Vedle obecné právní úpravy zakotvené ve zmiňovaném § 2132 a násl. ObčZ existuje zvláštní úprava v § 260 InsZ. Předchozí právní úprava v režimu zákona o konkursu a vyrovnání neobsahovala výslovné ustanovení týkající se výhrady vlastnického práva a pro tyto případy se s ní zacházelo jako se smlouvami o vzájemném plnění. V poměrech aktuální právní úpravy lze souhlasit se závěrem, že zvláštní pravidla § 260 InsZ defaultně vylučují použití § 253 InsZ, týkajícího se smluv o vzájemném plnění. Pokud by totiž insolvenční správce odmítl plnění smlouvy obsahující výhradu vlastnického práva, nemůže to mít vliv na právo věřitele využít práva z výhrady vlastnictví ve smyslu cit. ustanovení, tedy § 260 InsZ má přednost. Zvláštní případy využití § 253 InsZ budou dále podrobně rozebrány.
Výhradou vlastnického práva se efektivně kvazizajišťuje pohledávka věřitele, neboť takový věřitel není v insolvenčním řízení v postavení zajištěného věřitele, jak vyplývá z taxativního výčtu zajištěných věřitelů v § 2 písm. g) InsZ, a contrario. Kvazizajišťovací instituty mají v insolvenčním právu zcela specifické postavení, neboť na jednu stranu s nimi insolvenční zákon nepracuje jako se zajištěním, na druhou stranu má věřitel, v jehož prospěch jsou sjednány, praktickou (funkční) výhodu ve srovnání s věřiteli nezajištěnými. Oproti nezajištěným věřitelům je z povahy věci v závazku s doložkou o výhradě vlastnictví přidaná funkční hodnota zajištění alespoň částečného uspokojení své pohledávky pro futuro platební neschopnosti dlužníka. Cílem takového věřitele může být (zpravidla však jistě nebude) snaha vyhnout se zachycení předmětného majetku v insolvenční síti. Klíčovým aspektem těchto ujednání je, že prodávající je schopen získat finanční prostředky tím, že ponechá vlastnictví kupujícímu namísto nabízeného zajištění jednou z předpokládaných forem insolvenčního práva (typicky zástavním právem, ale též zajišťovacím převodem práva), a kupující se vyhne nutnosti soutěžit o insolvenční aktiva s jinými věřiteli, neboť vlastnické právo k předmětům kvazizajištění nepřešlo. Výhrada vlastnického práva je obecně považována za typ kvazizajišťovacího institutu z důvodu, že prodávající (věřitel) si ponechává vlastnictví k majetku, zatímco kupující (dlužník) neposkytuje věřiteli žádné prostředky pro regresivní postih vůči věřiteli, jako je zajištění běžné typicky u zástavního práva či zajišťovacího převodu práva. Zajišťovací instituty tedy zásadně váznou na věci, u které došlo k převodu vlastnického práva, zatímco kvazizajišťovací prostředky takovou vlastnost nemají.
Do jisté míry bychom mohli uvažovat o výhradě vlastnictví jako o určité formě utvrzení dluhu. V případě aplikace doložky o výhradě vlastnictví se totiž primárně předpokládá, že ke splnění závazku obou stran dojde, a pro prodávajícího se zde nenachází žádná přidaná hodnota ve smyslu vyššího uspokojení pro případ, že kupující bude v prodlení a nedoplatí zbytek kupní ceny. Podmíněný převod vlastnictví je tak odložen na pozdější dobu pouze za účelem utvrzení nároku na doplacení zbylé kupní ceny. Obecně však nesmíme zapomínat na skutečnou funkci jednotlivých zajišťovacích či kvazizajišťovacích prostředků, kterou je zejména lepší postavení (uspokojení) jejich pohledávek v případě, že druhá strana nebude plnit řádně a včas, a také na to, že obecná civilistika pohlíží na výhradu vlastnictví jako na jednu z forem zajištění. V insolvenčních poměrech zajišťovací funkce převládá nad pouhým utvrzením, neboť – jak bude rozvedeno dále – beneficient výhrady vlastnictví má v insolvenčním řízení častokrát prioritní postavení.
1. Účinky a systematika sjednané výhrady vlastnictví dle insolvenčního zákona
Zásadním ustanovením ohledně formy sjednání výhrady vlastnictví pro účinky insolvenčního řízení je již zmiňovaný § 2134 ObčZ, neboť aby sjednaná výhrada měla v insolvenčním řízení reálné využití, musí působit vůči věřitelům některou z dodržených a předpokládaných forem cit. ustanovení (pořízení ve formě veřejné listiny, úředně ověřené podpisy, případně u věcí zapsaných do veřejného seznamu zápis do takového seznamu). Případné nedodržení formy sjednání výhrady vlastnictví má za následek její neúčinnost, která podle § 2134 ObčZ působí vůči majetkové podstatě dlužníka ex lege, přičemž se prosadí i vůči insolvenčním věřitelům, kteří jsou z majetkové podstaty uspokojováni. Plnění pak náleží do majetkové podstaty pro účely zpeněžení předmětu neúčinně sjednané výhrady vlastnictví ve smyslu § 205 odst. 4 InsZ.
Z hlediska systematického zařazení výhrady vlastnického práva v insolvenčním zákoně lze souhlasit se závěrem, že nebylo zvoleno zcela šťastně. Ustanovení § 260 týkající se výhrady vlastnictví je totiž zařazeno do hlavy I, dílu 1, druhé části, která pojednává o prohlášení konkursu a o jeho účincích, ačkoliv jde o pravidlo, které by se zjevně mělo nacházet v obecné úpravě části první, použitelné pro všechny způsoby řešení úpadku. Dané ustanovení v obou svých odstavcích používá slovní spojení „před prohlášením konkursu“, avšak v návaznosti na § 330a a 397a je ustanovení aplikovatelné i při reorganizaci a oddlužení. V souhrnu jednotlivých způsobů řešení úpadku je pak dovozováno, že se pravidla aplikují až od okamžiku rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, byť dané slovní spojení může jazykově naznačovat, že by se pravidla mohla uplatnit dříve než od prohlášení konkursu, resp. od povoleného oddlužení či reorganizace.
Schéma č. 1 k § 260 odst. 1 InsZ
V případě, že se na straně prodávajícího nachází dlužník, který sjednal výhradu vlastnického práva, má dle § 260 odst. 1 InsZ kupující právo věc vrátit nebo trvat na smlouvě. V dikci insolvenčního správce tak není možnost volby, zda bude smlouvu plnit, či zda odmítne její plnění podle § 253 odst. 1 InsZ (smlouvy o vzájemném plněni); při opačném výkladu by oprávnění kupujícího nedávalo význam. Pokud tedy došlo k předání věci, která je předmětem sjednané výhrady vlastnictví, dostává se kupujícímu v insolvenčním řízení poměrně značné ochrany při snaze o nabytí vlastnického práva k předmětu kupní smlouvy, neboť je na jeho uvážení, zda věc vrátí, nebo bude trvat na splnění smlouvy. Současně platí, že zmiňovaná oprávnění lze aplikovat až od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Případné zneužití daného ustanovení dlužníkem (prodávajícím) a věřitelem (kupujícím), typicky za situace, kdy by předmět koupě byl prodán s výhradou vlastnictví pod cenou, by nepochybně vedlo k aplikaci § 111 odst. 1 InsZ či k možnosti odporovat takovému právnímu jednání dle § 240 odst. 1 InsZ. Rozhodujícím faktorem by byl časový okamžik, kdy došlo k účinnosti smlouvy, tedy zda před zahájeným insolvenčním řízením, nebo po něm (do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku).
Schéma č. 2 k § 260 odst. 2 InsZ
V situaci § 260 odst. 2 InsZ je insolvenční správce povinen prodávajícímu věc vrátit, nesplní-li správce dlužníkovy povinnosti podle smlouvy (nedoplatí-li dlužnou kupní cenu) bez zbytečného odkladu poté, co k tomu bude prodávajícím vyzván (§ 260 odst. 2 InsZ). Na první pohled dané ustanovení poskytuje prodávajícímu velmi komfortní postavení, významnou ochranu však poskytuje také insolvenčnímu správci, resp. ostatním věřitelům, v jejichž zájmu má jednat (§ 36 odst. 1 InsZ). Prodávajícímu je totiž bráněno zachovat své vlastnické právo k prodávané věci v případě, kdy insolvenční správce kupní cenu doplatí. Z logiky věci tak insolvenční správce učiní, pokud hodnota věci pro majetkovou podstatu zásadně převyšuje nedoplatek kupní ceny dlužený prodávajícímu. V poměrech § 260 odst. 2 InsZ je rozhodnutí o doplacení kupní ceny při reorganizaci činěno namísto insolvenčního správce dlužníkem s dispozičními oprávněními, a to jen se souhlasem věřitelského výboru (§ 330a odst. 1 InsZ). V případě způsobu řešení úpadku formou oddlužení je postup stejný jako při konkursu, tedy doplacení kupní ceny je v dikci insolvenčního správce (§ 397a InsZ).
Ačkoliv by se tedy opět mohl zdát přiléhavější výklad, který by účinky spojoval se zahájeným insolvenčním řízením, či alespoň s rozhodnutím o úpadku, nelze jej využít. Proti takovému výkladu svědčí vedle systematického zařazení § 260 InsZ zejména skutečnost, že tam, kde zákonodárce zamýšlel, aby pravidlo systematicky a výslovně spojené s rozhodnutím o způsobu řešení úpadku účinkovalo již v dřívější fázi řízení, učinil tak výslovně, jak vyplývá např. z § 257 InsZ, který – ač zařazen do části druhé, hlavy I (konkurs), omezuje smluvní svobodu stran příslušného ujednání o nájemní smlouvě již od rozhodnutí o úpadku. V případě započtení pak zákonodárce obdobně jako u výhrady vlastnictví stanovil stejný okamžik rozhodný pro možnost započtení vzájemných pohledávek právě rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, tedy že zákonné podmínky pro započtení musí nastat před tímto rozhodnutím (obdobně jako při uzavřené smlouvě a předání věci u výhrady vlastnictví dle § 260 InsZ).
Ustanovení § 260 odst. 2 InsZ předpokládá opačné role při kontraktaci spojené s výhradou vlastnického práva, tedy že dlužník před prohlášením konkursu koupil a převzal věc s výhradou vlastnictví, aniž by k ní nabyl vlastnické právo. V takovém případě zákon explicitně stanoví, že prodávající nemůže uplatňovat vrácení věci, jestliže insolvenční správce splní povinnosti podle smlouvy bez zbytečného odkladu poté, co k tomu byl prodávajícím vyzván (§ 260 odst. 2 InsZ). Jinak řečeno, prodávající je v pozici věřitele, jenž má nárok na peněžité plnění (zaplacení kupní ceny) s právem odstoupit od smlouvy a požadovat vrácení věci pro případ nezaplacení. Lhůtu bez zbytečného odkladu je třeba vykládat v kontextu předmětu výhrady vlastnického práva, tedy charakteristikou dlužníka, výší dlužné a celkové částky apod. V uvedené konstrukci se již věřitel dostává do pozice plného zajištění své pohledávky, lépe teoreticky vyjádřeno jako kvazizajištění. Případné uspokojení prodávajícího insolvenčním správcem (resp. dlužníkem s dispozičním oprávněním) je jedním z případů, v nichž zákon ve smyslu § 165 odst. 3 InsZ stanoví jiný způsob uspokojení pohledávky než podáním přihlášky a v jiném pořadí, než jaké se obecně vztahuje na přihlašované nezajištěné pohledávky. Pokud osoba s dispozičním oprávněním na základě výzvy věřitele splní svou povinnost ze smlouvy postupem dle § 260 odst. 2 InsZ a současně z opatrnosti přihlásí také svou pohledávku na zaplacení kupní ceny, bude třeba takovou přihlášku odklidit ve smyslu § 186 InsZ. Insolvenční soud tak ukončí účast přihlášeného věřitele formou usnesení.
Pokud se osoba s dispozičním oprávněním rozhodne nesplnit na výzvu věřitele povinnosti podle smlouvy, případně pokud tak neučiní ve lhůtě bez zbytečného odkladu, stojí věřitel před volbou, zda od smlouvy odstoupí a bude požadovat vrácení věcí, k nimž uplatnil výhradu vlastnického práva, nebo zda ve smluvním vztahu nadále setrvá a bude vymáhat úhradu kupní ceny. Platí přitom, že uplatnění jednoho z těchto práv vylučuje uplatnění druhého. Obdobně jako u § 260 odst. 1 InsZ je osobě s dispozičním oprávněním (obvykle insolvenčnímu správci) poskytnuta možnost zajistit nejvýhodnější řešení pro majetkovou podstatu. Na tomto místě nutno také zmínit, že pokud věřitel (prodávající) již dopředu ví, že nebude chtít od smlouvy odstoupit, a bude proto vyžadovat zaplacení zbylé kupní ceny, může svůj nárok uplatnit přihláškou rovnou, aniž by musel vyzývat osobu s dispozičním oprávněním na splnění povinnosti dle smlouvy. V souladu s tím judikatura dovodila, že věřitel, který nejprve žádal zaplacení kupní ceny, může svou volbu následně změnit, tedy od uplatňování práva na zaplacení upustit a odstoupit od smlouvy. Za okamžik, kdy je změna vyžadovaného nároku uskutečněna, se považuje podání žaloby na vydání věci prostřednictvím vylučovací žaloby. Ačkoliv byly oba tyto závěry formulovány Nejvyšším soudem za předchozí právní úpravy, lze připustit jejich aplikaci i v poměrech insolvenčního zákona, neboť nároky věřitele (prodávajícího) oprávněného z výhrady vlastnictví zůstaly totožné.
Nejvýhodnějším způsobem, jak se prodávající v roli věřitele může pokusit domoci svého nároku, bude, pokud přihlásí zbytek neuhrazené kupní ceny přihláškou a současně vyzve osobu s dispozičním oprávněním na plnění. Nejen, že bude existovat reálná možnost, že dojde k plnému uspokojení jeho nároku v důsledku splnění smlouvy, ale též v opačném případě bude mít možnost od smlouvy odstoupit. Současně je jeho nárok na zbývající plnění již přihlášen a může se tak domáhat všech svých nároků plynoucích z § 260 odst. 2 InsZ jednou přihláškou. V tomto ohledu je však třeba upozornit na nedávné rozhodnutí NS, které se částečně vyjadřuje k takovému procesnímu postupu. V projednávané věci věřitel (prodávající) přihlásil svůj nárok na doplacení zbylé kupní ceny, přičemž v přihlášce také uvedl, že na věci vázne doložka o výhradě vlastnického práva. Z hlediska projednávaného insolvenčního řízení došlo nejprve k rozhodnutí o úpadku dlužníka, od jehož zveřejnění plynula lhůta k přihlašování pohledávek, a teprve až po uplynutí této lhůty došlo k rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, kterým byl prohlášený konkurs na majetek dlužníka. Svůj přihlašovaný nárok spojil věřitel s výzvou k plnění adresovanou insolvenčnímu správci do jedné přihlášky. Předmětem výkladu obecných soudů a následně též NS bylo, zda je taková výzva z hlediska insolvenčního zákona přípustná. NS nejprve s odkazem na § 229 InsZ poukázal na skutečnost, že osobou s dispozičním oprávněním do rozhodnutí o úpadku, ale též od tohoto rozhodnutí až do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku je stále dlužník. Dále opětovně potvrdil časovou působnost § 260 odst. 2 InsZ tak, že se pravidla zde obsažená aplikují až od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Pokud tak došlo k výzvě insolvenčnímu správci dle § 260 odst. 2 InsZ ke splnění povinnosti podle smlouvy před prohlášeným konkursem (způsobem řešení úpadku), postrádá taková výzva dle závěru NS smysl, neboť insolvenční správce není v tuto dobu osobou s dispozičním oprávněním (v projednávané věci), výzvu nemůže splnit, a ta je tedy neúčinná. Rovněž vyslovil obecný závěr o nemožnosti přihlášení pohledávky spojené s výzvou insolvenčnímu správci, která je zformulována jako odkládací podmínka. Svůj závěr opětovně odůvodnil tím, že účinky § 260 odst. 2 InsZ nastávají až okamžikem rozhodnutí o řešení způsobu úpadku, a že tedy insolvenční správce nemůže v uvedenou chvíli být osobou s dispozičním oprávněním. Navíc dodal, že pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení se nestává pohledávkou vázanou na odkládací podmínku (s odkazem na § 173 odst. 3 InsZ) jen proto, že ji přihlášený věřitel ve své přihlášce nějakým způsobem zformuluje jako odkládací podmínku. To vše za předpokladu, že taková odkládací podmínka neplyne ze smluvního ujednání či ze zákona. Odmítl přitom opačné názory komentářové literatury, které o možnosti takto formulované odkládací podmínky pojednávají, svůj závěr nicméně dále nikterak nerozvedl. Současně se také vyjádřil k možnosti insolvenčního správce po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku rovnou přistoupit k oznámení věřiteli, že nesplní povinnosti podle uzavřené kupní smlouvy, přičemž takový věřitel následně může odstoupit od smlouvy, aniž by musel insolvenčního správce dodatečně vyzývat ke splnění povinností z uzavřené smlouvy.
Se závěry NS lze nepochybně souhlasit v tom směru, že sjednaná výhrada vlastnického práva není odkládací podmínkou, jak bylo vyloženo výše, a tedy její uplatnění formou přihlášky, která ji uplatňuje jako podmíněnou, je ze strany věřitele chybné. Stejně tak lze souhlasit se závěrem, že není třeba, aby věřitel po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku nadále vyzýval insolvenčního správce dle § 260 odst. 2 InsZ, pokud mu již tento sdělil, že povinnosti ze smlouvy nesplní. Nelze však zcela souhlasit s obecným závěrem, že výzva k plnění nemůže být součástí přihlášené pohledávky, byť formulované jako odkládací podmínka. Velmi častým případem totiž bude, že k rozhodnutí o úpadku a k rozhodnutí o způsobu jeho řešení dojde k jednomu okamžiku (typicky v případech spojeného rozhodnutí o úpadku dlužníka a povolení oddlužení). V takovém případě již může být z hlediska časové působnosti aktivován časový okamžik § 260 InsZ a věřitel může využít svých práv, která mu dané ustanovení nabízí. Forma výzvy na plnění adresované osobě s dispozičním oprávněním není přitom zákonem stanovena. Lze se proto domnívat, že pokud již došlo k účinkům spojeným s rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, spojení výzvy s přihlašovanou pohledávkou (typicky jako příloha) není v rozporu s žádným ustanovením insolvenčního zákona.
2. Požadavek předání předmětu výhrady vlastnického práva dle § 260 InsZ
Hospodářský význam sjednané výhrady vlastnictví spočívá v tom, že prodávající odevzdá věc kupujícímu, který ji může užívat. Pokud by nedošlo k předání předmětu výhrady, postrádala by uvedená doložka hospodářský smysl. Z hlediska kupní smlouvy je předání věci (odevzdání) jejím předpokladem ve smyslu § 2079 ObčZ. Předně je tedy zřejmé, že § 260 InsZ přímo navazuje na obecnou právní úpravu kupní smlouvy se sjednanou výhradou vlastnického práva v občanském zákoníku. Uvedené pravidlo je pak nejspíše třeba vykládat v tom smyslu, že pokud nedošlo k předání věci, která je předmětem sjednané výhrady vlastnictví, uplatní se plně § 253 InsZ, neboť v takovém případě dlužník dosud nesplnil svou povinnost ze smlouvy, tj. předat věc kupujícímu dle uzavřeného závazku. Časový okamžik, do kdy má být předmět výhrady vlastnictví předán, je přitom nejspíše třeba vztahovat na již zmiňované rozhodnutí o způsobu řešení úpadku.
V případě § 260 odst. 1 InsZ může časová působnost přinášet aplikační problém v tom smyslu, že pokud dlužník (prodávající a vlastník věci) po zahájeném řízení nepředal předmět výhrady vlastnictví, nachází se sjednaná smlouva event. pro futuro v režimu § 253 InsZ. Případné předání věci by představovalo plnění dlužníka ze smlouvy a následnou možnost věřitele (kupujícího) uplatnit své právo dle § 260 odst. 1 InsZ, které by nemuselo obstát z hlediska zákazů dle § 111 InsZ. Takový výklad by však popíral zmiňovanou zásadu ochrany práv nabytých v dobré víře před zahájeným insolvenčním řízením, a je tedy třeba upřednostnit výklad, že povinnost předat předmět výhrady vlastnictví dlužníkem zůstává zachována i pro zahájené insolvenční řízení, zejména s ohledem na jeho smluvní povinnost předmět výhrady vlastnictví předat kupujícímu.
Časovou působnost § 260 odst. 2 InsZ přirovnává T. Richter hypoteticky k situaci, kdy by účinky automatického moratoria podle § 109 odst. 1 písm. b) InsZ nenastávaly k okamžiku zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení, ale až k rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Analogicky tedy přirovnává možnost sjednání zajištění předpokládaného insolvenčním zákonem, které je omezeno právě okamžikem zahájení insolvenčního řízení, se sjednanou kupní smlouvou a převzetím věci s výhradou vlastnictví, resp. sjednání výhrady vlastnictví, které zákon neomezuje na stejný okamžik, resp. omezuje je až okamžikem, kdy dojde k rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Z hlediska časové osy běžně probíhajícího insolvenčního řízení se tak jedná o okamžiky poměrně vzdálené, zvlášť když uvážíme, že se zahájením insolvenčního řízení jsou z praktického hlediska spojeny také účinky publicity veřejného insolvenčního rejstříku. Se zahájeným insolvenčním řízením je totiž spojeno zveřejnění insolvenčního návrhu, čímž dochází k jistému odtajnění majetkové struktury dlužníka, včetně jeho závazků (vyjma oddlužení, kde seznam závazků již není povinnou přílohou návrhu na oddlužení). Dále mezitím, byť výjimečně, může dojít k rozhodnutí o úpadku bez stanovení způsobu jeho řešení, kdy již dochází k přihlašování pohledávek do insolvenčního řízení v zákonné lhůtě. Pro nepoctivého věřitele, ale též dlužníka, je zde tak vytvořen poměrně časově dostupný prostor pro sjednání výhrady, aniž by taková benevolence ze strany zákonodárce představovala sledování konkrétního legitimního cíle.
Cit. ustanovení (mimo jiné) pravděpodobně míří na případy, kdy výhrada byla sjednána sice před zahájením insolvenčního řízení, ale k předání předmětu smlouvy došlo až po jeho zahájení. Jedná se o dva odlišné okamžiky a jak bylo vysvětleno výše, k uplatnění § 260 je vyžadováno obojí. Vázání účinnosti sjednané výhrady vlastnictví na zahájené insolvenční řízení by tak mohlo nepříznivým způsobem poškodit věřitele, kteří v dobré víře sjednali s dlužníkem výhradu vlastnictví, ale dosud nedošlo k předání věci (typicky v souladu se smlouvou). Takové omezení by mohlo být v rozporu se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení ve smyslu § 5 písm. c) InsZ. Uvedená ochrana pak v případě odst. 2 směřuje zejména na právo doplatit zbytek dlužné částky věřiteli, v případě odst. 1 na právo nabýt vlastnictví k věci. Dále lze také argumentovat tím, že na sjednané doložky o výhradě vlastnictví po zahájení insolvenčního řízení nepochybně dopadá zákaz dle již zmiňovaného § 111 InsZ. Současně pokud nedojde k předání věci do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, druhá strana ztrácí možnost využití § 260 InsZ a plně se opětovně uplatní § 253 InsZ, který je již v dikci insolvenčního správce. Uvedené argumenty se tak zdají být legitimním důvodem toho, že účinky § 260 InsZ nejsou vázány na zahájené insolvenční řízení.
Současně nelze sjednanou výhradu vlastnického práva přirovnávat k zajištění předpokládanému insolvenčním zákonem v případech, kdy nedošlo k předání věci. Právě tyto dva časové okamžiky, tj. sjednání smlouvy a následné předání věci, vytváří z výhrady vlastnictví kvazizajištění, které se funkčním zajištěním ve smyslu insolvenčního práva stane až okamžikem, kdy k předání věci skutečně dojde. V takovém případě totiž v poměrech insolvenčního řízení mohou být uplatněna práva dle § 260 InsZ. V opačném případě nelze hovořit ani funkčně o zajištění, neboť úprava smluv o vzájemném plnění v insolvenčním zákoně směřuje k jinému cíli, tj. ke zbavení dlužníka jeho závazků, pokud jsou pro něj zatěžující (za stanovených podmínek), a naopak splnit ty, které jsou pro něj výhodné. Konstrukce § 253 InsZ pak umožňuje potenciálně navýšit hodnotu majetkové podstaty dlužníka a zajistit s tím související vyšší uspokojení pohledávek ostatních věřitelů.
3. Odstoupení od hlavní smlouvy
Ustanovení § 260 InsZ dává prodávajícímu v roli dlužníka, ale též věřitele, konkrétní oprávnění dle výše uvedených schémat. Nemožnost jejich využití však sama o sobě nemusí znamenat ztrátu možnosti vrácení předmětu výhrady vlastnictví, neboť nesmíme zapomínat na hmotněprávní ustanovení týkající se smlouvy hlavní. Do nastoupení účinků rozhodnutí o způsobu řešení úpadku může dlužníkova protistrana ukončit smlouvu podle hmotného práva bez zvláštních omezení insolvenčním zákonem. Klíčové tak je znění smlouvy, případně dispozitivní ustanovení zákona. Po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku je již účinná zvláštní úprava obsažená v § 253 InsZ, která nahrazuje za trvání konkursu (oddlužení, reorganizace) ta ustanovení hmotného práva, jež smluvním stranám dovolovala odstoupit od takové smlouvy pro její neplnění v době před tímto rozhodnutím. Judikatura NS v poměrech § 253 InsZ dovodila, že pokud prodlení věřitele trvá i po prohlášení konkursu (způsobu řešení úpadku), má dlužník právo odstoupit od smlouvy podle hmotněprávní úpravy, resp. smluvních podmínek. V poměrech sjednané výhrady vlastnictví to tedy znamená, že nedojde-li ze strany věřitele (prodávajícího) k předání předmětu výhrady vlastnictví do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, má dlužník, případně insolvenční správce, právo odstoupit od smlouvy podle hmotněprávní úpravy, resp. smluvních podmínek. Obdobně pokud se dlužníkova druhá strana nacházela v pozici kupujícího a byla v prodlení již do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, přičemž prodlení trvalo i po tomto rozhodnutí.
V nedávném rozhodnutí týkajícím se sjednané výhrady vlastnického práva, které bylo pro nedodržení formy dle § 2134 ObčZ vůči věřitelům v insolvenci neúčinné, dospěl dále NS k závěru, že odstoupil-li žalobce (prodávající) od kupních smluv pro prodlení dlužníka s placením kupních cen v době, kdy byl dlužník stále v prodlení s jejich placením (a před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem), byly tím s účinky od počátku zrušeny i kupní smlouvy, na základě kterých dodal žalobce dlužníku sporné věci (§ 2004 odst. 1 ObčZ). Prokáže-li žalobce, že dlužníku sporné věci dodal a následně od kupních smluv účinně odstoupil, má již z tohoto titulu právo požadovat jejich vrácení (vyloučení z majetkové podstaty dlužníka). NS tak potvrdil časovou působnost § 260 InsZ vztahující se na rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Současně dovodil možnost uplatnění sjednaného práva na odstoupení od smlouvy, pokud bylo platně učiněno před tímto rozhodnutím. Z uvedeného tak vyplývá jistá pojistka pro věřitele, kteří mají sjednanou výhradu vlastnictví, a to sjednat si také možnost odstoupení od smlouvy pro případ prodlení dlužníka s úhradou kupní ceny za současné neúčinnosti doložky o výhradě vlastnictví v insolvenčním řízení. Uvedený závěr je v souladu s obecnou koncepcí výhrady vlastnického práva coby vedlejšího ujednání při kupní smlouvě, neboť nesmíme zapomínat na skutečnost, že právo prodávajícího požadovat zaplacení kupní ceny není opřeno o sjednanou výhradu vlastnického práva, nýbrž o hlavní smlouvu, stejně tak možnost odstoupit od smlouvy v případě prodlení jedné ze stran.
