1. Vztah k obecné úpravě
Z důvodové zprávy k návrhu třetího změnového zákona jasně vyplývá, že zákonodárce považuje úpravu obsaženou v zákoně o elektronických úkonech za
„zvláštní právní úpravu doručování, která se uplatní přednostně před obecnými pravidly pro doručování v soukromoprávních vztazích“.
Takto se vyjádřil v části důvodové zprávy, kde je zhodnocován současný stav právní úpravy (stav před přijetím třetího změnového zákona). Zákonodárce tedy nemá pochyb, že se tato úprava měla uplatnit přednostně před úpravou v občanském zákoníku a že se tak má dít i do budoucna. Ostatně, pokud bychom přistoupili k závěru, že úprava není k občanskému zákoníku ve vztahu speciality, došlo by, jak upozorňuje A. Jareš, k tomu, že tato úprava by byla zcela nadbytečná.
2. Možnost zneužití předchozí úpravy
V důvodové zprávě ke třetímu změnovému zákonu zákonodárce upozorňuje na možnost zneužití pravidla, že tzv. poštovní datová zpráva je doručena až okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má k této zprávě přístup. Jako příklad uvádí úmyslné zmaření doručení nabídky ve lhůtě při zadávání veřejných zakázek. Na riziko zneužití upozorňuje i OS v Mostě, který konstatoval, že
„[n]ení možné akceptovat výklad, na jehož základě by si dlužník nevyzvednutím zásilky z datové schránky oddaloval či zcela znemožňoval počátek prodlení“.
Pokud však máme přisvědčit argumentaci zákonodárce, je vhodné nejdříve prozkoumat, zda právo již nenabízí způsoby, jak zneužití zabránit i bez jeho zásahu.
Občanský zákoník v § 570 odst. 1 větě za středníkem zavádí fikci dojití v případě, že adresát vědomě zmařil dojití. Pokud budeme vědomé zmaření dojití chápat jako „úmyslné jednání adresáta, jehož cílem je zabránit dojití“, bude posouzení konkrétní situace záviset na několika okolnostech. Nejdříve si představme situaci, že se adresát přihlašuje do datové schránky zhruba jednou za 10 dní, jelikož to je doba, po které se uplatní fikce doručení u „veřejnoprávních“ datových zpráv. Pokud spoléhá ať už na předchozí právní úpravu, která u tzv. poštovních datových zpráv žádnou fikci doručení nestanoví, nebo na právní úpravu se sjednocenou fikcí, nebylo by správné hovořit o úmyslném zmaření dojití. Tento adresát totiž spoléhal na pravidla stanovená v zákoně; pokud bychom toto jednání označili za úmyslné zmaření dojití, byla by zklamána jeho důvěra v právo.
Nyní si ale představme situaci, kdy adresát čeká, že mu bude věřitelem doručena upomínka ke splnění dluhu, jelikož ví, že je v prodlení, avšak úmyslně se do datové schránky nepřihlásí, aby své prodlení oddálil. Za předpokladu, že by se podařilo tento úmysl prokázat, je namístě fikci dojití podle § 570 odst. 1 ObčZ aplikovat. Situace by totiž byla velmi podobná případům, kdy adresát úmyslně nepřebírá poštu, což je příklad, který uvádí komentářová literatura.
Nyní si ale představme situaci, kdy adresát sice neočekává právní jednání, jehož dojití by měl potřebu oddalovat, ale o jeho dodání do datové schránky se dozví jiným způsobem než přihlášením do datové schránky, tedy zasláním ať už e-mailové notifikace, SMS notifikace nebo třeba notifikace do mobilní aplikace Mobilní klíč. Můžeme se spokojit s konstatováním, že zaslání notifikace je nerozhodné, protože § 18a ElÚkon spojuje úspěšné doručení s jinou právní skutečností? Nebo máme přistoupit k teleologické redukci, jelikož jinak bychom aplikovali odlišná pravidla pro situaci, kdy je adresátovi doručen celý projev vůle e-mailem, a jiná pravidla pro situaci, kdy se v e-mailu dozví, že se s projevem vůle odesílatele může seznámit ve své datové schránce? V tomto případě je vina na straně adresáta, který věděl o možnosti seznámit se s jemu adresovaným právním jednáním, ale neučinil tak. Proto bychom takovou situaci nemohli vykládat v jeho prospěch, resp. v neprospěch odesílatele.
Nová úprava s fikcí doručení tzv. poštovních datových zpráv však má potenciál některé ze sporných situací eliminovat. V prvním z výše uvedených příkladů se nic nemění, jelikož adresát kontroluje svou datovou schránku pořád stejně často. V příkladu druhém již nemůže adresát donekonečna odkládat doručení, vzhledem k explicitní úpravě však musí odesílatel počítat s tím, že pokud zvolí tzv. poštovní datovou zprávu, bude doručeno nejpozději za 10 dní. Pak se nebude moci ani muset dovolávat úmyslného zmaření doručení. V třetím případě zase můžeme konstatovat, že odesílatel musí počítat s 10denní lhůtou, kdy má adresát čas na seznámení se s došlou zprávou a notifikace mu slouží k tomu, aby si uvědomil, že má 10 dní na seznámení se s došlou zprávou; pokud tak neučiní, musí počítat s případnými negativními následky.
3. Preference zájmů odesílatele
V důvodové zprávě ke třetímu změnovému zákonu je dále uvedeno, že
„změna spočívající ve stanovení okamžiku doručení na okamžik dodání dokumentu do datové schránky by preferovala pouze zájmy odesílatele“.
Z důvodové zprávy však není jasné, jakým způsobem mají být dle názoru zákonodárce teorií dojití preferovány (můžeme říci zvýhodňovány) zájmy odesílatele. Při posouzení věci optikou soukromého práva, kdy teorie dojití je normou, lze naopak dojít k závěru, že úpravou v zákoně o elektronických úkonech jsou bez zjevného důvodu preferovány zájmy adresáta. V krajním případě se lze i domnívat, že touto úpravou může být chráněn stav, kdy adresát řádně nedbá o správu svých vlastních záležitostí tím, že nekontroluje svou korespondenci, což je v rozporu se zásadou soukromého práva vigilantibus iura scripta sunt.
K výše zmíněnému je dále v důvodové zprávě uvedeno, že v rámci doručování orgánů veřejné moci existuje spíše snaha prodloužit lhůtu, než se uplatní fikce doručení. Jak však upozorňuje M. Zuklínová, občanský zákoník nepoužívá pojem doručení, ale dojití, což může být tím, že doručení je od dojití koncept odlišný. Doručování se totiž uplatňuje v rámci řízení před orgány veřejné moci.
Funkci doručování v rámci komunikace s orgány veřejné moci lze vymezit např. tak, že
„[p]odstatou doručování je vzájemná komunikace a zprostředkování určitého sdělení jeho adresátovi“.
Vhodné může být rovněž upozornění na význam, který doručování v rámci řízení před orgány veřejné moci má. Doručování může mít závažné procesní důsledky, ať už vzhledem k právům účastníků, ale i co se týče veřejného zájmu na minimalizaci obstrukcí. Na druhou stranu, dojití je u adresovaných právních jednání podmínkou jejich perfekce, a tím pádem i existence jako právní skutečnosti. Argumentace zákonodárce trendem prodlužování lhůty pro uplatnění fikce ve veřejnoprávním doručování je tedy s ohledem na výše popsaný rozdíl mezi dojitím a doručováním nepřiléhavá.
S ohledem na vymezení právního jednání literaturou – jako projevu vůle jednající osoby – je dobré zvážit, s jakou skutečností je vhodné spojit uznání tohoto projevu vůle jakožto právní skutečnosti. Kromě teorie dojití existují i teorie projevení, teorie odeslání a teorie seznámení se. Řešení obsažené v datových schránkách se pak zdá být jakousi kombinací teorie dojití a teorie seznámení se. Úspěšné doručení sice striktně vzato nespojuje s tím, že adresát otevře konkrétní datovou zprávu, ale pouze s přihlášením se do datové schránky, na druhou stranu spojuje doručení a tím pádem zřejmě i perfekci právního jednání s volním činem jiné osoby (odhlédneme-li od nově zavedené fikce doručení). Pokud má však soukromé právo chránit vůli jednotlivců, není vhodné spojovat perfekci právního jednání s volním aktem jiné osoby, což vede k závěru, že vůle jedné osoby z pohledu práva neexistuje, a to jen proto, že osoba jiná nějakým způsobem nekonala.
4. Problémy při soukromoprávním doručování orgány veřejné moci
Zákonodárce prohlásil jako cíl úpravy sjednocení doručování veřejnoprávních a soukromoprávních datových zpráv. To je však v rozporu se zásadou nezávislosti uplatňování veřejného a soukromého práva, jak ji stanoví § 1 odst. 1 věta druhá ObčZ. Pokud tato zásada má být porušena, jsou k tomu potřeba velmi pádné důvody. Tímto důvodem však není ani hypotetická situace, kterou zákonodárce zmiňuje v důvodové zprávě ke třetímu změnovému zákonu, že v případě, že by obec (veřejnoprávní subjekt) doručovala soukromoprávní zprávu (výpověď z nájmu), adresát by mohl důvodně očekávat, že má na přečtení zprávy 10 dní, než se uplatní fikce doručení, ve skutečnosti by však doručeno bylo hned, což může mít neblahé následky. Dále zákonodárce poukazuje na skutečnost, že hranice mezi veřejným a soukromým právem je tenká a často není dobře rozlišitelná ani pro odborníky.
V prvé řadě je potřeba poznamenat, že tento příspěvek nebude polemizovat s tvrzením zákonodárce, že hranice mezi veřejným a soukromým právem je tenká, nebude ani rozporovat, že v případě popsaném výše by mohlo dojít k jistému zmatení. Pro účely tohoto textu stačí předpokládat, že tomu tak skutečně je. Bylo by ale vhodné položit si otázku, zda neexistuje mírnější prostředek, kterým mohl zákonodárce zabránit zmatení při soukromoprávním doručování orgány veřejné moci.
Takovým řešením by mohla být úprava, která váže okamžik doručení na typ datové schránky, ze které bylo soukromoprávní jednání odesláno; pravidla veřejnoprávních datových zpráv by se neměnila. Výsledkem by bylo, že v případě doručení tzv. poštovní datové zprávy z datové schránky orgánu veřejné moci by platila pravidla pro doručení shodná pro veřejnoprávní datové zprávy, v ostatních případech by platila obecná pravidla soukromého práva. Datová zpráva pocházející z datové schránky orgánu veřejné moci by pak byla pro uživatele odlišitelná tak, že by ISDS vypsal typ datové schránky v údajích o odesílateli v uživatelském prostředí, ale i v notifikaci na příchozí datovou zprávu. Implementace tohoto řešení by nebyla problematická, jelikož ISDS již typ datové schránky vypisovat umí. Ani samotné odlišení, jestli je odesílatel orgánem veřejné moci, nemůže v praxi činit větší problémy, jelikož ISDS čerpá údaje o tom, je-li subjekt orgánem veřejné moci, z Registru práv a povinností. Výhodou čerpání tohoto údaje právě z Registru práv a povinností je, že údaje v základních registrech jsou nadány presumpcí správnosti.
Z pohledu zákona o elektronických úkonech se jedná o zavádění další výjimky, nicméně z pohledu soukromého práva se jedná o zúžení výjimky. V současném stavu se od množiny komunikací, kde se uplatní obecná pravidla dle občanského zákoníku, odečítá množina všech soukromoprávních komunikací datovými schránkami, zatímco ve zde navrženém řešení by se odečítala pouze množina soukromoprávních komunikací datovými schránkami, které provádějí orgány veřejné moci. Vzhledem k tomu, že se jedná o úpravu, která se má týkat soukromoprávního styku, je pro přehlednost vhodnější minimalizovat právě výjimky z pohledu práva soukromého.