Sportovní smlouvy uzavírané s nezletilými obsahují napříč sportovními odvětvími v České republice ujednání, která jsou totožná či obdobná s ujednáními v publikaci prezentovaných profesionálních sportovních smluv.
I přes to, že se obsah smluvnich vztahů nezletilých sportovců se sportovními kluby od profesionálních sportovních smluv zásadně neliší, tvrdit toto o reálném vztahu, respektive o povaze sportovního vztahu, s jistotou již nelze. Zásadních rozdílů mezi vztahy existujícími mezi profesionálními sportovci a sportovními kluby a vztahy existujícími mezi nezletilými sportovci a sportovními kluby je několik. Předně se ve smyslu kapitoly II. tohoto příspěvku jedná o vztah, v němž jsou více či méně nutně účastni rovněž zástupci nezletilého, zpravidla jeho rodiče. Tito jsou povětšinou taktéž podepsáni na sportovní smlouvě a nezřídkakdy jim ze smlouvy s nezletilými sportovci plynou práva a povinnosti.
Dalším zásadním rozdílem je skutečnost, že nezletilí sportovci, na rozdíl od jejich profesionálních kolegů, zpravidla docházejí do školy (ve většině případů s ohledem na věk hovoříme o úrovni středního vzdělávání) a těmto sportovcům plynou povinnosti právě z účasti na tomto vzdělávání. Existence sportovního vztahu, tzn. výkon sportovní činnosti na základě sportovní smlouvy uzavřené s nezletilým, je, či by alespoň měla být omezena požadavkem na vzdělání, respektive na jeho dokončení. Ačkoliv sportovní kluby často spolupracují se středními školami a měly by si navzájem ve svých činnostech poskytovat součinnost, není tomu tak vždy a výkon sportovní činnosti často zasahuje do plnění školních povinností. Právě tato skutečnost je zásadním úskalím této problematiky, která je dalším zásadním a palčivým problémem výchovy českých nezletilých sportovců. V kontextu tohoto výkladu lze tak v tomto odstavci prezentovanou skutečnost považovat za odlišující kritérium sportovních vztahů nezletilých se sportovními vztahy profesionálních sportovců. Uvedené souvisí i s požadavkem systematické přípravy, v rámci které by mělo být vždy zohledněno i uvedené vzdělávací hledisko a jeho účel.
Rozdílnost hodnocených vztahů se projevuje rovněž v omezeném či zcela potlačeném prvku souvisejících povinností ve smyslu reklamních a marketingových činností, tak jak jsou vymezeny v publikaci. Tímto samozřejmě není dotčena možnost, že nezletilý sportovec bude mít povinnost účastnit se událostí sportovního klubu souvisejících s jeho propagací. Relevantnost účasti mladistvého sportovce a vliv na účel takové události jsou nicméně spíše teoretické. Proto je nezbytné i tento prvek pojmout jako rozdílový.
Výše označené základní rozdíly mezi jednotlivými skupinami vztahů by měly být promítnuty do konkrétních sportovních smluv. Jejich znění by měla odpovídat potřebám konkrétních společenských vztahů a zohledňovat výše uvedené rozdíly. Ne vždy jsou však uvedené teze naplněny. Smlouvy uzavírané s nezletilými jsou silně inspirovány zněním profesionálních sportovních smluv, často s totožnou textací jednotlivých ustanovení, bez ohledu na zjevnou odlišnost těchto vztahů. To však působí značné problémy, neboť bylo-li v publikaci dovozeno, že některá ustanovení profesionálních sportovních smluv jsou s právním řádem v rozporu, případně že se pohybují na hranici platnosti, tím spíše budou mít tuto vlastnost i totožná znění smluv s nezletilými v kontextu jejich postavení v právním řádu a s vyššími požadavky na jejich ochranu.
1. Práva a povinnosti smluvních stran
Jedním z totožných prvků profesionálních sportovních smluv a smluv uzavíraných s nezletilými můžeme shledat prvek odměňování. Není to však pravidlem, a proto sportovní smlouvy uzavírané s nezletilými lze dělit zpravidla na ty, které ujednání o odměně nezletilého sportovce obsahují, a na ty, na základě kterých sportovci odměna nenáleží. Náleží-li nezletilému sportovci odměna, pohybuje se její rozsah zpravidla od 2 000 Kč do 10 000 Kč za měsíc. Její výše je závislá povětšinou na věku sportovce a jeho potenciálu, jakož i na ekonomické síle sportovního klubu. Existence odměny je na rozdíl od profesionálních sportovních smluv fakultativní náležitostí, neboť u sportovních smluv uzavíraných s nezletilými nelze hovořit o výkonu sportovní činnosti za účelem obživy nezletilého sportovce, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že úpravu odměny za výkon činnosti dle sportovní smlouvy nelze ztotožnit s povinností zajištění obživy dle § 859 ObčZ a touto odměnou působnost tohoto ustanovení vyloučit, bez ohledu na další práva a povinnosti, jež ve smyslu § 855 a násl. ObčZ nezletilým svědčí.
Lze-li jmenovat oblast, v níž se profesionální sportovní smlouvy a sportovní smlouvy uzavírané s nezletilými nejvíce shodují, je touto oblastí úprava práv a primárně povinností smluvních stran, zejména nezletilých sportovců. Sportovní smlouvy uzavírané s nezletilými zpravidla tyto povinnosti kopírují z profesionálních sportovních smluv, případně tyto povinnosti modifikují.
Základní povinností sportovních klubů je zejména povinnost platit sportovcům sjednanou odměnu a poskytovat jim potřebné zázemí a vybavení, a sportovci jsou především povinni účastnit se sportovních utkání, soustavné přípravy na ně, dodržovat další pravidla vyplývající z regulativní činnosti sportovního svazu a mezinárodní sportovní organizace, udržovat se v požadované fyzické i psychické kondici a svoje dovednosti zlepšovat, zdržet se požívání a užívání zakázaných látek, neprovozovat jinou výdělečnou činnost, která by mohla omezit plnění uzavřené smlouvy, a neprovozovat bez souhlasu klubu žádné další sporty.
Smlouvy uzavírané s nezletilými upravují stejně jako profesionální sportovní smlouvy otázky zdravotní způsobilosti a jejího posuzování. Lze v nich nalézat také úpravu osobnostních práv. Tyto oblasti, byť mohou být rovněž problematické, kopírují v souladu s výše uvedeným profesionální sportovní smlouvy. Za povšimnutí však stojí úprava některých dalších institutů, na nichž je možno prezentovat závažnost celé problematiky a jež je vhodné podrobněji rozebrat. Těmito jsou úprava ukončení smluv uzavíraných s nezletilými a úprava sankcí, zejména smluvních pokut.
Stejně jako u profesionálních smluv obsahují i smlouvy s nezletilými různé možnosti ukončení těchto smluv. Nad uvedené však smlouvy s nezletilými upravují možnost sportovce ukončit smlouvu v případě, kdy sportovec slovy smluv „ukončí hráčskou přípravu“. Toto slovní spojení lze vykládat ve smyslu ukončení sportovní kariéry nezletilého sportovce za účelem ve sportovní kariéře dále nepokračovat, v širším významu si nadále nepočínat tak, aby bylo dosaženo předpokladů pro výkon profesionálního sportu a uzavření profesionální sportovní smlouvy. Tento zcela běžný krok, k němuž u nezletilých sportovců standardně dochází, neboť ne všem těmto sportovcům se podaří dosáhnout profesionální úrovně a výkonem sportovní činnosti zajišťovat svoji obživu, je však sportovními smlouvami umožněn pouze za splnění několika podmínek.
V případě, kdy se nezletilý sportovec rozhodne ukončit sportovní přípravu před uplynutím doby, na kterou byla jeho sportovní smlouva sjednána, a smlouvu jednostranně ukončí, „zavazují se sportovec, resp. jeho zákonní zástupci, společně a nerozdílně nahradit klubu odstupné“. Smlouvy dále uvádějí, že klub má právo stanovit výši odstupného s ohledem na náklady „veškerých sportovně výchovných opatření a reálných výdajů na výchovu sportovce, zejména pak s ohledem na výdaje klubu na trenéry a metodické pracovníky klubu, soustředění, sportovní vybavení, alikvotní části na pronájem sportovních ploch a spotřebované energie, náklady na fyzickou a psychickou přípravu sportovce, dopravu na sportovní soutěže, zdravotní péči, regeneraci a rehabilitaci a všechny další náklady, které souvisejí s přípravou sportovního rozvoje sportovce“. Variantou uvedeného je možnost uhradit klubu tabulkové odstupné, o němž je pojednáno níže.
Předně je nutno poukázat na minimálně pochybný účel takové povinnosti z hlediska skutečně vynaložených nákladů na výchovu jednoho sportovce. Obecně není pochyb o tom, že sportovním klubům vznikají výše uvedené náklady na výchovu nezletilých sportovců, a cílem následujícího textu není takové náklady zpochybňovat. Tyto však vznikají zásadně kolektivně, a i přes to, že zejména nezletilí sportovci, kteří mají uzavřenou sportovní smlouvu, mohou pro klub představovat vyšší nákladové zatížení nežli nezletilí sportovci, kteří smlouvu uzavřenou nemají, je tvrzení, že klubu vzniknou za tyto sportovce zvláštní náklady například z hlediska pronájmu sportovních ploch a spotřebované energie či náklady na trenéry a související provozní personál, přinejmenším pochybné. Takto formulovanou finanční ztrátu klubu lze považovat za účelovou, bez ohledu na jednoznačný výpočet těchto nákladů na jednoho nezletilého sportovce. Konečně nelze přijmout tvrzení, že sportovnímu klubu vznikly výchovou tohoto konkrétního nezletilého sportovce větší náklady, než kdyby tento nezletilý sportovec v klubu vůbec nepůsobil. Náklady individuálního charakteru, které mohou klubu vzniknout na základě jeho smluvních povinností, jsou objektivně relevantní, nicméně ve smyslu dalšího výkladu je otázkou, zda je oprávněné požadovat i tyto náklady.
Uvedené nezpochybňuje oprávněné nároky klubů na úhradu nákladů za výchovu nezletilých sportovců ve smyslu kapitoly V. tohoto příspěvku, nicméně rozhodnutí nezletilého sportovce ukončit sportovní přípravu nelze pod tam uvedený výklad podřadit. Nejenže takové ujednání trestá spíše zákonné zástupce nezletilého sportovce, neboť ti povětšinou ponesou veškeré takové náklady bez ohledu na to, že do nezletilého sportovce investovali vlastní finanční prostředky včetně osobního času, který sportovní příprava sportovců této věkové kategorie od zákonných zástupců – rodičů nutně vyžaduje, ale konečně jej lze považovat za diskriminační.
Není nutné předkládat konkrétní čísla, aby bylo zjevné, že pouze malá část nezletilých sportovců dosáhne stavu, že uzavře profesionální smlouvy a stane se sportovci profesionálními. V průběhu dospívání ukončí sportovní přípravu většina z nich, a to včetně těch, kteří sportovní smlouvu v režimu nezletilých uzavřenu nemají. Po těchto sportovcích však sportovní kluby žádnou náhradu nákladů nevyžadují, a to i přes to, že výše citovaný výčet nákladů sportovním klubům výchovou těchto „ostatních“ nezletilých sportovců bezpochyby vzniká. Nelze tak ospravedlnit výše uvedené ujednání tím, že sportovní klub vynaložil náklady na výchovu nezletilých sportovců (včetně těch, kteří s klubem nemají uzavřenu žádnou smlouvu). Tyto náklady (nesené z velké části rovněž zákonnými zástupci, zpravidla formou členských příspěvků) koneckonců představují rizikovou investici do nezletilých sportovců (talentů) a vyplývají ze samotné podstaty výchovy mladých sportovců. Z hlediska právního hodnocení uvedených ustanovení je nutné uvažovat o neplatnosti takových ujednání s výhradou, že vždy je nutné přihlédnout ke konkrétnímu účelu jednotlivých smluvních ustanovení a k hrozbě nepřípustného zásahu do práv nezletilých, kterou mohou tato ustanovení vyvolat.
Ani smlouvy uzavírané s nezletilými nejsou prosty ujednání o smluvních pokutách. Institut smluvních pokut je však nutné vnímat jako problematický od případů profesionálních smluv odděleně, a to a priori z důvodů rozdílnosti těchto vztahů naznačených úvodem této kapitoly a sekundárně i z důvodů následujících. Smluvní pokuta je bezesporu sankčním institutem, jejž lze uplatnit za nesplnění předem stanovených podmínek. Z hlediska subjektivního vnímání však může plnit i funkci preventivní či motivační, tedy sloužit k tomu, aby subjekt – zatížen hrozbou uplatnění smluvní pokuty – dobrovolně a řádně plnil své povinnosti.
Bez ohledu na právní hodnocení dané problematiky vyvstává ve vztahu k nezletilým otázka, zda je institut smluvní pokuty správně zvoleným motivačním institutem, očekáváme-li od něj plnění povinností nezletilých v rámci výchovy a jejich vedení k řádnému plnění svých povinností. Takto nastíněná otázka je spíše psychologickým, sociologickým a edukačním problémem, nicméně ve vztahu k právnímu hodnocení nelze tyto náhledy opomíjet.
Smluvní pokuty ve smlouvách s nezletilými můžeme rozdělit na dva druhy. Tím prvním jsou smluvní pokuty stanovené procentní sazbou ze základní odměny, druhou variantou jsou smluvní pokuty stanovené přesně vymezenou částkou. I na tuto problematiku je nutno nahlížet z hlediska přípustnosti možnosti nezletilého se k takové povinnosti zavázat. Co se týče druhé varianty, lze ji bez větších pochybností shledat nepřípustnou, neboť s ohledem na výši těchto pokut, která plyne ze sportovních smluv, jsou tyto ve výrazném rozporu s požadavkem přiměřenosti. Nepřiměřenost je v případě smluv s nezletilými podepřena navíc výší odměn nezletilých, neboť bylo-li výše uvedeno, že odměna nezletilých sportovců se pohybuje do 10 000 Kč měsíčně (a u některých smluv s nezletilými není stanovena odměna žádná), je nepřiměřenost smluvních pokut pohybující se v řádech desetitisíců Kč zjevná.
Ve sportovních smlouvách uzavíraných s nezletilými se tak lze setkat například s pokutou ve výši 50 000 Kč v případě, že nezletilý bez souhlasu klubu provozuje jiný druh sportu než ten, pro nějž je uzavřena jeho smlouva, či užívá jiné léky a léčebné prostředky než ty, které stanovil lékař sportovního klubu. V případě, že je nezletilému naměřeno více než 0,5 ‰ alkoholu v krvi nebo se nezletilý odmítne podrobit dechové zkoušce, je tento povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 20 000 Kč. Na smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč má sportovní klub nárok, pokud sportovec přijme bez souhlasu klubu plnění, které má nebo by mohlo mít souvislost se sportovními utkáními klubu. Pokud se nezletilý sportovec účastní sázkových a obdobných soutěží, které mají vztah k utkání sportovního klubu a jeho výsledku, je povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 150 000 Kč. Takto stanovené smluvní pokuty je nutné striktně odmítnout s odkazem na jejich neplatnost, i přes to, že zejména dvě posledně jmenovaná provinění mají závažný charakter. Tím však není dotčena možnost sankcionovat je jiným, méně invazivním způsobem.
Aniž by byl dotčen dosavadní výklad ke smluvním pokutám a dotčeny závěry výše citovaného recentního rozhodnutí Nejvyššího soudu, nemusí být jako a priori nepřípustný shledán prvně jmenovaný druh smluvních pokut. Hrozba procentuálně stanovené sankční částky, kterou je nezletilý sportovec povinen v případě porušení povinností zaplatit, může v některých situacích představovat efektivní edukační a motivační nástroj směřující k výchově nezletilého. Je však nutné zásadně trvat na základních podmínkách takové úpravy, mezi něž patří například omezení částky, kterou může klub nárokovat (zásadně maximálně do výše základní měsíční odměny sportovce jak samostatně, tak v součtu), a povinnosti, které je sportovec povinen dodržovat, musí být předem výslovně a jednoznačně stanoveny a musí být relevantní ke vzájemnému vztahu nezletilého sportovce, sportovního klubu a činnosti na základě sportovní smlouvy vykonávané a konečně rovněž přiměřené rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku.
Za přípustnou by v konkrétním případě mohla být považována například smluvní pokuta ve výši 10 % základní odměny za úmyslný faul, za nějž je sportovec v rámci sportovního utkání vyloučen na 10 minut nebo do konce utkání, dále pokuta ve výši 5 % za pozdní příchod na trénink, pokuta ve výši 10 % za neomluvenou absenci na tréninku nebo pokuta ve výši 5 % za úmyslné poškození poskytnutého sportovního vybavení (například zlomení hole). Za argumentačně přípustné pokuty obsažené ve sportovních smlouvách lze označit například pokutu ve výši 30 % za pozdní příchod na sportovní utkání či ve výši 100 % měsíční odměny za neomluvenou neúčast na sportovním utkání. Z důvodu nejednoznačnosti vymezení již může být problematické například ujednání, které za nedodržení příkazu trenéra nebo vykázání z tréninku umožňuje nárokovat smluvní pokutu ve výši 20 % základní měsíční odměny. Při stanovování smluvních pokut je tak vždy nutné s ohledem na všechny relevantní okolnosti dbát a priori na hledisko jejich přípustnosti a současně na smysl a účel, ke kterému institut smluvních pokut slouží.
2. Sekundární smlouvy
U smluv uzavíraných s nezletilými lze spatřovat ještě jednu zásadní odlišnost. U některých sportovních odvětví se lze setkat s postupem, kdy jsou kromě standardních sportovních smluv k těmto smlouvám uzavírány ještě zvláštní smlouvy, označovány povětšinou jako „smlouvy o spolupráci mezi sportovním klubem a rodiči nezletilého sportovce“. Jak napovídá jejich název, tyto smlouvy jsou uzavírány mezi sportovními kluby a zákonnými zástupci nezletilých sportovců a upravují práva a povinnosti těchto zákonných zástupců (rodičů) ve vztahu k obsahu sportovních smluv uzavíraných s nezletilými. Takové smlouvy, které se vážou ke sportovním smlouvám uzavíraným s nezletilými jakožto smlouvám primárním, můžeme označit jako smlouvy sekundární.
Předmětem těchto sekundárních smluv je, dle jejich znění, sjednocení postupů při výchově sportovce. Dle těchto smluv kluby ve spolupráci se školou zajišťují kontrolu školní docházky sportovců včetně vyhodnocování omluvenek ze školy, kontrolují s rodiči výsledky školní práce, informují rodiče o doporučených postizích při porušování školních povinností a o postupu při odstraňování problémů ve škole. Kluby rovněž zajišťují v případě, že sportovci bydlí v zařízení pro ubytování mládeže, případně v bytech, které zajišťují přímo kluby, kontrolu tohoto ubytování, dále kontrolu stravování sportovců včetně kontroly využití volného času. Konečně udržují komunikaci s rodiči a zajišťují informovanost rodičů o zásadách výživy sportovců.
Zákonní zástupci – rodiče se ve smlouvách zavazují k podporování a respektování činnosti klubů ve vztahu k řádné školní docházce sportovců, k plnění vzdělávacích a výchovných povinností a k respektování a podpoře výchovných opatření klubů při porušování školních povinností nezletilých sportovců. Rodiče jsou dále povinni spolupracovat s kluby při zavádění správné životosprávy sportovců včetně kontroly ubytování a trávení volného času. Z uvedeného vyplývá, že povinnosti rodičů obecně korespondují s oprávněními klubů a naopak. Tyto sekundární smlouvy zpravidla neobsahují žádné sankce a jsou uzavřeny na dobu působení nezletilého sportovce ve sportovním klubu, tj. nejsou vázány na dobu účinnosti primárních smluv.
Nabízí se tak otázka právní relevance těchto smluv. Je nesporné, že těmito smlouvami nelze ani zčásti přenést rodičovskou odpovědnost na sportovní kluby. Obsah těchto smluv zpravidla koresponduje s jejich účelem, tedy se zajištěním správné (mimosportovní) výchovy nezletilých sportovců, a proto nelze a priori prohlásit tyto smlouvy za neplatné. Zásadní podmínkou těchto smluv je rovněž existence spolupráce mezi sportovními kluby a školami, kdy zpravidla tyto sekundární smlouvy na smluvně zakotvenou spolupráci mezi klubem a školou odkazují. Vzhledem k neexistenci sankčních ujednání a ke skutečnosti, že porušení těchto smluv nelze autoritativně prakticky vynutit (i s přihlédnutím k jejich vágnímu a obecnému znění), je založeno plnění těchto smluv spíše na přístupu jednotlivých smluvních stran a na dobrovolnosti se této dohodě podřídit. V případě sekundárních smluv se tak jedná spíše o dokument, který vymezuje základní podmínky spolupráce při výchově nezletilých sportovců, nežli o právně závazný dokument s vynutitelným obsahem.