Čekejte, prosím...
A A A

Hledaný výraz nenalezen

Hledaný § nenalezen

[Soudní rozhledy 11-12/2023, s. 361]
Pracovněprávní ochrana členů statutárních orgánů obchodních korporací aneb „Nekonečný příběh, díl 875“

1

 

JUDr. Petr Šuk, Brno2

Prolog

Již desítky let se praxe snaží hledat cesty, jak poskytnout členům statutárních orgánů obchodních korporací výhody, jakých požívají zaměstnanci. Stejně dlouho pak trvá diskurs o důvodech, možnostech a limitech takového počínání, vedený jak na stránkách odborné literatury, tak v rozhodovací činnosti soudů. Jakkoliv se pro takové uspořádání vžilo označení „souběh“, případně „pravý3 souběh“, jde o nepřesný, či dokonce zavádějící pojem.4 Ve své podstatě totiž nejde o nic jiného než o uspořádání, v němž je členu statutárního orgánu poskytnuta stejná ochrana, jakou zákonodárce určil slabší straně pracovněprávního vztahu – zaměstnanci.

Krátký historický exkurs

Judikatura obecných soudů dlouhodobě vycházela z toho, že 1) výkon funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace není způsobilým předmětem práce (nejde o závislou práci) a 2) vznik, zánik ani obsah vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací se neřídí zákoníkem práce. Z uvedených premis pak dovozovala, že pracovní smlouva uzavřená na výkon činností, které spadají do náplně funkce člena statutárního orgánu, je neplatná pro rozpor se zákonem.5 V důsledku tohoto právního hodnocení sjednaná „pracovní“ smlouva nezaložila členu statutárního orgánu žádná práva, a to ani ta, jež by si mohl s obchodní korporací legitimně sjednat i při respektování obou výchozích premis (příkladem budiž dovolená na zotavenou)6. Uvedené závěry shledával ústavně konformními i Ústavní soud.7 Později začala některá rozhodnutí zužovat pojem obchodního vedení8, v důsledku čehož při zachování shora popsaných závěrů shledala platnými pracovní smlouvy vedoucích zaměstnanců, kteří byli současně členy statutárního orgánu, dovozujíc, že činnosti jim svěřené na základě pracovních smluv (jmenování) nespadají do obchodního vedení.9 Takový výklad pojmu „obchodní vedení“ však následně odmítl velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia NS v rozsudku z 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, Rc 24/2020.10

S účinností od 1. 1. 2012 bylo do obchodního zákoníku11 včleněno ustanovení § 66d12, které výslovně umožňovalo pověřit obchodním vedením člena statutárního orgánu13 a uzavřít s ním na tuto činnost pracovní smlouvu. Obchodní zákoník tak nad rámec vztahů vypočtených v § 1 zákoníku práce14 vtáhl na dva roky do působnosti zákoníku práce i vztahy vznikající při výkonu jiné než závislé práce.15 Člen statutárního orgánu se tak mohl stát i zaměstnancem, avšak jen zaměstnancem „sui generis“. Jeho povinnost vykonávat funkci (včetně obchodního vedení) s péčí řádného hospodáře, jakož i právní následky jejího porušení, zůstaly uzavřením pracovní smlouvy nedotčeny (§ 66d odst. 2 ObchZ),16 určení výše mzdy a jiných plnění z pracovní smlouvy bylo v režimu smlouvy o výkonu funkce (musela je schválit valná hromada či dozorčí rada).17

Zákon o obchodních korporacích18 tuto úpravu nepřevzal19, judikatura se jevila jako usazená a příběh o pracovněprávní ochraně členů statutárního orgánu obchodní korporace se zdál být u konce. Nicméně, zdání klame.

Turning point

V září 2016 do „hry“ vstoupil Ústavní soud. Po původní akceptaci shora popsaného výkladu přišel v nálezu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15 (dále též jen „nález“), s odlišným pohledem na posuzování platnosti smluvního ujednání, podle něhož se vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace a touto obchodní korporací, založený povoláním do funkce, či jeho část, řídí zákoníkem práce. Dovodil, že shora popsané argumenty neodůvodňují závěr o neplatnosti „souběžné“ „pracovní“ smlouvy, uzavřené na výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu.

Ústavní soud, zdůrazňuje autonomii vůle a z ní vyvěrající prioritu výkladu právních jednání nezakládající jejich neplatnost (body 26 až 29 nálezu), odmítl názor, podle něhož § 1 písm․ a) ZPr znemožňuje stranám podřídit režimu zákoníku práce i jiné vztahy než ty, které vznikají při výkonu závislé práce. Jinými slovy, strany si mohou režim zákoníku práce zvolit i pro vztahy, v nichž o výkon závislé práce nejde. Označené definiční ustanovení o závislé práci takovému ujednání nebrání (bod 45 nálezu). Z pohledu pracovněprávní úpravy tudíž není důvod, pro který by člen statutárního orgánu nemohl vykonávat svou činnost nebo její část na základě smlouvy, v níž bude ujednán režim zákoníku práce (bod 47 nálezu). Jiné než „pracovněprávní argumenty“ nebyly předloženy, Ústavní soud se jimi proto (zatím) nezabýval (body 51 až 53 nálezu). Předestřel nicméně obecným soudům otázky, jejichž zodpovězení považoval pro další úvahy za významné (bod 55 nálezu).

Doba „postnálezová“

Na nález Ústavního soudu reagoval Nejvyšší soud rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněným pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Rc 35/2019“). V něm přijal následující závěry:

1)

Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 ZPr.

2)

Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 ZPr nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce.

3)

Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu.

4)

Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první ObchZ, podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě20, i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce.

5)

Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 ZPr, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 ZPr) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7 ZPr). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem [resp. s účinností od 1. 1. 2014 ObčZZOK] a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací.

6)

Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66 odst. 2 ObchZ, resp. § 59 odst. 1 ZOK) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace) jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.

7)

Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (popř. v souběžně uzavřené „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku (resp. právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.

Stojí za zdůraznění, že nález Ústavního soudu ani rozsudek velkého senátu ničeho nezměnily na základní premise, podle níž člen statutárního orgánu obchodní korporace nevykonává svou funkci (a tedy ani činnosti spadající do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti a tato činnost není (a z povahy věci nemůže být) závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 ZPr. Členové statutárního orgánu obchodní korporace jsou těmi, jejichž prostřednictvím se tvoří a projevuje vůle přičitatelná obchodní korporaci a kdo tak – cum grano salis – „zosobňuje“ tuto obchodní korporaci. Z pohledu tvorby vůlea vystupování (projevu vůle) navenek jsou to oni, kdo stojí ve společnosti nejvýše, a to bez ohledu na existenci zákonných či stanovami zřízených kontrolních mechanismů.21 Je to právě statutární orgán, kdo – v konečném důsledku – představuje zaměstnavatele, jenž uděluje zaměstnancům (přímo či zprostředkovaně) pokyny, a kdo je zaměstnancům nadřízen. Jeho členové při plnění povinností spojených s touto funkcí tudíž nemohou být podřízeni „sami sobě“.

To, co se změnilo, jsou právní následky spojené s ujednáním, podle něhož se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, založený povoláním do funkce, „řídí zákoníkem práce“. Člen statutárního orgánu a obchodní korporace si mohou v mezích daných kogentními právními normami sjednat některé z výhod, jež zákonodárce přiřkl obligatorně zaměstnancům. Mohou tak učinit buď jejich výslovným popsáním ve smlouvě (což je rozumný a preferovaný přístup22), anebo tak, že odkážou na zákoník práce („podřídí se zákoníku práce“) a učiní z jeho ustanovení smluvní ujednání.23

Jelikož vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací týkající se výkonu funkce není vztahem pracovněprávním (srov. výše), nepůsobí jednotlivá ustanovení zákoníku práce mezi stranami tohoto vztahu silou zákona (rozhodnutím zákonodárce; zákoník práce na tyto vztahy nedopadá), ale toliko silou smluvních ujednání (z rozhodnutí stran). Nejde zde o právo heteronomní (dané zákonodárcem), ale o právo autonomní (vytvořené stranami pro jejich vztah). Podřízením smlouvy režimu zákoníku práce (ujednáním, podle něhož se vztah mezi stranami má řídit zákoníkem práce) dochází k obdobné situaci, jako kdyby si strany jednotlivá ustanovení zákoníku práce „opsaly“ do textu smlouvy.24 U každého ustanovení zákoníku práce, jež bylo takto „vtaženo“ do smlouvy o výkonu funkce (či souběžně uzavřené „manažerské smlouvy“), je třeba za pomoci pravidel pro výklad právního jednání (dříve § 266 ObchZ, nyní § 555 a násl. ObčZ) posuzovat, jaké důsledky má takové ujednání pro strany vztahu. Současně platí, že se tato „ujednání“ neprosadí, odporují-li některé z kogentních právních norem regulujících vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace a touto obchodní korporací, založený povoláním do funkce.25

Z navazující judikatury26 považuji za užitečné zdůraznit (a doplnit) alespoň některé dílčí závěry.

Pravidlo, podle kterého členu statutárního orgánu náleží v souvislosti s výkonem funkce pouze27 plnění v podobě a výši, jež schválil nejvyšší orgán obchodní korporace28, je pravidlem kogentním. Jeho smyslem a účelem je ochrana obchodní korporace a jejích společníků (členů) před negativními důsledky střetu zájmů na straně členů statutárního orgánu. Popsané pravidlo brání tomu, aby si členové statutárního orgánu určovali výši odměny či jiných plnění poskytovaných v souvislosti s výkonem funkce sami (na základě své představy). Prosadí se bez ohledu na to, zda si člen statutárního orgánu a obchodní korporace (v jejímž „čele“ stojí statutární orgán) sjednali pro svůj vztah, že se bude řídit pravidly obsaženými v zákoníku práce (jde tedy – jak už to bývá u kogentních právních norem – o pravidlo omezující smluvní svobodu).29

Totéž (a z týchž důvodů) platí o pravidlu podřizujícím souhlasu nejvyššího orgánu smlouvu upravující výkon funkce (či jeho část). Bez ohledu na to, zda je ponechána v souladu s dispozitivní úpravou § 59 odst. 1 ZOK v režimu příkazu, zda si strany sjednají nějaká zvláštní (zákonem výslovně neupravená) práva a povinnosti či zda smlouvu s důsledky shora popsanými „podřídí“ režimu zákoníku práce, nenabude taková smlouva účinnosti (a nezaloží tak sjednaná práva ani povinnosti) dříve, než ji schválí nejvyšší (či jiný zakladatelským právním jednáním určený) orgán. A totéž platí i v případě, kdy má být takto regulována jen část výkonu funkce, typicky související s obchodním vedením, tedy je-li uzavírána smlouva, v praxi označovaná jako „manažerská“.

Jakkoliv Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu Rc 35/2019, jakož i v navazujících rozhodnutích, označil právní úpravu zániku funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace za zásadně kogentní, položil bych zde důraz na adverbium „zásadně“. Nepochybuji totiž o tom, že řada pravidel upravujících zánik funkce je naopak do značné míry dispozitivní. Příkladem budiž právní úprava odstoupení z funkce30 či pravidlo, jež stanovi, že člen statutárního orgánu může být ze své funkce bez dalšího kdykoliv odvolán31. Ovšem, jen do „značné míry“. Právo odstoupit z funkce nelze s ohledem na jeho smysl a účel zcela vyloučit32, a stejně tak nelze zcela eliminovat právo nejvyššího (či jiného příslušného) orgánu odvolat člena statutárního orgánu33. A například úprava předpokladů pro výkon funkce a důsledků jejich ztráty je (vzhledem k tomu,že sleduje ochranu veřejného pořádku) kogentní jako celek.

Z judikatury se však současně podává, že sama povaha pravidel upravujících zánik funkce nebrání tomu, aby se strany smlouvy o výkonu funkce dohodly, že odvoláním člena statutárního orgánu z funkce nezanikne jejich vztah upravený smlouvou o výkonu funkce (či „souběžně“ uzavřenou manažerskou smlouvou), ale že bude pokračovat – se změněným obsahem – i nadále. Jinými slovy, ujednají-li si to strany, může jejich vztah ze smlouvy o výkonu funkce (či „souběžně“ uzavřené manažerské smlouvy) „přežít“ (v určitém rozsahu) zánik funkce člena statutárního orgánu. Takto se strany mohou dohodnout např. na tom, že obchodní korporace po odvolání z funkce (či i po jiném způsobu zániku funkce) nabídne členu statutárního orgánu jinou práci, a neučiní-li tak, popř. ji (bývalý) člen statutárního orgánu odmítne, ukončí jejich vztah ze smlouvy výpovědí, a že až do ukončení vztahu výpovědí bude obchodní korporace bývalému členu statutárního orgánu poskytovat plnění např. ve stejné podobě a výši, jakou měla odměna za výkon funkce. Tedy strany si mohou sjednat obdobný režim, jaký (za určitých okolností) platí podle zákoníku práce pro vedoucí zaměstnance v případě jejich odvolání (srov. § 73a odst. 2 ZPr). Takové ujednání lze přitom učinit i jen odkazem na příslušná ustanovení zákoníku práce. Podřídí-li tudíž strany smlouvu o výkonu funkce (či souběžně uzavíranou manažerskou smlouvu) zákoníku práce, aniž vyloučí použití § 73a odst. 2 ZPr, je třeba zásadně (neplyne-li jiný závěr z použití pravidel pro výklad právních jednání) vycházet z toho, že uvedené ustanovení zákoníku práce je – jakožto smluvní ujednání – součástí smlouvy o výkonu funkce (manažerské smlouvy).34 I takové ujednání je však (mimo jiné) ujednáním o plnění poskytovaném v souvislosti s výkonem funkce a nabývá účinnosti až schválením nejvyšším orgánem.35

Je-li do funkce člena statutárního orgánu povolána osoba, která je dosud vedoucím zaměstnancem obchodní korporace, měly by strany (tj. obchodní korporace i povolaný člen statutárního orgánu) myslet na „osud“ dosavadního pracovního poměru. I pokud by tato osoba měla nadále vykonávat stejnou část obchodního vedení, bude ji vykonávat jako člen statutárního orgánu, a nikoliv jako zaměstnanec. Oba režimy přitom vedle sebe nemohou obstát (člen statutárního orgánu není – v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu – zaměstnancem). Strany se mohou dohodnout například na tom, že se pracovní poměr „obnoví“ poté, kdy člen statutárního orgánu skončí ve své funkci.36 Pokud neučiní nic (na osud pracovněprávního vztahu nemyslí), vychází dosavadní judikatura z předpokladu, že se konkludentně dohodly na rozvázání pracovního poměru (zjednodušeně řečeno, že se jejich vztah „transformoval“ z pracovněprávního do vztahu člena statutárního orgánu a obchodní korporace).37 To ostatně odpovídá – při mlčení stran – obvyklému běhu věcí. Těžko předpokládat, že skutečnou vůlí obou stran bylo vrátit dotčeného na pozici vedoucího zaměstnance poté, kdy bude odvolán z funkce člena statutárního orgánu např. pro nespokojenost s jeho výkony. Nehledě k tomu, že v mnoha případech je uvolněné místo vedoucího zaměstnance obratem obsazeno jiným člověkem.

Unijní právo jako protiargument?

Čas od času se v diskusích namítá, že je-li člen statutárního orgánu zaměstnancem podle unijního práva, může jím být i podle práva českého. K této zjednodušené argumentaci judikaturou Soudního dvora Evropské unie lze předeslat, že Soudní dvůr při výkladu konkrétních pojmů unijních předpisů nečiní obecné závěry o povaze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporace. A už vůbec neinterpretuje vnitrostátní právo.

Podíváme-li se blíže na jednotlivá rozhodnutí, vidíme, že to není tak horké ani v poměrech práva unijního. V rozsudku ve věci C-232/09, Dita Danosa, Soudní dvůr toliko vyložil rozšiřujícím způsobem dvě směrnice chránící ženy – zaměstnankyně38, tak, že dopadají za určitých okolností i na ženu – členku statutárního orgánu obchodní korporace. Pominu-li skutečnost, že Soudní dvůr neměl v této kauze na položenou otázku vůbec odpovídat, neboť rozhodující skutkové okolnosti nebyly v řízení před vnitrostátními soudy prokázány39 (a odpověď je vlastně hypotetická), nelze přehlížet, že k přijetí konečného závěru – totiž že členku statutárního orgánu nelze odvolat z funkce proto, že je těhotná (tedy z důvodu těhotenství) – nepotřebujeme žádnou směrnici40.

Ani judikatura k pojmům „individuální pracovní smlouva“ a „zaměstnanec“, užitým v nařízeních Brusel I41, Brusel I bis42 či Řím I43, neposkytuje oporu pro závěr, že bychom snad mohli člena statutárního orgánu považovat za zaměstnance vykonávajícího svoji činnost ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti. K výjimečné aplikaci příslušných článků zmíněných nařízení, poskytující zaměstnancům zvýšenou jurisdikční či kolizněprávní ochranu, srov. rozsudek ve věci C-47/14, Holterman Ferho Exploitatie a další (v němž Soudní dvůr tuto možnost připustil), a rozsudek ve věci C-603/17, Arcadia Petroleum Limited a další (v němž zdůraznil výjimečnost takového přístupu ve vazbě na specifické skutkové okolnosti).

K reflexi v judikatuře NS viz usnesení ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2619/2020, v němž NS vysvětlil, že „jurisdikční ochrana poskytovaná zaměstnancům jakožto slabší straně vztahu založeného individuální pracovní smlouvou“ členům statutárního orgánu obchodní korporace „nepřísluší, nejsou-li in concreto dány (spíše výjimečné) okolnosti, které vztah mezi společností a členy jejího statutárního orgánu natolik přibližují postavení ‚klasického‘ zaměstnance, že je třeba jim poskytnout totožnou ochranu“.

Konečně jasno?

Právní závěry formulované v rozsudcích velkého senátu NS Rc 35/2019Rc 24/2020, jakož i v navazující judikatuře (srov. výše) shledal Ústavní soud ústavně konformními a odpovídajícími závěrům vyjádřeným v nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15.44 Zdálo by se, že se rozbouřené vody opět uklidňují a v otázce možnosti a limitů pracovněprávní ochrany členů statutárního orgánu obchodní korporace je víceméně jasno. Ale…

Další kapitolu tohoto nekonečného příběhu napsaly relativně nedávno Nejvyšší správní soud ve spolupráci se Soudním dvorem. Jejich rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 10 Ads 262/2020, a jemu předcházející rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 5. 2022, ve věci C-101/21, H. J. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí) vnáší do příběhu další nejasnosti.

NSS, zabývaje se výkladem zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, jímž byla implementována směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. 10. 2008 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (dále jen „směrnice“), posuzoval, zda je člen statutárního orgánu, který měl na výkon obchodního vedení uzavřenou „pracovní“ smlouvu, oprávněn požádat o uspokojení mzdových nároků podle citovaného zákona.

Předběžnou otázku, již NSS položil za účelem výkladu směrnice, Soudní dvůr zodpověděl takto: „Článek 2 odst. 2 a článek 12 písm. a) a c) směrnice (…) musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní judikatuře, podle níž platí, že osoba, která na základě pracovní smlouvy platné z hlediska vnitrostátního práva vykonává souběžně funkce ředitele a člena statutárního orgánu obchodní společnosti, nemůže být kvalifikována jako zaměstnanec ve smyslu této směrnice, a že se tudíž záruky upravené touto směrnicí nemohou na tuto osobu vztáhnout.“ Na tomto základě pak NSS dovodil, že člen statutárního orgánu, jenž má na výkon obchodního vedení uzavřenou smlouvu označenou jako pracovní, může žádat o uspokojení mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb.

V citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud vytýká judikatuře Nejvyššího soudu, že vztah, který člen statutárního orgánu a obchodní korporace zamýšleli jako pracovněprávní, „mění“ na vztah obchodněprávní (resp. obecně občanskoprávní) a že tak činí „automaticky“45. Tak tomu ovšem není. Oprávnění určit, které vztahy jsou vztahy pracovněprávními a řídí se obligatorně zákoníkem práce (včetně jím upravené zvýšené ochrany slabší strany těchto vztahů), náleží zákonodárci. Ten to také (úpravou v zákoníku práce) učinil. Vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace (při výkonu funkce) a touto obchodní korporací není vztahem pracovněprávním ze zákona (jímž je soud vázán). Člen statutárního orgánu a obchodní korporace si mohou – v mezích daných kogentními právními normami – pro svůj vztah sjednat pravidla, jež jinak platí toliko pro vztahy pracovněprávní. Tím však ze svého vztahu neučiní vztah pracovněprávní. Judikatura povahu tohoto vztahu nemění.46

NSS také nesprávně „čte“ nález ÚS, dovozuje-li, že ÚS v odst. 45 nálezu zdůraznil, že funkci člena statutárního orgánu obchodní korporace je možné vykonávat v pracovněprávním vztahu či v režimu podřízeném zákoníku práce, resp. že „zákoník práce výslovně nezakazuje členovi statutárního orgánu vykonávat činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovněprávním vztahu“.47 Tak tomu ovšem není. Ústavní soud velmi pečlivě rozlišuje mezi pracovněprávními vztahy (obligatorně podřízenými zákoníku práce) a vztahy jinými, v nichž nejde o výkon závislé práce a jež nejsou vztahy pracovněprávními, avšak může pro ně být režim zákoníku práce „zvolen“.48 Podřízení vztahu, jenž není dle zákonodárce vztahem pracovněprávním, režimu zákoníku práce, z něj nečiní – z důvodů výše vyložených – vztah pracovněprávní.

Poněkud problematický je i závěr Soudního dvora, poukazuje-li na „pracovní smlouvy platné z hlediska vnitrostátního práva“. Smlouva, již má člen statutárního orgánu obchodní korporace uzavřenou na výkon obchodního vedení, je sice (zpravidla) platná, ale není (podle vnitrostátního práva) smlouvou pracovní.49

Jde-li o soukromé právo, nemění citované rozsudky Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora ničeho na shora vyložených závěrech Nejvyššího soudu. Jde-li pak o právo veřejné, čeká Nejvyšší správní soud odpověď na otázku, zda ochrana podle zákona č. 118/2000 Sb. náleží členu statutárního orgánu obchodní korporace v případě jejího úpadku jen tehdy, kdy si člen statutárního orgánu a obchodní korporace pro svůj vztah sjednají pravidla obsažená v zákoníku práce, anebo vždy (bez ohledu na obsah smluv upravujících vztah mezi obchodní korporací a členem statutárního orgánu při výkonu funkce). Tedy, jinými slovy, zda si veřejnoprávní ochranu podle zákona č. 118/2000 Sb. (hrazenou z veřejných prostředků) mohou de facto dohodnout strany soukromoprávního jednání (smlouvy upravující vztah při výkonu funkce) tím, že si pro svůj vztah, řídící se zákonem o obchodních korporacíchobčanským zákoníkem, sjednají (v mezích nastavených kogentními právními normami) „režim“ zákoníku práce.

Místo epilogu

Jelikož již sám název příspěvku naznačuje, že příběh zdaleka není uzavřen a že jakýkoliv epilog by byl předčasný, nabízím místo doslovu odpověď na jednu z otázek, položených Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 (viz odst. 55), judikaturou obecných soudů dosud nezodpovězenou. Jde o aplikaci právní úpravy zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání na členy statutárního orgánu obchodní korporace (dále jen „zákonné pojištění“).

Předně nutno zdůraznit, že jde o pojištění zákonné; jeho rozsah i obsah upravují právní předpisy (§ 365 ZPr, ve spojení s § 205d ZPr 1965 a vyhláškou č. 125/1993 Sb. jej provádějící). Pojištění se z rozhodnutí zákonodárce vztahuje na zaměstnance ve smyslu zákoníku práce, tedy na osoby vykonávající závislou práci v pracovněprávním vztahu.50

Člen statutárního orgánu obchodní korporace není zaměstnancem této obchodní korporace (jde-li o výkon funkce), a to bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu si smluvní strany sjednaly režim zákoníku práce (viz výše). Zákonné pojištění tedy ex lege nekryje případnou odpovědnost obchodní korporace za škodu způsobenou členům jejích volených orgánů (vznik této odpovědnosti není pojistnou událostí). Současně platí, že právním předpisem určené pojišťovny nejsou stranou smluvního ujednání o podřízení vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací režimu zákoníku práce. Takové ujednání tedy nemůže zasáhnout do jejich poměrů (dohodou člena statutárního orgánu a obchodní korporace nelze „vnutit“ pojišťovně pojištění zákonem nepředvídané pojistné události). Totéž platí i o státu, jehož rozpočtu se zákonné pojištění dotýká (viz § 205d odst. 2 ZPr 1965).

Případná odpovědnost obchodní korporace za škodu vzniklou členům statutárního orgánu při výkonu funkce či v souvislosti s tímto výkonem tedy není kryta zákonným pojištěním, a to bez ohledu na podobu smlouvy upravující vztah mezi obchodní korporací a členem statutárního orgánu při výkonu funkce. Řečené neznamená, že by obchodní korporaci taková odpovědnost nesvědčila (nemohla svědčit)51, její pojištění je však věcí komerčního pojištění (§ 2861 a násl. ObčZ).



Poznámky pod čarou:

Příspěvek był přednesen na XXX. Konferenci Karlovarské právnické dny v červnu 2023 v Karlových Varech.

Autor je místopředsedou Nejvyššího soudu ČR.

Oproti tzv. souběhu „nepravému“, v němž má člen statutárního orgánu souběžně se vztahem, založeným povoláním do funkce člena statutárního orgánu, další vztah, založený pracovní smlouvou na druh práce, který nesouvisí s povinnostmi člena statutárního orgánu (např. programátor či lékař). Uvedené uspořádání, jež je bez jakýchkoliv pochybností možné (srov. např. rozsudek NS z 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4482/2018, odst. 22), není předmětem tohoto příspěvku.

Tento pojem vychází z představy, podle které člen statutárního orgánu obchodní korporace může vykonávat část svých povinností jako člen statutárního orgánu (ve vztahu obchodněprávním, resp. občanskoprávním) a další část jako zaměstnanec v „paralelním“ či „souběžném“ vztahu pracovněprávním, se všemi důsledky z toho plynoucími.

Srov. např. rozsudek VS v Praze z 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný pod č. 13/95 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky NS z 17. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004, z 29. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 894/2004, z 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, z 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4028/2009, z 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2379/2010, z 12. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3104/2010, nebo z 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2687/2014, anebo usnesení NS z 30. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3485/2015, či z 26. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3180/2015.

Právo na odměnu zůstávalo členu statutárního orgánu zachováno, byť nikoliv ve výši sjednané v pracovní smlouvě (valnou hromadou či dozorčí radou zpravidla neschválené), ale ve výši obvyklé (srov. např. rozsudky NS z 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, z 4. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1872/2010, nebo z 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2379/2010, popřípadě usnesení NS z 9. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1385/2011, či z 26. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3180/2015). Nárok na odměnu za výkon funkce člena statutárního orgánu nebylo třeba „započítávat“ na „pohledávku“ společnosti na vrácení bezdůvodného obohacení, získaného plněním z neplatné („souběžné“) pracovní smlouvy (rozsudek NS z 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2379/2010, či usnesení NS z 26. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3180/2015).

Viz např. usnesení Ústavního soudu z 26. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 282/16, zejm. body 18 a 19, či z 7. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 2128/2015, zejm. body 12 až 14.

Tato rozhodnutí vychází z mylného předpokladu, že věcně vymezenou organizační a řídící činnost na určitém úseku společnosti, vykonávanou za podřízenosti jejímu (generálnímu) řediteli, nelze zahrnout pod obchodní vedení společnosti. Tedy, jinými slovy, že činnost, která je obchodním vedením, tuto povahu ztrácí, vykonává-li ji osoba podřízená například generálnímu řediteli. V tomto kontextu lze poukázat i na nesprávnost úvahy, podle níž by člen představenstva akciové společnosti mohl být při rozhodování o obchodním vedení podřízen vedoucímu zaměstnanci (který členem představenstva není) a být tak povinen od tohoto zaměstnance přijímat pokyny týkající se obchodního vedení.

Viz např. rozsudky NS z 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014 (obchodní ředitel), a z 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015 (výrobně technický náměstek generálního ředitele), či usnesení NS z 5. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4393/2016 (vedoucí realizace „inženýringu“).

V němž uzavřel, že obchodním vedením akciové společnosti je organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku (závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti, a to bez ohledu na to, zda je vykonává samo představenstvo společnosti či samostatně představenstvem pověřený člen představenstva anebo třetí osoba.

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen ObchZ).

Novelou provedenou zákonem č. 351/2011 Sb.

K tomu, že tzv. vnitřní delegace byla přípustná již předtím (tj. bez výslovné zákonné úpravy), viz R 24/2020, odst. 32.

Činnost spočívající v obchodním vedení, vykonávanou členem statutárního orgánu, nelze považovat za závislou práci ani v případě, že na tuto činnost měl člen statutárního orgánu uzavřenou pracovní smlouvu podle § 66d obch. zák. V podrobnostech viz dále.

Jinými slovy, uzavření pracovní smlouvy neposkytovalo členu statutárního orgánu stejnou ochranu, jakou měli zaměstnanci vykonávající závislou práci v režimu zákoníku práce.

K výkladu § 66d obch. zák. srov. rozsudky NS z 26. 4. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1884/2017, z 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4344/2017, a z 29. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1668/2019.

Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích); dále též jen ZOK.

A to přesto, že zákon č. 351/2011 Sb. ji „opsal“ právě ze starší verze textu návrhu zákona o obchodních korporacích.

S účinností od 1. 1. 2014 jde o § 59 odst. 1 ZOK.

Srov. usnesení NS z 8. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1583/2022, odst. 12.

Viz například doporučení In: Zoufalý, V., Munková, J. a kol. Velká kniha smluvních vzorů. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 681-693.

Možnost sjednat si v rámci kogentních ustanovení i „režim“ zákoníku práce (místo režimu příkazu) připouštěla již před přijetím nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 – navzdory předchozí judikatuře – i odborná literatura; srov. např. štenglová, I. In: štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 151 a Lasák, J. In: Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2014, str. 503 a 504. Pihera, V. Glosa k problematice tzv. souběhů. Obchodněprávní revue, 2014, č. 6, či Čech, P., Šuk, P. Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní). Praha: Polygon, 2016, str. 145.

Ctrl+C, Ctrl+V.

Srov. rozsudek NS z 22. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2837/2020, odst. 28 a 29, a usnesení NS sp. zn. 27 Cdo 1583/2022, odst. 18.

Srov. např. rozsudky NS z 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4482/2018, z 21. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2741/2018, z 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4319/2018, sp. zn. 27 Cdo 2837/2020, či usnesení NS sp. zn. 27 Cdo 1583/2022.

Pro účely tohoto příspěvku ponechávám stranou, že za určitých okolností může členu voleného orgánu náležet odměna obvyklá (neschválená nejvyšším orgánem); viz § 59 odst. 4 ZOK a v judikatuře rozsudek NS z 22. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5340/2017.

Srov. v nyní účinné právní úpravě § 59 odst. 2 a § 61 odst. 1 ZOK. K možnosti přenosu této kompetence (ujednáním v zakladatelském právním jednání) na jiný orgán obchodní korporace srov. např. Šuk, P. Kogentnost a dispozitivita korporátního práva – hledání hranic. In: Sborník mezinárodní konference XXVII. Karlovarské právnické dny. Praha: Leges, 2019, s. 512–531, a literaturu tam citovanou.

Srov. např. rozsudek NSs p. zn. 27 Cdo 2837/2020, odst. 38, či usnesení NS sp. zn. 27 Cdo 1583/2022, odst. 12 až 16.

Ustanovení § 58 ZOK; sjednání odlišných pravidel pro odstoupení lze s ohledem na nerozumnou a komplikovanou dispozitivní úpravu jen doporučit.

Příkladem budiž možnost omezit ujednáním v zakladatelském právním jednání právo příslušného orgánu odvolat člena statutárního orgánu, jenž má určené funkční období, jen na důležité důvody; srov. rozsudek NS sp. zn. 27 Cdo 2837/2020, odst. 30.

A zavést tak „nucenou práci“. K dalšímu limitu, plynoucímu z povinnosti péče řádného hospodáře, viz usnesení NS z 20. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3367/2018.

A znemožnit tak např. odvolání osoby, která porušováním povinností při výkonu funkce poškozuje obchodní korporaci a v důsledku i její právní a ekonomické „vlastníky“.

Srov. např. rozsudek NS sp. zn. 27 Cdo 2837/2020, odst. 30 až 35, či usnesení NS sp. zn. 27 Cdo 1583/2022, odst. 19.

Srov. rozhodnutí citovaná v předchozí poznámce pod čarou.

Ponechávám nyní stranou, jak takovou dohodu právně hodnotit. Zda jde o dohodu zakládající „sistaci“ pracovního poměru, o novou pracovní smlouvu s odloženou účinností, anebo zda je namístě ještě jiná právní kvalifikace.

Srov. např. rozsudek NS z 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4344/2017, a judikaturu v něm citovanou.

Konkrétně článek 10 směrnice Rady 92/85/EHS z 19. 10. 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň a článek 2 odst. 1 a 7 a článek 3 odst. 1 písm. c) směrnice Rady 76/207/EHS z 9. 2. 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky.

Srov. odst. 31 citovaného rozsudku Soudního dvora.

Nepřípustnost takového odvolání plyne z obecného principu zakazujícího diskriminaci na základě pohlaví.

Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 z 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 z 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 z 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

Srov. usnesení ÚS z 8. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 1963/19 (zejména odst. 27 až 30), a tam uvedená rozhodnutí Ústavního soudu.

Srov. odst. 41 a 42 odůvodnění rozsudku NSS.

Zde znovu zdůrazňuji, že v tomto uspořádání nepůsobí pravidla obsažená v zákoníku práce silou zákona, z rozhodnutí zákonodárce (nejde o heteronomní právo), ale z rozhodnutí stran smluvního vztahu, jakožto smluvní ujednání (jde o právo autonomní).

Srov. odst. 18 odůvodnění rozsudku NSS.

Srov. i reflexi v usnesení ÚS sp. zn. I. ÚS 1963/19, odst. 28, kde ÚS uvádí: „Skutečnost, že určitou smlouvu nelze považovat za smlouvu pracovní, a tudíž na jejím základě nemohl vzniknout pracovní poměr, neznamená bez dalšího absolutní neplatnost tohoto právního jednání. Vždy je třeba zvažovat, zda vůli smluvních stran neodpovídalo například takové ujednání, které by smluvní vztah mezi (členem) statutárního orgánu obchodní korporace a obchodní korporací podřazovalo režimu pracovní smlouvy toliko v některých ohledech, u nichž to povaha tohoto vztahu nevylučuje.“

Jinak je tomu v případě tzv. nepravého souběhu, popsaného v poznámce pod čarou č. 1; na toto uspořádání dopadají závěry Soudního dvora i Nejvyššího správního soudu bez jakýchkoliv pochybností.

Přesněji řečeno, na povinnost zaměstnavatele hradit těmto osobám škodu vzniklou v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání.

Rozbor této otázky již přesahuje možnosti příspěvku.

Poznámky pod čarou:
1

Příspěvek był přednesen na XXX. Konferenci Karlovarské právnické dny v červnu 2023 v Karlových Varech.

2

Autor je místopředsedou Nejvyššího soudu ČR.

3

Oproti tzv. souběhu „nepravému“, v němž má člen statutárního orgánu souběžně se vztahem, založeným povoláním do funkce člena statutárního orgánu, další vztah, založený pracovní smlouvou na druh práce, který nesouvisí s povinnostmi člena statutárního orgánu (např. programátor či lékař). Uvedené uspořádání, jež je bez jakýchkoliv pochybností možné (srov. např. rozsudek NS z 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4482/2018, odst. 22), není předmětem tohoto příspěvku.

4

Tento pojem vychází z představy, podle které člen statutárního orgánu obchodní korporace může vykonávat část svých povinností jako člen statutárního orgánu (ve vztahu obchodněprávním, resp. občanskoprávním) a další část jako zaměstnanec v „paralelním“ či „souběžném“ vztahu pracovněprávním, se všemi důsledky z toho plynoucími.

5

Srov. např. rozsudek VS v Praze z 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný pod č. 13/95 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky NS z 17. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004, z 29. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 894/2004, z 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, z 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4028/2009, z 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2379/2010, z 12. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3104/2010, nebo z 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2687/2014, anebo usnesení NS z 30. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3485/2015, či z 26. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3180/2015.

6

Právo na odměnu zůstávalo členu statutárního orgánu zachováno, byť nikoliv ve výši sjednané v pracovní smlouvě (valnou hromadou či dozorčí radou zpravidla neschválené), ale ve výši obvyklé (srov. např. rozsudky NS z 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, z 4. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1872/2010, nebo z 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2379/2010, popřípadě usnesení NS z 9. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1385/2011, či z 26. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3180/2015). Nárok na odměnu za výkon funkce člena statutárního orgánu nebylo třeba „započítávat“ na „pohledávku“ společnosti na vrácení bezdůvodného obohacení, získaného plněním z neplatné („souběžné“) pracovní smlouvy (rozsudek NS z 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2379/2010, či usnesení NS z 26. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3180/2015).

7

Viz např. usnesení Ústavního soudu z 26. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 282/16, zejm. body 18 a 19, či z 7. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 2128/2015, zejm. body 12 až 14.

8

Tato rozhodnutí vychází z mylného předpokladu, že věcně vymezenou organizační a řídící činnost na určitém úseku společnosti, vykonávanou za podřízenosti jejímu (generálnímu) řediteli, nelze zahrnout pod obchodní vedení společnosti. Tedy, jinými slovy, že činnost, která je obchodním vedením, tuto povahu ztrácí, vykonává-li ji osoba podřízená například generálnímu řediteli. V tomto kontextu lze poukázat i na nesprávnost úvahy, podle níž by člen představenstva akciové společnosti mohl být při rozhodování o obchodním vedení podřízen vedoucímu zaměstnanci (který členem představenstva není) a být tak povinen od tohoto zaměstnance přijímat pokyny týkající se obchodního vedení.

9

Viz např. rozsudky NS z 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014 (obchodní ředitel), a z 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015 (výrobně technický náměstek generálního ředitele), či usnesení NS z 5. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4393/2016 (vedoucí realizace „inženýringu“).

10

V němž uzavřel, že obchodním vedením akciové společnosti je organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku (závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti, a to bez ohledu na to, zda je vykonává samo představenstvo společnosti či samostatně představenstvem pověřený člen představenstva anebo třetí osoba.

11

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen ObchZ).

12

Novelou provedenou zákonem č. 351/2011 Sb.

13

K tomu, že tzv. vnitřní delegace byla přípustná již předtím (tj. bez výslovné zákonné úpravy), viz R 24/2020, odst. 32.

14
15

Činnost spočívající v obchodním vedení, vykonávanou členem statutárního orgánu, nelze považovat za závislou práci ani v případě, že na tuto činnost měl člen statutárního orgánu uzavřenou pracovní smlouvu podle § 66d obch. zák. V podrobnostech viz dále.

16

Jinými slovy, uzavření pracovní smlouvy neposkytovalo členu statutárního orgánu stejnou ochranu, jakou měli zaměstnanci vykonávající závislou práci v režimu zákoníku práce.

17

K výkladu § 66d obch. zák. srov. rozsudky NS z 26. 4. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1884/2017, z 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4344/2017, a z 29. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1668/2019.

18

Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích); dále též jen ZOK.

19

A to přesto, že zákon č. 351/2011 Sb. ji „opsal“ právě ze starší verze textu návrhu zákona o obchodních korporacích.

20

S účinností od 1. 1. 2014 jde o § 59 odst. 1 ZOK.

21

Srov. usnesení NS z 8. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1583/2022, odst. 12.

22

Viz například doporučení In: Zoufalý, V., Munková, J. a kol. Velká kniha smluvních vzorů. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 681-693.

23

Možnost sjednat si v rámci kogentních ustanovení i „režim“ zákoníku práce (místo režimu příkazu) připouštěla již před přijetím nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 – navzdory předchozí judikatuře – i odborná literatura; srov. např. štenglová, I. In: štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 151 a Lasák, J. In: Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2014, str. 503 a 504. Pihera, V. Glosa k problematice tzv. souběhů. Obchodněprávní revue, 2014, č. 6, či Čech, P., Šuk, P. Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní). Praha: Polygon, 2016, str. 145.

24

Ctrl+C, Ctrl+V.

25

Srov. rozsudek NS z 22. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2837/2020, odst. 28 a 29, a usnesení NS sp. zn. 27 Cdo 1583/2022, odst. 18.

26

Srov. např. rozsudky NS z 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4482/2018, z 21. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2741/2018, z 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4319/2018, sp. zn. 27 Cdo 2837/2020, či usnesení NS sp. zn. 27 Cdo 1583/2022.

27

Pro účely tohoto příspěvku ponechávám stranou, že za určitých okolností může členu voleného orgánu náležet odměna obvyklá (neschválená nejvyšším orgánem); viz § 59 odst. 4 ZOK a v judikatuře rozsudek NS z 22. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5340/2017.

28

Srov. v nyní účinné právní úpravě § 59 odst. 2 a § 61 odst. 1 ZOK. K možnosti přenosu této kompetence (ujednáním v zakladatelském právním jednání) na jiný orgán obchodní korporace srov. např. Šuk, P. Kogentnost a dispozitivita korporátního práva – hledání hranic. In: Sborník mezinárodní konference XXVII. Karlovarské právnické dny. Praha: Leges, 2019, s. 512–531, a literaturu tam citovanou.

29

Srov. např. rozsudek NSs p. zn. 27 Cdo 2837/2020, odst. 38, či usnesení NS sp. zn. 27 Cdo 1583/2022, odst. 12 až 16.

30

Ustanovení § 58 ZOK; sjednání odlišných pravidel pro odstoupení lze s ohledem na nerozumnou a komplikovanou dispozitivní úpravu jen doporučit.

31

Příkladem budiž možnost omezit ujednáním v zakladatelském právním jednání právo příslušného orgánu odvolat člena statutárního orgánu, jenž má určené funkční období, jen na důležité důvody; srov. rozsudek NS sp. zn. 27 Cdo 2837/2020, odst. 30.

32

A zavést tak „nucenou práci“. K dalšímu limitu, plynoucímu z povinnosti péče řádného hospodáře, viz usnesení NS z 20. 11. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3367/2018.

33

A znemožnit tak např. odvolání osoby, která porušováním povinností při výkonu funkce poškozuje obchodní korporaci a v důsledku i její právní a ekonomické „vlastníky“.

34

Srov. např. rozsudek NS sp. zn. 27 Cdo 2837/2020, odst. 30 až 35, či usnesení NS sp. zn. 27 Cdo 1583/2022, odst. 19.

35

Srov. rozhodnutí citovaná v předchozí poznámce pod čarou.

36

Ponechávám nyní stranou, jak takovou dohodu právně hodnotit. Zda jde o dohodu zakládající „sistaci“ pracovního poměru, o novou pracovní smlouvu s odloženou účinností, anebo zda je namístě ještě jiná právní kvalifikace.

37

Srov. např. rozsudek NS z 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4344/2017, a judikaturu v něm citovanou.

38

Konkrétně článek 10 směrnice Rady 92/85/EHS z 19. 10. 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň a článek 2 odst. 1 a 7 a článek 3 odst. 1 písm. c) směrnice Rady 76/207/EHS z 9. 2. 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky.

39

Srov. odst. 31 citovaného rozsudku Soudního dvora.

40

Nepřípustnost takového odvolání plyne z obecného principu zakazujícího diskriminaci na základě pohlaví.

41

Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 z 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

42

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 z 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

43

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 z 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

44

Srov. usnesení ÚS z 8. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 1963/19 (zejména odst. 27 až 30), a tam uvedená rozhodnutí Ústavního soudu.

45

Srov. odst. 41 a 42 odůvodnění rozsudku NSS.

46

Zde znovu zdůrazňuji, že v tomto uspořádání nepůsobí pravidla obsažená v zákoníku práce silou zákona, z rozhodnutí zákonodárce (nejde o heteronomní právo), ale z rozhodnutí stran smluvního vztahu, jakožto smluvní ujednání (jde o právo autonomní).

47

Srov. odst. 18 odůvodnění rozsudku NSS.

48

Srov. i reflexi v usnesení ÚS sp. zn. I. ÚS 1963/19, odst. 28, kde ÚS uvádí: „Skutečnost, že určitou smlouvu nelze považovat za smlouvu pracovní, a tudíž na jejím základě nemohl vzniknout pracovní poměr, neznamená bez dalšího absolutní neplatnost tohoto právního jednání. Vždy je třeba zvažovat, zda vůli smluvních stran neodpovídalo například takové ujednání, které by smluvní vztah mezi (členem) statutárního orgánu obchodní korporace a obchodní korporací podřazovalo režimu pracovní smlouvy toliko v některých ohledech, u nichž to povaha tohoto vztahu nevylučuje.“

49

Jinak je tomu v případě tzv. nepravého souběhu, popsaného v poznámce pod čarou č. 1; na toto uspořádání dopadají závěry Soudního dvora i Nejvyššího správního soudu bez jakýchkoliv pochybností.

50

Přesněji řečeno, na povinnost zaměstnavatele hradit těmto osobám škodu vzniklou v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání.

51

Rozbor této otázky již přesahuje možnosti příspěvku.