Ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 42/1992 Sb., zákona č. 93/1992 Sb. a zákona ČNR č. 39/1993 Sb., se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
Odůvodnění:
Senát 19 Ca Krajského soudu v Praze v řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu Příbram a Okresního úřadu, pozemkového úřadu Benešov ve věci spisové značky 19 Ca 201/94 a 19 Ca 110/94 dospěl k závěru, že ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb., jehož má být při řešení těchto věcí použito, je v rozporu s ustanovením článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V důsledku existence napadeného ustanovení pozemkové úřady rozhodují o obnově vlastnictví původních vlastníků, aniž by dosavadní vlastníci nebo jejich právní nástupci byli vlastnického práva nabytého zákonným způsobem zbaveni. Zákon č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, neobsahuje zvláštní ustanovení o přechodu vlastnického práva k přiděleným nemovitostem na přídělce, a proto vlastnictví k nemovitostem zde přecházelo na přídělce rozhodnutím příslušného orgánu o přídělu, které nabylo právní moci․ Tito přídělci se stali vlastníky přidělených nemovitostí, i když přechod vlastnického práva k přiděleným nemovitostem nebyl zapsán do pozemkové knihy. Rozhodnutím podle napadeného ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb., by tedy došlo k obnovení vlastnického práva k přiděleným nemovitostem původním vlastníkům nebo na jejich místě oprávněným osobám, kteréžto obnovení by ve svých důsledcích bylo vyvlastněním nemovitosti dosavadním vlastníkům, avšak bez splnění podmínek stanovených v článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů senát 19 Ca Krajského soudu v Praze navrhl, aby Ústavní soud ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb., zrušil.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky se v dopise ze dne 2. 3. 1995, podepsaném jejím předsedou PhDr. Milanem Uhdem, vyjádřila tak, že smyslem přijaté právní úpravy bylo rozlišení způsobu přechodu vlastnického práva při pozemkových reformách. Poslanecká sněmovna není přesvědčena o správnosti názoru Krajského soudu v Praze, že v uvedeném případě neplatí princip intabulace a že vlastnictví přešlo výrokem úředním, pokud došlo k rozhodnutí o přídělu v době platnosti obecného zákona občanského z roku 1811. Je však možno připustit, že spornou může být otázka, jak posuzovat právní důsledky přídělové listiny vydané za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., který princip intabulace zrušil. Zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny dne 1. 6.1993, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem, a je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb., posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
Z těsnopisecké zprávy o 9. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve dnech 15. až 17. května 1993 a dne 1. června 1993 vyplývá, že zákon č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, obsahující sporné ustanovení § 32 odst. 3, byl dne 1. 6.1993 přijat potřebnou většinou, totiž hlasy 98 poslanců (ustanovení § 39 odst. 1 a 2 Ústavy). Jak je patrno že sněmovního tisku č. 212, citované ustanovení nebylo obsaženo ve vládním návrhu, ale bylo zařazeno teprve do společné zprávy výborů (sněmovní tisk č. 344). Tento zákon byl vyhlášen v částce 46 Sbírky zákonů České republiky, rozeslané dne 29. června 1993. Lze tedy mít za to, že zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem ( § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Prvou z otázek v projednávané věci je otázka, zda obecný zákoník občanský z roku 1811, jenž platil i v době vydání zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, vylučoval či nevylučoval rozlišení mezi přechodem a převodem vlastnictví. Již autoři Komentáře k Československému obecnému zákoníku občanskému zaujali stanovisko, že takové rozlišení je opodstatněno (Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému, díl druhý, Praha 1935, str. 463 a násl.). Jejich argumentace je založena na tom, že o přechod vlastnictví jde v případech autoritativních výroků (ať soudů nebo úřadů), přičemž odpověď na otázku, zda a kdy došlo ke zmíněnému přechodu vlastnictví, třeba hledat v příslušných ustanoveních vztahujících se k uvedeným výrokům. Proto také, podle jejich názoru, je třeba knihovního zápisu jako podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem v těchto případech jen tam, kde příslušné předpisy to výslovně vyžadují. Pouze při nabývání vlastnictví k nemovitostem převodem je jediným titulem, a to vzhledem k ustanovení § 424 obecného zákoníku občanského, smlouva o převodu nemovitostí, a proto v tomto případě je nutná podle ustanovení § 431 obecného zákoníku občanského jako další podmínka nabytí vlastnictví intabulace.
Tento názor autorů zmíněného komentáře sdílí i Ústavní soud, neboť má oporu v řadě případů, ve kterých docházelo k nabytí vlastnictví k nemovitostem bez zřetele na zmíněný intabulační princip. Tak tomu bylo např. u nabytí vlastnictví vydražené nemovitosti vydražitelem udělením příklepu ( § 156, 237 ex. ř), nabytí vlastnictví a věcných práv k nemovitostem vyvlastněním, jakmile byla zaplacena nebo k soudu složena náhrada vyměřená ve vyvlastňovacím řízení ( § 34 zákona z 18. 2.1878 č. 30 ř. z.), nabytí vlastnictví převzetím držby přidělené půdy ( § 5 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb.). Tyto případy přechodu vlastnictví k nemovitostem byly tedy záležitostí lex specialis a pouze v něm bylo možno hledat odpověď na již položenou otázku. Byla-li tedy v případech přechodu vlastnictví k nemovitostem předpokládána jako podmínka nabytí vlastnictví zmíněná intabulace, musela tato podmínka být v lex specialis výslovně uvedena. Tak se také stalo v případě náhradového zákona ze dne 8. 4. 1920 č. 329, úzce navazujícího na přídělový zákon ze dne 30. 1. 1920 č. 81 a záborový zákon ze dne 16. 4. 1919 č. 215. Jestliže v ustanovení § 5 záborového zákona bylo uvedeno, že záborem uvedeným v § 1 nabývá Československá republika práva zabraný majetek přejímat a přidělovat ( § 10, 11) a v § 27 přídělového zákona se konečná rozhodnutí pozemkového úřadu a dohody, opatřené jeho schvalovací doložkou, kladou na roveň vkladným listinám, z ustanovení § 26 až 29 náhradového zákona jasně vyplývá, že stát i přídělce nabývali vlastnictví k zabranému majetku či přídělu teprve zápisem v pozemkové knize. Při jiném výkladu, jenž by vycházel z principu nepodmíněnosti intabulačního principu, jako obecné, žádnou výjimku nepřipouštějící podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem, by totiž tato ustanovení, vzhledem k ustanovení § 431 obecného zákoníku občanského a v něm obsaženému intabulačnímu principu, byla nadbytečná. Souhrnně vyjádřeno, vyžadovala-li ustanovení § 26 až 29 náhradového zákona jako podmínku nabytí vlastnictví k nemovitostem výslovně vklad vlastnického práva - převzetím nemovitostí zabraných podle § 5 záborového zákona zde byl rozuměn knihovní vklad vlastnického práva pro stát - nemohlo výslovné stanovení této podmínky zde znamenat nic jiného, než že existovaly i případy, jež z principu intabulace nevycházely.
Zákon ze dne 11. 7. 1947 č. 142, o revizi první pozemkové reformy, jenž, jak plyne z jeho názvu, podrobil revizi úpravu pozemkového vlastnictví provedenou podle záborového zákona ze dne 16. 4.1919 č. 215, a to pokud jde o majetek uvedený v ustanovení § 1 zákona, postrádá podrobnější úpravu postupů při zabrání nemovitostí podrobených revizi, a proto v tomto směru odkazuje v ustanovení § 17 pro řízení podle tohoto zákona na přiměřené použití záborového zákona, jakož i zákonů jej doplňujících. To znamená, že tam, kde zákon č. 142/1947 Sb. nestanoví něco odlišného nebo nestanoví vůbec nic, použije se výše uvedených zákonů upravujících první pozemkovou reformu, stanoví-li však výslovně jinak, použije se tohoto zákona. Pokud jde o příděly a přídělové řízení, postrádá zákon č. 142/1947 Sb. ustanovení, jež by se dotýkalo principu intabulace, neboť v ustanovení § 8 odst. 8 pouze stanoví, že pro úpravu právních poměrů vztahujících se na přidělenou půdu platí přiměřeně ustanovení části čtvrté zákona ze dne 8. května 1947 č. 90 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek. Vzhledem k ustanovení § 17 zákona č. 142/1947 Sb., podle kterého pro řízení podle tohoto zákona, včetně vyvlastnění půdy podle § 1 odst. 3, platily - s výhradou ustanovení § 8 - přiměřeně příslušné předpisy záborového zákona a zákonů jej doplňujících, to tedy dále znamená, že požadavek intabulace jako podmínky nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem, zakotvený v ustanovení § 28 náhradového zákona, platil i po nabytí účinnosti citovaného zákona č. 142/1947 Sb. Tomuto závěru nasvědčuje ostatně i dikce ustanovení § 1 odst. 9 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, výslovně podmiňujícího dovršení převodu vlastnictví knihovním zápisem. Potud tedy názor navrhovatele, že vlastnictví k nemovitostem přiděleným podle zákona č. 142/1947 Sb. přecházelo v době platnosti obecného zákoníku občanského již uvedeným rozhodnutím příslušného orgánu o přídělu, neobstojí. V této souvislosti třeba dodat, že pod pojem "rozhodnutí" třeba subsumovat nejen správní akty v jejich vlastním slova smyslu, ale i opatření jakéhokoliv druhu učiněné pozemkovým úřadem při provádění pozemkové reformy, tedy i vydání přídělové listiny.
Odlišná situace nastala teprve účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. umožňujícího v ustanovení § 111 odst. 1 nabytí vlastnictví k věcem jednotlivě určeným, tedy i k nemovitostem, již samou smlouvou. Obdobně zde ustanovením § 114 pozbyl zápis v pozemkové knize konstitutivní povahu i v případech přechodu vlastnictví výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy. Ústavní soud má proto za to, že vzhledem k těmto ustanovením byl v našem právním řádu dnem účinnosti občanského zákoníku z roku 1950, tj. dnem 1. 1. 1951, výslovně opuštěn intabulační princip. Po účinnosti uvedeného občanského zákoníku zůstalo tedy jedinou podmínkou nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem přídělové řízení završené vydáním přídělové listiny, takže přídělci podle zákona č. 142/1947 Sb., u nichž vklad vlastnického práva do pozemkových knih nebyl do 31. 12. 1950 proveden, nabyli vlastnického práva k nim dnem 1. 1. 1951, tj. dnem účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Vzhledem k ustanovením § 111 odst. 1, § 114 cit. občanského zákoníku nebylo již podmínkou nabytí vlastnictví k nemovitostem, ať již převodem či přechodem, převzetí držby - podmínka odevzdání nezbytná k převodu vlastnictví byla stanovena pouze u věcí určených podle druhu - což znamená, že i u přídělů podle zákona č. 46/1948 Sb. přešlo vlastnictví k přidělené nemovitosti na přídělce již na základě právoplatné přídělové listiny.
Ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, odpovídá tedy, pokud jde o příděly podle zákona č. 142/1947 Sb., právnímu stavu, jaký existoval do dne účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., a v tomto směru tento právní stav pouze konstatuje. Tím, že citované ustanovení při tom zcela pomíjí změnu režimu nabývání vlastnictví k nemovitostem po 1. 1. 1951, pomíjí tím i to, že vedle skupiny vlastníků, kteří nabyli vlastnictví k přiděleným nemovitostem podle zákona č. 142/1947 Sb. intabulací, zde existuje také skupina, která vlastnictví k nemovitostem přiděleným podle cit. zákona nabyla účinností občanského zákoníku z roku 1950. Do této skupiny lze zahrnout jak přídělce podle zákona č. 142/1947 Sb., tak i přídělce podle zákona č. 46/1948 Sb., u nichž se do účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 předpokládalo jako podmínka přechodu vlastnictví převzetí držby.
Takový postup je však podle názoru Ústavního soudu v rozporu s principem rovnosti obsaženým v článku I Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud České republiky se v řadě nálezů (zejména č. 3 a 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 1) ztotožnil s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR: "Je jistě věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně. Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.". V projednávané věci zákonodárce postup zakládající uvedenou nerovnost ničím nezdůvodnil a stěží by ostatně tak mohl učinit případným poukazem na to, že od účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 při nabývání vlastnictví k nemovitostem přiděleným podle zákona č. 142/1947 Sb., resp. podle zákona č. 46/1948 Sb., stejně jako k nemovitostem vůbec, platil v principu již odlišný, intabulaci ani držbu nevyžadující režim.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů rozhodl tak, že ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, a to pro jeho rozpor s ustanovením článku 1 Listiny základních práv a svobod.
