Co je porozvodový mír? Předně to není právní termín. Jedná se o situaci, kterou právo nijak nereflektuje, de iure se justice netýká. De facto znamená porozvodový mír situaci, kdy jsou plněna rozhodnutí soudu vydaná v souvislosti s rozvodem manželů, v praxi se bude nejčastěji jednat o rozhodnutí ve věcech opatrovnických, neboť výkon rozsudku o rozvodu problémy nečiní.

I když se nejedná o právní termín, použila jsem jej v nadpisu úmyslně, abych podtrhla, že jakkoliv je cílem mého příspěvku poukázat na potřebu liberalizace rozvodového procesu, tuto liberalizaci nevnímám jako způsob, jak otevřít rozvod většímu počtu manželských párů neschopných či neochotných dále zůstat v manželském svazku, ale jako způsob, jak procesními a hmotněprávními pravidly dosáhnout jako výsledku rozvodového procesu stav, který bude pro opatrovnickou justici a rodinu samotnou neutrální, minimálně v tom smyslu, že nebude sporný.

Soudní opatrovnická praxe taktéž ukazuje, že těžiště rozvodového procesu nespočívá tolik v ověření podmínek, zda vyslovení rozvodu nemají být kladeny nějaké překážky, jelikož vůle manželů rozvést se bývá shodná, ale spočívá v zajištění takového nastavení hmotněprávních podmínek rodinného života po rozvodu, aby bylo zachováno fungování rodiny a nejlepší zájmy dítěte. Těžiště diskusí a pozornosti opatrovnické justice se přenáší z bodu, jak se vyhnout rozvodu, do bodu, jak se vyhnout náročnému sporu v rodině po rozvodu nebo v důsledku rozvodu. Příčiny neuspořádané a sporné situace, která navazuje na rozhodnutí o rozvodu v rodině, tkví samozřejmě především v osobním nastavení účastníků sporu, přesto lze systémově snahu o porozvodový mír podpořit.

Porozvodový mír lze definovat jako situaci, kdy po nabytí právní moci rozsudku o rozvodu a v případě rozvádějících se manželů, kteří jsou současně rodiči nezletilého dítěte, po nabytí právní moci rozsudku o úpravě poměrů nezletilých dětí nebo po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, kterým je schválena opatrovnická dohoda, již nevyžadují účastníci do doby změny poměrů řešení rodinné situace prostřednictvím soudního zásahu. Zároveň nejsou vydaná rozhodnutí žádným z účastníků porušována, ani nedochází k jinému porušování práv účastníků řízení; právo na styk dítěte s oběma rodiči je⛘ respektováno a rodiče plní povinnosti vyplývající z rodičovské povinnosti, včetně povinnosti vyživovací.

Současně existuje potřeba, aby ke stabilizaci, kterou porozvodový mír přináší, došlo, pokud možno, co nejdříve. Rychlost stabilizace rodinných vztahů je žádoucí i proto, že do jejího dosažení, a jak vyplývá z výše uvedené pracovní definice, tedy i do právní moci jednotlivých soudních rozhodnutí, se jednotliví účastníci ocitají v situaci potenciálně sporné, často i právně sporné, jejíž trvání předně je samo o sobě škodlivé pro mezilidské vztahy mezi členy rodiny. Často se projevující potřeba vyřešit spor ve svůj prospěch situaci eskaluje a vztahy narušuje. Jsou-li rozhodnutí v rámci rozvodového procesu vydána rychle a respektují-li vůli i potřeby jednotlivých účastníků, umožňují předcházet dalším sporům a zvyšují pravděpodobnost stabilizace situace v rodině po rozvodu a porozvodového míru.

Důraz na dohody rozvádějících se manželů i rychlost soudních řízení ovšem nejsou ničím novým. Níže bych se chtěla zaměřit na to, zda existují, či je možné de lege ferenda nastavit některá procesní a hmotněprávní pravidla rozvodového procesu tak, aby byla šance na dosažení porozvodového míru zvýšena․ Své úvahy jsem založila na straně jedné na požadavku na liberalizaci rozvodového procesu (část II) a na straně druhé na posílení rozvodové justice (část III). Tyto zdánlivě opačné teze odpovídají stejně tak zdánlivě opačným tezím vyplývajícím ze společenských požadavků na rozvodové řízení, které by mělo co nejméně zasahovat do rodinného života a na straně druhé by mělo chránit slabší stranu a poskytovat tuto ochranu s odpovídající právní jistotou tak, aby byl vždy zajištěn nejlepší zájem dítěte. Právě odpovídající vypořádání těchto zdánlivě protichůdných, a přesto souběžně existujících zájmů je dle mého názoru cestou k zajištění porozvodového míru.

1. Sloučení opatrovnického soudního řízení a soudního řízení o rozvodu

„Mnozí účastníci si kladou otázku, proč není možné, aby soud rozhodující ‚v prvém řízení‘ o poměrech dítěte pro dobu před a po rozvodu mohl – při splnění dalších podmínek – manželství také rozvést tak, jak tomu bylo u nás před rokem 1998.“²

Rodinní advokáti i opatrovničtí soudci na tuto otázku trpělivě odpovídají, že rozdělení těchto řízení vyplývá ze zákona a tato zákonná úprava měla za cíl zklidnění opatrovnického řízení.³ Otázku si ale kladou stejně jako účastníci.

Opatrovnické řízení se oddělením od řízení rozvodového neoprostilo od řešení jiných než opatrovnických otázek, naopak se stalo prvním „nárazníkem“ emocí, místem, kde se poměřují procesní síly, a řízením, do kterého se, byť mimo protokol a obsah předložených důkazů, propisuje tlak na budoucí uspořádání života po rozvodu, ať již co se bydlení nebo vypořádání společného jmění manželů („SJM“) týče. „Bitva“, která se u tohoto soudu vede, má někdy dítě jen jako vedlejšího „přihlížitele“, nutně dotčeného jejím výsledkem. Řízení o rozvod se naopak postupem času a vývojem společenského nahlížení na rozvod vyprázdnilo, co se obsahu týče. Veškeré názorové a emoční bitvy se přenesly do řízení o úpravu péče o nezletilé dítě a k rozvodovému řízení účastníci přicházejí již jako k řízení, kde se jen konstatuje porážka či výhra jednoho či druhého. I ten z manželů, který původně nesouhlasil s rozvodem, často třeba i kvůli dětem – a nehovořím zde o tvrdostní klauzuli, ale o přirozené potřebě zachovat rodinu kvůli dětem – považuje po vydání rozsudku o úpravě poměrů nezletilých dětí situaci za nastolenou a neměnnou. Ustanovení o tom, že soud usiluje o smíření manželů v rámci rozvodového řízení, se míjí účinkem.

Mé úvahy o potřebě zjednodušení celého rozvodového procesu začínaly u rozvodu tzv. nesporného (§ 757 ObčZ), ve kterém se s ohledem na společnou vůli manželů nejenom se rozvést, ale i uspořádat porozvodové otázky, jevilo dvojí soudní řízení jako zcela neadekvátní a v určitém ohledu kontraproduktivní. Důraz na společnou vůli rodičů a podpora jejich schopnosti řešit situaci bez zásahu soudu do úpravy poměrů by se měly projevit i v systémovém zjednodušení jejich postavení během řízení. Dvojí účast na soudním jednání se v takovém případě nejeví jako účelná, nehledě na zatížení justičního systému a prodloužení řízení. Nicméně jeví-li se rozdělení řízení o úpravě poměrů a řízení rozvodového jako neúčelné v případě rozvodu tzv. nesporného, je možné též přemýšlet o tom, zda je účelné v případě rozvodu se zjišťováním příčin rozvratu manželství.⁴ Hlavním hlediskem úvah by zde mohla být rychlost, neboť v případě, kdy není možné rozvod vyslovit bez zjišťování příčin rozvratu manželství, lze předpokládat, že není shoda nejenom na otázce úpravě poměrů dětí, kterou ovšem soud řeší přednostně, a tedy v okamžiku vyslovení rozvodu je v každém případě již pravomocná, ale nemusí existovat také shoda na vypořádání SJM. Důvodem mohou být složité majetkové vztahy, nemožnost dosáhnout shody nebo nutnost vyčkat na ocenění různých majetkových hodnot tvořících součást společného jmění. Žádný z těchto důvodů se ovšem nezdá být odpovídajícím důvodem pro oddělení výše uvedených řízení. Právě naopak. Vůle některých účastníků oddálit okamžik vypořádání SJM, především v těchto komplexních případech, může být důvodem k prodlužování řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí či řízení o rozvodu. Spojení řízení tak, aby opatrovnický soud po právní moci rozsudku o úpravě poměrů nezletilých dětí mohl vynést i rozsudek o rozvodu, naopak umožňuje zkrátit poměrně složité období, během kterého je již manželům určeno výživné, žijí v oddělených domácnostech, a přesto veškeré jejich ekonomické počínání, jakkoliv již oddělené, vytváří SJM. Komplikovat se tak může nabytí nemovitosti jedním z manželů za účelem zajištění bydlení po rozpadu domácnosti nebo pravidelné platby úvěrů činěné jedním z manželů.

Pro spojení řízení o úpravě poměrů a řízení o rozvodu ve všech případech⁵ svědčí i skutečnost, že koncepce⛘ českého rozvodového práva je založena na jednom typu rozvodu. Procesně odlišný postup je poté odůvodnitelný jen částečně. Stejně tak by se v případě, že by spojení řízení bylo umožněno jen rozvodům tzv. nesporným, pokládala otázka prostupnosti procesních pravidel mezi řízením spojeným a nespojeným v případě, že se původní shoda manželů během řízení změní, nebo naopak manželé dospějí ke společnému řešení až v průběhu řízení.

Jako zcela zásadní před dalšími argumenty svědčícími pro a proti spojení řízení je třeba uvést jeden základní předpoklad pro to, aby takové spojení splnilo svůj účel. Tímto předpokladem je, že opatrovnická řízení, a tedy i opatrovnická řízení spojená s řízeními rozvodovými, budou i nadále soudit opatrovničtí soudci. Vycházíme-li z toho, že celý rozvodový proces by měl být založen především na autonomii vůle a ochraně slabší strany,⁶ tak právě specialita opatrovnického soudce umožňuje v odpovídajícím rozsahu zohlednit ochranu slabší strany, kterou je v tomto případě zcela nesporně dítě rozvádějících se rodičů. Jakkoliv rozvrh práce závisí na předsedech soudů a zákon jen obtížně ukotví tento požadavek, lze doufat, že s ohledem na zájem zachovat kvalitu a specialitu opatrovnických řízení by i justiční praxe tento předpoklad a požadavek byla schopná v rozvrhu práce zohlednit.

I v případě spojení řízení je však nutné respektovat určitou míru odlišnosti obou řízení. Na straně jedné jde o skutečnost, že nabytí právní moci rozhodnutí o rozvodu je možné až po nabytí právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí. Opačný přístup by byl v rozporu se zájmy dětí a mohl by naopak vést k letitým a ničím neohraničeným opatrovnickým sporům. Dále je třeba i v rámci spojeného řízení vzít v potaz některé procesní odlišnosti ovládající každé ze spojených řízení. Předně se jedná o odlišný rozsah účastníků, když nezletilé dítě není účastníkem rozvodového řízení. Obě řízení se také liší co do zásad ovládajících dokazování. Pro řízení o rozvod manželství platí zásada projednací s modifikací týkající se zájmů nezletilých dětí účastníků řízení a řízení ve věcech péče o nezletilé je ovládáno vyšetřovací zásadou. Nedomnívám se, že by tato disparita měla být překážkou pro spojení obou řízení. Projednací zásada se uplatňuje na zjištění kvalifikovaného rozpadu, zatímco otázky souhrnně zahrnující zájem dětí a jejich potřeby soud zkoumá z moci úřední, i nad rámec předložených tvrzení a navržených důkazů. Další z procesních aspektů, které je nutné při úvaze o spojení řízení zohlednit, je místní příslušnost. Pokud na jedné straně je k řízení ve věcech péče o nezletilé příslušný soud dle místa bydliště dítěte, na straně druhé je místní příslušnost k řízení ve věcech rozvodu určena místem posledního společného bydliště manželů nebo obecným soudem jednoho z manželů. V případě, že by opatrovnický soud mohl rozhodovat také o rozvodu, nabízí se upravit místní příslušnost soudu příslušného k řízení o rozvodu tak, aby se shodovala s místní příslušností soudu příslušného k úpravě poměrů nezletilých dětí.⁷

2. Upuštění od zjišťování příčin rozvratu manželství

Hluboký, trvalý a nenapravitelný rozvrat manželství, jehož obnovení nelze očekávat, je dle zákona podmínkou pro rozvod manželství.⁸ Vedle zjišťování této podmínky, která je stanovena jako jediná pozitivní hmotněprávní podmínka pro vyslovení rozvodu, je soudu ještě uložena povinnost zjišťovat příčiny rozvratu manželství. Výjimkou jsou rozvody tzv. nesporné, ve kterých jsou manželé kromě samotné existence rozvratu schopni se dohodnout i na porozvodovém uspořádání poměrů dětí a majetku.

Jakkoliv důvody zjišťování příčin rozvratu manželství tkví především v historii a postupném vývoji rozvodového práva, současně je předestíráno, že jejich zjišťování může mít v určitých případech psychologický očišťující účinek rozvádějících se manželů, a to především ve vztahu k tomu, kdo rozvod nezavinil či si jej nepřál. Dovolím si přesto tvrdit, že tyto důvody nejsou s ohledem na dnešní požadavky liberalizace řízení a snahu o posilování smíru mezi manžely dostatečné pro zachování požadavku na zjišťování příčin rozvratu manželství. Svůj názor a z něj pramenící návrh na vypuštění § 756 z občanského zákoníku opírám o následující argumenty.

Důkazní prostředky disponibilní ke zjišťování příčin rozvratu manželství se omezují na často protichůdné výpovědi, velmi intimní a zcela subjektivní povahy, podané rozvádějícími se manžely v rámci jejich výslechu před soudem, eventuálně vyjádřené v písemném podání. Vzhledem k povaze rodinného soužití i příčin rozvratu manželství je obtížné, ne-li nemožné, jejich objektivní doložení i zjištění. Soud tak de iure není schopen dostát zákonnému požadavku na zjištění příčin rozvratu manželství, má-li se jednat o příčiny objektivní.

Zjišťování příčin rozvratu manželství vede ke zvýšení napětí mezi rozvádějícími se manžely a znovuotevírání, tentokrát veřejně, minulých křivd. I účastník, který nemá zájem na „praní špinavého prádla“ veřejně, je donucen v důsledku předložení verze druhé strany reagovat a uvést svou verzi. Situace v aktuální legislativě může vést k velmi negativním zásahům do křehce nastoleného smírného fungování rodiny po sporném a náročném řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí. Zjišťování příčin rozvratu manželství je tedy jednoznačně negativní pro nastolení porozvodového míru.

Zjištěné příčiny navíc nemají vliv na výsledné znění rozsudku o rozvodu a projeví se výhradně v odůvodnění rozhodnutí. Dokument, který může být emocionálně neutrální a omezovat se na matriční aspekt statusového práva „rozvádí se“, se tak stává naopak zdrojem dalších emocí, povětšinou negativních, když vzájemné nevraživosti, které navíc časem mají pravděpodobnost vyprchat, aby se mohlo vzpomínat na to dobré, se stanou součástí oficiálního dokumentu navždy. Přínos uvedení příčin rozvratu manželství je pro účastníky velmi omezený.

Zjištěné příčiny rozvratu manželství nemají přímou souvislost s tzv. tvrdostními klauzulemi (§ 755 odst. 2 ObčZ), které bráni vyslovení rozvodu. Tyto musí být prokázány samostatně. Samotné prokázání příčin rozvratu manželství je nedostatečné pro jejich uplatnění. S ohledem na jejich velmi omezenou působnost také rozhodně existence tvrdostních klauzulí nesvědčí pro zachování zjišťování příčin rozvratu manželství ve všech případech rozvodu. ⛘

Pojmy zavinění a zásluhovost, tedy pojmy do určité míry zohledňující a zahrnující příčiny rozvratu manželství, zůstávají i v dnešním pozitivním právu zachovány při uplatnění tzv. disparity při vypořádání SJM nebo v řízení o výživné rozvedeného manžela. Pro uplatnění obou nároků je ovšem nutné prokázat dané skutečnosti v samostatném řízení, pouhý odkaz na část odůvodnění rozsudku o rozvodu shrnující příčiny rozvratu manželství není dostatečný. Ani v jednom případě, krom zcela extrémních případů, jako je gamblerství, drogová závislost, nebo domácí násilí, nejsou příčiny rozvratu manželství samostatně dostačující pro vznik práva na disparitu při vypořádání SJM⁹ a nároku na výživné rozvedeného manžela. Opět se nezdá důvodné zachovat povinnost zjišťovat příčiny rozvratu manželství ve všech řízeních, když mohou být podstatné pouze pro úzkou výseč případů, a v nich navíc musí být zavinění prokázáno samostatně. Současně je možné uvést, že v těchto extrémních případech je často kladen důraz především na rychlost rozvodového řízení, mnohdy i z důvodu bezpečnosti účastníků, a zjišťování příčin rozvratu manželství poté může být kontraproduktivní. Buď z důvodu, že případný viník použije argument, že jeho zavinění nebylo v rozsudku o rozvodu doloženo, nebo proto, že řádné zjištění příčin zásadním způsobem oddálí vydání rozsudku.

Praxe navíc sama postupně od opravdového zjišťování příčin odstupuje a velmi často se soudce spokojí s lakonickým, byť velmi elegantním řešením, že příčinou rozvratu manželství je trvalý nesoulad povah a zájmů. Ze zákonného požadavku se tak (oprávněně) stal obtěžující formalismus.

Upuštěním od povinnosti soudu zjišťovat příčiny rozvratu manželství bude konečně dokončen postupný vývoj legislativy směřující k jedinému objektivnímu důvodu rozvodu, a tím je kvalifikovaný rozvrat.

3. Zavedení smluveného rozvodu

Posilování autonomie vůle rozvádějících se rodičů a jejich rodičovské odpovědnosti je výrazným trendem opatrovnické justice posledních let, úzce souvisejícím s principy vycházejícími z Cochemského modelu.¹⁰ Snaha přenést odpovědnost za průběh rozvodového a především opatrovnického řízení od soudů zpět na rozvádějící se rodiče je posilována různými sociálními projekty a zapojením do procesu podpůrných profesí v rámci interdisciplinarity. Tento trend se daří a více než tři čtvrtiny rozvodů jsou dnes tzv. nesporné.¹¹

Hlavním motivem pro rozvádějící se rodiče dosáhnout společné vůle je fungující porozvodové soužití. Hlavním motivem pro opatrovnickou justici, proč podporovat společnou vůli rodičů, je snížení zátěže pro soudní soustavu. Přesto se domnívám, že procesní úprava žádný zvláštní, pozornosti hodný prvek motivující rodiče ke smírné formě řešení rozvodové situace neobsahuje. Rozdíl mezi rozvodem sporným a tzv. nesporným spočívá pouze ve zjišťování či nezjišťování příčin rozvratu manželství, které se stejně v praxi raději nezjišťují.

Mezi motivační prvky, které by bylo možné zvážit kvůli podpoře společné vůle manželů při řešení otázek souvisejících s rozvodem a porozvodovým uspořádáním, patří z mého pohledu minimálně čtyři následující.

Předně se jedná o odstranění podmínky absence společného manželského života. Cílem této legislativní podmínky tzv. nesporného rozvodu mělo být zabránit nepromyšleným, unáhleným rozvodům. Nicméně i v tomto případě, stejně jako v případě příčin rozvratu manželství, praxe ukázala její nadbytečnost. Její prokazování je totiž velmi obtížné. Společné soužití se neomezuje pouze na sdílení společného obydlí, ale vyžaduje absenci manželského a rodinného sdílení.¹² V praxi se někdy také omezuje na skutečnost, zda spolu manželé žijí intimně, což také není správný výklad, o to více, že zrovna tento druh informace nepotřebuje advokát nebo soudce získat (byť i přesto tomu často neunikne…). Důležité je ovšem, že se musí jednat o takovou absenci sdílení, „že alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce“. Předně se jedná minimálně pro účely tzv. nesporného rozvodu o zcela zbytečnou podmínku, neboť pokud se rozvádějící manželé shodli na všem, od principu samotného rozvodu po úpravu poměrů dětí a vypořádání společného majetku, jsou schopni se domluvit i na tom, že soudu potvrdí absenci společného manželského života. Poučení v tomto smyslu poskytuje na chodbě před jednací síní každý příčetný advokát. Soudci se ověřování podmínky absence půlročního společného života elegantně vyhýbají.

Vedle aplikačních problémů se podmínka ukazuje také jako de facto diskriminační, jelikož manželé se v daném okamžiku mohou rozvést se zjišťováním příčin rozvratu manželství. Důsledná aplikace této podmínky tedy rodiče spíše od uzavření dohod a postupu smírnou cestou demotivuje, než motivuje. A to i v případech, kdy sice v okamžiku podání návrhu na rozvod sdíleli společnou domácnost i se jako manželé alespoň částečně chovali, třeba již jen z úcty k sobě, ale rozvrat manželství je dán.

Výše uvedené mě vede k závěru, že zrušení této podmínky nezvýší počet unáhlených rozvodů, neboť tento cíl zákonodárce podmínka v praxi nenaplňuje, a sníží náročnost soudního řízení; tedy další krok k objektivizaci rozvodového důvodu, kterým má být kvalifikovaný rozvrat. Podmínku obsaženou ve stejné větě související s ročním trváním manželství je naopak právě z důvodu poměrně jednoduchého prokázání i díky své objektivní povaze vhodné zachovat, jakkoliv ani její nesplnění nemůže z principu zabránit rozvodu jako takovému, neboť u rozvodu se zjišťováním příčin rozvratu manželství tato podmínka chybí.

Dalším procesním prvkem, který může rozvádějící se rodiče podpořit v rozhodnutí hledat společné řešení, je rychlost řízení. Jak již bylo zmíněno výše, možnost sloučení řízení opatrovnického a rozvodového je jedním⛘ z kroků tímto směrem. V případě, že jsou rodiče dohodnuti, je možné, aby soudce schválil předloženou dohodu o úpravě poměrů nezletilého dítěte, je-li v souladu s nejlepším zájmem dítěte, již na prvním jednání, konstatoval shodu na rozvratu manželství a existenci řádně uzavřené dohody o vypořádání SJM. Celý rozvodový proces tak pro rozvádějící se rodiče nezletilých dětí může znamenat pouze jednu „návštěvu“ soudu. Oproti tomu v případě, kdy dohody na prvním jednání uzavřeny nejsou, soudce musí nařizovat další jednání, nebo doporučit účastníkům využití podpůrných služeb mediace či terapie za účelem nalezení společné shody. Nepřímo zde takové doporučení vyhledat odbornou pomoc a pracovat na shodě, spojené eventuálně s přerušením řízení, může fungovat jako katalyzátor vůle dohodnout se, je-li zájem na rychlém řešení. Tato teze samozřejmě platí jako motivační prvek pouze v případě, že jsou rodiče o tomto možném postupu a následcích absence dohody soudem řádně poučeni a mají prostor zvážit důsledky a přijmout rozhodnutí.

Obecně by však doporučení k využití odborné pomoci za účelem nalezení společné vůle mělo být spíše motivací pozitivní, tedy procesem, ve kterém bude účastníkům poskytnuta podpora a pomoc otevírající cestu ke společné vůli, než motivací negativní, odrazující svou délkou, eventuálně dalšími náklady. Úsilí soudů zapojit do svých činností širokou škálu rodinných terapeutů, psychologů, mediátorů a rodinných center vítám a považuji za krok správným směrem – směrem k justici podporující porozvodový mír a stabilizaci rodinné situace. Dovolím si zde ještě poznámku související s povahou práce opatrovnického soudce, která je v mnoha ohledech odlišná od práce soudců jiných oddělení. Pokud se totiž traduje, že soudce má především rozhodovat, tak v případě opatrovnických soudců je nebo by mělo být autoritativní rozhodnutí vždy až posledním řešením, založeným buď na okamžité potřebě upravit rodinnou situaci, nebo reagujícím na neschopnost účastníků vyřešit svou situaci dohodou, která bude soudem pouze schválena. Mezi zahájením řízení a autoritativním rozhodnutím ve věci samé jsou poté opatrovničtí soudci vedeni k mnoha procesním opatřením podporujícím smír a dohodu mezi účastníky, právě ve snaze vyhnout se autoritativnímu zásahu do rodinných záležitostí.

Účastníci, kteří projeví svou schopnost a odpovědnost řešit záležitosti související s rozvodem dohodou, by také měli být zvýhodněni finančně. Tento argument nevychází z laciné potřeby ulevit někomu, ale taktéž ze zcela racionálního základu, že rodiče, kteří soudní justici vyčerpávají méně, do ní mohou také méně přispívat. Smluvený rozvod by poté mohl podléhat sníženému soudnímu poplatku. V případě, že podmínky pro smluvený rozvod budou splněny až po zahájení řízení, soud příslušnou část poplatku vrátí navrhovateli.

Poslední aspekt smluveného rozvodu zde sice uvedu mezi argumenty motivačními, ale jeho právní a logický základ je širší než samotná potřeba rozvádějící se rodiče motivovat k dohodě, a zasluhoval by vlastní článek. Všechna opatrovnická řízení jsou založena na vzniku automatické kolize zájmů mezi rodiči jako zákonnými zástupci dítěte a dítětem (§ 469 ZŘS). Tato právní fikce střetu zájmů vede ke jmenování kolizního opatrovníka, jímž je nejčastěji orgán sociálně právní ochrany dětí („OSPOD“) ve všech řízeních o péči o nezletilé. Mám za to, že tato fikce není správná v situaci, kdy jsou splněny následující předpoklady:

Za splnění všech výše uvedených předpokladů je dle mého názoru možné, aby nezletilé dítě v řízení o úpravu poměrů, jeho poměrů, bylo zastoupeno svými zákonnými zástupci nebo jedním z nich. A to až do okamžiku, kdy by soud dospěl k názoru, že rodiče nejsou ve vzájemné shodě ohledně zájmů a potřeb dítěte, či by vznikl jiný důvod svědčící pro možný vznik kolize zájmů mezi rodiči a nezletilým dítětem.

Důvody vedoucí k této úvaze o možné změně koncepce kolizního opatrovnictví jsou dvojího rázu. Předně teze o potřebě zasahovat do rodinných záležitostí, byť řešených soudní cestou, jen v nutné míře. Dále zkušenosti z praxe ukazující na velmi omezený přínos účasti OSPOD na jednáních, na kterých se schvaluje dohoda rodičů o úpravě poměru nezletilých dětí. Tento přínos je velmi omezený i proto, že výkon kolizního opatrovnictví je v těchto případech omezen na nutné minimum, resp. na minimum, které popírá jeho samotnou existenci. OSPOD nikdy dítě neviděl a nehovořil s ním, rodiče vidí poprvé v soudní síni a jeho stanovisko je téměř vždy pouze podporující uzavřenou dohodu. Rozhodně nechci tvrdit, že to tímto způsobem (ne)funguje vždy a všude, ale dovolím si tvrdit, že tento postup a průběh jsou pravidlem. Neznamená to zároveň kritiku práce OSPOD (alespoň v těchto případech), jen to poukazuje na skutečně omezený přínos a vlastně jen fiktivní zastoupení dítěte, které reálně nadále vykonávají zákonní zástupci, byť co se obsahu dohod týče, pod kontrolou soudu. Právě intervenci soudu, jako státní autority, považuji za dostatečnou ochranu zájmů dítěte v případech, kdy jsou rodiče ve vzájemné shodě. Uvolnění kapacit OSPOD v těchto řízeních by současně umožnilo zcela a plně se soustředit na řízení, ve kterých vzájemná shoda mezi rodiči není a zájmy dítěte jsou ohroženy nejenom na základě zákonné fikce, ale skutečně a je třeba věnovat maximální úsilí, jak právní, tak sociální, na zastupování dítěte. V případech právně závažnějších by bylo vhodné uvažovat i o rozšíření kolizních opatrovníků z řad advokátů tak, aby se dítě neocitalo v situaci nejenom slabé strany, ale ještě strany s nejméně kvalifikovaným právním zastoupením. Věřím, že i tyto systémové otázky je nutné zohlednit.

4. Vlídná rozvodová justice

V interním dokumentu zpracovaném Ministerstvem spravedlnosti na téma opatrovnické justice se uvádí, že cílem dobré opatrovnické praxe je „projednání případu právně správně při zachování dobrých vztahů v rodině“.¹³ Plně se s tím ztotožňuji. Současně se v poslední době⛘ ve veřejném prostoru¹⁴ objevují debaty a argumenty ohledně toho, že povinné soudní řízení vnáší do rozvodového procesu ještě více stresu a traumat. Soudní příslušnost k projednání opatrovnických a rozvodových věcí považuji za správnou a více se tomuto budu věnovat níže, ale problematiku, zda je průběh soudního řízení přizpůsoben charakteristice rodinných sporů, považuji za aktuální. Zavedení interdisciplinární spolupráce společně s úsilím Justiční akademie vzdělávat opatrovnické soudce i v jiných oborech, než je právo (zejména psychologie, psychiatrie, sociální práce), umožňuje vznik opravdu dobrých příkladů dobré opatrovnické praxe.¹⁵ Některé další kroky směrem k odborné, ale vstřícné a přátelské opatrovnické justici jsou ale dále ke zvážení, přičemž uvádím některé z nich.

První setkání rozvádějících se manželů či rodičů po návštěvě u advokáta proběhne, krom situací při předávání dětí, v soudní síni. Tato není z principu uzpůsobena svými pravidly fungování, ale ani svým vlastním mobiliárním zařízením, k vlídnému přijetí motivujícímu dohodu. Účastníci sedí proti sobě a jakkoliv již nejsou dle zákona o zvláštním řízení soudním označováni jako žalobce a žalovaný, toto uzpůsobení sezení, stejně jako požadavky na protokolaci a vyvýšené postavení soudu, vytváří spíše atmosféru vhodnou pro sporné řešení případů. Legislativní zavedení jiného soudního roku pro první jednání v rozvodovém procesu, tedy v řízení, ve kterém je spojeno řízení o péči o nezletilé a rozvodové řízení, by pomohlo ukotvit praxi, která je již dnes doporučována v rámci tzv. Cochemské praxe. Ne všechny soudy mají možnost setkat se s rodiči v jiných prostorách než v soudní síni, ale především menší soudy tuto možnost mají a soudci se v některých případech již s účastníky opatrovnického řízení setkávají ve své kanceláři. Jiný soudní rok by v takovém případě musel vést soudce. Oprávnění vyloučit veřejnost považuji za vhodné zachovat, neboť podporuje neformálnost takového setkání s rodiči a eventuálně i s dítětem. V rámci jiného soudního roku soud projde s účastníky předložené listiny, v ideálním případě předložené dohody, zjistí jejich stanoviska a stanovisko dítěte, v případě absence shody rodičů soud rodiče vede ke smíru a společnému řešení, případně doporučí využití odborné pomoci. Závěrem jiného soudního roku může být buď schválení dohody a odročení jednání pouze za účelem vyhlášení rozsudku, který musí být vyhlášen veřejně na jednání, nebo odročení za účelem dokazování na následující jednání, přičemž soud účastníky poučí o procesních povinnostech či jim uloží doplnit některá tvrzení či skutečnosti. Méně formální způsob se jistě lépe propůjčuje k hledání společných řešení.

Dále navrhuji zvážit operativnější a vlídnější formu komunikace některých sdělení ze strany soudu. S ohledem na povahu a předmět řízení by předvolání účastníků velmi pomohla možnost soudu komunikovat s účastníky také formou telefonátů nebo e-mailu. Vložení těchto údajů do návrhu se jeví jako ne příliš zatěžující účastníky, ale naopak umožňující rychlou a efektivní komunikaci soudu s účastníky, např. v případě, kdy je nutno rychle rozhodnout o neodkladné záležitosti týkající se dítěte. Komunikace touto formou nemůže nahradit doručování dle zákona, nicméně může je vhodně doplnit.

Dnešní řízení o rozvodu se zakládá na procesní podmínce povinného výslechu manželů.¹⁶ Odborná veřejnost tento požadavek rozporuje jako ne nezbytný¹⁷ a někteří soudci jej obchází rozšířením aplikace výjimky „je-li takový výslech spojen s nepřiměřenými obtížemi“. Vzhledem k předmětu dokazování, které probíhá na soudním jednání o rozvodu manželství a které je omezeno v rámci pozitivního práva na zjištění kvalifikovaného rozvratu, případně jeho příčin, se zdá požadavek na osobní účast manželů jako přepjatý procesní formalismus, je-li možné jejich shodné stanovisko zjistit z písemných podání a soud o pravosti a pravdivosti těchto tvrzení nemá pochybnosti. Vyloučit nutnou osobní účast manželů na jednání v případech tzv. dohodnutých bezdětných rozvodů se mi zdá jako přiměřeně „vlídný“ krok justice. Současně podotýkám, že zrušením požadavku na osobní účast manželů na soudním jednání o rozvodu není dotčena soudní praxe vyžadující výslech rozvádějících se rodičů v rámci řízení o úpravě péče o nezletilé a není dotčen ani požadavek na konání soudního jednání jako takového. Na tomto ovšem mohou zastoupit účastníky jejich právní zástupci.

Uchopení opatrovnického řízení ze strany soudu jako multidisciplinární problematiky zahrnující nejen právo, ale i práci s rodinou, a především slabší stranou, bylo posíleno projektem Soudních sociálních pracovníků zavedeným v r. 2020 u devíti okresních soudů.¹⁸ Prozatímní hodnocení tohoto projektu je veskrze pozitivní a je zjišťováno a ověřováno, jak zajistit další financování a případné rozšíření do justiční sítě.¹⁹ Působení soudních sociálních pracovníků usnadňuje kontakt a komunikaci dětí a dalších zranitelných osob s formálním soudním prostředím, soudní sociální pracovník se zaměřuje na podporu řešení rodičovských sporů. Tato forma přístupu ke zranitelným účastníkům soudních řízení, v rozvodových procesech především k dětem, je jednoznačně krokem k vlídné rozvodové justici a rozšíření soudní sociální práce je záhodno další podpory, legislativní i finanční.

1. Předběžná versus prozatímní opatření

Situace, ve které se ocitá rodina krátce poté, co dojde k rozhodnutí o rozdělení domácnosti nebo vyřčení slova „rozvod“, je nejenom emocionálně náročná pro všechny zúčastněné, ale téměř vždy také zcela nová z hlediska nastavení nových principů komunikace a fungování. Velmi ⛘často tak dochází již na samotném začátku k nepochopení vzájemných očekávání a nedůvěře vůči druhému a obavě z jeho kroků. Poměrně ordinérní situace předání dítěte a diskuse o jeho budoucnosti rychle eskalují v hádku a po konzultaci s právním zástupcem v návrh na vydání předběžného opatření.

Nešvarům předběžných opatření se věnuje odborná literatura hojně.²⁰ Jako zcela základní „vadu“ předběžného opatření lze vnímat skutečnost, že se jedná o rozhodnutí, často první v celém rozvodovém procesu, které je vydáno nekontradiktorně (někteří soudci zjišťují stanovisko druhé strany, ale bez opory v zákoně).²¹ Na základě jednostranného výkladu situace je vykreslena situace svědčící ve prospěch nutné zatímní úpravy poměru účastníků, bez provádění dokazování a na základě skutečností zjištěných z návrhu. Předběžné opatření však není opatřením, které by jenom nějak zmrazilo situaci do doby vydání rozhodnutí ve věci, naopak je rozhodnutím, které upraví situaci a vztahy na poměrně dlouhou dobu. Do určité míry nastavuje podmínky pro rozhodnutí ve věci, neboť definuje stav, od kterého se budou vyvíjet další vztahy v rodině. Toto je žádoucí, mělo by tak být ale učiněno s ohledem na stanoviska, nebo po slyšení všech účastníků.

Prozatímní úpravu jako dočasné řešení konfliktní situace v rodině je nutné podpořit. Jako řešení se ale nabízí řešení odlišné od institutu předběžných opatření, a to opatření prozatímní. Inspirací zde mohou být mnohé zahraniční právní úpravy. Např. francouzská právní úprava rozlišuje mezi „mesures urgentes“, které se v mnohém podobají našemu předběžnému opatření, a „mesures provisoires“ – prozatímní opatření.²² Tato opatření soud vydá s ohledem na případné dohody rodičů, jsou-li nezbytné pro zajištění podmínek života dětí a rodičů do doby vydání rozhodnutí ve věci samé. Opatření jsou vydávána po slyšení rodičů a se zohledněním toho, na čem jsou rodiče schopni se dohodnout. Zákon obsahuje nelimitativní výčet možných prozatímních opatření, mezi kterými uvádí možnost nařízení mediace, pokud jeden z manželů netvrdí, že došlo ve vztahu k násilí; úpravy bydlení včetně úpravy toho, kdo má právo užívat společnou nemovitost a za jakých podmínek, předání osobních věcí, určení výživného i nákladů na děti, předběžné podmínky budoucí úpravy související se SJM nebo jmenování znalce či notáře za účelem přípravy projektu vypořádání SJM.

Vzhledem k době, která uplyne mezi zahájením řízení a vydáním rozhodnutí ve věci samé, i vzhledem k „předurčující“ povaze předběžných opatření ve věci úpravy styku, což je oblast, ve které jsou předběžná opatření podávána u nás nejvíce, považuji oprávnění soudu upravit tyto otázky prozatímně po společném slyšení manželů za postup svědčící stabilizaci a ne eskalaci rodinných sporů.

Opatrovničtí soudci i rodinní advokáti promítají potřebu dočasně během řízení stabilizovat vztahy a nastavit základní pravidla fungování také do dohod uzavíraných během prvního soudního jednání tzv. do protokolu. Takové řešení je ale z podstaty omezeno na body, které jsou mezi manžely nesporné. Soud postrádá právní nástroj umožňující mu upravit okamžitě situaci v rodině, pokud nejsou v daném okamžiku prokazatelně ohroženy zájmy dítěte.

Úprava prozatímních opatření v řízeních o péči o nezletilé se tak jeví jako souladná s požadavky opatrovnické justice i rozvádějících se rodičů, bude-li umožněno jejich vydání rychle, kontradiktorně, budou-li vydávána tak, aby byl s přihlédnutím ke všem okolnostem případu zachován v nejvyšší možné míře kontakt dítěte s oběma rodiči, a bude-li se jednat o opatření na omezenou dobu, a to buď do vydání rozhodnutí ve věci samé, nebo změny poměrů v rodině.

2. Zachování a zvyšování právní jistoty

Veřejná debata spojená a navazující na společenský vývoj směřující k rozvolňování pojmu manželství byla v posledních letech propojena s diskusí o tzv. notářských rozvodech. Jakkoliv inspirací k této debatě, velmi logicky aktivně podporované ze strany Notářské komory, byly i některé zahraniční úpravy,²³ nedomnívám se, že přesun pravomoci k vyslovení rozvodu manželství od soudní moci na notáře je opatření systémové či přinášející pozitiva. Jako argument pro tuto změnu byla uváděna menší psychická náročnost rozvodu a rychlejší řízení. Oba tyto přínosy je schopna poskytnout – po příslušné úpravě procesních pravidel – i opatrovnická justice (viz část II).

Pro zachování soudní pravomoci ve věcech rodinných se koncem r. 2022 přiklonila i odborná veřejnost, přičemž toto stanovisko, které sdílím, bylo opřeno o dva základní důvody. Na straně jedné jde o samotnou statusovou²⁴ povahu řízení o rozvod. Na straně druhé je řízení o úpravu péče o nezletilé dítě řízením specifickým, ve kterém je nejenom nepřímo dotčen osobní stav dítěte, neb rozhodnutí bude mít přímý vliv na místo bydliště, vztah k osobám blízkým a výkon rodičovské odpovědnosti vůči nezletilému dítěti, ale navíc se jedná o řízení, v němž je předním hlediskem pro rozhodování nejlepší zájem dítěte a dítěti má být zajištěna možnost aktivní účasti na řízení. Systém opatrovnické justice vytvořil odpovídající mechanismy pro zajištění participačních práv dítěte. Vzhledem k tomu, že i diskuse o notářských rozvodech byla vedena pouze ve vztahu k rozvodům tzv. nesporným, ve kterých by ⛘opatrovnické řízení mohlo proběhnout pouze formou kontroly formálních náležitostí dohody a konstatování existence dohody rodičů o úpravě poměrů nezletilých dětí, vznikl by dvoukolejný systém, který by nezavedl notářské rozvody ve všech případech a ani by nezbavil rozvádějící se manžele – rodiče nezletilých dětí zcela povinnosti účastnit se soudního jednání. Naopak by taková reforma dala vzniknout velmi složitému právnímu problému, kdy, jak a kdo ověří soulad předložené dohody s nejlepším zájmem dítěte a případně jaká bude prostupová cesta mezi notářským rozvodem a rozvodem soudním. Řešení formou notářského rozvodu by tedy krom velmi omezeného přínosu pro rozvádějící se rodiče přineslo náročné legislativní hledání nových cest, jak zajistit právní ochranu dítěte. Přínos pro opatrovnickou justici by byl také minimální, neb smluvené rozvody soudní systém nezatěžují a sporné případy náleží soudní moci z povahy věci. Zmizela by ale právní jistota, jejímž je soudní moc garantem na prvním místě.

Se zásadou právní jistoty se pojí také princip předvídatelnosti, který je nezbytným předpokladem obecné důvěry občanů v právo.²⁵ Předvídatelnost soudních rozhodnutí v oblasti rodinné se pojí s diskusí o absentující sjednocené judikatuře, neb v rodinných záležitostech upravených v hlavě druhé ObčZ není právo dovolání přípustné. Roli nejvyšší „sjednocovací“ instance supluje Ústavní soud, což je předmětem kritiky z hlediska systémového i obsahového nejen ze strany praktiků a účastníků řízení, ale někdy i justičních představitelů.²⁶ Přípustnost práva dovolání v rodinných věcech shledávám za potřebnou. Domnívám se, že rodina, která požívá ústavní ochrany, si zaslouží tento mimořádný opravný prostředek, umožňující stabilizaci opatrovnické justice a její kvalitu. Debata o této změně ale úzce souvisí s celkovou úpravou práva dovolání, s ohledem na již dnes přetížené kapacity Nejvyššího soudu.²⁷

S předvídatelností opatrovnické justice souvisí taktéž praxe okresních soudů spočívající v postupném a dovolím si tvrdit „živelném“ nastavovaní pravidel interdisciplinární spolupráce. K zavádění procesních pravidel uplatňujících pro řízení ve věcech péče o nezletilé tzv. Cochemský model dochází na samotné hraně platných právních předpisů, které jsou uzpůsobovány a vykládány odlišně u jednotlivých soudů formou nařízení předsedy soudu. Jakkoliv zavádění interdisciplinarity považuji za žádoucí a jsem si vědoma zásadních lokálních odlišností v dostupnosti podpůrných služeb u jednotlivých okresních soudů, rozhodně není možné akceptovat jako správnou a udržitelnou skutečnost, že praxi jednotlivých okresních soudů dnes ovládají různá procesní pravidla. Takový stav nelze odůvodnit ani ospravedlnit záslužným cílem, ke kterému zavádění tzv. Cochemského modelu směřuje. Předvídatelnost justice vyžaduje jednotný procesní postup napříč celou justiční soustavou, založený výhradně na zákonných předpisech, ne opatřeních předsedů soudů.

Právní jistotě v rozvodovém procesu by posílení efektivního a předvídatelného soudního rozhodování, včetně jednotného zapojení pomáhajících odborných profesí a rychlého, sjednocovacího dovolání prospělo.²⁸ Pokud na jedné straně opatrovnické justice můžeme plně uplatnit tezi pokud možno minimální ingerence do rodinných záležitostí, jestliže je rodina schopna situaci vyřešit svými silami, na straně druhé je třeba trvat na nutnosti rychlého a efektivního řešení rodinných sporů, které v čase eskalují a způsobují nevratné škody, často především nejslabšímu účastníkovi řízení, nezletilému dítěti. Důvěra v soudní systém a jeho schopnost vyřešit tento spor, nastavit pravidla a vynutit jejich respektování je esencí zachování rodinných vazeb, a tedy i zárukou snížení konfliktních a společensky škodlivých jevů v rodině po rozvodu.

3. Efektivní výkon rozhodnutí

Výkon rozhodnutí ve věcech rozvodových, tedy statusových, vzhledem ke své konstitutivní povaze otázky nevyvolává.²⁹ Naopak velmi specifickou povahu má výkon rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé. Opět je tato specifičnost spojena s premisou, že přednostním hlediskem pro veškerá řízení týkající se práv dítěte má být jeho nejlepší zájem. Pokud rozsudek o péči nebo styku není plněn, soud může přistoupit k uložení pokut, a to i opakovaně (§ 507 ZŘS). Nicméně samotná povaha takového vykonávacího opatření je ale spíše sankčního než vykonávacího charakteru. Další opatření, která soud může v rámci výkonu rozhodnutí uložit, jsou naopak charakteru preventivního, ať se již jedná o plán navykacího režimu, rozhodnutí o výkonu styku pod dohledem OSPOD či nařízení povinného setkání s odborníkem v oboru pedopsychologie (§ 508 ZŘS).³⁰

Donucovací prostředek k vynucení povinnosti předávat dítě představuje poté oprávnění soudu změnit úpravu poměrů v rodině a – ultima ratio – přistoupit k odebrání dítěte. Skutečnost, že se soudy, nemaje jiné efektivní způsoby donucovacího prostředku, uchylují k této nejzazší variantě, ukázaly v posledních měsících opakované nálezy ÚS, které ale konstatovaly protiústavnost rozhodnutí o odnětí dítěte. ÚS upřesňuje, že oddělení dítěte od jeho rodičů je možné pouze v případě, že je takový postup

„nezbytný pro zajištění ochrany některého z absolutních práv dítěte před jeho rodiči“, přičemž dodává, že „[s] ohledem na vážnost zásahu v podobě oddělení dítěte od jeho rodičů je přitom zřejmé, že míra ohrožení některého z uvedených⛘absolutních práv dítěte bude muset dosahovat určité kvalifikované intenzity“.³¹

Z výše uvedeného je zřejmé, že právní řád nenabízí rychlý vykonávací prostředek umožňující zajištění styku rodiče s dítětem. Domnívám se, že by bylo vhodné doplnit mezi oprávnění soudu v rámci výkonu rozhodnutí možnost nařídit, jeví-li se to jako účelné, náhradní styk oprávněného rodiče s dítětem, a to v rozsahu, v jakém došlo k jeho zmaření. Takové opatření by v rámci výkonu rozhodnutí mohlo mít i preventivní charakter, neboť povinný rodič bude dotčen na svém právu kontaktu s dítětem ve stejném rozsahu, v jakém porušil právo na kontakt s dítětem druhého rodiče. I toto opatření v rámci výkonu rozhodnutí ale naráží na nemožnost nebo velmi omezenou možnost nedobrovolného plnění.

V tomto ohledu a závěrem svého příspěvku si dovolím uvést citaci ústavního soudce Tomáše Lichovníka, dle kterého

„jsou spory rodičů, kteří se nedokáží dohodnout, nejhorší. Je tam dítě, které si nevybralo ani jednoho z nich. Proto se někdy musí postupovat z úřední povinnosti.“

Podle jeho „hrubě zobecněného“ názoru se ale většina judikátů netýká výsledku sporu, nýbrž cesty, jak k němu dospět, co zohlednit a co všechno proto musí soudy udělat.³² Tuto citaci považuji za velmi příhodnou, jelikož shrnuje esenci efektivní opatrovnické justice, kterou by mělo být takové nastavení procesních pravidel (cesty), jak včas pomoci dítěti, pokud rodina dočasně selhává.