Závazek k válečným úkonům podle zákona ze dne 26. prosince 1912, č. 236 ř. z., a pokud se týče Slovenska a Podkarpatské Rusi podle uherského zákonného článku LXVIII z roku 1912 s výjimkami dále uvedenými končí dnem 28. února 1921.

Tímto dnem pozbývá platnosti císařské nařízení ze dne 18. ledna 1916, č. 18 ř. z., a uherský zákonný článek VI. z roku 1916.

Opatření, která byla již na podkladě § § 19, 20 a 21 zákonů o válečných úkonech učiněna a nebyla do doby vyhlášení tohoto nařízení odvolána, zůstávají na přechodnou dobu až do svého odvolání v platnosti. Vojenská správa jest však povinna tato opatření odvolati nejpozději do 28. února 1923. V době platnosti těchto opatření jest vojenská správa oprávněna zakročiti o vyvlastnění dotčených nemovitostí podle § § 19 a 20 zákonů o válečných úkonech; neučiní-li tak, jest povinna jakmile učiněné opatření odvolá, nemovitost vrátiti.

Právní poměry vznikající z opatření uvedených v § 2 posuzují se i nadále podle ustanovení zákona ze dne 26. prosince 1912, č. 236 ř. z., a pokud se týče Slovenska a Podkarpatské Rusi podle uherského zákonného článku LXVIII z r. 1912, jakož i příslušných prováděcích předpisů. Lhůta označená v § 33 uvedených zákonů počíná se u těchto opatření dnem skutečného jejich odvolání.

Nařízení toto nabude účinnosti dnem vyhlášení a provede je ministr národní obrany v dohodě s ministrem vnitra.