Občanský zákoník nenabízí žádné obecně platné pravidlo pro určení výše spravedlivého odškodnění. Zákon pouze v obecné rovině formuluje požadavek plného odčinění újmy. Tento požadavek plyne z § 2951 odst. 2 ObčZ, který říká, že zadostiučinění má zajistit „skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy“. Dále přikazuje stanovit výši náhrady nemajetkové újmy tak, aby byly odčiněny i „okolnosti zvláštního zřetele hodné“, které vyjmenovává v demonstrativním výčtu (§ 2957 ObčZ). Vzhledem k neurčitým hypotézám musí soud v každém jednotlivém případě sám podle svého uvážení posoudit, jaké finanční zadostiučinění je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“.
K dopracování obecných zákonných východisek byla vrcholnými soudy formulována určitá objektivizační kritéria, která slouží jako vodítko při zkoumání existence a výše újmy. Při úvaze o přiměřenosti výše peněžité satisfakce za nemajetkovou újmu soud musí vzít v úvahu zejména (1) význam statku, do kterého bylo zasaženo (zdraví, důstojnost, čest, atp.), (2) intenzitu zásahu, tj. způsob zásahu, rozsah újmy, trvání zásahu, (3) okolnosti na straně pachatele, (4) okolnosti na straně poškozeného.
Z hlediska hierarchie hodnot patří svoboda a lidská důstojnost k vrcholným zájmům člověka, vedle života a zdraví. O tom svědčí mimo jiné skutečnost, že ochrana těchto statků je v Listině základních práv a svobod, jakož i v trestním zákoníku zařazena hned za ochranou života a zdraví člověka. Náhrada újmy způsobené zásahem do těchto hodnot by měla v první řadě odrážet význam tohoto základního práva. Kromě toho by se měla odvíjet od individuálního objektu trestného činu. Pokud se vrátíme ke shora uvedenému příkladu porušování domovní svobody, pak procházení se po prázdném bytě jistě není srovnatelné s újmou poškozeného v situaci, kdy se pachatel vloupání do bytu při své prohlídce setká s poškozeným, kterého spoutá a ponechá v obavách o život a bez pomoci.
Intenzitu provedení zásahu zvyšuje například déletrvající nebo opakovaný zásah do osobnostních práv poškozeného. Opakované znásilnění jedné a téže oběti po dobu několika let je⛘mnohem citelnější než jednorázový trestný čin. K prohloubení újmy na straně poškozeného nemusí ale dojít jen vícečetností útoků nebo délkou trvání. Například slovní pomluva pronesená jen mezi čtyřma očima není srovnatelná s odvysíláním v televizi Prima, v deníku Blesk či na internetu.
Kritéria odvozená od osoby pachatele jsou především postoj pachatele k trestnému činu a míra zavinění. Vstřícné chování, omluva či projevená lítost pachatele může dopady nemajetkové újmy zmírnit, naopak jeho lhostejnost, arogance či projevená bezcitnost ji může ještě prohloubit. Pokud jde o popírání viny, „takový přístup obviněného nelze z hlediska nazírání na nemajetkovou újmu pojímat za jakkoli přitěžující kritérium, mající vliv na úvahy o zpřísnění přiznávané kompenzace, neboť by se takovou optikou rozhodující orgán dostával do kolize s realizací práva obviněného na obhajobu“. Popírání viny obviněným tedy nelze hodnotit jako jednání, které zvyšuje utrpení poškozeného, ale jako neutrální a legitimní výkon jeho práva na obhajobu. Dále by soud podle § 2957 ObčZ měl přihlédnout k okolnosti, že újma byla způsobena úmyslně. Úmyslný útok je ve srovnání s nedbalostí či objektivní okolností, za niž se také odpovídá, zpravidla snášen poškozeným hůře a prohlubuje nepříznivé vnímání újmy. V této souvislosti Pavelek správně upozorňuje, že nesmí být rozhodná pouze formální míra zavinění, ale rovněž to, o co se nemajetková újma s ohledem na formu zavinění zesílila.
Ve vztahu k majetkovým poměrům škůdce jako kritériu stanovení náhrady nemajetkové újmy Nejvyšší soud uvedl, že „je nezbytné takovýto prvek vnímat toliko v jeho moderačním významu. Kritériem zkoumání majetkových poměrů obviněného (škůdce) nesmí představovat otázku, zda tento disponuje či nedisponuje výraznějším majetkem, jinými slovy, zda je bohatý či chudý. Proto ani jeho majetkové poměry nehrají roli pro odstupňování výše přiznaného nároku. Soudy jsou tedy v rámci adhezního řízení povinny zkoumat majetkové poměry obviněného, činí tak však jen s ohledem na to, aby výše náhrady pro obviněného nepředstavovala likvidační důsledek. Taková moderace je přitom dovoditelná z § 2953 odst. 1 ObčZ, prostřednictvím § 2894 odst. 2 ObčZ.“
Pokud jde o okolnosti na straně poškozeného, při dolózní újmě nepřichází otázka spoluúčasti poškozeného zpravidla v úvahu. Výjimku může představovat spoluúčast poškozeného v případech, kdy poškozený trestný čin vyprovokoval. Jestliže újma vznikla spoluzpůsobením poškozeného, přihlédne soud při rozhodování o náhradě škody k § 2918 ObčZ. Další diskutovanou otázkou je, zda kritériem pro zvýšení či snížení odškodnění může být věk poškozeného. S názorem, že věk jako kritérium by měl být zohledněn, nikoli však paušálně, ale individuálně a velmi opatrně, souhlasím. K věku poškozeného by mělo být přihlíženo tehdy, pokud tato okolnost přispívá k újmě poškozeného. Například u dětí, které jsou osobami obzvláště zranitelnými, mohou sexuální trestné činy vést k narušení psychického vývoje zásadním znejistěním důvěry v oblasti mezilidských eroticko-sexuálních vztahů. S věkem poškozeného souvisí ještě jedna sporná otázka, a sice zda kritériem pro výši odškodnění může být schopnost poškozeného plně si uvědomovat podstatu zásahu do svých práv. Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na rovnost lidí v důstojnosti a v právech nelze osobám, které nejsou schopny plně chápat zásahy do svých práv, přiznávat nižší náhrady nemajetkové újmy. To se může týkat jak dětí, tak například i osob se zdravotním znevýhodněním.
V případě násilné kriminality mohou okolnosti zvláštního zřetele hodné (§ 2957 ObčZ) spočívat zejména v obavách poškozeného z usmrcení. Nemajetková újma byla přiznána i za výhrůžky usmrcením poškozeného (míření střelnou zraní, výstřel u hlavy poškozeného, vyhrožování politím benzinem a zapálením). Důvodem pro zvýšení náhrady nemajetkové újmy u sexuálních trestných činů je typicky zneužití závislosti poškozeného na pachateli, konkrétně rodičů či jiných respektovaných osob. U trestných činů pomluvy či poškození cizích práv přichází v úvahu zvýšení finančního zadostiučinění násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost (například prostřednictvím bulvárního tisku, televize či internetu).