1. Obecně
Bylo-li řečeno, jak pojmu „společnost s ručením omezeným ‚bez společníků‘“ rozumět, je namístě přikročit k popisu situací, které mohou ke vzniku těchto společností vést.
Nejprve je třeba zopakovat, že v českém právním řádu nemůže dojít ke vzniku společnosti s ručením omezeným, která by neměla společníky kvůli zániku všech svých podílů (anteillose GmbH). V úvahu tedy přichází pouze společnost, která nabyla všechny své podíly, a tak se stala svým jediným společníkem (gesellschafterlose GmbH), anebo společnost, která nemá jiné než uvolněné podíly (§ 212 odst. 1 ZOK), popřípadě současná „kombinace“ obou těchto variant.
Již bylo řečeno, že přípustnost vzniku těchto dvou kategorií společností s ručením omezeným vyplývá z výslovné dikce ZOK (§ 149 odst. 4 a § 215 odst. 2 ZOK), respektive z toho, že pokud by byl přijat opačný závěr, pozbývaly by normy obsažené v těchto ustanoveních smysl (telos). Argumentovat lze ovšem i právně-teoretickým pozadím konstrukce (právní osobnosti) společnosti s ručením omezeným. V úvodu tohoto pojednání zaznělo, že právní osobnost společnosti s ručením omezeným je v podstatě nezávislá na právní osobnosti jejích zakladatelů či společníků, a tak je závěr o možné (byť přechodné) existenci společností bez společníků v zásadě jen důsledným provedením tvrzení o emancipaci právní osobnosti těchto právnických osob. Limity samostatnosti právní osobnosti společnosti s ručením omezeným se projeví teprve tak, že společnost se zcela vyprázdněnou vlastnickou strukturou nemůže existovat dlouhodobě.
Dřívější náhledy (zahraniční literatury), podle nichž ke vzniku společnosti, která by byla svým jediným společníkem, nemohlo dojít (s tím, že převod či přechod naposledy nabývaného podílu je absolutně neplatný – nichtig), jsou již delší dobu překonané. Proto by bylo nesprávné na tuto argumentační linii navazovat anebo ji při výkladu ZOK přebírat – což platí jak pro nabývání „posledního“ podílu společnosti, tak pro zánik účasti „posledního“ společníka za trvání společnosti bez právního nástupce.
Dále je třeba poznamenat, že k situaci, kdy je společnost s ručením omezeným bez společníků, může dojít v zásadě jen po dobu jejího trvání – tedy nejdříve poté, kdy společnost vznikne (§ 126 ObčZ). Důvodem je skutečnost, že společnost s ručením omezeným je společenstvím osob (§ 210 odst. 1 ObčZ), a tak musí mít v době svého vzniku vždy nejméně jednoho zakladatele (§ 11 odst. 1 ZOK), kterým ovšem nemůže být ona sama. Stejně tak by společnost nesplňovala předpoklady svého vzniku, pokud by neměla již ve stadiu předběžné společnosti (Vorgesellschaft) jiné než uvolněné podíly. Vznik nově zřizované společnosti s ručením omezeným bez společníků je tedy vyloučen, a hovoříme-li o „vzniku“ takových společností, není tím myšlen vznik ve smyslu § 126 ObčZ, nýbrž jen nastolení zákonem předvídaného stavu, kdy je společnost svým jediným společníkem anebo kdy nemá jiné než uvolněné podíly.
2. Vznik společnosti s ručením omezeným, která je svým jediným společníkem
Má-li být dále pojednáváno o tom, jakými způsoby může dojít ke vzniku společnosti s ručením omezeným, která se stala svým jediným společníkem (gesellschafterlose GmbH), jde o téma, jež je pojmově spjato s problematikou nabývání vlastních podílů.
Obecně platí, že obchodní korporace může nabývat vlastní podíl, jen pokud tak stanoví zákon (§ 33 ZOK). Proto lze plně souhlasit s tím, že případy, v nichž ZOK umožňuje nabývání vlastního podílu, jsou formulovány jako výjimky. Jednou z těchto zákonných výjimek je ovšem i koncepce nabývání vlastního podílu ve společnosti s ručením omezeným. Ta vychází ze zcela opačného („inverzního“) pravidla, podle něhož je nabývání vlastního podílu obecně – až na výjimky – připuštěno (§ 149 odst. 1 ZOK). K tomu se pro úplnost sluší dodat, že úprava nabývání vlastního podílu ve společnosti s ručením omezeným již není vázána na subsidiární použití pravidel o upisování a nabývání vlastních akcií (§ 298 až 310 ZOK).
Všeobecná shoda panuje na tom, že společnost s ručením omezeným se může stát svým vlastním společníkem, nabude-li svůj podíl „přechodem“, respektive na základě právních titulů „odlišných od převodu“. Jako příklady právních skutečností, které mohou vést k (platnému) nabytí vlastního podílu, se přitom (v právě citované literatuře) uvádějí přeměny, dědění, respektive odkaz, anebo vydržení, a sice s tím, že možnost nabýt vlastní podíl smlouvou je – podle výslovné dikce ZOK (§ 149 odst. 1 ZOK) – vyloučena. Při bližší úvaze nad smyslem a účelem § 149 odst. 1 ZOK bude ovšem pravděpodobně namístě tyto závěry revidovat.
Ustanovení § 149 odst. 1 ZOK má svůj historický předobraz v § 120 odst. 1 větě první ObchZ, což je ustanovení, kte-ré bylo do ObchZ začleněno zákonem č. 370/2000 Sb. (s účinností od 1. 1. 2001). Podle původní dikce § 120 ObchZ (účinné do 31. 12. 2000) společnost nesměla vůbec nabývat vlastní podíly (což odpovídalo znění první věty § 81 rakouského GmbHG). Změna tohoto pravidla měla řešit „sporný problém, zda při uvolnění obchodního podílu přechází obchodní podíl do majetku společnosti, anebo nikoliv“, s tím, že nové znění § 120 ObchZ mělo zakazovat „pouze smluvně nabývat vlastní obchodní podíly a brát je do zástavy, avšak výslovně připouštět přechod vlastního obchodního podílu na společnost“. Účinností ZOK se ovšem pojetí uvolněného podílu změnilo – a to do té míry, že uvolněný podíl (jak již bylo řečeno) zůstává v „holém vlastnictví“ (bývalého) společníka, aniž by přecházel na společnost (§ 213 odst. 1 ZOK). Původní zdůvodnění toho, proč rozlišovat mezi nabýváním vlastního podílu smlouvou o převodu podílu a nabýváním vlastního podílu „jinak“, se tedy zcela vytratilo. Pochybovat lze ovšem i o tom, zda mělo toto pravidlo vůbec kdy nějaký smysl. I v poměrech rakouské předlohy je totiž z relativně striktně vyznívajícího zákazu nabývání vlastních podílů (§ 81 věta první rakouského GmbHG) artikulována celá řada výjimek (část z nich bez výslovné opory v zákoně), což podtrhla novela č. 72/2007 BGBl. I, která (bez ohledu na titul převodu vlastnického práva) výslovně umožnila bezúplatné nabývání vlastního podílu. I podle rakouské literatury tedy původní zdůvodnění zákazu nabývání vlastního podílu, podle něhož je společnost, která je svým vlastním společníkem, „protismyslným zjevem“ (widersinnige Erscheinung), „nelze brát zcela vážně“ (nicht ganz ernst zu nehmen), existují-li z něj výjimky. Pro výklad § 149 odst. 1 ZOK jsou historické souvislosti vzniku tohoto ustanovení v zásadě bez významu.
Hledání účelu právní normy obsažené v § 149 odst. 1 ZOK je přitom poměrně obtížné. Důvodová zpráva k ZOK převzetí tohoto pravidla z ObchZ nijak blíže nevysvětluje. A s prostým parafrázováním zákona (§ 149 odst. 1 ZOK) – tedy toho, že „společnost může nabýt svůj podíl, nejde-li o jeho nabytí smlouvou o převodu podílu“ – lze vystačit jen stěží. Rozlišování mezi právními tituly vzniku situací, kdy společnost nabývá vlastní podíly, totiž nedává žádný logický smysl. To lze dokumentovat na celé řadě příkladů, které prokazují, že striktní lpění na textaci zakazující nabývání vlastního podílu smlouvou o převodu podílu vede k absurdním závěrům (reductio ad absurdum).
Připouští-li se například, aby společnost nabyla vlastní podíl přeměnou nebo smlouvou o prodeji závodu (§ 2175 až 2183 ObčZ) – tedy v důsledku právních skutečností, jež jsou (ač tradičně klasifikovány jako přechod) bezprostředně závislé nejen na vůli převodce, ale i na vůli nabyvatele –, potom nelze najít žádný rozumný důvod, pro který by mělo být (striktně) zapovězeno nabývání podílu smlouvou o jeho převodu. Vnitřní koherence se dále ztrácí také, mělo-li by být připouštěno nabývání vlastního podílu závětí (§ 1494 až 1581 ObčZ) nebo odkazem (§ 1594 až 1632 ObčZ) s tím, že je naopak vyloučena možnost nabýt vlastní podíl dědickou smlouvou (§ 1582 až 1593 ObčZ); to platí tím spíš, je-li odkaz vnímán jako pohledávka (obligace), která odkazovníkovi (obmyšlenému) umožňuje domáhat se, aby mu dědic odkazovanou věc vydal a převedl na něj vlastnické právo. Do třetice by z hlediska vnitřní soudržnosti pravidla § 149 odst. 1 ZOK nemohlo obstát ani tvrzení, že je nabývání vlastních podílů možné ve veřejné nedobrovolné dražbě (§ 36 až 61 VeřDr), ale již nikoliv v dobrovolné dražbě konané mimo režim VeřDr, neboť zatímco v prvním případě se vlastnické právo nabývá přechodem [§ 2 písm. a) a j) VeřDr], ve druhém případě jde o „zvláštní způsob kontraktace“, k čemuž v poslední době konverguje i pojetí dobrovolné dražby probíhající v režimu VeřDr (§ 17 až 35 VeřDr). A ve výčtu by bylo možné pokračovat.
Při hledání smyslu § 149 odst. 1 ZOK tedy nezbývá než přijmout, že lpění na doslovné dikci tohoto ustanovení nepřináší uspokojivé výsledky. Vyjdeme-li z toho, že nabývání vlastního podílu je v poměrech společnosti s ručením omezeným obecně – až na výjimky (viz níže) – připuštěno, je s odkazem na právě uvedené příklady jasné, že (jako platná) musí být připuštěna i možnost nabývání vlastního podílu smlouvou o převodu podílu (což může v mnoha případech odpovídat praktickým potřebám běžného života – typicky při snižování základního kapitálu, přeměnách nebo při restrukturalizaci vlastnické struktury v rámci podnikatelského seskupení). Tím je řečeno, že smyslem § 149 odst. 1 ZOK nemůže být zakaz nabývání vlastního podílu smlouvou o převodu podílu (tím méně zákaz způsobující zdánlivost nabytí nebo jeho absolutní neplatnost), což je logika, která musí platit obdobně i pro přijímání vlastního podílu do zástavy – a tak se musí projevit i při výkladu § 1321 ObčZ (pokud toto ustanovení vůbec dopadá do poměrů obchodních korporací).
Přitom může jistě zaznít výtka, že jde o výklad, který odporuje dikci § 149 odst. 1 ZOK, a tak je v rozporu s příkazem § 2 odst. 2 ObčZ. Ani výklad contra legem ovšem není soudobé civilistice zcela cizí, a to pokud standardní metody výkladu vedou k závěru, který je v rozporu s hodnotovým základem zákona (respektive právního řádu). Ničím neodůvodněné rozlišování mezi jednotlivými právními tituly nabývání vlastního podílu (s tím, že je podle textu zákona zapovězeno pouze nabývání vlastního podílu smlouvou o převodu podílu) je přitom jistě v rozporu s principem rovnosti, který je imanentní součástí (jednou ze základních hodnot) demokratického právního státu (čl. 1 LPS) a který lze charakterizovat tím, že stejné nesmí být upravováno libovolně nestejně a nestejné nesmí být upravováno libovolně stejně.
Bylo-li však doslovné znění § 149 odst. 1 ZOK relativizováno, je o to více nutné nalézt a formulovat účel pravidla obsaženého v tomto ustanovení. Ten se přitom pravděpodobně nejlépe vyjevuje právě při pojednání o společnostech s ručením omezeným bez společníků. Jak již totiž bylo řečeno, platí, že společnost s ručením omezeným je strukturovaná jako sdružení osob (popřípadě jako jednočlenná společnost – § 11 ZOK) – tedy jako korporace –, a proto je vyloučeno, aby tato právnická osoba dlouhodobě existovala se zcela vyprázdněnou vlastnickou strukturou (bez jediného společníka). A právě odtud je význam § 149 odst. 1 ZOK odvozen.
Smyslem § 149 odst. 1 ZOK je zejména formulovat obecné varování, které má upozorňovat na to, že budou-li všechny podíly společnosti koncentrovány v jejích rukou, může dojít ke zrušení společnosti (§ 149 odst. 4 ZOK) a v krajním případě též k jejímu zániku (§ 185 ObčZ). Smlouva o převodu podílu se v § 149 odst. 1 ZOK zmiňuje pouze příkladmo, a to v zásadě jen jako nejvýraznější reprezentant případů, kdy je nabývání podílů ve volní dispozici společnosti (tedy případů, kdy by měla společnost důsledně zvážit, zda k nabytí vlastního podílu – s odkazem na možné následky vyplývající z § 149 odst. 4 ZOK – přistoupí). Podpůrně jde pak samozřejmě také o upozornění na „sistaci“ práv a povinností spojených s nabývaným podílem, ke které nabytím podílu dojde. Více než co jiného má tedy § 149 odst. 1 ZOK výstražnou či varovnou funkci, což platí i ve vztahu k zástavám vlastního podílu.
Výjimkou potvrzující právě popsaná pravidla jsou situace, při nichž by měla společnost nabýt vlastní podíl, u kterého doposud nedošlo k úplnému splnění vkladové povinnosti (§ 150 odst. 1 ZOK). Možnost nabytí těchto podílů je naopak zcela vyloučena – a to opět en bloc (tedy aniž by hrálo roli, na základě jakého titulu má společnost „nesplacený“ podíl nabýt) –, což musí platit i pro zástavu vlastního podílu (§ 1321 ObčZ). Důvodem je ochrana základního kapitálu společnosti. Pokud by se společnost stala svým vlastním společníkem, byla by povinna doplatit zbylou část vkladu sama sobě, čímž by došlo k zániku závazku splynutím (§ 1993 ObčZ), a tedy i k (nepřípustné) podkapitalizaci společnosti. Nesmyslná by se ovšem stala i další pravidla, která jsou pro základní fungování společnosti s ručením omezeným typická, například pravidlo o zákonném ručení společníků za dluhy společnosti (§ 132 odst. 1 ZOK), neboť by společnost ručila sama za sebe. Hovoříme-li přitom o ochraně základního kapitálu, je třeba říct, že při nabývání vlastního podílu od společníka se uplatní i pravidla o udržení základního kapitálu, respektive pravidlo o zákazu vracení předmětu vkladu (§ 16 ZOK). Proto společnost nesmí nabývat vlastní podíl od společníků za neekvivalentní plnění, a pokud by k tomu přece došlo, bylo by povinností (bývalého) společníka rozdíl poskytnutých plnění vyrovnat.
Ve vztahu ke zkoumaným důvodům vzniku společností s ručením omezeným, jež se staly svými jedinými společníky (gesellschafterlose GmbH), je tedy příhodné uvést, že tyto společnosti mohou vzniknout všemi myslitelnými způsoby, kterými může dojít k nabývání vlastního podílu. Titul nabytí „naposledy“ nabývaného podílu je přitom zcela nerozhodný a může jím být i smlouva o převodu podílu. Výjimkou jsou pouze podíly, u nichž doposud nedošlo k úplnému splnění vkladové povinnosti. Jejich nabývání je (s odkazem na ochranu základního kapitálu společnosti) vyloučeno.
3. Vznik společnosti s ručením omezeným, která nemá jiné než uvolněné podíly
Na rozdíl od případů vzniku společností, jež se staly svými jedinými společníky, je popis situací, při nichž vzniká společnost s ručením omezeným, která nemá jiné než uvolněné podíly, relativně snadný. Obecně lze konstatovat, že ke vzniku společností, které nemají jiné než uvolněné podíly, může dojít v zásadě všemi myslitelnými způsoby, jimiž může dojít k zániku účasti společníka za trvání společnosti bez právního nástupce (§ 212 odst. 1 ZOK). Přesto je pravděpodobně namístě věnovat pozornost řešení (krajní) otázky, zda může dojít ke vzniku společnosti, která nemá jiné než uvolněné podíly, i za situace, kdy je společnost svým jediným společníkem – a naopak.
a) Vznik společnosti, která nemá jiné než uvolněné podíly, je-li svým jediným společníkem
K první z popsaných situací je třeba říct, že většina momentů, které vedou k zániku účasti společníka za trvání společnosti, bude v případě společnosti s ručením omezeným, jež je svým jediným společníkem – fakticky či právně –, vyloučena. K tomu lze odkázat například na výslovnou dikci ZOK, která (dočasně) pozastavuje právo domáhat se zrušení účasti ve společnosti, má-li společnost jediného společníka (§ 205 odst. 1 ZOK) – tedy i společnost samotnou.
Přesto nelze možnost zániku účasti společnosti na sobě samé (za jejího trvání bez právního nástupce) zcela popřít. Příkladem scénáře, v němž se mohou stát všechny podíly společnosti, která je svým jediným společníkem, uvolněnými, může být případ, kdy je proti takové společnosti vedeno řízení o výkonu rozhodnutí nebo exekuční řízení a kdy je exekučním příkazem postižena účast společnosti na sobě samé (§ 320aa a 320ab OSŘ). Dojde-li totiž v řízení o výkonu rozhodnutí nebo v exekuci k neúspěšné opakované dražbě, respektive není-li podíl neomezeně převoditelný (§ 320ab odst. 1 a 8 OSŘ), potom účast společníka ve společnosti – při splnění dalších procesních předpokladů – zaniká (§ 206 odst. 1 ZOK). A právě to se může stát i tehdy, je-li společnost jediným společníkem sebe samé; s tím rozdílem, že stane-li se společnost svým jediným společníkem, k ujednáním společenské smlouvy nebo ustanovením zákona, která zakazují nebo omezují převoditelnost, se nepřihlíží (§ 14 ZOK), a tak nemůže dojít k tomu, že by byl podíl nepřevoditelný (ve smyslu § 320ab odst. 8 OSŘ). Podíl pak sice zůstává v „holém“ vlastnictví společnosti, avšak s tím, že se z něj stává uvolněný podíl (§ 212 až 215 ZOK).
Možnost „konverze“ společnosti s ručením omezeným, jež je svým jediným společníkem, do podoby společnosti, jež nemá jiné než uvolněné podíly, je tedy myslitelná, a přestože půjde – alespoň svojí četností – pravděpodobně spíše o výjimečné situace, nelze tuto variantu zcela vyloučit.
b) Vznik společnosti, která je svým jediným společníkem, nemá-li jiné než uvolněné podíly
Z druhé strany je naproti tomu stejně dobře možné, aby se společnost stala svým jediným společníkem tak, že nabude všechny své uvolněné podíly. Zde je však situace o něco složitější.
(i) Nejasné je v prvé řadě, zda společnost může (platně) nabýt uvolněný podíl tím, že jej od (bývalého) společníka „napřímo“ odkoupí za přiměřenou cenu (§ 213 odst. 1 ZOK). Výše již sice bylo vysvětleno, že při výkladu § 149 odst. 1 ZOK nelze vycházet z doslovné dikce tohoto ustanovení, a že tedy společnost může (platně) nabýt vlastní podíl také smlouvou o převodu podílu. Přesto je „přímý“ odkup uvolněného podílu (§ 213 odst. 1 ZOK) problematický. Je tomu tak proto, že při prodeji uvolněného podílu vystupuje společnost jako zástupce (bývalého) společníka (§ 213 odst. 1 ZOK), a měla-li by být též v pozici nabyvatelky (kupující) uvolněného podílu, docházelo by nutně (z podstaty věci) ke střetu zájmů. Konflikt zájmů je navíc o to markantnější, že výtěžek z prodeje uvolněného podílu bezprostředně předurčuje výši vypořádacího podílu (§ 213 odst. 2 a 3 ZOK) a že nedojde-li k „přímému“ prodeji uvolněného podílu (§ 213 odst. 1 ZOK), určí se výše vypořádacího podílu podle obecných pravidel pro stanovení a splatnost vypořádacího podílu (§ 36 ve spojení s § 214 ZOK).
Ačkoliv tedy nelze plně vyloučit, že společnost „napřímo“ odkoupí uvolněný podíl (§ 213 odst. 1 ZOK) od svého (bývalého) společníka a že půjde o převod – podmíněně (relativně) – platný, je namístě přijmout, že jde o postup, který (ze strany zákonodárce) není preferovaný. To je ostatně patrné již jen z toho, že zákonodárce současnou konstrukci uvolněného podílu zavedl. V pojetí ObchZ, které bylo opuštěno přijetím ZOK, docházelo k přechodu uvolněného podílu na společnost (§ 148 ve spojení s § 113 odst. 5 ObchZ), čímž byl „přímý“ odkup vypořádacího podílu za zákonem stanovenou cenu (vypořádací podíl) fakticky realizován. Odklon od této (tradiční) koncepce uvolněného podílu má (mimo jiné) za následek, že se v případě „přímého“ odkupu uvolněného podílu společnosti (§ 213 odst. 1 ZOK) prosadí pravidla o střetu zájmů (§ 437 odst. 2 ObčZ), a to se všemi důsledky, jež z toho vyplývají, mezi nimiž jistě dominuje především relativní neplatnost (té se budou bývalí společníci dovolávat zejména, nedojde-li k prodeji uvolněného podílu „nejméně za přiměřenou cenu“ – § 213 odst. 1 ZOK).
S odkazem na právě popsaný střet zájmů, k němuž při „přímém“ odkupu uvolněného podílu společností dochází, se přitom sluší dodat, že nabyla-li společnost před „přímým“ odkupem uvolněného podílu některý ze svých podílů, je jedním z (dočasně) pozastavených práv spojených s podílem ve vlastnictví společnosti (obdobně jako převádí-li se podíl ve vlastnictví společnosti – § 149 odst. 5 ZOK – viz výše) také předkupní právo k uvolněnému podílu (§ 213 odst. 1 ZOK). Bylo-li totiž řečeno, že „přímý“ odkup uvolněného podílu ze strany společnosti není (zákonem) preferovaným postupem, nedávalo by smysl, aby společnosti k uvolněnému podílu vznikalo předkupní právo. Proto tedy platí, že je-li společnost vlastním společníkem, předkupní právo k uvolněnému podílu jí nenáleží (§ 213 odst. 1 ZOK).
Dále je namístě zdůraznit, že je zcela vyloučeno, aby společnost nabývala podíly, u kterých doposud nedošlo k úplnému splnění vkladové povinnosti (§ 150 odst. 1 ZOK). To platí také, jde-li o podíly uvolněné.
Všechny tyto závěry se přitom plně prosadí i tehdy, měla-li by se společnost stát „přímým“ odkupem uvolněného podílu (§ 213 odst. 1 ZOK) svým jediným společníkem – ať již proto, že je „napřímo“ odkupovaný uvolněný podíl jediným podílem ve společnosti, anebo proto, že společnost už před „přímým“ odkupem uvolněného podílu vlastní všechny svoje ostatní podíly. „Přímý“ odkup uvolněného podílu (§ 213 odst. 1 ZOK) je tedy – typově – jeden (první) ze způsobů, jimiž může dojít (ač jen podmíněně platně) k tomu, že se společnost, která nemá jiné než uvolněné podíly, „přemění“ na společnost, která je svým jediným společníkem.
(ii) Do značné míry problematická je ovšem i aplikace pravidel (§ 215 ZOK), která nastupují, nepodaří-li se uvolněný podíl prodat „napřímo“ v zákonem stanovené lhůtě (§ 214 ZOK).
Nejprve je zapotřebí poznamenat, že není zcela jasné, zda lze rozhodnout o přechodu uvolněného podílu na zbývající společníky, respektive některé či některého z nich (§ 215 odst. 1 ZOK), je-li společníkem, na nějž by měl uvolněný podíl přejít, i sama společnost. Nepůjde-li o uvolněný podíl, u kterého doposud nedošlo k úplnému splnění vkladové povinnosti (§ 150 odst. 1 ZOK), a bude-li s tím společnost souhlasit, potom takovému postupu pravděpodobně nic nebrání. Na rozhodnutí o přechodu uvolněného podílu na zbývající společníky, respektive některé nebo některého z nich (§ 215 odst. 1 ZOK), popřípadě na rozhodnutí o snížení základního kapitálu, se ovšem společnost podílet nemůže. Je tomu tak proto, že jde o záležitost, která je svěřena do působnosti valné hromady (§ 215 odst. 1 ZOK), a nabude-li společnost vlastní podíl, potom hlasovací práva spojená s tímto podílem nevykonává (§ 149 odst. 2 ZOK).
K tomu je ale třeba říct, že přechod uvolněného podílu na společníky, respektive některé či některého z nich (§ 215 odst. 1 ZOK), nelze realizovat bez souhlasu nabyvatele nebo nabyvatelů podílu, tedy společníka či společníků, na které(ho) má podíl přejít. Skutečnost, že může být některý ze společníků „přehlasován“, a že tak může být přechod uvolněného podílu realizován proti jeho vůli, znamená pouze to, že přehlasovaný společník musí respektovat většinové rozhodnutí o změně „rozložení sil“ uvnitř společnosti. To sice ještě neznamená, že by docházelo k zásahu do jeho práv nebo povinností (§ 171 odst. 2 ZOK). Situace je ovšem diametrálně odlišná, měl-li by uvolněný podíl přejít právě na přehlasovaného společníka, respektive proti jeho vůli. Společníkovi změnou společenské smlouvy bez jeho souhlasu nelze ukládat dodatečné povinnosti (§ 171 odst. 2 ZOK), a to ani mělo-li by jít o povinnosti spojené s přecházejícím uvolněným podílem, natož pak mělo-li by jít o závazek k úhradě plnění odpovídající výši vyplaceného vypořádacího podílu (§ 215 odst. 1 ZOK). Z toho je tedy patrné, že ačkoliv společnost o přechodu uvolněného podílu nerozhoduje, má-li na ni uvolněný podíl přejít, vyžaduje se souhlas společnosti jako (budoucí) nabyvatelky podílu.
(iii) Specifickou situací jsou případy, kdy jsou v jednu chvíli (současně) uvolněné všechny podíly ve společnosti. Za této situace jsou hlasovací práva spojená se všemi uvolněnými podíly (dočasně) pozastavena (§ 212 odst. 3 ZOK). Není zde tedy nikdo, kdo by mohl rozhodnout o přechodu uvolněných podílů (ty by nadto neměly na koho přejít, neboť ve společnosti žádní zbývající společníci nejsou), a ze stejného důvodu nelze přijmout ani rozhodnutí o snížení základního kapitálu. Za daných okolností by byla sankce v podobě zrušení společnosti (§ 215 odst. 1 ZOK) nevyhnutelná. Proto zákonodárce připustil, že společnost může rozhodnout o přechodu uvolněných podílů na sebe samotnou (§ 215 odst. 2 ZOK).
Přitom se lze domnívat, že toto pravidlo nedopadá jen na případy, kdy jsou v jednu chvíli (současně) uvolněné všechny podíly. K situaci, kdy ve společnosti nebude nikdo, kdo by mohl rozhodnout o přechodu uvolněného podílu či o snížení základního kapitálu (§ 215 odst. 1 ZOK), dojde totiž také tehdy, zůstane-li společnost – s výjimkou uvolněných podílů – svým jediným (zbývajícím) společníkem. I v tomto případě by bylo zrušení společnosti nevyhnutelné (§ 215 odst. 1 ZOK), a to ze stejných důvodů jako v případě, kdy jsou současně uvolněné všechny podíly. Proto lze usuzovat, že pravidlo, podle kterého může společnost rozhodnout, že na ni přechází vlastnické právo ke všem uvolněným podílům (§ 215 odst. 2 ZOK), dopadá i na právě popsanou situaci.
K tomu je ovšem třeba říct, že v širším kontextu je smysl pravidla umožňujícího společnosti nabýt všechny své uvolněné podíly (§ 215 odst. 2 ZOK) nejasný. Tato možnost totiž nastupuje teprve tehdy, nepodaří-li se uvolněný podíl prodat – v zákonem stanovené lhůtě (§ 214 ZOK) – „napřímo“ (§ 213 ZOK), a tak je záchrana společnosti před hrozbou jejího zrušení (§ 215 odst. 1 ZOK) v podstatě jen prodlužováním letargie, do které společnost upadla. Jestliže se totiž společnosti nepodařilo prodat uvolněný podíl jako zástupkyni (bývalého) společníka (§ 213 odst. 1 ZOK), je jen málo pravděpodobné, že k prodeji dojde poté, co jej nabude sama společnost (§ 215 odst. 2 ZOK).
Roli zde může hrát v zásadě jen zákonem předepsaný způsob určení ceny, za kterou má být podíl převeden. V případě uvolněného podílu má jít o „přiměřenou cenu“ (§ 213 odst. 1 ZOK), čímž je patrně míněna obvyklá (tržní) cena. V případě podílů ve vlastnictví společnosti má jít o cenu určenou „na základě znaleckého posudku“ (§ 149 odst. 4 ZOK), čímž se pravděpodobně myslí cena určená podle kritérií, podle nichž se stanovuje hodnota vypořádacího podílu (§ 36 odst. 3 ZOK) – tedy v prvé řadě cena určená s odkazem na vlastní kapitál společnosti.
Smyslem pravidla, jež společnosti umožňuje rozhodnout o tom, že na ni přejdou všechny její uvolněné podíly (§ 215 odst. 2 ZOK), pak může být snad i snaha dát společnosti šanci nabýt všechny své podíly, jde-li o případ, kdy je společnost – s výjimkou uvolněných podílů – jediným společníkem. To by mohlo hrát (alespoň psychologickou) roli při následném prodeji podílů společnosti, které mají (na rozdíl od situace, kdy je část podílů uvolněných) stejného vlastníka. Ve skutečnosti se ovšem o žádný významný rozdíl nejedná, neboť při prodeji uvolněných podílů je vyjednávání buď jak buď v rukou společnosti, která vystupuje jako zástupce (bývalého) společníka (§ 213 odst. 1 ZOK).
Uvažovat by se snad dalo také o tom, že koncentrace podílů v rukou společnosti může urychlit proces „dobrovolné“ likvidace. I tato možnost je ovšem objektivně vzato spíše přáním, jež je „otcem myšlenky“. Je tomu tak proto, že společnost bude muset tak jako tak vypořádat (bývalého) společníka (§ 214 ve spojení s § 36 ZOK), a tak se proces likvidace ve skutečnosti nijak výrazněji nezrychlí.
Širší smysl § 215 odst. 2 ZOK tak zůstává rozostřen. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že jde o další (třetí) ze způsobů, kterým se společnost může stát svým jediným společníkem tak, že nabude všechny své uvolněné podíly.
4. Dílčí závěr
Jako dílčí závěr této kapitoly lze shrnout, že hovoří-li se o „vzniku“ společnosti s ručením omezeným bez společníků, je tím míněn vznik zákonem předvídaného stavu, kdy je společnost svým jediným společníkem, anebo stavu, kdy jsou všechny podíly ve společnosti uvolněné – popřípadě současné kombinace obou těchto možností. Vznik nově zřizované společnosti s ručením omezeným bez společníků je vyloučen.
Společnost, která se stala svým jediným společníkem (gesellschafterlose GmbH), může vzniknout všemi myslitelnými způsoby, kterými může dojít k nabývání vlastního podílu (včetně smlouvy o převodu podílu). Stejně tak je tomu i u společnosti, která nemá jiné než uvolněné podíly. I k jejímu vzniku může dojít v zásadě všemi způsoby, jimiž může dojít k zániku účasti společníka za trvání společnosti bez právního nástupce. Přípustná je dokonce i „přeměna“ společnosti, která je svým jediným společníkem, do podoby společnosti, která nemá jiné než uvolněné podíly, a naopak.