Zanikla-li by narovnáním pasivní solidarita, muselo by pravidlo, podle něhož by při následném splnění jednoho ze závazků zanikl také druhý závazek, vyplývat z právní skutečnosti, se kterou zákon vznik nebo přechod takového vztahu závazků spojuje. Zákon však podobnou konstrukci – jakou činí např. pro přechod zajištění závazku v § 1907 ObčZ – ve vztahu ke splnění závazku vzniklého narovnáním či původního závazku nekonstruuje. Pro vytvoření takového vztahu pohledávek tak nelze najít zákonnou oporu.
Uvedený názor odpovídá (výše popsanému) účelu narovnání. Pokud by totiž byl přijat závěr, podle něhož by splněním původního závazku zanikl také závazek z dohody o narovnání, tak by otázka, zda byl uhrazen původní dluh, a tudíž i otázka, zda původní dluh existoval, mohla způsobovat spornost původního závazku, kterou strany závazku chtěly narovnáním odstranit.
Závěr o zániku jednoho závazku při splnění druhého by mohl přinést rovněž praktické problémy, např. v situaci, kdy by závazek vzniklý narovnáním měl odlišný druh předmětu plnění než původní závazek, v situaci, kdy by narovnáním zanikalo (bylo nahrazováno) více závazků, z nichž by byli zavázáni různí dlužníci, anebo v případě částečného plnění. Pokud by splněním původního závazku zanikl též závazek vzniklý narovnáním, pak by dlužník účastnící se narovnání mohl po dohodě s dlužníkem původního dluhu zaplatit jeho dluh, případně mu poskytnout prostředky k jeho splnění, a tím tak obejít narovnání.
Zásadní proti uvedenému názoru je námitka, podle níž je nespravedlivé, aby věřitel, který uzavře jen s jedním ze solidárně zavázaných dlužníků narovnání, měl obdržet od svých dlužníků více, než měl obdržet podle původní pohledávky. Tuto námitku lze chápat ze dvou pohledů.
Na první pohled je namítána objektivní nerovnost mezi plněním podle původní pohledávky a plněním podle pohledávky vzniklé narovnáním. Tedy namítající zdůrazňuje, že v souladu s právem nemůže být stav, podle něhož věřitel má od svých dlužníků obdržet objektivně více, než si ujednali.
K tomu lze jednak uvést, že takový stav žádnou z osob per se nepoškozuje, a dále poukázat na výše uvedený princip narovnání, podle něhož omyly stran narovnání v tom, co bylo mezi nimi sporné nebo pochybné, neplatnost narovnání v zásadě nezpůsobují. Stav, podle něhož věřitel má podle narovnání obdržet od svého dlužníka objektivně více, než si původně ujednali, není tedy per se stavem protiprávním.
Z druhého pohledu je namítán rozpor s dobrými mravy (až) jednání, kterým se věřitel vůči jednomu z dlužníků (dlužníku původního dluhu nebo dlužníku uzavírajícího narovnání) dožaduje splnění své pohledávky (její části) přesto, že druhý dlužník svou pohledávku již splnil. Tedy např. pokud bude mít věřitel pohledávku vůči dvěma solidárním dlužníkům na zaplacení jistiny ve výši 10 000 Kč. Jeden z dlužníků s věřitelem uzavře narovnání, podle něhož pohledávka zaniká, a nově má věřiteli uhradit pohledávku o jistině ve výši 8 000 Kč, pak je zjevně v rozporu s dobrými mravy, aby se věřitel domáhal po obou dlužnících v souhrnu zaplacení jistiny přesahující částku 10 000 Kč. Tento názor není v rozporu s výše uvedenými závěry, a naopak nastiňuje řešení zkoumaného problému.
Je však třeba si uvědomit, že se jedná o případ modelový. Pohledávka vzniklá narovnáním může sice spočívat ve větším, ale také ve stejném, či menším rozsahu plnění než původní pohledávka. Podle narovnáním vzniklé pohledávky může být dlužník zavázán např. k plnění s jiným předmětem než u původní pohledávky. Rovněž může být dohodnuto, že věřitel zanikajícího (původního) závazku bude dlužníkem závazku nově vzniklého, případně že vznikne více (třeba i vzájemně podmíněných) závazků. Narovnáním může samozřejmě zaniknout také více závazků a je přípustné i ujednání, podle kterého zanikají veškerá práva a povinnosti mezi stranami. Situací, které mohou nastat, je tedy nekonečné množství, a vždy je třeba specificky přihlížet k okolnostem konkrétního případu.
Závěrem této části lze poznamenat, že ačkoli pravidlo, podle něhož by splněním původního dluhu zanikl i dluh vzniklý narovnáním, nevyplývá z právních předpisů, mohou si je strany narovnání sjednat. V takovém případě by se nejspíše jednalo o rozvazovací podmínku podle § 548 ObčZ. Obdobně se může dohodnout původní dlužník s věřitelem ve vztahu k zániku svého závazku.