělo být usnesení sp. zn. 20 Cdo 1655/2020 publikováno; ta se neomezuje pouze na úrok z prodlení, ale mluví obecně o příslušenství pohledávky, což je pojem širší (§ 513 ObčZ). A ještě mnohem širší je Svobodovo upřímné přiznání, že „exekuční senát se cítí být oprávněn zcela nebo zčásti zastavit exekuci z exekučního titulu, v němž byla uložena povinnost, která je v příkrém a zcela zjevném rozporu s hmotným právem“. Zde už vůbec nemusí jít jenom o úroky z prodlení ani o příslušenství pohledávky, ale jde o jakoukoliv povinnost k plnění. A zatímco ÚS se alespoň snažil zachovat zdání, že důvod zastavení exekuce je procesní povahy, exekuční senát se Svobodovými ústy otevřeně hlásí k hmotněprávnímu přezkumu věcné správnosti exekučního titulu. To je na míle daleko nálezu ÚS. Obavy z expanze pak potvrzuje sám Svoboda, který s odvoláním na usnesení sp. zn. 20 Cdo 1858/2020 uvádí, že zatímco exekuci vedenou na základě soudního rozhodnutí lze zastavit jenom v rozsahu, v němž je plnění zjevně nepřiměřené, exekuci na základě rozhodčího nálezu lze „zastavit zcela (i co do jistiny), jsou-li jím přiznaný úrok nebo smluvní pokuta zjevně nepřiměřené“. Smluvní pokuta a samozřejmě ani samotná jistina příslušenstvím pohledávky nejsou, a jak řečeno, výrazně překračují nález ÚS, omezující se na úroky z prodlení.
Expanduje-li tímto způsobem počínání exekučního senátu ohledně soudních rozhodnutí a rozhodčích nálezů, lze totéž očekávat v případě správních aktů. Právní moci a nedostatku pravomoci navzdory.