Zákon o odpovědnosti za přestupky (zákon č. 250/2016 Sb., „PřesZ“) neobsahuje speciální úpravu obnovy, takže se postupuje podle obecné úpravy správního řádu („SpŘ“). Podle jeho § 100 odst. 1 se má řízení ukončené pravomocným rozhodnutím obnovit, k žádosti účastníka, pokud: 1) vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit; 2) provedené důkazy se ukázaly nepravdivými; 3) bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno. Splněna musí být současně podmínka, že důvod, pro který je obnova iniciována, nemohl být uplatněn v odvolacím řízení (§ 100 odst. 2 SpŘ).
Obnovy řízení se může dožadovat účastník řízení, jakož i jeho právní nástupce․ Zde je třeba lišit situaci, kdy řízení o obnově ještě probíhá, od té, kdy již rozhodnutí nabylo právní moci. V prvním případě se totiž jedná o tzv. procesní nástupnictví a sukcesor bude v řízení pokračovat, ve druhém již o procesní nástupnictví nejde, právní nástupce by ovšem mohl o obnovu požádat samostatně.
Vedle zmíněných kritérií formálních je nezbytné respektovat i tzv. materiální korektiv, což je vyjádřeno dikcí, že řízení se obnoví, jestliže uvedené skutečnosti, důkazy či rozhodnutí mohou vést k jinému rozhodnutí ve věci, jehož smyslem je, v zájmu zásady hospodárnosti řízení a zachování právní jistoty, odfiltrovat případy, kde je již prima facie zřejmé, že obnovené řízení by objektivně nemohlo přinést změnu řešení, o niž žadatel usiluje. Zda tomu tak je, není věcí diskrece, ale výkladu neurčitých pojmů, čili dospěje-li správní orgán k závěru, že k jinému řešení může nebo naopak nemůže na tomto základě dojít, nemá možnost, aby postupoval jinak.
Jsou-li podmínky pro obnovu splněny, respektive neexistují-li zmíněné výluky, má účastník nárok na to, aby řízení bylo obnoveno, aniž by měl správní orgán prostor k úvaze.
Uvedené podmínky jsou praxí interpretovány rigorózně, preferován je doslovný výklad zákona a celkově je zřejmá tendence chápat důvody obnovy restriktivně, což je argumentováno tím, že jí dochází k oslabování právní jistoty, protože je prolamován princip závaznosti a nezměnitelnosti pravomocného správního rozhodnutí. Jestliže se například v konkrétním případě pachatel přestupku dožadoval obnovy řízení s poukazem na to, že nebyl řádně zjištěný skutkový stav, protože došlo k záměně kontrolovaných objektů, v nichž provozoval podnikatelskou činnost, nebyla obnova povolena s poukazem na to, že tato skutečnost mu byla známa již v rámci běžného řízení, kdy měla být uplatněna. Důvod obnovy nebyl shledán dokonce ani tam, kde použitý důkaz byl získán nezákonným způsobem, opět s odkazem na to, že ten, kdo byl uznán odpovědným za přestupek, mohl tuto skutečnost uplatnit v odvolání. Jako důvod obnovy nejsou zásadně akceptovány okolnosti rázu právního. Proto nebyla obnova připuštěna, bylo-li jako její důvod uváděno, že ohledně odpovědnosti za přestupek došlo ke změně ustálené judikatury, a to s odkazem, že se tím nepřináší v dané věci žádná nová skutková okolnost, nýbrž pouze jiné posouzení právních otázek, které navíc, v době původního rozhodování logicky nemohlo existovat. S ohledem na povahu, respektive funkce, obnovy nebylo uznáno jako důvod pro její připuštění ani to, že část předpisu, na jehož základě byl obviněný uznán vinným za přestupek, byla posléze Ústavním soudem zrušena s tím, že tato skutečnost nemohla být známa v době, kdy se o přestupku rozhodovalo. Důvodem obnovy nemůže být dokonce to, že k projednání přestupku došlo až po uplynutí promlčecí doby, protože tato skutečnost musela být účastníku známa již dříve a bylo možné proti ní brojit i v rámci odvolání, přičemž navíc se jedná o okolnost právní, a nikoli skutkovou.
Je-li jako důvod žádosti o povolení obnovy uváděno, že se důkazy, na jejichž základě byla dovozena odpovědnost za přestupek, ukázaly být nepravdivými, ponejvíce s poukazem na vadný postup při jejich opatřování, musí se tato okolnost prokázat mimo řízení o obnově, tedy ještě před jeho zahájením, a nikoli až v jeho rámci, vzhledem k tomu, že obnova řízení nemá sloužit k otevření dokazování, nýbrž k hodnocení důkazů, respektive podkladů. Na druhé straně ovšem platí, že pokud by obviněný z přestupku neměl možnost pravdivost důkazů, s nimiž se mohl v průběhu řízení seznámit, vyhodnotit jakožto nepravdivé, což je třeba posoudit nejen s ohledem na povahu těchto důkazů, ale i osobnost pachatele přestupku, jako důvod obnovy lze takové důkazy uplatnit.
Je-li důvodem obnovy poukaz na zrušení či změnu rozhodnutí, které byly podkladem pro rozhodnutí, přichází v úvahu v oblasti přestupkového práva i zrušení předchozího rozhodnutí, které mohlo mít vliv na posouzení jednání jakožto přestupku, respektive na určení druhu a výše trestu (může se jednat například o zrušení rozhodnutí, kterým byla ovlivněna úvaha o tom, že výše trestu se ukládá proto, že obviněný z přestupku se dopouští jednání opakovaně). Současně však musí být naplněn i materiální korektiv: jestliže bude trest shledán přiměřeným, aniž se pro určení jeho druhu a výše bere v úvahu později zrušené rozhodnutí jiného přestupku, nemá být obnova připuštěna.
Podle § 20 odst. 7 PřesZ není dána souvislost mezi odpovědností právnické osoby a fyzických osob, jejichž jednání je přičitatelné právnické osobě, takže je možná souběžná a vzájemně nezávislá odpovědnost obou. Tím je dáno, že rozhodnutí o přestupku u každého z nich nemá povahu podkladu pro druhé, takže bude-li zrušeno rozhodnutí o přestupku fyzické osoby, není to důvodem obnovy řízení, v němž byla uznána odpovědnou za přestupek právnická osoba a totéž platí i naopak.
Nařídit obnovu řízení z moci úřední podle § 100 odst. 3 SpŘ je možné, je-li dán některý ze shora uvedených důvodů obnovy, za podmínky, že je na novém řízení veřejný zájem. Splněna samozřejmě musí být podmínka, že do konce tříleté lhůty od právní moci je třeba vydat rozhodnutí (není tedy třeba, aby šlo o rozhodnutí v právní moci).
Možnost nařízení obnovy ex officio je limitována tím, že dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy nesmějí v neprospěch účastníka odůvodnit jiné řešení otázky, která byla předmětem obnovovaného řízení. Tento výklad poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu je opřen nejen o neurčitý argument, že to zákon nevylučuje, ale také důvod věcnější, totiž že takový postup je v souladu s požadavkem ochrany práv a oprávněných zájmů dotčených osob. Z hlediska přestupkového práva lze tento závěr prezentovat tak, že obnova řízení by nemohla být zahájena, jestliže by zjištěné skutečnosti či důkazy odůvodňovaly, a to v jakémkoli ohledu, přísnější postih pachatele přestupku, což, jak ukazuje praxe, je nejčastějším důvodem, proč je o obnově řízení z moci úřední rozhodováno.
S tím nepřímo souvisí další otázka, je-li možné obnovit řízení o přestupku, které bylo podle § 86 PřesZ zastaveno. Že tomu tak nemůže být, plyne z dikce § 100 odst. 1, který umožňuje obnovu pouze pravomocného meritorního rozhodnutí, a nikoli usnesení. Vzhledem k tomu, že k zastaveni řízení dochází usnesením, tedy aktem procesní povahy, není tento zásadní předpoklad obnovy naplněn. Podle některých autorů by mohla obnova přicházet v úvahu i u těch usnesení, která mají do jisté míry také povahu rozhodnutí ve věci. To však naráží na zmíněný limit, podle něhož by se tak nemohlo stát v neprospěch účastníka, přičemž vzhledem k tomu, že jen obtížně si lze představit situaci, kdy by obnovou zastaveného řízení o přestupku byl sledován jeho prospěch, protože by řízení mohlo vyústit v to, že bude uznán odpovědným za přestupek.
Režim obnovy řízení se vztahuje nejen na řádné, nezkrácené řízení, ale také na řízení příkazní, v němž je vyřizována nemalá část přestupků. Pro oba typy platí, že obnovy se nemůže domáhat ten, kdo vůbec odvolání nepodal. Pro řízení příkazní bude třeba, aby proti němu byl podán odpor, jímž se příkaz ruší, a následně bude probíhat normální řízení, jehož výsledky lze napadnout odvoláním.