Odkaz na uvedené zásady však v daných souvislostech není postačující, protože ve spotřebitelských vztazích se prosazují i jiné právní zásady (principy), především zásada ochrany slabší strany a princip poctivosti. Význam zásad pro soukromé právo v obecné rovině kodifikuje § 3 odst. 2 a 3 ObčZ, dle něhož soukromé právo spočívá nejenom na zásadách výslovně zmíněných, nýbrž i na dalších obecně uznaných zásadách spravedlnosti a práva. Hodnotu (nepsaného) formálního pramene práva jim tradičně přiznává právní doktrína i nálezová judikatura Ústavního soudu.
1. Ochrana spotřebitele, zásada ochrany slabší strany
Ochrana spotřebitele je jedním z projevů zásady ochrany slabší strany, je jednou z vůdčích zásad uplatňujících se ve spotřebitelských vztazích a vyplývá z práva komunitárního i práva vnitrostátního. Právní úprava ČR, odvíjející se od té komunitární, se kontinuálně vyvíjí, přičemž standard ochrany spotřebitele se zvyšuje. Příkladem aplikace zvýšené ochrany spotřebitele, projevující se v korekci handicapu v podobě (mj.) neznalosti objektivního práva a právní nezkušenosti, je rozsudek Soudního dvora EU, zabývající se výkladem čl. 8 a 23 směrnice 2008/48/ES. Cit. články musí být vykládány⛘v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, na základě níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v přiměřené době jeho možnostem) uplatní jen za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí lhůtě (jak stanovila a byla převážně aplikována právní úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 27. 5. 2022). Soudní dvůr tedy výslovně odmítl – jako rozporný se zásadou efektivity sankce (při ochraně spotřebitele) – koncept relativní neplatnosti právního jednání, jehož ochranný účinek závisí na spotřebitelově znalosti práva a procesní aktivitě, neboť takový koncept není dostatečný pro ochranu slabší strany spotřebitelského úvěrového vztahu, a proto je nutné, aby soud tyto aspekty zkoumal z úřední povinnosti.
2. Princip poctivosti, zákaz zneužití práv
Princip poctivosti patří mezi nejširší právní principy a prostupuje celým právním řádem. Vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích, vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Uplatňuje se v soukromém právu hmotném (zejména § 6 až 8 ObčZ) i procesním (§ 1 až 3 OSŘ) a byl součástí právního řádu již před účinností současného ObčZ, jakkoliv byl výslovně kodifikován až v § 6 ObčZ. Každý soukromoprávní vztah tudíž lze (je namístě) poměřovat principem poctivosti. Ten plní mj. funkci korigující (limitující), neboť usměrňuje chování stran tak, aby odpovídalo uvedenému standardu poctivosti, což platí nejenom při uzavírání smlouvy, ale také po celou dobu trvání právního vztahu – jak pro plnění povinností, tak pro výkon anebo uplatňování práv. Korigující funkci principu poctivosti ztělesňuje – krom dalších případů – institut zákazu zneužití práva zakotvený v § 8 ObčZ. Užitím tohoto institutu má být odepřena právní ochrana výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu anebo smlouvě, avšak vzhledem k okolnostem konkrétního případu je nepřijatelný. Též zákaz zneužití práv je institut, který se uplatňuje v právu hmotném i procesním.
Princip poctivosti nalézá uplatnění o to naléhavěji v právních vztazích, v nichž se současně uplatňuje zásada ochrany slabší strany. Měřítkem poctivosti přitom musí být z povahy věci přísněji hodnoceno chování (právní jednání) silnější strany. Konkrétně ve spotřebitelských vztazích lze poukázat kupř. na nález ÚS, ze kterého lze v daných souvislostech citovat:
„Ze střetu autonomie vůle a z ideje rovnosti potom vyplývá ochrana slabší smluvní strany, a to s cílem dosažení vyvážené pozice, tj. spravedlnosti, ekvity či rovnováhy zúčastněných zájmů. Dále autoři (pozn.: Hurdík, J., Lavický, P. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 115 a s. 120n.) uvádějí, že ve vztazích, v nichž vystupují strany, jejichž výchozí pozice jsou značně nerovnovážné (např. vztah podnikatele se spotřebitelem), se nelze spokojit s tím, že oběma stranám budou poskytnuty stejné právní prostředky, tedy jakási formální rovnost, neboť ve skutečnosti nerovnost výchozích prostředků způsobuje i nerovnost ve výsledku samotném… Princip autonomie vůle a princip rovnosti jsou doplňovány a korigovány principem ekvity či spravedlnosti… a v pojetí nového občanského zákoníku je tento pojem obsažen v imperativu ‚každý má povinnost jednat v právním styku poctivě‘ (srov. § 6 nového ObčZ a důvodovou zprávu k tomuto ustanovení)… Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 265 ObchZ nebo § 6 nového ObčZ).“
3. Práva (náležejí) bdělým
Zásadu vigilantibus iura občanský zákoník výslovně nezmiňuje, mezi formálni prameny soukromého práva ji však vtahuje prostřednictvím § 3 odst. 3, neboť bezpochyby jde o jednu z tradičních, obecně (právní doktrínou i praxí) uznávaných zásad spravedlnosti a práva. Její uplatňování dává soukromému právu „samoobslužný charakter“, resp. vytváří prostředí, v němž subjekty samy rozhodují o tom, zda využijí oprávnění, která jsou jim k dispozici (uzavřou smlouvu, využijí soudní aparát k ochraně svých práv apod.). Míra tohoto samoobslužného charakteru ovšem má svá omezení – např. ochranu slabší strany smlouvy, mravní hledisko, zákaz zneužití práv.
Obecné použití zásady vigilantibus iura ve vztahu ke spotřebiteli je limitováno nejenom výslovnou právní úpravou ochrany spotřebitele, ale primárně samotnou její podstatou, východisky této regulace. Slabost spotřebitele, tj. důvod jeho zvýšené právní ochrany, totiž spočívá (mj.) právě v tom, že zpravidla trpí deficitem bdělosti ve smyslu této zásady (ve smyslu znalosti práva a umění je používat). Ostatně spotřebitel mnohdy trpí již deficitem samotného (po)vědomí o soukromoprávním požadavku bdělosti, neboť má za to, že jej stát sám ochrání před nekalými (nepoctivými) praktikami. Přitom nerozlišuje principiální rozdíly v uplatňování ochrany veřejnoprávní a soukromoprávní.
4. Smlouvy mají být splněny
Notoricky známá zásada pacta sunt servanda je kodifikována v § 3 odst. 2 písm. d) ObčZ a výslovně ji zmiňuje také § 1759 ObčZ. Nachází svůj odraz v celé oblasti smluvního práva a právních nástrojů určených k ochraně nenaplněných (smluvních) oprávnění a bývá také všeobecným a v podstatě hlavním argumentem obhájců formálního (a restriktivního) přístupu k ochraně spotřebitele. V kontextu tohoto příspěvku je tato zásada záměrně zmíněna až na posledním místě. Nesplnění promlčeného dluhu se jí totiž nijak neprotiví. Rozhodne-li se dlužník nesplnit promlčený dluh, využije objektivním právem zaručené možnosti chování (dříve § 100 odst. 1 ObčZ 1964, nyní § 609 ObčZ), a tedy nemůže jít o jednání v rozporu s právem, resp. se zásadou pacta sunt servanda.⛘