Platný občanský zákoník oproti předchozímu občanskému zákoníku z r. 1964 zavedl nový institut – zdánlivost, jako další sankční (negativní) následek vedle neplatnosti. Zdánlivostí je postihováno jednání, jemuž chybí některý z pojmových znaků právního jednání, anebo případy, kdy je ujednání v tak zásadním rozporu s vůlí zákonodárce, že sankce neplatnosti nestačí (srov. např. § 16, § 630 odst. 2, § 898 odst. 3, § 1812 odst. 2, § 1815, § 2239 ObčZ).¹ Tím ObčZ změnil dosavadní pojetí následků vad právního jednání. Pojem „zdánlivého právního jednání“ byl dosud znám pouze v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině („ZOR“),² a právní teorii, kde takovéto právní jednání bylo označováno také jako non negotium, tedy „neexistující právní jednání“, nebo podle některých civilistů nesprávně jako „nicotné právní jednání“.³ Zdánlivé jednání sice jako právní jednání vypadá, jako právní jednání se jeví, ale protože nesplňuje základní požadavky, které se na právní jednání kladou, a proto trpí podstatnými vadami, které brání vzniku právního jednání, anebo je v tak zásadním rozporu s vůlí zákonodárce, že sankce neplatnosti nestačí, o žádné právní jednání nejde.⁴

Důvodová zpráva k ObčZ k tomu uvádí:

„Rozdílně od současného pojetí, které v § 37 odst. 1 nynějšího občanského zákoníku spojuje nedostatek vůle, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti projevu vůle s absolutní neplatností právního úkonu, vychází navrhovaná úprava z pojetí, že v takových případech se o projev vůle vůbec nejedná.“⁵

Tomu odpovídá též zařazení ustanovení o zdánlivosti na začátek Všeobecných ustanovení, dílu prvního – Právní jednání, hlavy páté ObčZ, zatímco ustanovení o neplatnosti právního jednání jsou zařazena až do oddílu šestého této hlavy.

Za zdánlivá právní jednání ObčZ označuje jednání, u kterých chybí vůle jednající osoby (§ 551 ObčZ), jednání, u kterých není zjevně projevena vážná vůle (§ 552 ObčZ), a dále jednání, jejichž obsah nelze pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit ani výkladem (§ 553 ObčZ). Zdánlivá jsou rovněž všechna právní jednání, popř. ujednání v právním jednání, kde ObčZ výslovně stanoví, že se k takovému ujednání „nepřihlíží“. Jedná se např. o ustanovení chránící člověka a jeho osobnostní práva (§ 16, § 19 odst. 2 ObčZ), upravující ochranu slabší smluvní strany (např. § 1755 ObčZ), apod.

Předně je nutno uvést, že právní jednání, které není perfektní (např. projev vůle ještě nedošel, zejména druhé smluvní straně u adresovaných právních jednání), tj. nebylo z právního hlediska dovršeno, neexistuje. Jedná se pouze o zdánlivé právní jednání (non negotium).⁶

Chybí-li vůle jednající osoby, nejde o právní jednání (§ 551 ObčZ). Vůle je psychický vztah jednajícího k zamýšlenému (právnímu) následku. Aby však došlo ke vzniku právního jednání, je mj. nezbytné, aby vůle byla projevena. Právní jednání spočívá ve spojení vůle s projevem, vůle navenek projevená je podstatou právního jednání. Chybí-li tedy vůle nebo není-li projevena, je právní jednání jen zdánlivé.

Ze zákona však nevyplývá, jakou minimální kvalitu musí mít projevená vůle, aby zde bylo právní jednání.⁷ Zda stačí pouhé spojení vůle s jednáním (např. jednající chce kývnout hlavou), nebo zda musí být vůle zaměřená k právnímu jednání, či dokonce zda musí být zaměřena na konkrétní právní jednání tak, jak je klasifikuje ObčZ (např. jednající chce uzavřít nájemní smlouvu).⁸

1. Požadavek minimální kvality skutečné vůle

Aby bylo možno zjistit, zda projevená vůle je způsobilá vyvolat právní následky, tedy zda se jedná o vůli právně jednat, je třeba posoudit její kvalitu a zjistit, zda postačuje k tomu, aby zde bylo právní jednání. Poměrně podrobně se minimální kvalitou vůle zabývá F. Melzer. Rozlišuje obecnou vůli jednat, vůli jednat s právními následky a vůli jednat s právními následky, které právní řád s tímto konkrétním projevem spojuje.⁹

1.1 Obecná vůle jednat

Obecná vůle jednat spočívá v tom, že chování je vyvoláno vůlí a jedná se tedy o volní jednání. Rozhodné v tomto případě není, zda jednající chce jednat právně, či nikoliv, ale že chce jednat. Požadavek na obecnou vůli jednat není splněn např. u reflexních pohybů, pohybů ve spánku, vis absoluta apod. Skutečnost, že alespoň obecná vůle jednat je nezbytnou náležitostí právního jednání, vyplývá přímo ze znění § 551 ObčZ, neboť právní jednání není, pokud se jednání subjektu vůbec nezakládá na vůli.¹⁰

1.2 Vůle jednat s právními následky

Vůle jednat s právními následky záleží v tom, že jednající nejenže chce jednat, ale chce právně jednat, tedy s právními následky․ Nerozhodné potom je, zda projevené právní jednání odpovídá klasifikaci právního jednání, kterou pro takovéto jednání právní řád stanoví (např. jednající chce něco prodat, ale objektivně jeho projev vyzní, že chce darovat). Požadavek vůle jednat s právními následky je v tomto případě splněn.

Problém nastává v případech, ve kterých se jednání jednající osoby objektivně jeví jako právní jednání, ale sám jednající právně jednat nechce. F. Melzer k tomu uvádí případ trevírské dražby vína, kdy účastník dražby zvedne ruku na pozdrav známému zrovna v okamžiku, kdy může učinit nabídku. Jeho jednání se objektivně jeví jako vůle učinit nabídku. V těchto případech se střetává princip ochrany právní jistoty, resp. dobré víry adresátů jednání, a princip autonomie vůle na straně jednajícího. V případě, že by byla poskytnuta ochrana jednajícímu, druhý subjekt, který s tím neměl co do činění, by měl mít právo na náhradu škody. V uvedeném případě by musel uhradit náklady na novou dražbu, což je jistě finančně nákladnější, než zaplatit víno. Z tohoto příkladu je zřejmé, že pro jednajícího je v některých případech i výhodnější vlastní chování posoudit jako právní jednání s tím, že je jím vázán, než aby musel nahradit škodu. Uplatní se zde princip odpovědnosti za svoji sféru vlivu, spočívající v tom, že negativní následky ponese ten, v jehož sféře vlivu právní následky nastaly, neboť je to on, kdo může následek svého jednání ovlivnit. Tento princip se však neuplatní, když jednající neměl možnost své jednání ovlivnit (viz výše). Otázkou tedy zůstává, zda by měl být upřednostněn princip autonomie vůle jednajícího s tím, že bude odpovídat za škodu, či princip ochrany dobré víry. Vzhledem k tomu, že české právo je postaveno na prioritě závazků na plnění (na rozdíl např. od práva anglického, kde zásadně nelze žalovat na plnění, ale na náhradu škody), a s ohledem na výše uvedený příklad trevírské dražby vína vyplývá, že by měla být poskytnuta ochrana dobré víry adresátů jednání, a tedy, že znakem právního jednání není vůle jednat s právními následky.¹¹

Obdobně dle M. Zuklínové není nezbytné, aby vůle jednajícího byla zaměřena na vyvolání právního následku. Může se tedy stát, že někdo právně jedná, aniž by si byl vědom, že právo s jeho jednáním spojuje právní následky. Právně jedná též ten, kdo jedná protiprávně a spáchá občanskoprávní delikt. Ani on nemá zpravidla v úmyslu vyvolat nepříznivý právní následek.¹² S těmito závěry se lze plně ztotožnit.

1.3 Vůle jednat s právními následky, které právní řád s tímto konkrétním projevem vůle spojuje

Vůli jednat s právními následky, které právní řád s tímto projevem spojuje, má jednající, který i subjektivně chce vyvolat právě ty následky, které jeho jednání podle práva vyvolá. Takovou kvalitu vůle pro právní jednání ale ObčZ nepožaduje, což vyplývá z toho, že upravuje následky právního jednání učiněného v omylu, přičemž za omyl se považuje i omyl v obsahu, který vylučuje právě takovouto kvalitu vůle. Omyl jednajícího pak může mít za následek pouze relativní neplatnost právního jednání (§ 583 ObčZ), a pokud se jednající osoba neplatnosti nedovolá, jedná se o platné právní jednání, což vylučuje jeho neexistenci, jelikož platnost předpokládá existenci.¹³

2. Případy absence vůle právně jednat

O případ, kdy je učiněn nějaký projev, ale chybí vůle jednajícího, jde u mimovolních projevů, např. mluvení ze spaní, tiky rukou apod. Další situací, kdy je učiněn nějaký projev, ale chybí vůle jednajícího, je v případě použití fyzického násilí (vis absoluta). Fyzické násilí je násilí, které vylučuje vlastní vůli jednajícího (např. vedení ruky při podpisu). Vůli zde projevuje původce násilí.¹⁴ Proto v těchto případech chybí vůle jednajícího a právní jednání nevzniká, resp. jedná se o zdánlivé právní jednání. Může dojít též k tzv. nepřímému fyzickému donucení, které může spočívat v ovlivnění jednajícího alkoholem či omamnými látkami.¹⁵

Od toho je třeba odlišovat hrozbu násilím (vis compulsiva), kdy je pohrůžkou násilí někdo donucen, aby jednal. V tomto případě se však uplatní stará římská zásada etsi coactus, tamen voluit.¹⁶ Vůle jednajícího však není zcela svobodná, proto zákonodárce dává jednajícímu možnost namítat neplatnost (resp. dovolat se neplatnosti) právního jednání podle § 587 odst. 2 ObčZ.¹⁷

Ke vzniku právního jednání nestačí, aby měl jednající vůli. Zdánlivé je totiž také právní jednání, kdy projevená vůle zjevně nebyla vážná (§ 552 ObčZ).

Na rozdíl od právě uvedeného, zákon v tomto ustanovení používá výrazu „zjevně“, aniž by bylo zřejmé, ke kterému slovu se tento výraz váže. Zda ke slovu „projevena“, či ke slovu „vážná“. Dle F. Melzera i J. Handlara se slovo „zjevně“ váže ke slovu „projevena“, aniž by však tento závěr odůvodnili.¹⁸ Ke stejnému závěru se přiklání i M. Zuklínová a poznamenává, že v první publikované verzi návrhu ObčZ z r. 2005 se v tomto ustanovení slovo „zjevně“ nevyskytuje (původně bylo toto ustanovení zařazeno jako § 441) a jeho vložení je výsledkem „vylepšování“ původního návrhu.¹⁹ Podle tohoto závěru je zdánlivé jednání takové, u něhož je zcela zřejmé, že nebyla projevena vážná vůle. K tomu je možné dojít za pomoci jazykového výkladu, neboť se nabízí prima facie. Opačnému závěru by spíše odpovídalo umístění slova „zjevně“ před slovo „vážná“, i když by to bylo z jazykového hlediska poněkud těžkopádné. Následující výklad bude vycházet z předpokladu, že se slovo „zjevně“ váže ke slovu „projevena“, neboť k následujícím závěrům by bylo možné dojít i v případě absence slova „zjevně“ v § 552 ObčZ.²⁰

1. Posuzování vážnosti vůle

Předně je nutno uvést, že vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy se právní jednání stane perfektním.²¹ V případě adresovaného právního jednání vůči nepřítomné osobě to bude tedy okamžikem dojití projevu vůle do sféry právní dispozice adresáta. Pokud by během přepravy došlo ke změně projevu vůle, nemůže tato skutečnost jít k tíži adresáta, protože riziko spojené s přepravou nese jednající.²²

ObčZ 1964 stanovil jako náležitost vůle v § 37 odst. 1 její vážnost, aniž by upřesnil, zda vážnou, resp. nevážnou vůli je třeba posuzovat z objektivního či subjektivního hlediska, tedy zda je vážnost vůle náležitostí projevu nebo jestli k nevážnosti právního jednání postačuje, aby nevážná byla jen vnitřní vůle jednajícího. ObčZ proto tento nedostatek řeší tím, že stanoví, že jednání je zdánlivé pouze tehdy, když nebyla vážná vůle projevena „zjevně“. Tím vylučuje z okruhu nevážných jednání ta, u kterých nevážná vůle nebyla pro třetí osoby zjistitelná.²³

1.1 Teorie projevu a teorie vůle

V civilistice existují dvě teorie posouzení nedostatku vážné vůle, teorie vůle a teorie projevu, které se však v praxi prolínají a jsou modifikovány ještě skutečností, zda posuzované právní jednání je adresované či neadresované, tedy zda je třeba chránit dobrou víru adresáta právního jednání, či nikoliv.

Podle teorie vůle je třeba vycházet ze skutečné vůle jednajícího, přičemž není-li projevená vůle vážná, právní jednání je vadné, resp. zde není. Třetí osoby jsou chráněny koncepcí odpovědnostních následků, dle které z neplatného právního jednání nejsou žádná práva ani povinnosti, ale poškozené osoby se mohou domáhat náhrady škody, která jim eventuálně mohla být neplatným právním jednáním způsobena. Tato koncepce byla uplatňována především v období minulého režimu. V současné době převládá teorie projevu, i když se neuplatňuje v tak důsledné podobě jako v předválečné civilistice. Dle teorie projevu je vůle jednajícího významná pouze v té míře, v jaké byla projevena. Vážnost vůle se posuzuje podle toho, zda druhá smluvní strana věděla o skutečné vůli jednajícího, či nikoliv.²⁴

1.2 Teorie projevu v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu

K teorii projevu se přiklonil i Nejvyšší soud v rozsudku, v němž řešil mimo jiné otázku, zda smlouva, která je uzavřena za účelem spáchání podvodu, je absolutně neplatná, protože jednající neprojevil vážnou vůli, anebo zda dotyčná smlouva platná je.²⁵ NS v rozsudku nejprve shrnul, že

„soudy při řešení této otázky dospěly k závěru, že v případě podvodných jednání jde ze strany ‚odsouzeného‘ účastníka smlouvy o úmyslnou neshodu mezi vůlí a projevem spočívající v předstírání určité vůle (o jednostrannou simulaci) za účelem dosažení toho, aby se na úkor druhého účastníka nebo třetí osoby nezákonně (protiprávně) obohatil, a že taková smlouva tedy trpí nejen tím, že neodráží skutečnou vůli tohoto účastníka…“.

Dále NS uvádí, že takovýto právní názor, vycházející z teorie vůle, zastávala především dřívější judikatura, ale přiklonil se k němu ještě NS ve svém rozsudku z r. 2000.²⁶ Na to NS reaguje tak, že je irelevantní, pokud jednající dotyčnou smlouvou spáchal trestný čin podvodu, i když z něj byl usvědčen, protože z této skutečnosti nevyplývá, jestli o tomto záměru věděl druhý kontrahent, a tedy jestli nejde pouze o vnitřní výhradu či pohnutku prvního jednajícího, které nemohou způsobit neplatnost smlouvy pro absenci vážné vůle.²⁷ Tím se NS přiklonil k teorii projevu.²⁸

Obdobně se též vyjádřil NS v jiném rozsudku:²⁹

„Jestliže tudíž by druhé straně se zřetelem na okolnosti konkrétního případu, tj. objektivně posuzováno, nebylo a nemohlo být zřejmé, že projev vůle jednajícího není vážným, tj. že adresát projevu vůle důvodně předpokládal, že vyjadřuje vážnou vůli jednajícího, je třeba v zájmu ochrany dobré víry této druhé strany považovat učiněný projev za platný úkon s příslušnými právními důsledky, a to vzdor tomu, že vůle jednajícího jako základ právního úkonu chybí.“

Z uvedeného vyplývá, že NS vychází z teorie projevu, přičemž klade důraz na ochranu dobré víry třetích osob.

1.3 Posuzování vážnosti vůle z pohledu ObčZ

Též ObčZ se přiklání k teorii projevu, když v § 552 stanoví, že pokud nebyla „zjevně projevena vážná vůle“, nejde o právní jednání. Skutečnost, že zákon hovoří o tom, že o právní jednání nejde tehdy, pokud nebyla „zjevně projevena vážná vůle“, však neznamená, že by zákonodárce plně přijímal teorii projevu, tak jako v předválečné civilistice. Objektivní hledisko, dle kterého by se jednání posoudilo tak, jak by je chápala průměrná osoba na místě adresáta, je třeba doplnit subjektivním hlediskem a posoudit, zda druhá strana znala skutečnou vůli jednajícího, takže mohla poznat, že projevená vůle není vážná.

Právní jednání je tedy třeba posuzovat nejprve ze subjektivního hlediska, totiž tak, jak byl úmysl jednající strany znám druhé straně, a není-li možné význam právního jednání takto určit (tj. zda bylo nebo nebylo vážné), je třeba postupovat podle objektivního hlediska.³⁰ Takovýto postup ostatně vyplývá i z interpretačního § 556 ObčZ, dle kterého

„se to, co bylo vyjádřeno slovy nebo i jinak, vyloží podle úmyslu jednajícího, pokud druhá strana úmysl jednajícího znala, anebo pokud o něm musela vědět. V případě, že není možné zjistit úmysl jednajícího, přisoudí se projevu vůle takový význam, jaký by mu přikládala osoba v postavení toho, jemuž byl určen.“

1.4 Vyvážené uplatňování teorie projevu a teorie vůle

F. Melzer zastává názor, že je třeba uplatňovat obě výše uvedené teorie vyváženě s ohledem na autonomii vůle a princip právní jistoty, přičemž rozhodujícím je, zda se jedná o právní jednání adresované či neadresované. V případě neadresovaných právních jednání se uplatní teorie projevu, což znamená, že rozhodující je skutečná vůle jednajícího. Nevážná vůle je podle cit. autora zjevná ve všech případech, kdy je možné ji jakýmkoliv způsobem zjistit. Skutečnost, že se nevážnost prokáže až při soudním řízení, nemá vliv na zdánlivost právního jednání (např. až během soudního řízení se prokáže, že závěť nebyla sepsána vážně).³¹

U adresovaného právního jednání je naopak rozhodující, zda jednající jedná ve srozumění s adresátem, či nikoliv. Pokud jednající jedná ve srozumění s adresátem, je rozhodující adresátovi právního jednání známá skutečná vůle jednajícího (adresát ví, že jednající neprojevuje vážnou vůli). V případech, kdy jednající nejedná ve srozumění s adresátem, je třeba vycházet z objektivního hlediska a aplikovat teorii projevu, protože je třeba chránit adresátovu dobrou víru.³²

Uvedené závěry aproboval rovněž NS, který s odkazem na F. Melzera vyslovil právní závěr, že

„při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé ObčZ. Ustanovení § 556 odst. 2 ObčZ pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.“³³

Lze tedy uzavřít, že se teorie a praxe shodují na tom, že v případě posuzování vážnosti projevené vůle je třeba vycházet především z teorie projevu, dle které má právní význam pouze vůle, která byla navenek projevena, přičemž je tato teorie ještě modifikována tím, zda adresát právního jednání zná skutečnou vůli jednajícího, či nikoliv, s ohledem na ochranu dobré víry adresáta právního jednání. Jako logický se též jeví Melzerův závěr, že rozhodující je rovněž skutečnost, zda se jedná o adresované či neadresované právní jednání. Není totiž bez významu, že u neadresovaných právních jednání není třeba chránit dobrou víru adresáta právního jednání, protože žádný není. Proto má v případě neadresovaných právních jednání význam pouze skutečná vůle jednajícího.

2. Případy absence vážné vůle

V případě absence vážné vůle je možné rozlišovat dva okruhy případů, které mohou nastat. Liší se podle toho, zda jednající chce, aby jeho pravá vůle byla navenek známa, či nikoliv. Pokud nechce, aby jeho pravá vůle byla známa, jedná se o simulované právní jednání (k tomu viz níže). Druhým případem jsou jednání učiněná při hře, v žertu, při výuce apod., kdy je adresátům projevu zřejmé, že jednající neprojevuje vůli právně jednat.³⁴

Zřejmý případ absence vážné vůle podle § 552 ObčZ dovodil NS ve svém usnesení:

„Zde však vůle koupit si předmětné kolo ze strany obviněného od počátku absentovala a obviněný si chtěl kolo ponechat ve svém držení bez uhrazení jakékoli částky. Nebyla-li uzavřena kupní smlouva v důsledku absence vážně projevené vůle, pak kolo nepřešlo do vlastnictví obviněného.“³⁵

3. Simulované právní jednání

Při simulovaném právním jednání existuje rozpor mezi skutečnou (vnitřní) vůlí a projevenou vůlí. Simulace může být jednostranná, kdy jednající ví, že se jeho skutečná a projevená vůle neshodují, nebo vícestranná, kdy o neshodě mezi vůlí a jejím projevem smluvní strany vědí.³⁶

Lze rozlišovat absolutní simulaci a relativní simulaci. Absolutní simulace nastává v případech, kdy jednající projevuje vůli jen „na oko“, aby navenek vzbudil zdání, že hodlá právně jednat.³⁷ Např. ve smlouvách si smluvní strany ujednají něco, co ale ve skutečnosti projevit nechtějí, často za účelem získání neoprávněné výhody³⁸ (např. fiktivni smlouvy uzavírané kvůli daňovému zvýhodnění). Při relativní simulaci strany předstírají určité právní jednání, aby tím zakryly jiné právní jednání, které skutečně chtějí, opět s cílem získat nějakou výhodu (např. pro daňové účely). Předstírané právní jednání označuje zákon za zastírající či simulované a právní jednání, které jednající skutečně chtějí, za zastřené či disimulované.³⁹ Dle § 555 odst. 2 ObčZ platí, že se právní jednání posuzuje podle jeho pravé povahy, z čehož vyplývá, že zde bude zastřené (disimulované) právní jednání místo právního jednání zastírajícího (simulovaného), které bude podle § 552 ObčZ zdánlivé.

Rozpor mezi jednáním zastírajícím a zastřeným řeší institut zvaný konverze, který je upraven v § 555 odst. 2 ObčZ. Spočívá v tom, že soud má při výkladu právního jednání vycházet z pravé povahy právního jednání, tj. z jednání, které je zastřené. Z toho však ještě nevyplývá, že zastřené právní jednání bude platné; záležet bude na konkrétním případu. Neplatné bude zastřené právní jednání tam, kde zákon stanoví obligatorní písemnou formu, nebo formu notářského zápisu. Např. v případě, že předmětem zastřeného právního jednání je nemovitost, bude pravá smlouva neplatná, protože zastřená smlouva výslovně kontrahována nebyla, natož v písemné formě.⁴⁰

4. Mentální rezervace

Mentální rezervace (někdy též vnitřní výhrada) je dalším případem jednání, při kterém není vůle jednajícího vážná. Takto chápou mentální rezervaci F. Melzer⁴¹ a J. Handlar.⁴² Dle L. Tichého vůle vůbec chybí (ač sám uznává, že se jedná o hraniční případ, mezi absencí vůle a vážné vůle).⁴³

V případě mentální rezervace jde o situaci, kdy si jednající projevenou vůli a její následky nepřeje a jedná s vnitřní výhradou, přičemž vychází z toho, že adresát jeho projevu nerozpozná jeho tajnou výhradu. Vážnou vůli jednající pouze předstírá, a proto se v tomto rozsahu jedná o částečně simulované právní jednání.⁴⁴ Jednající tedy vědomě lže, a proto mu není poskytována právní ochrana. Oproti tomu při jednání v žertu si jednající přeje, aby adresát rozpoznal, že nemá v úmyslu právně jednat.

Mentální rezervace není projevem autonomie vůle, ale zneužitím autonomie vůle. V případě, že adresát právního jednání nerozpoznal vnitřní výhradu jednajícího, nemá vnitřní výhrada právní účinky a právní jednání vzniklo. V případě, že je vnitřní výhrada rozpoznána, jednající jedná nevážně, nemá vážnou vůli a jednání je třeba posoudit jako zdánlivé. Motiv takového jednání může být poctivý (zatajení vážné nemoci) i nepoctivý.⁴⁵

Toto pojetí je i v souladu s judikaturou NS:

„Pokud jedna strana chce smlouvu uzavřít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá jedná ‚na oko‘, aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, jde u strany jednající nevážně jen o mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu.“⁴⁶

Obdobným jevem, který může nastat, je tajná výhrada jednajícího, která se ale netýká podstatných náležitostí právního jednání, ale jiných skutečností, které s právním jednáním souvisí. Jednajícímu např. připadá uzavíraná smlouva nevýhodná, a proto se ji chystá v brzké době vypovědět, přičemž tuto skutečnost druhé smluvní straně nesdělí (zatají ji). Tato výhrada však nemá žádný vliv na vážnost vůle právně jednat, neboť se netýká právního jednání samého (jednající jednat chce), a nepředstavuje proto vadu právního jednání.⁴⁷

Od těchto případů absence vážné vůle je třeba odlišovat tzv. fiduciární právní jednání.⁴⁸

Výše uvedené vady právního jednání spočívající v absenci vůle a v její nevážnosti se týkaly vůle, požadavek určitosti a srozumitelnosti se týká jejího projevu.⁴⁹ Jak dovodil NS,

„základním předpokladem vzniku právního úkonu je především svobodná a vážná vůle jako psychický vztah jednajícího subjektu k zamýšlenému (chtěnému) následku. Protože vůle je jevem psychického nitra člověka, a tudíž sama o sobě není navenek zřejmá, může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům.“⁵⁰

Je-li projev vůle určitý a srozumitelný, je z něho zřejmé, jaké právní následky má způsobit, tj. která práva a které povinnosti má založit, změnit, nebo zrušit. Aby však bylo možné zjistit, jaké právní následky má právní jednání způsobit, je nezbytné projevenou vůli, tedy projev vůle, nejprve vyložit. Skutečnou vůli totiž není možné jinak poznat, nežli skrze projev, neboť se jedná o vnitřní psychický stav člověka a ten jako takový je okolnímu světu nepoznatelný.⁵¹ Právní jednání může být tedy sankcionováno zdánlivostí pro neurčitost či nesrozumitelnost pouze za předpokladu neúspěšného pokusu o výklad projevu vůle. Tedy i v případě, že se prima facie jeví projev vůle jako neurčitý nebo nesrozumitelný, není možné právní jednání označit za zdánlivé, dokud se snaha o jeho výklad neukáže zbytečnou.

Právní jednání se má vykládat podle interpretačních pravidel § 555 a 556 ObčZ, která kombinují objektivní a subjektivní metodu výkladu. Subjektivní metoda spočívá v tom, že právní jednání se posoudí podle úmyslu jednajícího. Podle objektivní metody se právní jednání posoudí podle toho, jaký význam by mu přisuzovala průměrná osoba ve stejném postavení, ve kterém jsou smluvní strany. Při výkladu se rovněž zohlední již zavedená praxe stran a to, co předcházelo jednání, jakož i následné chování stran.⁵² Při výkladu právního jednání se též přihlédne k jeho účelu (§ 1749 odst. 2 ObčZ).

1. Nesrozumitelnost právního jednání

Projev vůle je nesrozumitelný, jestliže není možné ani jeho výkladem zjistit obsah projevené vůle. Proto tedy nelze zjistit, jaká byla vůle jednajícího, tj. to, co chtěl jednající projevit. Srozumitelnost se týká výrazové stránky projevu vůle. Z jazykového hlediska je srozumitelný projev takový, kterému lze rozumět. O nesrozumitelný projev jde např. tehdy, je-li písmo nečitelné při písemném projevu, při ústním projevu je nesrozumitelný zvuk, resp. hlas jednajícího (např. v důsledku poruchy telefonu, či vady řeči jednajícího).⁵³

Právní teorie⁵⁴ rozlišuje nesrozumitelnost absolutní a relativní. Absolutně nesrozumitelný projev vůle je nesrozumitelný každému, relativně nesrozumitelný je nesrozumitelný jen některým osobám, resp. existují osoby, a může jich být i velmi málo, kterým projev vůle srozumitelný je. Relativně nesrozumitelné je právní jednání, kterému nerozumí jeho adresát. Jedná se např. o použití cizího jazyka, kterému adresát právního jednání nerozumí, nebo o použití právního pojmu, kterému nerozumí laická veřejnost.

Problematika použitého jazyka nemá však vliv pouze na případnou nesrozumitelnost projevu. V případech, kdy jednající jedná jazykem, kterému sám nerozumí, např. uzavře smlouvu v písemné formě v jemu neznámém jazyce, nemá tato skutečnost vliv na srozumitelnost, ale na vážnost projevené vůle. Podepsal-li jednající smlouvu v cizím jazyce a adresátovi je, nebo musí být známo, že jazyku, ve kterém je napsána, nerozumí, není projevená vůle jednajícího vážná. Pokud však adresát neví a ani vědět nemusí, že jednající nezná jazyk, ve kterém je smlouva napsána, je právní jednání platné.⁵⁵ Např. v ČR se lze legitimně domnívat, že kontrahent bude znát český jazyk a že bude umět číst, což jsou schopnosti průměrného člověka v ČR (§ 4 odst. 1 ObčZ), a naopak nelze se domnívat, že rozumí např. svahilsky. Nelze proto souhlasit s výrokem NS, dle kterého

„(o) nesrozumitelný projev vůle způsobující neplatnost právního úkonu půjde tehdy, jestliže cizí jazyk, v němž je projev vůle učiněn, je nesrozumitelný druhému účastníku právního vztahu, jemuž byl adresován“.⁵⁶

Nesrozumitelné není ani ujednání, které obsahuje matematický vzorec, jsou-li pojmy, které obsahuje, definovány ve smlouvě (či všeobecných obchodních podmínkách).⁵⁷

Dle F. Melzera je relativní nesrozumitelnost relevantní především u adresovaných právních jednání, kde je důležité postavení adresáta. U neadresovaných právních jednání má význam pouze absolutní nesrozumitelnost.⁵⁸ Např. u závěti sepsané cizím jazykem nelze uvažovat o nesrozumitelnosti jen proto, že dědici cizí jazyk neznají. Oproti tomu M. Zuklínová zastává názor, že význam má pouze absolutní nesrozumitelnost, neboť jinak se vždy najde někdo, kdo pomocí výkladových prostředků (soud, rodilý mluvčí, odborník na šifry apod.) bude právnímu jednání rozumět.⁵⁹ S tímto názorem se lze ztotožnit, neboť není zvláštní důvod chránit adresáta právního jednání, které je mu nesrozumitelné. To lze demonstrovat na výše uvedeném případu, kdy adresát oferty podepíše jemu předloženou smlouvu, aniž by rozuměl jazyku, ve kterém je sepsána. Rozhodující není skutečnost, že smlouvě nerozumí, ale že jeho vůle nemůže být vážná.

2. Neurčitost právního jednání

Slovo „určitý“ z jazykového hlediska znamená přesný, jasný, zřejmý, jistý, mající přesnou podobu⁶⁰ a pro právní texty též jednoznačný, nepochybný.⁶¹ Požadavek určitosti se týká obsahové stránky projevu vůle, oproti požadavku srozumitelnosti, který se týká formální (výrazové) stránky projevu vůle.⁶² Neurčitý projev vůle je sice srozumitelný, ale jeho obsah je nejistý.⁶³

Právní jednání je určité tehdy, lze-li jednoznačně určit, jaká konkrétní práva a povinnosti mají vzniknout (změnit se, zaniknout) a lze-li jednoznačně identifikovat předmět právního jednání.⁶⁴ Předmět právního jednání je dostatečně určitý tehdy, když jej lze odlišit od jiných předmětů,⁶⁵ což se projeví zejména u právního jednání, jehož předmětem jsou nemovité věci zapsané do katastru nemovitostí, kde identifikace těchto věcí musí odpovídat požadavkům zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon; „KatZ“), na přesné vymezení věci.⁶⁶

Bude-li vůle jednajícího dostatečně určitá, nebude už nutné výslovně označit druh právního jednání, neboť to bude vyplývat z předmětu právního jednání a z ujednaných práv a povinností.⁶⁷ Rovněž tak skutečnost, že právní jednání je označeno jinak, než jak takové právní jednání označuje zákon (např. pacht je chybně označen jako nájem), nemá na určitost právního jednání vliv, protože právní jednání se posuzuje dle svého obsahu (§ 555 odst. 1 ObčZ).

Neurčitost právního jednání často mívá hlubší důvod než pouhé neurčité vyjádření jednajícího. Velice pravděpodobně totiž byla i neurčitá vůle jednajícího, který ani sám nevěděl, jaké právní následky si přeje, přičemž výklad právního jednání na tom nemůže nic změnit.⁶⁸ Obdobně též vnitřní rozpor právního jednání činí právní jednání neurčitým.⁶⁹

2.1 Výklad právního jednání odstraňující neurčitost

Při výkladu právního jednání je třeba přihlédnout i k dalším okolnostem, zejména k praxi zavedené mezi stranami, k tomu, co právnímu jednání předcházelo a co následovalo, jaký obsah právnímu jednání samy strany přikládají a jaké následky plynou ze zákona, dobrých mravů a zvyklostí (§ 545 a § 556 odst. 2 ObčZ).⁷⁰ Obsah právního jednání tedy nemusí vyplývat pouze z projevu vůle, z právního jednání samého. Při jeho výkladu se zohlední i další kritéria, podle kterých se výklad provádí. Z toho vyplývá, že se napříště již neuplatní závěr dlouhodobě zastávaný soudní praxí, podle něhož je-li předepsána písemná forma pro právní jednání, musí být vůle jednajících objektivně zjistitelná z textu obsaženého v listině a nestačí, že smluvní strany znají svoji vůli a vědí, jak chtějí právně jednat.⁷¹

Podle jednoho z nedávných rozhodnutí NS je v případě jednostranného adresovaného právního jednání právní jednání určité tehdy, jestliže je objektivně pochopitelné; tedy jestliže může typický adresát právního jednání vůli jednajícího bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat.⁷²

Ze skutečnosti, že při výkladu právního jednání je třeba zohlednit, jaké následky plynou ze zákona, je též zřejmé, že neurčité nebude právní jednání ani v případě, kdy v něm nebude vyjádřena některá z náležitostí, kterou zákon subsidiárně upravuje. Např. pokud není v kupní smlouvě ujednána kupní cena, použije se subsidiárně § 1792 ObčZ, dle kterého platí, že úplata byla ujednána ve výši obvyklé v době a v místě uzavření smlouvy.⁷³

Neurčité nebude ani právní jednání, ve kterém si smluvní strany ujednaly, že některá náležitost bude dodatečně upřesněna, a to stranami, třetí osobou, nebo soudem (např. strany si ujednaly, že výše ceny bude stanovena znaleckým posudkem, který bude dodatečně vyhotoven). Právní jednání se v tomto případě stává perfektním až v okamžiku, kdy budou všechny takové náležitosti dostatečně určité, ledaže by si strany ujednaly jinak.⁷⁴

Rovněž není neurčité ani ujednání smluvních stran o tom, že nabyvatelé v případě stáří či nemoci poskytnou postupitelce

„veškeré zaopatření tak, jak si toho slušný způsob života žádá“.⁷⁵

Na neurčité právní jednání nelze usuzovat ani tehdy, když je obsah právního jednání nepochybný a pouze jsou snížené jeho vyjadřovací kvality zjevnými a smyslu ujednání neodporujícími chybami vzniklými při vytváření textu. Typicky se jedná o překlepy nebo chyby při výpočtu.⁷⁶

Ovšem výkladem není možné napravit nedostatečně určitý předmět právního jednání, pokud jde o nemovitou věc a zákon pro takové jednání předepisuje obligatorně písemnou formu, která ale schází.⁷⁷ Z toho důvodu § 553 odst. 2 ObčZ upravuje dodatečné vyjasnění neurčitého nebo nesrozumitelného projevu vůle, avšak chybně (srov. níže). Obdobně také nedochází ke „konvalidaci“ podle § 582 odst. 1 ObčZ v případě „dodatečného zhojení“ neplatného (absolutně i relativně) právního jednání pro nedostatek formy, neboť ve skutečnosti nejde o konvalidaci, ale o nové právní jednání.⁷⁸

2.2 Částečná neurčitost a nesrozumitelnost

Nesrozumitelné nebo neurčité nemusí být celé právní jednání, ale pouze jeho část. V takovém případě je třeba posoudit, zda je možné zbývající část právního jednání oddělit, a konstatovat, zda může obstát jako samostatné právní jednání. V případě, že zbývající část právního jednání splňuje potřebné náležitosti, je možné některé jeho části nahradit subsidiárními ustanoveními zákona, zvyklostmi nebo zavedenou praxí mezi stranami (§ 545 ObčZ).⁷⁹

3. Dodatečné vyjasnění nesrozumitelnosti nebo neurčitosti

Dodatečné vyjasnění nesrozumitelnosti nebo neurčitosti upravené v § 553 odst. 2 ObčZ má dle důvodové zprávy zmírnit „striktní následek neexistence právního jednání“. Vzorem pro úpravu tohoto institutu byl § 31 odst. 2 zákona č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu, „ZMO“). ObčZ počítá s fikcí existence právního jednání ex tunc poté, co si strany dodatečně vyjasní neurčitý nebo nesrozumitelný obsah právního jednání (srov. k tomu ale níže).⁸⁰

Předpokladem pro použití tohoto pravidla je neúspěšný výklad právního jednání, totiž že výkladem nebylo zjištěno, že právní jednání existuje. Dodatečné vyjasnění je tedy novým právním jednáním, ve kterém je nově ujednáno to, co je obsahem původního právního jednání, které ale neexistuje, nejde o právní jednání.⁸¹ Dodatečné vyjasnění projevu vůle se tak odlišuje od opakování právního jednání.

Mohlo by se zdát, že úprava dodatečného vyjasnění neurčitého nebo nesrozumitelného projevu vůle je poměrně jednoznačná, ovšem dle velké části odborné veřejnosti obsahuje několik závažných problémů, a to v rovině teoretické i praktické.

3.1 Teoretické problémy institutu dodatečného vyjasnění projevu vůle

Při dodatečném vyjasnění neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního jednání by se nemělo dle výše cit. ustanovení přihlížet k vadě právního jednání, ale mělo by se dotyčné právní jednání považovat za existující (již) od počátku. Teoretický problém však představuje skutečnost, že zákon přiznává existenci něčemu, co z hlediska práva ani nevzniklo, neexistovalo a dosud neexistuje. Zákon tedy zpětně (ex tunc) tvoří něco z ničeho; přiznává tomuto fingovanému právnímu jednání, které původně neexistovalo, stejné právní účinky (následky) jako řádnému, tj. existujícímu, právnímu jednání. Stejného omylu se dopustila i novela ZOR z r. 1992 (srov. výše), týkající se sňatků uzavřených v cizině církevní formou, když uznala za platná manželství, která dle československého právního řádu vůbec neexistovala.⁸²

Zákonodárce odkazuje v důvodové zprávě k ObčZ (jak již bylo zmíněno) na ZMO, avšak zcela nepřípadně, neboť ten upravoval dodatečné schválení, příp. vyjasnění,⁸³ pouze relativně neplatného právního úkonu.⁸⁴

Chybou je také mluvit v případě dodatečného vyjasnění neurčitého nebo nesrozumitelného právního jednání o konvalidaci. Konvalidace se totiž týká případů, kdy má být právní jednání (stav) zhojeno, např. jako manželství dotčené překážkou věku.⁸⁵

3.2 Praktické problémy institutu dodatečného vyjasnění projevu vůle

Praktický problém § 553 odst. 2 ObčZ spočívá v tom, že není zřejmé, v jakých situacích se předmětné pravidlo uplatní.

Úprava dodatečného vyjasnění projevu vůle se nebude moci použít u právních jednání, u kterých je zapotřebí rozhodnutí orgánu veřejné moci, typicky u právních jednání, jejichž předmětem je věc evidovaná ve veřejném seznamu, zejména tedy věc nemovitá. Dodatečné vyjasnění projevu vůle tedy nepřipadá v úvahu u smluv, jimiž se zřizuje právo zapisované do katastru nemovitostí (stejné platí u všech veřejných seznamů). Opačný závěr by nepřiměřeně zasahoval do právní jistoty třetích osob a rovněž tak by byl v rozporu s požadavkem § 561 odst. 2 ObčZ, dle kterého musejí být projevy smluvních stran na téže listině, když dodatečný projev vůle o vyjasnění právního jednání by byl na samostatné listině. Rovněž tak podle KatZ by k dodatečnému vyjasnění projevu vůle v průběhu katastrálního řízení nebylo možné přihlížet, protože podle § 17 odst. 5 KatZ se smlouva posuzuje ve stavu, jaký tu byl v době podání návrhu na vklad.⁸⁶

Další problematickou situací je, když jednající mají podle neurčité nebo nesrozumitelné smlouvy okamžitě plnit. Není však zcela jasné, co je předmětem smlouvy. Po nějaké době si smluvní strany ujasní, co konkrétně bylo předmětem smlouvy (co si konkrétně ujednaly). Tím, že zákon finguje účinky vyjasnění ex tunc, může se stát, že ten, kdo měl plnit, se mezitím mohl dostat do prodlení.

Dle F. Melzera je v tomto případě třeba zohlednit zájmy stran, přičemž těžko lze někomu přičítat k tíži, že se ocitl v prodlení. Podle jeho názoru tedy v takových případech dojde k uzavření nové smlouvy s účinky ex nunc. Zároveň připouští možnost, že strany vyjasní právní jednání s tím, že odloží jeho účinky až do okamžiku jeho vyjasnění nebo i na později. Cit. autor dále zdůrazňuje nezbytnost ochrany třetích osob, s odkazem na ochranu veřejného pořádku, přičemž takové ujednání by mohlo být stiženo absolutní neplatností právě pro rozpor s veřejným pořádkem.⁸⁷

Rovněž v případě, kdy je ujednání stran neurčité, např. kupní cenu si ujednají jako „slušnou“ (nepoužije se tedy subsidiárně § 1792 odst. 1 ObčZ) a následně plní tak, že prodávající předmět koupě předá kupujícímu a ten mu za to zaplatí určitou částku. Zaplacením a převzetím konkrétní částky dojde k vyjasnění, pokud jde o výši ceny, a k uzavření smlouvy v okamžiku zaplacení kupní ceny. Právní jednání se stane perfektním v okamžiku zaplacení kupní ceny a nemá smysl uvažovat o jeho „dodatečném vyjasnění“.⁸⁸ Účinky tak nastávají ex nunc, nic však nebrání smluvním stranám ujednat si účinky ex tunc (typicky např. při dodatečném uzavření nájemní smlouvy v písemné formě k věci, kterou nájemce nejdřív užíval bez právního důvodu). Zároveň si smluvní strany mohou v takových případech upravit práva a povinnosti spojené s užíváním věci bez právního důvodu, a není proto žádný důvod, proč by měl zákon dodatečnému vyjasnění projevu vůle stanovovat účinky ex tunc.⁸⁹ Opačný závěr by vedl k situaci, že obě smluvní strany by byly v prodlení – pronajímatel s přenecháním věci nájemci a nájemce s placením nájemného.

Rovněž v případě jednostranného adresovaného právního jednání není možné, aby jednající dodatečně vyjasnil neurčitost právního jednání, a tím zasáhl do právní jistoty adresáta právního jednání. Např. v případě, kdy je mezi pronajímatelem a nájemcem uzavřeno několik nájemních smluv a pronajímatel vypoví jednu z nich, aniž by z výpovědi bylo zřejmé, kterou, a až následně by vyjasnil, kterou smlouvu vypovídá, není možné fingovat účinky výpovědi ex tunc. Nelze totiž po nájemci spravedlivě požadovat, aby se zachoval v souladu s původně zdánlivou výpovědí, když ani neví, kterou věc má předat (vrátit) pronajímateli.

Obdobně též v případě jednostranného jednání, které je neurčité (např. zůstavitel odkáže dědici jeden ze svých domů, souhlas vlastníka nemovitosti s umístěním sídla společnosti), dochází jeho dodatečným vyjasněním pouze k dovršení právního jednání. V těchto případech nemá smysl fikce zpětné existence právního jednání, neboť je třeba upravit právní poměry pro futuro.

J. Handlar uzavírá, že § 553 odst. 2 ObčZ je třeba vykládat dle jeho smyslu, a nikoliv dle jazykového znění, a chápat ho jako doplnění obsahu právního jednání o původně neurčitý nebo nesrozumitelný obsah, kterým by byl dovršen vznik právního jednání, a to s účinky ex nunc. Takovýto výklad vyplývá z povahy těchto vad a právní úprava na tom nemůže nic změnit.⁹⁰ S uvedeným závěrem by se bylo možné ztotožnit, pokud bychom chtěli dát cit. ustanovení alespoň nějaký normativní význam. Ovšem odchýlení tohoto závěru od psaného textu zákona je natolik excesivní, že se – podle mého názoru – jeví jako vhodnější konstatovat, že § 553 odst. 2 ObčZ nemá právní relevanci.

Dle § 554 ObčZ se ke zdánlivému právnímu jednání nepřihlíží, pro právní svět tedy takové jednání neexistuje, z právního hlediska není.⁹¹ Z toho důvodu nemůže být zdánlivé právní jednání neplatné.⁹²

Všechny normy, které stanoví jako sankci zdánlivost, jsou kogentní, zdánlivost nastává uskutečněním vadného projevu vůle eo ipso.⁹³ Soud přihlédne ke zdánlivosti ex offo,⁹⁴ rozhodnutí soudu má deklaratorní povahu.⁹⁵

Je-li plněno na základě zdánlivého právního jednání, jedná se o plnění bez právního důvodu a příjemce bezdůvodného obohacení je musí vydat.⁹⁶

Protože zdánlivé právní jednání není právním jednáním (nepřihlíží se k němu), nemůže vyvolat právní následky, které právní jednání jinak vyvolává (např. v případě zdánlivé výpovědi neběží výpovědní doba, po jejímž uplynutí by nájem zanikl⁹⁷). Tím se liší od neplatného právního jednání, které je právním jednáním, ale následky nenastanou, protože jednání je vadné.⁹⁸ I přesto však má smysl uvažovat o možnosti přiměřeného použití některých ustanovení o neplatných právních jednáních na případy právních jednání, která jsou zdánlivá. Zcela jistě je možné použít § 574 ObčZ, který kodifikuje zásadu in favorem negotii.⁹⁹

1. Možnosti použití § 577 ObčZ

Poměrně složitá je otázka možného použití § 577 ObčZ, který stanoví, že soud neplatné jednání týkající se nezákonného určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu nahradí ujednáním, které by odpovídalo spravedlivému uspořádání práv. Dle M. Zuklínové se cit. ustanovení neuplatní tam, kde se jedná o jednostranná prohlášení vůle, a tam, kde je zdánlivostí stižena část právního jednání, jako např. nemožná rozvazovací podmínka, ale bude je možné použít ve smlouvách (např. spotřebitelské smlouvy, nájemní smlouvy).¹⁰⁰

Problematické je však to, že pokud se k nějakému ujednání nepřihlíží, tak takové ujednání pro právo neexistuje, a není tedy možné, aby soud spravedlivě uspořádal něco, co není. V případě, že by se zdánlivé ujednání týkalo nějakého rozsahu, který je zákonem subsidiárně upraven, bylo by spíše namístě určit, že původní ujednání je zdánlivé a soud je doplní dle subsidiárního ustanovení. V opačném případě by pak bylo nezbytné zkoumat, zda lze zdánlivou část právního jednání od zbytku právního jednání oddělit (více k tomu v následující kapitole).

2. Možnosti použití pravidel o částečné neplatnosti

Pravidla o částečně neplatnosti dopadají na případy, kdy je část právního jednání stižena vadou a kde není možné vadnou část právního jednání oddělit od zbytku právního jednání. V těchto případech je pak celé právní jednání neplatné (§ 576 ObčZ). Otázkou zůstává, zda je možné toto ustanovení přiměřeně aplikovat i na zdánlivá právní jednání. Důvodová zpráva výslovně uvádí, že nikoliv.¹⁰¹ Odborná literatura však k této problematice zaujímá odlišný postoj.

Dle důvodové zprávy ObčZ pamatuje na situace, kdy zákon chrání slabší smluvní stranu, tím, že za zdánlivou prohlašuje část právního jednání a zbývající část nechává existovat. Tím docílí uzavření smlouvy bez nepřiměřených ujednání. Dle F. Melzera v případě, že by v této situaci bylo možné aplikovat pravidla o částečné neplatnosti, je velice pravděpodobné, že by smlouva byla zdánlivá celá, neboť silnější smluvní strana by takovou smlouvu neuzavřela. To by bylo proti úmyslu zákonodárce, který chtěl docílit stavu, že smlouva bude jako platná existovat, avšak bez nepřiměřených ujednání. V těchto případech se tedy ustanovení občanského zákoníku o částečné neplatnosti nepoužijí.¹⁰²

Odlišná situace nastane v případě, kdy účelem ustanovení o zdánlivosti není ochrana některé ze smluvních stran, ale jde mnohem spíš o záležitost veřejného pořádku. Zdánlivá jsou i právní jednání, která jsou též neurčitá nebo nesrozumitelná, přičemž neurčitá nebo nesrozumitelná může být pouze část právního jednání. V takové situaci je dle F. Melzera namístě aplikovat pravidla o částečné neplatnosti, protože by nemělo být vnucováno jednajícímu subjektu proti jeho vůli pouze torzo právního jednání, když je chce jako celek (např. smlouvu). Cit. autor tedy považuje za rozhodující, zda lze teleologickým výkladem dospět k závěru, že účelem dotyčného ustanovení je vyloučení pravidel o částečné neplatnosti, a v případě pochybnosti s ohledem na důvodovou zprávu pravidla o částečné neplatnosti neaplikovat.¹⁰³

Poněkud odlišný postoj zastává J. Handlar. Dle jeho názoru by se úprava absolutní neplatnosti měla v plném rozsahu projevit zejména v případech, kdy zákon stanoví sankci zdánlivosti pro jednání, která jsou v rozporu se zákonem. Tato právní jednání se totiž neliší od neplatných právních jednání, a proto musí vyvolat stejné právní následky. Proto se dle cit. autora použije úprava o částečné neplatnosti i na zdánlivá právní jednání. Jediným kritériem, které uvádí, je ale jenom to, zda může zbývající část právního jednání obstát po oddělení vadné části.¹⁰⁴

Ačkoliv se závěry J. Handlara o možnosti použití pravidel o částečné neplatnosti i na zdánlivá jednání jeví dobře odůvodněné, nelze je bez dalšího přijmout. Je totiž nutno mít vždy na zřeteli, zda smyslem daného ustanovení je ochrana slabší smluvní strany; pokud tomu tak je, uplatní se závěr Melzerův, že se pravidla o částečné neplatnosti nepoužijí.

3. Možnosti použití ustanovení o povinnosti nahradit škodu

ObčZ upravuje povinnost toho, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nahradit škodu smluvní straně, která o neplatnosti právního jednání nevěděla (§ 579 odst. 2 ObčZ). Otázkou však zůstává, zda je možné toto ustanovení použít i pro zdánlivá právní jednání. Jak bylo uvedeno výše, důvodová zpráva možnost jeho použití vylučuje. Odborná literatura k tomu nezaujímá jednotný postoj.

Dle F. Melzera zdánlivé právní jednání nemůže vést ke vzniku povinnosti k náhradě škody, neboť by to bylo proti smyslu a účelu institutu zdánlivého právního jednání. Sankcí zdánlivosti právního jednání totiž ObčZ chrání jednající subjekt buď proto, že mu jednání není přičitatelné (mimovolní chování), anebo proto, že zákon za zdánlivá prohlašuje právní jednání, která zasahují do základních práv, kde není prostor pro autonomii vůle. Přiznáním práva na náhradu škody by byla popřena ochrana jednajícího subjektu v prvním případě a ve druhém případě je zdánlivost zjevná, takže druhý subjekt nevyžaduje ochranu.¹⁰⁵

J. Handlar tvrdí, že je možné na zdánlivá právní jednání aplikovat § 579 odst. 2 ObčZ, který zakládá povinnost nahradit škodu tomu, kdo způsobil neplatnost právního jednání, a popř. též úpravu § 587 odst. 2 ObčZ, který zakládá povinnost nahradit újmu tomu, kdo přivedl jiného k právnímu jednání hrozbou nebo lstí. Odůvodňuje to argumentací, že není důvod, proč by se měla tato úprava vztahovat např. na toho, kdo jiného nutí k právnímu jednání hrozbou násilí, ale ne na toho, kdo přímo použil proti jednajícímu násilí.¹⁰⁶

S výkladem J. Handlara se lze ztotožnit, pokud se týká důvodů zdánlivosti dle § 551 až 553 ObčZ, avšak je třeba mít vždy na zřeteli, zda bylo, popř. z okolností mohlo být adresátovi zřejmé, že jednání je zdánlivé. V případech, kdy je zdánlivost stanovena na ochranu slabší smluvní strany, je nutno vycházet ze závěrů F. Melzera, že se ustanovení o povinnosti nahradit škodu na tyto případy zdánlivých právních jednání nepoužijí.

Obdobně § 19 odst. 3 ZPr stanoví, že neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám zaměstnanec. NS dovodil, že tuto zásadu je možné analogicky vztáhnout i na zdánlivá právní jednání, ovšem s tím, že zaměstnanec nemůže ze zdánlivého právního jednání požadovat plnění, které mu dosud poskytnuto nebylo.¹⁰⁷

Pojem zdánlivosti je v českém právním řádu pojmem novým, má však své historické kořeny. Z toho důvodu je třeba jej probrat a zhodnotit nejen z hlediska jazykového a vyjádřit se k jeho vlastnímu obsahu, ale zkoumat jej i z hlediska historického.

Předně je nutno uvést, že pojmy „zdánlivost“, „neexistence“, event. „nicotnost“, mají stejný význam. Vždy jde o negativní hodnocení situace, kdy právní jednání vůbec nevzniklo především kvůli absenci některé jeho podstatné náležitosti. Samo slovo „zdánlivost“ je, podle mého názoru, zvoleno vhodně, protože se dostatečně odlišuje od pojmu „neplatnost“. Slovo „zdánlivost“ je, jak známo, český výraz pro nebytí, neexistenci, pro právní nic, resp. non negotium.

Již občanskoprávní teorie v době platnosti ABGB rozlišovala mezi právním jednáním neplatným a tím, co není právním jednáním vůbec (non negotium), typicky např. tam, kde absentovala vůle právně jednat. Obdobný právní názor byl zastáván i v době účinnosti ObčZ z r. 1950 a ObčZ z r. 1964, a to až do tzv. velké novely ZOR (1998), kdy byla poprvé v českém právním předpise výslovně upravena neexistence (manželství), jakožto samostatná sankce lišící se od sankce neplatnosti.

Pojem „nicotnost“, který byl použit v českém úředním překladu ABGB (v tzv. III. dílčí novele), nelze s institutem zdánlivosti zaměňovat. Jednalo se totiž jen o chybný překlad německého slova „Nichtigkeit“, přičemž důvody, pro které byla smlouva „nicotná“, vykazovaly charakteristické znaky důvodů neplatnosti; k tomu ostatně dospěla i dobová civilistická teorie.

Pokud se týká důvodů zdánlivosti, požadavky vážnosti vůle, určitosti a srozumitelnosti projevu vůle byly stanoveny již ve všech předchozích zdejších právních úpravách (ABGB, ObčZ 1950 a ObčZ 1964), ovšem sankcionovány byly neplatností. Požadavek existence vůle k právnímu jednání dovozovala teorie již ze samé definice právního úkonu (dle ObčZ 1964). Na rozdíl od autorů ABGB a prvorepublikových civilistů, kteří připravovali návrh ObčZ 1937, se domnívám, že je správné, že zákon požadavek přítomnosti vůle jednající osoby upravuje výslovně. Mám za to, že tato otázka by měla být vždy řešena výslovným ustanovením zákona. Další dvě ustanovení ObčZ v podstatě pouze rozvíjejí minimální náležitosti vůle, která je podstatou, východiskem právního jednání, a projevu vůle. Sankci zdánlivosti pokládám za nanejvýš vhodnou, jinak řečeno, k dřívějším právním úpravám, v nichž nedostatek vážné vůle a neurčitost a nesrozumitelnost projevu měly za následek pouze neplatnost, se stavím kriticky.

Problematická je však dle mého názoru právní úprava dodatečného vyjasnění projevu vůle (§ 553 odst. 2 ObčZ). Textaci dotyčného ustanovení by bylo vhodné upravit tak, že pro vznik právních účinků takto vadného právního jednání by byl rozhodný okamžik dodatečného vyjasnění neurčitého nebo nesrozumitelného právního jednání. Pokud by totiž strany chtěly, aby mělo právní jednání účinky zpětně, nic jim nebrání zpětnou účinnost smlouvy výslovně ujednat; nota bene je známo, že se tak v praxi často děje. V souvislosti s tím by bylo vhodné doporučit, aby si strany v rámci nové smlouvy či vyjasnění upravily právní následky dosavadního faktického jednání, jako např. povinnost vydat bezdůvodné obohacení, nebo naopak, aby si výslovně ujednaly, že mezi sebou nemají žádné povinnosti vzniklé z předchozího (neexistujícího) právního jednání, apod.

Většina jiných ustanovení ObčZ, která jako sankci právního jednání v rozporu s dotyčným právním pravidlem stanoví zdánlivost takového právního jednání (přičemž textuje se tak, že se k tomu a tomu „nepřihlíží“), má jinou funkci. Jejich úkolem je ochrana jednotlivých hodnot, které chtěl zákonodárce dotyčným pravidlem chránit, popř. zajistit, aby cíle, kterého chtěl zákonodárce dotyčným pravidlem dosáhnout, bylo skutečně dosaženo, popř. aby tomu jednání, které by bylo v rozporu s takovým cílem, bylo zabráněno. To není úplně v souladu s dosavadním pojetím institutu non negotium, který sankcionoval jenom absenci základních náležitostí právního jednání, zatímco všechna další pochybení byla tradičně sankcionována neplatností. Lze si tedy klást otázku, zda je možné toto zákonodárcovo řešení bez dalšího přijmout.

Je zřejmé, že je důležité rozlišovat, co v tom kterém ustanovení zdánlivost sankcionuje – zda absenci nějaké podstatné náležitosti právního jednání (jako např. v případě zdánlivého manželství), nebo jiné vadné jednání právního subjektu, nebo porušení ochranného cíle právní normy (roz. např. ochranu přirozených práv, anebo slabší strany apod.).

Zatímco pokud je zdánlivostí sankcionován nedostatek některé náležitosti právního jednání, žádné pochybnosti o správném přístupu zákonodárce nejsou, jako problematické vidím případy, kdy je zdánlivost stanovena na ochranu slabší smluvní strany, popř. člověka a jeho přirozených práv. V dřívějších kodexech občanského práva byly takové případy postihovány neplatností, což odpovídalo tomu, že se jedná o právní jednání (existující), které však odporuje smyslu a účelu zákona. Mám tudíž za to, že by bylo – uvažujeme-li de lege ferenda – vhodnější, aby všechny tyto případy vadných právních jednání byly sankcionovány neplatností.

Dále by ale bylo zapotřebí rozhodnout, zda by se mělo jednat o neplatnost absolutní, či relativní. Nabízejí se zde dvě možná řešení.

První možností je ponechat na justici, aby ve své rozhodovací a sjednocovací praxi dospěla v souladu s § 588 ObčZ k tomu, zda je v tom kterém případě namístě sankcionovat právní jednání absolutní, či relativní neplatností. Vycházet by přitom bylo možné např. z korektivu dobrých mravů, neboť případy právního jednání, které odporuje hodnotám, povaze, účelu či cíli právní úpravy, jsou též – zpravidla – ve zjevném rozporu s dobrými mravy.

Jako druhá možnost se nabízí vložit do § 588 ObčZ za slova „dobrým mravům“ slova „které zkracuje práva slabší smluvní strany, nebo které zasahuje do přirozených práv“. Navržená úprava by byla namístě, pokud by zákonodárce trval na takové sankci, aby se neplatnosti vadného právního jednání mohl dovolat kdokoliv a soud mohl k neplatnosti přihlížet ex offo. Z povahy věci by však v případě ochrany slabší smluvní strany měla postačovat sankce toliko relativní neplatnosti. V případě relativní neplatnosti by bylo dle mého názoru nezbytné zvážit, zda by v některých případech nemělo dojít k odložení počátku běhu promlčecí, resp. prekluzivní lhůty, neboť mezi smluvními stranami často dojde ke sporu až po uplynutí doby, na kterou byla smlouva uzavřena, a právo dovolat se neplatnosti smlouvy, či jejího dílčího ujednání, může již být promlčeno, resp. již mohlo zaniknout (typicky např. u nájemních smluv).

Kromě toho se domnívám, že by bylo třeba upravit současné znění § 576 ObčZ tak, aby bylo vždy možné oddělit část právního jednání, totiž dílčí ujednání, které zkracuje přirozená práva člověka, či práva slabší smluvní strany.