vládního nařízení č. 105/1950 Sb., kterým se vyhlašuje Statut národních podniků průmyslových.

Statut národních podniků průmyslových.

Úvod.

Socialistický průmysl je základní a nejdůležitější složkou v hospodářském životě naší lidově demokratické republiky.

Až do revoluce v roce 1945 byl průmysl v rukou soukromých vlastníků-kapitalistů. Sloužil jim k obohacování a k vykořisťování pracujících.Aby zachovali své zisky, zradili kapitalisté v kritických chvílích republiku a podali tak další důkaz své politiky nepřátelské lidu. Porážka hitlerovského fašismu Rudou armádou a vítězství našeho lidu umožnily, aby byl kapitalistický majetek z velké části znárodněn a přešel tak do rukou státu. To byla první etapa našeho znárodnění; po ní zůstala ještě značná část průmyslu v rukou kapitalistů.

Kapitalisté však i potom záměrně a soustavně sabotovali a rozvraceli pokojný vývoj našeho hospodářství, ztěžovali naši cestu k socialismu a snažili se obnovit staré kapitalistické poměry předmnichovské republiky.

Porážka reakce a vítězství pracujícího lidu v únoru 1948 vyústily na hospodářském poli v další znárodnění, které podstatně zúžilo kapitalistické prvky v našem průmyslu a vytvořilo širší hospodářskou základnu pro budování socialismu.

Povalení kapitalismu, porážka reakce a převzetí moci do rukou pracujícího lidu mohlo být v naší vlasti uskutečněno jen proto, že v čele pracujících stojí Komunistická strana Československa. Také při výstavbě socialismu má strana vedoucí úlohu. Určuje generální linii budovatelského úsilí a označuje cíle, kterých má být v jednotlivých obdobích dosaženo. Strana jako vedoucí síla stmeluje, upevňuje a obrací k těmto cílům pracující a všechny masové organisace. První místo mezi nimi zaujímá Revoluční odborové hnutí, které jako jednotná organisace nejpokročilejší společenské třídy rozsáhlostí své činnosti je školou socialismu pro všechny pracující a nezbytným činitelem při výstavbě, organisaci a stálém vzestupu našeho znárodněného průmyslu.

Po prvním znárodnění jsme stáli před úkolem vytvořit se znárodněného průmyslového majetku hospodářské jednotky, podrobit je jednotnému vedení socialistického státu a dát znárodněnému průmyslu prvé organisační formy. Tak vznikly národní podniky průmyslové, které ve své době celkem dobře splnily své poslání při překonávání poválečných obtíží. Jejich existence byla také nezbytným předpokladem pro zajištění výstavby nového společenského řádu.

Nový společenský řád vítězí nad řádem starým jen tehdy, dovede-li společnosti opatřit více lepších a lacinějších výrobků než řád starý a tak ji obohatit. V dalším vývoji se ukázalo, že od národních podniků nelze při jejich dosavadní skladbě a vnitřní organisaci očekávat trvale úspěšné plnění tohoto základního úkolu, a to zejména proto, že naše plánované hospodářství klade stále vyšší požadavky na prohlubování a zpřesňování plánů.

Hospodářství se v socialistické společnosti nevyvíjí živelně, nýbrž je budováno a rozvíjeno záměrně. Nástrojem tohoto budování a rozvíjení hospodářství je plánování. Plánování je hospodářským zákonem socialismu. Skutečnost, že se pracující lid v čele s dělnickou třídou stal vlastníkem rozhodující části výrobních prostředků, nejen umožnila, ale přímo si vynutila přechod k hospodaření podle plánu. Jedině plánování může zajistit neustálý harmonický rozvoj výrobních sil, sladit výrobu s individuálními potřebami a překonat a odstranit úzká místa.

Cílem plánu je neustálé zvyšování životní úrovně všeho pracujícího lidu. Prostředkem k dosažení tohoto cíle je plánovité zvyšování produktivity práce; jinak nelze k tomuto cíli dospět.

Hlavní tíha všech úkolů uložených plánem leží na pracujících v našem znárodněném průmyslu, který je nejvyspělejší částí našeho hospodářství. Plnění povinností, před kterými stojí pracující v průmyslu, je proto svými důsledky závažnější než dosud a klade na ně vyšší nároky než kdykoli dříve.

Aby bylo možno zvládnout všechny úkoly průmyslu a dosáhnout určeného cíle, bylo nutno provést reorganisaci národních podniků. Smyslem této reorganisace bylo odstranit z provozu a organisace podniků všechny přežitky kapitalismu a vytvořit z podniků útvary, které jsou organisovány a řízeny podle socialistických zásad.

Tento Statut rozvádí v dalších kapitolách zásady socialistického hospodářství v našich národních podnicích průmyslových, nejvýznačnějším to činiteli ve výstavbě socialismu. Není právním předpisem ve starém pojetí; je směrnicí pro organisaci a činnost všech národních podniků průmyslových, a to směrnicí, která má vést k dalšímu vývoji, pokroku a budovatelskému úsilí. Čerpaje ze zkušeností nabytých v úžasné kolektivní budovatelské práci lidu Sovětského svazu, stanoví tento Statut zásady socialistické organisace průmyslu a ukazuje tak cestu ke společenskému řádu dokonalejšímu než všechny předchozí - k socialismu.

Základní články Statutu.

I. Národní podniky a jejich poslání.

Stát provozuje socialistickou průmyslovou výrobu prostřednictvím národních podniků. Jejich posláním je přispívat výrobou k vzestupu národního bohatství, ke zvyšování hmotné i kulturní úrovně naší společnosti a k upevnění moci pracujícího lidu. Národní podniky plní své poslání kolektivním úsilím všech svých pracujících, vedených nejuvědomělejšími z nich.

II. Vznik národních podniků, jejich právní povaha a poměry.

Národní podniky zřizuje stát jako samostatné právnické osoby. Vlastníkem majetku národního podniku je stát; národnímu podniku je tento majetek svěřen do správy.

III. Zásady pro řízení národních podniků.

Národní podniky se řídí zásadami socialistického hospodářství.

Nejdůležitější z nich jsou plánovitost, uplatňovaná při veškeré jejich činnosti, a aktivní účast pracujících.

S nimi vnitřně souvisí zejména hospodaření podle rozpočtu a zásada hospodárnosti, vedení jednou osobou, osobní odpovědnost, účelná decentralisace, operativnost řízení, zájem pracujících na výsledcích podniku, kontrola zdola i shora a zásada stálého vzestupu.

IV. Organisace národního podniku.

Organisace národního podniku se musí přizpůsobovat zásadám socialistického hospodářství, musí zajišťovat dokonalou spolupráci a umožňovat úspěšné plnění plánovaných úkolů.

Národní podnik vede ředitel. Národnímu podniku je zpravidla určen základní závod, jehož vedení je vedením celého národního podniku. Uvnitř se národní podnik člení na střediska, která hospodaří podle svého rozpočtu.

Organisace národního podniku je podrobně propracovaná v jeho organisačním řádu․

V. Podnikový plán.

Činnost národního podniku je určována jeho schváleným podnikovým plánem. Podnikové plány národních podniků jsou svým obsahem součástí jednotného hospodářského plánu.

Návrh podnikového plánu vzniká za aktivní účasti pracujících a opírá se o směrná čísla a technickohospodářské normy; schvaluje jej nadřízený orgán.

Plnění plánu je věcí všech pracujících. Proto se schválený plán rozepisuje až na pracoviště, aby každý znal své úkoly. Plnění plánu musí být kontrolováno zdola i shora.

VI. Práce a pracující.

Rozhodujícím činitelem ve výrobě jsou pracující. Z jejich nového poměru k práci vyrůstá socialistické soutěžení, údernictví a zlepšovatelské hnutí jako metoda budování socialismu a jako jedna z hlavních cest k zvyšování produktivity práce.

Pracující jsou odměňováni podle jakosti, množství a společenského významu své práce.

VII. Péče o kádry.

Na kádrech oddaných budování socialismu a ovládajících techniku a ekonomiku práce závisí rozvoj národního podniku. Rozmisťování a školení kádrů a péče o ně patří tedy k jeho předním úkolům.

VIII. Výrobní prostředky.

Národní podniky jsou povinny plně využít všech výrobních zařízení v rámci plánovaných úkolů a pečlivě je udržovat. Pořizování investic musí být v souladu s plánovanou výstavbou a přestavbou našeho průmyslu.

V hospodaření s materiálem a energií musí národní podniky dbát krajní úspornosti; nerostný průzkum a používání nových hmot z domácích surovin musí přispívat k hospodářské nezávislosti našeho státu.

IX. Technika, výrobní proces a výrobek.

Těžiště činnosti průmyslového podniku je ve výrobních dílnách a v přípravě výroby. Předpokladem úspěchu a technického rozvoje výroby je průmyslové výzkumnictví a vývoj.

Soustavné zvyšování produktivity práce vyžaduje, aby podnik využíval výhod plynoucích ze specialisace, typisace, normalisace a kooperace.

Výrobek musí být jakostní, trvanlivý a výtvarně hodnotný; odběrateli musí být dodán ve sjednaných lhůtách.

X. Finanční hospodaření.

Stát zajišťuje krytí plánované finanční potřeby národních podniků.

Národní podnik, i jeho jednotlivá střediska, hospodaří podle rozpočtu.

Jedinou cestou ke zvyšování socialistické rentability je snižování výrobních i jiných nákladů.

Zisky národních podniků se odvádějí státu a tvoří významnou část socialistické akumulace.

Hospodaření národních podniků je kontrolováno korunou. Tuto kontrolu provádějí jak podniky samy, tak orgány podniku nadřízené a banky.

XI. Podnikový fond pracujících.

Ke zvýšení hmotného zájmu pracujících na úspěšném plnění plánu slouží podnikový fond pracujících, který je dotován podle míry plnění podnikového plánu.

Z jeho prostředků se odměňují zasloužilí pracující a zlepšují se sociální, zdravotní, kulturní a tělovýchovná zařízení.

XII. Vrchní vedení národních podniků a dozor nad nimi.

Národní podniky jsou podřízeny vrchnímu vedení a dozoru státu, které obstarává příslušný ministr zásadně prostřednictvím generálních (oblastních) ředitelů.

I. Národní podniky a jejich poslání.

(1) Český a slovenský pracující lid se stal pánem ve své vlasti. Jeho uvědoměním a bojem bylo dosaženo vítězství nad kapitalismem, jeho uvědoměním a nadšenou prací vyrůstá nyní řád socialistický. Socialistická industrialisace, která je zákonem výstavby socialismu, uskutečňuje se v našich dolech, hutích, továrnách a dílnách. Nositelem budovatelského úsilí v nich je pracující lid s dělnickou třídou v čele.

(2) Převážná část průmyslových výrobních prostředků je v rukou státu. Stát spravuje tento majetek zejména prostřednictvím národních podniků. Jsou tedy národní podniky po stránce majetkové náplně částí národního majetku, po stránce formy organisačními celky, jejichž prostřednictvím stát provozuje socialistickou průmyslovou výrobu.

(3) Jejich posláním je přispívat výrobou prostředků výrobních a předmětů spotřebních k vzestupu národního b ohatství, ke zvyšování hmotné i kulturní úrovně naší společnosti, k upevnění moci pracujícího lidu, ke zvyšování obranné schopnosti naší vlasti, k upevňování její nezávislosti na kapitalistických státech a tím i k jejímu zajištění proti nepříznivým vlivům kapitalistických krisí. Na průmyslu závisí také rozvoj mechanisace našeho zemědělství a jeho přechod k vyšším výrobním formám, rozvoj stavebnictví, dopravy a jiných úseků našeho hospodářského života.

(4) Národní podniky plní své poslání kolektivním úsilím všech svých pracujících, to jest dělníků, techniků a úředníků, kteří stmeleni pracovní kázní a za vedení nejuvědomělejších v soudružské spolupráci a vzájemnou pomocí plní úkoly výstavby socialismu podle jednotného hospodářského plánu.

(5) Představitelem všech pracujících v závodech je Revoluční odborové hnutí. Cíl, který si Revoluční odborové hnutí při budování socialismu samo vytyčilo, se velmi podstatně liší od úlohy odborových organisací za kapitalismu. Podniky jsou nyní majetkem pracujícího lidu. Proto jeho organisace - Revoluční odborové hnutí - ze všech sil přispívá k rozvoji a prosperitě těchto podniků a k přesnému plnění jejich plánů; za hlavní těžiště své činnosti považuje stálé uvědomování a mobilisování pracujících tak, aby všichni co nejlépe pracovali podle svých schopností. To také umožňuje Revolučnímu odborovému hnutí, aby ještě lépe plnilo své sociální a kulturní poslání.

(6) Na všech pracujících v národních podnicích průmyslových leží velká odpovědnost za celostátní hospodářství. Vědomí této odpovědnosti musí je vést ke stálému zdokonalování jejich práce a k tomu, aby z národních podniků vytvořili pilíře našeho nyní již opravdu národního hospodářství.

(7) Své poslání mohou národní podniky splnit jen tehdy, budou-li v nich soustavně rozvíjeny výrobní síly a co nejintensivněji zvyšována produktivita práce a hospodárnost jako základní úkol, na jehož úspěšném zdolání závisí konečné vítězství socialismu nad kapitalismem.

II. Vznik národních podniků, jejich právní povaha a poměry.

Vznik národních podniků.

(8) Národní podniky průmyslové zřizuje příslušný ministr a svěřuje jim do správy majetek, který je ve vlastnictví státu, ať ho stát nabyl znárodněním nebo jiným způsobem.

(9) Zřízení národního podniku je významným činem v hospodářské výstavbě státu; se svěřením majetku národnímu podniku souvisí kromě toho důležité právní důsledky. Proto ministr vydá o zřízení národního podniku listinu, v níž určí jeho název, den vzniku, sídlo, základní závod, nebude-li od určení základního závodu výjimečně upuštěno, a den, ke kterému národní podnik převezme majetek do něho začleněný.

Právní poměry.

(10) Plné uplatnění hospodářské samostatnosti národního podniku předpokládá jeho právní samostatnost, neboť činnost národního podniku vede k mnohým jednáním, které pro něj zakládají práva a závazky. Proto jsou národní podniky samostatné právnické osoby a významné údaje o nich zapisují do podnikového rejstříku.

(11) Součástí názvu každého národního podniku je označení "národní podnik". Tohoto označení smějí užívat jen národní podniky.

(12) Protože národnímu podniku určuje činnost jeho schválený podnikový plán, není nutné, aby si národní podnik ke své činnosti opatřoval oprávnění, jichž by jinak bylo třeba podle předpisů živnostenského nebo jiného práva. Národní podniky jsou však podrobeny ustanovením o schvalování provozoven, jakož i jiným předpisům o ochraně života a zdraví pracujících a veřejné bezpečnosti.

(13) Vlastníkem majetku národního podniku je stát; národnímu podniku je tento majetek svěřen do správy. Ve věcech tohoto majetku národní podnik vystupuje a jedná vlastním jménem.

(14) Národní podnik nesmí zcizit majetek, který je mu určen k trvalému užívání, ani jeho části. Třetí osoby ne mohou k takovému majetku nabýt zástavních nebo jiných věcných práv, ať knihovních nebo neknihovních. Výjimky ze zákazu zcizení mohou povolit nadřízené orgány.

(15) V souladu s předchozími zásadami lze pro závazky národního podniku dosáhnout uspokojení pouze z majetku jemu svěřeného do správy, který není určen k tomu, aby ho podnik trvale užíval.

(16) Z majetku národním podnikem spravovaného nelze žádat ani dosáhnout uspokojení pohledávek za státem.

Nadřízené orgány.

(17) Protože stát používá národních podniků jako organisačních celků, jimiž provozuje socialistickou průmyslovou výrobu, ponechává si jejich vrchní vedení a dozor nad nimi. Obstarává je příslušný ministr zásadně prostřednictvím generálních ředitelů, a to tak, že každý národní podnik je pořízen určitému generálnímu (oblastnímu) řediteli a jeho prostřednictvím příslušnému ministru. Podrobnosti jsou uvedeny v kapitole o vrchním vedení národních podniků a dozoru nad nimi.

III. Zásady pro řízení národních podniků.

(18) Způsoby řízení národních podniků se v jednotlivých etapách socialistické výstavby mění; mohou se též podstatně lišit v různých průmyslových odvětvích, ba dokonce i uvnitř téhož odvětví, a to podle rozsahu a druhu výroby. Všechny jsou však založeny na obecných zásadách pro řízení podniků, které vyplývají ze samé podstaty socialistického hospodářství.

(19) Zásady, z nichž nejdůležitější jsou dále uvedeny, tvoří harmonický celek, při tom jedna vychází z druhé a všechny jsou vzájemně vnitřně spojeny; všechny musí být uplatňovány současně a na všech pracovních úsecích, a to v takovém vzájemném poměru, jak toho vyžaduje potřeba dané věci v daný okamžik.

Plánovitost.

(20) Veškerá činnost národního podniku je určována plánem. Plán dává pevnou základnu pro činnost pracujících tím, že před ně staví jasný cíl; veškerá jejich práce je podřízena úkolu plán splnit, a je-li to žádoucí, i překročit. Zásadou plánovitosti musí být proniknuti všichni dělníci, technikové a úředníci, ať pracují na kterémkoli pracovním úseku.

Hospodaření podle rozpočtu.

(21) Plánovitost proniká také finančním hospodařením národních podniků tak, že každý národní podnik a každé jeho středisko sestavují rozpočet, podle něhož hospodaří. Rozpočet je peněžním vyjádřením plánované činnosti. V mezích rozpočtu hospodaří národní podnik samostatně.

Hospodárnost.

(22) Všichni pracující musí být vedeni snahou splnit uložené úkoly s nejmenšími náklady, tedy co nejhospodárněji. Zásada hospodárnosti přikazuje, aby každý byl hospodářem na svém pracovišti.

(23) Uplatnění zásady hospodárnosti vede ke zvyšování rentability národních podniků. Na rozdíl od rentability, jak ji chápe kapitalismus, posuzujeme socialistickou rentabilitu s hlediska celého národního hospodářství. Socialistická rentabilita je podřízena plánu. Jejího zvýšení nemůže podnik dosáhnout zvyšováním cen nebo zhoršováním jakosti výrobků, nýbrž jedině snižováním výrobních a jiných nákladů nebo zlepšováním jakosti výrobků.

Účast pracujících na řízení podniku.

(24) Veškerá činnost podniku vyvěrá z uvědomělé práce nejširších mas; vedoucímu připadá úkol tuto práci organisovat. Při své činnosti se proto vedoucí opírá o pracovní úsilí pracujících a o jejich tvůrčí schopnosti a iniciativu.

(25) Formy, jimiž se projevuje účast pracujících na řízení podniku, jsou velmi různé, počínaje vstřícným plánováním a kontrolou plnění plánu a konče odhalováním a kritikou nedostatků. Představitelem pracujících je závodní skupina Revolučního odborového hnutí, s níž tedy musí vedoucí co nejtěsněji spolupracovat.

Decentralisace a centralisace.

(26) Aby byla umožněna co nejširší účast pracujících na řízení podniku, rozvinuta jejich iniciativa a zajištěna operativnost řízení, svěřuje se působnost, pravomoc a odpovědnost v národních podnicích organisačním útvarům co nejnižším.

(27) U vyšších organisačních útvarů se soustřeďují jen věci zásadní povahy nebo takové, které mohou být účelněji vyřizovány společně za všechny nebo za několik útvarů podřízených.

(28) Decentralisace a centralisace jsou tedy organisačními zásadami, které se vzájemně doplňují. Je velmi odpovědným úkolem uplatnit obě tyto zásady ve správném poměru.

Soustředění vedení v jedné osobě a osobní odpovědnost.

(29) V národním podniku směřuje činnost kolektivu pracujících ke stejnému cíli, který je dán plánem. Aby činnost všech směřovala k témuž cíli, musí být podnik veden jediným vedoucím, který se tak stává prvním organisátorem socialistické práce v podniku. Z téhož důvodu musí být také každý organisační útvar podniku veden jediným vedoucím. Vedoucí podniku a vedoucí každého jeho organisačního útvaru rozhoduje samostatně v rozsahu své pravomoci.

(30) Je výrazem nové pracovní morálky, podložené socialistickým uvědoměním pracujících, že se všichni pracující dobrovolně podřizují politické a odborné autoritě svého vedoucího. Tato autorita se zvyšuje tím, že se vedoucí opírá o vůli celého kolektivu.

(31) Všichni pracující v podniku osobně odpovídají za splnění uložených úkolů.

Živý a operativní způsob řízení.

(32) Řízení národního podniku musí být živé. Musí se opírat o skutečnou znalost kádrů i o znalost práce, její techniky a ekonomiky. Proto musí být vedení podniku co nejblíže výrobě a každý vedoucí má stále pozorně zjišťovat všechny potřeby výroby a udržovat styk s pracujícími na pracovištích.

(33) Řízení musí být také operativní, to znamená, že se musí neustále přizpůsobovat měnícím se poměrům a včas a účinně zasahovat všude, kde je toho třeba; nesmí se tedy omezit na pouhé vydávání směrnic (plánem, rozpočtem, ukazateli, oběžníky a pod.). Nutno bojovat proti byrokratickým metodám řízení, proti řízení příkazy "od zeleného stolu", proti papírovému úřadování; místo toho je třeba věnovat co největší pozornost soustavné kontrole plnění učiněných rozhodnutí a živému styku s pracujícími, bez něhož si nelze představit úspěšné řízení podniku.

Zájem pracujících na výsledcích podniku.

(34) Každý pracující dostává mzdu odpovídající jeho pracovním zásluhám. Zájem pracujících na výsledcích podniku je povzbuzován především mzdovým systémem, v němž se přihlíží k jakosti a množství vykonané práce a k prospěchu, který přináší celku. Kromě toho se jejich zájem podporuje prémiemi a odměnami za vyšší pracovní výkon, za dosažení úspor proti rozpočtu, za zlepšovací návrhy a pod. Nutno ovšem mít stále na zřeteli, že postupně zvyšovat odměnu za práci lze pro všechny pracující jen, pokud se zvýšila produktivita práce v celém našem hospodářství.

(35) Hmotnou pobídkou pracujícím jsou také sociální a jiné výhody, které jim plynou z podnikového fondu pracujících, dotovaného podle míry splnění podnikového plánu.

(36) Dalším významným prostředkem k povzbuzení zájmu pracujících na dobré práci jsou veřejné pochvaly, uznání, vyznamenání a pod.

Kontrola shora a zdola.

(37) Činnost národního podniku a všech pracujících musí být soustavně kontrolována. Kontrolu plnění uložených úkolů provádí především každý, komu byl úkol svěřen. Kontrolu shora provádějí nadřízené orgány, kontrolu zdola všichni pracující v podniku, poněvadž mají zájem na úspěchu své práce. Kontrolu zdola vykonávají pracující prostřednictvím orgánů jednotné odborové organisace.

Zásada stálého vzestupu.

(38) Při uplatňování uvedených zásad nesmí národní podnik ustrnout, nýbrž musí být veden snahou soustavně po všech stránkách zlepšovat své řízení, organisaci a činnost, a stavět si stále vyšší a vyšší cíle.

IV. Organisace národního podniku.

Účel organisace.

(39) Prvním předpokladem správného chodu každého celku je jeho účelná organisace. To platí tím více u hospodářského celku, jakým je národní podnik. Nesmí se však zapomínat, že dobrá organisace je jen nástrojem k tomu, aby byl podnik dobře řízen.

(40) Účelem dobré organisace národního podniku je takové uspořádání jeho činnosti, aby bylo dosaženo nejvyššího využití všech výrobních sil.

(41) Při organisování třeba pamatovat na to, že národní podnik není osamoceným hospodářským celkem, nýbrž organickou součástí celého hospodářství. Totéž platí i uvnitř národního podniku; činnost jednotlivých složek v podniku musí být organisována tak, aby umožňovala úspěšné splnění úkolů národního podniku a zajišťovala co nejužší spolupráci všech složek.

(42) Organisace národního podniku musí umožňovat uplatnění zásad řízení, které byly uvedeny v předchozí kapitole.

Organisační útvary.

(43) Vnitřně je národní podnik rozčleněn na organisační útvary, jimž jsou v rámci činnosti celého podniku přesně stanoveny úkoly a jejichž činnost je soustavně kontrolována.

(44) Organisační útvary musí být vytvořeny tak, aby bylo možno uplatnit organisační pravidla dále uvedená, ale zároveň i tak, aby jednotlivé útvary nebo několik útvarů pohromadě mohly samostatně hospodařit podle rozpočtu. Samostatně hospodařící organisační útvar nebo skupina organisačních útvarů, která samostatně hospodaří, nazývá se středisko; může jím být na příklad dílna, oddělení a pod.

Organisační řád.

(45) Aby byl zajištěn správný chod podniku, vydá ředitel organisační řád, v němž

a) zřizuje organisační útvary;

b) vymezí jejich působnost a vzájemné vztahy, zejména jejich podřízenost a nadřízenost;

c) určí pracovní postup v jednotlivých druzích činnosti národního podniku a spolupráci jednotlivých organisačních útvarů navzájem;

d) stanoví, kdo jmenuje vedoucí jednotlivých organisačních útvarů, a vymezí rozsah jejich pravomoci a odpovědnosti.

(46) Součástí organisačního řádu je organisační schema, které graficky znázorňuje vztahy podřízenosti a nadřízenosti zřízených organisačních útvarů.

(47) S organisačním řádem musí být seznámeni všichni pracující v rozsahu nutném pro řádný výkon jejich funkcí.

(48) Organisační řád a jeho závažnější změny musí být před vydáním projednány s generálním (oblastním) ředitelem.

Organisační pravidla.

(49) Při organisování národního podniku je třeba dbát určitých pravidel získaných praktickými zkušenostmi, z nichž jsou dále uvedena ta, která mají obecnou platnost.

(50) Pravomoc znamená nejen právo, nýbrž i povinnost rozhodovat. Této povinnosti se nikdo nemůže zprostit tím, že rozhodnutí přenechá orgánu vyššímu.

(51) S pravomocí je spojena odpovědnost stejného rozsahu.

(52) Kdo má právo rozhodovat, má též právo a povinnost přesvědčovat se,zda a jak jsou jeho rozhodnutí a příkazy plněny.

(53) Každý pracující i každý organisační útvar má v podniku pouze jednoho bezprostředně nadřízeného a pouze od něho dostává rozhodnutí a příkazy.

(54) Zásadně každý činitel v podniku dává příkazy pouze svým bezprostředně podřízeným a hlášení pouze svým bezprostředně nadřízeným. Je-li nutno odchýlit se v neodkladných případech od této zásady, je ten, kdo příkaz dostal nebo kdo hlášení podával, povinen uvědomit o tom co nejdříve svého bezprostředně nadřízeného.

(55) Vedoucí organisačních útvarů, mezi nimiž není vztah nadřízenosti, vyřizují běžné věci mezi sebou přímo.

(56) Vedoucí každého organisačního útvaru má míti jen tolik přímých podřízených , aby mohl jejich práci dobře řídit a kontrolovat.

(57) Vedoucí každého organisačního útvaru rozhoduje samostatně v mezích organisačního řádu a úkolů uložených mu plánem, jakož i v mezích rozhodnutí a příkazů svého nadřízeného.

(58) Každý pracující musí úzce spolupracovat s ostatními pracujícími; je zejména povinen poskytovat jim informace potřebné k jejich činnosti a předkládat jim k posouzení věci, které zasahují do jejich působnosti.

(59) Vyřizování běžných věcí, zvláště takových, které se opakují, má vedoucí organisovat tak, aby se mohl především soustředit na případy zásadní, mimořádné a takové, které se odchylují od obvyklé praxe.

(60) Úkoly musí vedoucí rozdělit svým podřízeným v souhlasu s organisačním řádem a v jeho rámci podle jejich schopností tak, aby byly pro ně splnitelné.

(61) Úkoly musí být v podniku rozděleny zásadně tak, aby táž práce nebyla vykonávána na dvou nebo dokonce na několika místech.

(62) Organisační útvary mají být účelně specialisovány, neboť se tím dosáhne vyšší účinnosti řízení a kvalitnějšího provedení.

(63) Organisace podniku musí odpovídat jeho velikosti a zvláštním podmínkám jeho výroby a musí být pružná. Vyžaduje-li toho potřeba, je nutno ji přiměřeně pozměnit. Každou organisační změnu je třeba předem dobře uvážit, aby národní podnik nebyl ve stavu stálé reorganisace; je-li však třeba organisaci změnit, musí být změna po důkladné přípravě provedena rychle, neboť nejistota v organisaci přináší podniku škodu.

Závody.

(64) Příslušný ministr určí každému národnímu podniku základní závod. Ředitel národního podniku je vedoucím základního závodu. Správa základního závodu obstarává zároveň správu národního podniku. Jen ve výjimečných případech může být od určení základního závodu upuštěno; stane-li se tak, upraví generální (oblastní) ředitel způsob vedení národního podniku.

(65) Výrobny místně odloučené od základního závodu jsou závody pobočnými, nebudou-li podle organisačního řádu podniku tvořit součást základního závodu nebo některého ze závodů pobočných. Vedoucí pobočného závodu je přímo podřízen řediteli národního podniku a je mu odpověden za splnění úkolů, které byly závodu uloženy.

(66) Při uplatňování zásady decentralisace musí být na pobočné závody přeneseno tolik působnosti, aby mohly co nejlépe plnit své úkoly.

(67) Organisační útvary základního závodu a jejich vedoucí musí úzce spolupracovat s pobočnými závody. Do jejich činnosti mohou však zasahovat jen se zmocněním podnikového ředitele a prostřednictvím vedoucího pobočného závodu.

(68) Zásady platné pro organisaci základního závodu platí přiměřeně i pro organisaci závodů pobočných. Nemusí však v nich být pro každou funkci vytvořen zvláštní organisační útvar.

Ředitel.

(69) V čele národního podniku je ředitel, který vede veškerou jeho činnost a jedná jeho jménem. Jeho významné postavení v národním podniku je vyjádřeno vysokou pravomocí a odpovědností.

(70) Ředitel rozhoduje v národním podniku samostatně, pokud v jednotlivých případech není stanoveno, že ke svému rozhodnutí potřebuje předchozího souhlasu generálního (oblastního) ředitele nebo příslušného ministra nebo pokud není rozhodnutí vyhrazeno těmto orgánům přímo.

(71) Ředitel rozhoduje o prostředcích, jimiž má být plněn podnikový plán, a o způsobu, jakým má být těchto prostředků použito. Jeho rozhodnutí jsou pro pracující v podniku závazná.

(72) Ředitel odpovídá zejména za přípravu, návrh a splnění podnikového plánu. Musí proto práci v podniku organisovat tak, aby každému byly jeho úkoly určeny přesně a včas.

(73) Ředitele jmenuje a odvolává generální (oblastní) ředitel po slyšení ústředního orgánu jednotné odborové organisace. Na jmenování a odvolání ředitele se nevztahují předpisy o spolupůsobení závodní rady při přijímání a zařazování zaměstnanců na pracovní místa, po případě předpisy o souhlasu závodní rady při propouštění zaměstnanců; ke jmenování a odvolání také není třeba souhlasu orgánu jinak nutného při sjednávání a rozvazování pracovního poměru.

(74) Ředitel slíbí generálnímu řediteli, že bude svědomitě plnit své povinnosti v souladu se zájmy státu. Dnem slibu ujímá se své funkce a stává se zaměstnancem podniku, nebyl-li jím již dříve. Jeho pracovní poměr zaniká dnem, kdy byl odvolán, nebo dnem, kdy bylo generálním (oblastním) ředitelem vzato na vědomí, že se vzdává své funkce.

(75) Ředitel je přímo podřízen generálnímu (oblastnímu) řediteli, jemuž také odpovídá za splnění svých povinností.

(76) Za úspěšné splnění plánu a zejména za jeho překročení, je-li žádoucí, je ředitel, pokud se o to zasloužil, zvlášť odměňován z prostředků generálního (oblastního) ředitelství podle směrnic, které vydá příslušný ministr v dohodě s ministrem práce a sociální péče a s ústředním orgánem jednotné odborové organisace.

(77) Ředitel nesmí vykonávat žádné zaměstnání, žádnou funkci nebo činnost, které jsou v rozporu se zájmy národních podniků.

(78) Jménem národního podniku mohou jednat kromě ředitele a jeho zástupců také osoby, které k tomu ředitel v rámci své pravomoci zmocní, a to v rozsahu uděleného zmocnění.

(79) Ředitel a osoby, které zastupují nebo spravují národní podnik nebo obstarávají jeho věci, odpovídají za škodu, kterou národnímu podniku způsobí. Náhrada se na nich vymáhá pořadem práva.

(80) V době nepřítomnosti nebo zaneprázdnění ředitele zastupuje jej v plném rozsahu jeho pravomoci vedoucí výroby a po něm další zástupci v pořadí, v jakém jsou ustanoveni. Zástupce ředitele je ustanovován nebo zprošťován po slyšení ústředního výboru příslušného svazu ROH.

Přímí podřízení ředitele.

(81) Řediteli je bezprostředně podřízen vedoucí výroby a vedoucí těchto dalších organisačních útvarů: plánovacího, technického, podnikohospodářského, obchodněadministrativního, kádrového, technickokontrolního a bezpečnostního. To však neznamená, že pro každou z uvedených funkcí musí být vytvořen zvláštní organisační útvar nebo určena odpovědná osoba pověřená jedině touto funkcí.

(82) Dále jsou řediteli bezprostředně podřízeni vedoucí pobočných závodů.

Vedoucí výroby.

(83) Vedoucí výroby je prvním zástupcem ředitele. Ustanovuje a zprošťuje ho ředitel se souhlasem generálního (oblastního) ředitele.

(84) Vedoucí výroby řídí výrobu a odpovídá zejména za přípravu a provádění všech plánů týkajících se výroby, za hospodárnost výroby a za nejlepší využití pracovní doby a výrobních prostředků. Má na starosti přípravu výroby, dbá o účelný a plynulý pohyb materiálu ve výrobě a odpovídá za jakost výrobků. Pečuje o to, aby zásoby rozpracovaných výrobků byly udržovány jen na výši provozně nezbytně nutné.

(85) Do jeho pravomoci náleží v rámci státní mzdové politiky určení mezd a stanovení technickohospodářských norem a technická organisace výroby. Odpovídá za řádné provedení všech opatření k ochraně zdraví pracujících a jejich bezpečnosti.

(86) K jeho předním úkolům patří podporování vzniku a rozvoje všech forem socialistického soutěžení, zejména údernictví a zlepšovatelského hnutí.

(87) Vedoucí výroby je odpovědný též za řádnou údržbu strojů a jiných pracovních prostředků, nerozhodne-li ředitel jinak.

Vedoucí provozu.

(88) Výroba se zpravidla organisačně člení na dílny; podle velikosti závodu a podle druhu výroby mohou být dílny seskupeny ve větší celky, obvykle zvané provozy. Vedoucí provozu jsou podřízeni vedoucímu výroby a jejich úkoly jsou obdobné úkolům vedoucího výroby, ovšem v rozsahu provozu.

Mistři.

(89) Dílny jsou vedeny technickými zaměstnanci, zpravidla mistry, jimž připadá zvlášť významný podíl na průb ěhu výroby a jejích výsledcích. O výběr mistrů a jejich odborné školení pečují vedoucí výroby a vedoucí provozu.

(90) Zatím co dříve kapitalisté nutili mistra k popohánění dělníků, aby je mohli více vykořisťovat, je mistr v socialistickém podniku organisátorem svobodné práce, jejíž výsledky jdou k prospěchu všech pracujících.

(91) Mistři řídí výrobní proces přímo v dílnách. Musí být dokonale seznámeni s úkoly své dílny nebo jiné výrobní složky jím svěřené; musí tyto úkoly účelně rozdělovat mezi pracující, kontrolovat jejich plnění, dbát o hospodárný průběh výroby, o jakost výrobků a o včasné dodávky. Musí však také vědět, jak na plnění úkolů jejich dílen navazují jiné výrobní složky, a udržovat s nimi potřebný styk.

(92) Úspěch socialistického soutěžení, údernictví a zlepšovatelského hnutí závisí ve značné míře na mistrech. Mistři mají podporovat vznik a rozvoj těchto nových forem práce. Mají všem pracujícím umožňovat, aby se úspěšně uplatnili; musí v pravý čas zasáhnout svými zkušenostmi, když si pracující nevědí s úkolem rady, a pomáhat zejména mladým dělníkům. Mistři organisují a zajišťují výměnu zkušeností v dílně.

(93) Svého oprávnění rozhodovat musí mistři skutečně využít k řízení dílen. Musí být v dílnách uznávanou technickou i mravní autoritou. Bez jejich vědomí se nesmí v dílnách nic zařizovat a s ničím nakládat.

(94) Mistři jsou spojovacím článkem mezi jednotlivými pracujícími a vedením. Bez mistrů odpovědně plnících své úkoly není podmínek pro řádný chod výroby. Mistři jsou povinni sledovat plnění technickohospodářských norem a zaměřovat úsilí pracujících na jejich překonávání. Na svěřeném úseku jsou též mistři povinni starat se o vytvoření podmínek pro bezpečnou a zdravou práci.

(95) Pro odměňování mistrů platí prémiové řády, které jsou založeny na výsledcích výroby a její hospodárnosti.

Předák pracovní čety.

(96) V četných případech je posledním článkem řízení výroby předák pracovní čety. Zpravidla se zúčastňuje manuální práce a pracuje spolu s ostatními členy čety. Jeho hlavní povinností je dávat dělníkům čety instrukce a poskytovat jim technickou pomoc při provádění prací. Dohlíží na výrobní zařízení a jeho využití, na hospodárnou spotřebu materiálu a energie a na jakost práce.

Podnikový plánovatel.

(97) Úkolem podnikového plánovatele je rozepsat směrný plán, obsahující směrná čísla jednotného hospodářského plánu, věcně a časově sladit práce jednotlivých organisačních útvarů na přípravě podnikového plánu (vstřícné plánování), vyhotovit návrh podnikového plánu, provést rozpis schváleného podnikového plánu a kontrolovat jeho provádění. Aby tato kontrola byla účinná, organisuje podnikový plánovatel statistiku a na jejím podkladě provádí podrobný rozbor plnění plánu.

(98) Podnikový plánovatel koordinuje styk s plánovacími místy v podniku i mimo podnik.

(99) K dalším úkolům podnikového plánovatele patří vypracování dlouhodobého rozvojového plánu podniku podle návrhů vypracovaných zejména technickým vedoucím.

(100) Při své práci se podnikový plánovatel opírá o ty, kdo jsou ve všech organisačních útvarech podniku odpovědni za organisaci a koordinaci plánovacích prací.

Technický vedoucí.

(101) Technický vedoucí odpovídá především za vývoj a zkušebnictví a také za výzkumnictví, pokud je národnímu podniku svěřeno.

(102) Technický vedoucí dbá, aby dobrých výsledků socialistického soutěžení, údernictví a zlepšovacích návrh ů bylo rychle použito na všech pracovištích a aby byly sděleny i jiným národním podnikům. Rovněž musí ve vlastním podniku využívat výsledků získaných jinde.

(103) Významným úkolem technického vedoucího je sestavení návrhu investičního plánu a jeho provádění. Technický vedoucí musí přitom dbát nejvyšší hospodárnosti a mít na zřeteli dlouhodobý plán rozvoje podniku. Zvláštní pozornost věnuje zejména tomu, aby do návrhu investičního plánu byly pojaty jen takové investice, které podnik za předpokladu plného využití dosavadních pracovních prostředků nezbytně potřebuje.

(104) Technický vedoucí pečuje o specialisaci, typisaci a normalisaci a o využití všech výhod z nich vyplývajících.

Podnikový hospodář.

(105) Základní povinností podnikového hospodáře je vypracovat návrh podnikového rozpočtu, v němž se musí uplatnit nejvyšší hospodárnost. Dohlíží, aby se v podniku hospodařilo v souladu se schváleným rozpočtem.

(106) Odporuje-li určité rozhodnutí rozpočtu, upozorní na to podnikový hospodář ředitele; setrvá-li ředitel přes toto upozornění na původním rozhodnutí, musí být toto rozhodnutí provedeno, ale podnikový hospodář je povinen podat o tom zprávu přímo generálnímu (oblastnímu) řediteli, o čemž uvědomí ředitele. Rovněž o každém již nastalém závažnějším nedodržení podnikového rozpočtu musí podnikový hospodář podat zprávu generálnímu (oblastnímu) řediteli.

(107) Podnikový hospodář má na starosti i řádnou organisaci správní služby v podniku, zejména zavádění a prohlubování podnikového početnictví, využití jeho výsledků zvláště pro účely kontrolní a přípravu účetní závěrky. Dbá o účelné hospodaření s peněžními prostředky a pečuje, aby prostředků určených na investice nebylo používáno na financování provozu a naopak. Je odpovědný za předkládání předepsaných podkladů bankám, za včasnou a řádnou úhradu pohledávek a splacení závazků. Má na starosti též věci kalkulační, cenové a daňové.

(108) Do působnosti podnikového hospodáře patří také podniková kontrola, která přezkoumává veškerou činnost v národním podniku s výjimkou věcí vyhrazených technické kontrole. Podnikový hospodář hlásí řediteli zjištěné závady, navrhuje vhodná opatření a přesvědčuje se o tom, zda byly závady odstraněny. Zjistí-li vedoucí podnikové kontroly závady v oboru činnosti podnikového hospodáře, které nebyly včas odstraněny, ohlásí to řediteli.

(109) Podnikového hospodáře ustanovuje a zprošťuje ředitel se souhlasem generálního (oblastního) ředitele po slyšení ústředního výboru příslušného svazu ROH.

(110) Vedoucího podnikové kontroly ustanovuje a zprošťuje ředitel na návrh podnikového hospodáře.

Obchodněadministrativní vedoucí.

(111) Obchodněadministrativní vedoucí, kterého může ředitel ustanovit svým druhým zástupcem, je odpovědný za sestavení návrhu plánu hmotného zásobování v rámci směrných čísel a má na starosti provádění tohoto plánu. Odpovídá za uzavírání smluv s odběrateli a dodavateli a za včasné opatření materiálu a investic, za sklady materiálu a hotových výrobků a jejich výši, za řádné balení výrobků a jejich včasné odeslání ve smluvených dodacích lhůtách, za fakturaci a dopravu.

(112) Do působnosti obchodněadministrativního vedoucího spadají též věci sociální a právní.

Kádrový vedoucí.

(113) Úkolem kádrového vedoucího je přispívat stálým a všestranným uvědomováním pracujících k výchově a vytvoření nového typu socialistického pracovníka.

(114) Kádrový vedoucí pečuje o to, aby výběr a rozmístění pracujících a jejich školení byly ve shodě s úkoly a potřebami podniku a směrnicemi ředitele. Tuto činnost vykonává v úzké spolupráci s vedoucími jednotlivých organisačních útvarů.

(115) Kádrový vedoucí musí mít při své práci stále na paměti, že přechod z kapitalismu do socialismu je obdobím zvýšeného třídního boje a že jen zvýšenou bdělostí a ostražitostí se můžeme ubránit nepřátelským činům třídního nepřítele, který se snaží o návrat ke starým kapitalistickým poměrům. Účinná ostražitost a bdělost je věcí všech pracujících v podniku, a proto k ní kádrový vedoucí musí stále nabádat.

(116) Vyžaduje-li toho potřeba národního podniku, může ředitel ustanovit kádrového vedoucího svým třetím zástupcem, zejména v národních podnicích velkého rozsahu.

Vedoucí technické kontroly.

(117) Řediteli je přímo podřízen vedoucí technické kontroly. Účelem tohoto organisačního uspořádání je učinit technickou kontrolu nezávislou na výrobě, zvýšit její autoritu a zajistit tak, aby z podniku vycházely jen výrobky bezvadné.

(118) Hlavní činnost technické kontroly záleží v kontrole vlastního výrobního procesu a v kontrole hotových výrobků. Zkoumá také jakost materiálu přejímaného od dodavatelů.

Bezpečnostní referent.

(119) Bezpečnostní referent se musí postarat o bezpečnost podniku a jeho výroby a odpovídá za provedení účinných opatření na ochranu majetku a výrobních tajemství, týkajících se zejména rozsahu, způsobu a druhu výroby.

Porady vedoucích.

(120) Důležité otázky národního podniku se projednávají na pravidelných poradách vedoucích, které organisuje ředitel. Účastní se jich též zástupce závodních rad určený ústředním výborem příslušného svazu ROH. Porady musí být ředitelem pečlivě připraveny; také ostatní jejich účastníci se na ně musí náležitě připravit, aby vlastní jednání bylo co nejstručnější. Učiněná rozhodnutí musí být formulována jasně a určeny vždy osoby odpovědné za jejich provedení ve stanovené době. Těmito poradami se také zajišťuje, že se každý vedoucí seznámí se závažnými věcmi podniku, a to i s takovými, které sice nespadají do jeho působnosti, avšak jsou důležité pro jednotný postup všech vedoucích.

(121) Obdobné porady svolávají i vedoucí závodů za účasti předsedy závodní rady a vedoucí jednotlivých organisačních útvarů, vyžaduje-li toho potřeba.

Závaznost organisace.

(122) Organisační rozčlenění národního podniku a vymezení pravomoci a odpovědnosti jednotlivých vedoucích tak, jak bylo uvedeno, vyplynulo z praktických zkušeností a poznatků získaných v socialistických průmyslových podnicích. Z týchž zkušeností vyplynulo však i organisační pravidlo, že organisace každého národního podniku musí odpovídat jeho velikosti a zvláštním podmínkám. Proto jsou v jednotlivých národních podnicích možné odchylky od uvedeného organisačního rozčlenění, od vymezení působnosti a pravomoci a zastupování ředitele, jsou-li pro to závažné důvody a souhlasí-li s tím generální (oblastní) ředitel. Vyžaduje-li zvláštní povaha výroby celého průmyslového oboru odchylky od organisace uvedené v tomto Statutu, jako na příklad v jednotlivých oborech báňského průmyslu, musí být odchylky po souhlasu příslušného ministra provedeny jednotně ve všech národních podnicích tohoto oboru.

V. Podnikový plán.

Jednotný hospodářský plán.

(123) Hospodářská činnost v našem státě je řízena jednotným hospodářským plánem tak, aby množství, jakost a plynulost výroby byly stupňovány a aby postupně vzrůstala životní úroveň obyvatelstva. Jednotný hospodářský plán se vypracovává na určité časové období a vyhlašuje se zákonem. V jeho rámci schvaluje vláda roční prováděcí plány.

Podnikový plán.

(124) Neodlučnou součástí prováděcího plánu je svým obsahem podnikový plán, kterým je určována činnost národního podniku v plánovacím období. Této úzké souvislosti podnikového plánu s celostátním prováděcím plánem si musí být pracující neustále vědomi, neboť plní-li svou prací plánované úkoly národního podniku, ovlivňují tím zároveň hospodářství celého státu.

(125) Základní částí podnikového plánu je plán výrobní, který určuje podniku výrobní úkoly v technických jednotkách, v cenách a ve výrobních lhůtách. Na něj navazují zejména

plán ukazatelů, udávající poměrná čísla (ukazatele), jejichž dosažení je nutné pro kvantitativní i kvalitativní splnění plánu;

plán práce, který obsahuje údaje o zvýšení produktivity práce a o maximální potřebě pracovních sil pro splnění plánovaných úkolů;

plán hmotného zásobování, uvádějící zejména potřebu výrobních prostředků nutných pro splnění plánovaných úkolů a prameny jejich krytí;

plán technického rozvoje, který ukládá provedení konkrétních opatření ke zdokonalení výrobků, výrobních metod, organisace práce a k technickému růstu kádrů;

plán dopravní, obsahující nároky podniku na dopravu železniční, silniční, lodní a leteckou;

plán investiční, který podrobně rozvádí budoucí investiční činnost;

plán finanční, který na základě číselných údajů z podnikového rozpočtu a předběžné kalkulace vyjadřuje zejména plánované potřeby a výkony podniku v peněžních jednotkách.

(126) Všechny části podnikového plánu tvoří organický celek.

Úkol národního podniku.

(127) Splnění podnikového plánu a smluv uzavřených v jeho rámci s odběrateli a dodavateli je pro národní podnik základním úkolem. Snahou podniku přitom musí být, aby tento úkol splnil co nejhospodárněji a za soustavného zlepšování výrobků a služeb.

(128) Podnik se má snažit o překročení podnikového plánu, pokud toho může dosáhnout pracovními silami a výrobními nebo finančními prostředky, které mu byly podle plánu zajištěny.

(129) V podnikovém plánu bude stanoveno, u kterých výrobků a za jakých předpokladů je žádoucí i takové překročení plánu, které vyžaduje další pracovní síly a výrobní nebo finanční prostředky. Bude tomu tak zejména v podnicích, jejichž výroba má rozhodující význam pro výstavbu a přestavbu našeho hospodářství.

(130) V některých případech však není překročení plánu žádoucí; tyto případy stanoví podnikový plán. Je pak zásluhou podniku, jestliže předepsaný výrobní úkol splní s menším počtem pracovních sil a s menšími výrobními prostředky, než plán předpokládal.

(131) Investiční úkoly musí národní podnik splnit přesně ve stanoveném rozsahu. Může-li však účelu sledovaného novými investicemi docílit i při zmenšení jejich věcného rozsahu, je povinen navrhnout nadřízenému orgánu změnu investičního plánu. V podnikovém plánu může být stanoveno, u kterých investic a za jakých předpokladů je žádoucí uryc hlené splnění spojené s překročením investičního plánu.

Příprava podnikového plánu.

(132) Vlastnímu vypracování návrhu plánu předchází v podniku a jeho závodech příprava, v níž se shromažďují a propracovávají návrhy na lepší využití výrobního zařízení, odstranění úzkých míst, lepší uspořádání dílen a strojů, úspory materiálu a energie, snížení množství zmetků, zlepšení výrobních metod, zdokonalení výrobků, lepší využití pracovní doby, účelnější rozmístění kádrů a pod. Povaha přípravných prací vyžaduje, aby na nich byla prostřednictvím příslušných závodních (dílenských) rad zajištěna činná účast pracujících. Vedení závodu upozorňuje pracující prostřednictvím závodní rady na nedostatky, které se v závodě projevují a které brání, aby bylo dosaženo lepších výsledků, a vyzývá je, aby na základě svých zkušeností podávali návrhy na jejich odstranění.

(133) Tato příprava umožňuje, aby se vlastní vypracování návrhu provedlo v krátké lhůtě, a zaručuje, že návrh plánu bude nejen uskutečnitelný, nýbrž že budou odkryty a vyčerpány všechny reservy, takže další pracovní síly, výrobní nebo finanční prostředky budou požadovány jen v míře naprosto nezbytné.

Návrh podnikového plánu.

(134) Ve směrnicích státního úřadu plánovacího se stanoví, z kterých částí se skládá návrh podnikového plánu, předpisuje se jejich obsah a forma, určuje se postup a lhůty pro vypracování návrhu a upravuje způsob přípravy provádění plánu a jeho kontroly.

(135) Návrh plánu připravuje podnik podle směrného plánu obsahujícího směrná čísla výkonů, potřeb a hospodářského výsledku. Směrná čísla sdělí podniku generální (oblastní) ředitel podle směrnic státního úřadu plánovacího a pokynů příslušného ministra. Tato čísla mají zejména usměrnit práci plánovacích orgánů v jednotlivých podnicích a zaručit vyváženost návrhů podnikových plánů. Nebudou-li podniku dány jiné pokyny, musí se při přípravě svého plánu snažit, aby při zachování směrných čísel potřeb navrhl co nejvyšší výkony a co nejlepší hospodářský výsledek, aby se tak dosáhlo vyčerpání všech reserv.

(136) Má-li národní podnik více závodů, rozepíše směrná čísla a jiné podklady pro návrh podnikového plánu na závody, které podle nich vypracují návrhy plánů závodních.

Vstřícné plánování.

(137) Vedoucí závodu se musí ve spolupráci se závodní radou postarat o to, aby pracující byli seznámeni s účelem a způsobem vypracování návrhu závodního plánu, s úkoly jednotlivých dílen a pracovišť a s postupem a lhůtami jednotlivých prací.

(138) Vstřícné plánování, kterým se zdola připravuje návrh plánu a které spolu s vedením závodu organisačně a politicky zajišťují závodní rady, je věcí všech pracujících. Přitom se musí neustále pamatovat na zlepšování výrobků, zvyšování jejich jakosti, zpevňování technickohospodářských norem, plné využití kapacity závodu, zjišťování a odstraňování ztrát materiálu, energie a pracovního času, zavádění dokonalejších výrobních postupů a zlepšování organisace práce. Tak bude vypracování návrhu závodního plánu vedeno úsilím pracujících využít co nejhospodárněji všech výrobních sil závodu.

Technickohospodářské normy.

(139) Podkladem pro vypracování návrhu závodního plánu musí být technickohospodářské normy, které co nejpřesněji určují žádoucí hodnotu nebo míru, zejména využití výrobního zařízení, spotřeby materiálu a energie, výše stavu zásob a výše režie. U výkonových norem, které slouží k odměňování práce podle zásluh, jak je uvedeno v kapitole "Práce a pracující", je však nutno při vypracovávání návrhu závodního plánu plně započítat jejich plánované překračování.

(140) Technickohospodářské normy jsou nástrojem k nejlepšímu využití výrobního zařízení a k nejhospodárnějšímu používání materiálu a energie a slouží k zvyšování produktivity práce a k zvětšování akumulace.

(141) S technickohospodářskými normami a s jejich účelem musí být pracující podrobně seznámeni.

(142) Aby se technickohospodářské normy nestaly brzdou výroby, nýbrž byly její vzpruhou, nesmějí ustrnout a pokulhávat za technickým rozvojem a zdokonalováním práce, nýbrž musí být soustavně vyvíjeny a zpevňovány jako výraz úsilí dosahovat stále lepších výsledků. Technickohospodářské normy musí být tvořeny jako středně progresivní normy, to znamená, že musí být stanoveny tak, že musí ležet někde mezi průměrným plněním normy dosavadní a jejím nejvyšším překonáním. Cílem našich podniků je dospět k středně progresivním normám i u norem výkonových.

(143) Technickohospodářské normy musí být vypracovány vědeckými metodami, jako na př. přesným měřením času, množství a výkonu, a nikoli pouhým odhadem. Přitom nutno vycházet ze skutečností úderníků, z poznatků získaných při socialistickém soutěžení a z prověrky výrobních možností.

(144) Zavedené normy musí být pravidelně přezkoumávány a zpevňovány. Toto zpevňování norem musí být prováděno po důkladné politické přípravě. Musí být přitom plně využito iniciativy pracujících; k tomuto zpevnění musí se také zaměřit socialistické soutěžení a údernictví.

(145) Z technickohospodářských norem musí být věnována obzvláštní pozornost vypracování a zpevňování norem výkonových. Zkušenosti, zvláště pak výkony úderníků ukazují, že výkonové normy rychle zastarávají a že tedy musí být přizpůsobovány růstu vyspělosti pracujících a zlepšování technického a organisačního stavu našich závodů. Zpevňování výkonových norem záleží ve snížení času potřebného k výrobě; jeho cílem nesmí být snižování výdělků, nýbrž naopak zpevňování má být popudem k tomu, aby lepším využitím pracovní doby a dokonalejším ovládnutím techniky bylo dosaženo zvýšených výkonů a tím i lepších výdělků. Při zpevňování výkonových norem musí být vždy vzato v úvahu, zda byla norma překonávána technickým nebo organisačním zlepšením nebo zvýšeným pracovním úsilím.

(146) Výkonové normy musí být v jednotlivých závodech zaručeny na dobu podle směrnic generálního (oblastního) ředitele, zpravidla na jeden rok, pokud v tomto období nedojde k významnějšímu technickému nebo organisačnímu zlepšení.

(147) Způsob stanovení technickohospodářských norem a postup při jejich schvalování a zaručování určí generální (oblastní) ředitel po projednání s ústředním orgánem jednotné odborové organisace.

Vypracování návrhu podnikového plánu.

(148) Ve stanovené lhůtě předloží závody návrhy svých plánů řediteli. Ředitel přezkoumá, zda závody sestavily návrhy podle směrnic a pokynů a zejména zda navrhly co nejhospodárnější využití svých výrobních sil. Z přezkoumaných návrhů sestaví pak návrh podnikového plánu.

(149) Při všech těchto pracích používá ředitel podnikového plánovatele, jehož úkolem je usměrňovat a slaďovat práce jednotlivých organisačních útvarů podniku při přípravě návrhu podnikového plánu.

(150) Návrh podnikového plánu předloží ředitel ve stanovené lhůtě ke schválení generálnímu (oblastnímu) řediteli. Generální (oblastní) ředitel přezkoumá, zda byl návrh sestaven podle daných směrnic, pokynů a směrných čísel, a zejména zda národní podnik plánuje co nejhospodárnější využití výrobních sil.

(151) Z návrhů podnikových plánů podřízených národních podniků sestaví generální (oblastní) ředitel společný plán.

(152) Generální (oblastní) ředitel projedná společný plán s nadřízenými plánovacími orgány, schválí podnikový plán a odevzdá jej řediteli. Nestane-li se tak včas před začátkem plánovacího období, vyrábí a hospodaří národní podnik podle svého návrhu plánu až do doby, kdy mu bude schválený plán dodán, jestliže generální (oblastní) ředitel nestanoví něco jiného.

Rozpis podnikového plánu.

(153) Schválený podnikový plán rozpracuje národní podnik včas a ve vhodné formě na závody, přesně vyzna čí jejich úkoly v množství, hodnotě a čase, jakož i ukazatele předepsané nadřízenými orgány a ukazatele vlastní. V závodech se plány rozpisují postupně na jejich jednotlivé organisační útvary a na pracoviště a na nejkratší časové úseky, aby každý pracující věděl, jaký úkol má v určité době splnit.

(154) Plánované úkoly musí být v závodě rozepsány podrobně a včas. Jen když je každému pracujícímu jasně stanoven jeho úkol, může se uplatnit jeho iniciativa a osobní odpovědnost, může se vytvořit spolehlivá základna pro socialistické soutěžení mezi pracujícími, mezi jednotlivými složkami podniku i mezi podniky a pro rozvoj údernického hnutí a je možno spravedlivě odměňovat pracující podle výkonu.

Příprava provádění podnikového plánu.

(155) K zabezpečení dodávek investic, materiálu a energie, jež podniky potřebují ke splnění plánu, jakož i k zajištění odbytu výrobků, uzavírá generální ředitelství na každý rok rámcové smlouvy a národní podniky dílčí smlouvy s dodavateli a odběrateli. V těchto smlouvách musí být pamatováno i na zajištění dodávek materiálu a energie, jichž bude třeba pro překročení výrobního úkolu, označené v plánu za žádoucí; naopak nutno ve smlouvách pamatovat i na odbyt výrobků, které budou v souhlase s podnikovým plánem vyrobeny nad plánované množství.

(156) Dílčí smlouvy určují přesněji zejména druh, jakost a dodací lhůtu a stanoví také újmy, jako penále, pokuty, náhrady škody, které stihnou národní podniky, nedodrží-li smluvní podmínky.

Plnění plánu.

(157) Plán je závaznou směrnicí pro budoucí činnost podniku a tím i pro činnost všech jeho pracujících. Není tedy jen odhadem budoucího vývoje, nýbrž je úkolem podniku stanoveným na základě jeho vlastního návrhu. Plán není a nesmí se stát jen věcí plánovacích orgánů a plánovacích směrnic. Rovnoměrné plnění plánu v množství i jakosti je pro všechny pracující v podniku základním zákonem, a to tím spíše, že se sami aktivně zúčastnili jeho vypracování.

(158) Pracující musí vědět, jaké cíle si plánem vytkli, jak je možno plán nejúspěšněji splnit a jak se při splnění zlepší jejich životní úroveň. Závisí na nich, na jejich nadšení a socialistickém uvědomění, jak bude plán uveden v život.

Kontrola plnění plánu.

(159) Plán bez důsledné kontroly plnění je jen souhrn mrtvých čísel. Plnění každého plánu musí být proto soustavně sledováno a kontrolováno. Dosažených zlepšení musí být plně využito. Přitom nutno předvídat možné překážky a závady, čelit jejich vzniku, a vzniknou-li přesto, bezodkladně je odstranit. Důkladné sledování a kontrola je tím naléhavější, že plány jednotlivých podniků na sebe navzájem navazují, takže nesplnění plánu jednoho podniku stejně jako jeho nežádoucí překračování může ohrozit splnění plánu řady podniků dalších a tím způsobit vážnou poruchu v hospodářství celostátním. Uvnitř podniku je nutno bedlivě sledovat plnění všech částí podnikového plánu, které tvoří celek, a rovnoměrné plnění plánu všech dílen a složek závodu.

(160) Kontrolu plnění plánu provádí především každý na svém pracovišti a každý vedoucí v mezích svých úkolů.

(161) Závodní (dílenská) rad svolává v dohodě s vedoucím střediska alespoň jednou za plánovací měsíc pracující, aby projednali výsledky plnění plánu, hospodaření ve středisku a zpevňování technickohospodářských norem; rozprava a závěr musí být zaměřeny především k výměně zkušeností a k odstraňování překážek.

(162) Má-li být tato kontrola účinná, musí se opírat o praktické poznatky, které pracující denně získávají ve výrobním procesu.

(163) Soustavnou kontrolu plnění podnikového plánu shora ve všech jeho částech organisuje ředitel a provádí plánovatel. Plnění plánu je třeba statisticky sledovat. To platí nejen o plánu podnikovém a závodním, ale zvlášť také o dílčích úkolech. O plnění plánu je třeba pracující informovat grafy a jinými názornými prostředky.

Organisace plánovacích prací.

(164) Návrh jednotlivých částí plánu připravují ti, kdo jsou odpovědni za jejich provedení. Tak vedoucí výroby sestavuje návrh plánu výroby, plánu práce a plánu ukazatelů, technický vedoucí plán investiční a plán technického rozvoje, obchodněadministrativní vedoucí plán dopravní a podnikový hospodář plán finanční.

(165) Návrhy jednotlivých částí plánu vznikají ovšem zdola. To znamená, že jejich vypracování nespočívá jen na vedoucích, nýbrž na všech organisačních útvarech jim podřízených a na všech pracujících.

(166) Ve všech organisačních útvarech musí být tedy určen ten, kdo odpovídá za organisaci a koordinaci všech plánovacích prací. Za organisaci a koordinaci plánovacích prací v celém podniku odpovídá podnikový plánovatel.

(167) To, co bylo uvedeno o organisaci a koordinaci při přípravě plánu, platí obdobně i pro sledování a kontrolu jeho plnění.

Výrobní síly.

(168) Podnikovým plánem je určována budoucí činnost národního podniku. K uskutečnění této činnosti, jejíž těžiště leží ve výrobě, je zapotřebí výrobních sil, jimiž jsou jednak pracující a jejich práce - činitel lidský, jednak výrobní prostředky - činitel hmotný; bez jednoho ani druhého se výroba namůže obejít. Svou podstatou jsou i výrobní prostředky zhmotněnou prací, a proto práce a pracující mají ve výrobě tak důležitou úlohu.

VI. Práce a pracující.

Práce.

(169) Náš stát ústavně zajišťuje všem občanům právo na práci, ale současně ukládá povinnost, aby každý pracoval podle svých schopností a svou prací přispíval k prospěchu celku.

(170) Toto právo na práci je hmotně zajištěno plánovaným hospodářstvím.

(171) Socialismus po prvé v dějinách vzbuzuje u pracujících zájem o práci, zájem, který je rozhodující hybnou silou vývoje socialistického hospodářství.

(172) Práce se stává věcí cti, slávy a hrdinství.

Pracující.

(173) Pracující lid je rozhodujícím činitelem ve výrobě. Na něm záleží všechno. Pracuje-li dobře, organisuje-li dobře svou výrobu, zvyšuje-li soustavně produktivitu práce a je-li opravdovým hospodářem, jak celé hospodářství jde rychle kupředu. Pracuje-li v některém podniku nebo závodě špatně, stává se brzdou vývoje a nepomáhá budování socialismu.

(174) V kapitole o národních podnicích a jejich poslání bylo již uvedeno, že národní podniky plní své poslání kolektivním úsilím všech svých pracujících a že se v nich uplatňuje soudružská spolupráce a socialistická vzájemná pomoc. Socialistické soutěžení, údernictví a zlepšovatelské hnutí potvrzují, že všechno, co se v podnicích uskutečňuje, vyrůstá z uvědomění a úsilí pracujících.

Socialistické soutěžení.

(175) Socialistické soutěžení širokých mas pracujících je jednou z hlavních cest ke zvýšení produktivity práce. Je to metoda budování socialismu, opírající se o tvůrčí činnost a uvolňující iniciativu pracujících. Vzniká mezi uvědomělými dělníky, techniky a úředníky a je důkazem, že se v našich podnicích vytváří nový vztah pracujících k práci, neznámý za kapitalismu, a že pracující lid dovede lépe vést a řídit své hospodářství, než to dovedli kapitalisté. Je proto samozřejmou povinností všech podniků a závodních rad podporovat všechny druhy i formy socialistického soutěžení.

(176) Z mnoha druhů socialistického soutěžení mají velký politický i hospodářský význam zejména soutěže o dřívější splnění plánu, soutěže v práci na více strojích, soutěže o překonávání technickohospodářských norem, o snižování výrobních nákladů, o zlepšení jakosti výrobků, soutěže ve vzájemném sdělování zkušeností a podobně. V jednotlivých průmyslových odvětvích musí být socialistické soutěžení zaměřeno především na plnění těch úkolů, které jsou v dané době pro ně nejdůležitější.

(177) S rozvíjením a prohlubováním socialistického soutěžení musí být spojeno zpevňování technickohospodářských norem, zvláště výkonových.

Údernictví.

(178) Hlavní formou socialistického soutěžení je dnes údernické hnutí, které se opírá o lepší zvládnutí a dokonalejší osvojení techniky a tím výrazně překonává průměrně dosahované výkony.

(179) Údernictví je cílevědomé uplatnění dovednosti a zručnosti, důmyslu a inteligence našeho lidu.

(180) Údernictví je novým potvrzením, že pracující už nevidí v práci prostředek svého vykořisťování, nýbrž zdroj rostoucího blahobytu celé společnosti.

(181) "Naše cesta k socialismu, k blahobytu a štěstí všech vede přes stále lepší práci každého jednotlivce a celé společnosti. Každý dělník úderníkem, toť cesta k blahobytu, k socialismu a k povznesení naší úrovně", učí president Klement Gottwald.

(182) Úderníci jsou noví lidé naší socialistické epochy. Jejich výkony musí být jako vzory nejen popularisovány mezi vším pracujícím lidem, nýbrž i plně odměňovány.

(183) K budování socialismu nestačí však ojedinělí úderníci. Je třeba, aby všechen pracující lid následoval příkladu úderníků, aby tak všichni pracující vyráběli více, lépe a laciněji. Od jednotlivých úderníků vede cesta k údernickým skupinám a od údernických směn celých závodů a dílen k údernickým týdnům a měsícům. Proto úderníci musí učit své druhy v práci, aby nové metody byly cílevědomě přenášeny na všechna pracoviště a do všech našich závodů.

Zlepšovatelské hnutí.

(184) Pracující lid, který na svých pracovištích nashromáždil nesmírné praktické zkušenosti, přináší velmi mnoho zlepšovacích návrhů, směřujících k technickým zdokonalením, k lepší organisaci práce, k lepším výrobním postupům a k lepšímu a účelnějšímu využití výrobních zařízení. Tyto zlepšovací návrhy obohacují naši techniku a přivádějí ji na vyšší úroveň.

(185) Všechny národní podniky musí čerpat z tvůrčí iniciativy našeho pracujícího lidu a všech účelných zlepšovacích návrhů rychle využívat a přenášet je na všechna pracoviště, dílny a závody i do celých průmyslových odvětví.

Socialistické smlouvy.

(186) Socialistické soutěžení je utvrzováno uzavíráním socialistických smluv, kterými se pracující jednotlivě nebo ve skupinách zavazují k překračování plánu, ke zpevňování a překonávání technickohospodářských norem, ke snižování výrobních nákladů, ke zlepšování jakosti výrobků, k poskytování technické pomoci a podobně. Také pracující jednotlivých podniků a závodů uzavírají s pracujícími jiných podniků a závodů socialistické smlouvy, jejichž obsahem je zpravidla dodržení nebo zkrácení dodacích lhůt anebo různé formy spolupráce a pomoci při plnění plánu.

Spolupráce vedení podniku s pracujícími a s ROH.

(187) Vedení podniku se při své denní práci opírá o masy pracujících, informuje je pravidelně o všem důležitém dění v podniku a čerpá z jejich zkušeností.

(188) Své úkoly může vedení podniku zdolat jedině tehdy, jestliže na všech úsecích co nejúžeji spolupracuje se závodní skupinou ROH, která je představitelkou pracujících v závodě. Tuto spolupráci musí ovládat vzájemná důvěr a, respektování a vědomí společných cílů.

(189) Spolupráce vedení podniku závodů, provozů a dílen se závodními a dílenskými radami se projevuje ve vyvolávání zájmu všech pracujících na vypracování návrhu podnikového plánu a na jeho hospodárném plnění, na rozvíjení socialistického soutěžení, údernictví a zlepšovatelského hnutí a v boji za důsledné dodržování mzdových norem, jakož i v boji proti absenci a fluktuaci; tato spolupráce je dále zaměřena k vytváření takových podmínek pro pracující, aby z našich socialistických podniků úplně vymizela pracovní nekázeň, špatná docházka do práce a nežádoucí přecházení zaměstnanců z podniku do podniku.

Kolektivní smlouvy.

(190) Vedení podniku nebo závodu uzavírá se závodní skupinou ROH kolektivní smlouvy, kterými se pracující, zastoupení odborovou organisací, zavazují ke splnění přesně vymezených dílčích úkolů podnikového plánu nebo k jejich překračování a vedení podniku nebo závodu přejímá závazek, že učiní se své strany veškerá opatření umožňující nebo usnadňující pracujícím splnění převzatých úkolů; dále se zavazuje k přesně konkretisované péči o pracující, ke zvyšování jejich kulturní, sociální a tělesné úrovně nebo k výplatě odměn.

Odpovědnost pracujících.

(191) Všichni pracující jsou odpovědni za hospodárné splnění úkolů, které jim byly svěřeny a se kterými musí být také dopodrobna seznámeni. "Každý pracující hospodářem na svém pracovišti", to je jedna z nejdůležitějších zásad, které pracující musí mít stále na mysli.

(192) Tak jako ředitel odpovídá generálnímu řediteli za celý podnik, tak i ostatní pracující odpovídají vždy svému nadřízenému za svůj pracovní úsek. Bez osobní odpovědnosti každého pracujícího není myslitelné splnění úkolů uložených výrobě hospodářským plánem.

Plán práce.

(193) V podnikovém plánu je stanoven nejvyšší počet pracujících, které podnik potřebuje pro splnění daných mu úkolů. Tento počet je určen podle výkonových norem a jejich plánovaného překonávání a se zřetelem na úkoly podniku v jednotlivých obdobích.

(194) Podnik je povinen důslednou prověrkou pracovišť odkrývat pracovní reservy a učinit technická a organisační opatření, aby pro splnění plánovaných úkolů použil především těchto reserv.

(195) Vedení podniku odpovídá za to, že je v podniku zaměstnáváno jen tolik pracujících, kolik jich je při plném využití pracovní doby a při plánované produktivitě práce nezbytně třeba ke splnění podnikového plánu. K dosažení tohoto stavu postupuje vedení podniku v úzké spolupráci se závodními radami.

Nábor pracujících.

(196) Není-li v podniku ani po vyčerpání všech vnitřních reserv dostatek pracujících ke splnění plánu, přistoupí podnik k jejich náboru ve spolupráci s národními výbory. Přitom podnik dbá především o zvyšování počtu žen a osob se sníženou pracovní schopností, pro které však musí předem vytvořit vhodné pracovní podmínky.

(197) Pracující dorost může být přijímán pouze ke krytí přirozených úbytků. Výjimku tvoří základní obory výroby, které jsou v rozvoji nebo které pro svou důležitost mají přednost.

(198) Podnik se musí snažit vzbuzovat zájem o práci ve výrobě v oborech přednostní důležitosti; zejména u školní mládeže pomáhá odstraňovat předsudky proti tělesné práci. Používá při tom vhodných náborových prostředků, jako jsou informační brožury, filmy, exkurse, přednášky a rozhovory s dorůstající mládeží, které tak přibližuje zejména problémy průmyslové výroby přednostní důležitosti. Úzce spolupracuje s odbornými školami, které mu připravují budoucí kádry.

Pracovní poměry zaměstnanců.

(199) Zaměstnance národního podniku přijímá a na pracovní místa zařazuje ředitel po projednání se závodní radou, propouští je se souhlasem tohoto orgánu. Ředitel může ovšem tuto svou působnost přenést na vedoucí podřízených organisačních útvarů.

(200) Každé přijetí, přemístění a propuštění zaměstnanců se vyřizuje v nejužší součinnosti s kádrovým vedoucím.

(201) Pracovní a mzdové poměry zaměstnanců národních podniků se řídí ustanoveními platnými pro zaměstnance, na které se vztahují předpisy o státní mzdové politice.

Zařazování nových zaměstnanců.

(202) Vedení podniku poučí nového zaměstnance nejprve o hospodářském významu podniku, aby snáze pochopil společenský smysl své práce. Nového zaměstnance nutno také seznámit s pracovním postupem, s bezpečným způsobem výkonu svěřené práce, s organisací práce na pracovišti a s pracovním řádem.

(203) Pracovní místo se zaměstnanci určuje s ohledem na jeho znalosti, zkušenosti, schopnosti a fysickou zdatnost. Na pracovním místě musí být každý pracující seznámen s konkretními úkoly, které jsou mu uloženy v rámci plánu podniku.

(204) Je-li nutno z důvodu technického pokroku nebo jiné příčiny měnit postup výroby, organisaci nebo výrobní program závodu nebo přemístit výrobní zařízení, musí být pracující seznámeni s důvody těchto opatření. Lpí-li na dosavadním stavu, jak se někdy stává, musí vedení podniku tuto setrvačnost překonávat především přesvědčováním a poučováním.

Odměna za práci.

(205) Mzda se v socialistické společnosti v základech liší od mzdy za kapitalismu; pracovní síla není již zbožím, a proto mzda není již určována hodnotou pracovní síly, nýbrž jakostí a množstvím vykonané práce a prospěchem, který přináší celku. Mzdy pracujících v socialismu rostou v závislosti na celkovém růstu produktivity práce.

(206) V širším smyslu patří k odměně za práci také placená dovolená na zotavenou, která je u nás jednou z nejdelších na světě, rozsáhlé národní pojištění a jiné sociální složky mzdy.

(207) Socialistická společnost se musí starat o další rozvoj, rozšíření a upevnění hospodářství, o kulturu a umění a o obranu své země. Proto ani za socialismu nemohou pracující dostat ve mzdě celou hodnotu, kterou svou prací vytvořili. Rozdíl mezi vytvořenou hodnotou a hodnotou odpovídající mzdě je hodnota nadvýrobku, která připadá společnosti jako celku.

Mzda v průmyslu.

(208) Také v průmyslové výrobě je při určování mzdy rozhodující jakost a množství práce, jakož i prospěch, který přináší celku. Při oceňování jakosti práce se přihlíží k potřebným znalostem, dovednosti, odpovědnosti, námaze pracujícího a ztěžujícím vlivům prostředí.

(209) Všeobecně se zavádí soustava mezd podle zásluhy, která hodnotí práci podle její jakosti a společenského významu.

(210) Základní formou odměny za množství vykonané práce je úkolová mzda, poněvadž jedině ta odpovídá zásadě vyšší odměny za vyšší výkon. Bude proto zavedena práce v úkolu všude, kde jsou pro to vhodné předpoklady a kde tím není ohrožena jakost výroby a bezpečnost práce. Podkladem úkolové mzdy je technickohospodářská norma výkonová, stanovená přesným měřením času a pravidelně přezkoumávaná a zpevňovaná.

(211) Kde je žádoucí zvýšení výroby, které přinese zvýšení produktivity práce v celém hospodářství, mohou se zavádět úkolové mzdy progresivní. Aby nedošlo k žádoucím účinkům, mohou být progresivní úkolové mzdy zaváděny jen za podmínky, že byly předem stanoveny pevné normy a že k zavedení progresivních úkolových mezd dal souhlas příslušný ministr v dohodě s ústředním orgánem jednotné odborové organisace.

(212) Při pracích, které se svou povahou nehodí k úkolování, odměňuje se zvýšený výkon prémiemi podle prémiových řádů.

(213) V průmyslové výrobě se tedy používá úkolové mzdy, po případě progresivní, nebo časové mzdy s prémiemi, a jen tam, kde ani ty nejsou možné, mzdy časové.

(214) Za dosažení úspor proti plánu snížením nákladů nebo zlepšením jakosti výrobků, vyplácí podnik hospodárnostní nebo jakostní prémie podle prémiových řádů.

(215) Zaměstnancům, kteří splnili tak mimořádné pracovní úkoly, že pracovní odměna určená podle předchozích ustanovení není přiměřená k podanému pracovnímu výkonu, může být poskytnuta mimořádná odměna. Nerozhoduje při tom, zda ke splnění tohoto mimořádného pracovního úkolu došlo z podnětu vedení podniku nebo z vlastního podnětu pracujícího. Nejde-li o odměnu z prostředků podnikového fondu pracujících, je k takovému poskytnutí třeba dohody s ústředním orgánem jednotné odborové organisace.

(216) Za zlepšovací návrhy, kterými se dosáhne zdokonalení nebo zhospodárnění výrobního postupu, provozu nebo organisace anebo lepších výrobků, obdrží původce návrhu odměnu podle zvláštních směrnic.

Pracovní doba.

(217) Při organisaci práce a rozdělování pracovní doby musí podnik stále dbát potřeb výroby, její hospodárnosti, požadavků zvýšení produktivity práce a jakosti výrobků. Vedení podniku, které vychází více vstříc individuálním přáním a pohodlí jednotlivců než zájmům celku, nepostupuje správně. Proto v letech budování nesmí podnik na příklad zavádět pětidenní pracovní týden nebo při něm setrvávat, neboť takové časové rozdělení práce snižuje její produktivitu.

(218) Také práce přes čas, která se v době výstavby socialismu někde jeví nutnou, není cílem ani zásadou a je třeba ji omezit na nezbytně nutnou míru.

Úrazová zábrana a zdravotní zařízení.

(219) Vedení podniku je povinno plánovitě budovat a zlepšovat zařízení na ochranu života a zdraví pracujících, opatřovat potřebné bezpečnostnětechnické pomůcky, vést evidenci úrazů a nemocí z povolání a zjišťovat a odstraňovat jejich příčiny. Musí se také starat, aby se hygienickými zařízeními a odbornou lékařskou péčí předcházely nemoci, zejména nemoci z povolání.

(220) Mimo to musí vedení podniku své zaměstnance, zejména nově přicházející, pravidelně poučovat o úrazové zábraně a o metodách boje proti úrazům a nemocem z povolání. Je třeba neustále nabádat k opatrnosti zejména ty pracovníky, u kterých se stálým stykem s nebezpečím otupuje pozornost a bdělost.

Výchova dorostu.

(221) Jsou-li pro to splněny předpoklady, zřídí národní podnik střediska pracujícího dorostu, která se skládají z pracoviště (učňovské dílny), základní odborné školy a z domova pracujícího dorostu. Tato střediska podléhají kádrovému vedoucímu. V nich je školen veškerý dorost podniku, po případě i dorost z jiných podniků. Ve střediscích se dorostu dostane řádné průpravy odborné i politické, které je třeba k úspěšnému plnění pracovních úkolů.

Péče o pracující.

(222) Je rovněž úkolem podniku, aby ve spolupráci se závodními radami co nejlépe pečoval o své zaměstnance po stránce sociální, kulturní a tělesné.

(223) Podnik buduje v rámci podnikového plánu závodní kuchyně, umývárny, sprchy, šatny, jesle, byty a jiná sociální zařízení, dále závodní čítárny, knihovny, závodní kluby a kulturní střediska. O fysickou zdatnost a duševní osvěžení svých zaměstnanců se stará rekreačními středisky a podporou tělovýchovné činnosti.

(224) Podnik má tedy být nejenom místem socialistické výroby, ale také ohniskem pokrokového socialistického myšlení a kulturního a sociálního růstu pracujících. Proto podnik soustavně v úzké spolupráci se závodními radami podporuje politickovýchovnou a kulturní práci v masách pracujících, k níž významnou měrou přispívá činnost závodních klubů a jejich složek, různé formy názorné agitace (nástěnky, desky cti, budovatelské koutky, výstavky, plakáty, trvalá výzdoba pracovišť a společenských místností), závodní rozhlas a závodní časopis.

(225) Rozsah veškeré této činnosti podniku je závislý na výši prostředků podnikového fondu pracujících, tedy na tom, jak podnik plní své podnikové plány, pokud není nebo nebude výslovně stanoveno, že náklady na některé z těchto zařízení budou hrazeny z prostředků podniku nebo z prostředků jiných.

VII. Péče o kádry.

Kádry.

(226) Budování socialismu vyžaduje stále více uvědomělých kádrů, ovládajících techniku a ekonomiku své práce a povznášejících výrobu na vyšší úroveň.

(227) Neustále se nám ještě nedostává lidí, kteří mají vědomosti a zkušenosti potřebné k tomu, aby z techniky vytěžili všechno, co se vytěžit dá. Velký budovatel socialismu Stalin říká: "Technika bez lidí, kteří by ji zvládli, je mrtvá, ale technika řízená lidmi, kteří ji ovládají, musí dělat divy."

(228) Mezi naším pracujícím lidem, zejména v řadách dělnické třídy, je mnoho těch, kteří jsou s to rozvinout své schopnosti a rozšířit své vědomosti a stát se vedoucími našeho průmyslu. Je však třeba, aby se naše podniky naučily takové lidi vyhledávat, školit a nebojácně jim svěřovat odpovědná místa.

Péče o kádry.

(229) Potřeba správného rozmístění a růstu kádrů vyžaduje, aby jim podniky věnovaly zvláštní péči. Je třeba především:

dobře poznat všechny pracující, pečlivě hodnotit jejich přednosti a nedostatky a rozpoznávat, na kterém místě mohou nejlépe uplatnit své schopnosti, a podle toho je rozmisťovat tak, aby mohli pro společné úkoly vykonat co nejvíce;

politickohospodářským školením seznamovat všechny pracující s vývojovými zákony společnosti a se zákony budování socialismu, neboť pochopení smyslu vývoje zvyšuje zájem o správné vykonávání úkolů;

vážit si všech pracujících, nelitovat žádné péče na ně vynaložené, pomáhat každému, kdo je schopen vývoje, a urychlit jeho vzestup;

svěřovat nové úkoly mladým a schopným lidem a nedovolit, aby se na dosavadním místě jejich růst zastavil.

(230) Období budování socialismu však také vyžaduje, aby při rozmisťování kádrů nebyla sledována pouze jejich odborná kvalifikace, nýbrž také jejich politická spolehlivost, to je oddanost lidově demokratickému řádu. Bylo by však chybou ztotožňovat politickou spolehlivost se stranickou příslušností. Takový postup by škodil našemu hospodářství.

Školení kádrů.

(231) Podnik je povinen soustavou závodního a podnikového školení, zvláštními učilišti, kursy a jinými vhodnými prostředky zvyšovat odbornou vyspělost a politickohospodářské uvědomění zejména těch pracujících, kteří jsou schopni růstu a kteří tak tvoří zdroj pro obsazování vyšších a nejvyšších funkcí v podnicích.

(232) Organisaci školení je pověřen kádrový vedoucí, který spolu s ostatními odpovědnými vedoucími v podniku vybírá ty, kteří mají projít školením.

(233) Při základním školení používá podnik závodních škol práce ROH. V součinnosti se závodními radami vypracovává plány základního školení a vybírá z těch, kdo jím prošli, nejschopnější pro školení vyššího typu. Zřídí-li školení vyššího typu podnik, spolupracuje se závodními radami a závodními školami práce ROH, aby tak bylo využito zkušeností ze základního školení.

Ústřední dělnické školy.

(234) Kromě školení pracujících v závodech a podnicích zřizují se pro celá průmyslová odvětví ústřední dělnické školy. Do nich jsou vysíláni v prvé řadě nejlepší úderníci a zlepšovatelé, jimž je tak dána možnost, aby vyrostli v novou socialistickou inteligenci vzešlou z dělnické třídy.

VIII. Výrobní prostředky.

(235) K uskutečnění výroby potřebují pracující výrobní prostředky. Jsou jimi jednak pracovní prostředky (pozemky, budovy, stroje, nástroje a pod.), jednak materiál (suroviny, pomocné a provozovací látky) a energie.

Pracovní prostředky.

(236) Pracovní prostředky jsou významnou částí národního jmění. Jsou zhmotněnou lidskou prací, která nebyla spotřebována a umožňuje plnění našich výrobních úkolů.

(237) Možnost opatřovat nové pracovní prostředky je omezena. Proto je třeba především plně využívat těch, které již máme, pečlivě je udržovat a nově pořizovat jen takové, které jsou pro plánovaný rozvoj našeho hospodářství nezbytné.

Výrobní zařízení.

(238) Nejdůležitější částí pracovních prostředků je výrobní zařízení. Prvním příkazem při hospodaření s výrobním zařízením je jeho plné využití. To je zejména důležité v těžkém průmyslu, jemuž pětiletý plán určil nejvýznamnější úkoly.

Kapacita výrobního zařízení.

(239) K dosažení plného využití výrobního zařízení nestačí jen vést evidenci, nýbrž je nutno podrobně znát i jeho výrobní možnosti. Proto musí podnik především zachytit absolutní kapacitu každého stroje i celého výrobního zařízení, která představuje krajní theoretickou výrobní možnost. Vyjadřuje se nejčastěji ve strojových hodinách a tvoří t. zv. absolutní fond strojových hodin. V praxi však nelze této krajní možnosti dosáhnout. Výrobní zařízení není totiž v nepřetržitém provozu, protože je třeba je udržovat, opravovat, nebo protože výrobní postup není naprosto plynulý atd. Proto musí podnik zjistit a zachytit výrobní možnost, které lze v praxi dosáhnout za předpokladu dvou, nebo je-li to účelné, i tří směn. Tato praktická výrobní možnost je efektivní kapacitou, která se rovněž zpravidla vyjadřuje ve strojových hodinách a tvoří t. zv. efektivní fond strojových hodin.

(240) Poměr mezi efektivním a absolutním fondem strojových hodin je vyjádřen technickohospodářskou normou kapacity. Výše této normy závisí zejména na tom, zda se výrobního zařízení používá k výrobě kusové, malosério vé, velkosériové nebo hromadné. Proto všude tam, kde je to možné, nutno přecházet k takovému způsobu, který umožňuje maximální využití zařízení. V každém případě musí se však při stanovení normy kapacity vycházet z nejúčelnější výrobní organisace.

Opatření k využití kapacity.

(241) Při sestavování návrhu výrobního plánu musí podnik vycházet ze stanovené normy kapacity. Při provádění výrobního plánu se musí snažit, aby tuto normu nejen splnil, nýbrž i překročil. Musí proto učinit všechna opatření, aby tohoto cíle dosáhl. Mezi nejdůležitější z nich patří:

a) výrobní program podniku je třeba specialisovat a výrobky typisovat. Velký počet výrobků a jejich druhů má totiž za následek nízké využití výrobního zařízení, protože znamená časté změny ve výrobě a zvyšuje tak časové ztráty. Je na generálním řediteli, aby výrobní úkoly rozděloval mezi podřízené národní podniky tak, aby mohly dosáhnout specialisace a typisace;

b) výrobu musí podnik před jejím zahájením dopodrobna připravit tak, aby byly vyloučeny časové ztráty jak uvnitř jedné směny, tak i při střídání směn;

c) výrobní zařízení musí být účelně rozmístěno, aby bylo plně využito pracovního prostoru a aby byl zaručen plynulý chod výroby;

d) není-li některého zařízení v jednom závodě nebo podniku plně využito, je nutno je převést do tohoto závodu nebo podniku, v němž ho může být využito lépe nebo u něhož jeho nedostatek způsobuje dokonce úzké místo ve výrobě. Závody a podniky musí v těchto případech opustit sobecké stanovisko vlastních zájmů a nestavět se na odpor hospodářsky účelným nebo dokonce nutným převodům výrobního zařízení;

e) podnik pečuje o to, aby se školením zvyšovala technická úroveň pracujících, a rozmisťuje kádry podle jejich odborných znalostí tak, aby bylo zajištěno hospodárné využití výrobního zařízení. Obsluha několika strojů jedním zaměstnancem se zavádí všude, kde je to možné a účelné, zejména v případech, kde by jinak pro nedostatek odborných pracovních sil zůstaly některé stroje nevyužity;

f) druhou, a je-li třeba i třetí směnu je nutno zavést všude, kde při jedné směně výrobní zařízení nestačí ke splnění plánovaných úkolů. To platí zejména tam, kde další směnou lze odstranit úzké místo výroby. Zvýšení počtu směn znamená nejen lepší využití vlastního výrobního zařízení a snížení nákladů připadajících na výrobek, nýbrž i úsporu investic v energetických podnicích rovnoměrnějším využitím jejich kapacity.

(242) Dosavadní využití výrobního zařízení našeho průmyslu je stále ještě nedostatečné. Důsledným zavedením druhé směny by výroba našeho průmyslu stoupla více než o polovinu. To nejlépe ukazuje obrovský rozsah skrytých reserv v zařízení našeho průmyslu. Takové reservy musí každý závod odkrývat a musí jich využívat. Nové výrobní zařízení smí pak požadovat, jen kdyby ani při krajním využití svého výrobního zařízení nemohl splnit výrobní úkoly.

Údržba výrobního zařízení.

(243) Aby bylo možno plynule využívat výrobního zařízení v nejvyšším stupni a zajistit jeho použitelnost na dobu co nejdelší, je třeba věnovat zvýšenou pozornost jeho údržbě. To znamená, že nestačí jen odstraňovat nastalé poruchy, ale že je třeba údržbu plánovat a poruchy předcházet. Vyřazením stroje z provozu pro poruchu snižuje se nejen jeho využití, ale i využití zařízení, které na něj ve výrobním procesu navazuje.

Investice.

(244) I když se podaří plně využít kapacity výrobního zařízení, nestačí stav a rozsah tohoto zařízení chaoticky vyrostlého za kapitalismu k zajištění trvalého vzestupu životní úrovně pracujícího lidu. Je tedy třeba opatřovat investice, ať už se jimi podle dlouhodobého plánu má dosavadní zařízení nahradit nebo rozšířit nebo dosavadní výroba mechanisovat, anebo zavést nová výroba. Návrhy investic se mají zaměřovat především na rozšíření úzkých míst ve výrobě.

(245) Proto je náš první pětiletý plán plánem výstavby a přestavby. To znamená, že při budování našeho průmyslu měníme urychleně jeho vnitřní skladbu rozšířením těžkého průmyslu v poměru k ostatním průmyslovým odvětvím. To je zásadní směrnice pro naši investiční činnost.

(246) V každém jednotlivém případě je třeba velmi rozvážně a zevrubně přezkoumat, jsou-li investice nezbytně nutné s hlediska dlouhodobé potřeby. Jen nelze-li plným využitím dosavadního výrobního zařízení dosáhnout splnění plánu, je možno pořídit nové. Pořizování investic v rozporu s investičním plánem poškozuje velmi těžce národní hospodářství.

(247) Před rozhodnutím o opatření každé investice a před zvolením nejvhodnější alternativy jejího provedení je třeba propočtem zjistit její budoucí rentabilitu a zlepšení jakosti výrobku. V tomto propočtu se zjišťují všechny náklady, které připadnou na výrobek po jejím pořízení. Nestačí tedy ke zdůvodnění investice pouze předpokládaná úspora práce při jejím používání, nýbrž je nutno přihlížet zejména také k množství práce vynaložené na její výrobu a ke spotřebě materiálu a energie při jejím používání.

(248) Při vypracování investičních plánů je nutno v otázce umístění investic přihlížet k možnostem a potřebám jednotlivých oblastí, zvláště pokud jde o pracovní síly a dopravu.S těchto hledisek se proto navržené investice projednají s národními výbory.

Příprava investiční činnosti.

(249) Vzhledem k významu investiční činnosti musí podnik včas a důkladně připravit všechny podklady, zejména projekční a konstrukční, nutné pro výstavbu nebo opatření investice ve lhůtě dané plánem. To znamená i včasné objednání investic, aby dodavatel mohl jejich výrobu připravit a ve stanovené lhůtě skončit.

Pořizování investic.

(250) Podnik nesmí ponechat starost o pořízení investic jen dodavateli, nýbrž musí také sám pečovat o plnění svého investičního plánu. Zejména musí dbát, aby investice započaté byly co nejrychleji dokončovány, a podle svých možností musí dodavatele podporovat. Stará se, aby investiční plán byl plněn rovnoměrně, zejména jde-li o investiční celky, jejichž jednotlivé části jsou svěřeny různým dodavatelům. To znamená na příklad, že se musí starat, aby nově vybudované výrobní prostory nezůstaly nevyužity pro opožděnou dodávku výrobního zařízení, a naopak musí zabránit tomu, aby stroje nemohly být uvedeny v chod pro nedostatek provozního prostoru nebo energie.

(251) Při přejímání investic od dodavatele musí podnik provést řádnou kontrolu množství i jakosti. Stav a pohyb investičního majetku se zachycuje v investičním účetnictví.

Materiál.

(252) Náš stát je jedním z nejprůmyslovějších na světě. Máme však nedostatek některých základních surovin, takže je musíme dovážet. Máme nevýhodnou dopravní polohu, protože nám schází bezprostřední přístup k moři. Tím více jsme nuceni hospodařit se surovinami a ostatním materiálem co nejúsporněji, intensivně provádět nerostný průzkum a vyhledávat nové hmoty a látky, pro jejichž výrobu máme surovinovou základnu, a používat jich v průmyslové výrobě.

(253) Rozsah nákupu stejně jako výše zásob materiálu musí odpovídat výrobnímu plánu. Podnik se musí starat, aby výroba měla stále pohotově dostatečné množství materiálu, ale jen v takové výši, která je nezbytně nutná ke splnění výrobních úkolů. Tuto výši vyjadřují technickohospodářské normy zásob. Při jejich stanovení pro jednotlivé druhy materiálu se přihlíží k délce doby mezi jednotlivými dodávkami, k času, kterého je třeba k úpravě materiálu v podniku před jeho použitím ve výrobě, a k zajištění plynulosti výroby pro případ nepředvídatelných poruch v dodávkách.

(254) Výše zásob materiálu se snižuje výrobní specialisací závodu a normalisací používaného materiálu. K tomu nutno přihlížet již při stanovení norem.

(255) Přebytky materiálu musí podnik odstranit buď omezením nákupu, nebo způsobem, který určí generální (oblastní) ředitel.

(256) Materiál je nutno řádně přejímat co do množství i co do jakosti. Zásoby materiálu musí podnik skladovat přehledně podle druhů, řádně je zajistit před znehodnocením a učinit potřebná bezpečnostní opatření. Stav a pohyb materiálu se zachycuje ve skladním účetnictví, jež musí být vedeno tak, aby poskytovalo včas spolehlivé a podrobné údaje.

(257) Nutnost úsporně hospodařit materiálem platí i pro vlastní výrobní proces. Je proto na všech pracujících, kteří se účastní výrobního procesu, aby s materiálem přiděleným do výroby hospodařili co nejsvědomitěji, snažili se z něho vytěžit co nejvíce, zabraňovali vzniku výmětů a zmetků a snižovali odpad.

(258) Jestliže již odpad nebo výmět vznikl, musí být zajištěno jeho zužitkování, ať ve vlastním nebo jiném závodě.

Energie.

(259) Co bylo řečeno o hospodaření materiálem, platí přiměřeně i o hospodaření elektrickou, vodní, tepelnou a jinou energií. Pokud jde o energii elektrickou, je třeba dbát o rovnoměrné rozvržení jejího odběru na celou pracovní dobu a zamezení špičkových zatížení.

IX. Technika, výrobní proces a výrobek.

(260) Výroba je nejdůležitější činností každého průmyslového závodu. Aby se dílny mohly plně soustředit na průběh výrobního procesu a nebyly zatěžovány jinými starostmi, je nutno je oprostit od ostatních činností, které výrobu předcházejí (výzkum, vývoj, příprava výroby). Tyto funkce se proto svěřují jiným organisačním útvarům než dílnám. Také kontrola výroby je organisačně oddělena od výroby, a to jak z důvodu právě uvedeného, tak i proto, aby byla nezávislá na dílnách, jejichž činnost kontroluje.

Výzkum.

(261) Průmyslový výzkum se zabývá vědeckým bádáním a zkoumáním v oboru průmyslové výroby, aby dosaženými poznatky podporoval soustavný vzestup technické úrovně výrobního procesu i výrobku a zavádění nové výroby. Tento úkol může výzkum splnit jen tehdy, opírá-li se o nejnovější poznatky vědecké.

(262) Výzkumnictví je řízeno a koordinováno z Ústředí vědeckého výzkumu zřízeného při státním úřadu plánovacím. Výzkumné práce národních podniků, pokud jim budou svěřeny, jsou určeny plánem výzkumných prací. Výzkumnou činnost národních podniků řídí a usměrňuje příslušný ministr a generální (oblastní) ředitel, kteří pečují též o těsnou spolupráci jednotlivých výzkumných středisek průmyslových a dbají, aby jejich organisační výstavba byla v souladu se směrnicemi a úkoly určenými Ústředím vědeckého výzkumu.

(263) Má-li výzkumnictví co nejvíce přispět k rozvoji našeho hospodářství, musí být jeho výsledku po vyzkoušení co nejrychleji a v nejširší míře použito v průmyslové výrobě.

Vývoj.

(264) Na výzkum navazuje vývoj, jehož úkolem je soustavná péče o zlepšování výrobních metod a zdokonalování výrobků. Vývoj tedy zejména vyhledává technicky nejdokonalejší výrobní postup a dbá o stálé zlepšování konstrukce, materiálového složení a jakosti výrobku. Aby mohl vývoj tento úkol úspěšně plnit, musí být v bezprostřední blízkosti výroby, v níž má stálý zdroj podnětů a zkušeností, a být obeznámen s účelem, jemuž má výrobek sloužit.

(265) Vývoj se nesmí omezovat jen na výsledky vlastní činnosti, nýbrž musí se soustavně seznamovat se zkušenostmi v jiných podnicích ve stejném nebo příbuzném oboru; zejména těží ze zlepšovacích návrhů z vlastních i jiných závodů. Musí též sledovat světový vývoj výrobních metod, konstrukcí a materiálového složení výrobků a plně využívat poz natků takto získaných.

(266) Vývoj sleduje také možnost uplatnění specialisace, typisace a normalisace.

Specialisace.

(267) Jedním z nejúčinnějších prostředků ke zdokonalování výrobních metod a jakosti výrobků je specialisace dílen, závodů a podniků. Specialisace vede zároveň ke snižování výrobních nákladů.

(268) Je proto nutné, aby se dílny, závody a podniky plánovitě soustřeďovaly na malý počet druhů výrobků a tím vytvářely předpoklady pro přechod k výrobě většího počtu kusů, po případě k výrobě sériové nebo hromadné.

Typisace.

(269) Podobné výhody jako specialisace přináší i typisace. Odstraňuje zbytečné množství různých typů výrobků a zaměřením na několik málo dobře vyzkoušených typů umožňuje mechanisaci a specialisaci výroby.

Normalisace.

(270) Ke zvýšení hospodárnosti přispívá také normalisace, kterou se jednotně upravují zejména rozměry a jakost surovin, polotovarů a součástí. Normalisace znamená snížení nákladů jak pro vyrábějící podnik, tak pro spotřebitele. Umožňuje snížit sklady materiálu, polotovarů a součástí a usnadňuje opravu výrobků.

Kooperace.

(271) Významnou pomocí v technickém pokroku a v lepším plnění plánu je kooperace jednotlivých závodů a podniků, která záleží zejména v soustavné výměně nových zkušeností, zlepšovacích návrhů, technologických poznatků a organisačních zlepšení. Tím ovšem nejsou formy kooperace vyčerpány; může záležet také v tom, že jeden závod pomáhá druhému při odstraňování úzkých míst, na příklad přejímáním jednotlivých dílčích úkolů, vypomáháním kvalifikovanými kádry, materiálem a podobně.

Příprava výroby.

(272) Příprava výroby má za úkol vytvořit vhodné podmínky k dokonalé a hospodárné výrobě, aby se výrobní dílny již nemusely zabývat přípravnými pracemi a mohly se plně věnovat vlastnímu výrobnímu procesu. Příprava výroby musí tedy již před zahájením výroby určit nejvhodnější výrobní postup, stanovit potřebný výrobní čas, určit stroje a nářadí, s nimiž se má výroba provádět, předepsat množství materiálu, jehož se má použít, jakož i zajistit jeho včasný přísun.

Výroba.

(273) Vlastním úkolem výrobních dílen je co nejhospodárnější plnění výrobního plánu v množství, jakosti a čase.

(274) Z hlavních zásad, jimiž se výroba musí řídit, třeba předně zdůraznit nutnost hospodárného zacházení s výrobním zařízením, materiálem a energií. V tom směru musí výroba zaměřit své úsilí především k tomu, aby zabránila vzniku výmětů a zmetků a snížila odpad. Stejně významná je ovšem i nutnost zamezit ztrátové časy, které snižují stupeň využití výrobního zařízení.

(275) Současně se na výrobu klade požadavek soustavného zrychlování průběhu výrobního procesu. V mnohých národních podnicích jsou skryty velké reservy v dlouhé průběžné době, která způsobuje, že na trh přichází méně výrobků a že se tvoří zbytečně velké zásoby výrobků rozpracovaných. Proto je nutno dokonalým plánováním časového rozvrhu práce snižovat délku průběžné doby a překračovat tak technickohospodářské normy stavu rozpracovaných výrobků.

(276) Výroba musí být vedena snahou po dokonalém výrobku, který je vysvědčením o činnosti celého podniku.

(277) Podrobnější všeobecně platné zásady pro vlastní výrobu nelze stanovit, neboť průmyslová výroba je velmi různorodá, s nejrůznějšími technologickými procesy od prvovýroby přes výrobu energetickou, prvotní zpracování dobyté suroviny, výrobu investic až k výrobě zboží určeného k spotřebě.

Pomocné provozy.

(278) K zjištění pravidelné dodávky nářadí a energie, pružného a rychlého provádění menších oprav a prací a k doplnění souvislého a nerušeného toku výroby pomocí slouží pomocné provozy. Pomocné provozy se ovšem musí v rámci specialisace výrobních programů omezit jen na míru nezbytně nutnou k zajištění hospodárné výroby. Při určování jejich rozsahu je třeba pečlivě zkoumat, zda není vhodnější zadávat určité práce mimo závod. To platí ve zvýšené míře o pomocných provozech energetických, jejichž existence může být nehospodárná již tím, že roztříštěná výroba energie zbytečně vyvolává potřebu větších investic než výroba soustředěná.

Technická kontrola.

(279) Za jakost výrobku ručí především ten, kdo na něm pracoval.

(280) Kromě toho je zárukou jakosti výroby soustavná technická kontrola, která kontroluje jednak vlastní výrobní proces, jednak hotové výrobky. Tato kontrola je organisována zcela odděleně od výroby, je na ní v zájmu řádného plnění kontrolních funkcí nezávislá a její autorita je ještě zvýšena tím, že její vedoucí je podřízen přímo vedoucímu závodu.

(281) Úkolem kontroly výrobního procesu jest upozorňovat včas na závady a doporučovat zlepšení. Zásadně má být kontrolován každý mezistupeň výroby. Kde není soustavná kontrola účelná, je třeba provádět aspoň kontroly namátkové, které vyloučí z dalšího zpracování partie závadné.

(282) Po dohotovení procházejí výrobky konečnou kontrolou, která odpovídá za to, že ze závodu nebudou odesílány výrobky vadné.

(283) Na zjištěné závady, ať se týkají rozměrů nebo technologického zpracování, jakosti nebo povrchové úpravy, upozorňuje technická kontrola výrobní dílny, přípravu výroby a vývoj. Výroba má být proto organisována tak, aby se mohlo zjistit, kde a kým byla určitá práce na výrobku vykonána.

(284) Řádně prováděná kontrola přispívá ke zvýšení osobní odpovědnosti jednotlivých pracujících.

Značkování výrobků.

(285) Všude tam, kde je to možné, musí být výrobky označovány jménem nebo značkou výrobce, aby byla ještě více zdůrazněna odpovědnost vyrábějícího podniku a kupujícím umožněn výběr jakostního zboží. Značkováním jakostních výrobků se pak usnadňuje podniku, aby se jeho práci dostalo uznání odběratelů. Značka trvale jakostního výrobku se stává pýchou všech, kteří na výrobku pracovali.

Výrobek.

(286) Ve výrobku je zhmotněna práce vynaložená na jeho výrobu. Na rozdíl od kapitalistické společnosti, kde výrobek byl prostředkem k dosažení zisku, je v socialistické společnosti výrobek prostředkem k neustálému zvyšování hmotné a kulturní úrovně pracujícího lidu, to jest k uspokojování potřeb a k jejich kvantitativnímu i kvalitativnímu zvyšování. Socialistický řád na rozdíl od kapitalistického dbá na trvanlivost a lepší použitelnost výrobků, aby se tím uspořil materiál a uspokojilo více potřeb. S upotřebitelností výrobku se musí harmonicky spojovat jeho dokonalá výtvarná hodnota.

(287) Snahou podniku proto musí být, aby každý jeho výrobek byl co nejlepší. Je to nejen v zájmu odběratelů a zejména pracujícího lidu, který si zasluhuje, aby výrobky, jež za svou práci dostává, byly po všech stránkách d okonalé, ale i v zájmu podniku.

(288) Výrobkem se podnik představuje veřejnosti a podle jeho jakosti je posuzován celý podnik. Vývozem jakostních výrobků do ciziny si pak zajišťujeme dovoz potřebného zboží z ciziny.

(289) Výrobek musí být odběrateli dodán ve sjednané lhůtě a jakosti, ve vhodné úpravě a v potřebném balení. Zvláště při zahraničních dodávkách se musí výpravě zboží věnovat zvýšená pozornost, neboť jen jakostní zboží, které je dodáno včas, ve správném množství, ve vhodném obalu a nepoškozeno, zajišťuje československému průmyslu dobré jméno.

(290) Aby se zabránilo zbytečným škodám a ztrátám zahraničních odbytišť pro nedodržení dodacích lhůt, musí národní podniky sjednávat splnitelné dodací lhůty, odpovídající jejich výrobním možnostem. Sjednané lhůty vedou podniky v evidenci, sledují soustavně časoví postup výroby a zajišťují včas všechny potřebné poddodávky.

Cena za výrobek nebo výkon.

(291) V ceně za výrobek nebo výkon má podnik dostat plánované náklady a plánovaný zisk. Cena je určována státem. S ohledem na funkci, kterou ceny plní v celostátním hospodářství, nesmějí podniky za své výrobky nebo výkony žádat nebo přijímat ceny jiné než státem určené.

X. Finanční hospodaření.

Zákon hodnoty.

(292) Zákon hodnoty, podle kterého je hodnota zboží určována množstvím společensky nutné práce vynaložené na jeho výrobu, platí i v socialistickém hospodářství, protože výrobky nepřestávají být zbožím. Výrobky se ještě prodávají a kupují, neboť dosud nemohou být rozdělovány členům společnosti podle jejich potřeby. Zákon hodnoty však platí již jen v pozměněné formě. Předně proto, že odměňování práce již není určováno hodnotou pracovní síly, i když přitom musí být ještě zachována forma mzdy, a dále proto, že při určování cen nepůsobí již živelně jako za kapitalismu přes průměrnou míru ziskovou, nýbrž se ho plánovitě používá jako nástroje při plánování cen. Na používání zákona hodnoty, i když v pozměněné formě, je založeno finanční hospodářství národních podniků. Cílem jejich finančního hospodářství je dosíci co nejvyššího zisku, což vede k rozmachu jejich výrobních sil v nejvyšší míře.

Peníze.

(293) Spolu se zákonem hodnoty zachovávají se v socialistickém hospodářství i peníze jako míra hodnoty, jako měřítko cen, jako oběžný prostředek a jako platidlo. Podle pohybu peněz je možno nepřímo sledovat průběh výroby a její výsledky, jakož i hospodárnost činnosti podniku. Zachováním peněz v socialismu se umožňuje finanční plánování. Tím se peníze, které přestaly být prostředkem vykořisťování, stávají také nástrojem společenské kontroly hospodářství. V penězích a v jejich pohybu se projevuje jak stav a vývoj majetku podniku a jeho finančních zdrojů, tak i veškeré náklady a výnosy; v penězích se zjišťuje též hospodářský výsledek podniku.

Kontrola korunou.

(294) Na těchto zásadách je vybudována kontrola korunou, t. j. kontrola činnosti národního podniku a jeho jednotlivých částí sledováním pohybu peněz. Základem této kontroly je podnikový rozpočet. Kontrolu provádí především národní podnik sám, dále nadřízené orgány, Státní banka československá a Investiční banka, národní podnik.

Podnikový rozpočet.

(295) Podnikový rozpočet je peněžním vyjádřením plánované výroby, investiční činnosti, nákupu, odbytu a ostatních plánovaných výkonů a potřeb podniku. Vyjadřuje plánované stavy a jejich změny v investičním majetku, v zásobách, ve finančním majetku a ve finančních zdrojích (rozpočetní rozvaha a jednotlivé rozvahové rozpočty); zahrnuje dále plánované náklady i výnosy a plánovaný hospodářský výsledek (rozpočetní výsledovka a jednotlivé výsledkové rozpočty). Dílčí rozpočty musí být sestaveny podle zvláštních předpisů i za jednotlivé samostatně hospodařící útvary (střediska).

(296) Jsou-li rozpočtované náklady výjimečně vyšší než rozpočtované výnosy, uvede národní podnik rozdíl v návrhu svého rozpočtu jako nárok vůči Fondu znárodněného hospodářství a jako svůj výnos.

(297) Z údajů podnikového rozpočtu a předběžných kalkulací sestavuje podnik v úpravě předepsané plánovacími směrnicemi návrh svého finančního plánu, který tvoří součást jeho podnikového plánu a je schvalován generálním (oblastním) ředitelem.

(298) Schválený finanční plán podniku je svým obsahem součástí finančního plánu celého státu, kterým se zajišťuje rovnováha mezi potřebou peněžních prostředků a úhradou, a tím též měnová stabilita. Proto plněním plánu, a to nejen výrobního, nýbrž i finančního, přispívá každý jednotlivý podnik k upevnění měny.

Zásady hospodaření.

(299) Podnikový rozpočet je závaznou směrnicí pro samostatné hospodaření podniku po stránce finanční. Úkolem národního podniku je docílení co nejvyššího zisku při nejhospodárnějším plnění povinností obsažených v podnikovém plánu.

(300) Zvýšení rentability se nesmí dosahovat zvýšením cen anebo zhoršováním jakosti výrobků, nýbrž neustálým snižováním výrobních a jiných nákladů. Jen to je cesta ke zvyšování socialistické rentability, která vede ke zvyšování životní úrovně všech pracujících. Má-li národní podnik při svém hospodaření možnost volby mezi několika řešeními, musí - bez ohledu na svou rentabilitu - zvolit to řešení, které je nejprospěšnější s hlediska celku. Tak na příklad může mít podnik v rámci výrobního plánu a smluv s odběrateli určitou volnost výběru jednotlivých druhů zboží, které má vyrábět; při tomto výběru se nesmí řídit úvahou, zda ten či onen druh pro něj znamená větší výnos, nýbrž musí se rozhodnout pro ten druh zboží, který společnost nejvíc potřebuje.

Podnikové početnictví.

(301) Jako u každého plánu, tak i u finančního plánu a u podnikového rozpočtu musí se soustavně sledovat jejich plnění. Úkol sledovat jejich plnění přísluší podnikovému hospodáři. Důležitým nástrojem k tomu je dokonale vybudované podnikové početnictví, skládající se z účetnictví finančního, provozního, investičního, skladního a mzdového, dále z kalkulace předběžné a výsledné, z rozpočetnictví a ze statistiky. Podnikové početnictví slouží i potřebám celostátního hospodářského plánování a je proto ve všech podnicích vybudováno jednotně.

(302) Při vzájemném srovnávání rozpočtovaných částek s částkami docílenými musí se zjišťovat příčiny nehospodárnosti, aby mohly být co nejrychleji odstraněny; zjistí-li se při srovnávání naopak, že plán byl splněn hospodárněji, než bylo rozpočtováno, nutno takto získaných zkušeností co nejlépe využít pro budoucnost. Aby tato rozpočetní kontrola byla co nejúčinnější, musí se sestavovat krátkodobé závěrky a hospodaření podniku se musí sledovat v menších útvarech - střediscích.

(303) Jednotlivé obory podnikového početnictví nejsou samoúčelné, nýbrž musí být zaměřeny na zvyšování produktivity práce a hospodárnosti podniku i jeho částí. I pro podnikové početnictví platí zásada hospodárnosti, což znamená, že se má při jeho budování jít jen do takové hloubky, která se jeví potřebnou s hlediska plánu a účelnou podle velikosti nebo povahy podniku.

Finanční prostředky.

(304) Při svém hospodaření potřebuje národní podnik finanční prostředky. Ty mu svěřuje stát ve výši vyplývající z jeho schváleného finančního plánu jako jeho vlastní finanční zdroj, nebo si je podnik opatří jako finanční zdroj cizí. Vlastním finančním zdrojem je kmenové jmění, cizím finančním zdrojem je především úvěr od Státní banky a dále dočasné dluhy vůči dodavatelům a jiným věřitelům.

Kmenové jmění.

(305) Kmenové jmění je finanční základnou národního podniku k financování investic - základní fond, a k financování provozu - obratový fond. Kmenové jmění je tedy součtem základního fondu a obratového fondu.

(306) Při zřízení národního podniku se kmenové jmění prozatím určuje rozdílem mezi hodnotou svěřeného majetku a hodnotou závazků, které nový národní podnik převzal. Toto počáteční kmenové jmění se zvyšuje vkladem z prostředků Fondu znárodněného hospodářství a začleněním dalšího majetku nebo vynětím závazků z národního podniku. Naproti tomu se kmenové jmění snižuje odvodem hotovostí Fondu znárodněného hospodářství, vynětím majetku nebo převodem závazků na národní podnik.

(307) Kromě toho může dojít k souvztažným změnám kmenového jmění při převodech majetku, po případě závazků mezi národními podniky. Postup při takovýchto převodech upravuje příslušný ministr.

Základní fond.

(308) Ve formě základního fondu, který je částí kmenového jmění, dostávají se národnímu podniku prostředky k financování veškerého investičního majetku; o platy za investice se základní fond zvyšuje, o odvody odpisů z investičního majetku a hodnot investic vyřazených z provozu se snižuje.

(309) Prostředky k proplácení investic dává stát národnímu podniku k disposici prostřednictvím Fondu znárodněného hospodářství u Investiční banky. Tomuto Fondu odvádějí národní podniky na jeho bankovní účet částky odpovídající odpisům z investičního majetku a hodnotě vyřazených investic.

(310) Prostředků určených k investičním účelům nesmí národní podnik použít k účelům jiným, zvláště ne provozním.

(311) Investice jsou základním fondem financovány výlučně; podnik tedy nesmí k tomuto účelu uzavírat úvěr u peněžního ústavu.

Obratový fond.

(312) Prostředky k financování provozu dostává národní podnik ve formě obratového fondu, tvořícího rovněž součást kmenového jmění. Výše obratového fondu, obsažená v podnikovém rozpočtu, je dána normativem nezbytně nutné částky obratových prostředků, zmenšeným o dočasné dluhy vůči dodavatelům a jiným věřitelům v rámci lhůt stanovených pro fakturování a placení. Do normativu nezbytně nutných obratových prostředků se nezapočítává sezónní potřeba finančních prostředků ani zásoby, které nejsou nezbytné pro plánovaný rozsah výroby.

(313) Prostředky ke zvýšení obratového fondu dává stát národnímu podniku k disposici u Státní banky prostřednictvím Fondu znárodněného hospodářství. Podniky odvádějí ve prospěch tohoto Fondu částky, o které byla výše obratového fondu snížena.

Úvěr od Státní banky.

(314) Nestačí-li obratový fond a dočasné dluhy vůči dodavatelům a jiným věřitelům k plnému financování provozu, opatřuje si národní podnik se souhlasem generálního (oblastního) ředitele finanční prostředky účelovým úvěrem od Státní banky.

(315) Státní banka poskytuje úvěr v plném rozsahu ke krytí sezónní potřeby národního podniku a dále v případech, kdy podnik potřebuje prostředky při žádoucím překročení výrobního plánu. Kdyby národní podnik žádal od Státní banky úvěr v jiných případech, ukazuje to většinou na závady v hospodaření podniku, a proto žádost o úvěr musí být zvlášť podrobně odůvodněna.

(316) K financování provozu smí být národní podnik ve spojení pouze se Státní bankou nebo s ústavem lidového peněžnictví touto bankou pověřeným. Prostředků určených k provozu nesmí národní podnik použít pro financování investic; vyrábí-li si národní podnik investiční předměty sám, financuje tuto výrobu jako svůj vlastní provoz jen do doby, kdy je povinen částku odpovídající ceně vyrobených předmětů převést do Státní banky. Má-li národní podnik od děleně účtující stavební oddělení, opatřuje pro ně provozní úvěr v zásadě u Investiční banky.

Fond znárodněného hospodářství.

(317) Fond znárodněného hospodářství, obstarávající za stát financování národních podniků všech úseků, poskytuje podle disposic státu národním podnikům finanční prostředky potřebné ke zvýšení kmenového jmění; tomuto Fondu naopak odvádějí národní podniky finanční prostředky, o něž se kmenové jmění snižuje (jako odpisy z investičního majetku a pod.), dále úroky z kmenového jmění a převážnou část docílených zisků. Takto nahromaděné finanční prostředky slouží především ke zvyšování kmenového jmění národních podniků,z něhož, jak již bylo řečeno, se financuje investiční činnost a převážná část provozní činnosti národních podniků.

(318) Úrokovou sazbu, kterou se úrokuje kmenové jmění, stanoví vláda. Úroky odvádějí národní podniky Fondu znárodněného hospodářství ve lhůtách, které stanoví ministr financí v dohodě s příslušným ministrem.

(319) Má-li národní podnik podle schváleného finančního plánu pohledávku vůči Fondu znárodněného hospodářství ve výši rozdílu mezi rozpočtovanými náklady a rozpočtovanými výnosy, splácí mu ji Fond znárodněného hospodářství ve stejných obdobích, v jakých podniky odvádějí zálohy na zisk.

Finanční úvěry.

(320) Národní podniky nesmějí poskytovat finanční úvěry, na př. povolováním delších platebních lhůt odběratelům, zápůjčkami zaměstnancům a pod.; s výjimkou úvěrů od Státní banky nesmějí si finanční úvěry opatřovat. Jinak by totiž byla znemožněna peněžní kontrola národních podniků.

(321) Ze stejného důvodu nesmějí národní podniky vyrovnávat pohledávky a závazky kompensací.

Platební styk.

(322) Národní podnik je povinen konat své platby převodem převodem v účtu u banky. Placení hotovými penězi je přípustné jen v těch případech, kdy placení převodem v účtu je neproveditelné nebo neúčelné. Pokladní hotovosti musí být omezeny na nezbytnou výši; částky nad tuto výši musí národní podnik odvádět na svůj účet u Státní banky. V podrobnostech se placení hotovými a přípustná výše pokladních hotovostí řídí směrnicemi o tomto vydanými.

Platební kázeň.

(323) Národní podnik je povinen včas proplácet všechny své dluhy a naopak musí dbát, aby mu byly včas uhrazovány jeho pohledávky. Za tím účelem je zejména povinen vystavovat faktury za provedené dodávky a výkony v předepsaných lhůtách.

Kontrola orgány státu.

(324) Orgány vrchního vedení národních podniků jsou odpovědny za hospodaření národního průmyslu; kontrolují proto činnost národních podniků po všech stránkách. Zejména také dozírají na řádnou správu jejich majetku a na přiměřenost jejich nákladů a výnosů. Také pro tuto kontrolu tvoří rozpočetní a účetní zápisy jeden z nejdůležitějších podkladů; srovnávání rozpočtů s jejich splněním, prováděné těmito kontrolními orgány, představuje významnou část kontroly korunou.

Bankovní kontrola.

(325) Kromě národního podniku samého a jeho nadřízených orgánů provádí stát kontrolu národních podniků pomocí pohybu peněz prostřednictvím bank, a to tak, že Státní banka kontroluje provoz národního podniku a Investiční banka jeho činnost investiční. K provádění této kontroly po stránce peněžní poskytují národní podniky bankám potřebné údaje, aby banky mohly sledovat plnění rozpočtu a aby Státní banka byla zpravována o míře plnění plánu výkonů a potřeb.

(326) Banky si mohou údaje hlášené podniky ověřit nahlédnutím do jejich početních záznamů. Zjistí-li závady, které podnik nemůže řádně odůvodnit, musí o tom podat ihned zprávu generálnímu (oblastnímu) řediteli a v závažných případech též příslušnému ministru a ministru financí. Příslušný ministr v dohodě s ministrem financí a po slyšení generálního (oblastního) ředitele učiní potřebná opatření.

Účetní závěrka.

(327) Národní podnik je povinen sestavit návrh roční účetní závěrky a předložit jej v předepsané lhůtě ke schválení generálnímu (oblastnímu) řediteli. Tuto lhůtu stanoví generální (oblastní) ředitel tak, aby účetní závěrka mohla být přezkoumána a schválena nejpozději do 30. června příštího roku. Současně se schválením účetní závěrky schválí generální (oblastní) ředitel také výpočet podílu, který připadne podnikovému fondu pracujících.

Odvod bilančního zisku.

(328) Bilanční zisk národního podniku zmenšený o podíl, který připadá podnikovému fondu pracujících, odvádí se Fondu znárodněného hospodářství. Částku připadající Fondu znárodněného hospodářství poukáže podnik do 14 dnů po schválení účetní závěrky. Ministr financí v dohodě s příslušným ministrem může uložit odvádění záloh vypočtených podle plánovaného zisku. Podíl náležející podnikovému fondu pracujících se tomuto fondu přiděluje rovněž do 14 dnů po schválení účetní závěrky; příslušný ministr v dohodě s ministrem financí může také uložit odvádění záloh.

Úhrada bilanční ztráty.

(329) Bilanční ztráta bude Fondem znárodněného hospodářství podniku uhrazena jen tehdy, dá-li k tomu souhlas ministr financí v dohodě s příslušným ministrem a ministrem-předsedou státního úřadu plánovacího; neuhrazená bilanční ztráta se převádí na příští rok.

Podnikový bytový fond.

(330) Obytné domy a jiná zařízení sloužící výlučně nebo převážně bytovým účelům jsou majetkem národního podniku, přidělují se však do podnikového bytového fondu.

(331) Majetek a závazky patřící k podnikovému bytovému fondu a jeho hospodaření se v národním podniku vykazují odděleně. Finanční otázky vyplývající z této úpravy, jakož i způsob úhrady případných schodků podnikového bytového fondu jsou upraveny zvláště a je také stanoveno, v kterých oborech a za jakých podmínek možno převádět rodinné domky do osobního vlastnictví zasloužilých pracujících.

XI. Podnikový fond pracujících.

Účel fondu.

(332) Podnikový fond pracujících je jedním z významných prostředků k podnícení zájmu všech pracujících na plnění a překračování podnikového plánu.

Příjmy fondu.

(333) Do podnikového fondu pracujících plyne podíl na plánovaném zisku a podíl na lepším hospodářském výsledku, než byl plánován.

(334) Předpokladem výplaty podílů je splnění výrobního plánu a dalších částí podnikového plánu, které budou každoročně určeny ve finančním plánu podniku.

Podíl na plánovaném zisku.

(335) Podíl podnikového fondu pracujících na plánovaném zisku bude určen procentem z tohoto zisku . Výše procenta bude stanovena ve finančním plánu a činí nejvýše 10% z plánovaného zisku. Při stanovení procenta se přihlíží k počtu pracujících a k namáhavosti jejich práce, k obtížnosti, s níž je spojeno plnění plánu, a zejména ke společenskému významu jednotlivých odvětví, oborů, po případě podniků. Ve finančním plánu bude také stanoveno klesající procento podílu fondu na skutečném zisku pro případ, že by bylo docíleno zisku nižšího než plánovaného.

(336) V případech, kdy plánovaný zisk nemůže sloužit za správnou základnu pro výpočet podílu, jako tomu bude tehdy, je-li plánován příliš nízký nebo příliš vysoký zisk, upraví příslušný ministr stanovení základny ve zvláštních směrnicích.

Podíl na lepším hospodářském výsledku.

(337) Podíl podnikového fondu pracujících na lepším hospodářském výsledku je určen procentem z lepšího docíleného výsledku, než byl plánován. Výše tohoto procenta bude stanovena ve finančním plánu a činí až 50%. Při stanovení sazby se přihlíží k tomu, aby podíl fondu byl v přiměřeném vztahu k obtížnosti plnění plánu a dosahování lepších hospodářských výsledků; také zde se přihlíží k počtu pracujících a k namáhavosti jejich práce, a zejména ke společenskému významu činnosti jednotlivých odvětví, oborů, po případě podniků.

Jiné příjmy fondu.

(338) Do podnikového fondu pracujících plynou také částky určené pro kolektivní použití celého národního podniku, jako odměny za vítězství v mezipodnikových soutěžích, jakož i jiné příjmy, které budou podrobněji uvedeny ve směrnicích vydaných příslušným ministrem.

Majetek fondu.

(339) Do podnikového fondu pracujících se při jeho utvoření přidělí majetek podniku sloužící sociálním, zdravotním, kulturním a tělovýchovným účelům, a to v rozsahu stanoveném směrnicemi o tom vydanými. Dále se podnikovému fondu pracujících při jeho utvoření přidělí částky odpovídající výši nesamostatných sociálních fondů.

(340) Majetek a závazky patřící k podnikovému fondu pracujících a jeho hospodaření se v národním podniku vykazují odděleně. Jeho finanční otázky upraví příslušný ministr zvláštními směrnicemi.

Použití prostředků fondu.

(341) Prostředků podnikového fondu pracujících používá ředitel po projednání se závodními radami podle směrnic o tom vydaných.

(342) Prostředků fondu se použije zejména k podporování tvůrčí iniciativy pracujících, k sociálním, zdravotním, kulturním a tělovýchovným opatřením v podniku nebo i mimo podnik, k výplatě odměn zasloužilým pracujícím a k jiným výdajům sledujícím podobné účely. Při určování odměn jednotlivým zasloužilým pracujícím hodnotí ředitel k návrhu jejich bezprostředních nadřízených zejména zásluhu o hospodárné plnění plánu. Sociální, zdravotní, kulturní a tělovýchovná opatření, která mají být financována z prostředků podnikového fondu pracujících, mohou být uvedena v kolektivních smlouvách.

(343) V podnicích, kteří mají několik závodů, se při použití prostředků podnikového fondu pracujících přihlíží k míře zásluh jednotlivých závodů o plnění a překračování podnikového plánu.

Správa sociálních a jiných zařízení.

(344) Při provozu sociálních, zdravotních, kulturních a tělovýchovných zařízení podniku, přidělených podnikovému fondu pracujících, postupuje národní podnik v nejužší spolupráci se závodními radami. Jim se vyhrazuje rozhodující vliv na způsob provozu a na výběr pracujících, kterým mají být poskytnuty výhody uvedených zařízení.

XII. Vrchní vedení národních podniků a dozor nad nimi.

Podstata vrchního vedení a dozoru.

(345) V předchozích kapitolách byla stanovena zásada, že o věcech národního podniku rozhoduje ředitel samostatně. Bylo však také porůznu uvedeno, že v některých věcech musí ředitel požádat nařízený orgán o souhlas nebo že o některé otázce rozhoduje přímo orgán, který je národnímu podniku nadřízen. Je tomu tak proto, že každý národní podnik je součástí státního hospodářskopolitického kolektivu, jehož zájmům musí podřizovat svou činnost a své zásadní otázky organisace a řízení. Toto podřízení vyplývá z funkce lidově demokratického státu, který provozuje socialistickou průmyslovou výrobu národními podniky, jež proto podrobuje svému vrchnímu vedení a dozoru.

Rozsah vrchního vedení a dozoru.

(346) Stát jako socialistický hospodář vykonává vrchní vedení a dozor v těchto funkcích:

zřizuje národní podniky a svěřuje jim majetek, stanoví zásady pro jejich organisaci a dohlíží, aby tyto zásady byly řádně a jednotně prováděny;

zajišťuje vypracování podnikových plánů, uvádí je navzájem v soulad, schvaluje je, sleduje jejich plnění a zajišťuje jejich řádné provádění;

má rozhodující vliv na obsazování míst vedoucích činitelů národních podniků a na úpravu jejich postavení a poměru k národním podnikům;

organisuje a řídí péči o kádry, jejich odborné a politické školení, rozmisťování a výcvik v povolání;

pečuje o organisaci bezpečnosti práce;

dohlíží na využití všech výrobních zařízení a na výstavbu nových a řídí přesuny výrobních zařízení i zásob mezi jednotlivými podniky;

udává směr technickému vývoji tím, že zřizuje výzkumné ústavy a usměrňuje jejich činnost, řídí zkušebnictví, výměnu technických zkušeností mezi národními podniky, zavádění dokonalejších výrobních a kontrolních postupů a technickohospodářských norem, pečuje o využití výsledků socialistického soutěžení a zlepšovatelského hnutí a podporuje specialisaci, typisaci, normalisaci a kooperaci;

upravuje zásadní otázky finančního hospodaření národních podniků, povoluje výjimky ze zákazu zcizení jejich majetku, který je určen k trvalému užívání, schvaluje jejich účetní závěrky a vykonává činnost cenotvornou;

organisuje zásobování a odbyt výrobků národních podniků a obstarává jejich mezinárodně obchodní a průmyslové věci;

dozírá po všech stránkách na činnost národních podniků a vydává ve všech oborech jejich činnosti závazné směrnice;

přikazuje řediteli, aby změnil rozhodnutí, které učinil, jsou-li pro to závažné důvody, jako na příklad tam, kde je ohroženo plnění plánu nebo jiný důležitý zájem národního podniku nebo státu; nevyhoví-li ředitel takovému příkazu, nahrazuje jeho rozhodnutí svým rozhodnutím vlastním.

(347) Rozsah působnosti vrchního vedení národních podniků a dozoru nad nimi podrobněji vymezuje příslušný ministr.

Orgány vrchního vedení a dozoru.

(348) Vrchní vedení národních podniků a dozor nad nimi obstarává příslušný ministr, na Slovensku zásadně p rostřednictvím příslušného pověřence.

(349) V zájmu účelné dělby práce vykonává příslušný ministr tuto působnost zásadně prostřednictvím generálních ředitelů,z nichž každému jsou podřízeny národní podniky zpravidla téže nebo příbuzné výrobní činnosti. Příslušný ministr však může jednotlivé podniky podřídit přímo své pravomoci.

(350) Pokud podniky na Slovensku nejsou nebo nebudou z celostátních důvodů podřízeny přímo generálnímu řediteli nebo příslušnému ministru, vykonávají generální ředitelé nad nimi svou pravomoc prostřednictvím oblastních ředitelů.

(351) Z působnosti vrchního vedení národních podniků a dozoru nad nimi příslušejí příslušnému ministru věci, které si vyhradil. Vše ostatní přísluší generálním ředitelům.

(352) Národní podnik je ve všech věcech vrchního vedení a dozoru zásadně ve styku se svým nejblíže nadřízeným orgánem, t. j. zpravidla s příslušným generálním nebo oblastním ředitelem, a to bez ohledu na to, komu v daném případě přísluší působnost.

Národní výbory a národní podniky.

(353) Pro rozvoj národních podniků má mimořádný význam činnost národních výborů, a to zvláště pokud zajišťují předpoklady plynulé průmyslové výroby a pokud všemožně podporují plnění jejich úkolů.

(354) Národním výborům připadá tedy úkol, aby v oblasti své působnosti vytvářely a všestranně podporovaly příznivé podmínky pro činnost národních podniků a odstraňovaly překážky, které se mimo závod stavějí v cestu jejich rozvoji. To platí zejména v otázkách mobilisace pracovních sil, boje proti nedbalé docházce, zvyšování odborné úrovně pracujících, rozšíření a prohloubení socialistického soutěžení, v otázkách péče bytové a sociální, péče o zdokonalení dopravy a udržování a zvelebování národního majetku.

(355) Národní výbory sledují ve své oblasti také všeobecné plnění plánů národních podniků a svými podněty přispívají k odstranění zjištěných závad, aniž zasahují do řízení podniků.

(356) S národními výbory musí se projednat umístění investic a významné změny výrobního programu, pokud jimi vzniká nová potřeba pracovních sil a nové nároky na dopravu, a dále omezování výroby a zastavování závodů.

(357) Příslušný ministr může národní výbory pověřit úkoly spadajícími do jeho působnosti.

Generální (oblastní) ředitel.

(358) Generální (oblastní) ředitel odpovídá za splnění úkolů, které podle jednotného hospodářského plánu připadají všem národním podnikům jemu podřízeným. Ve své činnosti dbá zájmů celostátních, nikoli jen zájmů podřízených podniků a řídí se směrnicemi příslušného ministra.

(359) Na Slovensku generální ředitel vykonává svou pravomoc prostřednictvím oblastního ředitele, který se řídí jeho směrnicemi a pokyny. Také kontrolu národních podniků na Slovensku provádí generální ředitel zpravidla prostřednictvím oblastního ředitele; s jeho vědomím je však generální ředitel může kontrolovat i přímo.

(360) Generálního ředitele jmenuje a odvolává vláda na návrh příslušného ministra; oblastního ředitele jmenuje a odvolává příslušný ministr na návrh příslušného pověřence.

(361) Na návrh generálního (oblastního) ředitele jmenuje a odvolává příslušný ministr (příslušný pověřenec) jeho zástupce. Jmenuje-li několik zástupců, určí jejich pořadí. Každému zástupci vymezí generální (oblastní) ředitel úsek jeho působnosti, za který mu zástupce odpovídá.

Generální a oblastní ředitelství.

(362) Přípravu opatření generálních (oblastních) ředitelů a jejich výkon obstarávají generální (oblastní) ředitelství.

(363) Generální (oblastní) ředitelství zřizuje vláda. Úprava jejich majetkoprávních otázek je v podstatě shodná s úpravou platnou pro národní podniky.

Organisace generálních (oblastních) ředitelství.

(364) Generální (oblastní) ředitelství vede generální (oblastní) ředitel a organisuje je podle povahy úkolů vrchního vedení a dozoru, které mu připadají, jakož i dalších úkolů, které mu byly svěřeny zvláštními předpisy nebo opatřeními příslušného ministra.

(365) Generální (oblastní) ředitelství se uvnitř člení podle druhu funkcí na organisační útvary. Organisační členění a vymezení působnosti jednotlivých útvarů má v zásadě odpovídat organisaci podřízených národních podniků. Aby byla zajištěna jednotnost vedení podřízených národních podniků, určí generální ředitel osoby, které za něj v rozsahu jim určeném vykonávají vedení a dozor nad skupinou národních podniků stejného nebo podobného výrobního oboru nebo programu.

(366) Orgány národnímu podniku nadřízené nesmějí zasahovat do činnosti národního podniku jinak než prostřednictvím jeho ředitele.

Řízení generálního (oblastního) ředitelství.

(367) Má-li generální (oblastní) ředitelství úspěšně plnit svou funkci při vedení národních podniků a při operativním obstarávání jejich věcí, musí se i v něm uplatňovat socialistický způsob řízení.

(368) Generální (oblastní) ředitelství a každý jeho organisační útvar jsou řízeny jediným vedoucím, který samostatně rozhoduje a odpovídá za splnění úkolů jemu uložených. I v generálním (oblastním) ředitelství musí být každý pracující hospodářem na svém pracovišti.

(369) Také v generálním (oblastním) ředitelství musí plnění plánu vyrůstat ze socialistického uvědomění pracujících a musí se opírat o závislost jejich hmotných zájmů na výsledcích tohoto plnění. Zaměstnanci generálního (oblastního) ředitelství jsou odměňováni podle stejných zásad jako zaměstnanci národních podniků; přitom výše mimořádných odměn je závislá nejen na plnění plánu generálního (oblastního) ředitelství, ale především na plnění plánů podřízených národních podniků. Mimořádné odměny mohou být poskytnuty jen zaměstnancům generálního (oblastního) ředitelství, kteří zasahují do plnění plánů podřízených národních podniků a je ovlivňují.

(370) Pro generální (oblastní) ředitelství platí tytéž zásady řízení a tatáž organisační pravidla jako pro národní podniky.

Plán generálního (oblastního) ředitelství.

(371) Činnost generálního (oblastního) ředitelství se řídí jeho plánem, který musí být zaměřen na splnění plánů podřízených národních podniků. Plán generálního ředitelství a jeho změny schvaluje příslušný ministr, plán oblastního ředitelství příslušný generální ředitel. Pro vypracování tohoto plánu, jeho provádění, sledování a kontrolu platí obdobné předpisy jako u národních podniků.

Hospodaření generálního (oblastního) ředitelství.

(372) Generální (oblastní) ředitelství samostatně hospodaří podle svého rozpočtu. Prostředky k úhradě nekrytých rozpočtovaných nákladů poskytuje generálnímu (oblastnímu) ředitelství příslušné ministerstvo ze svého rozpočtu. Zcela výjimečně si může generální (oblastní) ředitelství opatřit provozní prostředky nad tuto výši, dá-li k tomu souhlas příslušný ministr v dohodě s ministrem financí, a to způsobem a za podmínek zároveň stanovených.

(373) O výsledcích peněžní kontroly generálního ředitelství činí banka oznámení příslušnému ministru; jde-li o peněžní kontrolu oblastního ředitelství, činí banka oznámení také generálnímu řediteli. V závažných případech podává hlášení také ministru financí.

(374) Účetní závěrku generálního ředitelství schvaluje příslušný ministr, účetní závěrku oblastního ředitelství příslušný generální ředitel.

(375) Je-li oblastní ředitel podřízen dvěma nebo více generálním ředitelům, určí příslušný ministr, který generální ředitel a za jakých podmínek vykonává v poměru k oblastnímu ředitelství působnost generálního ředitele.

Další úkoly generálních (oblastních) ředitelství

v hospodářské soustavě státu.

(376) Generální (oblastní) ředitelství jsou právě tak jako národní podniky orgány hospodářské soustavy státu. Prohlubující se organisace plánovací služby, rozšiřování plánování společensky pokročilejších forem ve výrobě a snaha dosáhnout zjednodušení ústřední státní správy decentralisací jejich funkcí vyžaduje, aby příslušný ministr mohl pověřit generální (oblastní) ředitele případně dalšími konkretními úkoly vůči podnikům družstevním a soukromým. Je tomu tak zvláště v oboru plánování výroby, jednotného řízení výroby určitého odvětví, v otázkách využití výrobních zařízení a přidělování surovin.

(377) Uložením všech těchto úkolů je ještě více zdůrazněn význam generálních ředitelů a generálních ředitelství, která tak jsou důležitým článkem pracovního aparátu příslušného ministra.

Závěr.

Pracující lid se stal plnoprávným a zároveň plně odpovědným hospodářem své země. Svou prací dokazuje, že dovede nejen odstranit kapitalistický řád, ale že se dovede sám úspěšně vypořádat i s obtížnými úkoly výstavby socialismu.

Jedním z nejdůležitějších předpokladů této výstavby je uspořádání průmyslové výroby tak, aby odpovídala zásadám socialistického hospodářství. Uplatnění těchto zásad vede k novému poměru člověka k práci, k práci svobodné a tvůrčí, jež vyúsťuje v nové vymoženosti techniky a jejich využití.

Zásady socialistického hospodářství, jak jsou rozvedeny ve Statutu, naplňují novým duchem národní podniky, jež se tak stávají prostředím růstu člověka nového, vyššího společenského řádu. Tyto zásady vyvěrají z nejvnitřnějšího přesvědčení pracujících.

Tím je tento Statut současně svědectvím vyspělosti našeho pracujícího lidu, jeho politického a hospodářského uvědomění a touhy zabezpečit národu lepší zítřek. Je projevem snahy, vlastní socialismu, k němuž spějeme, vytvářet podmínky pro šťastný a radostný život pracujících, pro život zbavený hrozby nezaměstnanosti, hladu a vykořisťování, pro život lidí skutečně svobodných, kteří svými schopnostmi a svou prací dovedou obohatit nejen sebe, ale i celou společnost.