Výpovědní lhůta při výpovědích, daných ve smyslu nař․ z 9. ledna 1919, č. 15. Sb. z. a n., po 13. lednu 1919 až do vydání tohoto nařízení, prodlužuje se o 6 neděl, předpokládajíc, že nejde o takové výpovědi, při nichž výpovědní lhůta činí nejméně půl roku.

Počínaje 28. únorem 1919 může zaměstnavatel, není-li umluvena delší lhůta výpovědní, dáti výpověď jen ve smyslu § 20 zákona o obchodních pomocnících, zachovávaje výpovědní lhůtu tam stanovenou.

U zřízenců, kteří v den výpovědi byli déle než 10 let nepřetržitě ve služebním poměru, nesmí výpovědní lhůta činiti méně než 3 měsíce. Výpověď musí býti dána tak, aby končila čtvrtletím.

Ustanovení předchozí platí i pro služební poměry osob, jež jsou zaměstnány v zařízeních válečného hospodářství, na př. v ústřednách a svazech válečných, a obstarávají tam práce kupecké neb vyšší práce nekupecké.

Předpisy tohoto nařízení mají platnost pro služební poměry, v nichž ve smyslu nařízení ze dne 9. ledna 1919, č. 14. Sb. z. a n., se pokračuje, pokud jsou pro zaměstnance příznivější.

Zaměstnanci, kteří nejsou příslušníky republiky Československé, mají na tyto výhody jen potud nárok, pokud výhody ty dle práva státu, k němuž tito zaměstnanci přísluší, poskytují se také příslušníkům republiky Československé.

Nařízení toto neplatí pro služební poměry, které souhlasnou vůlí stran byly přede dnem vyhlášení tohoto nařízení rozvázány.

Nařízení toto nabývá působnosti dnem vyhlášení a pozbývá platnosti dnem 1. července 1919.

Ministru spravedlnosti se ukládá, aby toto nařízení provedl.