Manipulanti, kteří byli ustanoveni v státních úřadech a ústavech bývalého státu uherského a byli ve smyslu § 6 zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 269 Sb. z. a n., přijati, ustanovují se dnem, kterým byli přijati, kancelářskými oficianty; tímto dnem vztahují se na ně předpisy nařízení ze dne 25. ledna 1914, č. 21 ř. z., ze dne 27. února 1920, č. 130 Sb. z. a n., a ze dne 13. září 1920, č. 522 Sb. z. a n., a ze dne 18. února 1921, č. 72 Sb. z. a n.

Dosavadních jich služební doba, kterou dosáhnuvše 17. roku věku ztrávili jako manipulanti, diurnisté, plně zaměstnaní bezplatní kancelářští praktikanti, včítá se do služby rozhodné pro určení požitků dle § 12 nařízení ze dne 25. ledna 1914, č. 21 ř. z.

Diurnisté, kteří byli ustanoveni v státních úřadech a ústavech bývalého státu uherského, dosáhli 17. roku věku a byli ve smyslu § 6 zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 269 Sb. z. a n., přijati, ustanovují se dnem, kdy byli přijati, kancelářskými pomocníky; tímto dnem vztahují se na ně předpisy nařízení ze dne 25. ledna 1914, č. 21 ř. z., a nařízení ze dne 27. února 1920, č. 130 Sb. z. a n., a ze dne 18. února 1921, č. 72 Sb. z. a n. Předpis ten týká se také provisorních diurnistů a kancelářských praktikantů, pokud jsou plně zaměstnáni (§ 71 nařízení ze dne 25. ledna 1914, č. 21 ř. z.).

Kancelářští pomocníci dle § 2 ustanovení, kteří po svém 17. roku dovršili již nebo dovrší tři léta diurnistické nebo jí podle § 2 na roveň postavené služby, buďtež nejdříve dnem přijetí (§ 6, odst. 3., zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 269 Sb. z. a n.) jmenováni kancelářskými oficianty, jsou-li splněny i ostatní předepsané náležitosti odst. 1. §u 1 nařízení ze dne 27. února 1920, č. 130 Sb. z. a n.

Zákon ze dne 18. února 1919, č. 89 Sb. z. a n., platí i pro kancelářské pomocníky a oficianty (§§ 1 a 3) ode dne, kdy byli přijati (§ 6, odst. 3., zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 269 Sb. z. a n.), jestliže vyhovovali podmínkám tímto zákonem stanoveným, to jest dne 26. února 1919 měli zákonem žádanou služební dobu ztrávenou po dosažení 17. roku věku.

Zákon ze dne 23. července 1919, č. 457 Sb. z. a n., budiž u osob tomuto nařízení podrobených, pokud jich se týká, proveden se zpětnou platností k 1. říjnu 1918, avšak do dne přijetí jich (§ 6, ods. 3., zák. z 15. dubna 1920, č. 269 Sb. z. a n.) dle uherských platových předpisů.

Případných doplatků, vyplývajících z provedení tohoto nařízení, budiž především použito k úhradě přeplatků, které povstaly tím, že byly zaměstnancům vypláceny požitky přiznané uherskou vládou po 28. říjnu 1918, kterážto úprava však zdejším státem nebyla uznána.

V případech, které odůvodňují zvláštní ohledy věcné neb osobní, může ústřední úřad anebo z jeho zmocnění i úřad ministra s plnou mocí pro správu Slovenska prominouti náhradu přeplatků zcela nebo z části.

Nařízení toto nevztahuje se na převzaté zřízence bývalých státních uherských drah.

Nařízení toto jest účinným svým prohlášením; provedou je všichni ministři.