Stanovení počátku běhu lhůty od prvního oznámení vyhlášením usnesení při jeho pozdějším doručení bylo judikaturou Ústavního soudu nejprve „narušeno“ u usnesení, kterým byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, a to výkladem § 137 odst․ 1, 4 TrŘ. Ústavní soud například v nálezu z 5. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 457/05, k tomu uvedl, že „lhůta k podání stížnosti proti usnesení, jímž bylo v trestním řízení rozhodnuto o opravném prostředku, běží až od doručení opisu usnesení, nikoli od jeho vyhlášení. Ustanovení § 137 odst. 1 věta druhá TrŘ určuje dvě disjunktní formy oznamování usnesení – buď vyhlášením usnesení v přítomnosti dotčené osoby, anebo doručením opisu usnesení. Pokud je stěžovateli nutno ve smyslu § 137 odst. 4 TrŘ doručit opis usnesení obvodního soudu, pak jeho přítomnost při vyhlášení citovaného usnesení nezaložila účinky oznámení, které nastalo až doručením opisu usnesení. Opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná; takový závěr je proto zjevně nesprávný a absurdní.“ Byla-li na základě takového nesprávného právního názoru stížnost proti rozhodnutí o opravném prostředku (návrhu na obnovu řízení) soudem nesprávně zamítnuta jako opožděně podaná, došlo tím k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále i jen „Listina“).⛘
V návaznosti na tento nález Ústavní soud v dalším nálezu ze 4. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 389/09, zdůraznil, že „otázku, zda lhůta k podání stížnosti proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na obnovu řízení, běží od vyhlášení tohoto usnesení nebo až od doručení jeho opisu, již Ústavní soud řešil v nálezu z 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 303/04, a z 5. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 457/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 52, a svazek 40, nález č. 4), a to tak, že rozhodné je datum doručení. Pokud stížnostní soud vycházel z data vyhlášení usnesení, a v důsledku toho stížnost proti uvedenému rozhodnutí nesprávně zamítl jako opožděně podanou, porušil tím stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.“ Učiněný právní závěr, že lhůta k podání stížnosti proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na obnovu řízení v trestní věci, běží až od doručení opisu písemného vyhotovení usnesení, když přítomnost navrhovatele při vyhlášení takového usnesení nemůže založit účinky oznámení, Ústavní soud zopakoval ještě v dalších nálezech, například z 23. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2519/07, z 2. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 160/09, z 8. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1231/11, z 18. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 2310/09, z 20. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 2366/13, z 22. 10. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1573/15, a z 31. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 3842/17.
Shrneme-li tuto judikaturu, Ústavní soud v ní dospěl k závěru, že takové rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení a jeho důvody jsou natolik významné, že nelze trvat na tom, aby oprávněná osoba byla nucena formulovat svoji stížnost proti němu pouze na základě informací, které se dozvěděla při jeho vyhlášení. Pokud by se běh lhůty k podání stížnosti měl určovat dnem, kdy takové osobě bylo zmíněné usnesení pouze vyhlášeno, nelze předpokládat, že v průběhu tak krátké lhůty by tato osoba měla k dispozici i opis daného usnesení, a byla by nucena stížnost formulovat na základě informací, které se dozvěděla při vyhlášení takového usnesení. Toto považuje Ústavní soud za nepřijatelné a vychází z toho, že ohledně takových, a podobně pro stěžovatele významných usnesení, která konkretizuje odkazem na § 137 odst. 4 TrŘ, je třeba trvat na tom, že lhůta k podání stížnosti počíná běžet až po doručení opisu takového usnesení, byť stěžovatel byl přítomen jeho vyhlášení. Ústavní soud svůj výklad opakovaně zobecnil tak, že není-li účelem a smyslem doručování toliko naplnění jeho informační funkce, povinnost doručovat vylučuje právní účinky oznámení usnesení vyhlášením. Tuto judikaturu Ústavního soudu respektoval i Nejvyšší soud v rozsudku ze 17. 4. 2013, sp. zn. 6 Tz 99/2012 (uveřejněném pod Rt 8/2014).
Zajímavý názor k tomu vyslovil Vladimír Král, když uvedl, že právě „tento výklad, jdoucí nad rámec výčtu obsaženého v § 137 odst. 4 TrŘ, není příliš instruktivní, neboť si lze jen obtížně představit situaci, kdy po vyhlášení usnesení by s ohledem na jeho obsah mělo usnesení pouze informační funkci, a přesto by bylo napadeno stížností. Její podání patrně závěr o informační funkci usnesení popírá. Naopak to, že doručení opisu usnesení nemá jen informační funkci, platí o převážné většině usnesení (rozhodně například o všech usneseních uvedených v § 146a odst. 1 TrŘ).“ V takovém případě by se podle Vladimíra Krále zobecňujícím výkladem judikatury Ústavního soudu určování běhu lhůty k podání stížnosti podle toho, kdy bylo stěžovateli usnesení vyhlášeno, jak to připouští § 137 odst. 1, fakticky popřelo. S tím ovšem nelze souhlasit, neboť jde o zkreslující vyjádření, poněvadž Ústavní soud v již zmíněných i v dalších nálezech uvedl, že „není-li nebo nemá-li být účelem a smyslem doručování toliko naplnění jeho informační funkce, povinnost doručovat vylučuje právní účinky oznámení usnesení vyhlášením“. Tato formulace tedy byla použita na podporu názoru, že je třeba vycházet až z doručení usnesení, které je napadeno stížností, nebylo tedy tím míněno, že⛘by taková usnesení měla jen „informační funkci“, či že by existovala nějaká doručovaná usnesení, proti kterým je přípustná stížnost, pouze s informační funkcí, když z nálezů Ústavního soudu zjevně vyplývá opak, a to již s ohledem na povahu usnesení, kterými byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení (podobně je tomu i ohledně dalších usnesení, která se ve smyslu § 137 odst. 4 TrŘ, případně dalších ustanovení trestního řádu doručují – viz níže v dalších bodech).