Jízdní kolo s pomocným motorem (velomotor) je takové jízdní kolo (bicykl, velociped), které jest opatřeno pomocným motorem a má i šlapadla a příslušný převod, takže lze je poháněti jak motoricky, tak i lidskou silou, a jehož lze po vyjmutí motoru užívati jako obyčejného jízdního kola.

Motorové kolo (motocykl) je motorové vozidlo dvoukolové o jedné stopě, jež není jízdním kolem s pomocným motorem.

Motorová tříkolka je motorové vozidlo tříkolové, jehož každé kolo pohybuje se ve zvláštní stopě.

Automobil osobní je motorové vozidlo více než tříkolové, které je zvláště zařízeno pro dopravu osob, a to pro dopravu nejvíce osmi osob včetně řidiče.

Autobus je motorové vozidlo více než tříkolové, které je zvláště zařízeno pro dopravu osob, a to pro dopravu více než osmi osob včetně řidiče.

Automobil nákladní je motorové vozidlo více než tříkolové zařízené k dopravě nákladů.

Traktor je motorové vozidlo zvláště zařízené pro vlek.

Motorový pluh je motorové vozidlo sloužící k orbě, na němž je vlastní pluh přímo upevněn.

Není-li dále jinak uvedeno, rozumějí se dvoukolovými motorovými vozidly jízdní kola s pomocným motorem a motorová kola (motocykly) bez ohledu na to, zda mají přívěsný vozík (sidecar) či nikoli.

Jízdní kola s pomocným motorem nesmí přestoupiti vlastní váhu 50 kg a musí míti nádrž na pohonné látky aspoň na 150 km jízdy.

Motorová kola (motocykly) - ať s přívěsným vozíkem či bez něho - musí míti nádrž na pohonné látky aspoň na 300 km jízdy samotného motorového kola. Přívěsný vozík musí býti zařízen tak, aby v něm mohla býti uložena další část pohonných látek, jíž by byla kryta zvýšená potřeba těchto látek pro jízdu motorového kola s přívěsným vozíkem na 300 km.

Automobil, y osobní i nákladní a autobusy, pokud jsou zařízeny na tekuté pohonné látky, musí býti vybaveny dvěma na sobě nezávislými nádržemi na pohonné látky, připojenými na přívod těchto látek k motoru, jež by pojaly dohromady množství postačující aspoň na 300 km jízdy. Při nestejném obsahu nádrží musí obsah menší nádrže vystačiti aspoň na 40 km jízdy. Výjimku činí osobní automobily s obsahem válců do 1,5 l, nákladní automobily do únosnosti 1,5 t a autobusy, jichž strojový spodek (chassis) odpovídá únosnosti těchto nákladních automobilů. U těchto vozidel postačí jen jedna nádrž na pohonné látky, jejíž obsah by vystačil aspoň 300 km jízdy.

Světlá výška automobilů osobních, nákladních a autobusů musí býti nejméně:

Světlou výškou S (viz přílohu A) rozumí se vzdálenost nejnižšího bodu vozidla v podélné rovině souměrnosti vozidla od rovinné jízdní dráhy. Každé vozidlo musí míti dále světlý prostor po celé délce vozidla, jehož profil ve směru kolmém k podélné ose vozidla tvoří kruhová úseč určená světlou výškou S a průsečíky středních rovin pneumatik (při dvojitých kolech střední rovinou pneumatik vnitřních) s rovinou jízdní dráhy.

Ve střední třetině rozvoru musí býti dodržována předepsaná světlá výška u všech nepoddajných orgánů pod vozidlem umístěných, a to po celé šířce vozidla. U vozidel třínápraových musí býti vyhověno této podmínce ve střední třetině největší vzdálenosti dvou sousedních náprav.

Vnější rozměry silničních motorových vozidel, nečítajíc v to výstroj vozidla, musí býti takové, aby při dopravě po železnici vyhovovaly nejmenším rozměrům ložných měr československých státních drah s normálním rozchodem.

Rozměry ložné plochy a maximální šířka nákladních automobilů s valníkovou karosérií musí býti tyto:

Šířka autobusů smí býti nejvýše při strojovém spodku (chassis), odpovídajícím únosnosti nákladních automobilů:

Ustanovení §§ 2 až 7 vztahují se jen na motorová vozidla, u nichž jde o uznání způsobilosti vozidla samého nebo jeho typu (§ 6 zákona) po 1. lednu 1937, na ostatní motorová vozidla pak tehdy, jde-li o první zápis vozidla do rejstříku československých motorových vozidel (§ 16 zákona) po 1. lednu 1939. V posléze uvedeném případě odkáže rejstříkový úřad vozidlo k nové zkoušce, není-li z osvědčení o zkoušce (typového osvědčení) patrno, že při zkoušce vozidla (typu) před 1. lednem 1937 bylo již na žádost strany přihlédnuto k ustanovením §§ 2 až 7.

Ministerstvo veřejných prací v dohodě s ministerstvem národní obrany, a pokud jde o ustanovení § 4, odst. 1 též v dohodě s ministerstvem železnic, může ze závažných důvodů povoliti výjimky z ustanovení §§ 2 až 7 pro jednotlivá vozidla nebo typy vozidel.

Zemský úřad zřídí k provádění zkoušek motorových vozidel nebo typů zkušební komisi, skládající se z odborných úředníků přidělených politickým úřadům, z nichž jednoho ustanovení předseda.

Zkoušku jednotlivého vozidla nebo typu provedou dva členové zkušební komise předsedou k tomu ustanovení a podají spolu s předsedou posudek o výsledku zkoušky.

Zkouška se koná zpravidla v sídle zkušební komise. Na odůvodněnou žádost strany může býti připuštěno konání zkoušky i na jiném místě.

Žádost za vyzkoušení jednotlivého motorového vozidla, o němž není prokázáno, že se shoduje se schváleným typem (§ 6, odst. 4 zákona), nebo za vyzkoušení typu motorového vozidla (§ 6, odst. 5 zákona), podává se u zemského úřadu a musí obsahovati tyto údaje:

K žádosti jest připojiti tyto přílohy:

Žádá-li se o vyzkoušení jednotlivého vozidla, může býti kotovaný výkres vozidla nahrazen schématickým výkresem nebo přiměřeně zřetelnou fotografií vozidla.

Členové zkušební komise (§ 19, odst. 2) vykonají prohlídku vozidla, prozkoumají předložené popisy a výkresy a provedou s vozidlem jízdu na zkoušku.

Zjistí-li se při zkoušce vozidla závady, jest dáti žadateli příležitost k jich odstranění do určité, komisí stanovené lhůty.

Zemský úřad rozhodne na základě posudku komisí podaného (§ 19, odst. 2) o způsobilosti vozidla k jízdě, vydá v kladném případě osvědčení o způsobilosti vozidla nebo typu k jízdě, obsahující údaje uvedené v § 20, odst. 1 a odst. 2, č. 1, jakož i úřední označení typu, a vrátí žadateli jedno úředně ověřené vyhotovení výkresu uvedeného v § 20, odst. 2, č. 2. Je-li vozidlo určeno pro veřejnou dopravu osob, budiž jeho způsobilost k této dopravě v osvědčení zvláště vytčena.

Vzor osvědčení o způsobilosti vozidla nebo typu k jízdě stanoví ministerstvo veřejných prací.

výrobní číslo motoru,

výrobní číslo strojového spodku (chassis) vozidla,

rok výroby vozidla, popřípadě jeho sérii,

počet, značku a typ karburátorů,

druh, značku a typ zapalovacího přístroje,

značku, typ a výkon dynama a popřípadě spouštěče,

napětí a kapacitu akumulátoru,

druh kol (disková, drátěná, dřevěná apod.), druh a rozměr obručí (pneumatiky, pryžové obruče komorové, obruče z plné pryže) a případně druh a rozměr ráfků pro pneumatiky (ráfky se záhybem, prohloubené, ploché, poloploché apod.),

u automobilů a autobusů druh a rozměry karosérie a počet sedadel, popřípadě rozměry každé plochy,

u motorových cisteren počet a obsah nádrží,

popis zařízení osvětlovacího.

Pro podání žádosti o dodatečnou zkoušku motorového vozidla podle § 6, odst. 7 zákona, provedení této zkoušky a vydání osvědčení o způsobilosti vozidla k jízdě, platí obdobně předpisy §§ 19 až 21 s tou výjimkou, že kotovaný výkres (§ 20, odst. 2, č. 2) může býti nahrazen schématickým výkresem nebo přiměřeně zřetelnou fotografií vozidla a výkresem nebo fotografií těch částí, které rekonstrukcí doznaly změny.

Za změnu konstrukce podstatných částí mechanismu podle § 6, odst. 7 zákona považují se změny zdroje síly, tj. vestavení motoru o jiném výkonu, změny na řízení vozidla, na zařízení brzdovém a zařízení zamezujícím sjetí nazpět, změny rychlostních převodů, jakož i takové změny nosného rámu, pérování vozidla a změny kol, jimiž b nastala změna v únosnosti vozidla nebo v jeho stabiliště přemístěním těžiště vozidla.

Zemský úřad vyrozumí o výsledku dodatečné zkoušky okresní úřad, v jehož rejstříku jest vozidlo zapsáno. Nebylo-li vozidlo uznáno způsobilým k jízdě, postupuje uvedený okresní úřad podle § 8, odst. 4 zákona.

Nebylo-li při zkoušce vozidla nebo typu přihlíženo k jeho způsobilosti pro veřejnou dopravu osob, vyžaduje se, má-li vozidla býti používáno k této dopravě, nová zkouška.

Pro podání žádosti o tuto novou zkoušku a provedení zkoušky platí obdobně předpisy §§ 19 a 20 s tou výjimkou, že k žádosti není třeba připojiti kotovaný výkres vozidla (§ 20, odst. 2, č. 2).

Na základě příznivého výsledku této zkoušky budiž způsobilost vozidla k veřejné dopravě osob vyznačena zvláštní doložkou na osvědčení způsobilosti vozidla nebo typu k jízdě (§ 21, odst. 3).

Ustanovení předchozích odstavců neplatí pro vozidla, o nichž byl podán průkaz podle § 143, odst. 2, jakož i pro motorová vozidla, která sama nebo jejichž typ byl podle dosavadních předpisů uznán za způsobilý k jízdě na veřejných silnicích a cestách přede dnem, kdy toto nařízení nabude účinnosti (§ 147, odst. 1), pakli dojde k zápisu vozidla do rejstříku, jakožto vozidla, určeného pro veřejnou dopravu osob (§ 83, odst. 1) před 1. lednem 1939.

Za provedení zkoušek zmíněných v § 6, odst. 3 a 7 zákona, platí se tyto zkušební taxy:

Za vyzkoušení vozidla nebo typu podle § 26 platí se zkušební taxa Kč 20.

Zkušební taxa musí býti zaplacena při předložení žádosti za vyzkoušení motorového vozidla.

Zkušební taxy připadají státu. Zkušební komisaři mají nárok na přiznání náhrady služebních výloh, jakož i odměny odpovídající riziku a odpovědnosti, spojeným s prováděním těchto zkoušek. Výši této odměny, kterou jest hraditi z výtěžku tax, určí ministr veřejných prací v dohodě s ministrem financí.

Každé vozidlo musí míti buď dvě od sebe neodvislá brzdová zařízení, nebo jedno brzdové zařízení s dvojím od sebe neodvisle ovládaným ústrojím, z nichž každé může působiti, i když druhé stane se vadným. Ve všech případech musí býti každé brzdové zařízení účinné a rychle působivé tak, aby ihned po jeho uvedení v činnost bylo s to vozidlo i s největším dovoleným zatížením v jeho pohybu brzditi. Jedno z těchto brzdových zařízení musí působiti bezprostředně na kola vozidla nebo na součásti s koly pevně spojené.

Automobily osobní o obsahu válců větším než 1 l a automobily nákladní o únosnosti od 1 t včetně musí míti alespoň jedno brzdové zařízení působící na obě přední a dvě zadní hnací kola téže nápravy.

S výjimkou jízdních kol s pomocným motorem a motorových kol bez přívěsného vozíku musí býti jedno brzdové zařízení, působící bezprostředně na kola nebo na součástky s koly pevně spojené, tak uzpůsobeno, aby je bylo možno v poloze úplného zabrzdění samočinně zajistiti. Toto brzdové zařízení musí býti takové, aby udrželo vozidlo i na jízdní dráze o stoupání 25 %.

Jakmile vlastní váha motorového vozidla převyšuje 350 kg, musí býti vozidlo opatřeno zařízením, jež umožňuje uvésti je ze sedadla řidičova motorem do chodu zpět.

Motorová vozidla, jejichž celková váha (vlastní váha vozidla a největší jeho zatížení prohlášené při schvalování vozidla nebo typu za přípustné) přesahuje 3.500 kg, jakož i autobusy vůbec, musí býti opatřeny zvláštním zařízením, které je s to zameziti za všech okolností samovolné sjetí vozidla nazpět.

Potrubí pro pohonnou látku musí býti provedeno co nejbezpečněji s dostatečným počtem pružicích zákrutů, pokud je jich třeba. Nádrže tekutých pohonných látek musí býti zhotoveny z houževnatého materiálu a chráněny před rezavěním (např. pocínováním); veškeré švy nádrží, pokud nejsou nýtovány, svářeny nebo spájeny natvrdo, musí býti dvojitě zalemovány a letovány. Nádrže musí býti vyzkoušeny výrobcem na těsnost přetlakem 0,3 atm. Plnicí otvory nádrží musí míti vložena sítka zamezující prošlehnutí plamene.

Umístění nádrže na vozidle musí býti takové, aby byla chráněna co nejvíce před poškozením. Karburátor budiž umístěn tak, aby z něho nekapala pohonná látka na výfukové potrubí nebo na součásti zapalovacího, osvětlovacího a spouštěcího zařízení.

Vedení mezi karburátorem a nádrží musí míti uzavírací kohout s vyznačením jeho poloh, který lze uzavříti z místa řidiče. Toto zařízení nemusí míti ona vozidla, u nichž přívod pohonné látky děje se pumpou hnanou buď motorem nebo elektrickým proudem.

Spalování plynů v motoru musí býti co nejdokonalejší a mazání motoru musí býti tak zařízeno, aby se nevyvinoval nadměrně kouř obtěžující okolí. Každý automobil osobní, autobus a automobil nákladní musí míti zvláštní čistič paliva, pokud tento není součástí karburátoru nebo benzinové pumpy a, nejde-li o vozidla s motorem dvoudobým, též čistič oleje. Automobily osobní, autobusy, jakož i nákladní automobily o únosnosti od 1,5 t, musí míti čistič vzduchu.

U zařízení, jimiž se vytápí vnitřek motorového vozidla pomocí výfukových plynů, musí býti spoje trubek mimo prostor pro cestující.

Parní kotel musí býti takové konstrukce, aby palivo shořelo co nejdokonaleji a aby se zamezilo vylétávání jisker. Ohniště parního kotle musí býti dobře isolováno od spalitelných součástí vozidla a popelník musí býti zařízen tak, aby z něho nemohly vypadnouti žhavé části popela nebo paliva.

Elektrické vedení měj takovou isolaci a budiž tak položeno, aby byl pokud možno zamezen vznik zkratu. Akumulátory musí býti umístěny ve vozidle tak, aby nebyly přístupny cestujícím osobám, a aby se kapalina nerozstřikovala.

Sedadla u nákladních automobilů buďtež vypolštářována a tak umístěna, aby řidič a jeho průvodce nebyli ohrožováni nákladem ani omezováni ve volnosti svých pohybů.

Nákladní automobily od únosnosti 1,5 t včetně musí býti opatřeny hákem pro tah vlečného vozu a u nákladních automobilů o únosnosti 3 t a vyšší, jakož i u nákladních automobilů třínápravových již od únosnosti 1,5 t včetně, musí býti kromě toho dána možnost namontovati odpérovaný hák.

Kola motorového vozidla pro dopravu osob vůbec a nákladního vozidla, pokud celková váha (§ 30, odst. 2) vozidla nepřevyšuje 5,5 t, musí býti opatřena pneumatikami (pryžovými obručemi s duší); motorová vozidla nákladní, jichž celková váha je větší než 5,5 t, musí býti opatřena buď pneumatikami nebo obručemi jiného druhu, které jsou přibližně téže pružnosti (pryžové obruče komorové, obruče z plné pryže). Pneumatiku nutno vyměniti, jakmile jest ojeta až na plátno. Obručí z plné pryže smí býti jen tak dlouho používáno, dokud její výška nad základní kovovou obručí není na žádném místě obvodu menší než 6 cm.

Vnější kraje nábojů kol nesmějí vyčnívati z ostatního vnějšího obrysu vozidla.

Ustanovení § 29, odst. 2, § 32, § 33, odst. 1, věty druhé a třetí a § 34, odst. 2 neplatí pro motorová vozidla, která sama nebo jejichž typ byl podle dosavadních předpisů uznán za způsobilý k jízdě na veřejných silnicích a cestách přede dnem, kdy toto nařízení nabude účinnosti (§ 147, odst. 1), pakli dojde k zápisu vozidla do rejstříku (§ 16 zákona) před 1. lednem 1939.

Ministerstvo veřejných prací v dohodě s ministerstvem národní obrany může však - pokud jde o ustanovení § 33, odst. 1, věty druhé a třetí - ze závažných důvodů prodloužiti pro jednotlivá vozidla nebo typy vozidel lhůtu, stanovenou v předchozím odstavci pro zápis vozidla do rejstříku.

Skleněná stěna před řidičem a postranní okna v prostoru určeném pro řidiče musí míti skla, která při rozbití nemohou způsobiti nebezpečné řezné rány a neztrácejí časem na průhlednosti.

Okna autobusů v prostoru pro cestující s výjimkou oken nad zadními koly a za nimi, musí býti spouštěcí a zařízena tak, aby je bylo lze zevnitř snadno otevříti.

Nádrž na pohonnou látku u autobusů nesmí býti umístěna ani u motoru, ani pod sedadlem řidiče, ani v prostoru pro cestující.

Sedadlo řidiče autobusu musí býti vhodně odděleno od prostoru pro cestující.

Držitel motorového vozidla jest povinen předvésti vozidlo ke zkoušce na výzvu okresního úřadu, který při předvolání přihlíží k zájmům pravidelné veřejné dopravy.

Vozidlo ke zkoušce předvedené musí míti vyčištěný strojový spodek.

Při předvedení vozidla musí býti předloženo osvědčení o jeho způsobilosti k jízdě, popřípadě typové osvědčení, a osvědčení o zápisu do rejstříku.

Držitelé motorových vozidel jsou povinni zaplatiti za proveden zkoušky zmíněné v předchozích paragrafech tyto zkušební taxy:

Zkušební taxa připadá státu. Ustanovení § 27, odst. 4, věty druhé a třetí platí i tu.

Rejstříková značka československých motorových vozidel - s výjimkou vozidel podniků Československé pošty a Československých státních drah - sestává z písmena označujícího obvod zemského úřadu, v němž byla značka vydána, a z evidenčního čísla. Motorovým vozidlům z obvodu hlavního města Prahy jest však vyhrazeno zvláštní písmeno.

Písmeny, zmíněnými v odstavci předcházejícím, jsou velká tiskací písmena latinského písma, a to:

pro zemi Českou (bez obvodu hlav. města Prahy) .. Č,

pro zemi Moravskoslezskou ....................... M,

pro zemi Slovenskou ............................. S,

pro zemi Podkarpatoruskou ....................... R,

pro obvod hlavního města Prahy .................. P.

Evidenční číslo sestává nejvýše z pěti arabských číslic. Zemské úřady přidělí jednotlivým rejstříkovým úřadům (§ 16, odst. 1 zákona) - s výjimkou policejního ředitelství v Praze - určité skupiny čísel, a to jednak z číselné řady pro motorová vozidla dvoukolová jednak z číselné řady pro vozidla ostatní. Bude-li vyčerpána řada pětimístných čísel, započne se nová řada rovněž nejvýše pětimístných čísel, ke které se připojuje římské číslování. V rejstříkových značkách vydaných pro motorová vozidla dvoukolová klade se písmeno a případná římská číslice za arabské číslice nebo pod ně. V rejstříkových značkách vydaných pro ostatní motorová vozidla klade se písmeno a případná římská číslice před arabské číslice nebo nad ně. Písmeno, popřípadě římská číslice musí býti od arabských číslic, jakož i mezi sebou, odděleny vodorovnou čárkou, jsou-li umístěny v jedné řádce s arabskými číslicemi. Arabské číslice evidenčního čísla musí býti umístěny vždy jen v jedné řádce. Skládá-li se evidenční číslo z více než tří arabských číslic, musí býti poslední tři číslice odděleny od předcházejících tečkou.

Rejstříková značka pro motorová vozidla podniků Československé pošty a Československých státních drah sestává z velkého tiskacího písmena D latinského písma a z evidenčního čísla, přidělovaného postupně podle povahy vozidla buď z číselné řady pro motorová vozidla dvoukolová nebo z číselné řady pro vozidla ostatní. Ustanovení předchozího odstavce platí s výjimkou věty druhé i pro tyto značky.

Na každém motorovém vozidle, jemuž byla přidělena rejstříková značka, musí býti při jeho používání tato značka vyznačena jak vpředu, tak i vzadu. Má-li motorové vozidlo vlečný vůz nebo několik vlečných vozů, musí býti rejstříková značka vyznačena též na zádi posledního vlečného vozu.

Rejstříková značka musí býti provedena buď na vozidle samém na ploše rovné nebo jen nepatrně zakřivené, nebo na tabulce z trvanlivého materiálu s povrchem co možno hladkým, která je řádně (šrouby, nýty apod.) upevněna na vozidle. Upevnění tabulky nebo provedení značky na vozidle musí se státi na místě dobře viditelném, a to kolmo nebo alespoň přibližně kolmo na směr jízdy. U motorových vozidel dvoukolových vždy a u ostatních motorových vozidel tehdy, vybíhá-li tvar karosérie vpředu, popřípadě vzadu do špičky o úhlu menším než 120 stupňů, může býti přední, popřípadě zadní značka nahrazena dvěma značkami umístěnými ve směru osy vozidla, aby bylo lze značku z obou stran čísti.

Rejstříkové značky musí býti provedeny písmeny i číslicemi stojatými, zcela jednoduchých tvarů, vylučujících záměnu, bez jakýchkoliv ozdob, a to bíle na černém podkladě. Použije-li se písmen kovových, musí býti natřena bílou krycí barvou. Celá značka musí býti bíle orámována. Písmena a číslice rejstříkové značky musí býti u motorových vozidel dvoukolových alespoň 8 cm vysoké a jejich rysy alespoň 1 cm široké, u ostatních motorových vozidel pak alespoň 10 cm vysoké a jejich rysy alespoň 1,5 cm široké. Vodorovná čárka, oddělující součásti rejstříkové značky (§ 49, odst. 3), musí se svou délkou rovnati přibližně šířce arabské číslice a míti stejně široký rys. Průměr tečky mezi arabskými číslicemi musí se rovnati šíři jejich rysů. Šířka bílého orámování značky musí býti u motorových vozidel dvoukolových 2 mm, u ostatních motorových vozidel 3 mm. Vzdálenost orámování od písmen a číslic značky musí činiti v prvém případě alespoň 5 mm, ve druhém pak alespoň 10 mm.

Rejstříkové značky, přidělené podle § 9, odst. 3 zákona, musí býti provedeny černě na bílém podkladě. Orámování značky tu odpadá. Jinak platí i pro tyto značky ustanovení předchozího odstavce.

Motorová vozidla a jejich vlečné vozy musí býti opatřeny tabulkou, na níž jsou uvedeny údaje zmíněné v § 10, odst. 1, pokud se týče odst. 2 zákona, pokud nejsou jinde na vozidle vyznačeny (§§ 54 a 55).

Tabulka musí býti kovová a na motorovém vozidle dobře připevněna (šrouby, nýty apod.).

Písmena a číslice nápisu na tabulce musí býti buď plastické nebo vyryté nebo vyražené.

Tovární značka motoru, tj. typ a výrobní číslo, popřípadě i pořadové číslo série typu, musí býti vyznačena buď na motoru vozidla přímo v kovu motoru, tj. vyražena, vyryta apod., nebo odlita do hloubky, nebo na kovovém štítku (tabulce) připevněném na motoru a zajištěném proti výměně. Před výrobním nebo pořadovým číslem i za ním musí býti umístěna hvězdička a jednotlivé číslice musí býti od sebe stejně vzdáleny.

Vyznačení toto se umístí na pravé straně motoru ve směru jízdy dopředu (při pohledu ze sedadla řidiče), aby bylo patrno na prvý pohled, případně po zdvižení motorového krytu (kapoty), a to na bloku válců (nebo válci), svršku klikové skříně, nebo na nosných patkách motoru, jsou-li v celku odlity s blokem válců nebo se svrškem klikové skříně. Nesmí se umístiti na některé součásti snadno odnímatelné.

Tovární značka chassis, tj. typ a výrobní číslo, popřípadě i pořadové číslo série typu, musí býti vyznačena buď přímo v kovu rámu, tj. vyražena, vyryty apod., nebo na kovovém štítku připevněném na strojovém spodku a zajištěném proti výměně. Před výrobním nebo pořadovým číslem i za ním musí býti umístěna hvězdička a jednotlivé číslice musí býti od sebe stejně vzdáleny.

Vyznačení toto jest provésti v blízkosti motoru na pravé straně strojového spodku (chassis) ve směru jízdy dopředu mezi předním koncem podélníku a příčnou stěnou, oddělující prostor pro řidiče od motoru, a to buď vně motorového krytu (kapoty) nebo pod ní tak, aby při jejím zdvižení bylo na první pohled patrno. Vyznačení musí se státi na některé hlavní součásti strojového spodku (chassis) nebo na příčné stěně, oddělující prostor pro řidiče od motoru, nikoli však na takové součásti, kterou lze snadno odejmouti a vyměniti.

Ustanovení předchozích odstavců nevztahují se na motorová vozidla zmíněná v § 1, č. 1 a 2 zákona.

Motorová vozidla musí míti, je-li jich používáno, svítilny zpředu viditelné, a to:

Motorová vozidla - popřípadě, mají-li jeden nebo několik vlečných vozů, poslední vlečný vůz - musí míti vzadu svítilnu s bezbarvým sklem, která jasně osvětluje rejstříkovou značku (tuzemskou značku cizozemských vozidel) umístěnou na zádi vozidla nebo posledního vlečného vozu, která však nevrhá bílého světla nazad. Je-li nápis značky průsvitný, může býti tato svítilna umístěna za ním. Zařízení umožňující zhasnutí osvětlení značky ze sedadla řidiče nebo zevnitř motorového vozidla je přípustno pouze tehdy, jestliže vypnutím zhasnou i všechna světla motorového vozidla, osvětlující cestu dopředu.

Má-li vozidlo též rozeznávací značku státní příslušnosti, platí ustanovení předchozího odstavce i o osvětlení této značky.

Motorová vozidla musí míti vzadu svítilnu, která vrhá nazad červené světlo, pokud by témuž účelu nesloužila již zároveň svítilna zmíněná v odstavci 2 nebo 3. Při motorových vozidlech s jedním nebo několika vlečnými vozy musí býti tato svítilna upevněna na zadní straně posledního vlečného vozu.

Motorová vozidla zmíněná v odstavci 1 pod písm. c) musí míti vpředu dvě, ostatní pak jedno osvětlovací zařízení (světlomet), umožňující osvětlovati účinně dopředu cestu na dostatečnou vzdálenost bílým nebo žlutavým světlem, jestliže již svítilny uvedené v odstavci 1 tomuto účelu zároveň nevyhovují. Tato vzdálenost musí býti nejméně 10 m, je-li motorové vozidlo schopno jeti rychlostí větší než 30 km za hodinu. Jsou-li světlomety dva, musí býti umístěny ve stejné výši a ve stejné vzdálenosti od podélné osy vozidla a musí svítiti oba stejně jasně. Není dovoleno užívati takových osvětlovacích zařízení, při nichž je možno zhasnouti jen jeden z obou světlometů. Dolní hrana zrcadla světlometů u všech motorových vozidel nesmí býti výše než 90 cm a níže než 60 cm nad jízdní drahou.

Zvukový výstražný přístroj (houkačka) musí míti dostatečně silný, nepřerušovaný, rovnoměrně znějící tón, a to u motorových vozidel zmíněných v § 1, č. 1 a 2 zákona vysoce znějící, u ostatních motorových vozidel hluboce znějící. Zvukové výstražné přístroje více než jednohlasé, jakož i přístroje vydávající příliš silný nebo ječivý zvuk nebo skřek, jako fanfárové polnice, píšťaly, sirény, přístroje podtlakové, kompresní píšťaly aj., nejsou přípustny.

Každé motorové vozidlo musí míti nejméně jeden zvukový výstražný přístroj, kterým je možno dáti znamení i tehdy, jestliže motor není v běhu.

Ustanovení odstavce 1, věty druhé neplatí pro zvláštní motorová vozidla pro službu hasičskou, sanitní a veřejnou službu bezpečnostní a pro čištění veřejných cest a míst.

V každém motorovém vozidle s výjimkou oněch, jež jsou zmíněna v § 1, č. 1, 6 a 7 zákona, musí býti chovány za jízdy v nepropustném obalu a v upotřebitelném stavu obvazové a desinfekční prostředky, potřebné k poskytnutí první laické pomoci při úrazu, a to:

U autobusů budiž tato lékárnička chována na místě cestujícím snadno přístupném a zevně označeném.

Náklady automobily (§ 1, odst. 6) musí býti opatřeny ochranným sklem před řidičem a stříškou nad jeho sedadlem.

Na motorových vozidlech musí býti, pokud mají skleněnou ochrannou stěnu před řidičem, na této stěně stírač nebo jiné opatření, jímž lze dosíci rovnocenného účinku.

K výstroji osobních automobilů, autobusů a nákladních automobilů náleží tyto součástky a nářadí:

K výstroji vlečného vozu náleží:

Ustanovení odstavce 1 platí jen pro motorová vozidla, která budou připuštěna k jízdě (§ 6, odst. 1 zákona) po účinnosti tohoto nařízení (§ 147, odst. 1).

Žádost za udělení povolení říditi motorové vozidlo podati jest u okresního úřadu, v jehož obvodu má žadatel bydliště. Nemá-li žadatel bydliště na území republiky Československé, řídí se místní příslušnost úřadu pobytem žadatelovým, vyjma případ uvedený v § 69, odst. 2.

V žádosti jest uvésti zejména povolání a bydliště žadatele, pro jakou kategorii a skupinu vozidel (§ 68) hodlá složiti zkoušku, kde se vyučil říditi motorové vozidlo a jakého druhu vozidla (§ 1 zákona) hodlá použíti při zkoušce v jízdě (§ 73, odst. 4).

K žádosti jest připojiti zejména tyto přílohy:

Pokud jde o povolení k řízení, dělí se motorová vozidla v tyto čtyři kategorie:

Celkovou vahou podle předchozího odstavce rozumí se součet vlastní váhy vozidla a největšího zatížení, prohlášeného při schvalování vozidla nebo typu za přípustné.

Oprávnění říditi motorová vozidla kategorie uvedené v odstavci 1 pod č. IV platí i pro řízení motorových vozidel kategorií II a III.

Cizinec musí předložiti nadto průkaz o formální vzájemnosti svého státu. Tento průkaz podává se osvědčením, jež vydá ministerstvo vnitra republiky Československé po dohodě s ministerstvem zahraničních věcí. Ministerstvo vnitra sdělí po dohodě s ministerstvem zahraničních věcí okresním úřadům, ve kterých případech jest považovati vzájemnost za prokázanou bez předložení uvedeného osvědčení.

V případě § 36, odst. 2 zákona udílí povolení říditi motorové vozidlo státní úřad policejní v sídle toho zemského úřadu, v jehož obvodu se osoba ta právě zdržuje.

Okresní úřad zjistí tělesnou a duševní způsobilost žadatelovu svým úředním lékařem.

Pro zjištění tělesné a duševní způsobilosti podle § 12, odst. 3 zákona platí tyto předpisy: Za způsobilou k řízení motorového vozidla možno uznati pouze osobu, která má všechny čtyři končetiny ovladatelné a s funkcí potřebnou k řízení motorového vozidla a hlavu a trup volně pohyblivé. Nemůže býti uznána způsobilou osoba, mající poruchu nebo vadu, která by mohla býti na závadu bezpečnému řízení motorového vozidla. Zejména nelze uznati způsobilou osobu trpící padoucnicí, závratěmi, mdlobami apod., jakož i osobu stiženou chorobnými příznaky duševními nebo nervovými. Řidič musí zvláště míti dobrý zrak a sluch. Pohyblivost oční, zorné pole a vnímání barev nesmějí se podstatně vzdalovati normálních hranic. Ostrost zraková musí činiti po korekci alespoň na jednom oku nejméně 6/12. Za nejnižší hranici sluchu nutno pokládati slyšení zdůrazněného šepotu na vzdálenost 2 m pro každé ucho.

Dříve než vyzve příslušného zkušebního komisaře (§ 12, odst. 3 zákona), aby provedl zkoušku za účelem zjištění odborné způsobilosti žadatelovy, zjistí okresní úřad ze žádosti a jejích dokladů, z posudku úředního lékaře, jakož i z výsledku úředního šetření o spolehlivosti žadatelově pro řízení motorového vozidla, zda žadatel vyhovuje všem ostatním podmínkám pro dosažení povolení říditi motorové vozidlo (§ 12, odst. 2 zákona), a není-li tomu tak, žádost zamítne.

Zkušební komisař určí žadateli den a hodinu zkoušky tak, aby zkouška mohla býti vykonána zpravidla do šesti týdnů od podání žádosti.

Před konáním zkoušky musí žadatel prokázati, že složil zkušební taxu ve výši Kč 30, jež připadá státu. Ustanovení § 27, odst. 4, věty druhé a třetí, platí i tu.

Zkouška sestává ze zkoušky ústní a zkoušky v jízdě; koná se v sídle okresního úřadu.

Ústní zkouškou musí žadatel prokázati, že má:

Žadatelé, kteří hodlají dosíci povolení říditi motorová vozidla o celkové váze nad 3.500 kg (§ 68, odst. 1, čl. IV), musí při ústní zkoušce prokázati kromě vědomostí zmíněných v předchozím odstavci i podrobné znalosti všech mechanismů a zařízení těchto motorových vozidel.

Ústní zkoušku může vykonati i více žadatelů současně.

Zkouška v jízdě koná se jen tehdy, obstál-li žadatel při zkoušce ústní.

Zkouška v jízdě koná se vozidlem kategorie a skupiny (§ 68), pro něž má býti žadateli uděleno povolení. Zkušební jízda musí trvati nejméně čtvrt hodiny.

Zkouškou v jízdě musí žadatel prokázati, že umí vozidlo bezpečně a spolehlivě říditi, má při tom náležitý klid, rozvahu, duchapřítomnost a porozumění pro potřeby provozu, odhaduje správně vzdálenosti, zná účinnost brzd a řízení a dovede se uvarovati zbytečného hluku vozidla a zbytečného unikání plynů (par) z výfuku.

Ke zkoušce jest žadatel povinen sám opatřiti motorové vozidlo, jež musí býti v takovém stavu, aby bylo možno bezpečně vyzkoušeti praktické znalosti žadatelovy; vozidlo, které těmto podmínkám nevyhovuje, budiž odmítnuto. Není-li žadatel vlastníkem řečeného vozidla, musí předložiti potvrzení vlastníka o tom, že použití vozidla děje se s jeho souhlasem; toho není třeba při použití vozidel, která propůjčují pro zkoušku svých žáků podniky zabývající se po živnostensku výcvikem řidičů motorových vozidel (školy pro řidiče).

Zkušební komisař vyhotoví o výsledku této zkoušky posudek, v němž výslovně uvede kategorii a skupinu (§ 68) motorových vozidel, pro které žadatel vykonal zkoušku.

Jestliže žadatel neobstál při zkoušce, ustanoví mu zkušební komisař přiměřenou lhůtu k opakování zkoušky, která však nesmí býti kratší než dva měsíce, poučí ho, že může po uplynutí této lhůty žádati u příslušného okresního úřadu o povolení k opakování zkoušky, a zpraví o tom současně okresní úřad. Proti výroku zkušebního komisaře není opravných prostředků.

Opakování zkoušky jest povoliti jen, žádá-li se o to do jednoho roku po podání prvé žádosti. Jinak je potřebí nové žádosti podle § 67. Za opakování zkoušky musí žadatel složiti znovu zkušební taxu.

Vykonal-li žadatel zkoušku s úspěchem, vydá mu okresní úřad řidičský průkaz.

Vzor řidičského průkazu stanoví ministerstvo vnitra. Zanikne-li oprávnění říditi motorové vozidlo (§ 14 zákona), jest řidičský průkaz vrátiti úřadu, který jej vydal.

Uchází-li se osoba, které bylo již uděleno povolení říditi motorové vozidlo, o povolení říditi motorové vozidlo jiné kategorie nebo skupiny (§ 68), musí se podrobiti zkoušce doplňovací.

Žádost o udělení nového povolení podati jest u okresního úřadu, v jehož obvodu má žadatel bydliště. Ustanovení § 67, odst. 1, věty druhé, platí i tu.

K této žádosti, jež musí kromě údajů zmíněných v § 67, odst. 2 obsahovati údaj o povolení říditi motorová vozidla, které již bylo uděleno, není třeba připojiti přílohy zmíněné v § 67, odst. 3 kromě vysvědčení zachovalosti.

Doplňovací zkouška sestává ze zkoušky ústní a zkoušky v jízdě. Ústní zkouška omezí se jen na předměty uvedené v § 72, odst. 1, písm. b) a c) a pokud se týče, též v § 72, odst. 2.

V ostatním platí i pro doplňovací zkoušku a udělení povolení ustanovení předchozích paragrafů.

Vysvědčení o způsobilosti k řízení motorových vozidel vydané vojenskou správou nahrazuje průkaz odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla podle § 12, odst. 3, věty druhé a třetí zákona.

Do doby tříleté praxe řidičské podle § 12, odst. 4 zákona se započítává řidičům ta doba činné vojenské služby, po kterou se po nabytí průkazu k řízení motorových vozidel zabývali v této službě řízením motorových vozidel. Tato praxe prokazuje se potvrzením vojenské správy.

Žádost za udělení povolení říditi motorové vozidlo používané k veřejné dopravě osob podati jest u okresního úřadu, v jehož obvodu má žadatel bydliště. Ustanovení § 67, odst. 1, věty druhé, platí i tu.

V žádosti jest uvésti údaje o nabytí oprávnění říditi motorové vozidlo podle § 12, odst. 2 zákona, popřípadě podle dřívějších předpisů (§ 95, odst. 1 zákona). K žádosti jest připojiti křestní nebo rodný list žadatele a průkazy o tříleté praxi řidičské.

Do tříleté praxe řidičské počítá se jen doba ztrávená po nabytí povolení podle § 12, odst. 2 zákona, popřípadě po nabytí povolení podle dřívějších předpisů (§ 95, odst. 1 zákona), po kterou žadatel skutečně řídil motorové vozidlo téže kategorie a skupiny (§ 68), pro jaké má býti uděleno povolení podle § 12, odst. 4 zákona. Průkaz podává se - pokud jde o zaměstnance - vysvědčeními zaměstnavatelů, jejichž hodnověrnost ověří si úřad vhodným způsobem, zejména nahlédnutím do legitimace pojištěnců zavedené pro potřeby sociálního pojištění, kterou za tím účelem je žadatel povinen předložiti. Je-li řidič motorového vozidla sám podnikatelem dopravy nákladů, podává průkaz dokladem o svém živnostenském oprávnění a potvrzením příslušného živnostenského společenstva, že buď vůbec nezaměstnával pomocných pracovníků nebo že i sám při provozu své živnosti řídil motorové vozidlo. Jde-li o jiné osoby, jest prokázati, že skutečně řídily vozidlo po dobu tří let, jiným vhodným způsobem.

Okresní úřad zjistí zvláštní tělesnou a duševní způsobilost žadatelovu svým úředním lékařem. Pro zjištění této tělesné a duševní způsobilosti podle § 12, odst. 4 zákona platí tyto předpisy: Vyžaduje se ostrost zraková bez korekce nejméně 6/8 na lepším a 6/12 na horším oku. Sluch musí býti normální; zdůrazněný šepot musí taková osoba slyšeti nejméně na vzdálenost 5 m pro každé ucho. Od této podmínky lze upustiti, je-li tento nedostatek vyvážen přiměřeně dlouhou praxí řidičskou; v žádném případě nesmí však ostrost sluchová býti snížena tak, aby taková osoba neslyšela zdůrazněný šepot alespoň na vzdálenost 2 m pro každé ucho. Jinak musí taková osoba vyhovovati ustanovením § 70, odst. 2.

Žadatel musí se dále podrobiti s prospěchem psychotechnickému vyšetření. Bližší podrobnosti o provádění tohoto vyšetření budou stanoveny zvláštním vládním nařízením.

Osoby, jež nabyly oprávnění říditi motorová vozidla používaná k veřejné dopravě osob podle § 12, odst. 4 zákona a nepozbyly ho podle § 14 zákona, jsou povinny podrobiti se každého druhého roku lékařské prohlídce, aby bylo zjištěno, vyhovují-li dosud požadavkům tělesné a duševní způsobilosti, předepsaným pro dosažení tohoto oprávnění.

Stejné povinnosti podléhají osoby, které nabyly řidičského oprávnění přede dnem účinnosti zákona (§ 94, odst. 3 zákona), uplatnily svůj nárok na oprávnění říditi motorová vozidla používaná k veřejné dopravě osob (§ 144, odst. 2) a nepozbyly tohoto oprávnění podle § 14 zákona. Prvé prohlídce podrobí se tyto osoby v termínech, které vyhlásí ministerstvo vnitra nebo pro svůj obvod úřad jím k tomu zmocněný.

Okresní úřad vyzve každého roku veřejnou vyhláškou osoby, které zabývají se řízením motorových vozidel používaných k veřejné dopravě osob, jejíž stanoviště je v obvodu úřadu, a které mají se podrobiti lékařské prohlídce v tomto roce, aby se v době ve vyhlášce stanovené dostavily k okresnímu úřadu nebo na jiné místo jím určené za účelem lékařské prohlídky.

Lékařská prohlídka provádí se podle zásad stanovených v § 79, odst. 4. Zjistí-li se touto prohlídkou, že řidič nevyhovuje již požadavkům tělesné a duševní způsobilosti, předepsaným pro dosažení oprávnění uvedeného v § 12, odst. 4 zákona, nebo dokonce ani požadavkům předepsaným pro dosažení oprávnění uvedeného v § 12, odst. 2 zákona, budiž o tom zpraven okresní úřad, v jehož rejstříku jest řidič zapsán, za účelem dalšího opatření podle § 15, odst. 1 zákona.

Příznivý výsledek prohlídky jest poznamenati v průkaze o řidičském oprávnění.

Odmítne-li osoba prohlídkou povinná bezdůvodně podrobiti se prohlídce, jest o tom zpraviti okresní úřad, v jehož rejstříku řidičů je zapsána, za účelem dalšího opatření podle § 15, odst. 4 zákona, pokud jde o oprávnění uvedené v § 12, odst. 4 zákona.

Vzor rejstříku československých motorových vozidel a vzor osvědčení o zápisu vozidla do tohoto rejstříku stanoví ministerstvo vnitra. V rejstříku jest poznamenati též, zda vozidlo jest určeno pro veřejnou dopravu osob (§ 7, odst. 2 zákona).

Údaje zapisované do rejstříku buďte prokázány držitelem motorového vozidla při přihlašování vozidla k zápisu, pokud se týče při oznamování skutečností, tvořících předmět zápisu. Za tím účelem je držitel povinen rejstříkovému úřadu předložiti zejména:

k prokázání údajů, uvedených v § 10, odst. 1 zákona, a údajů o zkoušce, popřípadě dodatečné zkoušce vozidla nebo typu [§ 16, odst. 2, písm. b) a c) zákona] osvědčení o zkoušce (typové osvědčení) nebo osvědčení o dodatečné zkoušce vozidla (§ 6, odst. 3, 6 a 7 zákona),

k prokázání pojištění proti následkům odpovědnosti z provozu vozidla podle § 56 zákona [§ 16, odst. 2 písm. f) zákona] potvrzení pojišťovny (§ 60 zákona),

k prokázání údajů o vyclení vozidla [§ 16, odst. 2, písm. g) zákona] potvrzení celního úřadu, z něhož musí býti patrno, který úřad a kterého dne vozidlo vyclil a pod kterým pořadovým číslem bylo vyclení zapsáno v příslušném zápise celního úřadu; při osvobození vozidla od cla platí toto ustanovení obdobně; předložení průkazu o vyclení (osvobození od cla) odpadá při dalším zápisu vozidla do rejstříku.

Při prvém zápisu vozidla do rejstříku jest držitel vozidla povinen předložiti vedle typového osvědčení též druhý opis osvědčení o způsobilosti typu (§ 23), který si rejstříkový úřad ponechá.

Změní-li držitel stálé stanoviště vozidla tak, že vozidlo přechází do obvodu jiného okresního úřadu, je povinen před přihlášením vozidla u tohoto úřadu odhlásiti je u dosavadního úřadu rejstříkového. Při změně v osobě držitele vozidla postihuje povinnost odhlásiti se dřívějšího držitele a povinnost přihlásiti se nového držitele; dřívější držitel je povinen odevzdati novému držiteli osvědčení o zápisu vozidla do rejstříku. Při exekučním zabavení motorového vozidla jest jeho dosavadní držitel povinen vydati toto osvědčení exekučnímu orgánu.

Vzor rejstříku československých řidičů motorových vozidel stanoví ministerstvo vnitra.

Zahlazení soudního odsouzení pro trestný čin proti bezpečnosti života, těla nebo zdraví jest oznámiti rejstříkovému úřadu, jemuž bylo oznámeno uložení trestu, a tímto v rejstříku řidičů vyznačeno (§ 6 zákona ze dne 14. června 1928, č. 111 Sb. z. a n., o zahlazení odsouzení).

Tresty uložené za trestné činy, na něž by bylo bývalo možno použíti trestního řízení blokového, vymažou se z rejstříku z úřední moci po uplynutí jednoho roku, počítajíc ode dne právoplatného uložení trestu.

Obsah a forma mezinárodního osvědčení pro motorová vozidla jsou patrny z přílohy B, obsah a forma mezinárodního povolení k řízení pak z přílohy C. Zápisy do nich se provádějí jen psanou nebo tištěnou latinkou.

Pro vydávání mezinárodních povolení k řízení rozeznávají se tyto kategorie motorových vozidel:

Mezinárodní povolení k řízení může býti vydáno jen tomu, kdo prokáže, že mu bylo uděleno povolení říditi na území Československé republiky motorové vozidlo téže nebo podobné kategorie, které je dosud v platnosti (§ 12, odst. 1 a § 95, odst. 1 zákona). Má-li okresní úřad, jemuž přísluší vydati mezinárodní povolení k řízení, důvodně za to, že majitel toho oprávnění nevyhovuje již podmínkám předepsaným pro jeho dosažení, zpraví o tom neprodleně úřad rejstříkový (§ 17 zákona) a vyčká jeho sdělení. dojde-li zpráva, že bylo zahájeno řízení za účelem odnětí oprávnění žadateli podle § 15 zákona nebo že oprávnění to bylo již odňato, budiž mezinárodní povolení k řízení straně odepřeno. Povolení to budiž však straně vydáno, předloží-li doklad o tom, že takovéto opatření rejstříkového úřadu nevedlo k právoplatnému odnětí oprávnění. Stejně postupuje okresní úřad, jemuž přísluší vidovati mezinárodní povolení k řízení, ať k upozornění spolku pověřeného vydáváním těchto povolení, či z moci úřední.

Objeví-li se, že osoba, jíž bylo vydáno mezinárodní povolení k řízení, nevyhovuje podmínkám předepsaným pro jeho dosažení, odejme je okresní úřad, který je vydal, popřípadě vidoval, nepozbylo-li již samo platnosti odnětím nebo jiným zánikem oprávnění říditi motorové vozidlo (§§ 14, 15 a § 23, odst. 1 zákona).

Úřad příslušný k vidování vykonává dozor na spolek, pokud jde o vydávání mezinárodních osvědčení a povolení. Tento úřad je příslušným k vydání mezinárodního osvědčení nebo povolení, jež bylo spolkem neprávem odepřeno.

Má-li spolek, pověřený vydáváním mezinárodních osvědčení nebo povolení, odbočky nebo úřadovny mimo své sídlo, které jsou oprávněny podle stanov spolku a se schválením ministerstva veřejných prací, pokud se týče ministerstva vnitra vystavovati tato osvědčení nebo povolení, jest příslušným k jich vidování a k úkonům předchozího odstavce okresní úřad sídla této odbočky nebo úřadovny.

Úřad (spolek), vydávající mezinárodní osvědčení nebo povolení, vede seznam těchto průkazů, jež vydal.

Za platné na území republiky Československé uznává se toliko takové mezinárodní osvědčení pro cizozemské motorové vozidlo, které bylo vydáno podle vzoru uvedeného v příloze B úřadem některého smluvního státu Pařížské úmluvy nebo spolkem k tomu úředně zmocněným v jazyce předepsaném zákonodárstvím onoho státu; bylo-li vydáno uvedeným spolkem, musí býti úřadem ověřeno. Zápisy do něho konají se jen psanou nebo tištěnou latinkou.

Jízdou na přechodnou dobu rozumí se jízda motorovým vozidlem v Československé republice jen za předpokladu, že toto vozidlo má stálé stanoviště mimo území republiky Československé.

Značka státní příslušnosti musí se skládati z jednoho až tří písmen volených ve shodě s Pařížskou úmluvou a s mezinárodními akty k ní se vážícími. Provedení a umístění značky musí odpovídati ustanovením §§ 87 a 88.

Prozatímní tuzemská značka cizozemských motorových vozidel (§ 29, odst. 2 zákona) sestává ze dvou velkých tiskacích písmen latinských, z nichž prvním jest písmeno H a druhým počáteční písmeno země, v níž byla značka vydána, takže zní:

v zemi České ............................... HČ,

v zemi Moravskoslezské ..................... HM,

v zemi Slovenské ........................... HS,

v zemi Podkarpatoruské ..................... HR.

Evidenční číslo sestává nejvýše z pěti arabských číslic vzatých z číselné řady buď pro motorová vozidla dvoukolová nebo pro motorová vozidla ostatní. Písmena i číslice jsou červené na bílém poli.

Pro způsob provedení a umístění prozatímních tuzemských značek cizozemských motorových vozidel platí jinak tytéž předpisy jako o rejstříkových značkách československých motorových vozidel (§§ 49 a 51) s tou výjimkou, že značkové tabulky mohou býti zhotoveny také z přiměřeně silného papíru.

Celní úřady (§ 27 zákona) vedou rejstřík o vydávání těchto značek, do něhož zapisují domácí rejstříkovou značku vozidla, jméno a bydliště držitele motorového vozidla a den vydání prozatímní tuzemské značky, a vydávají potvrzení o přidělení této značky.

Zemské úřady přidělí jednotlivým celním úřadům ve svém správním obvodu určité skupiny čísel pro značky zmíněné v předchozím odstavci.

Celní úřad vydá straně tabulku se značkou za náhradu hotových výloh.

Je-li cizozemské motorové vozidlo opatřeno jinými značkami, buďtež buď sňaty nebo zakryty tak, aby je nebylo viděti.

Pro zkoušení cizozemských motorových vozidel opatřených prozatímní tuzemskou značkou platí obdobně tytéž předpisy jako pro československá motorová vozidla (§§ 19 až 41).

Zemský úřad může uděliti povolení podle § 29 zákona toliko tenkráte, měla-li zkouška příznivý výsledek a vyhovuje-li vozidlo kromě toho ještě ustanovení § 11, odst. 1, písm. a) a b) a odst. 2 a 3 zákona.

Dočasná tuzemská značka cizozemských motorových vozidel (§ 31, odst. 1 zákona) sestává z velkých tiskacích písmen latinských, označujících zemský úřad, jímž byla značka vydána, a z evidenčního čísla. Uvedenými písmeny jsou velká tiskací písmena latinského písma, a to:

pro zemský úřad v Praze .................... ZČ,

pro zemský úřad v Brně ..................... ZM,

pro zemský úřad v Bratislavě ............... ZS,

pro zemský úřad v Užhorodě ................. ZR.

Evidenční číslo sestává z arabských číslic, vzatých z číselné řady, zvláštní pro motorová vozidla o dvou kolech a zvláštní pro motorová vozidla ostatní. Pokud jde o sestavení, provedení a umístění této značky, platí ustanovení o značkách rejstříkových (§§ 49 a 51).

Ustanovení předchozího odstavce platí i pro stálé tuzemské značky cizozemských motorových vozidel (§ 31, odst. 2 zákona) s tou jedinou změnou, že písmeno Z nahrazuje se písmenem T.

Zemský úřad vede o značkách jím přidělených (odstavce 1 a 2) záznamy ve formě rejstříku, do něhož jest zapsati kromě přidělené značky:

Rejstřík vede se odděleně pro vozidla, jimž přidělena dočasná značka, a odděleně pro vozidla, jimž byla přidělena značka stálá; vzor tohoto rejstříku stanoví ministerstvo vnitra.

Každý, kdo prokáže svůj zájem, má právo vyžádati si od úřadu ústně nebo písemně informaci nebo výpis o skutečnostech uvedených v odstavci 3, písm. a) a b); úřad je povinen této žádosti vyhověti.

Do průkazu o povolení, uděleném podle § 29 nebo § 30 zákona, jest zanésti všechny údaje zapsané v rejstříku (§ 98).

Průkaz uvedený v předchozím odstavci jest povinen řidič míti při jízdách na území Československé republiky u sebe a předložiti jej na požádání příslušným veřejným orgánům k nahlédnutí; průkaz budiž též předložen celnímu úřadu, jenž propouští vozidlo, při výstupu z území Československé republiky, a byla-li vozidlu přidělena stálá značka, i při novém vstupu do tohoto území. V posléze uvedeném případě poznamená celní úřad v průkazu den nového vstupu. Byla-li vozidlu přidělena jen dočasná značka, postupuje se při novém jeho vstupu na území Československé republiky podle § 29 zákona.

Žádost o povolení podle § 72, odst. 1 a 2 zákona jest - pokud nejde o učitelské osoby na veřejných školách (§ 72, odst. 3 zákona) - podati u toho zemského úřadu, v jehož obvodu je sídlo soukromého po živnostensku provozovaného podniku pro výcvik řidičů, popřípadě sídlo závodu, úřadu nebo hasičského sboru [§ 72, odst. 2, písm. a) a b) zákona], pro jehož účely má býti povolení uděleno.

Průkaz o tom, že žadatel motorové vozidlo po dobu tří let skutečně řídil, podává se obdobně podle ustanovení § 79, odst. 3. Žadatel musí dále předložiti potvrzení školy, podniku, úřadu nebo hasičského sboru, pro jehož účely má býti povolení uděleno, že jest ustanoven ku výcviku žáků, zaměstnanců, osob kupujících vozidla nebo jejich zaměstnanců.

Povolení podle § 72, odst. 2 zákona vydává se ve formě zvláštního učitelského průkazu na formuláři, který stanoví ministerstvo veřejných prací.

Školy, podniky, úřady nebo hasičské sbory, zmíněné v § 72, odst. 2 zákona, smějí zaměstnávati k vyučování jízdě motorovými vozidly jen osoby, které mají povolení podle § 130, odst. 3.

Škola, podnik, úřad nebo hasičský sbor, pro jehož účely bylo uděleno povolení podle § 72, odst. 2 zákona, jest povinen, jakmile majitel dotčeného povolení přestal vyučovati jízdě pro účely této školy, podniku, úřadu nebo hasičského sboru, oznámiti to úřadu povolení udělivšímu, jenž je odejme podle § 77, odst. 3 zákona.

v obeznámení žáků s právními předpisy týkajícími se jízdy motorovými vozidly,

v obeznámení žáků s poskytováním první laické pomoci při úrazech,

v poučení žáků o konstrukci motorového vozidla a zařízeních na něm umístěných, o hmotách v konstrukci užívaných a o látkách pohonných,

v důkladném poučení žáků o udržování a obsluze oněch částí vozidla, od nichž závisí bezpečnost jízdy (brzdy, řízení, pneumatiky), a v obeznámení jich se způsoby odstraňování poruch a s běžnými opravami vozidla.

Cvičení v jízdě budiž konáno nejprve za dne, a sice z počátku na silnicích s malým dopravním ruchem, později, ovládá-li žák již dostatečně řízení, na silnicích rušnějších a v městských ulicích s menším dopravním ruchem, pak teprve na silnicích a v ulicích s velkým dopravním ruchem, a konečně v době noční.

Při jízdě budiž žákům vyložena prakticky (s demonstrováním) funkce řídícího zařízení a žáci buďtež vycvičeni ve vyhýbání, předjíždění jiných vozidel, v jízdě nazad, v zahýbání do jiných ulic a cest, v brzdění a v zabezpečení vozidla stojícího na svahu, aby nesjelo nazpět.

Při praktické jízdě budiž žák poučen, jak se má zachovati za zvláštních okolností (smyk vozidla, požár na něm aj.), a obeznámen s montáží pneumatik.

Pro podniky zabývající se po živnostensku výcvikem řidičů motorových vozidel (§ 73 zákona) bude vydán ministerstvem veřejných prací vyučovací řád.

Vyučování jednotlivého žáka v těchto podnicích nesmí trvati méně než 3 týdny, přičemž žák musí při praktickém cvičení v jízdě ujeti nejméně 120 km.

Na vyučování a dodržování vyučovacího řádu v těchto podnicích dozírá zemský úřad, v jehož obvodu je sídlo podniku. Tento úřad může pověřiti výkonem dozoru místně příslušný úřad okresní.