(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021)

Domněnky (formulované ve smlouvách pomocí výrazů „má se za“ a „platí, že“) a fikce (formulované ve smlouvách pomocí výrazů „považuje se“ a „hledí se“) jsou ve smlouvách běžně využívány k zaštítění skutečností, u kterých je jejich existence předpokládána. Jedná se standardně o ustanovení o předávání díla, odmítnutí díla, doručování písemností nebo hrazení kupní ceny. Při použití domněnek a fikcí nemusí strana, která se jich dovolává, prokazovat relevantní skutečností, ale pouze odkázat na ustanovení uvedená ve smlouvě.

Nejvyšší soud ČR se před rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23.března 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, k použití domněnek a fikcí ve smlouvách stavěl spíše negativně, jelikož dle jeho názoru mohly být tyto instituty stanoveny pouze právním předpisem a jejich sjednávání nebylo v dispozici stran․ Nejvyšší soud ČR však s ohledem na rekodifikaci občanského zákoníku, ve které bylo mimo jiné rozšířeno uplatnění autonomie vůle stran, a kritice odborné veřejnosti, svoje předchozí závěry přehodnotil a judikoval, že použití domněnek a fikcí ve smlouvách není nutně neplatné.

V předmětném rozhodnutí rozhodoval Nejvyšší soud ČR ve věci sporu zhotovitele a objednatele ze smlouvy o dílo, v níž si strany, oba podnikatelé, mj. dohodly, že „dílo se považuje za předané, nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla“.

Nejvyšší soud ČR dospěl k tomu názoru, že „Zákonná úprava předání díla neobsahuje přímý výslovný zákaz odchylného ujednání. K otázce posouzení možného nepřímého zákazu je třeba zohlednit shora uvedený smysl a také účel dané úpravy. Smysl a účel právní úpravy přitom stranám (samy o sobě) nebrání, aby si autonomně dohodly pro jejich smluvní závazek významné zvláštní předpoklady předání díla, např. zvláštní písemnou formu, zvláštní okolnosti ve vztahu k předávacímu protokolu, otázku okolností možného práva odmítnout převzetí díla či povinnosti převzít dílo, trpí-li určitými vadami apod. Vždy je však třeba poměřovat konkrétni okolnosti takového ujednání.

V poměrech projednávané věci však důvody, které by mohly vést k neplatnosti posuzovaného ujednání, dovolací soud neshledává. Převzetí díla je v obecné rovině úpravou dispozitivní. V posuzované věci přitom ze skutkových zjištění soudů nelze učinit ani závěr, že strany jako dva podnikatelé byly v nerovnovážném postavení, tedy v úvahu nepřicházelo ani právní posouzení z pohledu ochrany slabší strany (podnikatele podle § 433 o. z., nebo spotřebitele podle § 1810 a násl. o. z.).

Lze tak shrnout, že užijí-li strany smlouvy pro vyjádření určitého jimi předvídaného následku slovní výrazy, které v právních normách obvykle vyjadřují právní domněnky či právní fikce (např. „považuje se“, „má se za“, „platí, že“), není takové smluvní ujednání pouze z tohoto důvodu neplatné.

Při posouzení, zdali takové ujednání je v rozporu se zákonným zákazem nebo se příčí dobrým mravům, je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, co je obsahem daného ujednání. Současně je třeba hodnotit i právní postavení stran, v jakém ujednání uzavřely, zdali jde o rovnovážný vztah stran, např. podnikatelů, případně zdali jde o vztah podnikatele na straně jedné a slabší strany na straně druhé, ať už spotřebitele nebo podnikatele slabší strany.

Dohoda dvou podnikatelů při jejich podnikatelské činnosti o tom, že „dílo se považuje za předané, nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně dvakrát) k přejímce díla“, směřující ke smluvní úpravě podmínek předání díla jako jednoho z předpokladů vzniku práva zhotovitele na zaplacení ceny díla, není právní úpravou občanského zákoníku sama o sobě zakázána ani se bez dalšího nepříčí dobrým mravům.“

Nejvyšší soud tedy judikoval, že domněnky a fikce ve smluvních vztazích nelze bez dalšího považovat za neplatné pokud (i) nejsou v rozporu s kogentními normami, (ii) nepříčí se dobrým mravům a (iii) jsou-li smluvní strany ve stejném postavení.