V č. 4/2020 časopisu Trestněprávní revue jsem publikoval článek „Změny trestního zákoníku provedené novelou č. 333/2020 Sb. a jejich důsledky“.² V něm jsem se zabýval mimo jiné tím, zda je možné, respektive nutné, aplikovat přechodné ustanovení § 419 TrZ i na případy dotčené právě zmíněnou novelizací trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., tedy na situace, kdy byl pachatel před účinností této novely pravomocně odsouzen za čin, který po nabytí účinnosti novely již trestným činem není, a to v důsledku zvýšení hranice majetkových škod (srov. § 138 TrZ před 1. 10. 2020 a po tomto datu). Došel jsem přitom ke kladnému závěru, tedy že by se v uvedených případech mělo postupovat podle § 419 TrZ, se všem důsledky z toho vyplývajícími.

Rok poté reagoval na stránkách Trestněprávní revue na tuto stať svým článkem Jiří Říha,³ který nabídl odlišnou argumentaci a došel k závěru opačnému, tedy že § 419 bylo možné aplikovat pouze na případy činů, které do 31. 12. 2009 byly trestné podle dřívějšího trestního zákona č. 140/1961 Sb., avšak po nabytí účinnosti trestního zákoníku již trestné nejsou. Jinak řečeno, podle Jiřího Říhy nelze zmíněný § 419 „reaktivovat“ i na pozdější změny trestního zákoníku provedené toliko dílčími novelizacemi.

Nejdříve ze všeho musím zdůraznit, že velmi kvalitní a propracovanou argumentaci Jiřího Říhy velice vítám. Jak jsem uvedl ve svém výše zmíněném předchozím článku, na uvedenou otázku týkající se užití § 419 TrZ na případy dekriminalizace, k níž došlo „pouhou“ novelizací trestního zákoníku, se mohou objevovat různé názory a je dobře, že opozitní názor byl takto kvalitně formulován. Otevřela se tím zajímavá diskuse, která může mít dopad i do budoucna, pokud by zákonodárce prostřednictvím dalších novel trestního zákoníku přikročil k určité dekriminalizaci.

Dovoluji si proto v rámci jakési repliky reagovat na článek Jiřího Říhy a pokusím se nabídnout nové argumenty, které dále podporují můj původní názor, tedy že tresty (popřípadě jejich nevykonané zbytky) uložené za čin, který byl trestný před novelizací trestního zákoníku, ale po ní již trestný není, by podle § 419 TrZ neměly být vykonány, respektive by měly být poměrně zkráceny, jestliže byly uloženy v rámci úhrnného nebo souhrnného trestu (plus by v těchto případech nemělo být užito ustanovení o souhrnném trestu).

V obou zmiňovaných článcích byla pozornost věnována také změnám v právní úpravě peněžitého trestu, k níž došlo uvedenou novelou a která poměrně významným způsobem upravila podmínky vyměřování tohoto trestu a důsledky jeho nezaplacení. I k tomuto tématu se v tomto článku vrátím, byť jen ve velmi stručné podobě.

Jako první argument pro své závěry zmiňuje Jiří Říha samotné zařazení § 419 TrZ mezi přechodná a závěrečná ustanovení trestního zákoníku, nikoli mezi ustanovení obecné části trestního zákoníku o časové působnosti trestních zákonů (argumentum á rubrica). Z toho dovozuje, že sám zákonodárce nechtěl toto pravidlo vytvořit jako obecně platné i pro veškeré budoucí novelizace trestního zákoníku.

Na to je však třeba namítnout, že i když přijmeme myšlenku, že § 419 TrZ představuje obecné pravidlo (vztahující se i na novelizace trestního zákoníku), jeho zařazení mezi ustanovení o časové působnosti trestních zákonů by nebylo odpovídající․ Jak sám Říha ve svém článku uvádí, pravidla o časové působnosti se týkají výhradně posuzování trestnosti činu (tj. otázek viny a trestu) a uplatní se jen v případě rozhodování ve věci v průběhu trestního stíhání, tedy do doby, než příslušný orgán činný v trestním řízení učiní konečné meritorní rozhodnutí.⁴ Tak jsou ustanovení o časové působnosti ostatně konstantně vykládána⁵ a není důvod to jakkoli rozporovat. Z toho vyplývá, že se ustanovení o časové⛘působnosti musí aplikovat kontinuálně po celou dobu existence trestního zákoníku.

Námi řešená otázka je však diametrálně odlišná tím, že se týká naopak trestních věcí, které již byly pravomocně rozhodnuty a ve kterých byl pravomocně uložen trest. Z tohoto důvodu by zařazení obecného pravidla obsahově odpovídajícímu § 419 TrZ mezi ustanovení o časové působnosti postrádalo smysl, neboť by se v tomto ohledu zásadně odlišovalo od všech ostatních pravidel časové působnosti.

Je třeba připustit, že pravidlu obsahově odpovídajícímu současnému § 419 TrZ by skutečně více „slušelo“, pokud by bylo zařazeno do obecné části (bylo-li by skutečně vnímáno jako pravidlo obecné), ovšem nikoli do části pojednávající o časové působnosti, ale mezi ustanovení o zániku trestnosti (tj. do hlavy V., dílu 2, oddílu 9 obecné části TrZ). Šlo by pak tedy o specifický důvod zániku trestu, což by podle mého názoru bylo ze systematického hlediska nejsprávnější a nejpřehlednější řešení.

Přesto se domnívám, že zařazení § 419 TrZ mezi přechodná ustanovení není vyloženě nesprávné a nelze z něj bez dalšího dovodit, že by se vztahovalo pouze na případy trestů pravomocně uložených před 1. 1. 2010. Pravidlo obsažené v tomto ustanovení totiž zjevně řeší v podstatě občasné situace, k nimž přechodně dochází v důsledku změn trestněprávní úpravy, a to jen takových, které mají charakter dekriminalizace.

Tuto část tedy lze uzavřít s tím, že zařazení pravidla obsaženého v § 419 TrZ mezi přechodná ustanovení ani nevylučuje, ani nezpochybňuje závěr, že jde o pravidlo obecné, vztahující se i na změny provedené novelizacemi trestního zákoníku. Zařazení takového pravidla mezi ustanovení o zániku trestu by asi bylo bývalo vhodnější, avšak se zařazením mezi pravidla o časové působnosti by z výše uvedených důvodů nešlo souhlasit bez výhrad. Zařazení mezi přechodná ustanovení svou logiku nepostrádá.

Zásadní otázka, na níž závisí možnost aplikace § 419 TrZ i na případy vyvolané novelizacemi trestního zákoníku, spočívá v tom, jak interpretovat slovní spojení „tohoto zákona“, které citované ustanovení používá. Jiří Říha je přesvědčen, že jazykovým výkladem nelze dospět k jinému závěru než k tomu, že „tímto zákonem“ se rozumí trestní zákoník v jeho původní podobě, tedy jde o vymezení vůči úpravě účinné před 1. 1. 2010, obsažené v trestním zákoně z roku 1961.⁶

Nad rámec argumentů, na jejichž základě lze dospět k opačnému názoru a které jsem uváděl již ve svém předchozím článku z roku 2020 (a tudíž by bylo nadbytečné je opakovat i na tomto místě), bych rád poukázal na jednu okolnost, jež podle mého soudu také zpochybňuje jazykový výklad prezentovaný Jiřím Říhou. Slovní spojení „tento zákon“ se totiž objevuje i v jiném ustanovení trestního zákoníku. Tak podle § 110 TrZ se trestním zákonem rozumí (mimo jiné) „tento zákon“ (tedy trestní zákoník). Prakticky nezpochybnitelné je přitom to, že se musí jednat o trestní zákoník v jeho aktuální podobě, tedy té, která je výsledkem (již četných) novelizací.

Samozřejmě v případě § 419 TrZ je situace jiná v tom, že se zde hovoří o nabytí účinnosti „tohoto zákona“. Ale to nás od jazykového výkladu posouvá k otázce, zda v tomto kontextu může určitý zákon nabýt účinnosti pouze jednou,⁷ anebo vícekrát, tedy v návaznosti na novelizace, k nimž došlo poté, co zákon nabyl účinnosti ve své základní podobě. Mám za to, že k řešení této otázky je třeba přistupovat spíše s využitím výkladu teleologického, tedy se snahou vystihnout účel daného zákonného ustanovení. A proto mi na tomto místě nezbývá než zopakovat mou základní tezi (vyjádřenou v již v mém článku z roku 2020), tedy že nedokážu identifikovat žádný rozumný důvod, proč by měl zákonodárce v úmyslu „odpustit“ výkon uloženého trestu (nebo jeho zbytku) pouze v případech dekriminalizace provedené přímo při přijetí trestního zákoníku (v jeho základní podobě), a nikoli již při dekriminalizaci uskutečněné prostřednictvím dílčí novelizace trestního zákoníku.

K otázce účelu pravidla o prominutí výkonu trestů uložených za jednání, která po změně trestního zákoníku již za trestná považována nejsou, se ještě níže vrátím, a to mimo jiné v souvislosti s účelem trestu.

Ve svém článku z roku 2020 jsem uvažoval o tom, že i kdyby neměl být § 419 TrZ vykládán extenzivně (tedy že slovní spojení „tohoto zákona“ má být interpretováno tak, že jde o „tento zákon“ vždy v aktuální podobě, tj. i po provedených novelizacích), lze uvažovat o analogické aplikaci tohoto ustanovení na případy dekriminalizace provedené novelizací trestního zákoníku, neboť by šlo o analogii ve prospěch pachatele. Dr. Říha proti této úvaze namítá nejprve to, že v tomto případě není prostor pro⛘analogii, neboť zákonodárce jasně specifikoval, že citované ustanovení dopadá jen na konkrétní situaci. Podle jeho názoru nelze z této právní normy vytvářet analogicky obecné pravidlo, tedy „zcela obracet zákonodárcem zamýšlená a pregnantně upravená pravidla o časové působnosti trestních zákonů“.⁸

Mám však za to, že v tomto ohledu si dr. Říha do určité míry odporuje. Jak již totiž bylo zmíněno, dr. Říha připomíná, že se pravidla o časové působnosti vztahují výhradně na posuzování trestnosti činu a uplatní se jen v případě rozhodování ve věci v průběhu trestního stíhání (tedy do pravomocného rozhodnutí ve věci). A stejně tak již bylo uvedeno, že v tomto ohledu je řešený problém týkající se dosahu § 419 TrZ zcela odlišný, neboť se týká již pravomocně rozhodnutých věcí a trestů v nich uložených, tedy nemá s trestností činu nic společného. Nelze tedy tvrdit, že by interpretace (provedená třeba za použití analogie), podle které by byl obsah § 419 TrZ chápán jako obecné pravidlo, jakkoli zasahovala do pravidel o časové působnosti trestních zákonů. Lze ostatně připomenout rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 38/2011, z něhož vyplývá tentýž závěr, tedy že se v případě § 419 TrZ nejedná o posuzování otázky časové působnosti trestních zákonů.

Jako závažnější však vnímám další argument dr. Říhy, totiž že použití analogie by v daném případě bralo zákonodárci možnost určit, zda chce či nikoli, aby dříve uložené tresty za jednání, která do budoucna nemají být trestná, byly vykonány. Dr. Říha v této souvislosti dále uvádí: „Z historie je přitom zřejmé, že zákonodárce vcelku uvážlivě zejména při větších zásazích do textu trestních zákonů, při nichž dochází k dekriminalizaci určitých jednání, tak postupuje.“ Upozorňuje konkrétně na čl. II. zákona č. 175/1990 Sb. a čl. II. bod 1 zákona č. 253/1997 Sb.; v obou případech šlo o dílčí novelizace předchozího trestního zákona č. 140/1961 Sb., přičemž citovaná ustanovení obsahovala obdobná pravidla, jako je to, které je obsaženo v § 419 TrZ, a to i přesto, že stejné pravidlo uvádělo i přechodné ustanovení § 296 odst. 1 tr. zák.⁹

Uvedené příklady z historie dokládají, že zákonodárce v minulosti pamatoval na možnost prominutí uložených trestů i v případech dílčích novelizací trestního kodexu, a to za situace, kdy sám trestní kodex obsahoval přechodné ustanovení odpovídající svým obsahem současnému § 419 TrZ (tedy šlo o zmíněný § 296 odst. 1 tr. zák.). Pokud by byl akceptován můj výklad, že přechodné ustanovení obsažené přímo v trestním kodexu představuje obecné pravidlo, působila by zmíněná přechodná ustanovení obsažená v novelizacích skutečně nadbytečně.

Přesto se však podle mého názoru určité vysvětlení nabízí, respektive dokonce hned dvě. Zakotvení zmíněných přechodných ustanovení do dvou uvedených novel trestního zákona z roku 1961 jednak mohlo být vedeno snahou zdůraznit platnost pravidla o nevykonání trestů uložených za činy, jež nově nebyly považovány za trestné. Zákonodárce tak tedy mohl učinit „pro jistotu“, což by bylo pochopitelné zejména u novely provedené zákonem č. 175/1990 Sb., která přinesla velmi výraznou dekriminalizaci, a to navic prakticky bezprostředně po zásadní změně společenských poměrů, k níž došlo v listopadu 1989; přímá instrukce směřující k nevykonání trestu odnětí svobody za zrušené trestné činy mohla mít svůj smysl. Jistě pak nelze vyloučit ani možnost, že tvůrci novelizací nepřemýšleli o přechodném ustanovení § 296 odst. 1 tr. zák. jako o obecném pravidlu, popřípadě měli v tomto směru pochybnosti – to však nemá žádný význam pro správnou interpretaci tohoto ustanovení, respektive jemu odpovídajícímu § 419 TrZ.

Možná příhodnější je však druhé vysvětlení, které je bohužel charakteristické pro české (zřejmě nejen) trestní zákonodárství a které se odvíjí od nedostatečné promyšlenosti a koncepčnosti průběžných změn trestního práva prostřednictvím dílčích novelizací. Toto vysvětlení je tak vlastně velmi prosté – při novelizacích trestního práva hmotného si jejich tvůrci prostě na přechodné ustanovení o nevykonání trestů uložených za činy, jež jsou nově již beztrestné, někdy vzpomenou, jindy ne.

Tím se vracíme k základnímu problému, od kterého se odvíjí možnost analogického použití § 419 na případy dekriminalizace provedené v rámci dílčích novelizací, totiž jestli právě ve vztahu k uvedeným případům v trestním právu existuje určitá mezera, kterou by bylo možné, respektive nutné zacelit za použití analogie, anebo nikoli. Proto je třeba v obecné rovině připomenout, že mezerou v právu se rozumí protiplánová neúplnost zákona, tzn. že pro daný problém chybí z jazykového hlediska aplikovatelný předpis, který by však musel existovat, kdyby byl zákonodárce důsledný vzhledem k plánu zákonodárství, tedy k tomu, co právní řád ve své celistvosti vyžaduje. Při hledání mezery v zákoně tedy porovnáváme jazykový význam ustanovení právních předpisů s tím, jaký by tento význam měl mít, aby byla respektována hodnotová rozhodnutí v právním řádu, a nedošlo tak k hodnotovým rozporům.¹⁰⛘

Z toho vyplývá, že hlavním kritériem pro řešení otázky, kdy použít analogii, je to, zda je absence právní normy upravující určitou situaci skutečně protiplánová, tedy zda lze identifikovat určitý rozumný důvod takové absence. Toto kritérium musíme použít i v případě, kdy právní úprava řeší výslovně jen určitou část případů daného typu, zatímco na jinou část takový případů již nedopadá. Nenalezneme-li žádný rozumný důvod pro to, aby stejné případy byly posuzovány odlišně (tj. v tomto případě jinak při dekriminalizaci provedené rekodifikací či některými novelami a jinak při dekriminalizaci provedené ostatními novelami), je takové řešení v rozporu s principem bezrozpornosti právního řádu. V takové situaci se jedná o tzv. teleologickou (nepravou) mezeru v zákoně, jejíž existence opravňuje k použití analogie.¹¹

Řečeno ještě jinak, můžeme uvažovat o tom (a k tomu zřejmě směřuje Jiří Říha), že v daném případě zákonodárce vytvořil tzv. vědomou (zamýšlenou) mezeru v právu.¹² Pro ponechání takové vědomé mezery v právu by však zákonodárce musel mít od počátku určitý přesvědčivý důvod.

Z uvedeného vyplývá, že přijmeme-li tezi, že musí převládnout doslovný jazykový výklad § 419 TrZ, tedy že toto ustanovení nelze přímo vztáhnout na případy dekriminalizace provedené prostřednictvím novelizace trestního zákoníku, musíme (v rámci úvah o „sklouznutí“ k použití analogie) řešit otázku, zda existuje rozumný důvod pro to, aby dekriminalizace provedená přímo v rámci rekodifikace trestního práva byla spojena s prominutím trestů uložených za jednání, které nově již není trestné, zatímco zcela totožná situace (tj. dekriminalizace) nastolená ovšem až novelizací trestního zákoníku by s takovými důsledky spojena nebyla. Jinak řečeno, nezbytně se musíme vrátit k účelu § 419 TrZ, tedy k důvodům toho, proč zákonodárce stanovil, že se tresty (respektive jejich zbytky) uložené za čin, který po změně právní úpravy již není považován za trestný, nemají vykonat.

V této souvislosti je třeba nejprve rozporovat část výše uvedené argumentace Jiřího Říhy. Není mi totiž zřejmé, z čeho Jiří Říha dovozuje, že zákonodárce zmíněná přechodná ustanovení do dílčích novelizací vkládal „vcelku uvážlivě“. Přiznám se totiž, že nedokážu nalézt racionální důvod, proč při jedné dekriminalizační novelizaci zákonodárce již uložené tresty prominout chce a při jiné nikoli. S tím souvisí druhá připomínka, jež se týká tvrzení Jiřího Říhy, že zákonodárce takto postupoval „zejména při větších zásazích do textu trestních zákonů“. Na stejném místě svého článku totiž tento autor uvádí, že novela trestního zákona z roku 1961 provedená zákonem č. 265/2001 Sb. podobné přechodné ustanovení neobsahovala; touto novelou přitom došlo k velmi podstatnému zúžení rozsahu trestní represe, a to (podobně jako v případě novely provedené zákonem č. 333/2020 Sb.) prostřednictvím úpravy hranic majetkových škod, tedy jistě lze hovořit, že i v tomto případě šlo o větší zásah do textu trestních zákonů.

Spíše pro úplnost je vhodné dodat, že za racionální vysvětlení rozdílného přístupu zákonodárce k důsledkům dekriminalizace ve vztahu k již uloženým trestům nelze považovat to, zda byl danou novelizací či rekodifikací určitý trestný čin zrušen jako takový (například v případě řady trestných činů proti republice a hospodářských deliktů zrušených zmíněnou novelou provedenou zákonem č. 175/1990 Sb.), popřípadě ke zrušení alespoň některé skutkové podstaty určitého trestného činu (jako například zrušení hrubé urážky či pomluvy veřejného činitele, k němuž došlo novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb.), anebo zda jde o dekriminalizaci uskutečněnou „pouhou“ změnou určité skutkové podstaty, tj. zúžením jejích znaků (například prostřednictvím zvýšení hranice majetkových škod, jak k tomu došlo novelami č. 265/2001 Sb. a č. 333/2020 Sb.). I ve druhém z uvedených případů lze totiž zcela nepochybně konstatovat, že určitý čin již není trestným činem. Ostatně i při užší intepretaci § 419 TrZ (tedy takové, že by se vztahoval pouze na rozdíl mezi rozsahem trestní odpovědnosti před a po 1. 1. 2010) se toto ustanovení nesporně mohlo aplikovat v případech, kdy nová beztrestnost určitého jednání vyplývala ze zúžení znaků určité skutkové podstaty, jako například v případě trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky, který bylo před 1. 1. 2010 možné spáchat i nedbalostně (srov. § 201 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009), zatímco současná úpravní úprava již vyžaduje úmyslné zavinění (srov. § 274 TrZ).¹³

Jiří Říha v rámci své argumentace rovněž uvedl, že proti použití § 419 TrZ (byť třeba jen analogickému) i na případy dotčené novelizací provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. hovoří také skutečnost, že aplikace zmíněného ustanovení by v konečném důsledku znamenala, že by určité skutky (primárně majetkové delikty, kterými byla způsobena škoda v rozmezí od 5 000 do 9 999 Kč) zůstaly fakticky zcela nepostiženy. Uložený trest by totiž byl jejich pachatelům v důsledku aplikace § 419 „odpuštěn“ a jejich postih za přestupek by byl vyloučen z důvodu⛘překážky věci rozhodnuté. Říha (zcela správně) zdůrazňuje, že zmíněná dekriminalizace provedená skrze zvýšení hranic majetkových škod byla vyvolána jen mírou inflace, přičemž nelze pochybovat o tom, že daná jednání i nadále mají být postihována, a to jako přestupek.¹⁴

Jestliže Jiří Říha hodnotí tento možný důsledek jako negativní, zcela s tímto jeho hodnocením souhlasím. Potíž je však ta, že zcela stejný důsledek nastal i v případech, na které se § 419 TrZ vztahoval zcela nepochybně, tedy na skutky, které byly trestné do 31. 12. 2009 a od 1. 1. 2010 již trestné nebyly. Nejtypičtějším a nejčastějším případem tohoto druhu byl trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180c tr. zák., jehož skutková podstata do současného trestního zákoníku (naštěstí) nebyla převzata. I v období bezprostředně navazujícím na moment, kdy trestní zákoník nabyl účinnosti, tak využívání § 419 TrZ vytvořilo nemalou skupinu deliktů, jejichž pachatelé nebyli (alespoň ne v plné míře) potrestáni prostředky trestního práva a z důvodu překážky věci rozhodnuté nemohli být postiženi ani za přestupek podle § 22 odst. 1 písm. e) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31. 7. 2011 [v současnosti jde o přestupek podle § 125c odst. 1 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů].

Pokud se tedy zákonodárce již při přijetí trestního zákoníku smířil s popsaným negativním důsledkem a považoval to za nutnou daň za to, aby nebyli výkonem trestu postihováni pachatelé činů, které již nejsou trestné, těžko lze tvrdit, že stejný negativní efekt by již byl nepřijatelný při následných novelizacích. Ba právě naopak, pokud zákonodárce při přijetí trestního zákoníku upřednostnil nevykonání trestu uloženého za čin, který je již aktuálně beztrestný, a to i za cenu, že jeho pachatele nebude možné postihnout ani podle předpisů správního práva, je to zřetelný signál o preferencích zákonodárce, který nelze přehlížet při snaze o teleologický výklad § 419 TrZ. Jinak řečeno, i tato okolnost naznačuje, že by přístup k řešení těchto případů měl být stále stejný, ať již k dekriminalizaci došlo přímo v rámci rekodifikace trestního práva hmotného, anebo v důsledku „pouhé“ novelizace trestního zákoníku.

I kdybychom tak přijali tezi, že § 419 TrZ nepředstavuje obecné pravidlo, je nutné konstatovat, že pokud zákonodárce v novele provedené zákonem č. 333/2020 Sb. (popřípadě v novele jiné, včetně případných dekriminalizačních novel budoucích) výslovně nevyřešil otázku, jak naložit s tresty uloženými před účinností této novely za činy, které již po této účinnosti trestné nejsou, zatímco jak při rekodifikaci trestního práva hmotného, tak v rámci jiných, předchozích novelizací trestního kodexu tak učinil, jde z jeho strany o přístup, který postrádá logické odůvodnění. To je tak potvrzením, že nemůžeme-li na případy dekriminalizace provedené prostřednictvím novely trestního zákoníku vztáhnout § 419 TrZ přímo (tj. bez použití analogie), nacházíme mezeru v trestním právu projevující se tím, že bez použití analogie (ve prospěch pachatele) by stejné případy byly řešeny podstatně odlišně, a to bez zřejmého a legitimního důvodu.

Zmíněnou analogickou aplikaci § 419 TrZ lze navíc vnímat jako legitimní s ohledem na racionalitu výsledku, kterou vnímám jako velmi silnou. Trvat na vykonání trestu uloženého za čin, který již podle vůle zákonodárce za trestný čin považován být nemá, je podle mého názoru v příkrém rozporu jednak se subsidiární (pomocnou) rolí trestní represe a jednak s účelem trestu.

Připomeňme proto ve zkratce, jak je účel trestu dlouhodobě v našem právním prostředí pojímán. Základní úkol trestu má spočívat v ochraně společnosti před trestnými činy a jejich pachateli, přičemž této ochrany se má dosáhnout prostřednictvím individuální a generální prevence. V rámci individuální prevence má trest jednak zabránit pachateli v další trestné činnosti a přimět ho k dodržování zákonů a jednak má na něj výchovně působit a napomoci jeho resocializaci. Generální prevence trestu zahrnuje působení trestu na ostatní občany, respektive veřejnost, tedy má odstrašit potenciální pachatele a posílit pocit bezpečí a právní jistoty občanů a jejich důvěru v právní systém adekvátně postihující trestnou činnost. Z hlediska účelu trestu nelze opomíjet ani jeho odplatnou funkci.¹⁵

V případě činu, který již po novelizaci trestního zákoníku není vůbec považován za trestný, lze jen těžko hovořit o potřebě individuálně či generálně preventivního působení trestu, a pokud ano, pak skutečně jen ve velmi omezené míře. Z podstaty věci totiž již není zapotřebí, aby trest odrazoval pachatele či ostatní členy společnosti od spáchání daného skutku, neboť tento skutek již nově není trestný. Zmíněná omezená míra individuální a generální prevence může být dovozována pouze ve vztahu k odrazení od páchání přestupků daného druhu, jestliže je dané jednání nově považováno za přestupek (k tomu však trest nemá sloužit), popřípadě ve vztahu k odrazení od páchání trestné činnosti obecně; k tomu se ovšem také nelze upínat, neboť trest se samozřejmě ukládá za konkrétní trestný čin, s přihlédnutím k jeho povaze⛘a závažnosti (srov § 39 odst. 1 a 2 TrZ), nikoli za to, že byl spáchán nějaký trestný čin.

Podobně může v uvedených případech trest jen v redukované podobě plnit svou resocializační úlohu. Opět by totiž takto funkce mohla naplňována jen v obecné podobě, tedy v tom směru, že by byl pachatel trestem vychováván, aby se v budoucnu nedopouštěl trestné činnosti jako takové. Lze navíc soudit, že této resocializaci by příliš nepomáhal relativně pochopitelný pocit pachatele o určité nespravedlnosti vyplývající z toho, že je trestán za něco, co již trestné není.

Zbývá tedy odplatná funkce trestu, která by ovšem v řešené situaci také byla pochybná, neboť by zde stát přistupoval k trestněprávní odvetě nikoli za konkrétní čin (neboť ten si podle vůle zákonodárce vyjádřené novelizaci již trestněprávní odvetu nezasluhuje), ale obecně za ochotu pachatele porušit hranice trestněprávní ochrany.

Z uvedeného krátkého rozboru podle mého soudu zřetelně vyplývá, že trest vykonávaný za jednání, které již nově není považováno za trestné, nemůže plnit svou individuálně preventivní, generálně preventivní ani odvetnou funkci, respektive může je plnit jen v minimální míře. Tím pádem výkon takového trestu nemůže sloužit ani k účinné ochraně společnosti, která má být (jak již bylo uvedeno) dosahována právě prostřednictvím uvedených dílčích funkcí trestu. Tento závěr pak pochopitelně musí platit vždy, když dojde ke zrušení trestnosti činu, za který již byl pravomocně uložen trest, tedy bez ohledu na to, jestli je taková dekriminalizace provedena prostřednictvím celistvé rekodifikace trestního práva hmotného, anebo prostřednictvím dílčí novelizace trestního zákoníku.

Z tohoto závěru pak vyplývá, že ani z hlediska naplnění účelu trestu jeho výkonem nelze identifikovat zásadní rozdíl mezi případy, které jsou shodné v tom, že byl trest uložen za jednání, které již v důsledku změny hmotněprávní úpravy není trestné, a liší se jen v tom, zda k takové dekriminalizaci došlo v rámci rekodifikace trestního práva hmotného, anebo prostřednictvím dílčí novelizace trestního zákoníku. Jde o další, velmi významný argument pro to, aby byl § 419 TrZ ve své současné podobě interpretován primárně teleologicky, tedy aby byl pojímán jako obecné pravidlo, nikoli jen pravidlo s omezenou časovou platností vztahující se k dekriminalizaci, k níž došlo k 1. 1. 2010. A pokud by ani tento argument nepřesvědčil o nutnosti takové intepretace, je třeba jej vnímat jako důkaz toho, že absence přechodného ustanovení obsaženého přímo v dané novele (například tedy v novele č. 333/2020 Sb.) a řešícího stejnou situaci představuje teleologickou (nepravou) mezeru v zákoně, kterou je nezbytné řešit za použití analogie. Nejenže totiž neexistuje žádný racionální důvod pro to, aby tresty uložené za čin, který již není trestný, v jednom případě byly vykonány, a ve druhém nikoli, ale lze identifikovat velmi silný důvod pro to, aby se v takových případech vždy postupovalo jednotně.

V souvislosti s argumentací prosazující analogickou aplikaci § 419 TrZ i na případy trestů uložených (a dosud ne zcela vykonaných) před dekriminalizační novelou je ještě nezbytné uvést, že takový postup by představoval nikoli tvorbu práva, nýbrž dotváření práva.¹⁶ Nedošlo by tak k zásahu ze strany soudní moci do výsadních práv moci zákonodárné.

Budiž na závěr této části ještě jednou zdůrazněno, že uvedenou konstrukci založenou na analogické aplikaci § 419 TrZ i na případy dekriminalizace provedené novelami, jež samy neobsahují žádné přechodné ustanovení řešící tuto otázku, vnímám jen jako náhradní řešení pro případ, kdy by nebylo akceptováno moje prioritní interpretační stanovisko, totiž že § 419 TrZ vyjadřuje obecné pravidlo, tudíž není nezbytně nutné, aby dílčí novely otázku (ne)vykonání uložených trestů za již beztrestné činy řešily svými vlastními přechodnými ustanoveními.

Přestože se tato stať věnuje primárně intepretaci § 419 TrZ, můj předchozí článek z roku 2020, jakož i na něj reagující článek Jiřího Říhy, se zabývaly také výkladem novelizovaného § 68 TrZ (konkrétně výpočtu maximálního počtu denních sazeb v závislosti na horní hranici trestu odnětí svobody stanovené za daný trestný čin), jakož i přepočtu denních sazeb na trest odnětí svobody v případě přeměny peněžitého trestu podle § 69 odst. 3 TrZ. Dovolím si proto v maximální stručnosti se vyjádřit ještě k této problematice.

Pokud jde o intepretaci § 68 odst. 3 věty druhé TrZ, ve svém předchozím článku jsem (stručně řečeno) vycházel z toho, že v případě, kdy je horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody vymezena v měsících (tedy konkrétně jde o ty trestné činy, za které trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody až na šest měsíců), je třeba vycházet z toho, že jeden měsíc má v průměru 30 dnů, a z toho je třeba odvíjet maximální počet denních sazeb peněžitého trestu. U zmíněných trestných činů, za které lze uložit maximálně šestiměsíční trest odnětí svobody, by pak maximální počet denních sazeb činil 90. Obdobným způsobem by se pak měl počítat maximální počet⛘denních sazeb v případě, kdy je peněžitý trest ukládán vedle trestu odnětí svobody.¹⁷

Jiří Říha ve svém článku oproti tomu vychází z toho, že 6 měsíců je vlastně půl roku, což (pokud vydělíme 365 dvěma) vychází na 182,5 dne, takže při sazbě trestu odnětí svobody až na šest měsíců může počet denních sazeb činit 91 (což by tedy byl počet, jehož dvojnásobek nepřekročí zmíněnou horní hranici trestní sazby). Opět by se obdobným způsobem postupovalo při výpočtu maximálního počtu denních sazeb v případě, kdy je peněžitý trest ukládán vedle trestu odnětí svobody.¹⁸

Jsem si vědom toho, že uvedený spor se může jevit marginální, protože ve výsledku jde o rozdíl jedné jediné denní sazby peněžitého trestu. Laskavý čtenář nechť mi tedy promine, že i přesto si dovolím Říhův způsob výpočtu na tomto místě rozporovat.

Má polemika se vlastně odvíjí od jediné jednoduché skutečnosti, totiž že trestní zákoník nepoužívá k vymezení hranic sazby trestu odnětí svobody jednotku půlroku, ale jednotku měsíců. Doba, po kterou by odsouzený měl strávit ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl vyměřen například na šest měsíců, by se také nepočítala jako půl roku, ale právě podle měsíců. Konkrétní faktický výsledek by pak byl závislý na tom, o které konkrétní měsíce v roce by šlo – pokud by odsouzený nastoupil výkon trestu odnětí svobody 1. 7., výkon by končil 31. 12., takže by trval 184 dnů; pokud by nastoupl k výkonu tohoto trestu 1. 1., trest by trval 181 dnů (ignoruji přechodné roky). Proto i počet dní v roce je třeba v daných souvislostech dělit počtem měsíců (nikoli dvěma), čímž se dostáváme na hodnotu 30,41666. Jakýkoli jiný výpočet by ve svém důsledku znamenal, že by při případné přeměně peněžitého trestu uloženého za trestný čin s horní hranicí trestu odnětí svobody šest měsíců mohl odsouzený strávit ve výkonu trestu o onen den víc, než by strávil v případě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Takový důsledek by byl ve zjevném rozporu s podstatou omezení maximálního počtu denních sazeb peněžitého trestu zakotveného v § 68 odst. 3 TrZ.

Na druhou stranu však Jiřímu Říhovi musím přisvědčit v tom, že jsem se ve vztahu k přepočtu peněžitého trestu na trest odnětí svobody při jeho přeměně způsobem předpokládaným v § 69 odst. 2 TrZ dopustil chyby. Z pravidla, že „každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody“ skutečně vyplývá, že po vydělení částky nezaplaceného peněžitého trestu určenou výší denní sazby nelze výsledek zaokrouhlovat dolů. Bez výhrad tedy tentokrát akceptuji způsob výpočtu předložený Jiřím Říhou.¹⁹

Rovněž souhlasím s tím, že i po 1. 10. 2020 je možná přeměna peněžitého trestu na trest obecně prospěšných prací či na trest domácího vězení, jestliže byl peněžitý trest ukládán podle právní úpravy účinné před tímto datem. Jestliže jsem ve svém předchozím článku hovořil o tom, že taková přeměna možná není, měl jsem tím na mysli již případy, kdy je peněžitý trest ukládán podle nové úpravy, jelikož jsem se soustředil na zdůvodnění toho, proč danou změnu považuji za krok správným směrem.

Na úvod závěru je vhodné připomenout, že polemika ohledně interpretace a dosahu § 419 TrZ se odvinula od důsledků již několikrát zmiňované novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb., která přinesla poměrně významnou dekriminalizaci. Nutno připustit, že v současné době již tato otázka v souvislosti s uvedenou novelou není zřejmě tak aktuální, neboť tresty uložené za jednání, jež bylo do 30. 9. 2020 trestné, avšak po tomto datu již nikoli, byly pravděpodobně v nemalé míře (respektive z větší části) již vykonány. Daná diskuse a její výsledek však mohou mít značný význam i do budoucna, neboť s trochou optimismu lze doufat v to, že zmiňovaná novela nebyla tou poslední, v jejímž rámci zákonodárce přistoupil k určitému (racionálnímu) zúžení trestní represe. Pokud/až taková další dekriminalizační novela trestního zákoníku spatří světlo světa a zákonodárce do ní opět nezahrne speciální přechodné ustanovení řešící daný problém, bude muset být nastíněná otázka znovu řešena.

Pokud bychom přijali závěr, že obsah § 419 nepředstavuje obecné pravidlo (platné i pro případy dekriminalizace provedené prostřednictvím novelizací trestního zákoníku), ale toliko jednorázovou záležitost vztahující se k rozdílům mezi právní úpravou účinnou před a po 1. 1. 2010, znamenalo by to, že by se fakticky jednalo o jakousi zvláštní formu amnestie shovívavě udělené zákonodárcem při příležitosti rekodifikace trestního práva hmotného. S tímto závěrem by se podle mého názoru šlo smiřovat jen obtížně, neboť nelze identifikovat věcný rozdíl mezi dekriminalizací uskutečněnou přímo v rámci této rekodifikace a dekriminalizací, kterou zákonodárce provede prostřednictvím dílčí novelizace trestního zákoníku; ani v článku Jiřího Říhy nenacházím identifikaci takového věcného rozdílu.⛘

Těžko tedy hledat logiku v přístupu, kdy by zákonodárce jednou dekriminalizaci spojil s prominutím trestu či jeho nevykonaného zbytku za jednání, které nově prohlásil za beztrestné (v rovině trestního práva), ať již by tak učinil v rámci rekodifikace, anebo výslovně v rámci dílčí novely, a jindy by takový krok neučinil. Zatímco v obecně pojatém pravidlu promíjejícím tresty uložené za takové jednání lze logiku nalézt bez obtíží (byť s jejím důsledkem jistě nemusí souhlasit každý) – je to logika obdobná té, ze které vychází pravidlo o nutnosti aplikace pozdější příznivější úpravy v situaci, kdy o skutku nebylo dosud pravomocně rozhodnuto (§ 2 odst. 1 TrZ). Tedy že jednání, které již podle vůle společnosti (deklarované přijetím zákona) nemá být považováno za trestné, nemá být ani spojeno s trestněprávními důsledky vyplývajícími z jeho spáchání. S tím úzce souvisí další věc, která byla výše podrobněji rozebrána, totiž že výkon trestu (či jeho zbytku), který byl uložen za jednání, jež je podle aktuální úpravy již beztrestné, by těžko mohl plnit podstatné prvky účelu trestu.

Na úplný závěr je proto třeba podotknout, že bez ohledu na to, která z interpretací § 419 TrZ převládne (tedy ta, kterou se snažím prosadit v předešlém textu, anebo ta konkurující, kterou nabízí Jiří Říha), bylo by podle mého názoru nepochybně účelné, kdyby zákonodárce uvedené dilema de lege ferenda vyřešil explicitní specifikací přímo v trestním zákoníku. Zejména zmíněná neúčelnost trestu uloženého v minulosti za jednání, jež je podle aktuální úpravy již beztrestné, opravňuje návrh, aby toto řešení mělo podobu obecného pravidla, jež svou podstatou bude odpovídat příkazům vyplývajícím z § 419 TrZ. Z důvodů, které byly výše rovněž rozvedeny, se přitom jako nejvhodnější jeví to, aby takové obecné pravidlo bylo systematicky zařazeno mezi ustanovení o zániku výkonu trestu.⛘