Judikatura NSS je, co se týče odkladného účinku kasační stížnosti žalovaného, poměrně bohatá a možnost vzniku předmětného nežádoucího stavu reflektuje poměrně často. V průběhu let se vyvinuly dvě základní myšlenkové linie. Dle jedné z nich byla hrozba vzniku tohoto stavu sama o sobě pro přiznání odkladného účinku dostatečným důvodem. Dle druhé linie tato hrozba sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku být nemohla. O svým způsobem kompromisní řešení se pokusil šestý senát NSS, který shledal v uvedené hrozbě důvod k přiznání odkladného účinku pouze tehdy,
„kdy krajský soud zruší správní rozhodnutí z důvodu chybného posouzení hmotněprávní otázky a zaváže svým právním názorem správní orgán, aby v novém řízení rozhodl odlišně od rozhodnutí zrušeného“.
Zároveň však nevyloučil, že může být odkladný účinek přiznán i v jiných případech.
Rozpornou judikaturu sjednotil rozšířený senát, když se přiklonil k první z uvedených myšlenkových linií. Naznal přitom, že
„hrozba existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci není sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti“, neboť „obtížně řešitelná procesní situace není bezprostředním ohrožením důležitého⛘veřejného zájmu. Dodržení závazného právního názoru a v tomto důsledku pouhá hrozba existence dvou rozhodnutí ve stejné věci, včetně dvou protichůdných hmotněprávních rozhodnutí, nemůže proto pro žalovaného bez dalšího představovat újmu dosahující intenzity požadované pro přiznání odkladného účinku.“
Soud rovněž judikoval, že kasační stížnosti žalovaného lze přiznat odkladný účinek pouze výjimečně, kdy
„odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinku vznikne jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem“.
Touto nepoměrně větší újmou pak nikdy nemůže být újma bagatelní, i kdyby byla nepoměrně větší než ta, která by v opačném případě vznikla žalobci; tím je reflektována výjimečná povaha institutu odkladného účinku. Ta by byla jeho paušálním přiznáváním značně narušena, jelikož by
„musel být odkladný účinek přiznáván téměř ke každé žádosti správního orgánu, jehož rozhodnutí bylo krajským soudem zrušeno. Tento postup by odporoval shora popsanému smyslu a účelu zákonné úpravy a mohl by vést i k nerovnosti stran, tj. k porušení § 36 odst. 1 SŘS.“
Z cit. usnesení rozšířeného senátu tedy lze vyvodit, že bernou mincí k posouzení, zda je namístě přiznat kasační stížnosti odkladný účinek, není automaticky ani neřešitelnost nežádoucí procesní situace, či nevratnost jejích následků.
V usnesení jsou dále uvedeny příklady, kdy předpoklady pro přiznání odkladného účinku spíše splněny budou. Kromě případů spadajících do kategorie přestupků, jejichž relevance s přijetím nového přestupkového zákona již fakticky odpadla (viz výše), může být důvodem k přiznání odkladného účinku ochrana vzácné kulturní památky, jež by mohla být nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti žalovaného nevratně poškozena nebo zničena, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, či udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku. Zároveň však rozšířený senát naznačil, že podmínky splnění § 73 SŘS se musí posuzovat individuálně s respektem ke specifikům jednotlivých případů. Mezi případy, kdy je možné kasační stížnosti žalovaného odkladný účinek přiznat, řadí judikatura např. ty, kdy bude v důsledku zrušujícího rozsudku krajského soudu poskytnuta informace podle informačních zákonů. Tím fakticky navázala na dřívější usnesení NSS č. j. 6 Afs 73/2014-56, ze kterého vyplývá, že
„významnou bude újma (§ 73 odst. 2 SŘS) spíše tehdy, nebude-li možno v případě, že bude napadené správní rozhodnutí naplněno a poté shledáno nezákonným a zrušeno, v podstatných ohledech navrátit v původní stav jím způsobené následky či dopady. Významnou bude též spíše tehdy, půjde-li sice při uplatnění rozhodnutí o následky vratné či napravitelné, avšak takového rázu, že způsobí žadateli vážné obtíže či významné poruchy v jeho životě, fungování, činnosti apod.“
Ani jeden ze dvou posledně cit. judikátů však dle mého názoru nelze považovat za paušálně použitelný, neboť by v některých případech mohlo dojít k rozporu se závěry rozšířeného senátu NSS vyjádřenými v usnesení č. j. 10 Ads 99/2014-58. Nevratnost poskytnutí informací pak bude nutno posoudit vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem věci, neboť újma, která by mohla být způsobena žadateli v důsledku pozdrženého poskytnutí informací, může v některých případech újmu způsobenou na veřejných zájmech značně převýšit. Dalším důvodem k přiznání odkladného účinku může být zásah do práva obce na samosprávu, zejména do možnosti regulovat stavební činnost a rozvoj na svém území spočívající ve zrušení významné části územního plánu obce vztahující se k území vymezenému hranicemi stanoveného chráněného ložiskového území, ohrožení leteckého provozu v důsledku vykonávání činností v ochranném pásmu leteckých zabezpečovacích zařízení, obnovení služebního poměru osobě nesplňující podmínku trestní bezúhonnosti, či likvidace identifikačních údajů získaných v trestním řízení.
Újmou způsobenou žalovanému naopak nemůže být např. zájem na hladkém průběhu řízení, s odkazem na rozsáhlý charakter veřejných rozpočtů i obecný zájem na výběru daní i vyplacení částky důchodu, riziko provedení správního řízení, které provedeno být nemělo, či okolnost dočasného navýšení množství žádostí. Důvodem pro přiznání odkladného účinku nemůže být ani ochrana práv třetích osob. Správní orgán totiž nemůže v řízení před soudem vystupovat jako obhájce některého z účastníků správního řízení. Ti ostatně mají vlastní možnost hájit svá práva ve správním soudnictví.
Za rozbor stojí v úvodu cit. usnesení čtvrtého senátu NSS, ze kterého vyplývá několik zajímavých myšlenek. NSS v prvé řadě poznamenal, že samotná existence dvou rozhodnutí vydaných v téže věci je sice nevhodná, pokud však z obou rozhodnutí vyplývá tentýž výsledek (tedy zamítnutí žádosti o dotaci), nemůže se nijak dotknout veřejného zájmu. I kdyby však žalovaný následně žalobcově žádosti vyhověl, nedalo by se toto rozhodnutí považovat za nezákonné ani v případě, kdy by bylo později vyhověno kasační stížnosti. Krajský soud totiž žalovaného nijak obsahově nezavázal. Je třeba předpokládat, že žalovaný žádost nově vyhodnotí v souladu se zákonem (nelze tedy předpokládat, že by správní orgán postupoval nezákonně a nové rozhodnutí je tudíž také nezákonné). Odlišnost v obsahu obou rozhodnutí může být dána zejména skutkovým posunem. Ochrana veřejných zájmů v podobě fiskálních zájmů je tedy ve skutečnosti v rukou samotného žalovaného, a to prostřednictvím vydání nového, zákonného rozhodnutí. Zájem na ochraně fiskálních zájmů státu nesouvisí s hrozbou vzniku protichůdných rozhodnutí. Ad absurdum by se dalo říci, že pokud by byl pravdivý opak, existoval by veřejný zájem na zamítání žádostí o dotace, a všechny vypsané dotační programy by odporovaly veřejným zájmům. NSS se⛘v závěru usnesení rovněž dotknul otázky předložené rozšířenému senátu NSS usnesením ze 7. 12. 2022, č. j. 8 Azs 172/2020-56. Rozšířený senát by měl totiž v blízké budoucnosti posoudit, zda je vydání nového rozhodnutí po zrušení rozhodnutí původního krajským soudem důvodem k odmítnutí kasační stížnosti podle § 46 odst. 1 písm. a) SŘS (odpadnutí předmětu řízení). Čtvrtý senát přitom naznal, že rozhodnutí NSS obsahující názory, podle nichž vydání nového rozhodnutí odpadnutí předmětu řízení způsobuje, jsou spíše minoritními, a nemohou odůvodňovat přiznávání odkladného účinku kasační stížnosti. Tím by totiž mj. došlo k nepřiměřenému vychýlení procesní rovnováhy v neprospěch zájmu žalobců na poskytnutí efektivní (tj. též včasné) soudní ochrany (promítnutí právních účinků pravomocných soudních rozhodnutí). Výsledek přezkumu rozšířeného senátu bude zajímavý i z pohledu problému, kterému se věnuje tento příspěvek.