Jedna z významných změn v oblasti hmotněprávní, kterou přinesl zákon č. 333/2020 Sb., se týkala způsobu výkonu peněžitého trestu, což se promítlo i do změny pravidel výměry tohoto trestu, jakož i obsahových náležitostí rozsudku. Podstata změn spočívá zjednodušeně uvedeno v tom, že současně s peněžitým trestem podle nové úpravy nemá být stanovován náhradní trest odnětí svobody pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl vykonán, ale že v takovém případě (nebude-li možné jej vymoci) bude peněžitý trest přeměňován na nepodmíněný trest odnětí svobody podle počtu vyměřených denních sazeb v takovém poměru, že 1 zcela nevykonaná denní sazba bude přeměněna na 2 dny odnětí svobody (to platí jen v případě dospělých odsouzených – viz § 69 odst. 2 TrZ ve znění od 1. 10. 2020, v případě mladistvých by to bylo 1 : 1 – viz § 27 odst. 5 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů). V podstatě tak sice zůstal zachován původně zamýšlený poměr 1 : 2 (nejvýše 730 denních sazeb s nejvyšší možnou výměrou náhradního trestu odnětí svobody v trvání 4 let), který takto pregnantně ale nebyl v trestním zákoníku vyjádřen a soud jej při výměře nemusel respektovat (a nutno přiznat, že zpravidla tak soudy ani nečinily). Touto změnou se měla též přimět aplikační praxe, aby více dbala pravidel vyměřování peněžitého trestu v denních sazbách, podle nichž počet denních sazeb má být stanoven s ohledem na povahu a závažnost činu, zatímco jejich výše se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Multiplikací těchto činitelů pak měla být určena výsledná výše peněžitého trestu. Takový postup ale soudy mnohdy nerespektovaly a postupovaly zcela nesprávně obráceně, tedy nejprve určily celkovou výši, aby ji pak rozpočetly na denní sazby – srov. k tomu Rt 3/2018-V.
Součástí této změny bylo stanovení nového pravidla pro maximální možnou výměru počtu denních sazeb tak, aby jejich dvojnásobek nepřesahoval horní hranici zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody (viz § 68 odst. 3 TrZ ve znění od 1. 10. 2020). V tomto směru přicházejí v úvahu vlastně jen hranice trestních sazeb ve výměrách 6 měsíců, 1, 2, 3 nebo 4 roků. Zde jen velmi stručně vyjádřím své další nesouhlasné stanovisko ohledně určování počtu denních sazeb, jak byl složitě (a ve výsledku podle mého nesprávně) vypočítáván ve zmíněném článku Filipa Ščerby. Podle mého názoru totiž není třeba složitě dopočítávat jakési průměrné počty dnů v měsíci, určující budou horní hranice trestních sazeb trestu odnětí svobody, které nesmějí být překročeny. Jde-li o nejproblematičtější horní hranici zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců (viz například § 303 odst. 1, § 342 odst. 1 nebo § 370 odst. 1 TrZ), je třeba vycházet z toho, že rok má 365 dnů, jeho polovinu tak lze stanovit počtem 182,5 dne, která nesmí být překročena, tedy v takovém případě může být počet denních sazeb peněžitého trestu jako trestu hlavního nejvýše 91 (zatímco při Filipem Ščerbou tvrzeném zaokrouhleném průměrném počtu 30 dnů v měsíci by výsledkem bylo maximálně 90 denních sazeb). V případě dalších horních hranic zákonných trestních sazeb trestu odnětí svobody by šlo o tyto nejvyšší počty denních sazeb – 1 rok = 182 denních sazeb, 2 roky = 365 denních sazeb, 3 roky = 547 denních sazeb, 4 roky = 730 denních sazeb. Poněkud komplikovanější situace nastane, pokud soud bude peněžitý trest ukládat jako vedlejší trest vedle trestu odnětí svobody, přičemž horní hranice zákonné trestní sazby trestu odnětí nesmí být překročena ani po přičtení dvojnásobku denních sazeb k takovému trestu odnětí svobody. Ani v tomto směru by nemělo dané pravidlo činit zásadní obtíže. Tak například při uložení trestu odnětí svobody ve výměře 6 měsíců za přečin s horní hranicí zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody ve výměře 1 roku nebude smět překročit počet denních sazeb 91 (viz obdobně výpočet shora pro horní hranici trestu odnětí svobody 6 měsíců). Pokud by byl v takovém případě uložen trest odnětí svobody ve výměře například 3 měsíců, pro počet denních sazeb bude zbývat polovina ze tří čtvrtin dnů v roce, tj. 365/4 = 91,25 dne pro 3 měsíce, tj. 273,75 pro 9 měsíců, tedy denních sazeb peněžitého trestu by mohlo být nejvýše 136.
Na margo nové úpravy výkonu peněžitého trestu se zákonem stanoveným poměrem přepočtu denních sazeb na trest odnětí svobody je možné upozornit, že se opouští sice výjimečný, ale přesto aplikační praxí aprobovaný princip, že trest odnětí svobody mohl být uložen na samé horní hranici zákonné trestní sazby, přesto vedle něj mohl být uložen peněžitý trest, u nějž se pak ovšem nevyslovil náhradní trest odnětí svobody, aby celkově nedošlo k překročení horní hranice zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody – srov. k tomu Rt 28/1972 (i toto rozhodnutí takový postup připouštělo jen jako výjimečný; snad by byl představitelný tehdy, pokud by na úhradu peněžitého trestu byly zajištěny finanční prostředky například na bankovním účtu obviněného).
Kromě výše uvedeného stanovení nejvyšší možné výměry počtu denních sazeb peněžitého trestu podle nové právní úpravy se musím vymezit i proti dalšímu tvrzení Filipa Ščerby ve zmíněném článku, které se týká způsobu přeměny zbývající části nezaplaceného peněžitého trestu v nepodmíněný trest odnětí svobody. Svůj postup zmíněný autor demonstroval na příkladu peněžitého trestu vyměřeného ve 100 denních sazbách po 300 Kč, tedy v celkové výměře 30 000 Kč, z něhož měl odsouzený zaplatit jen 11 000 Kč a zbývajících 19 000 Kč nikoli. Způsob výpočtu dnů trestu odnětí svobody, v nějž se zbývající část peněžitého trestu přemění, podle mého názoru nemůže spočívat v tom, že se vydělí 19 000 Kč výší denní sazby 300 Kč a výsledek se pak zaokrouhlí dolů, tj. 63,33 na 63, což se následně vynásobí dvěma a vyjde náhradní trest odnětí svobody 126 dnů. Zmíněné zaokrouhlování dolů na celá čísla nemá totiž žádnou oporu v zákoně, který jednoznačně stanoví, že „každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody“ – viz § 69 odst. 2 TrZ in fine (zcela nezaplacenou se míní i ta, na niž bylo hrazeno jen částečně). Správná výměra trestu odnětí svobody, v nějž se přemění nezaplacený zbytek peněžitého trestu, proto musí být určena jiným postupem. Pokud odsouzený zaplatil 11 000 Kč, jde o zcela zaplacených 36 denních sazeb (36 x 300 = 10 800 Kč), 37. denní sazba nebyla zcela zaplacena (zaplaceno na ni bylo jen 200 Kč, 100 Kč zůstalo nezaplacených), proto i tuto denní sazbu podle shora zmíněného pravidla, stejně jako další zcela nezaplacené denní sazby (38. až 100.), je třeba přeměnit v poměru 1 : 2 v trest odnětí svobody, tj. jeho výše bude určena dvojnásobkem čísla 64, tedy počtem zcela nezaplacených denních sazeb, celková výměra trestu odnětí svobody tak bude činit 128 dnů (a nikoli 126 dnů, jak to určil ve zmíněném článku Filip Ščerba – jinými slovy správně by se při výpočtu postupem popsaným v jeho článku mělo zaokrouhlovat nahoru, a nikoli dolů).
Kromě zmíněných změn byl také opuštěn do značné míry zpochybňovaný experiment možnosti přeměny alternativního peněžitého trestu v jiné alternativní tresty domácího vězení či obecně prospěšných prací, což bylo do trestního zákoníku (do nově formulovaného § 69 odst. 2) zavedeno s účinností od 8. 12. 2012 nepříliš promyšlenou novelou – zákonem č. 390/2012 Sb., a to navíc aniž by přitom zákonodárce vyjádřil alespoň rámcově svou představu, v jakém poměru a za jakých situací k takovým přeměnám může dojít, zda se výměra těchto dalších alternativních trestů má odvíjet od výměry peněžitého trestu s počtem jeho denních sazeb nebo od náhradního trestu odnětí svobody, či zda je na těchto výměrách zcela nezávislá, přičemž ani nebylo jasné, proč přeměna domácího vězení byla výslovně činěna závislou na podmínkách § 60 odst. 1 TrZ ve znění do 30. 9. 2020, zatímco u obecně prospěšných prací obdobně taková závislost vyslovena nebyla (měl snad platit argument a contrario?).
Souhlasím s Filipem Ščerbou, který se i jinde alternativními tresty zevrubně zabýval, že i v tomto směru jde rozhodně o krok správným směrem, ostatně sám jsem byl členem užších pracovních skupin podněcujících takové změny. Nicméně s ním nesouhlasím v závěru, že od 1. 10. 2020 by neměla přeměna peněžitého trestu v ony další alternativní tresty přicházet v úvahu. Taková úvaha nebyla v jeho článku nikterak hlouběji zdůvodněna, takový postoj (zpravidla též bez bližšího zdůvodnění) se již etabloval i v části aplikační praxe. Jde sice o jedno z nabízejících se řešení problému, který zákonodárce vyvolal tím, že ve zmíněné první novele nepamatoval v přechodném ustanovení na problémy vzniklé touto změnou trestních předpisů, jak bude rozvedeno dále. Avšak jsem přesvědčen, že k Filipem Ščerbou nabídnutému řešení, jakkoli výhodnému pro aplikační praxi, bez zákonného zmocnění nelze přistoupit, protože je třeba respektovat obecná pravidla o časové působnosti trestních zákonů, která by tím byla popřena (kromě toho by takové řešení bylo problematické i z hlediska ústavněprávní konformity, pokud by jej zákonodárce zvolil a takto upravil v přechodném ustanovení, jak bude poukázáno dále).
V daném případě totiž zákonodárce (podle mě nesprávně) nevytvořil žádné přechodné ustanovení, kterým by určil způsob výkonu dříve uložených trestů a kterým by stanovil, podle jaké právní úpravy ukládat a posléze též vykonávat peněžité tresty po provedené novelizaci zákonem č. 333/2020 Sb. za činy spáchané před účinností zmíněné první novely. Na jednu stranu tak nestanovil, že by se dosud uložené peněžité tresty měly vykonat podle dosavadních předpisů (a to případně i s přísně vymezenou výjimkou zapovídající možnost je přeměnit v trest obecně prospěšných prací nebo trest domácího vězení), respektive že by nově ukládané tresty měly být vždy ukládány pouze podle úpravy účinné od 1. 10. 2020, jako to učinil například v novele trestních předpisů provedené zákonem č. 58/2017 Sb., kterou mimo jiné snížil počet typů věznic ze 4 na 2 (s ostrahou a se zvýšenou ostrahou), přičemž přechodným ustanovením v čl. II zmíněné novely sloučil režim věznic s dohledem, s dozorem a s ostrahou a uložil od nabytí účinnosti tohoto zákona stanovovat typ věznice podle nové úpravy. Je ale také třeba přiznat, že při takovém řešení v přechodném ustanovení, kdy by zákonodárce pro účely uložení peněžitého trestu takto stanovil jednoznačnou přednost nového zákona i na případy dřívější, by zavedl ve svém důsledku pravou retroaktivitu, a to zřejmě i při posuzování trestnosti (budeme-li úvahu o přeměně v další tresty, respektive nařízení náhradního trestu, brát za součást posuzování trestnosti), a to zcela bez ohledu na příznivost obou zákonů v jejich srovnání, což by kolidovalo se shora rozvedeným principem zákazu zpětného působení trestních zákonů při posuzování trestnosti, který je chráněn coby pravidlo ústavněprávní úrovně (viz shora čl. 40 odst. 6 Listiny). Na druhou stranu zákonodárce ani výslovně nestanovil, že by se jakkoli mělo zasahovat do výroků pravomocných a vykonatelných rozsudků a že by je bylo třeba jakkoli modifikovat tak, aby je bylo možné vykonat podle nové právní úpravy, která doznala změn jak v oblasti hmotněprávní, tak i procesní. Stejně tak sice pro budoucí ukládání peněžitých trestů nevyloučil aplikaci § 2 odst. 1 TrZ, tj. připustil i aplikaci úpravy dřívější, nebyla-li by pro pachatele méně příznivá, aniž by však (ku škodě věci) výslovně stanovil, že by ustanovení dřívějších trestních předpisů ve zněních účinných do 30. 9. 2020, a to jak hmotněprávní (tj. trestního zákoníku a zákona o soudnictví ve věcech mládeže), tak i procesní (tj. trestního řádu), měla působit i po svém zrušení (respektive nahrazení jinými ustanoveními s odlišnou právní úpravou).
Je-li však namístě podle původní úpravy vyslovit vedle peněžitého trestu i náhradní trest odnětí svobody jako součást výroku odsuzujícího rozsudku, jímž je peněžitý trest ukládán, zatímco podle novější úpravy je třeba počítat s tím, že bude peněžitý trest přeměněn v nepodmíněný trest odnětí svobody v zákonem stanoveném poměru, jde o úvahy, které jsou součástí posuzování trestnosti činu, musí být takové posouzení nutně součástí úvahy o tom, jaký trest a v jaké výměře za posuzovaný trestný čin uložit. Jinými slovy, musí jít o posouzení trestnosti činu ve smyslu § 2 odst. 1 TrZ. K takové úvaze je možno připomenout Rt 24/2011, jakož i 5/2011 a 41/2013.
Není-li přechodného ustanovení, měla by se plně uplatnit shora rozvedená obecná pravidla o časové působnosti trestních zákonů, je-li to vůbec ve všech ohledech možné (respektive je třeba postupovat v jejich duchu). Proto v době ode dne 1. 10. 2020 při posuzování trestnosti činu, který byl spáchán do tohoto data, tj. při rozhodování o vině a trestu za takový čin, bude namístě plně aplikovat pravidla obsažená zejména v § 2 odst. 1 TrZ. Bude tedy třeba postupovat zásadně podle úpravy účinné v době spáchání činu, ledaže nová úprava jako celek bude pro pachatele příznivější (a to včetně všech dalších podmínek, tj. i při zohlednění dalších změn, jako například změn v § 138 odst. 1 TrZ). Teprve tehdy, dospěje-li soud při takovém rozhodování k závěru, že v konkrétním výsledku je aplikace právní úpravy účinné od 1. 10. 2020 pro pachatele příznivější, bude ji muset užít, v opačném případě by měl užít úpravu dosavadní (účinnou v době spáchání činu). Tak například v případě přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 TrZ spáchaného do 30. 9. 2020 bude muset při celkovém posuzování soud zvažovat, nakolik je nová úprava pro pachatele výhodnější, zamýšlí-li mu za takový trestný čin uložit peněžitý trest spolu s trestem zákazu činnosti. Podmínky pro určení výměry peněžitého trestu co do výše denních sazeb se nezměnily, co do počtu denních sazeb se ale již změnily (nově jejich nejvyšší počet může být 182 s ohledem na horní hranici trestu odnětí svobody ve výši 1 roku – viz výše), jsou totiž úžeji provázené s typovou závažností činu, která se ale i dříve měla určitým způsobem zohledňovat a do stanovení počtu denních sazeb promítat (byť bez takto striktních zákonem stanovených pravidel jako nyní). Jinak konkrétní výměra se i nadále má určit podle povahy a závažnosti činu. Další roli při určení, která z úprav bude příznivější, bude podle mého přesvědčení hrát i konkrétní výměra náhradního trestu odnětí svobody. Podle dřívější úpravy jej bylo možno uložit až na 4 roky, ovšem v daném případě s limitem v podobě horní hranice zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody u daného ustanovení (tj. zde 1 roku), zase na druhou stranu nebylo třeba dodržet zmíněný poměr 1 : 2 počtu denních sazeb versus dnů odnětí svobody. Takto vyměřený náhradní trest odnětí svobody by bylo třeba porovnat ve smyslu nové právní úpravy s případným trestem odnětí svobody, v nějž by peněžitý trest pro případ jeho nevykonání byl přeměněn. Posledním a nikoli nevýznamným aspektem by pak mělo být i zohlednění toho, že dřívější právní úprava připouštěla přeměnění peněžitého trestu v trest obecně prospěšných prací nebo v trest domácího vězení, protože i tato úvaha o možné budoucí přeměně ukládaného trestu by měla zřejmě být podle přístupu v dosavadní judikatuře součástí úvahy o trestnosti činu (viz zmíněná rozhodnutí Rt 5/2011 a 41/2013). Připustíme-li tuto (nikoli nespornou) možnost i pro futuro (především s ohledem na chybějící přechodné ustanovení a použití dřívější hmotněprávní úpravy s touto předvídanou zákonnou možností při posouzení trestnosti, a to i vzhledem k posledně zmíněným rozhodnutím), bude to jistě významný aspekt pro posouzení celkové příznivosti právní úpravy, takže i při zcela stejně vyměřených peněžitých trestech podle obou právních úprav i při stejné výši náhradního trestu odnětí svobody a trestu odnětí svobody, v nějž by byl podle nové úpravy peněžitý trest přeměněn, by právě faktor dalších alternativ mohl být oním pověstným jazýčkem na miskách vah pro posouzení příznivosti právních úprav. Ve vykonávacím řízení by pak ale problém pokračoval, a to v zásadě stejný, jako je u peněžitých trestů uložených do 30. 9. 2020 a k následujícímu dni zcela nevykonaných, jak si ukážeme níže.
Podle shora rozvedených obecných pravidel by se totiž zásadně mělo postupovat i v případech zařízení výkonu peněžitého trestu uloženého před nabytím účinnosti první novely, nebyl-li do té doby zcela vykonán. Tato obecná pravidla ale vedou k tomu, že by se mělo vždy (není-li stanoveno výslovně jinak) užít právní úpravy účinné v době rozhodování, a to bez ohledu na to, zda je příznivější či nikoli. Ostatně na tuto hmotněprávní úpravu je navázána i právní úprava procesní, která počítá jen s výkonem trestů uložených podle nové právní úpravy – v daném případě tak počítá jen s přeměnou peněžitého trestu v nepodmíněný trest odnětí svobody v § 344 TrŘ, nadále však již neobsahuje ustanovení o nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody ani o možnosti přeměny peněžitého trestu v trest domácího vězení nebo v trest obecně prospěšných prací, jako tomu bylo v § 344 odst. 2 a 3 TrŘ ve znění účinném do 30. 9. 2020.
V tomto směru, jak již bylo shora naznačeno odkazem na Rt 5/2011 a 41/2013, je ale situace poněkud komplikovanější a přechodné ustanovení chybí o to více. Lze připomenout, že zákonodárce nežádal v přechodném ustanovení nějaký jiný způsob výkonu peněžitých trestů, který by odpovídal nové právní úpravě, a ponechal bez jakéhokoli zásahu v platnosti pravomocné a vykonatelné rozsudky, které obsahují nejen výrok o peněžitém trestu v určité výměře, ale i výrok o náhradním trestu odnětí svobody, jenž přitom nemusel být vyměřen v nově stanoveném poměru 1 : 2, jak bylo rozvedeno výše (mohl být a zpravidla také byl vyměřen v poměru pro pachatele příznivějším, mohl ale být vyměřen ve stejném nebo i v méně příznivém poměru). Není ale žádného ustanovení, podle něhož by mělo dojít k jakékoli pozdější revizi tohoto výroku ve vykonávacím řízení, tedy výrok o náhradním trestu odnětí svobody zůstal pravomocný a vykonatelný a je třeba podle něj postupovat. Pokud ale má být rozhodnuto v době od 1. 10. 2020 o výkonu náhradního trestu odnětí svobody obsaženého v pravomocném a vykonatelném rozsudku, nutně se pak musí postupovat podle dosavadní úpravy, a tedy již neplatné a neúčinné, a to jak hmotněprávní, tak i procesní (pokud nebude zvolena cesta rozhodování na základě analogického použití úpravy nové, avšak ve skutečnosti v souladu s úpravou dřívější). To je ostatně důvod, proč podle obecného pravidla o časové působnosti trestních zákonů pro výkon trestů se zásadně má postupovat podle právní úpravy právě účinné, protože tak je tomu i v trestním právu procesním, v němž jsou upraveny procesní postupy při užití hmotněprávních ustanovení o výkonu trestů obsažených v trestním zákoníku, pokud zákon pro určité situace výslovně nestanoví opak.
Důvod, proč postupovat podle pravomocných a vykonatelných rozsudků, spočívá ale především v ústavněprávně zakotveném zákazu zpětného působení zákonů v trestních věcech. Podle mého názoru nejen, že soud nemůže při absenci přechodného ustanovení vykonávat dříve uložený peněžitý trest podle nové úpravy a přeměňovat jej v nepodmíněný trest odnětí svobody v poměru 1 : 2 (který by byl zpravidla pro pachatele méně příznivý), ale dokonce by takový postup nemohl stanovit ani zákonodárce v přechodném ustanovení, protože úvaha o náhradním trestu odnětí svobody podle dřívější úpravy byla součástí rozhodování o trestu a jeho celkové přísnosti, tedy součástí zvažování trestnosti činu. Výrok o náhradním trestu odnětí svobody se stal dokonce součástí výroku rozsudku o trestu, proti jeho výměře bylo možné brojit opravnými prostředky. Taková možnost by obviněnému byla rázem nedůvodně odňata, pokud by se z vůle zákonodárce ve vykonávacím řízení změnila výměra odnětí svobody, v nějž bude peněžitý trest přeměněn, aniž by obviněný proti takové jeho výměře v rámci řízení ve věci samé mohl brojit opravným prostředkem (samotná stížnost proti přeměně by takový opravný prostředek nemohla nahradit, zde by šlo především o zpochybnění počtu denních sazeb, který dříve neměl takový význam jako nyní). To je stejný důvod, pro který by ani zákonodárce nemohl ústavně konformním způsobem stanovit pro budoucí ukládání peněžitých trestů výlučnou použitelnost nové úpravy, protože by tím soudy nutil v některých případech při ukládání trestu (tedy při posuzování trestnosti činu) aplikovat pro pachatele méně výhodnou úpravou pozdější.
Budeme-li tedy souhlasit s tím, že je třeba vykonat rozsudek v jeho původní a nezměněné podobě, když si navíc (správně) zákonodárce v přechodném ustanovení žádnou jeho změnu ani nevyžádal, bude třeba rozhodovat o výkonu náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest uložený před první novelou také podle dosavadních pravidel obsažených do 30. 9. 2020 jak v trestním zákoníku, tak i v trestním řádu (v nové úpravě totiž není ustanovení o možnosti rozhodnout o výkonu náhradního trestu za peněžitý trest, protože se počítá s principem jeho přeměny), pokud tedy nebude užito analogicky nových ustanovení v duchu ustanovení dřívějších.
Dřívější ustanovení ovšem obsahovala též možné alternativy k rozhodnutí o nařízení náhradního trestu odnětí svobody v podobě přeměny peněžitého trestu v trest obecně prospěšných prací a v trest domácího vězení. I tato ustanovení se podle mého názoru musí v takových případech při rozhodování od 1. 10. 2020 zohlednit a mohou být i nadále využita, protože i ta mohla hrát roli při posuzování trestnosti a výhodnosti jednotlivých právních úprav při ukládání trestu, jak bylo rozvedeno shora.
Jde totiž o situaci nikoli nepodobnou té, jež byla posuzována v Rt 5/2011 a 41/2013, podle nichž se trest obecně prospěšných prací uložený do 31. 12. 2009 a nevykonaný k 1. 1. 2010 měl přeměňovat také podle dosavadních předpisů (tj. 2 nevykonané hodiny = 1 den odnětí svobody), ačkoli nová úprava výkonu tohoto trestu stanovila poměr 1 : 1. Tato jinak spravedlivá rozhodnutí odůvodňovala zmíněný přístup mimo jiné tím, že „přepočet trestu obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody je daný zákonem, a je tak nedílnou součástí institutu trestnosti činu“. Jakkoli mám o tomto prohlášení jisté pochybnosti, chápu, že se judikatorně vlastně „zachraňovala“ situace vyplývající z absence přechodného ustanovení, které by výslovně takové důsledky stanovilo tak, aby šlo o pravidlo na první pohled odpovídající právnímu státu založenému na předvídatelnosti práva a právní jistotě občanů s jejich oprávněným očekáváním předem avizovaného postupu (v opačném případě by totiž pod pláštěm změn ustanovení vykonávacího řízení byl dodatečně podstatně zpřísněn trest, pokud by nebyl vykonán podle původní právní úpravy, navíc by takové zpřísnění mohlo vést i k praktickým problémům možného překročení horní hranice trestu odnětí svobody obsažené v ustanovení, podle nějž byl trest ukládán).
Ovšem tím spíše by se názor ze zmíněného rozhodnutí měl uplatnit i v případě peněžitého trestu s náhradním trestem odnětí svobody, který zcela nepochybně musí být zahrnut do úvah soudu při posuzování trestnosti, tedy nejen viny, ale i trestu, při rozhodování ve věci samé. Stejně tak by se takový názor měl uplatnit i ve vztahu k možnosti přeměnit peněžitý trest v další alternativní tresty – domácí vězení a obecně prospěšné práce, protože i to bylo součástí právní úpravy v době ukládání peněžitého trestu a obviněný, jemuž byl peněžitý trest ukládán, i optikou těchto alternativ mohl nahlížet na celkovou jeho přísnost. Uznáme-li i tuto argumentaci, k níž se kloním, bude moci dojít i při rozhodování v době od 1. 10. 2020 za takové situace k přeměně peněžitého trestu ve zmíněné alternativní tresty domácího vězení nebo obecně prospěšných prací.
Takovému postupu jistě nebrání ani § 3 odst. 1 TrZ, že pachateli lze uložit jen takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. Výčet druhů trestu, jak jej uvádí § 52 odst. 1 TrZ, se totiž první novelou nijak neměnil, i po této změně tak zůstal stejný (identický), měnil se pouze způsob výkonu některých trestů. Omezovala se přitom sice možnost přeměny peněžitého trestu v jiné druhy trestů (domácího vězení a obecně prospěšných prací), ale i tyto tresty nadále trestní zákoník dovoluje uložit, proto ani § 3 odst. 1 TrZ nijak nebrání případnému postupu při posuzování trestnosti a ukládání peněžitého trestu podle zákona účinného v době spáchání činu do 30. 9. 2020.
Připustíme-li možnost výkonu dříve uloženého peněžitého trestu podle pravidel vyplývajících z právní úpravy platné a účinné do 30. 9. 2020 i po tomto datu, je třeba takový přístup připustit i pro výkon peněžitých trestů uložených sice za účinnosti nové právní úpravy, avšak podle dřívější právní úpravy vzhledem k § 2 odst. 1 TrZ, jak bylo uvedeno výše.
Kromě řešení nabízených shora, tj. výlučného použití nové úpravy, jak navrhoval Filip Ščerba, nebo výlučného použití dřívější úpravy pro výkon peněžitých trestů uložených podle dřívější úpravy a posuzování trestnosti (včetně podmínek pro ukládání peněžitých trestů) podle té právní úpravy, která je pro pachatele příznivější, jak byla zdůvodněna shora, by snad bylo možné hledat i určitá kompromisní řešení mezi těmito polohami (jak jsem je mimo jiné zaznamenal v rámci diskuzí nad daným tématem s kolegy soudci). Tak se nabízí zásadně vykonávat peněžitý trest podle právní úpravy současné s tím, že náhradní trest odnětí svobody bude považován za trest odnětí svobody, v nějž se má peněžitý trest přeměnit, užil by se poměr 1 denní sazba = 2 dny odnětí svobody (u dospělého, u mladistvého by to bylo 1 : 1), avšak za současného limitu vyplývajícího z dříve vyměřeného náhradního trestu odnětí svobody. Tím by se zajistilo, že by se postupovalo podle úpravy nové, pokud by byla pro odsouzeného příznivější nebo stejně příznivá, zároveň by nebyl překročen limit vyplývající z pravomocného a vykonatelného rozsudku. Možnost přeměny v ostatní alternativní tresty (domácího vězení či obecně prospěšných prací) by nebyla dána. Jak ale vyplývá ze shora provedeného rozboru, ani takové řešení by nebylo uspokojivé, protože by se bez zákonného zmocnění měnila pravidla tak, že by se nová vztahovala na dříve vzniklé právní vztahy (pravá retroaktivita), bez zákonného zmocnění by se revidoval pravomocný a vykonatelný rozsudek nejméně v těch případech, v nichž by podle dřívější úpravy měl odsouzený vykonat delší nepodmíněný trest odnětí svobody namísto trestu peněžitého, než podle nové úpravy, nadto by se odňala i možnost využít mírnějších alternativ přeměn, ač s tím odsouzený podle dřívějších pravidel počítal. Stejně tak by se nabourávala pravidla o posuzování trestnosti činu při výběru druhu trestu a jeho výměry, pokud by měla být použita výlučně nová úprava, byť předchozí hmotněprávní úprava mohla být pro pachatele v mnohém příznivější (to naráží na limit čl. 40 odst. 6 Listiny). Ani toto zdánlivě kompromisní řešení tak rozhodně není ideální a je problematické v podobně závažné míře a z podobných důvodů jako výlučná aplikace úpravy nové na všechny vztahy (ukládání trestů, jakož i jejich výkon), jak bylo rozepsáno shora.