Navrhovatel (pozn.: senát 15 Cmo Vrchního soudu v Praze) se svým návrhem ze dne 13. 1. 2005, došlým Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2005, domáhal zrušení ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů.

V návrhu uvedl, že rozsudkem ze dne 9. ledna 2004 č. j. 20 Cm 262/2000-28 Městský soud v Praze v řízení ve věci žalobce Ing. P. K. proti žalovanému Ing. T. K., správci konkursní podstaty úpadce Bytové družstvo K. s. Ř., zamítl žalobu, aby ze soupisu konkursní podstaty úpadce Bytové družstvo K. s. Ř. byly vyloučeny bytová jednotka č. 1691/10 a spoluvlastnický podíl 6935/179617 na pozemku parc. číslo 2589 na adrese v Ř. (dále jen „bytová jednotka“). Soud tak učinil s odůvodněním, že žalobce, ačkoliv byl konkursním soudem vyzván k podání tzv. excindační žaloby ve smyslu § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a tuto žalobu i ve stanovené lhůtě podal, není aktivně legitimován, neboť v důsledku prohlášení konkursu na úpadcův majetek došlo dne 2. října 1998 k přerušení řízení o vkladu vlastnického práva žalobce, jež bylo zahájeno 1. června 1998, a vlastníkem předmětné věci zůstal úpadce.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací (navrhovatel v řízení před Ústavním soudem) při posuzování důvodnosti odvolání shledal, že je namístě postupovat podle § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přerušit řízení a předložit věc Ústavnímu soudu k rozhodnutí.

Navrhovatel uvedl, že je mu známo, že v typově téměř identickém excindačním řízení, jehož účastníkem byl rovněž žalovaný v dané věci, byly Ústavním soudem (nález ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 258/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 33, nález č. 66, str. 155) zrušeny ve vztahu k jinému žalobci (oprávněné fyzické osobě ve smyslu § 23 a 24 zákona č. 72/1994 Sb.) zamítavé rozsudky Krajského obchodního soudu v Praze (nyní Městského soudu v Praze) č. j. 4 Cm 164/2000-15, Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 50/2001-37 a Nejvyššího soudu č. j. 29 Odo 560/2001-64․ Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu vycházel senát Vrchního soudu v Praze opět v téměř shodné věci vedené pod sp. zn. 13 Cmo 127/2001 při posuzování důvodnosti odvolání proti meritornímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2000 č. j. Cmo 184/2000-13. Souzené věci 15 Cmo 108/2004 (pozn.: tato věc vrchního soudu) i 13 Cmo 50/2001 jsou prý dvěma z více řízení, v nichž se žalobci domáhají vyloučení bytových jednotek, jež dle nich žalovaný neoprávněně zahrnul do soupisu konkursní podstaty úpadce - Bytového družstva K. s. Ř. Navrhovatel (senát 15 Cmo Vrchního soudu v Praze) je z níže uvedených důvodů toho názoru, že v rozporu s principy rovné ochrany vlastnictví a zákazu jeho zneužití obsaženými v čl. 11 (druhá věta prvého odstavce a druhá věta třetího odstavce) Listiny základních práv a svobod jsou ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb.; za protiústavní však nepokládá dikci těchto ustanovení, nýbrž [obdobně jako např. v nálezu Ústavního soudu publikovaném pod č. 403/2002 Sb. (pozn. red.: nález sp. zn. PI. ÚS 36/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 26, nález č. 80)] zákonodárcem vytvořenou mezeru v zákoně spočívající v tom, že - podle mínění navrhovatele - nebyla brána v potaz možnost úpadku družstva a nebyly stanoveny povinnosti družstevníků pro tento případ. Uvedená ustanovení umožňující dlužníku v úpadku bezplatně převádět majetek - ke škodě věřitelů - na členy družstva mohou mít podle názoru navrhovatele za následek ústavně neakceptovatelnou nerovnost konkursních věřitelů.

Navrhovatel uvedl, že při určité míře zobecnění v rozsahu potřebném pro danou věc lze říci, že úpadce má dvě skupiny věřitelů - vnější i vnitřní. Za vnější lze pokládat ty konkursní věřitele, jejichž pohledávky jsou z běžných závazkových vztahů, daňových atd., vnitřními věřiteli jsou pak družstevníci, kteří své nároky opírají o existenci členského vztahu k úpadci, např. právě ti, vůči nimž úpadcova povinnost plnit vyplývá ze zákona č. 72/1994 Sb. Za úpadcovy věřitele pokládal ostatně družstevníky i Ústavní soud, jak plyne z jeho rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 258/03, na jehož odůvodnění lze pro stručnost v tomto směru odkázat. Navrhovatel (senát 15 Cmo Vrchního soudu v Praze) při další úvaze vychází především z toho, že nároky vnitřních věřitelů nejsou „více zákonnými“ než skutečně existující nároky věřitelů vnějších, a že tedy pro rozsah a pořadí uspokojení jednotlivých pohledávek - při absenci jiné zákonné úpravy - jsou rozhodující ta ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, jež upravují rozvrh (§ 30 a násl. zákona o konkursu a vyrovnání). Opačné stanovisko, které by - podle navrhovatele - snad mohlo být dovozováno z rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 258/03, by prý totiž nutně muselo vést k preferenci jedné skupiny věřitelů (roz. družstevníků), a to té, která, objektivně vzato, mohla jednání družstva ovlivňovat, a to i bezprostředně před prohlášením Konkursu, tedy v době, kdy družstvo bylo již v úpadku.

V dalším rozboru navrhovatel nastiňuje řešení, vycházející - dle jeho vlastních slov - z rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 258/03, jež „v podstatném rozsahu akceptuje“. Jeho základem je v podstatě existence povinnosti družstevníků uhradit rozdíl mezi poměrným uspokojením jejich pohledávky a cenou bytové jednotky. I takové řešení je však podle mínění navrhovatele s ohledem na závěry vyslovené v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03 beze zbytku použitelné pouze ve vztahu k těm družstevníkům, jejichž nároky před konkursem uspokojeny nebyly; vůči ostatním toliko za předpokladu, že ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů budou jako protiústavní zrušena.

Navrhovatel uzavřel, že v řízeních, jejichž předmětem je rozhodování o tom, zda do soupisu konkursní podstaty lze zahrnout i majetek, který družstvo v úpadku před prohlášením konkursu převedlo na družstevníky podle § 23 a 24 zákona č. 72/1994 Sb., tak podle něj přicházejí v úvahu v zásadě dvě řešení:

Realizaci tohoto druhého způsobu řešení však brání stanovisko vyslovené senátem Ústavního soudu, jenž v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 258/03 výslovně uvedl, že aplikaci § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání je nutno odmítnout, neboť u bezplatného převodu bytové jednotky podle § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb. je bezplatnost převodu dána ex lege, a nikoliv projevem svobodné vůle dlužníka. Právě tento závěr, měl-li by být obecně platným pro posouzení dopadu § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů na konkurs, je pro senát 15 Cmo výslovně důvodem k podání návrhu na jejich zrušení, protože prý „při takovém výkladu porušují tato ustanovení principy zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv svobod“. Odklonilo-li by se ovšem plénum Ústavního soudu v uvedeném směru od názoru III. senátu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 258/03), nebyl by zřejmě dán důvod zrušení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb.; v takovém případě by totiž - podle navrhovatele - „bez narušení ústavních principů“ bylo možné zvolit Listině základních práv a svobod neodporující řešení, např. takové, jež je uvedeno výše. Ztotožní-li se naopak plénum s argumentací obsaženou v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03 a zároveň neshledá ani podmínky pro zrušení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., bude zřejmě namístě v typově shodných věcech postupovat způsobem, jejž zvolil senát 13 Cmo Vrchního soudu v Praze.

Ústavní soud zaslal v souladu s ustanovením § 42 odst. 3 a 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, předmětný návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky a vyžádal si i písemné stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj.

Ve vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je uvedeno, že je třeba především připomenout, že Parlamentem České republiky byl v mezidobí přijat zákon č. 179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České republiky. Tento zákon ve své části dvacáté deváté a třicáté obsahuje novelizaci zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, resp. zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Uvedenými novelizacemi byl s účinností od 30. dubna 2005 způsobem plně konformním s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 6. května 2004 sp. zn. III. ÚS 258/03 výslovně právně upraven princip kontinuity právních nároků fyzických osob - členů družstva, vyplývajících z napadených ustanovení zákona č. 72/1994 Sb., pokud jde o trvání těchto právních nároků i způsob jejich vypořádání konkursním správcem. Za tohoto stavu věci nelze než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor při projednávání této úpravy jednat v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem i mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Poslanecká sněmovna uzavřela, že je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost napadených ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.

Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření rekapituloval návrh na zahájení řízení a k jeho podstatě odkázal na ratio decidendi nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03 a zejména na existenci zákona č. 179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České republiky. Konstatoval, že dotčená ustanovení § 23 a 24 zákona o vlastnictví bytů byla od svého vzniku měněna celkem čtyřikrát, a to nálezem Ústavního soudu č. 280/1996 Sb. [pozn. red.: tímto nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/96 (Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 99) bylo zrušeno ustanovení § 22 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů], zákonem č. 97/1999 Sb., zákonem č. 103/2000 Sb. a zákonem č. 179/2005 Sb. Pouze poslední z uvedených změn se prý dotýká posuzované problematiky. Dále uvedl, že v rámci zákona č. 179/2005 Sb. však byly Parlamentem přijaty úpravy zákona o konkursu a vyrovnání a zákona o vlastnictví bytů, které s účinností od 30. dubna 2005 rozporovanou problematiku promítají do ustanovení nikoli navrhovatelem napadených, nýbrž jiných, konkrétně do § 27 zákona o konkursu a vyrovnání (čl. XXIX bod 2) a § 30a zákona o vlastnictví bytů (čl. XXXI bod 2). Pro přesnost je podle vyjádření Senátu Parlamentu České republiky třeba dodat, že uváděnou novelou bylo též dotčeno ustanovení § 24 zákona o vlastnictví bytů, a to v materii týkající se vztahu k vypořádání prostředků mezi družstvem a členem. Nově bylo upřesněno v § 24 odst. 7, že jde o prostředky z nájemného a že se vypořádávají pouze kladné zůstatky ze zisku bytového hospodářství. Senát Parlamentu České republiky uzavřel, že Parlament se zachoval tak, jak se očekává od odpovědného demokratického zákonodárce, neboť realizoval obecně použitelné myšlenky Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03. S ohledem na výše uvedené považuje návrh na zrušení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů za bezdůvodný, ponechává však zcela na Ústavním soudu, aby návrh posoudil a rozhodl o něm.

Ve stanovisku Ministerstva pro místní rozvoj je rovněž odkázáno na zákon č. 179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České republiky, jímž prý zákonodárce problém, na nějž navrhovatel poukazuje, již vyřešil (§ 27 odst. 7 novelizovaného znění zákona o konkursu a vyrovnání a § 30a novelizovaného znění zákona o vlastnictví bytů). Dále ministerstvo uvedlo, že zrušením § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, by se prý vytvořily zcela nerovné podmínky mezi těmi, kteří v souladu s příslušným ustanovením zákona o vlastnictví bytů vyzvali družstvo k uzavření smlouvy o převodu bytu a tuto smlouvu s družstvem uzavřeli, a těmi, kteří v souladu se zákonem vyzvali družstvo k uzavření smlouvy o převodu bytu a rovněž v souladu se zákonem (novela č. 103/2000 Sb. - čl. II Přechodná ustanovení) uzavření smlouvy o převodu bytu z různých důvodů odložili. Zrušením předmětných ustanovení by byla - podle mínění ministerstva - založena daleko větší nerovnost (navíc s dopadem na množství bytových družstev) než ta, kterou se snaží svým návrhem Vrchní soud v Praze odstranit.

Dne 3. 1. 2006 byl Ústavnímu soudu doručen další návrh Městského soudu v Praze pod sp. zn. 99 K 21/98, jímž se tento navrhovatel domáhal zrušení ustanovení § 27 odst. 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, § 23 a 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a § 22 odst. 1 a § 24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů. Věc byla Ústavním soudem projednána pod sp. zn. Pl. ÚS 1/06 a návrh byl pro překážku litispendence odmítnut usnesením ze dne 19. 1. 2006 jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písni. e) zákona o Ústavním soudu], a to v části, v níž se navrhovatel domáhal zrušení ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů, tedy týchž ustanovení, která napadl Vrchní soud v Praze.

Za této situace získal Městský soud v Praze v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu právo účastnit se jednání o dříve podaném návrhu Vrchního soudu v Praze na zrušení ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů jako vedlejší účastník v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 5/05.

Podle § 68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů platí, že nebyl-li návrh odmítnut a nevzniknou-li v průběhu řízení důvody zastavení řízení, je Ústavní soud povinen návrh projednat a rozhodnout o něm i bez dalších návrhů. Pro tento druh řízení před Ústavním soudem tedy platí zásada oficiality a s možností zpětvzetí návrhu na zahájení řízení navrhovatelem a zastavením řízení z tohoto důvodu zákon vůbec nepočítá. Právně účinné vzetí návrhu zpět zná zákon o Ústavním soudu jen u ústavní stížnosti(§ 77) a dále v případech uvedených v § 110 a 123. Tomu odpovídá i ustálená praxe Ústavního soudu.

V důsledku shora popsaného procesního vývoje však došlo k tomu, že Vrchní soud v Praze přestal být oprávněným navrhovatelem, neboť návrhem napadená ustanovení zákona o vlastnictví bytů v souvislosti se svou rozhodovací činností již nebude aplikovat (srov. § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Proto bylo nutno návrh ve vztahu k tomuto navrhovateli odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. V daném případě však nastala specifická situace, neboť na základě shora uvedených návrhů na zrušení stejných ustanovení zákona o vlastnictví bytů vstoupil již dříve do řízení Městský soud v Praze jako vedlejší účastník podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Poté, co z výše popsaného důvodu ve vztahu k Městskému soudu v Praze zmíněná překážka litispendence odpadla, stal se tento soud navrhovatelem a účastníkem řízení v dané věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 5/05. Podle přesvědčení Ústavního soudu je tento závěr nutný, byť již byly návrhy dvou senátů Městského soudu v Praze odmítnuty pro překážku litispendence jako nepřípustné. Jen takový výklad totiž odpovídá - v uvedené specifické situaci - materiálnímu pohledu na právo, neboť od Ústavního soudu se právem očekává, že o zásadní sporné otázce, která vyplývá z návrhů obecných soudů [viz např. str. 4 tohoto textu (pozn. red.: závěr části I odůvodnění nálezu)], rozhodne s konečnou platností věcně.

Uvedené návrhy Městského soudu v Praze jsou svým obsahem a smyslem - pokud jde o napadená ustanovení zákona o vlastnictví bytů - shodné s původním návrhem Vrchního soudu v Praze. Proto již Ústavní soud nezaslal tyto návrhy Městského soudu v Praze Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky k vyjádření, neboť by to bylo nadbytečné.

Pro úplnost je ještě nutno doplnit, že pokud jde o ustanovení napadená v návrhu Městského soudu v Praze, doručeném Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2006, nad rámec ustanovení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona o vlastnictví bytů (tedy ustanovení § 27 odst. 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů a § 22 odst. 1 a § 24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů.), bude se ústavností těchto zákonných ustanovení zabývat Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 1/06.

Předmětná ustanovení zákona o vlastnictví bytů, která navrhovatel napadá a požaduje zrušit, zní:

§ 23

(2) Družstvo je povinno uzavřít smlouvu o převodu bytu uvedeného v § 24 odst. 1 a 2 s fyzickou osobou - členem družstva, která je nájemcem bytu a která vyzvala družstvo podle § 24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění zákonného opatření Předsednictva Federálního shromáždění č. 297/1992 Sb., nebo vyzve družstvo do 30. června 1995 k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k tomuto bytu. Smlouva musí být uzavřena nejpozději do 31. prosince 1995, není-li dohodnuto jinak. Tím nejsou dotčena ustanovení devizových předpisů.

(3) Obdobně se postupuje i u nebytových prostorů, u nichž se na financování podílela svým členským podílem pouze fyzická osoba - člen družstva, která je nájemcem, nebo její právní předchůdce.

§ 24

(1) Jsou-li převáděny byty, garáže a ateliery v budovách ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví družstev, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů,¹⁸) do vlastnictví členů těchto družstev - fyzických osob, jejichž nájemní vztah k bytu, garáži a atelieru vznikl po splacení členského podílu družstvu těmito členy nebo jejich právními předchůdci, jsou tyto převody bezplatné.

(2) Ustanovení odstavce 1 platí i pro převody bytů, garáží a atelierů v budovách, které k datu účinnosti tohoto zákona byly ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví družstev označovaných podle dřívějších předpisů jako lidová bytová družstva,¹⁹) pokud se převádějí z vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví uvedených družstev do vlastnictví členů - fyzických osob, jejichž nájemní vztah k bytu, garáži a atelieru vznikl na základě skutečností stanovených zákonem.²⁰)

(3) Ustanovení odstavce 1 platí i pro převody nebytových prostorů vzniklých na základě rozhodnutí o změně užívání stavby²¹) z bytů, garáží a atelierů uvedených v odstavcích 1 a 2.

(4) Je-li v budově ve vlastnictví, popřípadě ve spoluvlastnictví družstva nebytový prostor vzniklý na základě rozhodnutí o změně užívání stavby⁷) ze společných prostorů budovy, převede družstvo na základě smlouvy tento nebytový prostor při převodu jednotek podle odstavců 1 a 2 do podílového spoluvlastnictví vlastníků jednotek bezplatně. Velikost spoluvlastnického podílu se řídí vzájemným poměrem velikosti podlahové plochy jednotek k celkové podlahové ploše všech jednotek v domě, přičemž se nepřihlíží k podlahové ploše nebytového prostoru uvedeného ve větě první. Obdobně, jak je uvedeno v předcházejících dvou větách, se postupuje u nebytových prostorů, u nichž se na financování podíleli členskými podíly pouze nájemci jednotek v budově, popřípadě domě, nebo jejich právní předchůdci. Ustanovení odstavce 1 platí i pro tyto převody vlastnictví nebytových prostorů.

(5) Součástí smlouvy o převodu jednotky uzavřené podle odstavce 1 nebo 2 je závazek nabyvatele uhradit družstvu částku, která odpovídá nesplaceným úvěrům s příslušenstvím poskytnutým družstvu, připadajícím na převáděný byt, popřípadě nebytový prostor (garáž, atelier) k datu pravidelné pololetní splátky úvěru ve smyslu odstavce 6, a závazek nabyvatele a družstva vzájemně vypořádat závazky nabyvatele ve vztahu k družstvu. Vlastnictví k jednotce přechází až po splnění tohoto závazku.²²)

(6) Družstvo je povinno použít prostředků získaných v příslušném pololetí od nabyvatelů jednotek ke splacení úvěru věřiteli²³) (dále jen „banka“) spolu s pravidelnou splátkou úvěru připadající na totéž pololetí s určením, kterých jednotek se mimořádná splátka týká. Nedílnou přílohou smlouvy o převodu vlastnictví jednotky je potvrzení banky o splacení odpovídající části úvěru s určením, kterých jednotek se splátka úvěru týkala.

(7) Součástí smlouvy o převodu vlastnictví jednotky z vlastnictví družstva je vzájemné vypořádání prostředků z nájemného určených na financování oprav a údržby budovy, popřípadě domu a jednotky a dále kladných zůstatků prostředků tvořených ze zisku bytového hospodářství (dále jen „prostředky určené k vypořádání“), připadajících na převáděnou jednotku. Vzájemným vypořádáním se přitom rozumí vyrovnání jak nevyčerpaných zůstatků, tak vyrovnání nedoplatků ze strany nabyvatele. Nevyčerpané prostředky určené k vypořádání převede družstvo právnické osobě zabezpečující správu domu (§ 9 až 11). Pro použití převedených prostředků platí ustanovení § 15 obdobně. V případě, že správa domu není zajišťována právnickou osobou, převede družstvo nevyčerpané prostředky určené k vypořádání vlastníku jednotky.

(8) Došlo-li k převodu jednotky z vlastnictví družstva do vlastnictví člena před účinností tohoto zákona, jsou družstvo a vlastník jednotky povinni vypořádat prostředky určené k vypořádání, připadající na převedenou jednotku obdobně podle odstavce 7, a to do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona.

(9) Převodem jednotky podle odstavců 1 až 8 zaniká členství nabyvatele v družstvu bez práva na vrácení členského podílu připadajícího na jednotku, případně základního členského vkladu, pokud byl zdrojem financování domu s převáděnými jednotkami. Členství v družstvu však nezaniká, jestliže majetková účast člena v družstvu i po převodu jednotky dosahuje alespoň výše základního členského vkladu.

(10) Vypořádací podíl nabyvatele jednotky, jemuž byla převedena jednotka podle odstavců 1 až 5 a zaniklo členství v družstvu, se stanoví podle § 233 obchodního zákoníku.

Ústavní soud dále v souladu s § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zkoumal, zda zákon, protiústavnost jehož ustanovení navrhovatel namítá, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

Je nutno konstatovat, že otázkou tzv. formální ústavnosti zákona o vlastnictví bytů se již Ústavní soud zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 51/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 21, nález č. 42; vyhlášen pod č. 128/2001 Sb.). Z vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky, jakož i ze zaslaných sněmovních tisků, těsnopiseckých zpráv, příslušných usnesení a údajů o průběhu hlasování obou komor zjistil, že zákon č. 72/1994 Sb. (zákon o vlastnictví bytů) byl přijat a vydán Ústavou předepsaným způsobem a v mezích Ústavou stanovené kompetence, při dodržení kvor stanovených v čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Návrh zákona, později vyhlášeného pod č. 72/1994 Sb., předložila Poslanecké sněmovně vláda České republiky. Zákon byl přijat Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky na její 17. schůzi dne 24. 3. 1994 (usnesení Poslanecké sněmovny č. 355, sněmovní tisky č. 599 a č. 724) ve znění schválených pozměňovacích návrhů. Zákon byl poté podepsán předsedou Poslanecké sněmovny, prezidentem republiky a předsedou vlády v souladu s čl. 51 Ústavy a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů v částce 22, ročník 1994. Účinnosti nabyl dne 1. 5. 1994. Rovněž novely předmětného zákona, které se částečně dotkly návrhem napadených ustanovení (zákon č. 97/1999 Sb. a zákon č. 103/2000 Sb.), byly přijaty a vydány Ústavou předepsaným způsobem a v mezích Ústavou stanovené kompetence (pozn.: tedy ještě před podáním tohoto návrhu).

Ústavní soud poté, co tato formální zjištění znovu ověřil, dospěl po přezkoumání věci samé k závěru, že návrh není důvodný.

Úvodem lze tedy konstatovat, že podstata navrhovatelových námitek se v zásadě koncentruje do jeho nesouhlasu s výkladem předmětných ustanovení zákona o vlastnictví bytů provedeným Ústavním soudem, který byl rovněž (podle tvrzení navrhovatele) akceptován jiným senátem Vrchního soudu v Praze (senát 13 Cmo). Návrh tedy - fakticky vzato - nemíří přímo proti napadeným ustanovením zákona o vlastnictví bytů, resp. nezpochybňuje - bez dalšího - jejich ústavnost, ale napadá jejich interpretaci, a to navíc ve vztahu k ustanovením jiného, byť úzce souvisejícího zákona (zákon o konkursu a vyrovnání).

[Na tomto místě lze připomenout, že Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy posuzuje soulad napadených ustanovení s ústavním pořádkem České republiky i na základě návrhu obecného soudu, aniž by se zároveň zabýval konkrétním případem, vzhledem k němuž k podání návrhu došlo, a aniž by se přímo vyjadřoval k různému výkladu těchto ustanovení provedenému různými obecnými soudy. Jeho úkolem není sjednocovat judikaturu, ale autoritativně posoudit, zda napadená ustanovení obstojí z hlediska ústavnosti, resp. zda je možná jejich ústavně konformní interpretace. Pro všechny orgány a osoby jsou však ve smyslu čl. 89 odst. 2 závazné nosné důvody - vyplývající z ústavněprávního rozboru věci - obsažené v odůvodnění nálezu, byť i zamítajícího návrh na zrušení napadených ustanovení určitého právního předpisu. Případný argument, že Ústava nezná právo Ústavního soudu podávat závazný výklad Ústavy, nelze přijmout. Ústavní soud sice není oprávněn podávat závazný výklad Ústavy obecně, kdykoli a komukoli, avšak tam, kde jedná na základě své kompetence, není jeho činnost koneckonců obsahově ničím jiným, než právě závazným výkladem Ústavy. Proto zabývá-li se z podnětu obecného soudu ústavností zákona, zabývá se i výkladem Ústavy. Ústavní soud tedy podrobil ustanovení zákona o vlastnictví bytů - napadená řádně formálně podaným i obsahově odůvodněným návrhem Vrchního soudu v Praze - kontrole jejich souladu s ústavním pořádkem České republiky.]

Z obecného hlediska Ústavní soud mj. připomněl, že smyslem a účelem zákona o konkursu a vyrovnání (§ 1) je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, tedy má-li více věřitelů a není-li schopen po delší dobu plnit své splatné závazky; to platí i tehdy, jestliže fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je předlužena. Konkursu přitom podléhá především majetek (konkursní podstata), který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu, a to také majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka (§ 6 zákona o konkursu a vyrovnání). Podle § 222 odst. 1 obchodního zákoníku za porušení svých závazků družstvo odpovídá celým svým majetkem. Z uvedeného plyne, že do něj patří rovněž bytové jednotky, jež jsou ve vlastnictví družstva, jakkoli k nim členům družstva přísluší nárok dle § 23 a 24 zákona o vlastnictví bytů. Podle § 23 a 24 zákona o vlastnictví bytů přitom členové družstva, a to za splnění určitých podmínek, disponují nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva do vlastnictví svého. Za podmínek obsažených v § 20 zákona o konkursu a vyrovnání jsou konkursní věřitelé oprávněni uplatnit své pohledávky, přičemž konkursním věřitelem je dle § 7 uvedeného zákona každá osoba, jež uplatňuje vůči úpadci nárok. Předmětem pohledávky může přitom být též i věc, tj. i byt, přičemž zákon o konkursu a vyrovnání předpokládá i možnost uspokojení pohledávky konkursního věřitele ve vazbě na věc, k níž se váže zajištění jeho pohledávky (§ 28 odst. 1). Osobou konkursního věřitele úpadce - bytového družstva, jestliže svou pohledávku řádně uplatní, je tudíž i člen družstva, jemuž sluší pohledávka plynoucí z ustanovení § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.

Ústavní soud v předmětném nálezu rovněž konstatoval, že do pravomoci demokratického zákonodárce v oblasti zákonné úpravy soukromého práva spadá i úprava smluvních typů. Za takový smluvní typ nutno považovat, a to za splnění zákonem přesně stanovených podmínek, i bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva členu družstva, jenž je nájemcem bytu (§ 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů).

Ústavní soud dále považoval - v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 258/03 - za nezbytné analyzovat i argumentaci obecného soudu, dle něhož v rozhodované věci je důvodná aplikace ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Podle uvedeného zákonného ustanovení jestliže byl prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými převádí věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně. Ústavní soud prohlásil, že smyslem uvedeného zákonného ustanovení je zakotvením institutu odporovatelnosti a neúčinnosti právního úkonu zamezit převodům majetku dlužníka na třetí osobu na úkor věřitelů v případě pochybnosti o jeho dobré víře. Ústavní soud však zdůraznil, že o takovou situaci se u bezplatného převodu bytové jednotky dle § 23 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů nejedná. V daném případě je totiž bezplatnost převodu dána nikoli projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána ex lege. Aplikaci ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání tudíž v předmětné věci shledal nesouladnou s jeho účelem a smyslem a jako takovou ji odmítl. K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem zákona přitom Ústavní soud - s odkazem na svoji konstantní judikaturu - zopakoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Ústavní soud připomněl jako zásadu, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je však nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.

Ústavní soud i nyní setrvává na takto vyslovených právních závěrech, pokud jde o interpretaci a aplikaci návrhem napadených ustanovení zákona o vlastnictví bytů, neboť tyto závěry jsou v souzené věci použitelné. V citovaném nálezu. pod sp. zn. III. ÚS 258/03 Ústavní soud vyslovil, jaký je ústavně konformní výklad i těchto ustanovení; názoru navrhovatele o údajné nedůvodné preferenci jedné skupiny věřitelů (a diskriminačním důsledkům takové interpretace vůči skupině druhé] tedy Ústavní soud nepřiznal relevanci. Platí-li totiž v takových případech pravidlo, že členové družstva za splnění jistých podmínek disponují právním nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva do vlastnictví svého a že bezplatnost takového převodu není projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána ex lege, potom je výklad, jaký zaujal Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 258/03 ve svém celku (ústící ve svých důsledcích v závěr, že takto nabytý majetek nelze užít k uspokojení pohledávek jiných konkursních věřitelů) v podstatě dán povahou věci samé (argumentem intrinsecum). Z ústavněprávního hlediska obecně platí, že z mnoha myslitelných výkladů zákona je třeba vždy použít takový, který respektuje ústavní principy, a ke zrušení zákona pro neústavnost přistoupit teprve tehdy, nelze-li dotčené ustanovení použít, aniž by byla porušena ústavnost. K tomu však v souzené věci nedochází.

V části dvacáté deváté tohoto zákona je novelizován zákon o konkursu a vyrovnání tak, že se v § 27 doplňuje odstavec 7, který včetně poznámek pod čarou č. 8 (poukaz na § 22, § 23 odst. 1 a 3 a § 27 zákona o vlastnictví bytů), č. 9 (poukaz na § 23 až 28 zákona o vlastnictví bytů) a č. 10 (poukaz na § 22 zákona o vlastnictví bytů) nyní zní:

„Smluvními předkupními právy není správce vázán. Správce je při zpeněžování podstaty vázán zákonným předkupním právem a právy nájemců podle zvláštního zákona⁸). Byty a nebytové prostory ve vlastnictví bytového družstva, nakládání s nimiž je omezeno právem fyzických osob - členů družstva, které jsou nájemci bytů či nebytových prostor, na výlučné nabytí vlastnictví těchto bytů či nebytových prostor podle § 23 odst. 1 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, musí správce nejprve nabídnout k bezplatnému převodu osobám oprávněným k výlučnému nabytí vlastnictví za podmínek stanovených zvláštním zákonem⁹). Správce je povinen provést všechny úkony, které jsou k převodu těchto bytů a nebytových prostor potřebné. Za to mu od osob oprávněných k výlučnému nabytí vlastnictví náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu. Nepřijme-li osoba oprávněná k výlučnému nabytí vlastnictví takovou nabídku do tří měsíců od jejího doručení, přikročí správce ke zpeněžení, přičemž ustanovení zvláštního zákona o ochraně práv nájemců¹⁰) se v těchto případech již neužijí.“.

Obecně lze říci, že tato novelizace znamená legislativní trend, který proti správnosti navrhovatelova názoru zjevně směřuje. Ostatně, jestliže je správce konkursní podstaty - podle uvedené novely - povinen nabídnout příslušným subjektům bezplatný převod bytu, tím spíše lze usuzovat, že by nebylo možné zahrnout do konkursní podstaty ani ty byty, k jejichž bezplatnému převodu na členy družstva smlouvou mezi úpadcem (družstvem) a členem družstva skutečně došlo.

„Ustanovení tohoto zákona týkající se vlastníka budovy, jednotky nebo pozemku, popřípadě spoluvlastnického podílu na pozemku, popřípadě bytového družstva, platí i pro správce podstaty podle zvláštního zákona o konkursu a vyrovnání^27a), včetně ustanovení o převodech vlastnictví budovy, jednotky a pozemku, popřípadě spoluvlastnického podílu na pozemku.“.

Konečně došlo v téže části zákona č. 179/2005 Sb. ke změně tak, že v napadeném ustanovení § 24 odst. 7 větě první zákona o vlastnictví bytů č. 72/1994 Sb. byla za slova „vzájemné vypořádání prostředků“ vložena slova „z nájemného“ a za slova „a dále“ slova „kladných zůstatků“. Předmětné části zákona č. 179/2005 Sb. přitom nabyly účinnosti již dnem jeho vyhlášení, tj. dnem 30. 4. 2005. Ústavní soud tedy sice zjistil, že ustanovení zákona napadená návrhem na zahájení řízení byla citovaným zákonem později novelizována, leč pouze nepatrně (čtyřmi slovy) v jediném odstavci obsáhlého ustanovení (§ 24 odst. 7 větě první zákona o vlastnictví bytů). Je třeba uvést, že uvedená novelizace nezměnila ani obsah ani smysl napadených ustanovení a jejich takto nepatrně pozměněné znění se významově neliší od znění dřívějšího, neboť jde toliko o jejich upřesnění. Ústavní soud tedy dovozuje, že za tohoto stavu neexistují důvody zastavení řízení podle § 67 zákona o Ústavním soudu, jelikož napadená ustanovení zákona o vlastnictví bytů zákonem č. 179/2005 Sb. (s drobnou výjimkou, v tomto odstavci shora popsanou) dotčena nebyla a platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem nepozbyla. V podstatě srovnatelný názor vyslovil Ústavní soud i ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 164; vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.) v části VII/c v posledním odstavci.

Pokud jde o podstatu věci, je z výše uvedeného - bez obsáhlého komentáře - dostatečně zřejmé, že i zákonodárce shledal relevantními názory, které vyslovil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03. Právní úprava dané problematiky, kterou je nutno posuzovat komplexně, byla tedy zákonem č. 179/2005 Sb. toliko legislativně upřesněna ve smyslu výkladu provedeného již dříve citovaným nálezem Ústavního soudu, aniž by byla co do svého obsahu a smyslu jakkoli dotčena.

Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k názoru, že napadená ustanovení, tj. § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nejsou v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jehož se navrhovatel dovolává, a ani z jiných důvodů protiústavní nejsou.

Ústavní soud tedy konstatuje, že důvody zrušení § 23 odst. 2 a 3 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, nejsou dány.

Proto byly návrhy Městského soudu v Praze v souladu s § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítnuty.

Ústavní soud - se souhlasem účastníků - od ústního jednání upustil, neboť usoudil, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci.