70

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem České republiky

I. senát Ústavního soudu rozhodl dne 18. února 1999 o opravném prostředku proti rozhodnutím Senátu Parlamentu České republiky ze dne 16. prosince 1998 a Mandátového a imunitního výboru Senátu Parlamentu České republiky č. 18 ze dne 15. prosince 1998 ve věci ověření volby senátorky JUDr. Dagmar Lastovecké a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 1998 sp. zn. 11 Zp 54/98

takto:

JUDr. Dagmar Lastovecká byla ve volbách do Senátu Parlamentu České republiky konaných ve dnech 13. – 14. listopadu 1998 a 20. – 21. listopadu 1998 ve volebním obvodu č. 58 Brno-město platně zvolena senátorkou.

Z odůvodnění

(právní názory vyslovené v nálezu, které mají všeobecný význam)

1. V řízení podle oddílu třetího hlavy druhé zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud rozhoduje o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, a protože koná jako – sui generis – odvolací instance, musí konkrétní případ posuzovat nejen z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, ale především z hlediska věrohodnosti demokratického procesu voleb․

2. Nejvyšší soud je oprávněn rozhodnout výrokem o tom, zda příslušný senátor byl platně zvolen, či nikoliv. Nelze tedy tvrdit, že Nejvyšší soud pouze posuzuje, zda podaná stížnost je či není důvodná (oprávněná), a že mu rozhodování o platnosti volby nepřísluší.

Orgán Senátu zkoumá platnost volby z hledisek jiných, zejména se zřetelem na čl. 19 odst. 2 Ústavy České republiky a na § 57 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů.

3. Podaný návrh (opravný prostředek proti rozhodnutí ve věci ověření volby senátora) nelze formálně odmítnout s poukazem na to, že směřuje „proti právně irelevantnímu rozhodnutí Senátu“. Relevanci rozhodnutí Senátu ve věci ověření volby poslance nebo senátora lze vyvodit z ustanovení § 85 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

4. Polemika týkající se objektivního či subjektivního porušení zákona o volbách (§ 16) je značně zavádějící. Obecně vzato by totiž nemělo jít výlučně o to, zda byl porušen volební zákon objektivně či subjektivně, nýbrž je třeba vzít v úvahu okolnosti konkrétního případu a intenzitu a způsob porušení volebního zákona. Nelze tedy obecně konstatovat, že každé porušení volebního zákona vyvolává (pokud je namítnuto) neplatnost voleb ani že sankcí neplatnosti volby nemůže být porušení volebního zákona postiženo vůbec.

5. Z povahy věci je zřejmé, že nelze v době „moratoria“ 48 hodin před zahájením voleb a ve dny voleb zcela zakázat jakoukoliv volební kampaň. Ustanovení § 16 odst. 5 zákona o volbách je proto nutno interpretovat spíše restriktivně, a to tak, že zákonodárce měl na mysli zákaz aktivní volební kampaně, tzn. zamýšlené a cílené agitace, účelově směřované pro politické strany, koalice a kandidáty.

6. I když je řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora řízením specifickým – jehož prvotním úkolem je ochrana funkce voleb v demokratické společnosti z hlediska tzv. objektivního ústavního práva – je třeba i v rámci něho reflektovat ochranu základních práv a svobod fyzických a právnických osob. Přestože volební zákon vylučuje aktivní volební agitaci v zákonem vymezeném období, nemůže sledovaný cíl tohoto omezení (tj. ochrana subjektivního rozhodování voličů) porušovat jiná základní práva a svobody, zejména svobodu projevu a právo na informace. I v zákonem chráněném období mají tedy sdělovací prostředky právo přinášet informace, mohou prezentovat i vlastní názory, toliko je jim zapovězeno aktivně agitovat pro ty které kandidující subjekty. Svoboda projevu a právo na informace patří mezi hlavní pilíře demokratické společnosti, jichž ve své práci přirozeně využívají zejména sdělovací prostředky. Uvedené základní právo a jeho realizace nutně tvoří esenciální podmínku jejich svobodné existence.

Právo na svobodu projevu a právo na informace jsou jedním z úhelných kamenů demokratického státu, neboť teprve svobodné informace a jejich výměna a svobodná diskuse činí z člověka občana demokratické země. Jsou to zejména tisk, rozhlas a televize, jež informace rozšiřují a zprostředkovávají; v této souvislosti má svoboda informací význam mimořádný.

7. Zásadu čestnosti a poctivosti volební kampaně a zákaz volební agitace v době 48 hodin před volbami a během nich tedy nelze vykládat natolik široce, jako by zákon vytvořil společenské vakuum, které existenci svobody projevu a práva na informace (v souvislosti s volbami) neumožňuje.

8. Při úvaze o předvídatelnosti následků zákona se nelze omezit toliko na jeho text gramatický. Je to soudní rozhodování, které – byť nemá klasický precedenční charakter – zákon interpretuje, popř. i dotváří a jeho relativní konstantnost garantuje právní jistotu a zajišťuje i obecnou důvěru v právo. To se týká zejména Nejvyššího soudu, který je vrcholným soudním orgánem v oblasti obecného soudnictví (§ 92 Ústavy). Tím přirozeně není popíráno, že se judikatura soudů se zřetelem k řadě aspektů, zejména s přihlédnutím ke změnám společenských podmínek, může vyvíjet a měnit.

Smyslem § 16 odst. 2 a 5 zákona č. 247/1995 Sb. je nepochybně ochrana čestnosti a poctivosti voleb. Lze souhlasit s tím, že – institucionálně vzato – by obvykle nebylo namístě soustředit se výhradně na otázku, zda to byl toliko kandidát (politická strana), jenž uvedené ustanovení porušil. Na druhé straně však lze stěží zcela důsledně akceptovat striktně objektivní kritérium a ignorovat skutečnost, že kandidátka v posuzovaném případě porušení pravidel volebního boje subjektivně nezpůsobila. Opačný výklad by zákonitě vedl k tomu, že by kterýkoli subjekt mohl docílit neplatnosti volby jakéhokoli kandidáta zcela bez jeho přičinění, což by – in eventum – mohlo volby výrazně narušit. Takové následky zákonodárce přirozeně nezamýšlel.

Předseda I. senátu Ústavního soudu:

JUDr. Güttler v. r.