1. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 1997 sp. zn. 2 Tvno 33/97 se zrušuje.
2. Návrh stěžovatele na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 1997 sp. zn. 4 Ntv 28/97 se zamítá.
3. Postavení vedlejšího účastníka se J. Ch., t. č. Vazební věznice v Českých Budějovicích, nepřiznává.
Z odůvodnění
(právní názory vyslovené v nálezu, které mají všeobecný význam)
1. Podle čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu․ Z uvedené ústavní maximy, ve spojení se zákonnou podmínkou trvání vazby pouze v nezbytně nutné době, jakož i ve spojení s názorem Ústavního soudu vyjádřeným ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (č. 214/1994 Sb.), časové vymezení vazby, resp. jejího prodloužení v konkrétní věci musí být i konkrétně, po náležitém odůvodnění, stanoveno a nemůže vyplývat přímo ze zákona. Doba stanovená zákonem podle uvedeného ustanovení Listiny základních práv a svobod představuje maximální zákonnou hranici délky trvání vazby (a tedy omezení osobní svobody), v žádném případě však po konstatování důvodnosti vazby v soudním rozhodnutí není automatickým vymezením délky jejího trvání. Je úkolem soudů při rozhodování o vazbě, resp. o jejím prodloužení stanovit i dobu jejího trvání v konkrétním případě. Ústavní soud opakovaně v této souvislosti zdůrazňuje tu skutečnost, že při rozhodování o prodloužení vazby, kromě existence zákonného vazebního důvodu, nutno prokázat vážné důvody, v jejichž důsledku v uplynulé lhůtě nebylo možno řízení ukončit, a tedy rozhodování o prodloužení vazby je proto postupem, na který je nutno vztáhnout vyšší požadavky než na rozhodování o vazbě. Z tohoto důvodu je úkolem soudů při vrácení věci k došetření státnímu zástupci a s tím souvisejícím prodlužováním vazby speciálně se zabývat možným dotčením obviněného na jeho základním právu vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 8 odst. 5 Listiny základních právv a svobod, tj. zabývat se otázkou, do jaké míry může být další prodlužování vazby odůvodňováno, kromě existence vazebních důvodů, i odstraňováním závažných vad přípravného řízení [ § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu]. Jinými slovy, do jaké míry může závažné pochybení státu odůvodňovat další trvání tak závažného omezení osobní svobody, jakým je vazba.
2. Po vrácení věci soudem státnímu zástupci k došetření nezačíná nové přípravné řízení, nýbrž se věc vrací do stavu přípravného řízení ( § 191 odst. 2 trestního řádu). Jelikož se věc vrací do stavu přípravného řízení a nezačíná přípravné řízení nové, vyplývá z toho, že rovněž v případě dalšího trvání vazby (o čemž je v případě předběžného projednání obžaloby obligatorně rozhodováno - § 192 trestního řádu) se bez jakýchkoliv pochybností jedná o omezení osobní svobody, které v daném okamžiku nazačíná, nýbrž pokračuje, a to ve stadiu přípravného řízení. Z tohoto důvodu se na něj vztahuje časové vymezení vyplývající z příslušných rozhodnutí soudů o vzetí do vazby, resp. o prodloužení vazby, a to právě ve vztahu k prvotnímu omezení osobní svobody. Pokud se soudy v souvislosti s vrácením věci do přípravného řízení musí zabývat tím, ve kterých směrech je třeba přípravné řízení doplnit a které skutečnosti třeba objasnit, popřípadě které úkony je třeba provést ( § 191 odst. 1 trestního řádu), a ve vazebních věcech zároveň rozhodnout o dalším trvání vazby, není možné z pohledu čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 71 odst. 2 trestního řádu tak učinit bez konkrétního stanovení nezbytně nutné doby vazby.
