Vláda České republiky na svém jednání dne 20. 12. 2023 schválila usnesením č. 975 návrh zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jehož předmětem je především změna definice trestného činu znásilnění. (A v době publikace článku již došlo ke schválení návrhu zákona Poslaneckou sněmovnou v 1. čtení.)

Významnou změnou má být zaměření skutkové podstaty na nesouhlas oběti, přičemž text návrhu zákona užívá termín „seznatelná vůle“ oběti, proti které má pachatel docílit svého záměru – vykonání soulože nebo jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží.

Návrh zákona má podle tiskového mluvčí Ministerstva spravedlnosti Vladimíra Řepky „měnit trestní čin znásilnění tak, aby odpovídal modernímu pojetí, které opouští koncept znásilnění jako silou vynuceného pohlavního styku. Nahrazuje jej konceptem pohlavního styku nesouhlasného (nekonsensuálního).“²

Do jaké míry se však jedná o redefinici trestného činu znásilnění, jako v posledních dnech často skloňovaného termínu, a do jaké míry jde toliko o precizaci, respektive legislativní dostižení, již judikaturou a odbornou literaturou vymezené normy? Skutečně dosavadní podoba trestného činu znásilnění, s ohledem na v ní obsažené pojmy „násilí“ a „donucení“, nepostihuje nesouhlasné pohlavní styky?

Poslední otázka není pouze teoretická. Výrazným specifikem násilné sexuální kriminality je vysoká latence sexuálních útoků a dlouhé prodlevy v oznamování trestných činů,³ přičemž nejsou neobvyklá ani oznámení takových útoků po uplynutí doby delší 10 nebo 20 let od okamžiku útoku,⁴ a to zejména v případě těch nejzávažnějších jednání.⁵ S ohledem na ústavní princip zákazu retroaktivity trestního zákona v neprospěch pachatele, promítající se do § 2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TrZ“), podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější, se tak jakékoli legislativní změny v této oblasti projevují v praxi přirozeně se značnou časovou prodlevou a dlouhou dobu po jejich účinnosti zůstává z hlediska časové působnosti relevantní předchozí podoba právní normy, pokud je pro pachatele příznivější.

Z uvedeného důvodu a dále v zájmu zamezení snížení ochrany obětí sexuálních útoků při možném budoucím přijetí pro pachatele domněle příznivější trestněprávní úpravy, je nezbytné přesvědčivě formulovat a vyložit dosavadní podobu trestného činu znásilnění právě z hlediska její schopnosti potírat nesouhlasné pohlavní styky.

Význam problematiky nekonsenzuálních pohlavních styků v rámci trestního práva, které vychází z priorit hodnotového systému právního státu,⁶ a návod, jak k ní přistupovat, do velké míry určuje hluboký kontext ochrany lidské důstojnosti. Ta představuje dle Ústavního soudu hodnotu zcela klíčovou, neodmyslitelný aspekt samotného lidství a všudypřítomné vodítko při interpretaci všech ostatních základních práv, jejíž garance člověku „umožňuje plně užívat své osobnosti“.⁷

Pod záštitou této nejdůležitější, absolutní, všem ostatním nadřazené hodnoty⁸ je ochrana před nekonsenzuálními pohlavními styky poskytována in abstracto prostřednictvím řady mezinárodních⛘lidskoprávních dokumentů,⁹ z nichž (na poli regionální ochrany lidských práv) je nepochybně nejvýznamnější Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“).

Rozsah a podoba ochrany lidské důstojnosti (v daném případě v její nejintimnější oblasti) a souvisejících lidských práv zaručených mezinárodními smlouvami obecně přitom nejsou v čase neměnné a podléhají evolutivní interpretaci v závislosti na dosaženém stupni vývoje společnosti a stavu vědeckého poznání․¹⁰

Evoluci a společenskohistorický kontext by proto mělo včas reflektovat také trestní právo, jehož cílem je ochrana těch nejvýznamnějších hodnot¹¹ a které rovněž přiznává ochraně důstojnosti výsadní postavení na pomyslné pyramidě hodnot právního státu a na této orientaci staví svůj vzájemně provázaný systém norem,¹² a to prostřednictvím (odpovídajících změn) právní úpravy.

Jedině adekvátní reakce a přizpůsobení formálního pramene práva v podobě právních norem prameni práva materiálnímu, který představuje „stav dané společnosti, státu a politického režimu, její tradice a zvyklosti, technologickou, ekonomickou a kulturní úroveň, vliv mezinárodního společenství, […], dosažený stupeň vývoje lidské civilizace […]“,¹³ totiž zaručuje legitimitu práva a smysluplnost pravidel lidských jednání. Takový přístup zároveň odpovídá skutečnosti, že trestní právo je právem dynamickým,¹⁴ přičemž reakce na relevantní mimoprávní skutečnosti a společenské reálie je právě to, co jej činí jako celek účinným.

Význam a podobu ochrany lidské důstojnosti je pak nutné nejen promítnout do právního rámce nekonsenzuálních pohlavních styků, ale zároveň, jak instruuje Ústavní soud,¹⁵ vykládat příslušné normy s cílem zachování nejvyššího možného standardu ochrany této hodnoty.

Do otázky podoby legislativního rámce nekonsenzuálních pohlavních styků a jeho interpretace zasahují významným způsobem mezinárodní závazky České republiky, které na sebe, tehdy ještě jako Česká a Slovenská Federativní Republika, převzala dne 18. 3. 1992 završením ratifikačního procesu¹⁶ již zmíněné EÚLP.

Obecně vzato obsahuje EÚLP široký katalog práv a svobod různých kategorií. Práva deklarovaná EÚLP požívají různé ochrany v závislosti na významu právních statků, které chrání. Státům tak ve vztahu ke konkrétním právům zaručeným EÚLP vyplývají různé povinnosti a Evropský soud pro lidská práva (výše a dále jen „ESLP“) vyžaduje i rozličné reakce při různých zásazích do těchto práv.¹⁷

V některých případech, které byly postupně specifikovány judikaturou ESLP¹⁸ a které spojuje výrazný zásah do tělesné nebo duševní integrity, útok na nejdůležitější lidské hodnoty s podstatným celospolečenským dopadem, formuloval ESLP s ohledem na čl. 1 EÚLP, který stanovuje smluvním stranám povinnost zajistit práva plynoucí z EÚLP, tři druhy vzájemně provázaných závazků, které státům z dotčených práv vyplývají.¹⁹

Státy mají primárně pozitivní povinnost vytvořit odpovídající legislativní rámec, který bude působit preventivně proti úmyslným, a v některých případech i nedbalostním,²⁰ zásahům do dotčených práv a tato práva chránit „přijetím účinných trestněprávních ustanovení, která odradí od páchání útoků proti osobám […]“²¹ (materiální závazek), a to bez ohledu na to, zda se porušení specifikovaných práv dopustil stát prostřednictvím svých orgánů²² nebo zda k zásahům do nich dochází ze strany soukromých osob.²³ Další povinností státu je zajistit realizaci efektivních trestněprávních norem v praxi prostřednictvím vytvoření funkčního administrativního a soudního aparátu²⁴ (procedurální závazek). Konečně plyne státům povinnost zajistit účinné vyšetřování porušení těchto základních práv, které musí být 1) nezávislé a nestranné, b) efektivní, c) rychlé, a d) podrobené veřejné kontrole.²⁵

S ohledem na vysoké standardy ochrany základních lidských práv je pak uvedené závazky nutné vnímat při jejich vzájemné podmíněnosti koherentně, nikoli izolovaně. Aby poslední dva zmíněné procedurální závazky nezůstaly pouhými bezzubými iluzorními povinnostmi států,²⁶ je zřejmé, že primární materiální závazek, tj. zavedení efektivní trestněprávní úpravy, musí být realizován v takové míře, aby jeho prostřednictvím bylo možné⛘skutečně naplnit i zbylé procedurální závazky, a to s ohledem na princip efektivní ochrany lidských práv.²⁷

Jinými slovy, nestačí zásahy do specifikovaných práv chráněných EÚLP pouze zakázat, ale trestněprávní úprava musí pokrývat jednak účinnou prevenci jejich páchání, ale i možnost jejich vyšetřování kompetentními orgány, které bude způsobilé vést ke zjištění a potrestání odpovědných osob a které právní úprava musí umožnit.

Uvedené záruky se pak uplatní vůči všem osobám bez ohledu na věk, přičemž zvláště účinně chráněné musí být zejména děti a ostatní zranitelní jednotlivci.²⁸

V čl. 3 upravuje EÚLP jedno z nejvýznamnějších lidských práv, které „zakotvuje nejzákladnější hodnotu demokratických společnost퓲⁹ a které má jako jedno z mála základních práv povahu absolutní.³⁰

Zákaz mučení a nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 3 EÚLP je zároveň jedním z práv, kterým jsou dle ESLP imanentní shora popsané materiální a procedurální závazky.³¹

Čl. 3 EÚLP rozlišuje mezi třemi druhy bezvýjimečně zakázaného jednání: mučení, nelidské zacházení a ponižující zacházení. Rozlišení vyplývá podle ESLP především z rozdílu v intenzitě způsobeného utrpení.³²

Mučení, kterým se dle ESLP rozumí úmyslné jednání spočívající v působení silné bolesti ze strany úřední osoby s konkrétním účelem,³³ vnímá ESLP jako nejzávažnější formu, přičemž kategorizace forem špatného zacházení byla do čl. 3 EÚLP dle ESLP začleněna právě s cílem umožnit zvláštní „stigmatizaci“ státu v případě, kdy z jeho strany dojde k tak vážnému a krutému jednání vůči jednotlivci naplňující intenzitu mučení.³⁴

Nelidské zacházení dosahuje nižší intenzity než mučení a jde o takové zacházení, které způsobuje „buď skutečné ublížení na těle, nebo intenzivní fyzické a mentální útrapy“.³⁵

Ponižující zacházení pak není, na rozdíl od nelidského zacházení, spojeno s mírou utrpení oběti jako spíše s tím, jak oběť vnímá v danou chvíli samu sebe (pocity ponížení, nedůstojnosti).³⁶ Jde o jednání způsobilé oběť pokořit, ponížit nebo i překonat její tělesný či duševní odpor a vyvolat u ní pocity úzkosti, strachu nebo méněcennosti.³⁷ Na rozdíl od mučení pak může jít v případě ponižujícího zacházení, ale i v případě nelidského zacházení, o jednání z nedbalosti.³⁸

Akt znásilnění směřuje již ze své podstaty přímo proti nejvýznamnějším hodnotám, prvkům soukromého života a samotného lidství, jehož cílem nebo alespoň průvodním jevem je degradace a ponížení osoby.³⁹ Znásilnění má dopad na dosavadní život nejen jeho přímé oběti, ale přirozeně i její širší rodiny,⁴⁰ a má tak celospolečenský kontext.

Konkrétní důsledky znásilnění ve sféře oběti a jejich projevy se odvíjejí mimo jiné od modu operandi pachatele.⁴¹ Obvykle se u obětí vyskytuje jako následek znásilnění tzv. rape trauma, tj. forma posttraumatické stresové poruchy,⁴² které vymezuje souhrn charakteristických symptomů a reakcí oběti následujících po znásilnění.

Trauma ze znásilnění je tvořeno třemi fázemi. První fází je fáze akutní, kdy oběť může procházet paralyzující úzkostí, otupělostí, panickou atakou, neovladatelným třesem apod., přičemž ne vždy oběť tyto symptomy v akutní fázi projevuje.⁴³ Během druhé fáze, povrchní adaptace, jsou konkrétní příznaky závislé na mnoha dalších okolnostech (sekundární viktimizaci, sociálním a rodinném prostředí oběti apod.). Tato fáze je obvykle doprovázena přetrvávající úzkostí, pocity bezmoci, změnami nálad, depresí, poruchami spánku, flashbacky, panickými atakami atd.⁴⁴ Doba, která uplyne od aktu znásilnění ke třetí fázi, renormalizaci, během které je oběť schopna plné integrace do běžného života, a zda oběť vůbec této fáze dosáhne, závisí rovněž na široké paletě již zmíněných a mnoha dalších okolností.⁴⁵

Z některých odborných výzkumů v oblasti viktimologie vyplývá, že oběti prožívají konkrétní projevy rape traumatu nejen v průběhu samotného znásilnění, ale mnohdy i dlouho po něm.⁴⁶ U některých obětí se v důsledku znásilnění obvykle rozvíjejí dále například somatické obtíže, poruchy příjmu potravy, suicidiální myšlenky, různé fóbie,⁴⁷ poruchy spánku, úzkosti, apatie a další závažné psychické obtíže.⁴⁸ Většina obětí znásilnění se shoduje⛘na tom, že není schopna znovuzačlenění do běžného života, a to jak v sexuální oblasti, tak v rovině pracovní, rodinné a osobní.⁴⁹ Následkem těchto skutečností bývá nezřídka rozpad vztahů, ztráta zaměstnání a rozvinutí různých závislostí.⁵⁰

Je tak nepochybné, že nekonsenzuální pohlavní styky jako intenzivní a traumatizující zásahy do tělesné integrity oběti je nutné obecně vnímat jako jednu z forem špatného zacházení ve smyslu čl. 3 EÚLP zpravidla dosahující „minimální úrovně závažnosti jednání“, kterou ESLP vyžaduje pro aktivaci čl. 3 EÚLP.⁵¹

Uvedený závěr dlouhodobě zastává rovněž ESLP, který nekonsenzuální pohlavní styky, s ohledem na výše uvedené dopady na jejich oběti, staví dokonce na vyšší příčku pomyslného žebříčku závažnosti ve srovnání s jinými formami fyzického a duševního násilí.⁵²

Povahu konkrétního druhu špatného zacházení spočívajícího v nekonsenzuálním pohlavním styku je třeba posuzovat podle všech okolností případu, zejména intenzity a závažnosti útoku.⁵³

Nejhojněji bude nekonsenzuální pohlavní styk představovat zřejmě nelidské nebo ponižující zacházení. Ve věci Ayidin proti Turecku, kdy byla sedmnáctiletá stěžovatelka v průběhu umístění do vazby vystavena sérii zvláště děsivých a ponižujících zážitků a znásilnění ze strany bezpečnostních sil, došel ESLP k závěru, že popsané jednání představovalo dokonce tu nejzávažnější formu špatného zacházení ve smyslu čl. 3 EÚLP – mučení.⁵⁴

Jak již bylo uvedeno, v případě zásahů do práva nebýt podroben špatnému zacházení ve smyslu čl. 3 EÚLP musi stát zajistit účinnou trestněprávní reakci a přijmout právní úpravu poskytující účinnou ochranu subjektu práva nebýt vystaven špatnému zacházení.⁵⁵

S ohledem na zahrnutí nekonsenzuálních pohlavních styků pod pojem špatné zacházení ve smyslu čl. 3 EÚLP vyplývá v souvislosti s úmyslnými nekonsenzuálními pohlavními styky České republice z čl. 3⁵⁶ ve spojení s čl. 1 EÚLP povinnost „přijmout ustanovení trestního práva, která účinně trestají znásilnění“,⁵⁷ zaměřená na „trestání a účinné stíhání nesouhlasných pohlavních styků včetně těch, ve kterých chybí prvek fyzického odporu oběti“,⁵⁸ a to i ve sféře vztahů mezi soukromými osobami.⁵⁹

K tomu, aby trestněprávní úprava potírající nekonsenzuální pohlavní styky byla účinná, vyžaduje judikatura ESLP, aby skutková podstata trestného činu znásilnění umožňovala takový výklad vedoucí k závěru, že dopadá na všechny nesouhlasné pohlavní styky, „včetně těch, ve kterých chybí prvek fyzického odporu oběti“.⁶⁰

Podle ESLP „Jakýkoli rigidní přístup ke stíhání sexuálních trestných činů, jako je vyžadování důkazu o fyzickém odporu za všech okolností, znamená riziko nepotrestání určitých typů znásilnění, a tudíž ohrožení řádné ochrany sexuální autonomie jednotlivce.“⁶¹ Bez ohledu na znění skutkové podstaty trestného činu znásilnění lze stanoveného cíle podle názoru ESLP dosáhnout prostřednictvím výkladu relevantních právních termínů, jako jsou například donucení, násilí, nátlak, lest, překvapení atd., a prostřednictvím citlivého posuzování důkazů.⁶²

Skutková podstata trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první TrZ je rovněž založena na pojmech donucení a násilí.⁶³ Z praxe autorky předkládaného článku vyplývá zkušenost, že přesto, že lze jistě zaznamenat trendy opačné, některé orgány činné v trestním řízení se ve vztahu k výkladu dotčené skutkové podstaty stále zaměřují nikoli na aspekt nesouhlasu oběti, ale zkoumají použití fyzické síly pachatele a otázku, zda se oběť sexuálnímu útoku fyzicky bránila.

Pro příklad lze uvést jednu z argumentací, v tomto případě Městského státního zastupitelství v Praze v rámci výkonu dohledové činnosti ve smyslu § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, s níž se v rámci problematiky nekonsenzuálních pohlavních styků autorka předkládaného článku setkala:

„S ohledem na delší časový odstup a absenci lékařských zpráv ohledně případných zranění poškozené nelze jednoznačně dospět k závěru, že podezřelý použil fyzickou sílu k překonání odporu poškozené a k jejímu donucení k pohlavnímu styku. Přesto, že poškozená projevovala odpor i nesouhlas, kdy podezřelému opakovaně se slzami v očích říkala, že to nechce, intenzivní fyzický odpor poškozená neuváděla.“⁶⁴

V tomto případě se jednalo o opakované sexuální útoky ze strany římskokatolického kněze na oběti, dobrovolnici na faře, od jejích sedmnácti let, která za sebou již měla zkušenost se sexuálním napadením ze strany rodinného příslušníka, přičemž ohledně této zkušenosti se pachateli, jakožto svému duchovnímu vůdci, svěřila. Z hlediska otázky vyjádření konsenzu s konkrétními pohlavními styky pak tato oběť v rámci jednotlivých stadií trestního řízení uváděla, že v případě prvního sexuálního útoku ze strany pachatele se kromě pláče nezmohla na projev jakékoli aktivity a nebyla schopna mluvit. V případě následujících sexuálních⛘útoků daného pachatele měly projevy nesouhlasu oběti různou podobu, kdy jej prosila, aby jí neubližoval, plakala, slovně odporovala nebo se mu pokoušela vytrhnout a postupně, pro zjevnou bezvýslednost projeveného nesouhlasu, na jakékoli projevy odporu rezignovala a „pokoušela se jeho aktivity co nejméně vnímat a nějak je přetrpět“.

Jak naznačuje výňatek z citovaného rozhodnutí, Městské státní zastupitelství v Praze v daném případě vyjádřilo souhlas se závěrem policejního orgánu, nad nímž vykonávalo dozor Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9, o nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první TrZ, založeným na základě argumentace policejního orgánu, že „sice poškozená vnímala intimní styky s podezřelým jako nepříjemné, nechtěla je a ubližovaly jí, nedokázala, vzhledem ke svým povahovým rysům, projevit zřetelný odpor a nesouhlas“.⁶⁵

Pro úplnost je však nutné doplnit, že i přes výše popsaný procedurální závazek České republiky ve zmíněném případě sexuálního zneužívání ze strany římskokatolického kněze Ústavní soud porušení závazků vyplývajících z čl. 3 EÚLP ve vztahu k popsané interpretaci znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první TrZ ze strany orgánů činných v trestním řízení nevyslovil.⁶⁶

Interpretace a aplikace právních norem v oblasti trestního práva hmotného je obecně ovládána ústavní zásadou nullum crimen sine lege ve smyslu čl. 39 LPS. Jedním z důsledků tohoto principu je zákaz použití instrumentu analogie v neprospěch pachatele. Uvedený zákaz se tak vztahuje toliko k dotváření práva, přičemž dle právní teorie je hranicí aplikace normy její nejzazší možný jazykový význam.⁶⁷

V případě, kdy orgány činné v trestním řízení vykládají dotčenou skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první TrZ tak, že pro její naplnění vyžadují fyzický odpor oběti, jde naopak o stav restriktivní aplikace dané normy, neboť citované ustanovení o aspektu (fyzického) odporu nikterak nehovoří.

Rovněž zužující výklad normy trestního práva hmotného je dle judikatury Nejvyššího soudu možný jen výjimečně, a to za předpokladu, že výklad dané normy prostřednictvím všech výkladových metod vede k nepochybnému závěru o smyslu a rozsahu právní normy, která je z určitých důvodů formulována šířeji, ačkoli dopadá pouze na užší skupinu případů.⁶⁸

Vzhledem k tomu, že čl. 3 EÚLP v rámci účinné ochrany subjektů před špatným zacházením, které nekonsenzuální pohlavní styk představuje, vyžaduje potrestání všech nesouhlasných pohlavních styků včetně těch, ve kterých chybí prvek fyzického odporu oběti,⁶⁹ přičemž EÚLP je jakožto mezinárodní smlouva o lidských právech součástí ústavního pořádku České republiky,⁷⁰ je zřejmé, že, nejen s ohledem na požadavek bezrozpornosti právního řádu, není jakýchkoli důvodů pro restriktivní výklad, v jehož důsledku dojde k odepření ochrany určité skupině obětí nekonsenzuálních pohlavních styků (těch, ve kterých absentuje prvek fyzického odporu oběti).

Zužující výklad předmětného ustanovení navíc vede k odepření ochrany skupině dětských obětí, které je přitom v souladu jak s Úmluvou o ochraně dětí proti zneužívání, tak EÚLP třeba zvláště chránit.

Dětské oběti mladší 15 let totiž chrání před sexuálními útoky mimo jiné rovněž trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a) TrZ, dětské oběti starší 15 let pak skutková podstata podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) TrZ, která by, v důsledku jejího restriktivního výkladu, upírala ochranu rovněž těmto dětským obětem před nekonsenzuálními pohlavními styky, u nichž by absentoval prvek fyzického odporu a které by zároveň nebylo možné subsumovat pod jiné skutkové podstaty trestných činů zaměřené na potíraní nekonsenzuálních pohlavních styků a dostatečně zohledňující závažnost jednání.

S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že zužující přístup omezený na zkoumání fyzického odporu oběti je zcela nepřípustný a znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první TrZ je nutné vykládat způsobem v co nejširší možné míře naplňujícím požadavky vyplývající z čl. 3 EÚLP, kdy limitem takového výkladu je toliko hranice oblasti rozsahu pojmu a případů, které lze do této oblasti dle jazykového vyjádření zahrnout.⁷¹

V této souvislosti je relevantním pojmem obsaženým ve skutkové podstatě trestného činu znásilnění ve smyslu § 185 odst. 1 alinea první TrZ pojem násilí, za které je považováno „úmyslné použití či hrozba použití fyzické síly nebo moci proti sobě, jiné osobě, proti skupině či komunitě, a to síly (moci), která má, nebo s vysokou pravděpodobností bude mít za následek poranění, smrt, psychickou újmu, poruchu vývoje či osobnosti“.⁷²

Zatímco v případě některých jiných trestných činů, jejichž cílem není zásah do tělesné integrity, může být násilí skutečně prostředkem, jímž pachatel docílí svého záměru, v případě nesouhlasných pohlavních styků představuje již samotný zásah do tělesné integrity oběti přes její nesouhlas akt násilí, a to s ohledem na skutečnost, že pachatel zde překračuje hranice osobní a tělesné sféry druhé osoby jakožto projevu nedotknutelnosti osoby ve smyslu čl. 7 odst. 1 LPS.

Lze si jen stěží představit, že osoba, které je zasahováno do její tělesné integrity proti její vůli v podobě pohlavního styku, nevnímá takové jednání jako akt agrese vůči sobě samé, který má nepochybně za následek poranění fyzického, ale i psychického rázu, jak vyplývá ze shora uvedeného.

Uvedeným specifikům útoků na lidskou důstojnost v sexuální oblasti je nutné pojem násilí přizpůsobit, a to vzhledem ke zmíněnému principu nedotknutelnosti lidské osobnosti. S ohledem na právě uvedené je nesouhlasným pohlavním stykům imanentní rovněž pojem donucení, které odborná literatura vnímá jako „překonání nebo zamezení vážně míněného […] nesouhlasu [oběti] s pohlavním stykem“.⁷³⛘

Skutková podstata trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první TrZ počítá navíc jako s prostředkem donucení k pohlavnímu styku kromě násilí rovněž s jeho méně intenzivními podobami, a sice s pohrůžkou násilí a pohrůžkou jiné těžké újmy.

S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že výklad skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první TrZ, který vyžaduje ESLP a který spočívá v zaměření se na nesouhlas oběti (nikoli na aspekt fyzického násilí a překonání fyzického odporu oběti ze strany pachatele) jako jeho nezbytného prvku, je v souladu s požadavky vyplývajícími ze zásady nullum crimen sine lege, neboť takový výklad zůstává v jádru pojmů vymezených v posuzované skutkové podstatě a zároveň naplňuje princip ochrany obětí sexuálních útoků v plné míře.

Takový výklad navíc odpovídá požadavku Ústavního soudu na ústavně konformní interpretaci norem, podle něhož: „v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a druhá je s nimi v rozporu […] je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem“.⁷⁴

Odpovědnost za účinný a řádný výklad norem orgány činnými v trestním řízení leží přitom rovněž na pomyslných bedrech České republiky, a to s ohledem na skutečnost, že kromě povinnosti přijmout účinnou trestněprávní úpravu potírající nekonsenzuální pohlavní styky, vyplývá smluvním státům z čl. 3 EÚLP rovněž procedurální závazek zajistit odpovídající soudní a administrativní aparát, který by takové normy vykládal, aplikoval a vynucoval,⁷⁵ a to tak, aby garantovaná ochrana obětí špatného zacházení nebyla toliko iluzorní, ale byla účinná i v praxi.

K napravení výše popsaných nedostatků v interpretaci skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první TrZ v praxi orgánů činných v trestním řízení je tak třeba zajistit výklad relevantních znaků této skutkové podstaty způsobem naplňujícím požadavky vyplývající z EÚLP, a to například přijetím interních pokynů, metodik a jiných materiálů adresovaných orgánům činným v trestním řízení.

Z uvedených důvodů se zdají zcela nežádoucí vyjádření směřující k opačnému cíli a vyvolávající dojem, že dosavadní právní úprava dotčené skutkové podstaty trestného činu znásilnění nepostihuje nekonsenzuální pohlavní styky, a to například ve formě zvolené tiskovým mluvčím Ministerstva spravedlnosti v souvislosti s diskutovaným návrhem zákona, podle něhož: „Návrh mění trestní čin znásilnění tak, aby odpovídal modernímu pojetí, které opouští koncept znásilnění jako silou vynuceného pohlavního styku. Nahrazuje jej konceptem pohlavního styku nesouhlasného (nekonsenzuálního).“⁷⁶

Rovněž Nejvyšší soud, jemuž přísluší mimo jiné důležitá funkce sjednocování české judikatury, již ve vztahu k vymezeným pojmům, zejména ve vztahu k prvku donucení, upustil od lpění na přítomnosti fyzického odporu oběti dosahujícího určité intenzity a zaměřil svou pozornost právě na otázku jejího nesouhlasu, který pachatel za svým záměrem – vykonání pohlavního styku – překonává.

Nejvyšší soud zašel v rámci své rozhodovací činnosti ještě dále, když deklaruje, že takový nesouhlas nemusí být projeven pouze verbálně. Podle Nejvyššího soudu: „nesouhlas s požadavky pachatele lze totiž projevit různými způsoby a odmítnutí se nemusí vyjádřit jen slovně, ale s ohledem na okolnosti a stav oběti jej lze vyjádřit nonverbálním způsobem, například pozicí těla apod.“⁷⁷

Z legislativní odborné diskuze a prezentace vládního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jehož předmětem je především změna definice trestného činu znásilnění, by se mohlo jevit, že aktuální právní úprava skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 TrZ nepostihuje nekonsenzuální pohlavní styky, přičemž redefinice dotčené skutkové podstaty „opouští koncept znásilnění jako silou vynuceného pohlavního styku“.⁷⁸

Přestože se ve skutkové podstatě trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první TrZ objevují mimo jiné pojmy donucení a násilí, posuzovanou skutkovou podstatu lze vyložit tak, aby odpovídala judikatuře EÚLP a dostatečně pokrývala nesouhlasné pohlavní styky. Takový výklad je nejen v souladu s požadavky vyplývajícími z principu nullum crimen sine lege stricta, ale naplňuje i princip ochrany obětí sexuálních útoků a účinným způsobem realizuje závazky vyplývající ze zákazu špatného zacházení ve smyslu čl. 3 EÚLP.

S ohledem na dosavadní stav vědeckého poznání, stav společnosti a odborné diskuze vedené v celosvětovém měřítku v této oblasti je nepochybně vhodné zdůrazňovat rostoucí snahy o ochranu obětí znásilnění. Rovněž jakékoli legislativní změny směřující k precizaci právních norem jsou v oblasti trestního práva hmotného, s ohledem na zásadu nullum crimen sine lege certa, žádoucí. Sémantické zmatení při prezentaci dotčeného návrhu zákona, jež představuje toliko precizaci normy, která již požadovanou úroveň ochrany obětí poskytuje, může vést naopak k cíli zcela opačnému.

I přes výše uvedené možnosti interpretace znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první TrZ setrvávají totiž v některých případech orgány činné v trestním řízení stále ve svém rigidním přístupu a trvají na prokázání prvku fyzického odporu oběti, přičemž shora popsané vymezení dosavadní právní úpravy oproti navrhované právní úpravě může takový přístup podpořit.

Výklad trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první TrZ zaměřený nikoli na nesouhlas oběti, ale na aspekt jejího fyzického odporu, přitom může ve svém důsledku vést k odepření ochrany obětem sexuálních útoků a porušení procedurálních závazků České republiky vyplývajících z čl. 3 EÚLP, a neslučuje se tak ani s povinností státu zajistit realizaci efektivních trestněprávních norem v praxi prostřednictvím vytvoření funkčního administrativního a soudního aparátu.⁷⁹⛘