Prioritní lhůty, které jsou v oboru ochrany vynálezů stanoveny v čl. 4 Pařížské unijní úmluvy na ochranu živnostenského vlastnictví a neuplynuly do 29. září 1938 nebo počaly běžeti po tomto dni, se prodlužují do uplynutí jednoho roku ode dne počátku účinnosti tohoto zákona.

Československý státní příslušník může uplatniti v tuzemsku do uplynutí jednoho roku ode dne počátku účinnosti tohoto zákona nárok na přiznání prioritního práva podle § 54 a) patentního zákona ve znění zákona ze dne 20. prosince 1932, č. 26 Sb. z roku 1933, kterým se mění a doplňují předpisy o ochraně vynálezů, na podkladě své přihlášky podané v cizině.

U patentových přihlášek, podaných v době od 5․ května 1945 do jednoho roku ode dne počátku účinnosti tohoto zákona, lze před uplynutím této lhůty uplatniti nárok na přiznání prioritního práva, založeného na přihlášce vzorku u některé obchodní a živnostenské komory podle zákona ze dne 7. prosince 1858, č. 237 ř. z., o ochranných vzorcích, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících, byl-li vzorek přihlášen v době ode dne 1. srpna 1940 do dne 4. května 1945 včetně. V žádosti o přiznání priority musí býti uvedeno datum a místo přihlášení vzorku a zároveň s ní jest předložiti příslušný prioritní doklad, vydaný místem přihlášení.

U patentových přihlášek, které byly podány v době ode dne 5. května 1945 do dne počátku účinnosti tohoto zákona a nebyly ještě oznámeny a vyloženy, lze uplatniti nárok na přiznání prioritního práva dodatečně, nejpozději však do jednoho roku ode dne počátku účinnosti tohoto zákona.

Nemůže-li si strana opatřiti prioritní doklad, protože úřad, u něhož byla podána původní přihláška, jej nemůže v důsledku mimořádných poměrů způsobených válkou vystaviti nebo jej odepře vydati, může býti prioritní právo prokázáno i jiným věrohodným způsobem.

pro zachování práv z patentových přihlášek a z patentů, nabytých ke dni 30. září 1938 nebo po tomto dni, anebo

pro získání práv, kterých, kdyby nebylo války, mohlo býti nabyto po dni 29. září 1938 na žádost, podanou přede dnem 30. června 1947, se prodlužují do uplynutí jednoho roku ode dne počátku účinnosti tohoto zákona.

Období mezi dnem 29. září 1938 o dnem 30. června 1947 se nezapočítává do tříleté lhůty, stanovené v § § 21 a 27 patentního zákona.

Ustanovení § 21, odst. 4 a " 27 patentního zákona neplatí do 30. června 1949 na patenty, jež byly v platnosti dne 30. září 1938.

Osoby, které počaly bezelstně užívati předmětu patentu, jenž nabyl opět platnosti podle ustanovení § 2, na území Československé republiky v době od zániku patentu do 31. prosince 1946, nebo které v této době učinily opatření, jichž je k takovému užívání třeba, jsou oprávněny využitkovati nadále předmětu patentu k potřebám svého vlastního závodu ve vlastních nebo cizích dílnách. Ustanovení § 9 odst. 3 a 4 patentního zákona platí obdobně.

Vynálezce, který prokáže, že je původcem, a který přihlásil svůj vynález k patentování pro území Československé republiky mezi dnem 29. září 1938 a dnem 1. ledna 1946, nebo jeho právní nástupce jest vzhledem k patentové přihlášce, jejímž předmětem je týž vynález a která byla podána s použitím výhody podle ů 1, odst. 1 postaven na roveň bezelstnému uživateli podle odstavce 1, a to i když svého vynálezu skutečně neužíval, prokáže-li, že započetí užívání bylo zabráněno válkou.

Pro cizince v cizině platí ustanovení § 1, odst. 1, 4 a 5 a § § 2 a 3 jen potud, pokud země, jejímiž jsou příslušníky anebo v níž mají své bydliště nebo skutečné a opravdové závody živnostenské nebo obchodní, poskytuje příslušníkům československým v podstatě stejné úlevy.

Zda a v jakém rozsahu je splněna podmínka uvedená v odstavci 1, vyhlásí ministr průmyslu v Úředním listě, na Slovensku též v Úradnom vestníku.

Roční poplatky za patenty, které se staly splatnými po dni 29. září 1938 a byly zaplaceny v zahraničí do dne 31. prosince 1945 na účet československého státu, se pokládají za řádně zaplacené podle příslušných předpisů, a to i když předepsané lhůty nebyly zachovány.

Platby podle odstavce 1, které se staly v cizí měně, se pokládají za odpovídající příslušným předpisům, jestliže byly provedeny podle úředního kursu posledně známého v době placení.

Osobám, jež počaly v době ode dme, kterým patent, na nějž se vztahuje ustanovení § 6, odst. 1, byl pro nezaplacení příslušného ročního poplatku pokládán Patentním úřadem v Praze za zaniklý, do dne 31. prosince 1946 předmětu patentu v Československé republice bezelstně užívati, nebo které učinily v této době opatření, jichž je k takovému užívání třeba, nepřísluší právo k dalšímu užívání předmětu patentu, mohou však do jednoho roku ode dne počátk u účinnosti tohoto zákona uplatniti vůči majiteli patentu nárok na to, aby jim propůjčil licenci.

Nedohodnou-li se strany o propůjčení licence podle odstavce 1, stanoví její podmínky na návrh některé ze stran Patentní úřad v Praze v řízení, o němž platí obdobně předpisy o řízení zrušovacím.

Zároveň s podáním návrhu jest zaplatiti poplatek 500,- Kčs, s podáním odvolání k Patentnímu soudu 700,- Kčs, jinak se pokládá návrh nebo odvolání za nepodané. Ustanovení § 116, odst. 3, věty druhé patentního zákona platí obdobně.