J. Kupčík dále hovoří o zákazu odchýlení se od znaleckého posudku. To navozuje dojem, že výši protiplnění stanoví znalec a hlavní akcionář se od znalcem stanovené výše protiplnění nemůže odchýlit. Z toho pak autor odvozuje tvrzení, že hlavní akcionář odpovídá za postup, avšak nikoliv za výsledek (tj. za stanovenou výši protiplnění), a že je tedy pouze jakýmsi vykonavatelem rozhodnutí o vytěsnění a o výši protiplnění, které učiní někdo jiný. Taková interpretace je ale zcela chybná.
Ustanovení § 183m odst. 1 ObchZ stanoví zcela jasně, že „oprávněné osoby mají právo na protiplnění, jehož výši určí hlavní akcionář“. Podle tohoto ustanovení to tedy není znalec, kdo určuje výši protiplnění, ale hlavní akcionář. Znalecký posudek k doložení výše protiplnění slouží pouze jako jakési alibi hlavního akcionáře.
Ani ustanovení zákona o obchodních korporacích nepotvrzuje, že by výši protiplnění stanovil namísto hlavního akcionáře znalec. Podle § 376 odst. 1 ZOK mají vlastníci účastnických cenných papírů právo na přiměřené protiplnění v penězích, jehož výši určí valná hromada. Protože příslušné usnesení valné hromady o vytěsnění vyjadřuje vůli hlavního akcionáře (neboť usnesení navrhl a má k jeho prosazení více než 90 % hlasů), je zřejmé, kdo určuje výši protiplnění. Znaleckým posudkem se i v tomto případě jen dokládá výše protiplnění určená hlavním akcionářem.
V této souvislosti je důležité zmínit, že znalce pro doložení výše protiplnění si podle obou uvedených právních úprav vybírá hlavní akcionář. Nic mu nebrání, aby v případě, že se závěrem znalce nesouhlasí (znalec dospěje k názoru, že protiplnění má být vyšší než představa hlavního akcionáře), jeho posudek nepoužil a zvolil si jiného znalce.
Určení výše protiplnění tedy není něco nadosobního, co by se nacházelo mimo rozhodovací sféru hlavního akcionáře. Odpovědnost za řádné stanovení výše protiplnění leží výhradně na hlavním akcionáři. Nesplní-li tuto povinnost řádně a včas, je povinen hradit úrok z prodlení, stejně jako jakýkoliv jiný dlužník.
Podle J. Kupčíka soudní rozhodnutí deklaruje
„maximálně objektivizovanou skutečnost, bez ohledu na jednání či chování stran“. Dále autor uvádí, že „prejudiciální otázkou pro stanovení doplatku není shledání porušení povinnosti, jak tomu bývá obvykle u žalob na peněžité plnění (tj. porušení smlouvy či prevenční povinnosti), ale shledání toho, jaká byla přiměřená výše protiplnění k okamžiku vytěsnění (ex tunc)“.
Autor však zcela pomíjí kontext soudního rozhodnutí, které je vydáváno v rámci přezkumného řízení. Účelem přezkumného řízení je ochrana oprávněných zájmů menšinových akcionářů, do jejichž vlastnického práva (které je mj. chráněno i čl. 11 Listiny základních práv a svobod) bylo zasaženo nepoctivým určením výše protiplnění, za které, jak výše doloženo, neodpovídá nikdo jiný než hlavní akcionář.
Vraťme se k analogii s kupní smlouvou. Na jedné straně je hlavní akcionář jakožto „kupující“ a na druhé straně menšinoví akcionáři jakožto „prodávající“. Zákonodárce neumožnil menšinovým akcionářům vyjednávat o ceně, ale pouze jim poskytl možnost bránit se v rámci přezkumného řízení, v němž je možné napravit případné zneužití výhody dané hlavnímu akcionáři, a to výhody stanovit si jednostranně „cenu“, resp. kompenzaci za de facto vyvlastnění. Stanovení této „ceny“ v okamžiku vytěsnění je aktem hlavního akcionáře a nikoho jiného.